Dějiny výkladu Písma svatého
Bible je Boží slovo vyjádřené lidskými slovy, které je adresované lidem k jejich spáse:
„Slyš Izraeli!“ (Dt 6,4); „Chápete, co jsem vám učinil?“ (Jan 13,12). Slyšení a chápání
tvoří odpověď člověka na Boží slovo. Interpretace je dlouhým a obtížným itinerářem,
který zcela zaneprázdňuje interpreta: „Což nám srdce nehořelo, když s námi na cestě
mluvil a otvíral nám Písma?“ (Lk 24,32). Chápat znamená vycházet ze sebe k textu a
k sobě se zase od něho vracet; jedná se o spolupráci – zápas mezi čtenářem a autorem,
který zavazuje interpreta k poslušnému naslouchání.
Nyní se pokusíme v krátkosti popsat historii výkladu Božího slova, která nám pomůže
lépe pochopit způsoby interpretace Písma v průběhu staletí.
1. Židovská exegeze
Pokud se týká SZ, Izrael nikdy nepřestal, pod osvícením nových zásahů
Božích do dějin spásy, znovu a znovu vykládat – interpretovat svoji historii a Písmo svaté.
Například: Historie patriarchů a Mojžíše, která pochází z 10. století před Kr. a je tradičně
označována jako Jahvistický pramen (J), je převzatá a znovu převyprávěná Kněžským
kodexem [Priesterkodex] (P) v 6. století před Kr. „Deuteronomický kodex“ (Dt 12-26) je
z velké části aktualizovaná reinterpretace „Kodexu úmluvy“ z Elohistického pramene (Ex
20,22-23,3). Kniha Sirachovcova často reflektuje stará biblická témata: Sir 3,1-16 je
komentářem k 4. přikázání; Sir 15,14-20 je komentářem k Gn 3 a Sir 17,1-12 je
komentářem k Gn 1. Prorocká literatura snad nejvíce oplývá interpretací původních
výroků (oraculum). K tomuto účelu používá některé techniky jako je glosa (srov. Iz 7,20),
střih v textu (srov. Iz 8,1-8) a dodatek, který vysvětluje a používá výroky k novým situacím
(srov. Iz 11,10-16).
Filón Alexandrijský (20 př. Kr. – 45 po Kr.) aplikuje alegorickou
metodu na Tóru (podobným způsobem jako byla aplikována na staré
řecké eposy) – snaha přiblížit řeckým vzdělancům biblickou moudrost (příběhy
patriarchů – putování duše, hledání Boha).
Židé si byli vědomi, že Písmo se mělo stát normou, podle které se má žít,
a tak si všimli potřeby „oficiální“ interpretace Písma. Zrodil se tak midraš (vrdm) „hledání,
pátrání“ (od dáraš [vrD] = hledat), který se rozvinul ve dvou směrech: Halacha (hklh)
„cesta“ (od hálach [%lh] = kráčet) vysvětlovala především v Písmu legislativní části, aby
z nich vyvodila pravidla, podle kterých se má řídit morální, legislativní a kultovní jednání
jedince. Aggada (hdGa = „vyprávění“) vysvětlovala především historické a prorocké části
Písma, používala při tom často legend a tak měla funkci posilovat víru a naději a vést
věřící k modlitbě. Obojí typ výkladu se vyskytuje v Mišně a v Talmudu, i v jiných dílech
(velké midráše jednotlivých knih Tóry). Midráš nehledá „původní smysl“, avšak způsob,
jak aktuálně aplikovat text Písma svatého.
Mišna (hnvm) „opakování“ (od hnv opakovat) výraz všeobecně používaný k označení židovského zákona
ústně tradovaného. Je odlišná od Mikra (arqm) označující zákon tradovaný skrze písemné dokumenty, které
se učí čtením. Přesněji „Mišna“ označuje sbírku ústních zákonů, které sestavil rabi Juhuda ha-Nasi (kolem r.
220 po Kr.). Je členěna do šesti sedharim.
Talmud (dwmlt) „studování, učení“ sestavený komentář k Mišne, která se stála centrem židovského
právního a morálního chápání. Talmud často označuje dvě sbírky materiálu: jedna pocházející z Palestiny a
druhá ze starobylého Babylonu (dnešní Irák), které jsou sestaveny jako komentář k Mišně, která je
připisována rabi Judovi, patriarchovi na počátku 3. stol. Protože se Babylonský Talmud stal důležitějším pro
evropské židovství, výraz talmud se vztahuje právě k tomuto dokumentu. Tato sbírka nese název též
Gemara (z hebrejského kořene rmg), což znamená „dovršení, doplnění“. Talmud – sbírka traktátů Mišny
opatřených komentářem a diskuzemi - Gemara.
Starý zákon
Alegorický výklad
(vliv helénismu)
Rabínský výklad
Ještě jedna forma midrášské interpretace se objevuje v Qumránu, tzv. pešer (od rvP
= interpretovat). Jedná se o komentář slovo po slově. Je to analogická aplikace textu na
aktuální situaci. Vykládá některé texty (např. Dan 2; 4; 5; 7) jako skrytou předzvěst
přítomných událostí, které se zdají být předehrou velké eschatologické krize.
Středověká židovská exegeze je charakteristická ať už literárním
výkladem (tradice midráše; Raši ve Francii; Ibn Ezra ve Španělsku), tak i
mysticko-alegorickým výkladem Písma svatého (kabala [hlbq] = „přijetí“ původní ústní
tradice; kniha „Zohar“ (mystický komentář k Tóře); v kabale je důležitá tzv. gematrie [od
hyrjmyg] (numerologie), tj. že čísla v textu mají v sobě skryté významy.
2. Křesťanská exegeze
Ježíš je především pravým a definitivním exegetou Otce: „Boha nikdy
nikdo neviděl; jednorozený Syn, který je v náručí Otcově, nám o něm řekl (exegésato)
(Jan 1,18). Toto je novost interpretace Písma, která se uskutečňuje v osobě Ježíše.
Evangelium nám to ukazuje: „Potom začal od Mojžíše a všech proroků a vykládal
(dierméneusen) jim to, co se na něho vztahovalo ve všech částech Písma.“ (Lk 24,27).
Ježíš nevykládá Písmo nějakou metodou snad ještě tehdy neznámou; On zjevuje smysl
Písma, neboť Písmo svědčí o Něm (Jan 5,39), neboť Mojžíš psal o Něm (Jan 5,46),
protože On „nepřišel zrušit Zákon a Proroky, nýbrž naplnit“ (Mt 5,17). Proto může pouze
On, Ježíš, říci: „Dokonáno jest.“ (Jan 19,30). Novost (Mk 1,27) a moc (Mk 1,22) Ježíšovy
exegeze - učení je právě v tomto.
Ježíš je konec konců také synem své doby. Když mluví s Židy, používá jejich
exegetické metody. V diskusi ohledně manželské rozluky vytváří novou aggadu na text
Gn 2,24: „A proto co Bůh spojil, člověk nerozlučuj!“ (Mt 19,6) a tak prohlašuje za
ukončenou toleranci Mojžíšova zákona a rabínské tradice. Ve sporu o vzkříšení (srov. Mt
22,23-32) se odvolává na Ex 3,6: „Já jsem Bůh Abrahámův, Bůh Izákův a Bůh Jákobův“
a používá způsob aggadské argumentace: „On přece není Bohem mrtvých, nýbrž
živých“. V diskusích se zákoníky se odvolává na způsob rabínské argumentace (srov.
Jan 10,34-36).
Celá prvotní církev je ovládána událostí Krista, který se tak stává novým
hermeneutickým principem. Chápat veškeré Písmo, znamená vidět v něm Krista, což
nastalo po Jeho vzkříšení, když jim řekl: „To jsem měl na mysli, když jsem byl ještě
s vámi a říkal vám, že se musí naplnit všechno, co je o mně psáno v zákoně Mojžíšově,
v Prorocích a Žalmech.“ Tehdy jim otevřel mysl, aby rozuměli Písmu. (Lk 24,44-45).
Exegeze apoštolů se pokouší definovat vztah mezi SZ a NZ pomocí technické
terminologie: typos (tu,poj) a antitypos (avnti,tupoj). Pro apoštola Pavla a 1 Petr je SZ
typos, z kterého Kristus a křesťané vytvářejí antitypos (avnti,tupoj): viz 1 Kor 10,6-11:
východ z Egypta – vykoupení; Řím 5,14: Adam - Kristus; 1 Petr 3,21: potopa - křest;
v listu Židům je tajemství Krista označeno jako typos, jehož předobrazy [avnti,tupoj] (Žid
9,24) a stíny [skia,] (Žid 8,5; 10,1) představuje SZ. V Gal 4,24 se objevuje též alegorie:
dvě smlouvy: otrocká a svobodná.
Prvním, kdo se zabýval hlouběji otázkou hermeneutiky, byl Origenes.
Jeho významným počinem byla revize textu Starého zákona. Z jeho úsilí
vznikla tzv. Hexapla („šesterka“), tedy text Starého zákona v šesti jazykových verzích:
hebrejský text, řecký fonetický přepis hebrejského textu a řecké překlady: Septuaginta,
Aquila, Theodotion a Symmachos. V exegezi zastával Origenes pod vlivem řecké
filosofie a zvláště židovského myslitele Filóna Alexandrijského učení o třech smyslech.
Každý text Písma má tři smysly (doslovný, duševní a duchovní), podobně jako jsou tři
složky člověka (tělo, duše a duch); každý křesťan je vyzván, aby pronikl až k tomu
Židovská exegeze
ve středověku
Nový zákon
Prvotní církev
Období církevních
otců
třetímu, duchovnímu smyslu, který teprve dává život a odhaluje pravdu. Aby tohoto
smyslu Origenes dosáhl (neboť tento smysl není odhalen všem, ale jen těm, kdo mají dar
Ducha), používá velmi často alegorický výklad, kterým se velmi proslavil. S Origenem
jsou spojeny počátky rozlišení smyslu Písma: literní (historický) smysl a duchovní smysl.
Napětí mezi těmito dvěma druhy výkladu představují dvě školy v křesťanském Orientu:
Alexandrijská (duchovní – alegorický) a Antiochejská (literní - doslovný výklad).
Antiochejská škola (Diodor z Tarsu; Teodor z Mopsuestie; Efrém Syrský) dbá především
na stanovení literního smyslu (literní – přesný smysl textů, který jim dali jejich autoři
[někdy se též užívá označení literární smysl]). Pevné stanovení literárního smyslu je
předpokladem pro „teorii“ (vize) – prorockou, kontemplativní interpretaci (teologický smysl
– např. Gal 4,24). V Západní církvi nalezneme stejné napětí ve výkladu Písma. Jeroným
je reprezentantem literárního výkladu, a na druhé straně Ambrož a Hilarius představitelé
duchovního výkladu Písma. Augustin, jehož exegeze ovlivnila celý středověk, spojil oba
dva tyto směry ve svých výkladech Písma. Podle Augustina poslední cíl poznání Písma
svatého je „milovat Boha kvůli němu samému a bližního kvůli Bohu“ (pokud text nevybízí
k lásce, musí se interpretovat duchovně). Nejasná místa v Písmu svatém je nutno
interpretovat jasnými (snaha o soulad), respektovat regula fidei (autorita Církve). Při
teologické argumentaci vychází z literárního smyslu, ale v pastoraci používá i alegorický
a duchovní. Písmo svaté má vždy literární smysl, skoro vždy duchovní.
Monumentální dílo H. DE LUBAC, Exégèse médiévale: Les quatre sens de
l'Écriture, I-IV, Paris: Aubier, 1959-1964 je zřejmě nejlepším dostupným
dílem, které popisuje středověký výklad Písma svatého. „Literární a duchovní smysl“
Písma svatého, který byl používán církevními Otci, byl středověkou exegezí přebrán a
rozdělen do čtyřčlenného schématu: historie, alegorie, tropologie, anagogie. Jedno
středověké distichon shrnuje význam čtyř smyslů:
Littera gesta docet, quid credas allegoria,
Moralis quid agas, quo tendas anagogia.
Tzn.: „Literární smysl učí, co se stalo, alegorický, v co věřit, morální, jak jednat, a
anagogický, kam směřovat.“ (Katechismus katolické církve, Praha: Zvon, 1995, § 115).
Ve všeobecném kontextu Písma interpret vidí především historii: sérii zásahů Božích do
dějin spásy. Ale tato historie skrývá tajemství Krista (duchovní smysl - církevních Otců),
které má různé úrovně: co se týká historické skutečnosti Krista a jeho církve, tvoří čistou
a jednoduchou alegorii; to, co přináší učení o vedení křesťanského života, tvoří tropologii;
a to, co je spojeno se skutečností nebe a eschatologie, tj. co je předmětem naší naděje,
tvoří anagogii. V mnišské teologii se objevuje duchovní výklad Písma svatého tzv. Lectio
divina, který měl především za úkol prohlubovat víru.
Jednotlivé kroky tzv. Lectio divina:
1) vzývat Ducha svatého;
2) číst Boží slovo – lectio;
3) rozjímat Boží slovo – meditatio;
4) modlit se Božím slovem – oratio;
5) nazírat Boží slovo – contemplatio;
6) jednat podle Božího slova – actio.
Ve 13. století vedle Lectio Monastica se objevuje Lectio scholastica, která je zaměřena
na Questiones vzniklé z četby a výkladu Sacra Pagina. Takováto četba Písma spočívala
v následujících krocích. Teolog vykonal tzv. lectio cursiva a pak uspořádával do
teologických sum (Summae) otázky (quaestiones), které vyvstaly při četbě (lectio). Jeho
úkolem bylo též hledat spolehlivost (auctoritas), která by posílila výklad, ke kterému
Interpretace Písma
ve středověku
dospěl. Z tohoto vznikl nový problém smyslů Písma a hodnocení literárního smyslu
(sensus litteralis), který najdeme například u Tomáše Akvinského. Podle něj „všechny
smysly (Písma svatého) mají svůj základ ve smyslu literárním“ (Summa theologiae,
I,1,10: A tak nenastává žádná spletitost ve svatém Písmu, neboť všechny smysly mají
základ v jednom, totiž ve slovním, z něhož jediného lze vést důkaz, ne však z toho, co je
řečeno alegoricky… Ale tím se ze svatého Písma nic neztrácí, neboť duchovní smysl
[sensus spiritualis] neobsahuje nic pro víru nutného, čemu by Písmo jinde neučilo zřejmě
slovním smyslem [sensus litteralis].“).
Protestantská reformace se domáhala svého základu tvrzením sola
Scriptura. Toto tvrzení avšak neznamenalo jen odmítnutí každého
pravidla víry a vnější interpretace Písma, ale zahrnovalo možnost, že Písmo svaté samo
od sebe zjevovalo svůj význam. Písmo bylo tak nazýváno samo od sebe jisté, snadné,
zjevné: sui ipsius interpres, omnium probans, judicans et illuminans. Sám Luther řekl,
„Nemohu strpět, aby se vyžadovaly hranice nebo způsoby interpretace Písma, poněvadž
Slovo Boží, které učí veškeré svobodě, nemůže být zlé.“ Z tohoto důvodu Tridentský
koncil viděl potřebu odporovat reformaci s jiným hermeneutickým principem a předložil
věřícím Církev a Tradici jako místo uchovávání a vývoje Božího Slova: „V oblasti víry a
zvyků, které jsou součástí křesťanského učení, nikdo nesmí překrucovat Písmo svaté
podle vlastního úsudku, proti smyslu, který určuje svatá matka Církev - jíž přísluší, aby
posuzovala pravý smysl a výklad Svatých Písem, ani nesmí jít proti jednomyslnému
souhlasu Otců“ (srov. EB 62).
EB – Enchiridion biblicum: documenti della chiesa sulla Sacra Scrittura (edizione bilingue), a cura di Alfio
Filippi ed Erminio Lora, traduzione di Stefano Bittasi e Luca Ravaglia, Bologna: Edizioni Dehoniane, 1994
2
.
16. století však nebylo pouze stoletím reformace, ale bylo zároveň stoletím renesance.
Autorita Bible vedle řeckých a římských klasiků se vrací zpět na scénu. Humanisté 16.
století zahajují nový způsob přístupu k těmto starobylým textům. Aby v nich objevili živý
starověk ve své původní svěžesti, věnují se výzkumu a publikacím rukopisů, důkladně
studují starobylé orientální semitské jazyky společně s metodami literární analýzy a
postupně tak tříbí historickou kritiku. Moderní textová, literární a historická kritika, které se
bouřlivě objevují v 19. a 20. století, jsou „dcerami“ renesance.
Moderní člověk již neotvírá Bibli se stejným postojem jako církevní Otcové nebo
teologové středověku. Otázky, které si klade, nejsou již pouze všeobecné a otázky
vzniklé z víry. Základní harmonie, která jednou existovala mezi učením víry pocházejícího
z Bible a kulturou, již není. Moderní člověk si klade otázky, které pochází z myšlenkového
světa, který existuje mimo realitu víry. Hermeneutická otázka tak dostává novou dimenzi.
Baruch Spinoza ve svém spisu Tractatus theologico-politicus (1670) předkládá racionalistická kriteria pro
výklad Bible: Božskost Písma spočívá v tom, že učí ctnostem; veškerou znalost Písma je nutno hledat
v něm samém; všeobecná zásada pro výklad Písma svatého – nepřisuzovat Písmu nic, co nevyplývá zcela
jednoznačně z jeho dějin, ty pak se posuzují jen „přirozeným světlem“, ne nadpřirozeným nebo vnější
autoritou, ať je jakákoli. Stejné pozice zastával i anglický deismus. Od 17. století racionalistická filosofie a
empirismus se stávají stále více dominantní. Kritický duch ovládá další staletí. Vznikají nové exegetické
metody aplikované na Písmo svaté, jak katolíky tak protestanty (kritika pramenů, kritika literárních druhů,
kritika redakce, kritika tradic).
I. vatikánský koncil ve své dogmatické konstituci Dei Filius, když mluví o
interpretaci Písma svatého, se odvolává na Tridentský koncil a
prohlašuje, že pouze církvi náleží soudit, který je pravý smysl a která je
autentická interpretace Písma svatého (EB 78). V roce 1890 byla založena École
Biblique (roku 1892 časopis Revue Biblique). Její zakladatel M.-J. Lagrange, O.P.
usiloval uvést historicko-kritickou metodu do katolické exegeze. Encyklika
Providentissimus Deus (1893) Lva XIII. přináší kritéria hermeneutiky: a) Bible se má
interpretovat: „ve světle a v milosti téhož Ducha svatého, který ji inspiroval“ (EB 89); b)
Období reformace a
Tridentský koncil
Od I. vatikánského
koncilu do encykliky
„Spiritus Paraclitus“
„ve stejném směru, jaký uchovává Svatá matka církev“ (EB 108); c) „ne proti
jednomyslnému souhlasu Otců“ (EB 108); d) „brát v úvahu analogii víry“ (EB 109).
Encyklika Providentissmimus Deus způsobila v katolické církvi v té době velký rozvoj
studií Písma svatého. Svědky tohoto období rozmachu biblistiky byli F. von Hummelauer
a M.-J. Lagrange. Dne 30. října 1902 papež Lev XIII zřídil apoštolským listem Vigilantiae
„Papežskou biblickou komisi“, která měla za cíl podpořit rozvoj biblických studií.
Následující léta se nesla ve znamení modernistické krize, která byla jako jinovatka, jež
pokryla toto jaro hermeneutiky. Iniciátorem modernistického hnutí byl katolický exegeta A.
Loisy, který šel ve šlépějích kritiky liberálního protestantismu. To bylo odsouzeno
dekretem Lamentabili z roku 1907 (EB 190-256) a encyklikou Pascendi z téhož roku (EB
257-282), které byly vyhlášené Piem X. Dekrety Biblické komise z let 1908-1915 byly ve
znamení konzervatizmu. Encyklika Spiritus Paraclitus z roku 1920 upozorňuje exegety na
neoprávněnost teorie literárních druhů. Pravý pokrok v katolické exegezi a biblické
hermeneutice se objevuje teprve s encyklikou Divino Afflante Spiritu Pia XII. v roce 1943
a pak při druhém zasedání II. vatikánského koncilu.
Encyklika Divino Afflante Spiritu Pia XII. z 30. září 1943 otevřela nové
období výzkumu v katolické biblistice. Druhá část encykliky představuje
„ústavní listinu“ biblické hermeneutiky:
Prvním úkolem interpreta Bible je pochopit „literární smysl textu“ a - vycházeje z něho - objevit
celé teologické učení, které obsahuje. K tomuto musí znát orientální jazyky Bible (hebrejsky,
aramejsky a řecky) a použít všechny zdroje filologie, archeologie a historie (EB 547-551).
Interpret se bude snažit „objevit duchovní smysl, jen když se skutečně bude jevit, že Bůh jej
do něho vložil“, avšak bude opatrný, aby „nepředstavoval jako nefalšovaný smysl Písma jiné
výtvarné hodnoty věcí“ (EB 552-554)
„Nejvyšší normou interpretace je poznat a stanovit, co má v úmyslu sdělit svatopisec...“ (EB
557)
V oblasti literární kritiky zvláštní pozornost má být věnována „literárním druhům“: „To, co chtěli
zaznamenat svými slovy svatopisci, není determinováno pouze gramatickými zásadami nebo
filologií nebo vyvozením z kontextu; interpret se musí jakoby vrátit myslí do dávného období
Orientu a s pomocí historie, archeologie, etnologie a dalších věd jasně rozlišit, které literární
druhy chtěli svatopisci použít v té dávné době...“ (EB 558-559)
Exegeté jsou vyzýváni, „aby neztratili odvahu před mnohými nepřekonanými a nevyřešenými
problémy“ (EB 363); exegeté jsou svobodní „v opravdové svobodě Božích dětí“, která udržuje
věrně učení církve a přijímá je s vděčností jako Boží dar a využívá výsledků světských věd...
(EB 565)
Nejdůležitějším dokumentem, který pak následoval, je bezesporu Sancta Mater
Ecclesia, tj. „Instrukce o historické pravdivosti evangelií“ z 21. dubna 1964, která není
pouze citována, ale přímo shrnuta v čl. 19 Dei Verbum. Text se odvolává na Divino
Afflante Spiritu, kde je vyjádřeno základní pravidlo hermeneutiky; je to poprvé, co oficiální
církevní dokument mluví o „historické metodě forem“ (FC 91-92). Dogmatická konstituce
Dei Verbum II. vatikánského koncilu pak shrnuje katolické učení o současné
hermeneutice (DV 12):
Vykladač Písma svatého, chce-li proniknout to, co Bůh nám chtěl sdělit, musí pozorně
zkoumat, co svatopisci vskutku zamýšleli vyjádřit a co Bůh chtěl jejich slovy vyjevit. K zjištění
úmyslu svatopisců je třeba přihlížet mezi jiným i k literárním druhům. Neboť pravda je jinak
podána a vyjádřena v textech v různém stupni dějepisných, jinak v prorockých, jinak
v básnických a jiných druzích vyjadřování. Je tedy třeba, aby vykladatel zkoumal smysl, který
svatopisec v daných okolnostech podle podmínek své doby a své kultury zamýšlel vyjádřit a
skutečně vyjádřil literárními druhy, které byly tenkrát v užívání. K správnému porozumění
Encyklika „Divino
Afflante Spiritu“ a
instrukce „Sancta
Mater Ecclesia“
toho, co posvátný autor chtěl písemně vypovídat, je třeba pozorně přihlížet jak k obvyklým
způsobům cítění, mluvení a vypravování běžným v době svatopiscově, tak i ke způsobům,
kterých se v tom věku používalo ve vzájemném styku mezi lidmi.
Písmo svaté se má číst a vykládat s pomocí téhož Ducha, z jehož popudu bylo napsáno.
Proto je k správnému vystižení smyslu posvátných textů stejně tak třeba bedlivě přihlížet
k obsahu a jednotě celého Písma se zřetelem k živému Podání celé církve a k analogii víry.
Je úkolem exegetů přispívat podle těchto pravidel k hlubšímu porozumění a výkladu smyslu
Písma svatého, aby takřka na základě předběžného studia uzrál úsudek církve. Všechno
totiž, co se týká výkladu Písma, je nakonec podřízeno úsudku církve, která má od Boha
pověření a poslání uchovávat a vykládat slovo Boží.(EB 688-690)
Dogmatická konstituce Dei Verbum II. vatikánského koncilu (z 18. listopadu 1965) má
šest kapitol: 1) Zjevení; 2) Předávání Božího zjevení; 3) Božská inspirace a výklad Písma
svatého; 4) Starý zákon; 5) Nový zákon; 6) Písmo svaté v životě Církve.
viz dále: http://www.vatican.va/archive/hist_councils/ii_vatican_council/documents/vat-
ii_const_19651118_dei-verbum_cs.html
Nejnovějším dokumentem zabývajícím se otázkou výkladu Písma svatého je
dokument Papežské biblické komise (PBK) z 15. dubna 1993 L’interprétation de la Bible
dans l’Église (Výklad bible v církvi), který předkládá metody a přístupy katolického
výkladu Písma svatého, projednává hermeneutické otázky a popisuje základní
charakteristické dimenze katolického výkladu v životě církve. Tento dokument má čtyři
kapitoly: 1) Metody a přístupy interpretace; 2) Problémy hermeneutiky; 3)
Charakteristické dimenze katolické interpretace; 4) Interpretace Bible v životě církve.
Dne 24. května 2001 pak PBK vydala dokument Židovský národ a jeho svatá Písma v
křesťanské Bibli, který vypovídá o vztazích, které stanovuje křesťanská Bible mezi
křesťany a židovským národem. Tento dokument pojednává mimo jiné o základních
společných tématech Starého a Nového zákona: 1) Boží zjevení: Bůh, který mluví
k lidem; Jediný Bůh; Bůh stvořitel a jeho prozřetelnost; 2) Lidská osoba: její velikost i
ubohost: Stvořeni k Božímu obrazu; Lidská ubohost dostává svůj exemplární biblický
výraz v příběhu prvotního hříchu; 3) Bůh, osvoboditel a spasitel; 4) Vyvolení Izraele; 5)
Smlouva; 6) Zákon; 7) Modlitba a bohoslužba, Jeruzalém a chrám; 8) Božské výtky a
odsouzení; 9) Zaslíbení.
Dne 11. května 2008 PBK vydala dokument Bible a morálka. Biblické kořeny
křesťanského jednání. Dokument je rozdělen do dvou hlavních částí. V první – o něco
delší – autoři chronologicko-tematicky procházejí biblické zjevení a ukazují na jeho trvalé
morální poselství. Základní definice biblické morálky je dána ve dvou krocích: Bůh daruje
člověku život a vše, co k němu patří, a člověk na tento dar odpovědně reaguje. Základem
každé na Bibli založené morálky je tedy stvoření. V dějinách spásy se pak výchozím
bodem pro morální jednání člověka stává dar Boží smlouvy, která vrcholí v „nové
smlouvě“, uskutečněné v Ježíši Kristu. Druhá část dokumentu se snaží četbu Bible z
hlediska morálního poselství shrnout do základních principů, které dnes mohou pomoci k
rozlišování a rozhodování se pro to, co je v souladu s Božím plánem. Papežská biblická
komise formuluje dva základní kritéria (shoda s biblickým pojetím lidské bytosti; shoda
s příkladem Ježíšovým) a šest specifických kritérií (konvergence, kontrast, pokrok,
komunitní rozměr, finalita, rozlišování).
Poslední dokument PBK (z 22. února 2014) nese název Inspirace a pravda Písma
svatého.
3. Otázky
1. Rabínský výklad Písma. Vysvětlete pojmy: midraš, halacha, aggada, mišna,
talmud.
2. V jakých souvislostech se zmiňuje List Římanům o Adamovi (5. kapitola) a První
list Petrův o potopě (3. kapitola)?
3. Vyjmenujte kroky tzv. lectio divina.
4. Jak se jmenuje dokument II. Vatikánského sněmu, který shrnuje katolické učení o
hermeneutice? Co říká? Kdy byla vydaná?
5. Jmenujte čtyři nejnovější dokumenty, které vydala Papežská biblická komise. Co o
nich víte?