\			
L	Katecheze slova, hlásá	- služba ní Krista	
			
Katecheze je zvláštní formou služby v církvi. Účastnit se katecheze v prvních staletích znamenalo „audire verbum" neboli naslouchat slovu (srov. Ř 10,17).u*Zásluhou Druhého vatikánského sněmu, který zdůraznil mj. vytrvalou duchovní četbu a důkladné studium Písma svatého (srov. DV čl. 25), nalezla katecheze svou nejhlubší identitu a svou novou tvář (přechází se od nauky k poselství; od vyučování k hlásání; od katechismu ke katechezi).
Katecheze a služba slova - otevřené problémy
Existuje více způsobů, jak chápat Boží slovo. Jeho účinnému hlá- í sám v dnešním světě se staví do cesty četné obtíže. Nechybějí ani
Uchazeči o křest v průběhu katechumenátu byli nazýváni „audientes", „auditores" ti, kteří naslouchají slovu. Srov. např. Origenes Hom. in Lev. 6,2; Pastýř Hermův III. 2,9 a 7,3; a Hippolyt Římský, Apoštolská tradice, tamtéž.
55
problematické body, které se týkají teorie a praxe katecheze jako služby slova. Podívejme se na ně zblízka.
KATECHEZE A BOŽÍ SLOVO
Při pohledu na katechezi zapojenou do obecné problematiky služby slova vyvstává staronová otázka: Co je vlastně Boží slovo? Kde se nachází? Za jakých podmínek může dnes naším prostřednictvím znovu zaznít?
Obtíže vycházejí především z koncepce Zjevem' jako „úložiště", která redukuje Boží slovo na celek přesně definovaných pravd, na souhrn biblických textů, případně na určitou kompletní a systematicky rozčleněnou nauku. V této mentalitě se má za to, že ke zpřítom-nění události Božího slova stačí šířit určité pravdy nebo číst Písmo svaté či vyučovat příslušnou nauku. Na základě teologické reflexe, ale i pouhé zkušenosti však lze říci, že zredukovat zprostředkování Božího slova na takový automatický a téměř mechanický proces by byl omyl. Boží slovo není statické, respektive předmětné slovo, které j lze uchopit a předat, ale je dynamické: je to Boží oslovení, které vy- f zaduje otevřenost, trpělivost a pokoru, s níž se především ptám, zda mu správně rozumím (srov. dialogický charakter Zjevem, vyjádřený v DV či. 2-6; podobně Heller, 2005, s. 201).
Na druhé straně je vždy hlubokým tajemstvím skutečnost, že Bůh si chce posloužit lidským zprostředkováním. Boží slovo smíme tedy chápat nejen jako dar shůry, ale i jako předmět lidského sdělování, komunikace. Je však člověk vůbec schopen ovlivňovat přítomnost a vnímání Božího slova ve svém životě či v životě druhých?
ANTROPOLOGICKÁ KATECHEZE?
Není bez zajímavosti, že ještě před ukončením Druhého vatikánského sněmu se objevuje výslovný požadavek ze strany magisteria zprostředkovávat Boží slovo takovým způsobem, aby se jevilo každému člověku
jako odpověď na jeho vlastní otázky, jako rozšíření jeho hodnotové orientace (systému hodnot) spolu s napměnún jeho nejhlubších tužeb: zkrátka jako smysl jeho vlastní existence a význam jeho vlastního života (Cicognani, 1964).
Brzy po ukončení koncilu se katecheze začíná mnohem více zajímat o člověka v jeho celistvosti (nejen o jeho nesmrtelnou duši). Italští
biskupové zdůrazňují mezi Mavními úkoly katecheze přivádět k integraci víry a života (srov. RdC čl. 52-55) s cílem odstranit často se vyskytující propast mezi náboženským přesvědčením a reálným životem s jeho problémy. Reakcí na zřetelné a prohlubující se odloučení náboženského přesvědčení od každodenního života byly pokusy o tzv. antropologickou katechezi (nazývané také „katechezí z hlediska situace" či „katechezí zaměřenou na problémy"),12 v níž je křesťanské poselství hlásáno s bezprostředními odkazy na životní situace a konkrétní problémy, které se jistým způsobem stávají vlastním obsahem náboženského sdělení. Takový postup však nelze označit za zdařilý, a to jednak pro riziko uvíznutí v pouze pozemském či „horizontálním" chápání problémů, jednak proto, že k plné pravdě nemůže člověk dospět pouhou životní zkušeností (srov. Gat. trad. čl. 22). Záležitost není nikterak jednoduchá. Je nutné objasnit smysl antropologické katecheze a způsob její realizace ve věrnosti autentické komunikaci Božího slova.
KATECHEZE VE SLUŽBĚ INKULTURACE
Biskupská synoda v roce 1977 poukázala na potřebu inkulturace křesťanské víry v rozmanitých dějinných i geografických situacích a biskupové ve svém poselství vyjádřili své přesvědčení o nutnosti toho, aby se katecheze vtělovala do dnešmch kultur. Boží slovo se vtělilo do dějin lidstva a jako zjevené slovo vstupuje do vztahu s různými kulturami. Má-li katecheze Božímu slovu dobře sloužit, je povinna přispívat k jeho správnému chápání.
POŽADAVEK „ÚPLNOSTI PRAVD" V KATECHEZÍ
Věrnost katecheze svěřenému obsahu a poslání být služebnicí Božího slova čelí často nemalým problémům. Na jedné straně musí být úplná, pravoverná a systematická. Na druhé straně se zdá, jako by tento požadavek stál v jakémsi střetu s jinými, neméně důležitými požadavky, jako je respektování věku, intelektuální úrovně a celkové úrovně psychického (osobnostního) rozvoje jednoho každého z účastníků (srov. Alberich, 1987, s. 9-18).
12 Označení „situacional" je typické pro kontext Latinské Ameriky. Souvisí zde se změnami v pastoraci po konferenci v Medellínu (1968). Koncepce katecheze vycházející z životních problémů se váže k vyučovaní náboženství (zejména „Probleraorientierter Religionsunterricht" v Německu v kontextu tamní školní reformy v sedmdesátých letech 20. století).
57
V dnešní době se katecheze chápe jako stále pokračující výchova ve víře, která nesdílí suverénní předpoklad, že na všechny lidské a náboženské otázky existuje jasná, již předem připravená odpověď. Vtírá se otázka, zda katecheze, věrná Božímu slovu, má pouze předávat články víry, anebo zda smí být také hledáním a poutí za pravdou. Zda v ní může nalézt místo i nejistota a pochybnost. Je interpretace Božího slova „kompatmilní" s lidskou váhavostí?
A dále: Je možné uplatňovat v šíření Božího slova kreativitu? Nehrozí riziko zredukovat, oklestit, devalvovat Boží slovo na výplod lidských schopností?
KATECHEZE NA BÁZI ZKUŠENOSTI
V naší době se mluví i píše o katechezi, která si bere jako své východisko lidskou zkušenost a tu interpretuje a prohlubuje. Tam, kde kdysi vládlo strohé vyučování, se dnes dává přednost společnému vytváření zkušeností, životních postojů, a to s důrazem na emočně intenzivní prožívám. Jaký vztah existuje mezi zkušeností a komunikací Božího slova? Je možná katecheze na bázi zkušenosti, která zůstává věrná Božímu poselství? Je hlásání evangelia v katechezi slučitelné s proMubováním zkušenosti?
Uvedené otázky vyzývají k hlubší reflexi povahy katecheze. Následným pojednáním chceme upřesnit její autentický obsah a pravidla pro její správný postup. Ukáže se také úzký vztah mezi teologií Zjevem a pojetím katecheze: každému teologickému úhlu pohledu na zjevem odpovídá zvláštní způsob chápání katecheze a zvláštní způsob odpovědi na nastíněné problémy.
Boží slovo zjevené v Ježíši Kristu
Poslední koncil značně přispěl ke změně teologického chápání Zjevení a Božího slova. Souhrnně lze říci, že po překonám značně jednostranné koncepce zaměřené zvláště na předkládám a předávám pravd víry ze strany magisteria, se nám dnes nabízí chápání širší a výstižnější, které má zřetelně dialogický ráz (Ratzinger, in LThK, svazek 13, s. 507; de Lubac, 2001, s. 61-62). Dokládají to výpovědi týkající se podstaty Zjevení a jeho nej důležitější dimenze:
Bůh se ve své dobrotivosti a moudrosti rozhodl zjevit sám sebe a oznámit tajemství své vůle: že lidé skrze Krista, Slovo, jež se stalo tělem, mají v Duchu Svatém přístup k Otci a stávají se účastnými Boží přirozenosti... A tímto zjevením promlouvá neviditelný Bůh ze své přehojné
lásky k lidem jako k přátelům a s nimi se stýká, aby je pozval k svému společenství a do něho je přijal... Bohu, který svým slovem a jednaním zjevuje sebe sama, odpovídá človek vírou (srov. DV čl. 2.5; podobně VDK čl. 36-41).
Vysvětluje se jasně původ, obsah a cíl Zjevení. Je vyzvednuta svobodná a veľkodušná Boží iniciativa k záchraně člověka a navíc také trinitární koncepce kontextu, v němž se tato iniciativa děje (Ratzinger, in LThK, s. 507). Chápání Božího Zjevení jako prostého verbálního sdělení nebo jako akt pouhého předkládání pravd je překonáno. Ve skutečnosti Božího sebesdílení odkrývá církev Boží touhu darovat člověku věčný život, a to skrze osobní setkávání a vytváření společenství (de Lubac, 2001, s. 47-52).
V závěru druhého článku konstituce Dei Verbum je zmínka o dějinné dimenzi Božího zjevení, které se uskutečňuje činy i slovy vzájemně vnitřně souvisejícími tak, že skutky, které Bůh v dějinách spásy vykonal, ukazují a posilují nauku i skutečnosti vyjádřené slovy. Slova pak hlásají tyto skutky a objasňují tajemství v nich obsažená. Rozhodujícího vrcholu či plnosti nabylo Zjevení v osobě Ježíše Krista (srov. DV čl. 2; GS čl. 22).
JEŽÍŠ KRISTUS, VTĚLENÉ BOŽÍ SLOVO
V Ježíši Kristu se Boží slovo stalo živoucí osobou na lidské a dějinné rovině a to umožňuje setkání a komunikaci. Setkám s Ježíšem Kristem se stává svátostí setkám člověka s Bohem (srov. Schille-beeckx, 1962). Promlouvá-li Bůh v dějinách, pak to nedělá v prvé řadě proto, aby nás informoval o náboženských pravdách, ale chce především sdílet sebe sama, darovat se nám a díky přijetí takového daru i nás uschopnit k láskyplnému sebedarování jemu a pak druhým.
Z toho vyplývá, že katecheze, jakkoli se zabývá výkladem událostí a pravd a jejich šířením, je především službou, která má ráz navýsost osobního sdílení, a současně je uváděním k osobnímu setkání s Ježíšem:
V samém středu katecheze nacházíme osobu Ježíše z Nazareta ... v tomto smyslu konečným cílem katecheze je nejen přivést člověka ke vztahu, ale přímo do důvěrného společenství s Ježíšem Kristem (Cat. trad. čl. 5).
Podobně se vyjadřuje i dokument Italské biskupské konference:
Tím, že katecheze volí Krista za svůj živý střed, dává najevo, že nemá v úmyslu předávat prostě jádro věrouky, ale především že chce uschopnit k přijetí jeho živé osoby v plnosti jejího lidství i božství jako Spasitele a Hlavy církve, jakož i veškerého stvoření (RdC čl. 58).
Tato dimenze představuje jeden z podstatných rysů katecheze a má blahodárný dopad v praxi. Umožňuje totiž zdůvodnit nebo vysvětlit „ducha" či „klima" autentického katechetického setkám' a současně osvobozuje jak od jednostranné starosti o zachování kompletnosti nauky (úzkostlivé dodržování předem stanoveného programu), tak i od strnulosti v oblasti terminologie (lpění na neměnnosti určitých katechetických formuli). Vždyť věrnost vůči živé osobě je něčím podstatnějším, dynamičtějším a svobodnějším, než je věrnost určitému naukovému systému (srov. Gefřré, 1985, s. 63-65).
Tato dimenze má prostupovat celým obsahem katecheze, a proto je třeba jej prezentovat pomocí výrazů z oblasti vztahů mezi osobami, nikoli jako „věci" nebo „fakta". Týká se to zejména skutečností, které teologie označuje výrazy vykoupení, milost, hřích, mravní zákon, svátosti, eschatologie aj.
Katecheze je Másáním Krista. Jedná se o klasický požadavek kris-tocentrismu, zdůrazňovaný již katechetickým hnutím (J. A. Jung-mann, 1939; Colomb, 1968) a později znovu jednoznačně potvrzený magisteriem (VDK čl. 41). Dokumenty církve hovoří o tom, že kristo-centrismus v katechezi je třeba chápat ve dvojím smyslu:
• objektivním (Kristus je podstatný střed katechetického hlásání -Cat. trad. čl. 5);
• subjektivním (Kristus je pravým jednajícím subjektem katecheze):
Kristocentrismus v katechezi také znamená, že katecheti nemají hlásat nauku vlastní či nějakého jiného učitele, njbrž učení Ježíše Krista; pravdu, kterou on sdělíme, anebo ještě přesněji: pravdu, kterou je on sám. Je tedy třeba říci, že Kristus, vtělené Slovo a Boží Syn je tím, o kom katecheze učí. zatímco o všem ostamím (učí) natolik, nakolik se k němu vztahuje; že pouze Kristus je tím, kdo vyučuje, zatímco ostatní učí jen do té míry, v níž jsou jeho mluvčími, kteří umožňují, aby promlouval jejich ústy (Cat. trad. čl. 6; srov. VDK Cl. 98).
Kristocentrismus v katechezi je evangelijní a trinitární. Všeobecné direktorium připomíná ústřední význam evangehjních spisů, které mají katechetickou strukturu (srov. VDK čl. 98). Hlásání Krista vede k vyznám Boha v Trojici, protože
Ježíš neustále odkazuje na Otce, vědom si toho, že je jeho jediným Synem, a na Ducha Svatého, vědom si toho, že je jím Pomazaný (VDK čl. 99).
Zásada ústředního postavení a významu našeho Vykupitele v celku katecheze však na druhé straně neznamená výlučnost. Hlásání Krista nem jediným obsahem katecheze a jeho ústřední pozice nemá být chápána jako povinnost začínat každou katechezi hned od Ježíše Krista nebo o něm mluvit vždy výslovně. Specifické okolnosti prostředí či u samotných adresátů nedovolují vždy okamžité
zahájení přímého a výslovného hlásání Ježíše Krista. Avšak podobně jako existuje evangelizace (byť neúplná) v každém autentickém svědectví o evangekjních hodnotách (srov. EN čl. 21; AG čl. 12), i když o Kristu nemluví, tak je tomu i s katechezí. Na jedné strane je pravda, že bez výslovného hlásám jeho jména, života, nauky, jeho tajemství by katecheze zůstala nedostatečná (srov. EN čl. 22). Avšak na druhou stranu to neznamená, že se už ve všech předchozích krocích a etapách musí jednat o Kristu výslovně, nebo že je možno ony etapy dokonce vypustit. Ony totiž na výslovné hlásám připravují a o Kristu promlouvají, i když jej výslovně nejmenují.
BOŽÍ SLOVO JE POSELSTVÍM SPÁSY PRO ČLOVĚKA
Boží slovo, s nímž se setkáváme v Bibli, je ve svém vlastním záměru „evangeliem" čili „dobrou zprávou"; je slovem, které dává smysl životu a chce jej proměňovat.
Vždyť obsah inspirovaných spisů odpovídá ve světle Božím na základní otázky člověka. Je známo, že Bible líčí historii konkrétního národa, který prožívá určitá dramata, který má tíživé, často tragické problémy, který si klade otázky existenciálního charakteru. K tomuto národu bývá posílán prorok jako mluvčí Boha: ten, kdo vyjadřuje význam různých událostí a situací a tím posiluje naději národa, a to i v situacích a prostředích mimořádně kritických, jako např. ve vyhnanství (srov. Ravasi, 1995, s. 8).
Lze říci, že nepřítomnost proroka je pro lid Izraele faktem, který je sám o sobě ještě tragičtější než různé tíživé vnější okolnosti samy o sobě. V knize proroka Jeremiáše se říká: nejenže se nám vede zle, že nás nepřátelé vybíjejí mečem, že nám hrozí smrt hladem, ale i kněz a prorok jsou odvlékáni do neznáma (srov. Jr 14, 18); neboli ztrácíme už i toho, kdo by nám to vše vysvětlil, kdo by nám řekl, proč se toto všechno děje, a tak vrhnul do našeho života alespoň paprsek naděje. Někoho, kdo by nám řekl, že Bůh na nás nezapomněl, že smlouva pokračuje, že je možné, a dokonce nutné žít dál, protože život neztrácí smysl.
Chceme si uvědomit, že Boží slovo v Písmu svatém se nám nikdy neukazuje jako pouhá informace, ale jako slovo, které interpretuje fakta, události a určitým způsobem odpovídá na velké otazníky lidstva. Je to tedy slovo o člověku, slovo o životě, o našich dějinách, o naší budoucnosti, i když můžeme mít někdy dojem, že např. některé spisy Starého zákona se nás nijak netýkají. Ve skutečnosti nám dávají klíč, jak porozumět dějinám, jak je správně číst. I my jsme výzvám, abychom se učili číst a porozuměli svým vlastním dějinám ve světle Božího slova.
Boží slovo je totiž nejen světlem, ale i „vysvětlením" našeho života. Mezi slovy a činy, mezi poselstvím a událostmi existuje pevné pouto:
Slova hlásají skutky a objasňují tajemství v meh skrytá (DV či. 2).
Již bezprostředně po koncilu psali teologové o Zjevem jako o události a rovněž jako o slovu (srov. např. Schillebeeckx, 1966, s. 45-68), aby zdůraznili „vysvětlovači" funkci zjeveného slova, které interpretuje události, zbavuje je neprůhlednosti či dvojznačnosti a umožňuje tak jejich náboženské chápání v rámci spásonosného plánu Božího. V tomto smyslu je třeba vidět aktuálnost rolí proroka, mudrce a žalmisty.
BOŽÍ SLOVO JE VTĚLENÉ DO LIDSKÝCH DĚJIN
Nauka křesťanské víry o Bibli neříká zjednodušeně, že Bůh mluvil a mluví v Písmu, ale že Bůh mluvil v Písmu prostřednictvím lidí a lidským způsobem (srov. DV čl. 12). Podobně neříká pouze, že Bible je slovo Boží, ale že Bible je slovo Boží v lidské řeči. Boží slovo, vyjádřené lidským jazykem, se připodobnilo lidské mluvě, jako se kdysi Slovo věčného Otce stalo podobné lidem v osobě vtěleného Syna Božího (srov. DV čl. 13).
Bůh k nám promlouvá prostředrůctvím lidí, vždy tedy zprostředkovaně skrze výrazové prostředky člověka. Izrael spatřoval vrcholný způsob komunikace mezi Bohem a člověkem v dialogu Hospodina s Mojžíšem (srov. Ex 33,11); přesto Mojžíše úpěnlivě prosil:
Slyšeli jsme hlas Boží z prostředku ohně a viděli jsme dnešního dne, že Bůh mluví s člověkem a ten může zůstat naživu. Ale proč bychom teď měli zemřít? Vždyť nás tento veliký oheň pozře. Uslyšúne-li ještě dál hlas Hospodina, svého Boha, zemřeme... Přistup k němu ty a vyslechni všechno, co Hospodin, náš Bůh, řekne. Ty nám pak vypovíš (svými slovy) všechno, co k tobě promluví Hospodin, náš Bůh, a my to vyposlechneme a učiníme (Dt 5,24-27).
Boží slovo k nám přichází prostřednictvím lidí, kteří je formulují tak, jak je sami přijali a odpověděli na ně ve víře: vtěluje se do odpovědi víry člověka; je nesmíšené, ale rovněž neoddělitelně spojeno se slovem lidským (srov. Geffré, 1985, s. 59-76; Miranda de Franca, 2002, s. 64).
Narativní katecheze
Narativní aspekt Božího slova, který spočívá ve vypravování událostí významných pro člověka, se odráží v chápání samé podsta-
I
ty katecheze a konkrétní katechizace. Katecheze hlásá Boží slovo, které se vtěluje do dějin. Dějinný charakter zjeveného slova zavazuje cirkev, aby pojala do obsahu katecheze dějiny spásy tzv. starozákonního období, život Ježíše Krista a jeho velikonoční tajemství i dějiny sebe samé, nakolik ona sama je součástí obsahu katecheze (srov. VDK čl. 108). V tomto smyslu patří vypravování událostí dějin spásy k podstatným rysům katecheze:
Každá katecheze je další vypravování událostí, skrze něž se Bůh zjevil lidem... Nicméně vypravování k nám promlouvá o dějinách spásy tehdy, dovohme-li, aby se staly dějinami našimi (Texte de reference, France, 1981).
Katecheze nalézá své místo v dialogu Boha, sdělujícího sebe samého, a člověka, který odpovídá vírou. V dlouhých dějinách tohoto dialogu má své místo i katecheze jako činnost církve, v níž stále znovu zaznívá Boží slovo v rozličných formách: vyprávění, vyučování, povzbuzování, modlitby, svědectví {srov. Šuráb, 2004, s. 71).
BOŽÍ SLOVO JE DAREM DUCHA SVATÉHO
Vtělení Božího slova do našich dějin je dílem Ducha Svatého. Jsou-li Písma zvláštním vyjádřením uchování a předávání Božího zjevem v událostech a slovech, věříme, že Duch Svatý byl účinně přítomen v rozhodných chvílích, kdy Zjevení, vtělené do dějin, postupně a rozmanitým způsobem nabývalo podoby písemného „připomenutí", které umožňuje, aby se Boží slovo setkalo s lidmi všech dob a vytvářelo z nich Boží lid (srov. Mannucci, 2000, s. 403).
Zatímco událost je ze své povahy něčím jedinečným a neopakovatelným, slovo je opakovatelné, a tak prostředmcrvím slova hlásaného, vyprávěného a písemně zaznamenaného je událost znovu „zpřítomňována" a oslovuje i toho, kdo ji neprožil přímo. V tomto smyslu tedy lze chápat inspiraci Bible jako dar Ducha Svatého, který umožňuje lidem všech dob oslovení sebesdflejícím se Bohem a konkrétně Ježíšem Kristem, který je vrcholem Božího sebesdílení (srov. Citrini, in NDTB, s. 1465).
Pavel později píše, že bez Ducha Svatého nemůže nikdo říci: Ježíš je Pán (srov. 1 K 12,3); je to tedy tento Duch, který působí „vtělení" Božího slova v lidské (Zvěřina, 1992, s. 161), Písmo je skutečně účinné pro spásu (srov. 2 Tm 3,15-17), protože je plné Ducha Božího.
To vše má svůj odraz v pojetí katecheze. Dějiny svědčí o tom, že z Božího slova chápaného jako pravda (pouze či především) nám daná (a tedy námi údajně „vlastněná") vzniklo přesvědčení, podle něhož je úkolem katecheze uchovávat a šířit přesně stanovený soubor náboženských tvrzení, prezentovaných izolovaně a do detailu jako učení církve.
Avšak katecheze chápající sebe samu jako službu Božímu slovu, které je nejen dané, ale i zaslíbené, má tyto odlišné charakteristiky i důsledky:
• Je nejen sdělováním jistých pravd, ale i otevřeným Medáním. Jestliže tradiční katechismus na základě otázek a odpovědí budil dojem uzavřeného souhrnu jistých tvrzení (poněvadž se myslelo, že je nutno hovořit pouze o věcech jistých, a každé výpovědi byl přisuzován tentýž stupeň jistoty), katecheze dnes musí mít i smysl pro nejasnosti a nejistoty, pro společné hledám pravdy, pro pokoru přijmout problematické a tajemné, aniž by ignorovala jisté a definitivm prvky křesťanského poselství. Obě věci jsou podstatné: z jedné strany odvaha k pravdě, aby se křesťané upevňovali ve své identitě v prostředí kolísání, nejistoty a ochabování (srov. Cat. trad. čl. 56), z druhé strany ochota a umem respektovat fakt podstatné nehotovosti, nedokonalosti každé naší výpovědi o Bohu a Božích skutečnostech, ochota nechat se vést Duchem Svatým a pokračovat na cestě k plnosti pravdy. Jestliže se víra týká věcí, které ještě nevlastníme, pak nesmíme dopustit, aby zabředla do nehybnosti, nýbrž spíše musíme usilovat o to, aby se stala poutí jako u Abraháma (srov. Cat. trad. čl. 60).
• Katecheze není záležitostí výlučně výkonu magisteria církve, nýbrž také svědectvím a cestou za Pánem konanou ve společenství.
Při jakékoli katechizaci se máme vydat na cestu, všichni společně, biskupové, kněží, řeholníci i věřící laici, na cestu vyzrávání ve víře, která zahrnuje mimo jiné i vzájemnou pomoc (srov. Messaggio Si-nodo, 1977, č. 13).
• Katecheze otevřená dynamismu Slova nenabízí svůj obsah ve formě monolitické, ale umí rozlišovat podstatné od podružného, věci jisté od méně jistých, či dokonce jen domněnek; věci zásadní od věcí druhořadých. Umí respektovat Merarchii pravd (srov. VDK čl. 114).
• Katecheze má být otevřená dialogu a uctivé konfrontaci.
V absolutizované vizi pravdy „vlastněné" se katecheze mohla jevit jako výlučné vlastnictví náboženské pravdy, jež byla pečlivě oddělována od všeho ostatního. S tím souvisí i postoj polemický, falešně apologetický či přezíravý, neochota chápat stanovisko druhého a snášet ho. Naopak katecheze otevřená vývoji formulací pravd
víry během dějin pod vedením Ducha Svatého se neobává konfrontace a dialogu, otevírá se spolupráci, stává se výchovou nejen k jednotě, ale i k pokojnému soužití přes odlišnosti. Pokoncilní katecheze chce být daleko skromnější a více otevřená dialogu. Nemyslíme si, že vlastníme celou pravdu, zatímco druzí jsou na omylu. Všichni se cítíme být učedníky a snažíme se společně hledat. I ten, kdo se „jen" blíží pravdě, může nás něčemu naučit. To je důležité nejen na poli ekumenickém, ale týká se bezprostředně i dialogu víry s kulturami.
• Katecheze znamená neustálé prohlubovám, trvalou „výchovu"
víry (srov. VDK čl. 69-72). Jestliže byla kdysi chápána jako předávám předdefinovaného systému, a tak se mohla uzavřít v rámci určitého cyklu nebo věkového období, katecheze svou otevřeností chce podporovat růst a zrání člověka během celého jeho života. Připomeňme jasná slova Jana Pavla II.:
„Katecheze, má-li být účinná, musí stále plynule pokračovat. Byla by opravdu nadarmo,- kdyby se zastavila právě na prahu dospělého věku, neboť i pro dospělé je stejně důležitá, třebaže samozřejmě v jiné formě." (Cat. trad. čl. 43)
Katecheze a inkulturace
Zvláštní úvahu si zaslouží dvě podstatné dimenze Božího slova vzhledem k jejich důsledkům v katechezi. Jedná se o vztah mezi Božím slovem a kulturami a Božím slovem a zkušeností.
KATECHEZE PODPORUJÍCÍ IN KULTU RACI
Problém vztahu mezi evangeliem a kulturami, známý již v době katechetického hnutí (Gianetto, 1980, s. 57-60), se vynořil s novou pálčivostí v posledních desetiletích 20. století. Výslovný doklad přesvědčení o tom, že katecheze je nástrojem inkulturace, nacházíme v Poselství celocírkevní synody biskupů v roce 1977:
Jak již bylo ukázáno na Druhém vatikánském sněmu a nově připomenuto Pavlem VI. v apoštolské exhortě Evangelii nuntiandi, křesťanské poselství musí zakořeňovat v kulturách, přijímat je a proměňovat. V tomto smyslu je legitimní považovat katechezi za jeden z nástrojů inkulturace, , tzn. toho, co „zevnitř" vysvětluje život těch, k nimž se obrací (Messaggio Sinodo 1977, č. 5).
Od doby, kdy byla napsána tato slova, neztratilo téma inkultura-ce nic ze své aktuálnosti (srov. Fossion, 1997; Miranda de Franca, 2002). Všeobecné direktorium mu věnuje značnou pozornost (srov. VDK čl. 109; 202-214) a zdůrazňuje jeho podstatu:
Inkulturace víry ... je hluboký globální proces a pomalá cesta. Nem to obyčejné vnější přizpůsobení, které, ve snaze učinit křesťanské poselství přitažlivějším, se omezuje na to, že je překryje na povrchu ozdobným nátěrem. Naopak, jedná se o proniknutí evangelia do nejzazších zákoutí nitra jednotlivce i národů, v nichž se jich živě dotýká až u samých kořenů jejich kultur (VDK čl. 109).
BOŽÍ SLOVO A KULTURA
Chceme-li alespoň zmínit vztah Božího slova vůči tak významově bohaté a složité skutečnosti, jakou je „kultura",13 a respektovat přitom základní téma a záměrem naší příručky, musíme se nezbytně omezit na uvedení hlavních principů:
• princip autonomie: Křesťanská víra se neidentifikuje s žádnou konkrétm kulturou a může se „vtělit" do všech (srov. GS čl. 58);
• princip vtělení do kultur: Křesťanské poselství se od počátku svého vzniku vtěluje do kultur; nem myslitelné v „chemicky čistém" stavu, bez vazby na jakékoli zprostředkování kulturou. Je to nezbytná podmínka, má-li být toto poselství přijato, prožíváno a sdělováno druhým: „Víra, která se nestane kulturou, není vírou plně přijatou, celistvě pochopenou
a věrně prožívanou." (výpověď Jana Pavla II., citovaná kard. P. Poupardem na světovém euch. kongresu v Římě 5. 11. 1991);
• princip přijetí pozitiv kultur: Vtělením přijímá evangelium autentické hodnoty kultur, zúrodňuje je a proměňuje. Zákonem evangelizace je působit takovým způsobem, „aby žádné dobré símě, které se najde zaseté v lidských srdcích a myslích nebo ve vlastních obřadech a kulturách národů, nejenom nezahynulo, ale bylo očištěno, povzneseno a zdokonaleno k oslavě Boží..." (LG čl. 17);
• princip prorocké kritičnosti: Víra vykonává vůči kulturám funkci kritického rozlišování a očisťování (srov. VDK čl. 109;
13 Pojem „kultura" prošel v nedávné minulosti sémantickým vývojem, který umožňuje jeho chápání rozličným způsobem (srov. např. GALLAGHER, M. P. Clashing Symbols. An Introduction to Faith and Culture. London, 1997, s. 7nn. Viz též GALLAGHER, M. P. Křesťanství a moderní kultura. Velehrad: Refugium Velehrad-Roma, 2004.). Jednotlivé významy pojmu „kultura" se doplňují, jak dokládá i čl. 53 GS, který hovoří o kultuře v širokém slova smyslu.
133; 204). Odhaluje a kárá každý souhlas se zlem a spoluúčast na něm, ať v rovině indivíduami, či společenské, jakož i každou formu útoku na důstojnost člověka, stvořeného k Božímu obrazu:
Nejde jen o hlásaní evangelia ve stále širších zeměpisných oblastech a stále většímu množství lidí. Církvi jde o to, aby silou evangelia přetvářela měřítka, podle nichž lidé posuzují; jejich stupnici hodnot, jejich zájmy, způsob myšlení, prameny, z nichž čerpají své podněty a vzory, jestliže jsou v rozporu s Božím slovem a s plánem spásy (EN či. 19).
Kultury jsou také nezbytným nástrojem pro interpretaci a nové vyjadřování slova. Jde o dvojí směr výkladu Bible při zachovám hermeneutických kritérií. V prvním případě jde o úsilí interpretovat formulace vzniklé v minulosti a podmíněné kulturními kontexty tak, abychom správně pochopili zděděné. Jde o vyjádření obsahu Božího slova dnešní mluvou, tedy o reformulaci, která nerezignuje ani na kontinuitu, ani na aktuálnost, takže každý může vnímat poselství spásy ve svém vlastním jazyce. Druhý směr vychází z požadavku, aby dialog evangelia s kulturou neprobíhal jednosměrně; i kontext současných kultur je schopen přispět k výkladu biblického textu podobně, jako se reformulací aktualizuje přínos kultury minulé.
Skutečné vtělení víry prostřea^ctvím katecheze předpokládá nejen proces „darování", ale i „přijímám"' (srov. Messaggio Sinodo, 1977, č. 5).
To neznamená, že by se evangelium mohlo pod vlivem kultur měnit. Nicméně v projevech křesťanské zkušenosti, vtělené do dějin a vyjádřené význačnými kulturními hodnotami, lze nalézat možnosti interpretace a hermeneutická kritéria, důležitá pro zpětné pochopení víry.
NÁROČNÝ A TRVALÝ ÚKOL INKULTURACE
Formulace pravd naší víry tak, jak se s nimi setkáváme, jsou formulacemi inkulturovanými; vznikly pomocí výrazových prostředků určité kultury, které nám skutečnosti Boží přibližují, avšak současně s tím jaksi znemožňují jejich přesnost právě proto, že naše pozemské kategorie jsou velmi nedokonalé; vyjadřují a nevyjadřují, odhalují a současně ohraničují.
Pokus vyjádřit pravdy víry v kontextu kultur a dějin je tedy vždy limitovaný a nedokonalý, ale na druhé straně nutný. Je to zákon života. Je to důsledek toho, že se Boží slovo vtělilo do dějin. Nebylo vyjádřeno nějakými jinými způsoby, i když u Boha není nic
nemožné. Naopak: Bůh k nám chtěl mluvit skrze slova, která jsou podmíněná našimi dějinami a pocházejí z našich kultur. Život z víry ani formulace pravd víry neexistuje nikdy nezávisle na kultúre.
Není náhodou, že máme čtyři evangelijní spisy, i když všechny vypravují o pozemském životě a díle Ježíše Krista. Na první pohled by se zdálo, že by bylo stačilo napsat jednou výstižně a jednoduše, kdo je Ježíš a v čem spočívá jeho dílo. Avšak církev přijala do svého kánonu hned čtyři evangelijní spisy, přestože všechny obsahují jedno a totéž evangelium. Důvod je nasnadě. Už prvotní církev jasně rozpoznala nutnost toho, aby existovaly čtyři způsoby, jak přiblížit Ježíše Krista těm, kdo o něm ještě neslyšeli. Čtyři způsoby pro bdi, kteří přicházejí do církve z různých sociálních kontextů, navíc s ohledem na problémy místních církví. A nejsou zde jen tyto čtyři texty. Vzpomeňme, jak líčí Ježíše Krista už před vznikem evangelií apoštol Pavel, jak o něm píše list Židům, jak líčí Krista Apokalypsa. Každý z těchto spisů Nového zákona vyjadřuje svým způsobem, kdo je Ježíš Kristus a co pro nás vykonal.
S určitým zjednodušením lze konstatovat, že během staletí došlo k provázání křesťanské víry s jednou - tzv. západní - kulturou, která dnes už není všeobecná. S tímto faktem souvisí vznik dvojího odcizení mezi vírou a kulturou. Misijní působení v mladých církvích bylo podmíněno a poznamenáno úzkým poutem mezi křesťanskou vírou a evropskou západní kulturou. Kromě toho přicházelo evangelium ve spojení s historickým procesem dobývání a kolonizace, a tím muselo zčásti sdílet i jeho dvojznačnost a negativní stránky. I katecheze byla de facto příčinou i následkem tohoto odcizení se kultury evangeliu (Alberich, 1995, s. 169-181).
V církvích se starobylou křesťanskou tradicí, zvláště v Evropě, byla evangelizace ovlivňována převládnutím kultury, která ztratila schopnost ukázat křesťanskou víru jako věrohodné a důležité poselství pro dnešního člověka. V sedmdesátých letech 20. století Y. Congar napsal:
Aktuální krize souvisí z velké části s faktem, že církev, která vytvořila úžasný ceiek projevů víry uvnitř latinské kultury, je na něj příliš těsně navázána: projevuje se to i v jejím núsijním působení. Na kůži se jí přilepil středověk a protireformace, proto ignorovala nebo odmítala nové a přínosné (Congar, 1976, s. 41).
Z těchto poznámek lze vytušit rozsah problémů, které se otevírají jak v teologii, tak v pastoraci, jakož i důvod aktuálnosti inkultura-ce. Začíná být zřejmá důležitost práce na vytvoření nových forem „vtělení" křesťanství do rozličných kultur dnešní doby. Tento proces se týká všech prvků křesťanské zkušenosti: vyznám víry, liturgie, teologie, zákonodárství, institucí atd. Jedná se o dlouhodobou,
neobyčejně delikátní a náročnou záležitost, která čelí úskalím a rizikům, nicméně jde o záležitost absolutně nezbytnou.
Subjektem inkulturace nejsou jen jednotliví odborníci či představitelé autority, ale celý Boží lid (srov. RM čl. 54) a jejím vlastním dějištěm je místní církev, která zůstává ve spojení s církví světovou (srov. kritéria rovnováhy mezi jednotou a pluralitou v EN čl. 61-64).
V procesu inkulturace je třeba stále pokračovat a tento úkol se týká i nás dnes. Nebylo by správné (byť by to bylo pohodlné) uchovávat a předávat obsah víry výrazovými prostředky kultur, které již patří minulosti (např. období neoscholastiky, baroka nebo první poloviny 20. století). Tím bychom hlásám víry nepomohli. Právě katecheze je jednou z oblastí, kde se děje mkulturace. Katecheze totiž neznamená jen přijímat, konzumovat, ale také vytvářet,14 hledat nové výrazové prostředky, které jsou nejen srozumitelné, ale i oslovují člověka v dnešních kulturách (srov, VDK Čl. 208). Nejde tedy jen o to mít jakýsi druh „oděvu", abychom srozumitelně vysvětlili již existující obsah. Role výrazových prostředků je mnohem hlubší; zasahuje do chápání a interpretace křesťanského poselství, a proto vyžaduje námahu vtělování a vylaďovaní tak, aby víra vyjádřená pomocí kultury byla oslovující žádoucím způsobem.
Proto je veimi důležité, aby i naše církev měla katechety úzce spjaté s místní kulturou, intenzívně prožívající svou sounáležitost s lidmi, s nimiž katecheticky pracují. Zkušenost potvrzuje, že účinné formy inkulturované katecheze spontánně vznikají tam, kde působí „místní" či „rodilí" katecheti, znalí problémů, starostí i radostí svých vrstevníků. Katecheti (a ještě více ti, kdo poskytují katechetickou formaci) by měli disponovat schopností komunikovat v oblasti víry „dvojjazyčně": na jedné straně jazykem vlastní kultury (jejich „dialektem"), na straně druhé společným jazykem (křesťanská „koiné"), aby bylo současně zaručeno jak vtělování víry do místní kultury, tak i společenství s obecnou cirkví.
Nemenší význam má práce na katechetických pomůckách. Tištěné, audiovizuální i další pomůcky mohou být dobrými nástroji inkulturace, pokud přibližují křesťanské poselství v souladu s citlivostí a mentalitou národa. Zvláštním způsobem se to týká katechismů místních církví (srov. VDK čl. 133).
„V minulosti fungovalo katechetické úsilí s pomocí pedagogiky asimilace; v dnešní době se nicméně zdá nemožné, že by se naše aktivity obešly bez pedagogiky kreativity", viz Sacra congregazione per il clero. Atti del II Congresso Catechistico Internazionale. Orientamenti conclusivi. Roma: Studium, 1972, s. 503.
Naše pojednání je třeba doplnit upozorněním na dvě rizika: ve snaze o inkulturaci může katecheze snadno podlehnout pokušení redukcionismu, který porušuje jedno ze základmch kritérií katecheze, totiž požadavek celistvosti a ryzosti křesťanského poselství; druhé riziko představuje směšování rozličných, někdy i protikladných náboženských a kultovních prvků, které rovněž kompromituje jeho autentičnost (srov. VDK čl. 111 a 205).
Katecheze stojící ve službě inkulturace má před sebou úkol nesmírně náročný, ale i nadějný. V postoji respektu, sympatie a upřímného dialogu s rozličnými kulturami jim může
nabídnout poznání skrytého tajemství a pomáhat jim, aby z vlasmi živé tradice daly vzniknout svým typickým, origmálnmi projevům křesťanského života, jeho způsobu myšlení i slavení (Cat. trad. čl. 53).
Boží slovo a zkušenost člověka
Boží slovo se vtěluje do slov lidských a skrze ně dospívá k člověku. Proto některé výrazové prostředky užité v Písmu k zachycení této skutečnosti jsou velmi bezprostřední, skoro bychom řekli materiální (např. Ez 2,8).
Kromě poznatků biblické teologie o existenci rozličných literárních druhů lze postupovat pozorně po stopách takových biblických událostí, jakými bylo např. povolám proroků. V jejich životě si můžeme všimnout etapy jakési předchozí přípravy: v samotě, v modlitbě, v hledání, v zážitcích setkání s Bohem ve vidění, v hlubokém uvažování o tom, co bylo prožito (např. L 1,80; Abk 1,1-2, 3; Am 1,1; Iz 1,1). V této souvislosti hovoříme o tzv. náboženské zkušenosti jako o prostředí, v němž je možné naslouchat Božímu slovu a vnímat ho.
Prostřednictvím náboženské zkušenosti usiluje katecheze o překonám nesprávného chápání Božího slova, jako by to byla nějaká „věc", kterou lze předávat, jako se předávají materiální předměty.
ZKUŠENOST A KATECHEZE
V katechetické reflexi pokoncilní církve zaujme mimo jiné role lidské zkušenosti v procesu zrání víry. Po letech postoje zdrženlivosti vůči pojmu „zkušenost" jsme v současnosti svědky toho, že magis-terium univerzální církve přikládá zkušenosti v oblasti katecheze značný význam. Všeobecné katechetické direktorium jí věnuje do
/
té doby nebývalou pozornost (srov. VKD ČI. 74). Ve VDK nacházíme kromě potvrzení této skutečnosti jako priority i teologicky mimořádně významnou definici zkušenosti jako
prostředí, v němž se projevuje a uskutečňuje spása; kde Bůh v souladu s pedagogií vtělení se dotýká člověka svou milostí a svou spásou ho zachraňuje (VDK čl. 152).
K pojmu „zkušenost"
Pozitivní hodnocení zkušenosti v oblasti katecheze neznamená jednostrannost. Podobně jako u jiných kategorií má i užití této kategorie v katechetice nejen svůj význam, ale i svá rizika či obtíže.
Je známo, že v běžném užívání výrazu „zkušenost" dochází k nepřesnostem ve vyjadřování. Tímto výrazem bývá totiž nezřídka označen např. nějaký zážitek nebo jen pocit, tedy realita prožívaná spíše na úrovni afektivity než ve sféře racionální.
Určitou cestu k lepšímu chápání pojmu „zkušenost" nabízí etymologie. Slovní základ latinského slovesa „experior", tedy slovo perior (které se vyskytuje pouze jako část složených výrazů) - odkazuje na dvě významové oblasti: je přítomno v základu slova pe~ ritus a také slova periculum. Zatímco výraz peritus označuje toho, kdo je znalý, obratný, obeznámený, dokonce přímo odborník v něčem, podstatné jméno periculum znamená riziko, nebezpečí; což v přeneseném smyslu lze vztáhnout i na to, co je v každém setkání s někým či něčím nepředvídatelné, nevypočitatelné. Řecké podstatné jméno peíra znamená zkouška, odvážný pokus, odvážný čin. Sloveso peiró lze přeložit českými slovesy zkoumat, vypátrat, odvážit se, proniknout. Zkušenost je tedy podle tohoto „navázání styků s někým či něčím neznámým". To je i původní význam německého slovesa erfahren - projet neznámou zemí, vystavit se neznámému s bezprostředností vidění a vědění. Zkušenost je tedy něčím konkrétním a bezprostředium; nespočívá na výpovědi druhého, ale na osobním setkám a „ohmatání si" určité věci.
Slovem zkušenost bývá (poněkud nepřesně) označován již proces vznikání zkušenosti, kdy na začátku je člověk bezprostředně konfrontován s určitým děním; a také výsledek tohoto procesu neboli „zpracování", interpretace onoho zážitku či více zážitků, jež tvorbě zkušenosti předcházely (srov. Biehl, 1991, s. 18).
Je třeba zdůraznit, že zkušenost ve vlastním slova smyslu vzniká až v tomto momentu. Vytváří se až skrze úvahu o prožitém, a to skrze hlubokou úvahu, v níž dominuje úsilí o správnou interpretaci, o nalezení smyslu toho prožitého. Teprve tímto úsilím a schopností interpretace tvoří člověk zkušenost.
Proces vytvoření zkušenosti bývá uzavřen jejím jakýmsi zkon-krétněnún, zpředmětněním. Zkušenost je „vyprávěna" (Fossion, 1997, s. 81); je zpředmětněna v konkrétních výrazových prostředcích (slovo, gesto, určité chovám atd.). Všimněme si dobře: objekti-vizace není nutná pouze pro sdělení zkušenosti druhým, ale stává se nezbytnou mediací pro zpracování zkušenosti samé. Také zde, jako v obecném procesu zjevení, „slovo" interpretuje život a odhaluje jeho „tajemství": pro získám zkušenosti je třeba prostředků k jejímu vyjádření; a čím bohatší je naše soustava výrazových prostředků, tím jemnější, rozmanitější a diferencovanější bude naše zkušenost (srov. Lindbeck, 1984, s. 37).
Lze říci, že čím je zkušenost hlubší, tím více poznamenává chování člověka. Uschopňuje ho ke změně. Bez vytváření autentických a důležitých zkušeností je skutečná změna způsobu života velmi obtížná.
Proces vytváření zkušenosti lze schematicky znázornit pomocí jakési sondy (viz obr. 6), která se ponořila do hloubky pod povrch života, aby se později znovu vynořila v podobě rozličných ohjekti-vizací.
Objektivizace
(vnfmatelný projev Život vytvořené zkušenosti)
Obr. 6 - Vytváření zkušenosti
K pojmu „náboženská zkušenost"
I zde máme co do činem s pojmem, který je užíván k označení množství skutečností odlišného významu (srov. Godin, 1981; Fowler, 1981; Vergote, 1996).
Vzhledem k našemu tématu se zdá vhodné připomenout, že se nejedná o to „udělat zkušenost" s jinými věcmi či osobami (např. s náboženskými předměty či s „duchovními" osobami), přestože i ony mohou hrát během vzniku zkušenosti svoji roli.
Náboženská zkušenost předpokládá úsilí reflektovat prožitek nebo událost do hloubky až k úrovni tajemství; až tam, kde úvaha o skutečnosti nás přivádí ke kladení otázek po nejhlubšún smyslu, k tajemství existence v náboženském smyslu. Tyto otázky ne-
74
nacházejí bezprostřední odpověď a mohou se stát člověku výzvou k dalšímu hledání. Schematicky můžeme znázornit proces vytvoření náboženské zkušenosti již známým grafem. Sonda je tentokrát charakteristická hloubkou své „dráhy", na níž se dotýká náboženské roviny či roviny „tajemství".
Zpředmětnění náboženského
Život
Náboženská   y x
^________:
rovina
„tajemství"       Otevřenost vůči transcendentnu
Obr. 7 - Vytváření náboženské zkušenosti
Projevy náboženské zkušenosti umožňují vstup do hlubokého tajemství transcendentna, které je od naší pozemské skutečnosti totálně odlišné.
Náboženskou zkušenost bychom snad mohli přirovnat ke špičce ledovce plovoucího v moři, který ukazuje pouze nepatrnou část své velikosti. Je-li obecně autentická hluboká zkušenost obtížně vyjádřitelná navenek, zde to platí ještě více; proto neudiví, že pro náboženskou zkušenost nejsou stejně vhodné libovolné výrazové prostředky: zatímco běžné výrazivo (např. ke sdělení informací, mluva exaktních věd) se jeví jako méně vhodné, přiměřenějšími se zdají specifické výrazy užívané např. ve vypravování, svědectví; dále metafora, symbol, poezie, slavení, obřad.
Náboženská zkušenost velmi prohlubuje a obohacuje život člověka; přesto by nebylo správné ji ztotožňovat se skutečností křes-
ťanské víry. Křesťanská víra sice náboženskou zkušenost v jistém smyslu předpokládá, avšak nedá se z ní automaticky vyvodit. Lze říci, že víra je volbou, je svobodným rozhodnutím celého člověka pro Boha, přijetím jeho daru. O zkušenosti víry v úzce křesťanském významu lze hovořit tehdy, jestliže se člověk Bohu svobodně odevzdává (srov. Weiser, in MySal, svazek 1, s. 798); jestliže se učí stavět celý svůj život na něm. Člověk, který něco prožil a dospěl k náboženské zkušenosti, však tímto samotným faktem ještě onen rozhodný krok odevzdanosti nečiní; může sice na cestě až k tomuto rozhodnutí pokračovat, ale také nemusí.
K pojmu „zkušenost křesťanské víry"
Východiskem pojednání o dimenzi zkušenosti v katechezi církve je fakt, že nej významnější zkušeností v křesťanském prostředí je zkušenost biblických osobností a významných postav z dějin církve -ona velká živá tradice, jíž si Bůh posloužil k postupnému odhalování a realizaci svého plánu spásy již během starozákonní doby; tradice vrcholící ve zkušenosti Ježíše z Nazareta a pokračující zkušeností prvotní církve až do dneška (viz obr. 8). Je známo, že v dějinách Izraele byli pro lid rozhodujícími postavami proroci, kteří pod vlivem Ducha Hospodinova interpretovali význam dějinných událostí. Pod vlivem Ducha Svatého „uvažovali" o minulých i budoucích událostech do hloubky a vysvětlovali jejich smysl. Dějiny Izraele je třeba číst na bázi jejich zkušenosti víry.
V tomto kontextu tedy lze konstatovat, že spisy Starého zákona se nám jeví jako literární ztvárnění mimořádné náboženské zkušenosti Izraele, která vznikala nezřídka skrze hledání a utrpení. Tato historická zkušenost byla místem zjevem Božího slova na cestě vstříc plnosti v Kristu (srov. G. von Rad, 1992, s. 121-123).
Čím jsou pro nás spisy Nového zákona? Jsou nám svědectvím a literární konkretizací oné zcela jedinečné a rozhodující náboženské zkušenosti očitých svědků s Ježíšem z Nazareta a s působením jeho apoštolů.
Dále můžeme čerpat ze zkušenosti církve, která je pokračováním prvotní církve, přičemž tato zkušenost je ztvárňována v různých dokumentech církevní tradice (život a dějiny církve, liturgie, myšlení církevních otců a teologů, magisterium, rozličné formy spirituality aj. (srov. Colomb, 1968, s. 242-243).
Pro vznik zkušenosti křesťanské víry je tedy rozhodující celek zkušenosti, jejíž objektivizací Qconkrétním ztvárněním) je Písmo svaté a Tradice církve. Biblická zkušenost je pro nás klíčem interpretace a hodnocení našeho konkrétního života.
Shrnutí
Zkušenost křesťanské víry se děje tam, kde člověk - jednotlivec nebo skupina - na základě naslouchám Božímu slovu prohlubuje a utváří svůj vlastní život tím, že přijímá zkušenosti biblických osobností a zejména Ježíše Krista a jeho církve jako pramen k pochopem smyslu vlastního života.15 Tak dochází k procesu dynamické identifikace vlastní cesty zkušeností (v profánních situacích) a zkušenosti, která je pro křesťana výchozí (Ježíš, Izrael, církev).
Graf to vyjadřuje dvojím směrem šipek: jedna vede do hloubky (znázorňuje proces neustálého prohlubování) a druhá (horizontální) vyjadřuje dynamický vzájemný vztah mezi mou osobní
15 K tomu výstižně J. Gevaert: „Zkušenosti biblických postav jsou tytéž jako zkušenosti naše. Přestože užívají odlišných výrazových prostředků, souvisejících s kmturním kontextem, který je odlišný od dnešních kultur, jsou konfrontováni s týmiž životními otázkami a prožívají tytéž obtíže s vírou v Boha a náboženskou praxí" - GEVAERT, J., c. d., s. 150.
zkušeností a zkušeností obsaženou v Písmu svatém a v Tradici církve (srov. VDK čl. 153).
KATECHEZE A ZKUŠENOST VÍRY
Lze říci, že bez sdělování zkušenosti víry neexistuje sdělování náboženského obsahu:
Co jiného znamená vykládat evangelium než sdělovat druhým vlastní zkušenost víry? (ĽN čl. 46).
Vztah mezi křesťanským poselstvím a lidskou zkušeností není prostá záležitost metodologie, ale vzniká ze samotného cíle katecheze, jímž je vytvářet společenství člověka s Ježíšem Kristem (srov. VDK čl. 116).
Na základě dosud uvedeného upozorníme nyní na některé nedostatečné Či nešťastné způsoby katecheze:
Katecheze jako pouhé předávání obsahu víry
V takto pojaté katechezi se člověk učí např. pravdám víry, mravním normám, textům modliteb, chovám v kostele, obsahu mše svaté... Učí se konečnému ztvárnění zkušenosti církve; zkušenosti, která (nezřídka ještě) nem jeho vlastní.
Obr. 9 - Katecheze jako pouhé předávání obsahu
Taková katechizace se jeví přinejmenším jako problematická. Proč? Toto zkonkrétnění bohatství zkušenosti církve se jeví jako odtržené od celého předešlého procesu vznikám křesťanské zkušenosti, z něhož pochází a v němž je zakořeněno. Člověk převezme určitý obsah, který je mu „zvenčí" předáván, ale stěží si jej přivlastní, protože ho nezakusil vnitřně, nevytvořil si vlastní zkušenost.
Takový tradiční styl katecheze může snadno zdegenerovat na formu indoktrinace, na intelektualistické a moralistické instrukce. Člověk sice může získat i poměrně rozsáhlé nábožonskó vědomosti a dovednosti, ty však nemají takřka žádný vliv na růst jeho víry.
Katecheze jako reflexe událostí či životních problémů
V tomto modelu se katecheta snaží překlenout vzdálenost mezi vírou a životem a jako obsah katecheze přebírá situace a existenciál-ní problémy člověka. To není sice nic špatného, ale je to málo. Nelze mluvit o autentické katechezi, schází-li prohloubení, které umožňuje dosáhnout náboženské roviny, nebo alespoň pokusu o propojení se základní zkušeností křesťanství. Existují četné typy užitečných i výchovných úvah, které sice směřují k náboženské rovině, ale zůstávají na rovině přirozené. Proto je nelze považovat za katechezi.
KATECHEZE
Obr. 10 - Katecheze jako reflexe událostí a životních problémů
Katecheze jako uvedení nauky do života
V tomto případě katecheze, stále chápaná jako předám obsahu víry, usiluje o spojem se životem prostrediuc1ľvím aplikace tohoto obsahu v životní praxi. Sdělení náboženského obsahu vyústí do předsevzetí zpravidla morálního typu (dobrý skutek, modlitba, se-bezápor...).
Tento postup tvořil součást tzv. mnichovské metody katecheze, označovanou jako „uživotnění" náboženské pravdy (srov. Kubíček, 1937, a. 64). '
Problém spočívá v tom, že život člověka se jeví zredukovaný na pouhé místo aplikace náboženského poselství, avšak zůstává mimo obsah tohoto poselství.
Obr. 11 - Katecheze jako uvedení nauky do života
Katecheze jako přechod od života k víře
Toto je příklad mnoha tzv. antropologických katechezí, které vycházejí ze životních situací či problémů a v určitém okamžiku se pokoušejí o „přechod" ke křesťanskému poselství (Bible, svátosti, učení magisteria atd.). Činí to však nikoli cestou prohloubení zkušenosti, nýbrž jen „zkratkou", např. prostřednictvím porovnám; obě skutečnosti jsou položeny jednoduše vedle sebe, nebo dokon-
ce do protikladu, a výsledkem je zklamání: postup totiž prozrazuje instrumentalizaci problémů člověka (jsou použity jako pouhé východisko pro katechezi), nebo chybí propojení života a víry skrze hloubku autentické náboženské zkušenosti.
Obr. 12 - Katecheze jako přechod od života k víře
KATECHEZE JAKO PROHLOUBENÍ VLASTNÍ ZKUŠENOSTI A JEJÍ IDENTIFIKACE S KŘESŤANSKÝMI ZKUŠENOSTMI
Autentická katecheze respektuje v procesu hlásání a zprostředkování Božího slova cestu zkušenosti člověka. Přispívá k prohlubování jeho osobní každodenní zkušenosti v konfrontaci se základními zkušenostmi celého křesťanství (Izraele, Ježíše Krista a církve). Stává se tak vypravováním a sdílením dějinné zkušenosti, nabídnuté jako interpretační klíč a zdroj pro pochopem vlastní zkušenosti člověka. Tak může dojít k identifikaci této vlastní zkušenosti se zkušenostmi osob z Písma svatého nebo z dějin církve a k jejímu postupnému zpevňování při prožívání rozličných životních situací (viz obr. 13).
Jinými slovy: Tento proces prohloubení a srovnám vede k setkání, které umožňuje, aby víra vysvětlovala život a život interpretoval víru, a to ve vzájemném vztahu.
81
Shrnutí
Katechezi lze definovat (mimo jiné) jako komunikaci, tedy sdělování obsahu křesťanské víry prostřednictvím takových zkušeností, které pomáhají vysvětlit, interpretovat a měnit život. V základu se nachází princip korelace (srov. Werbick, in DCat, 1986, s. 178-181) či integrace (srov. RdC čl. 52-53) mezi situacemi přirozeného života a poselstvím, které se zjevuje v konkrétním dějinném vtělení Božího slova.
ÚLOHY KATECHEZE VZHLEDEM KE ZKUŠENOSTI
V katechetické práci, která dnes přijímá i lílohu první evangelizace (srov. VDK čl. 62), nesmí scházet vybídka a pomoc lidem, aby žádnou chvíli svého života neprožívali povrchně, ale aby šli trpělivě do hloubky až ke kořenům, aby objevovali skryté souvislosti a význa-
my, na něž se v běžném uspěchaném životě vůbec nepomyslí (srov. VDK Cl. 117).
Dále je třeba lidem pomáhat, aby své zkušenosti dokázali sdělovat. Proces katecheze je charakterizován neustálou výměnou zkušeností.
Správná aplikace vzájemného vztahu a vzájemného působení mezi hlubokými lidskými zkušenostmi a zjeveným poselstvím účinně přispívá ke snížení rizika uvíznutí v uměle vytvořených protikladech či ve fundamentalistickém přístupu k chápání pravdy (srov. VDK ČI. 153).
Výrazivo náboženské zkušenosti nem jen prostředkem pro sdělování zkušeností již vytvořených, ale je také a především důležitým nástrojem pro prohlubování a interpretaci zážitku Či události čili nástrojem pro vytváření křesťanské zkušenosti samé.
Proto je důležité vést lidi k tomu, aby se učili vyjadřovat své postoje a své myšlenky k tématu, které nabídneme. Tím, že po nich chceme jejich vlastní vyjádření, odpověď, nebo alespoň nějakou reakci, tím je přimějeme k tomu, aby o tématu uvažovali, aby vytvářeli autentickou zkušenost. Zde je zapotřebí učit se využívat těch výrazových prostředků, které jsou procesu sdílení zkušeností vlastní (vyprávění, symbol, ikona, metafora, svědectví; ne poučování či přes vědčo vám).
Pokusili jsme se ukázat, jakou roli hraje náboženská zkušenost v oblasti výchovy víry. Zkušenostní poznám je celistvější než poznám čistě rozumové (srov. Zvěřina, 1995, s. 19). Současně však, tak jako se vším dobrým přichází i něco neblahého, tak i přílišná soustředěnost Či jednostranné záměrem'na zkušenost může být zavádějící. Ani náboženská zkušenost nem ušetřena rizika, že by se mohla člověku stát dokonce jakousi modlou (výsledkem jeho výkonu za každou cenu) a tím reálnou překážkou mezi ním a Bohem; mohlo by se pak stát, že se člověk bude úplně míjet s tím, co chce Bůh v jeho nitru působit.
Katecheze věrná Bohu, člověku a církvi
Pedagogika víry přijímá od Krista zákon, který je základem pro celý život církve, a tedy i katecheze: zákon věrnosti Bohu i věrnosti člověku v postoji jedné a nedílné lásky (srov. VDK čl. 145).
ZDROJE KATECHEZE
Věrnost Bohu odkazuje na tradiční otázku po zdrojích katecheze, čili místech a dokumentech, odkud katecheze čerpá svůj obsah.
Hlavním pramenem je Boží slovo, obsažené v živé Tradici a v Písmu. Dalšími prameny, odvozenými od pramene hlavního, jsou liturgie, životy svatých, dějiny církve i výroky magisteria (viz VDK Cl. 95).
Nebude zbytečné připomenout ústřední místo Písma svatého (srov. DV 61. 21, VBC s. 102, VDK Cl. 96). Z katechetického hlediska je v Písmu svatém nej důležitější svědectví evangelijních spisů (srov. VDKčl. 98).
Jako zdroj obsahu katecheze má nenahraditelnou funkci živá Tradice (srov. Cat. trad. čl. 27). Pro katechezi představuje východisko (zejména tzv. symbola víry, liturgie, myšlenkové bohatství patristiky a dějin církve).
Specifická role patří magisteriu papeže a biskupů. Jim je svěřen úkol autenticky vykládat Boží slovo psané i ústně předávané. Tato úloha je výrazem služby magisteria Božímu slovu s odvoláním na jeho autentický zdroj (srov. DV čl. 10). To platí např. i pro sestavování a schvalování katechetických pomůcek.
Pokud se týká požadavku celistvosti obsahu katecheze, jehož poctivé naplnění je všeobecně vnímáno jako mimořádně náročné, připomeňme učení Jana Pavla II.:
Celistvost obsahu katecheze na úrovni intenzity znamená takovou formu podám obsahu katecheze, kdy je postupně vyjádřeno všechno, aniž by ovšem muselo být všechno řečeno výslovně. Celistvost obsahu totiž vyžaduje také vyváženost a uspořádaný, odstupňovaný ráz katechetické výuky, protože tím dodává katecheta vyučovaným pravdám či předpisům a cestám křesťanského života důležitost, která každé z nich náleží (Cat. trad. čl. 31).
VOLBA VHODNÝCH VÝRAZOVÝCH PROSTŘEDKŮ
Jedná se o další citlivý problém. V mentalitě mnoha věřících lidí v církvi totiž stále zůstává představa, že výrazové prostředky jsou něčím vedlejším.
Jako je pravda, že obsah katecheze musí být celistvý a neporušený, platí též, že v katechezi (stejně jako i v ostatních formách služby slova) má otázka jazyka, otázka způsobu vyjadřování, zásadní význam (srov. Cat. trad. čl. 50). A tak výpověď, podle níž stojí na prvním místě obsah, zatímco volba výrazů je až druhotná,
84
nemůžeme považovat za přesnou. Ve skutečnosti je totiž způsob vyjadřování (použitý „slovník") jakousi „cestou" k obsahu. Měnit slovník znamená ovlivňovat určitým způsobem schopnost adresáta pochopit obsah. Volbou určitých výrazových prostředků spoluurču-]i,jak mají druzí pochopit to, co jim sděluji.
Autentická katecheze respektuje současně jak požadavky související s obsahem křesťanského poselství, tak i požadavky rozvážného hledám a volby přiměřených výrazových prostředků, právě proto, aby obsah byl sdělován dnešnímu člověku (ať mladému, či dospělému) nejen celistvě a nezkresleno, ale i výstižně, srozumitelně a navíc způsobem, který jej oslovuje.
PLURALISMUS A REALISMUS V OBLASTI METODOLOGIE
V oblasti katechetické metodologie jsou tradičně zmiňovány dva typy itineráře: Klasický je itinerář „sestupného" typu, který vychází z dokumentů víry (úryvky textu Bible, liturgické texty, spisy církevních otců, výroky učitelského úřadu církve, svědectví světců - srov. VDK čl. 96). Kromě toho existuje také itinerář typu opačného, Čili „vzestupný", který vychází z rozličných životních situací a problémů člověka.
Oba postupy jsou legitimní pod podnimkou, že neskončí uzavřené v jedné oblasti zkušenosti, ale otevřou se vztahu s dalšími a umožní proces prohlubování a identifikace popsaný výše.
Během konkrétní katechizace je třeba mít na zřeteli originalitu i životní situace jednotlivých účastníků, a to s ohledem na výše popsanou vlastní úlohu katecheze. Katecheze nesmí servírovat odpovědi na otázky, které si nikdo neklade, ani prosazovat předem stanovený rytmus růstu a zrání ve jménu doktrinálních či institucionálních požadavků prosazovaných zvenčí.
Z úvah vysvítá model katecheze, který je ve srovnám s tradiční praxí v lecčems nový. Důvod je nasnadě. Mladí i dospělí lidé dnešní doby, k nimž by se měla katecheze přednostně zaměřit, jsou citliví na to, zda je katecheze Másáním, které promlouvá o životě a ukazuje jeho smysl. Načrtnutý model katecheze má budoucnost, přestože jeho realizace je spojena s obtížemi. Zaslouží si, aby bylo vynaloženo úsilí, aby vstoupil do mentality a praxe všech, kdo pracují v oblasti pastorace.