Obecná čeština

-         útvar národního jazyka interdialektového typu

-         má původ ve středočeském interdialektu, nese hlavní hláskové a tvaroslovné znaky
středočeské nářeční skupiny

-         je územně více rozšířen než interdialekt (přesahuje rámec oblastí středních Čech,
nezasahuje např. do oblastí severovýchodočeských nářečí, jihozápadočeských nářečí

-         její působnost na Moravě je diskutabilní (proniká zřejmě do oblastí západní Moravy a do
velkých měst)


Využití:

-         mluvená každodenní komunikace

-         soukromá korespondence

-         přímá řeč v umělecké literatuře


Vybrané charakteristické rysy hláskové a tvaroslovné

Hláskové rysy

-         protetické „v“

-         ej místo í (v psaném textu í nebo ý) i v kořenu slova

„Zúžené“ í místo é proniká do hovorové i spisovné češtiny (zalívat, vyhlídnout…)


Tvaroslovné rysy

-         3. osoba pl. přítomného času, slovesa 4. třídy, 5. třídy

oni prosejí, oni trpějí (spis. oni prosí, oni trpí) a odtud ® oni prosej, oni trpěj, též oni sázej,
oni dělaj (spis. oni sázejí, oni dělají)

-         Užívání tvarů příčestí minulého bez „l“ u sloves 1. třídy vzoru „nese“, „peče“, 2. třídy
vzoru „tiskne“:

on (to) přines, přived, upek, natisk… (spis. on to přinesl, přivedl, upekl, natiskl)


Další jevy pronikají do nespisovné mluvy na celém území s výjimkou některých moravských nářečních
oblastí:

-         jednotná koncovka v 1. a 4. pádě pl. u přídavných jmen

mladý chlapci (spis. mladí chlapci)

mladý ženy, holky (spis. mladé ženy, holky)

mladý děvčata (spis. mladá děvčata)


-         zakončení -ma v 7. p. pl.: ženama, stromama, děvčatama

-         podmiňovací způsob (kondicionál): 1. osoba pl. – bysme (spis. bychom)