Principy českého pravopisu


Jistě jste si všimli, že v češtině píšeme mnohá slova tak, jak je vyslovujeme, např. strom, kolo,
nese [strom, kolo, nese]. Obecné pravidlo to však není a pravopisná podoba se od vyslovované někdy
liší, např. píšeme rozsvítit, odpočívat, měsíc, ale vyslovujeme [rosvíťit, otpočívat, mňesíc].
Abychom pochopili, proč je to jednou tak jednoduché a podruhé mnohem složitější, měli bychom znát
principy, kterými se náš pravopis řídí.

Český pravopis je založen na několika principech a základním je princip fonologický. To znamená, že
písmeny se zaznamenávají jen ty hlásky, které jsou důležité pro dorozumění (tedy fonémy), ne
všechny vyslovené a slyšené podoby hlásek. Proto shodně píšeme a vyslovujeme např. pes, voda [pes,
voda], ale máme např. jen jedno písmeno ř či n: v písmu nerozlišujeme ř znělé [keře] a neznělé
[keř], nebo n zubodásňové [rána] a velární [ranka].

Vedle principu fonologického se někdy uplatňují ještě principy další – etymologický a historický, u
přejatých slov se mluví o principu tradičním.

Princip etymologický znamená, že slova píšeme v souhlasu s jejich původem. Například bez ohledu na
výslovnost zachováváme psaní dvojího -nn- ve slově panna (přechýlené slovo ke slovu pán příponou
-na), podle stavby slova píšeme také slovo vítězství, přesto že vyslovujeme zjednodušeně
[víťeství]. Pravopisem nezachycujeme také asimilaci znělosti –píšeme tužka, ale vyslovujeme
[tuška].

Princip historický vede k tomu, že se v písmu udržují i některá písmena ze starších období, i když
pro jejich užití již není výslovnostní důvod. Jedná se o psaní y, ý v předponě vy/vý, kořenech slov
i koncovkách (obě písmena se vyslovují ve spisovné češtině i většině nářečí stejně). Zachování
písmen i (í) a y (ý) má však své důvody. Slouží například k odlišení frekventovaných zvukových
homonym (bidlo – bydlo, mít – mýt, vít – výt apod.), při psaní v koncovkách k rozlišování tvarů
(např. laskavý muž 1. p. č. jed. x laskaví muži 1. p. č. množ.). Za historický jev se považuje také
užívání dvou písmen pro označení dlouhého u (ú a ů): úsek, dům [úsek, dúm], nebo existence spřežky
ch.

Princip tradiční se uplatňuje u mnohých přejatých slov a je důsledkem určité konzervativnosti
pravopisu. Proto zachovávají některá slova původní způsob psaní, i když jejich výslovnost je jiná:
revue, interview [reví, intervjú].

Uvedené principy se uplatňují u izolovaných výrazů (psaní jednotlivých slov), mluvíme o jevech tzv.
lexikálního pravopisu. Vedle toho však existuje také tzv. pravopis morfologický, který zahrnuje
tradičně psaní koncovek ohebných druhů slov. Zde se řídíme zařazováním k tzv. vzorům (psi jako
páni, psy jako pány). Syntaktický pravopis pak obsahuje pravidla užívání interpunkčních znamének ve
větě jednouché i v souvětí (tečky, čárky, uvozovky atd.) a zásady shody přísudku s podmětem
(Závodníci vbíhali do cíle. x Závodnice vbíhaly do cíle.).