Jan Skácel

Vteřina v lednu


A den je tichý, křehký jako skořápka.

Uvnitř je slunce, také celé bílé.

I sníh je bílý, stromy, řeky, sníh.

I tato vteřina, i tahle bílá chvíle.


*


Babí léto


Včera letěl vzduchem první bílý vlas.

Zazvonil,

když zvolna k zemi padal –

a slova,

hrubá, nepokorná slova

v hrdle uvázla mi jako rybí kost.


Mé léto,

ty už také šedivíš?


Je tomu tak

a podzim přijde zítra.

Zas celé stromy budou odlétat,

zas ptát se budem,

kam a komu vstříc.

A ticho, chudé jako polní myš,

tu a tam za zády nám pískne.


Mé léto,

ty už také šedivíš?


*


a srpen končí dny jsou zase bosé

rozkvetly astry ozývá se chlad

podzim jak slimák vystrkuje růžky

a babí léto padá do zahrad


*





Jaroslav Seifert

Vlajka republiky


Vlní se jako dívčí šat,

přimknutá úzce ke stožáru,

lehoučký zdvih, vzápětí pád,

vlní se jako dívčí šat

v nehmatatelném tvaru.


Nebe jí dalo modrý klín

jak oči děcek při usmání,

ta bílá, ta je z kopretin,

nebe jí dalo modrý klín

a růže napršely na ni.


Za námi smrt a hrob a hrob,

člověk se hrůzou neohlíží,

hromady mrtvých bez podob,

za námi smrt a hrob a hrob,

chlad kamene a mříží.


Přece to stálo za bolest,

i když ta bolest přetěžká je.

Dál, věčně dál ji chceme nést,

a přece stálo za bolest

to, že tu dneska vlaje.


[…]