Houby jsou eukaryotické organismy představující samostatnou říši, neřadíme je ani mezi rostliny ani mezi živočichy. Neobsahují chlorofyl a nejsou tedy schopny fotosyntetizovat, na povrchu jejich těl najdeme buněčnou stěnu. Tělo hub se nazývá stélka, většinou má vláknitý tvar (výjimku tvoří např. jednobuněčné kvasinky). Jednotlivá vlákna nazýváme hyfy. Ty se větví a proplétají, vzniklý soubor hyf nazýváme mycelium (podhoubí). Mnoho druhů hub může za určitých podmínek vytvářet plodnice. Plodnici tvoří hustě propletené a druhotně srostlé hyfy. V plodnicích vznikají výtrusy (spory), pomocí kterých se houby rozmnožují a šíří.

Výživa hub je heterotrofní, živiny přijímají ve formě organických látek. Mnoho druhů hub roste na zetlelých rostlinných či živočišných zbytcích, jsou to tzv. saprofyté. Další skupinu tvoří houby parazitické, které přijímají živiny z živých těl svých hostitelů (rostlin nebo živočichů). Častá je i kombinace obou typů výživy dohromady (část života saprofyté, část parazité), pak mluvíme o tzv. saproparazitech. Dalším častým jevem je přítomnost symbiózy (oboustranně prospěšného soužití s dalším organismem). U hub to může být buď mykorrhiza – soužití mycelia s kořeny cévnatých rostlin) nebo lichenismus (těsné soužití houby s řasou nebo sinicí, vzniká morfologicky a ekologicky specifický organismus – lišejník). Příjem potravy realizují absorpcí roztoků z prostředí celým povrchem těla.

Z ekologického hlediska řadíme houby mezi destruenty (rozkladače), převádějí organické sloučeniny na anorganické.

 

Dále jsou uvedeny jen nejdůležitější skupiny hub. Celý systém hub je složitý, založený na celé řadě znaků a vlastností a neustále se vyvíjí.

 

Houby spájivé

Nejznámějším zástupcem je kropidlovec černavý, který vytváří husté šedé porosty na substrátech bohatých na cukry – např. na špatně uskladněném pečivu. Podhoubí je bohatě větvené, výtrusy se vytváří na černé kulovité výtrusnici. Po dozrání se dostávají do vzduchu a snadno se šíří, jsou běžnou součástí prachu.

 

Houby vřeckovýtrusné

Výtrusy těchto hub se vytváří v podlouhlé výtrusnici zvláštního typu – tzv. vřecku (odtud český název této skupiny). Vřecka jsou velmi často uložena v plodnicích, které se vytváří na myceliu. Jde o druhově nejpočetnější skupinu hub.

zástupci, kteří nevytváří plodnice:

- kvasinky (kvasinka pivní – k výrobě droždí, kvašení pivního sladu, k výrobě lihu z brambor; kvasinka vinná – výroba vína)

- štětičkovec (Penicillium – některé druhy se používají k výrobě sýrů – hermelín, niva – jiné k výrobě penicilínu)

- padlí – parazitické houby, vytváří bělavý moučnatý poprašek na povrchu rostlin

zástupci s plodnicemi

- smrž

- lanýž

 

Houby stopkovýtrusné

Spory těchto hub vznikají na povrchu specializovaných buněk tzv. bazidií (každá spora vyrůstá na krátké stopce – odtud český název). Velká většina těchto hub vytváří plodnice. Rozlišujeme dva základní typy plodnic:

- břichatkovité plodnice – bazidie jsou umístěny uvnitř plodnice, spory se uvolní po zestárnutí a rozpadu plodnice (např. pýchavka)

- rouškaté plodnice – bazidie jsou uspořádány do souvislé vrstvy – rouška. Plodnice je rozlišena na třeň a klobouk, rouško je umístěno na spodní straně klobouku (např. hřib, bedla, holubinka)

 

Obr. č.7 Plodnice rouškatá a plodnice břichatkovitá

Ve dříve užívaném systému byly houby děleny do skupin podle typu plodnice, na základě novějších výzkumů nemá typ plodnice na zařazení do systému vliv – i blízce příbuzné houby mohou mít plodnice odlišného typu.

 

Mnohé plodnice stopkovýtrusných hub jsou jedlé a bývají předmětem sběru (hřiby, bedly, některé holubinky, václavka...). Najdeme mezi nimi ale také celou řadu jedovatých zástupců (většina muchomůrek, některé holubinky, vláknice, pavučinec, závojenka...).

 

Některé stopkovýtrusné houby plodnice netvoří, žijí paraziticky na cévnatých rostlinách a to i hospodářsky významných – jsou to rzi a sněti.

 

Lichenizované houby – lišejníky

Hlavní složkou lišejníku je houba, proto lišejníky řadíme do systému hub. Jsou to podvojné organismy, jejichž stélku tvoří z větší části houba (a určuje tak tvar lišejníku), druhá složka – řasa (nebo sinice) je zastoupena v menší míře. Vlákna houby oplétají buňky řasy (nebo sinice), případně do nich vnikají. Jde o formu symbiózy (i když poslední výzkumy naznačují, že se spíše jedná o vysoce kontrolovanou formu parazitismu – houba má nad řasou mírně „navrch“).

Stélky lišejníků rostou velmi pomalu (několik milimetrů za rok), proto jsou konkurenčně velmi slabé. Nacházíme je proto především jako pionýrské organismy na nově vzniklých stanovištích a dále tam, kde je konkurence s ostatními rostlinami slabá (povrch skal, kmeny stromů, holá půda, a také v extrémních podmínkách – vysoké hory, pouště, polární oblasti). Řada druhů je citlivá na znečištění ovzduší a mohou být tedy dobrými indikátory znečištění.

Mezi nejznámější lišejníky patří dutohlávka lesní, mapovník zeměpisný nebo pukléřka islandská.

 

 

Obr. č.8: mapovník zeměpisný, dutohlávka lesní, pukléřka islandská