4 Stanislav Komárek
ÚVOD
Když se mi v roce 1980 dostal do rukou samizdatový překlad Portmannových Neue Wege der Biologie, znamenalo to pro mne jeden z nejzásadnějších zlomových momentů v životě, alespoň v životě odborném. Těch pár hodin, které jsme měl k urychlenému přečtení a 'zvnitřnění' celého spisu, rozhodlo o mé budoucí orientaci v rámci biologických discipbn, a nemenší byla i fascinace Portmannem mezi některými spolužáky, kterým se podařilo se dostat k této knize.
Český překlad této Portmannovy knihy představuje počin dosti unikátní - z jazyků malých národů byla dosud přeložena pouze do holandštiny. Překlad, pořízený r. 1979 Václavem Bendou spolu se Zdeňkem Neubauerem, svědčí o hlubokém porozumění Portmannovým myšlenkám a celkovému duchu práce, a má podnes, stejně jako ediční činnost Olgy Havlové, zvláštní přídech činností vyvíjených pod neustálou hrozbou pronásledování, ale právě proto konaných na vysoké úrovni a s láskou. Původní samizdat je publikace již zcela raritní a podle jednoho z posledních dochovaných exemplářů byla vydána tato kniha. Při volbě, zda by se mělo jednat o víceméně dokonalé faksimile či zcela nové zpracování, jsme se nakonec rozhodli pro střední cestu mezi oběma alternativami - původní text byl měněn jen na několika málo místech a jeho znění bylo ponecháno i tam, kde se terminologicky mírně odchyluje od obvyklého úzu české zoologické literatury.
Pro ty, kdo si zvykli na synchronicity ve smyslu Jungové a von Pauliho, není překvapující, že svazek věnovaný Portman-novi vychází 'náhodou' v době oslav jeho stých narozenin. Je to synchronicita potěšující a snad i důstojná - jen na málo biologů se vzpomíná ještě po sto letech.
Stanislav Komárek Praha, červen 1991
Kapitoly o Portmannovi 5 ŽIVOTOPIS ADOLFA PORTMANNA
Adolf Portmann se narodil 27. května 1897 v Basileji v nepříliš dobře situované středostavovské rodině se sociálnědemokratickou tradicí (jeho otec byl řidičem tramvaje a posléze úředníkem). Zájem o živou přírodu a výtvarné umění byl v rodině velmi živý a Portmann byl už jako dítě velmi nadaným kreslířem. Svou první 'zoologickou knihu' si sám překreslil jako gymnazista podle nejrůznějších knižních předloh. Jako nezámožný student si pak často přivydělával knižními ilustracemi a grafickými pracemi a svá univerzitní studia v podstatě financoval sám. Po ukončení gymnázia studoval biologii na bazilejské univerzitě, kde jej ovlivnila zejména tehdy se bouřlivě rozvíjející genetika a evoluční biologie. Portmann promoval roku 1921, jeho disertace byla věnována systematice, ekologii a etologii vážek basilejského okolí. V dalších letech (1921-1925) pak pracoval na univerzitních pracovištích v Ženevě, Paříži, Mnichově a Berlíně, kde si doplňoval své vzdělání a seznamoval se s 'kontinentální' biologií, jíž se později stal nejtypičtějším představitelem, v celém jejím rozsahu. Kromě toho se v této době začal věnovat mořské biologii, a to na terénních stanicích na Helgolandu a ve Francii (RoscofT, Villefranche-sur-Mer, Banyuls-sur-Mer). Právě tato léta byla v Portmannově životě zcela klíčová, neboť rozhodovala o jeho budoucí odborné orientaci a zejména mu přiblížila svět mořských organismů, který ze své švýcarské vlasti neznal a který jej upoutal jako celoživotní láska a objekt zkoumání a poznávání. V roce 1925 se Portmann vrátil zpět na bazilejskou univerzitu, kde se stal prvním asistentem a v roce 1926 po úspěšné habilitaci soukromým docentem. Protože jeho učitel a vedoucí zoologického institutu Friedrich Zschokke v této době těžce onemocněl, nastoupil Portmann již v roce 1928 na jeho místo (nejdříve jako jeho zástupce, od r. 1933 jako vedoucí ústavu), aby se tak stal na plných čtyřicet let šéfem institutu, odpovědným za veškerou výuku, výzkum i školení doktorandů. V roce 1931 se stal mimořádným, v roce
6
Stanislav Komárek
Kapitoly o Portmannovi
7
1933 řádným profesorem zoologie, během své činnosti byl po jedno volební období i děkanem filosoficko-přírodovědecké fakulty v Bazileji a rektorem bazilejské univerzity. Známá byla i jeho veřejná přednášková činnost, zejména pak se proslavil přednáškami v rozhlase, tehdy nejmodernějším masovém mediu. Portmann odchoval velké množství žáků a doktorandů a ve své době se proslavil i vědecko-organizačními aktivitami. Jeho výzkum platil především morfologickým a embryologickým studiím mořských měkkýšů a coelenterát a srovnávací embryológii vůbec, dále morfologii a ontogenezi obratlovců, zejména ptáků, studiím cerebralizace u obratlovců a pracím z 'bazálni' biologické antropologie. Velmi blízká mu byla i etologie a studium ekologických významů tvarů a barev v živočišné říši, které nakonec vyvrcholilo reflexí o významu tvarovosti a vnějšího habitu živých bytostí vůbec. Během pobytu v Banyuls-sur-Mer se Portmann seznámil se svou budoucí ženou. (Geneviěve roz. De-villers), s níž měl později jedinou dceru. Dlouholetá těžká nemoc jeho ženy byla Portmannovi nepochybně motivací k hlubšímu zamyšlení nad smyslem živých bytostí a života vůbec a jedním z důvodů jeho dlouholetého přátelství s C. G. Jungem, jehož myšlenkový svět byl Portmannovi velmi blízký (Portmann byl v zásadě tím, kdo sjednotil mnohé jungovské psychologické a světonázorové principy s biologickým myšlením - nelze ovšem jednoznačně tvrdit, že se zde jednalo o jednostrannou inspiraci Jungem - spíše se zde jde o celkovou myšlenkovou spřízněnost v rámci některých proudů dobového 'německého' myšlení, jehož intelektuální atmosféra byla taková). Od roku 1946 se pravidelně účastnil i výročních zasedání společnosti Eranos (pojmenované řeckým výrazem pro slavnostní hostinu, na kterou každý účastník přinesl nějaký příspěvek), která se konala každoročně v Asconě na břehu Lago Maggiore pod záštitou holandské mecenášky Olgy Frobe-Kapteyn a za vedení C. G. Junga a re-ligionisty Rudolfa Otta. Portmann se stal se svými příspěvky z příhraničí biologických a humanitních disciplín záhy důležitým členem této skupiny a v letech 1962-1982 byl předsedou
sdružení Eranos a spoluvydavatelem jeho pravidelných sborníků (Eranos-Jahrbůcher), v nichž bylo uveřejněno přes třicet jeho příspěvků.
Portmannova práce nebyla, díky jeho životu ve Švýcarsku, přerušena ani první, ani druhou světovou válkou a udržovala kontinuitu a posléze představovala i vyvrcholení 'kontinentální' biologické školy až dlouho do šedesátých a sedmdesátých let. Za jeho vědecké a publikační zásluhy se mu dostalo mnoha různých vyznamenání a členství v nejrůznějších vědeckých společnostech. Portmann odchoval mnoho žáků a doktorandů, z nichž nejvýznamnějším pokračovatelem jeho tradice je A. Su-chantke, známý svými vynikajícími kresbami živých organismů a úzkým příklonem ke goetheánské biologii a M. von Hamáčková, autorka vynikající disertace o vývoji kreseb u hadů (viz seznam literatury). Roku 1968 byl Portmann emeritován (jeho nástupcem se stal prof. W. Stingelin) a 26. 6. 1982 v Bazileji zemřel.
PORTMANNOVO MÍSTO V DĚJINÁCH BIOLOGIE
1. Portmann a 'německá' či 'kontinentální' biologie
Portmannovo dílo představuje vyvrcholení tzv. německé autonomistické školy v biologii, představované jinak jmény jako např. StůfTert či Henke. Německá biologie, od svých raných fází v období romantismu přes druhou polovinu století minulého až do čtyřicátých let našeho, měla ve své převážné většině tendenci chápat živé organismy neredukcionisticky, jako autonomní, 'svobodné' celky se sobě imanentními zákonitostmi i významem. Tato koncepce, která vyvstala především ze studia embryológie, jež bylo po dlouhá desetiletí na výsluní pozornosti německých biologů, sice popisuje živé organismy a děje v nich v celé jejich komplexitě a dynamičnosti, není však tak jednoduchá, mechanomorfní, přehledná a snadno algoritmizovatelná
8 Stanislav Komárek
jako biologické koncepce anglosaské, vyšlé historicky z kombinace popisné 'přírodní historie' a ekonomicko-statistických modelů původně společenských. Německá koncepce byla paradoxně svým způsobem 'materialističtější', neboť chápe hmotu, v tomto případě živou, jako aktivní a mnohodimenzionální činitel, ne pouze jako zvnějšku manipulovanou pasivní výplň prázdného prostoru, jejíž jedinou vlastností je inercie. Slibně se rozvíjející bádání, zejména pak Henkeho a SůfTertovy výzkumy motýlích i jiných zvířecích kreseb jako autonomně se vyvíjejících dvourozměrných struktur, bylo přerváno poslední světovou válkou. Šok z konce války byl v Německu do té míry pronikavý, že prakticky přes noc byly odhozeny nejen problematické partie německého kulturního dědictví, ale toto dědictví prakticky celé včetně 'německé' biologie, a následovalo horečné přejímání modelů anglosaských.
Svět 'německé' biologie, chápající na jedné straně komplexnost, autonomii a četné interdependence živého světa, na druhé straně sužovaný starostí o přísnou vědeckost (ne nadarmo se Rouxem založený časopis, obsahující ninohé z jejích plodů, jmenuje Archiv für Entwicklungsmechanik), je dnes z valné části stejně zasutý, jako písemnosti a problémy pozdní antiky či vrcholného středověku - posun akcentů a komunikačního jazyka světové vědy směrem k přehlednému a jednoduchému anglosaskému myšlenkovému světu po roce 1945 (a to i v Německu samém) nechává tyto písemnosti tlít v hloubi knihoven snad pro budoucí historiky biologických disciplín.
Tento posun akcentů ukazuje nejen na to, že nové biologické paradigma přijíždí v zásadě na pancířích vítězů (obdobně tomu bylo i v Japonsku), ale i nemožnost odhodit z kompaktního národního myšlenkového dědictví pouze ty jeho části, které bezprostředně zapříčinily historickou katastrofu a zahanbení a ostatní si v intaktní podobě ponechat (po velkých katastrofách přežívají pouze vlastnosti zcela bazálni, v německém případě třeba píle, odvozené, byť řada jejich držitelů katastrofu fyzicky přežije, jsou mnohem křehčí a záhy zanikají, nejpozději v další
Kapitoly o Portmannovi 9
generaci). Ostatně 'německý' způsob achopování světa zároveň komplikovaný a těžkopádný i hluboký a pronikavý, i atolik do hloubky potrefuje přirozenost člověka i ostatních živých organismů, že možnost jeho (i nevědomého) zneužití je skutečně velká, a tudíž je vědomý odklon od něj v intencích doby pochopitelný i u lidí s hlubokou reflexí a sebereflexí (anglosaský model myšlení, klouzající více po povrchu věcí, zprostředkovává sice méně poznání, ale nadělá také méně škody).
Zbytky 'autonomistického' uvažování v biologii se paradoxně udržely pouze na územích, zasažených silně německou kulturní tradicí (publikačním jazykem biologických prací zde byla až do války němčina, ač mluvený jazyk byl většinou jiný), ne-potrefených ovšem bezprostředně frustrací z prohrané války a následným odloučením od tradice. Jedná se zejména o Holandsko, Čechy, Estonsko, St.-Petersburg v Rusku a též i o Švýcarsko. Právě tam reprezentuje Portmann, osobně ušetřený v bezprostřední formě obou světových válek, další kontinuitu a v zásadě vyvrcholení této 'kontinentální' biologické školy dlouho do poválečných let. Je zvláštním způsobem typické, že jeho univerzitní křeslo dnes drží Angličan prof. Stearns, vynikající odborník na matematické modelování v populační genetice. Je paradoxní, že ač jsou publikací 'německé' biologické školy na starších středoevropských univerzitách dosud plné knihovny, jejich smysl už značné části studentů i pedagogů není nahlédnutelný -zčásti pro neznalost němčiny jako komunikačního jazyka, zčásti pro zcela jinou pojmovou strukturu pohledu na živé organismy (svou roli sehrál i fakt, že např. Henkeho práce jsou psány jazykem do té míry komplikovaným, že běžné germanistické znalosti k porozuměním těmto textům nestačí). Jsme zde zčásti v situaci raného středověku, kdy sice ještě stála alexandrijská knihovna, ale její obsahy už nebyly pociťovány jako relevantní a málokdo jim rozuměl. Po letech pak byly jejich zlomky pracně sbírány a zůstal jen nářek nad fascinujícím světem, který zanikl a z větší části zmizel (při dnešní rychlosti produkce publikací stačí k tomuto 'klesnutí pod obzor' už padesát let). Osamostatnění se
10 Stanislav Komárek
Evropy jako samostatného kulturního subjektu s vlastní tradicí a historií, nezávislou na zaoceánských vzorech, však dává reálnou naději, že na myšlenky Portmannovy a jeho spolupracovníků a přátel lze plodně navázat.
2. Portmannovy myšlenkové kořeny
Je vždy velmi nevděčné a zavádějící provozovat nejrůznější 'vlivologie' a prezentovat myšlenkový svět nějaké osoby výlučně jako historicky vzniklý z vlivů jeho učitelů a duchovních předchůdců. U Portmanna, který vždy zdůrazňoval autonomii, spontaneitu a aktivní sebevytváření všech živých organismů a člověka nejvíce, by takovýto přístup byl neadekvátní dvojnásob. Každá výrazná osobnost je primárně produktem sebe samé, a teprve v druhé linii těch, které si vybrala, aby ji ovlivnili. U Portmanna to byl, kromě již zmiňovaného a duchovně nejpříbuznějšího C. G. Junga, zejména J. W. Goethe. Goethe zdůrazňoval zejména prioritu 'šetrných' způsobů poznávání, nepoškozujících sledovaný objekt (např. etologické pozorování) oproti 'perverzním' úkonům, zasahujícím do tělesné integrity či jinak hrubě manipulujícím (počítal k této skupině třeba i rozklad světla hranolem). Oproti nauce studující 'mechanismy' fungování 'světového divadla', vědě, která směřuje k ovládání (Herrschaftswissen) stavěl svou srovnávací metodu, umožňující interpretovat jednotlivosti jako nějak provázané s větším celkem (Goethovy interpretace např. květních součástí rostlin jako metamorfovaných listů), ale bez manipulačních ambic, hlavně změnou interpretačního rastru (Portmannova stanoviska jsou nejlépe formulována v jeho eseji o Goethovi a divadle z r. 1949 a otištěném v knize Biologie und Geist, Zůrich, Rhein-Verlag, 1956). Portmannovo myšlení bylo ovlivněno i myšlenkovým odkazem známého německého embryológa W. Rouxe (právě od něj pochází pojem niternost-Innerlichkeit, jinak bylo Rouxo-vo myšlení značně mechanističtější než Portmannovo). Právě pojmu niternosti je blízce příbuzný termín 'Zentrizitáť, po-
Kapitoly o Portmannovi 11
užívaný H. Plessnerem, biologickým myslitelem, který svými knihami (např. Die Stufen des Organischen und der Mensch) Portmanna rovněž značně ovlivnil, stejné jako M. Scheler (Die Stellung des Menschen im Kosmos) či L. Bolk (Das Problem der Menschwerdung). Portmannovy představy o vztahování se zvířat k okolnímu světu a krajní důležitosti tohoto faktoru (Weltbezogenheit) pro jejich pochopení inspiroval J. von Uex-kiill svou knihou Innenwelt und Umwelt der Tiere. Portmannovo 'biofenomenologické' pojetí živých organismů, požadující jejich pojímání s maximální možnou nepredpojatostí, pochopitelně není totožné s fenomenologií E. Husserla, ale je jí vzdáleně inspirováno, zejména díky zprostředkování Pořtmannovým přítelem Szilvasim. V Portmannově myšlení údajně zanechaly nepřehlédnutelné stopy i kontakty s jeho univerzitním kolegou K. Jaspersem, zejména pak jeho kniha Psychologie der Weltanschauungen. Portmannův pojem sebevyjádření živých organismů anticipoval už Kant a v náznacích i myšlení pozdního helénismu, jak bude uvedeno v další kapitole. Portmann je typickým, snad vůbec nejtypičtějším, představitelem 'hyle-tického' proudu v evropském biologickém myšlení (ke koncepci hyletické a eremiální vrstvy v evropském myšlení blíže v eseji Komárek S., Neubauer Z.: Lejzr a smrž, str. 220-224 in: Komárek S.: Sto esejů o přírodě a společnosti, Praha, Vesmír, 1995), akcentujícího optické vnímání, světelnou metaforiku, tvarovost, analogie, tvarové transformace a myšlení změny obecně.
PORTMANNOVO VNÍMÁNÍ ŽIVÝCH BYTOSTÍ, POVRCHY, SKRYTOST, PODOBNOST
Cílem této studie by nemělo být pouze rozvedení toho, co Portmann svými slovy líčí ve zde předkládané knize Neue Wege der Biologie (München, Piper, 1960), neboť k tomu má zajisté sloužit studium českého překladu originálního textu. Tato kniha spolu s předcházející prací Die Tiergestalt (Basel,
12
Stanislav Komárek
Kapitoly o Portmannovi
13
Reinhardt, 1948) tvoří základ Portmannovy 'exegeze' vnějšího vzhledu živých organismů. K tomuto tématu se významně vztahují i další knihy: Das Tier ale soziales Wesen (Zürich, Rhein-Verlag, 1953), zabývající se sociálními kontakty a interakcemi zvířat a roh jejich vnějšího habitu v rámci nich, dále Tarnung im Tierreich (Heidelberg, Springer, 1956), pojednávající o maskování, kamuflážích, mimetismu a aposematismu v živočišné říši a Meerestiere und ihre Geheimnisse (Basel, Reinhardt, 1958), pojednávající o vnější tvářnosti mořských organismů, zejména měkkýšů. Okrajově se této problematiky dotýkají i jinak klíčové Portmannovy myslitelské a filosoficko-reflektorické publikace, jako sborník esejů Biologie und- Geist (Zürich, Rhein-Verlag, 1956), dále kniha Aufbruch der Lebensforschung (Zürich, Rhein-Verlag, 1965) a konečně Portmanno-vo pozdní dílo An den Grenzen des Wissens (Wien-Düsseldorf, Econ, 1974), zabývající se vztahem vědy, etiky a náboženství a požadující a navrhující v této oblasti novou syntézu, vykazující respekt před kreativními schopnostmi živé přírody, včetně člověka samého. Tento článek je spíše než jako referování Portman-nových názorů na povahu živých bytostí chápán jako variace na portmannovská témata k problematice povrchů, podobností, skrytosti a příbuzenství v živé přírodě. V Portmannově pojetí je vnější vzhled živých organismů včetně svých etologických, zvukových atd. aspektů (tzv. vlastní jev, eigentliche Erscheinung) genuinním vyjádřením niternosti, Innerlichkeit, (pojem zavedený už známým embryologem W. Rouxem), tj. skrytých aspektů organismu, jejich zvnějšněním. Centrálním pojmem jeho biologického myšlení je sebevyjádření (Selbstdarstellung) vlastního jevu, což pokládá pro živé organismy za zcela esenciální aspekt jejich bytí, stejně jako třeba rozmnožování či výměnu látkovou. Adresátem vlastního jevu může být buď živočich téhož nebo jiného druhu, popř. odvozeně člověk, ale celá řada vlastních jevů je tzv. neadresná, tj. jejich příjemce není znám a není ani pravděpodobné, že by existoval. Velký důmysl a energie, s nimiž mnoho živočišných druhů utváří své povrchy (složitá struktura,
uložení speciálních pigmentů atd.) nenechává na pochybách, že povrch živočichů (i rostlin) představuje cosi velmi důležitého, do čeho organismu stojí za to investovat. Adaptivní význam povrchových zbarvení a kreseb Portmann nepopírá, avšak je přesvědčen, že tímto funkčním aspektem se jejich význam nevyčerpáva.
Vždy zdůrazňuje neobyčejně rafinovanou 'komponova-nosť vnějšího habitu živočichů a odmítá jednoduchou mutačně-selekční představu mechanismu jejich vzniku. Jeho koncepce je sice evolucionistická a selekčnímu procesu (i mutačnímu) přisuzuje velmi značnou důležitost, nikoli však 'monopol' tvůrčího působení v živé přírodě (Portmann samozřejmě nebyl kreacio-nista a otevřeně theistické koncepce vyčítal i Teilhardovi de Chardin). Kreativitu v estetickém sebevyjádření vidí jako podstatný aspekt živých organismů (včetně člověka), vycházející z jejich niternosti. (Základní rozdíl mezi kreativitou lidskou a kreativitou živých bytostí je ten, že tvořivá spontaneita živých bytostí je až na pár výjimek omezena na vlastní tělo a neuvědomělá, u člověka je sebevyjadřující-kreativní stránka většinou projikována mimo sebe za bohaté tvorby nejrůznějších artefaktů, které mohou být hmotné - např. váza, nehmotné - např. píseň či i živé - např. chrt. Lidská kreativita je sice uvědomělejší než živočišná, ale nikdy ne beze zbytku - vždy koření v nevědomí, skrytosti, záhorizontí. U člověka je 'vlastní jev' bedlivě dolaďován dalšími zásahy, jako jsou tělové malby a líčidla, úprava vlasů a vousů, odívání, parfémy atd., a do jeho 'rozšířeného sebevyjádření' patří i celé kulturní instrumentárium včetně staveb, antropogenní krajiny atd. (toto 'rozšířené sebevyjádření' existuje v menší míře i u zvířat - k pavoukovi patří pavučina, k lišce nora, k mravencům mraveniště a síť pěšinek kolem něj, ke kolonii jihoamerických hlodavců Lagostomus viscaccia i všechny předměty, které nasbírali a snesli). Tématikou evoluce lidských artefaktů a jejich úlohou v lidské sebevyjádření se bez přímé návaznosti na Portmanna zabýval vídeňský etolog O. Koening - blíže k tomuto tématu viz esej Prameny kreativity,
14
Stanislav Komárek
Kapitoly o Portmannovi
15
SciPhi 1: 64-68. Do 'skrytých' aspektů živého organismu počítal Portmann nejen genetické a fyziologické danosti, ale i jeho vnitřní život, zejména pak jeho vztahování se k vnějšímu světu (WeltZuwendung, Welbeziehung). Zejména pak je důležitým aspektem niternosti autonomie schopnost sebetvoření organismu v rámci embryo- a ontogeneze. Portmanův pojem niternosti by zhruba odpovídal antickému pojmu psýché jakožto principu garantujícího integritu, individualitu a životní pochody, pracujícího na principu sebevýstavby (a v případě potřeby i regenerace) a mající vzor i cíl v sobě samém. Z hlediska moderního slovníku by v sobě zahrnoval 'skryté' aspekty organismu od genomu až po freudovsko-jungovské nevědomí (a popřípadě i vědomí - ztotožnění niternosti s vědomím však Portmann pochopitelně odmítal). Portmann se podrobně zabýval i otázkou tzv. rangu (Rang) živočichů: intuitivně zřejmé pojetí 'vysokého' a 'nízkého' v lidském pociťování světa, včetně světa živých bytostí, patří k jedné ze základních ontologických kategorií. Je však relativně obtížné jednoznačně vyjádřit, co spojuje živočichy pociťované jako 'vyšší' oproti 'nižším' - není to jen větší komplexita jejich struktury, ale především jejich vztahování se ke světu, zejména pomocí smyslových orgánů a jejich relativní autonomie vůči prostředí, v němž žijí, vyjádřená např. pohyblivostí oproti přisedlosti, překonávání zimy teplokrevností oproti letargickému strnutí, relativní samostatnost oproti pa-razitismu atd. Naproti tomu rang nesouvisí s velikostí areálu rozšíření a počtem jedinců, s odolností vůči nejrůznějším faktorům, tj. s 'úspěšností' druhu (potkan oproti opici). Naopak souvisí s komplikovaností duševních pochodů, smyslových vjemů a niternosti obecně. Živé bytosti vyššího rangu jsou tudíž z jistého hlediska fragilnější a zranitelnější, byť vnitřně komplikovanější a bohatší, jak už ostatně vyšší a cennější 'statky' svou povahou bývají.1 Pokud lze rang vůbec nějakým způsobem
'Extrémně 'portmannovské' druhy zvířat jsou napnuty až k hranici svých fyzických možností, jsou většinou křehké a ohrozitelné i malou změ-
jakž-takž kvantifikovat, pak je to u vyšších obratlovců váhový poměr vývojově mladších částí mozku vůči mozkovému kmeni. Čím je tento tzv. cefalizační index vyšší, tím vyššího rangu je dotyčný živočich (u bezobratlých plní podobnou úlohu míra splývání původně oddělených ganglií). Portmann konstatuje zhruba přímou úměrnost rafinovanosti designování vnějšího habitu živočichů s mírou cefalizace, ale vždy jen v rámci určité systematické skupiny, kde jsou anatomické poměry navzájem srovnatelné. U savců (ale třeba i u ryb) zdůrazňuje význam ce-lotělových vzorů na srsti či povrchu u druhů s malým stupněm cefalizace (pokud se jaká kresba vůbec vyskytne) oproti kresebnému zdůraznění hlavového a análního pólu a druhů s velkým stupněm cefalizace (kopytníci. primáti) - obou fenoménů si povšimli dříve už Wallace a Hingston (The meaning of animal co-lour and adorment, 1933), ale interpretovali je z jiného hlediska, a to funkčního, jako vnitrodruhové komunikační (u Hingstona byla typická v ni t rod rubová komunikace hrozbou). Pravé zvyšujícím se cefalizačním indexem v průběhu ontogeneze vysvětluje Portmann přechod od 'celotelovýchr zbarvení mláďat jelenů, tapírů. prasat atd. k "polarizačním' v dospělostí. Podobně vidí Portmann úzkou souvislost mezi cefalizačním indexem ptáků a jejich zbarvením — druhy s nízkým cefalizačním indexem v rámci skupiny jsou obvykle zbarveny u obou pohlavích krypticky. s pokročilejším v samčím sémanticky a v samicím krypticky a
nou svého porozeného prostředí. Jakýma způsobem směřují ke smrti, jsoa morbidní v obojím slova smyslu. Jejkfe evoluční badoacnost je prakticky nulová, až dnes jsou typickými příklady slepých vývojových vélvf. Jako by se zde přesunovali v konečné taň z časnosti do bezčasí, do jakési nehybné, ; •'• • - v    •4:r. -     'ii-.      :   ■     -_.: ■   ; - •••  ■. . .
a Udí nekrácených zcela bez koatzoly néjakoa hleoa. Toto zmitvování sebe i jiných a ztráta fidské tvářnosti v dna je v děsivé typické podobě vidět třeba a jednajících postav v Koestkxově Tmě o peieámwh. V nutnějších případech se takto tdeoa poznamenaní jedinci schylují do zšódéko po-•-•  ■      • ; -     • :    i    ':.   •   i       ■       ■■ . •
slují.
16
Stanislav Komárek
Kapitoly o Portmannovi
17
s ještě vyšším v obou pohlavích sémanticky (zhruba to odpovídá Darwinově představě fylogenetické sekvence těchto zbarvení po sobě, Darwin ovšem o cefalizačních indexech nemluví - oběma koncepcím je pak společná myšlenka 'pokroku', vývoje od 'nižšího' k 'vyššímu'). Podobné souvislosti mezi cefalizací a zbarvením vidí Portmann i u hmyzu a zejména u opistobranchiátních mořských plžů. Portmann byl jedním ze čtyř autorů, kteří se novým a svébytným způsobem zabývali exegezí vnějšího vzhledu živých organismů (Darwin, Wallace, Hingston a Portmann). Zatímco první dva, jejichž vysvětlení byla v zásadě vzájemně komplementární v rámci vzniku klasicko-darwinistické doktríny, se zabývali prakticky výlučně funkčním aspektem vnějšího vzhledu a možnými selekčními tlaky k němu vedoucími, zabýval se Portmann a jeho žáci zejména vznikem vnějšího habitu živočichů v individuální ontogenezi a jeho morfologickou komplexností, jak už ostatně z tradice německé 'autonomistické' školy vyplývá (aniž jakkoli popíral Darwinovy a Wallaceovy vhledy). Hingston, vidící také 'niternosť (H. tohoto výrazu neužívá) jako základní zdroj vzhledu živého organismu (na rozdíl od Por-tmanna úlohu selekce popíral téměř úplně), věnuje ovšem také většinu svého úsilí funkční interpretaci, byť tato je kdesi mezi Darwinovsko-Wallaceovským hlediskem ryzího fungování a Portmannovým ontologicko-strukturalistickým pojetím (Port-mannův pohled by bylo lze chápat jako podstatné prohloubení a rozšíření Hingstonova pohledu o 'německé' vývojově morfologické, filosofické a hlubinně psychologické aspekty, Portmann však Hingstona, zdá se, neznal, stejně jako neznal Peterichovy bioch-romatické studie zmíněné dále). S Hingstonem jej spojuje i oblíbený obraz sedícího denního motýla, otevírajícího vůči příchozímu plochy svých křídel, což ovšem interpretuje siřeji, v rámci všeobecného 'sebevyjádření', které samozřejmě může být za jistých okolností i konkrétní hrozbou, jak většinu sebevyjadřo-vacího chování Hingston, ostatně britský důstojník, chápal.
Právě komunikační aspekty sebevyjadřovacích aktivit rozvíjí Portmannova exegeze pávího vějíře z hlediska ontogeneze i
struktury či vnějšího vzhledu hlavy afrického jeřába Balearica pavonina, kde se na celkovém dojmu podílejí červené hrdelní laloky, zbarvené krevním hemoglobinem, bílé lícní plochy, jejichž barva je podmíněna strukturou vaziva, nikoli pigmentem, dále černá čelní a temenní partie s uloženým melaninem a speciálním 'sametovým' opeřením a konečně paprsčitá pera 'koruny', zpevněná šroubovitým stočením podél podélné osy.2
Už od antiky biologie vždy zdůrazňovala důmyslnou funkčnost živých organismů - dnes sice už není zvykem žasnout nad tím, že nosní otvory jsou prolomeny právě tam, kde začínají horní dýchací cesty vedoucí k plicím, tento údiv byl 'odvysvět-len' teorií přírodního výběru, který nefunkční jedince zlikvidoval, nicméně z éry přírodních teologií barokního typu zůstala snaha vidět nějaký konkrétní účel - dnes účel ve smyslu přežívání, energetických zisků a dalšího šíření vlastního genomu -za jednou každou strukturou na organismu. I. Kant, který si už před Portmannem fenoménu sebevyjádření v Kritik der Urteils-
2 Je typické, že Portmann byl původním zaměřením zoolog a valná většina jeho žáků či myšlenkových následovatelů k této specializaci rovněž patří. Rostliny jako by až na výjimky nebyly pro Portmannovu doktrínu dobrými objekty (houby už opět ano). Svět akcentovaných sebevyjádření, subsumovaných zčásti i pod termín tzv. luxusních orgánů (Luxus- bzw. Exzessivbildungen), zahrnující v nejkřiklavějších příkladech různé bažanty, pávy, rajky, tukany, mandrily, jeleny, velké a divoce barevné motýly, brouky typu roháčů či krasců, mořské zadožábré plže či korálové ryby, má jeden určitý rys společný. Čím je toto sebevyjádření excesivnější, tím více se dotyčný tvor odchyluje od původního 'tvarového archetypu' ptáka, brouka, plže atd. Zastírá se tím jakoby jeho původní povaha, jeho původní tvarový rozvrh a jeho tělesnost, stává se jakousi chodící ornamentální ideou. Plodnice vyšších hub, které žádnou komplikovanou vnitřní morfologii primárně nemají, mohou být nahlíženy jako jakási kreace ve volném stylu z mykochitinu a vody, jako jakési nafouknuté tvarové a barevné ideje 'an sich'. Téměř jako by tu platónská idea vítězila nad hmotou tím, že ji znásilní do maximální možné míry. K něčemu podobnému dochází i u lidských artefaktů, dovádějících ideu k maximální dokonalosti na úkor 'použité' lát-ky,byť třeba v případě rvavého pouťového kýče či závodního Kant auta je to idea dosti podivná (i silně portmannovské objekty živé přírody mají přídech čehosi umělého).
18
Stanislav Komárek
Kapitoly o Portmannovi
19
kraß povšiml, používá výrazu Zweckmäßigkeit, účelovost, nikoli pro účel funkční, nýbrž ve významu zacílenost k účelu sebevyjádření. Vědecké vysvětlení čehokoliv znamená vlastně proces banalizace, eliminace úžasu nad něčím převedením toho coby speciálního případu na nějaké známé a předem dané schéma, v horším případě přímo algoritmus. Portmann provádí tento proces poměrně velmi šetrně. Mezi Portmannovy předchůdce v seznání významu živočišných povrchů a jejich ornamentální povahy, zakrývající nepříliš vzhledné útroby, nepatří pouze Kant, ale vyskytuje se už v alexandrijských spisech helenistické éry. Portmann zdůrazňuje význam vnějších symetrií oproti vnitřním asymetriím u vyšších živočichů (patrné zejména u průhledných ryb a planktonních měkkýšů, kde je vak s útrobami zakryt stříbřitou opaleskující blankou, maskující chuchvalec ne právě symetrických a vzhledných vnitřností). Povrchový design živočichů, kteří za běžných okolností nejsou určeni k nazírání (jeskynní tvorové, vnitřní paraziti, embrya, mláďata krmivých ptáků) je chudý až žádný a celek budí dojem nehotovosti, toho, co není žádoucí opticky prezentovat a vnímat. Portmannovský-mi jsoucny jsou v zásadě i společenské instituce a bližší kontakt s mnohými z nich připomíná zvědavé naříznutí zlatého bažanta, po němž se vyvalí obskurně vyhlížející střeva. S tímto souvisí tzv. Oudemansův fenomém, kdy u zvířat s přetržitými povrchy (peří, šupiny, překrývající se křídla motýlů), kresba pokračuje pouze na odkryté části navzájem se překrývajících morfologických struktur, jako by na ně byla z vnějšku nanesena. Části za běžných okolností neviditelné jsou zbarveny většinou neutrálně, popř. mají jiný typ zbarvení než části viditelné v klidu a jiné partie odkryté až v pohybu zvířete. S Portmannovými postřehy úzce souvisí i tzv. Peterichovo biochromatické pravidlo3 formulující reguli pro kombinace barev na živočišných površích (pro rostliny platí toto pravidlo jen částečně) : teplé (červená až
3Peterich L., Acta biotheoretica 21:24-46, 1972 a Tijdsch. Entomol. 116: 143-159, 1973.
žlutozelená) a studené (modrozelená až fialová) barvy nebývají na povrchu živočichů těsně vedle sebe, ale odděleny alespoň proužkem některé neutrální barvy (bílá až černá, hnědá, neutrální zeleň). Portmann rovněž upozorňuje na nesrovnatelně větší diverzitu zvířecích povrchů, nežli je diverzita jejich vnitřní struktury (podle zbarvení a kresby péřového šatu rozezná evropské kachny mezi sebou i malé dítě, podle koster či útrob s obtížemi i školený odborník).
Portmann přirovnává s Goethem živý svět k divadlu, kde podstatné je to, co je vlastně na jevišti předváděno, skutečnosti z hlediště bezprostředně nezjistitelné (mechanika zákulisí a jevištní technika, složení barev na rekvizitách atd.) sice nepostrádají svou zajímavost, ale jsou z jiného řádu a interpretovat pouze skrze ně předváděný kus je nepřípadné, byť jsou také jeho součástí (stejně tak jako pomůcky nejsou či by neměly být tím,
0 co v divadle vlastně jde). Portmann sice pronikání do zákulisí jako obscénní a nepřípadné neodsuzuje, ale varuje před ulpěním na tomto způsobu chápání světa, zejména pak živého. Za nedílnou součást vlastního jevu a sebevyjádření organismů má Portmann i jejich etologickou stránku, kde se chování, předváděné navenek, dá chápat podobně jako kterákoli morfologická struktura (zde navazuje na K. Lorenze). Chování příbuzných druhů lze homologizovat a nacházet jeho rudimenty, popř. i atavismy a obráží fylogenezi stejně jako kterákoli jiná struktura na organismu. Ještě snáze u něj dochází k odcizení původnímu účelu, změně významu z plnofunkčního na rituál či zástupnou proceduru, nesoucí jiný význam. Právě v chování živých tvorů má velmi významné místo napodobení, od 'opičení se' primátů a lidské i zvířecí přetvářky až po hlasové imitace ptáků (několik prací v tomto smyslu existuje i o savcích), napodobujících hlasy
1 zpěv jiných druhů i např. lidskou řeč. Právě tyto vokální imitace nejvíce vzdorují funkčním interpretacím (kromě některých učebnicových příkladů typu sojky rodu Cyanocitta, napodobující ob čas hlasy dravých ptáků za účelem plašení konkurentů od potravy či potravní parazitace na nich) a budí nejintenzivnější
20
Stanislav Komárek
Kapitoly o Portmannovi
21
podezření, že představují téměř krystalický samoúčel, kdy napodobování se děje převážně z hravosti, touhy experimentovat či prostě 'jen tak'. Do vnějšího vzhledu živých tvorů patří v Por-tmannově pojetí i produkce olfaktorické, zážitky taktilní a pro vhodné příjemce např. i elektrická pole. Portmannovy metody exegeze vnějšího vzhledu živých organismů připomínají spíše některé metody uměnovědné či štrukturalistické (i když struk-turalismus se preparovaním formální kostry z binárních protikladů ze zkoumaných jsoucen v čisté podobě pro interpretaci živých organismů hodí jen málo a Portmann se jej jenom dotýká). Naprosté oddělení lidského a přírodního světa v novověku a naprostá odlišnost metodiky i způsobu uvažování společenských a přírodních věd pak znemožňuje chápat kulturu a její artefakty jako 'pokračování přírody jinými prostředky'. Pokud bychom směr vedení úvah, běžný dnes v biologii, aplikovali např. na výklad kreseb na řecké amfoře, zněly by otázky dosti podivně: Bylo jejich účelem lákat konzumenty na víno v ní obsažené? Či naopak měly odpuzovat nevítané návštěvníky, aby obsah právoplatnému majiteli nevypili? Nic neilustruje roztržku mezi humanitními a přírodními vědami lépe než právě toto, včetně obtížnosti až nemožnosti smysluplného tlumočení mezi oběma kontexty. Ne, že by byla biologie bez vlastní hermeneutiky, naopak, potřebuje ji velmi často. Právě interpretace živočišných zbarvení a kreseb, stejně jako třeba paleontologických pozůstatků, je záležitost ryze hermeneutická, až na to, že její exegeze vycházejí ze zcela jiných premis nežli interpretace humanitních disciplín. Názor, že to, co si žádá interpretace, je v první řadě text, přinesla až pozdní antika a až do descartovského obratu si i živá jsoucna žádala zhusta interpretace ve stylu 'Co znamená vrána?' (Dnešní otázka po významu vrány může být formulována např. tak, jaké je postavení vrány v rámci evolučního stromu čeledi Corvidae - pro člověka už v postdescartovském kosmu vrána žádným oslovujícím znamením není). V minulosti tomu bylo právě naopak, interpretace živých bytostí, zejména v rámci věšteb, byla zcela běžnou záležitostí (Portmann zobra-
zuje babylónský hliněný model ovčích jater, na němž se mladí adepti věšteckého povolání učili číst fnamení z útrob obětních zvířat. Posvátný dub v Dodoně šuměl pro zkušené a zasvěcené interprety, theology, smysluplně, obživné aktivity posvátných kuřat či směr letu, množství a druh letících ptáků byl pro au-gury zdrojem informací o přítomných i budoucích věcech. Archaický člověk se cítil celým kosmem, včetně zvířat a rostlin, přímo oslovován.). Myšlenkou vnějšího vzhledu živých organismů jakožto nejadekvátnějšího vyjádřeno jejich 'pravé povahy', niternosti, navazoval Portmann na mnohem starší vzory a potrefil velice důležitý, existenciálne archetypální a bazálni lidský pocit. Jestliže dochází k nějaké zřetelnější diskrepanci mezi vnější tvářností a vnitřní povahou či vyladěním čehokoli, dochází k nepříjemnému pocitu, kdy z vnější tvářnosti nejsme s to odečíst pravou povahu této osoby, věci, instituce, živočicha či rostliny. Nastává zvláštní kombinace rozčarování, obav, nejistoty, senzacechtivého zájmu a touhy po odhalení. Právě tyto momenty, pociťované neutrálně řečeno jako vzrušující, prosakují velmi hojně do mytologie, folklóru, beletrie i každodenní praxe. Antická mytologie se hemží decepcemi a převleky do nej-různějších podob, šamani a tanečníci v maskách se táhnou od zobrazení kromaňonské éry až k dnešku, padělatelé listin i peněz a podvržené děti byly obKbeným tématem triviální literatury. Představa biblických 'vlků v rouše beránčím' jako exponentů ďábla, otce lži a klamu, či jeho pozdějších hypostází, prosycovala i nábožensko - politický život. Představa, že neškodně vyhlížející venkovská stařena je ve skutečnosti společensky vysoce škodlivou čarodějnicí či starý a spolehlivý soudruh byl už od okamžiku vstupu do stranického aparátu ve službách zahraničních mocenských centrál, byla za dob inkvizičních či moskevských procesů i pro široké masy krajně znepokojivá a stupeň podobnosti a rafinované zlomyslnosti přetvářky a podvodu zde byly již tak velké, že je mohla odhalit a vydat žádoucí likvidaci pouze kolektivní moudrost církve či strany, zastoupená speciálně školenými odborníky. Zcela nepochybně to byl i tento aspekt
22
Stanislav Komárek
Kapitoly o Portmannovi
23
skrytého klamu, tak archetypálně účinný, který způsobil v pozdějším novověku i nebývalou explozi zájmu o decepci v přírodě.
Dříve než v novověku, či přesně řečeno po karteziánském obratu ve vědě, nemohla tato myšlenka vůbec vzniknout. Povrch, povrchnost a další deriváty tohoto pojmu jsou v našem povědomí a v indoevropských jazycích obecně spojovány se zdáním, klamem, popř. mělkostí a nedůkladností poznání, které zůstává jenom při povrchu, neproniká do hloubky, tak jak tomu u povrchních lidí, kteří na povrchových slupkách věcí ulpívají, bývá. Druhá konotace s tím spojená je všem opačná, už u řeckého výrazu pro pravdu, alétheia, neskrytost, zřetelně vystupující. To pravdivé a podstatné je na první pohled viditelné, je evidentní, nabíledni, hned jasné. Světelná metaforika se tu prolíná s me-taforikou osvětlených povrchů, to, co je na první pohled jasné, je zároveň i to řádné, co se nemusí skrývat, to, co se nemusí bát dne. Obdobně ambivalentní je i tradiční vztahování se ke skrytosti. Už od antiky se přirozenost ráda skrývá a naše snaha ji osvětlit způsobuje jen její zalézání stále hloub a hloub do temnoty a skrytosti ještě větší. To skryté je sice nějakým způsobem ne-řádné, to, co denní světlo (ještě) nesnese, zároveň se však jedná i o to podstatné, sám kořen věci, byť jaksi ošemetný, zranitelný a z dobrého důvodu skrytý. Z. Kratochvíl píše velice výstižně o tom, jak fýsis, příroda i přirozenost, koření v nezjev-ném a své hlubiny skrývá, z části i z ohledu na pozorovatele, kteří by nebyli schopni je unést. Skryté věci typu zakopaných pokladů, tajných služeb a policií, státních i soukromých tajemství atd. od nepaměti vzrušovaly a vedly mnohé k prahnutí po jejich získání či odhalení, ač tento počin býval vždy riskantní, v případě nezdaru i ruinózní či záhubný. Naproti tomu věci z řádu zjevnosti představovaly svět mnohem jistější, jakkoli bylo jasné, že se jedná zhusta o dovedně vytvořené muláže, skrývající v sobě často v nejlepším případě ambivalentní obsahy, mnohdy něco na způsob novozákonních obílených hrobů. Přesto se od nepaměti mělo za to, že vnější podoba věcí i lidí nějakým způsobem vyjadřuje jejich vnitřní povahu a podobnost jejich vnější
tvárnosti se měla vždy i za příznak podobnosti jejich skrytých podstat, jejich přirozeností.
Až do renesance včetně byly alespoň v živé přírodě pokládána vnější podoba za výraz příbuznosti podstat ('kniha přírody' navíc při správné interpretaci nemůže klamat, jsa božského původu, stejně jako svatá písma). Evropský středověk měl navíc jen velmi vágní představu o originálu a padělku - jak třeba v případě listin, kde byly často bona fide zhotovovány falsifikáty ztracených písemností, tak v umění, kde mezi originálem a kopií nebylo prakticky rozlišováno. Na základě tohoto náhledu na svět byli také až do konce renesance přiřazováni netopýři k ptákům a velryby a sépie k rybám, ač vědcům samozřejmě byly známy příslušné anatomické rozdíly a 'poukazy' k jiným živočišným skupinám. Nicméně celkový tvar těla a pohyb v příslušném živlu byly silnějšími argumenty. Teprve zánikem renesančního obrazu světa a jeho nepřeberného množství afinit, interdependencí a korespondencí mezi nejrůznějšími jsoucny (hvězdy, kameny, rostliny, živočichové, části lidského těla) dochází k jednoznačnému obratu od vnější podoby k detailům vnitřní anatomie. Ono skryté opět začíná být relevantní, a toto přesvědčení se šíří zároveň s názorem, že skrytá tajemství je nutno přírodě vyrvat násilím na stole pitev či ještě lépe vivisekcí (známý Baconův výrok o přírodě jakožto špinavé děvče, kterou je nutno napnout na žebřík a vyrvat jí její tajnosti pozoruhodně koresponduje s neurvalou justiční praxí raného novověku). V biologii nastává kult skrytosti, kdy skryté struktury jsou tím významonosným a posléze tím jediným významonos-ným (DNA - sekvence jejích bází jakožto to nejpodstatnější na organismu). Hezkou ukázkou této změny optiky pohledu ukazuje kapitola 78 Pigafettovy zprávy o Magellanově cestě kolem světa, kde popisuje z jednoho ostrůvku poblíž Bornea jakýsi or-topteroidní hmyz, napodobující svou vnější tvářností stromový list. Celý jev chápe ovšem tak, že se jedná o zvláštní stromy, jejichž některé listy jsou živé, mají nohy a lezou (domnívá se, že nepotřebují žádnou potravu a jsou živy jen ze vzduchu). Jeden
24
Stanislav Komárek
Kapitoly o Portmannovi
25
z těchto 'listů' si choval nějaký čas v krabičce (událost se stala r. 1521). Z oblasti Nové Británie popisuje r. 1772 Bougainville v páté kapitole své knihy o plavbě do Tichomoří podobný hmyz, který už je zcela jednoznačně chápán jako kobylka se zvláštní 'listovou' adaptací a tak i zařazen do sbírek. Na lidové úrovni přežívalo chápání přírodnin odlišného vzhledu mnohem déle, Bianchi popisuje ruskou lidovou interpretaci červa rodu Gordius jako oživlé koňské žíně, autor sám zažil v Čechách chápání larev chrostíků v maskovaných schránkách jako 'oživlých dřívek'.
Podobnost je, jak známo, relací netranzitivní a její postřehnutí je vůbec jako princip analogie počátkem všech 'pravohe-misférních' intelektuálních operací (tj. těch, které jsou počítačově zvládnutelné pouze srovnáním 'všeho se vším', což je proces od chodu lidské psychiky a jejího 'vhledu do vzhledu' věcí zcela odlišný). Zážitek postřehnutí nějaké analogie mezi dvěma věcmi je jakýmsi způsobem příjemně vzrušující - náhle jsme nahlédli, 'jak to je', postřehli jejich vnitřní spřízněnost, afinitu. Ne nadarmo je v mnoha evropských jazycích významové pole pro 'podobat se' těsně vedle toho pro 'líbit se, mít rád, mít vztah, mít afinitu' (napr. polské podobač si^ = líbit se, like, -lich germánských jazyků atd.). Odhalují se zde tedy najednou skryté přitažlivé vnitřní síly mezi věcmi, takříkajíc jejich tajné lásky a mesaliance, nahlížíme jaksi do jejich soukromí (to byla vždy pro většinu Udí činnost vždy oblíbená).4 Věci vykazují tisíce nejrůznějších analogií v těžko přehlédnutelné směsici. Podobnost, která je nějakým způsobem relativní, musíme teprve 'nechat vyvstať upřením naší pozornosti na ni. Relace podobnosti je tak široká a může zahrnovat podobnost v tolika různých aspektech, že lze těžko podat jejich výčet. Až do descartovského obratu v 17. století byly všechny podobnosti
Výraz pro podobnost splýval nebo těsně sousedil i s výrazem pro vhodnost, příhodnost - stčes. 'králi se podobno zdáše čes. lid. 'jablíčka červený, mojemu milými podobný . ..', rus. udobnyj - pohodlný atd. Ve starořeckém světě byla podobnost chápána spíše jako spříznění duší, myšlenková souvislost či asociace.
posuzovány zhruba stejně a jejich dnešní rozdělení na náhodné a nepodstatné na straně jedné a závažné na straně druhé vnesla do přírody až novověká věda se svými náhledy na příčinnost a později i evoluci. Jedna kategorie podobnostních relací byla však už od antiky spatřována jako méněcenná, a to podobnosti barevné. Prohlášení barev za sekundární kategorie a jejich znevážení z hlediska třeba systematizace objektů je sice svým způsobem pochopitelné (vztah např. mezi rajčetem a samečkem červenky je přes do očí bijící shodu dosti vágní), svět barev však má kromobyčejnou emocionální přitažlivost a vzrušivost a nechybělo na občasných pokusech je coby primární kategorie rehabilitovat (Goethe). Jakpak by asi vypadal obraz světa, postulující např. zákon zachování barev namísto zákona zachování hmoty? Nejrůznějších podobností v živé přírodě je nepřeberně a je obtížno, z kterého konce začít. Snad spatřováním analogií mezi lidským či zvířecím tělem a rostlinami (popř. živočichy) či jejich částmi. Podobnost je třeba někdy se značnou dávkou obrazotvornosti hledat (tečkované listy pikniku a struktura pUc) jindy se přímo vtírá: 'srdíčka' květů rodu Dicentra, 'panáčkové' květů orchideje Aceres anthropophora. Lidová i vědecká jména tyto podoby často odrážejí, ať už optické (Fungia - houbový korál, Ophioglossum - kapraď hadí jazyk, Phallus impudicus - houba hadovka, Priapulida - kmen mořských živočichů) či olfaktorické (meriík Chenopodium vulvaria). I živočichové mohou být takto interpretováni, smrtihlav nese na sobě znamení lebky, jeden z japonských krabů dokonce samuraje v plné zbroji. Jihoamerická rostlina Passiflora - mučenka - má v různých částech květu naznačeny atributy Kristova mučení - kříž, kladivo, hřeby, trnovou korunu,kapky krve. Mnozí denní i noční motýli nesou na křídlech písmena latinské, řecké či hebrejské abecedy či arabské číslice.5 Všechny tyto druhy podobností se
^Výrazné celostní habity živých organismů vždy dávaly dobrý materiál k jejich lidově mytologickým či hagiologickým výkladům: perličky jsou v ptáky proměněné truchlící sestry krále Meleagra, pokryté slzami; tmavá barva obličeje a rukou opice hulmana (Presbytis) představuje stopy ohoře-
26
Stanislav Komárek
Kapitoly o Portmannovi
27
těšily živé pozornosti až do karteziánskeho obratu a z části i po něm. Vztah bylin k jednotlivým partiím lidského těla zakládal medicínskou nauku o takzvaných 'signaturae rerum' a např. Giambattista de la Porta jedná ve většině své knihy Phytogno-monica (1588) právě o těchto typech podobností a vzájemných relací Udí, živočichů a rostlin. S úpadkem renesančního myšlení zájem o tento typ interpretací klesá a po nahlodání víry ve stvoření živých organismů a vyznění německé romantické přírodovědy v minulém století mizí ze vzdělaného světa vůbec. V našem kulturním okruhu si mohou přesvědčení o nenáhod-nosti takových podobností dovolit už pouze umělci a malé děti. Pro starého Reka muselo být ovšem spatření můry Autographa gamma, nesoucí jedno z písmen jeho abecedy, jednoznačným potvrzením dobových představ o kosmické univerzalitě řeckého jazyka i písma. Z tohoto okruhu prožívání světa je i historka o tom, že Trajánovy legie na cestě dáckými lesy údajně našly velikou houbu, na níž bylo napsáno, že už nemají táhnout dále (čehož uposlechly). Naznačený způsob interpretací přírody není příliš příznivý tomu způsobu chápání fosilií, jak jej známe dnes. Mohou-li být na rostlinách obrazy lidí či jejich orgánů, proč ne v kamenech obrazy mušlí, ryb či rostlin? Ruku v ruce šly i představy o samoplození v přírodě bez nutnosti tělesné a informační kontinuity - myši na sýpce povstaly stejně jako trilobiti ve skále či lebka na zádech lišaje smrtihlava.
Kosmos byl až do descartovského obratu smysluplný, protkaný spoustou nejrůznějších afinit a člověk se jím cítil přímo osloven a míněn. Barva a tvar starých listů jaterníku nejen naznačovala jeho afinitu k játrům, ale přímo signovala i jeho léčebné použití. Planeta Mars se spojovala zároveň se železem, kohoutem a kopřivou a přirozenost lopuchu (Arctium)
ní, které způsobil pokus boha Šivy upálit jej pro krádež manga; hvozdíky (Díanthus) jsou přeměněné kapky Kristovy krve - to všechno jsou ukázky zásadně jiných 'etiologických mýtů', než jaké představují pozdější darwi-novské rozklady o tom, proč nějaký druh vypadá tak a nejinak - etiologický mýtus je pro každý druh jiný.
byla sice rostlinná, ale měl něco i z přirozenosti medvědí -mohutnost, chlupatost, 'drápky' na úborech atd. Ve vyhlazených mramorech a brekciích byly vidět obrazy antických ruin, v krystalech antimonu či ledu na skle obrazy květin. Tvorba živých bytostí byla vcelku nabíledni - stačilo otevřít duběnku a v jejím středu byl dokonale uzavřený, de novo vzniklý červík (rozmnožovací cyklus žlabatek (Cynipidae) pochopitelně tehdy znám nebyl). Zvířata ztělesňovala křesťanské ctnosti i neřesti, byla lidem k poučení, zamyšlení, zábavě, užitku i pro výstrahu. Tento celý systém provázaností a příbuzností, který dal na jedné straně vzniknout např., alchymii, magii a věštectví, dotazujícímu smysluplné universum prostřednictvím jeho aspektů, božstev, pochopitelně nemohl vytvořit teorii podobnosti v přírodě tak, jak ji známe z novověku. Některé příklady, chápané dnes jako miméze, byly už samozřejmě popsány, ale činily jen malý zlomek nepřeberného množství afinit. De la Porta uvádí podobnost květů orchidejí rodu Ophrys ke včelám či mouchám hned vedle podobnosti květů hrachoru k motýlům. Descartov-ským obratem se celý systém afinit ve světě redukuje na několik málo, v posledku na přitažlivé a odpudivé síly ústící do newto-novské fyziky. Provázanost kosmu organické povahy se mění v interdependence mechanické, kvalitativní aspekty živých organismů jakožto namnoze obtížně sekundárně kvantifikovatelné ztrácejí na významu. Pojem příbuznosti, mající doposud povahu afinity, se prudce mění (příbuznost mezi živými organismy vidí už 'přírodní' národy, je to ovšem průmět rodové struktury do živého světa - krahujec je bratrancem jestřába). V striktně kreacionistickém obrazu raného novověku je pojem příbuznosti vlastně založen pouze na podobnosti stavebního plánu, kterým se Tvůrce řídil při jejich stvoření. Afinity i přímá filiace zde nemají co pohledávat, časovým průmětem existence druhů v tomto pojetí není známý 'strom' života, ale cosi jako krátkostéblý trávník, udávající dobu mezi stvořením a současností. V tomto pojetí světa je příbuznost, jakkoli intuitivně intenzivně pociťovaná, vágním a mysticky zabarveným pojmem. Celá houšť
28
Stanislav Kománk
Kapitoly o Portmannovi
29
podobností v živém světě, kdysi pojímaných jako téměř stejno-cenné, je radikálně osekána a pouze některé jsou prohlášeny za směrodatné (např. počet tyčinek pro rostlinnou klasifikaci. Požadavky konstruování jednoznačných dichotomických klíčů se ve vcelku málo změněné formě později promítly do obrazu la-marckovské a darwinovské descendence (v biologii je to slovo používáno v jiném, v zásadě opačném smyslu než v humanitních naukách) s jejich 'stromem života', zahrnujícím předky a potomky v procesu filiace (tento obraz má pochopitelně své předobrazy v "Stammbaumech" feudálních rodů či dříve antických božstev - u těch posledních byla ostatně nadhazována i otázka, připomínající dnešní problémy kladistiky - zda dendrogram zobrazuje filiaci skutečnou nebo pouze ideální). Podobností mezi živými bytostmi je však příliš mnoho a místo kýženého •stromu* by vytvářely strukturu víceméně síťoví tou. Proto je nutné některé z nich. které by přemostěním dendritickou strukturu rušily, prohlásit za ryze adaptivní, za konvergence, nevyjadřující příbuznost, ale pouze adaptace na podobné prostředí (vlk x vakovlk, ryba x delfín x ichthyosaurus atd.). Např. tučňák už tedy není čímsi mezi rybami a ptáky, ale zcela legitimní pták s některými specifickými adaptacemi - většina případů je však méně trmálních. a který znak je adaptivní a který ne, je oblíbeným předmětem taxonomických diskusí. Teprve r. 1840 rozlišuje anglický srovnávací anatom R. Owen analogní a ho-mologní orgány jako orgány v prvním případě stejné funkce, v druhém stejného původu. Tím se z počátku jediná podobnost rozpadá na podobnost náhodnou (květ hrachoru - motýl), konvergenci (ryba a velryba) a analogii (křídlo ptáka a křídlo motýla) a pravou příbuznost, popr. strukturní homoJogii (kůň a tapír, kopyto koně a nehet lidského prostředníku). Nem třeba zdůrazňovat, že ve speciálních a méně triviálních případech rozbšení jednotlivých kategorií nebylo vždy zcela jednoduché. Srovnávací morfologie první poloviny minulého století, zejména pak francouzská a německá, hojně využívala podobností a analogií pro pochopení tělesné struktury živočichů, ať už v rámci
jednoho individua (metamerie, chirální podobnosti v symetrii podle jedné roviny), či v rámci srovnávací morfologie (např. homologizace příústních přívěsků korýšů a hmyzu s kráčivýma nohama). Tento způsob práce vyžadoval velkou dávku myšlení v analogiích a metaforách a ve své na J. W. Goetha navazující představě metamorfóz rozvíjí pradávné archetypální představy proměn. Teprve výše naznačený pojmový rozvrh může dát vzniknout tomu typu diskursu, kde existence a vznik podobností představují problém. Jak známo, problémy nejsou ani tak vlastní přírodě a živým jsoucnům samým (ta mají samozřejmě také své problémy vlastní, ale podstatně jiné povahy), ale vznikají na 'třecích plochách' určitého pojmového rozvržení světa ve smyslu Foucaultovy epistémé. Tyto jednotlivé základní pojmové rozvrhy v rámci příslušného diskursu pochopitelně živou přírodu vždy 'dostatečně' vysvětlují, protože jsou na sebe předem adjustovány a dávají smysluplný celek (např. stvoření -Stvořitel v kreacionismu, adaptace - selekce - přežívání v klasickém darwinismu). Sice si nelze představit pozorování či nahlížení živých jsoucen bez jejich současné interpretace, ale při vhodné reflexi lze tuto interpretaci minimalizovat a zejména si být vědom nesamozřejmosti pojmových rozvrhů, v rámci nichž ta která epocha o živých bytostech myslí a které nechají "problémům' teprve vyvstávat.
PORTMANNOVA ANTROPOLOGIE
Ve filozofických a pedagogických kruzích je lépe než v kruzích biologických známa Portmannova antropologie, chápající člověka jak jako biologickou, tak jako kulturní bytost. Z četných Portmannových prací, které se tímto tématem zabývají, lez uvést zejména knihy Vom Ursprung des Menschen (Basel, Reinhardt, 1944), Biologische Fragmente zu einer Lehre vom Menschen (Basel, Schwabe, 1944), Der Pfeil des Humanen (Freiburg - München, K. Albers, 1960), Entläßt die Natur den Menschen?, (München, Piper, 1970), Um das Menschenbild
30
Stanislav Komárek
Kapitoly o Portmannovi
31
(Stuttgart, Reclam, 1970) a Wir Sind unterwegs. Der Mensch in seiner Umwelt (Olten-Freiburg i. Br., Walter, 1971), ostatní drobnější práce lze vyčíst z celkové bibliografie. Se stejnou nepredpojatostí, jakou aplikuje na nazírání a poznávání jiných živých organismů, přistupuje Portmann i k člověku a umožňuje jeho nenásilnou integraci do živého světa.
Člověk je u Portmanna v aspektu svého vzhledu posuzován stejně, jako ostatní živé organismy, tj. jeho vnější tvářnost je výrazem jeho přirozenosti. Zejména důkladně se Portmann zabývá srovnáním ontogeneze člověka a antropoidních opic, popřípadě i jiných savců. Podobně jako i jiní biologové rozeznává Portmann u savců dvě strategie v individuální ontogenezi. U první skupiny zůstávají mláďata delší dobu v hnízdě (Nesthocker), jsou při narození relativně bezmocná, slepá, odkázaná na péči rodičů, váha mozku se během vývoje do dospělosti zvětší více než pětkrát (hmyzožravci, hlodavci, šelmy atd.) U druhé skupiny (Nestflüchter) jsou mláďata schopná rodiče velmi brzy následovat, rodí se dobře pohyblivá, vidoucí, osrstěná, váha mozku se během postnatálního období zvyšuje méně než pětkrát, mlá-dáta představují tvarově víceméně zmenšené vydání dospělých (kopytníci, ploutvonožci, kytovci). V případě člověka (a v omezené míře i vyšších primátů) mluví Portmann o 'sekundárním setrvávání v hnízdě', kdy se mláďata rodí značně bezmocná, ale s otevřenýma očima i ušima a značně vyvinutou hmotou mozku a jsou nošena matkou až do dosažení parametrů mláďat druhé jmenované skupiny. U člověka mluví Portmann přímo o 'fyziologickém či normalizovaném předčasném porodu'. Dítě dosahuje stupně vývoje typu 'Nestflüchter' zhruba v roce života (stupeň vývoje, identický s prvním naznačeným typem 'Nesthocker', prodělává lidský fétus už v uteru, kdy mezi 3.- 5. měsícem dochází k srůstání očních víček). Jakoby tedy fetální vývoj člověka trval 20-22 měsíců, čemuž odpovídá i růstová křivka, která je v prvním roce prakticky identická s růstovou křivkou jiných savců během fetální periody. Portmann zde u člověka mezi 10.-22. měsícem hovoří o 'sociálním uteru', v němž se dítě vyvíjí.
Z hlediska srovnání s jinými savci je u člověka jedinečné i opětovné zrychlení růstu v pubertě a pro savce této váhové kategorie neobyčejně pomalý růst a dlouhý život, a to i ve srovnání s nejblíže příbuznými antropoidními opicemi. Portmann rovněž vyzdvihuje období stáří jakožto periodu se smysluplným obsahem, podstatně se odlišující od pouhého tělesného a duševního chátrání jiných živočišných druhů v pokročilém věku. U člověka jako jediné živé bytosti se objevuje poměrně dlouhá životní perioda (pres 1/3 života), která sice následuje za reprodukčním obdobím a je svou podstatou involutivní, přesto reprezentuje novou kvalitu a má svou smysluplnou funkci i v sociální struktuře, kde reprezentuje předávání tradice, paměť, zkušenost a odstup od bezprostředního zážitku.
Právě sledování rané ontogeneze člověka, zvláště v jeho fe-tálním stádiu, připadá Portmannovi pro výpovědi o biologickém aspektu lidské přirozenosti nejrelevantnější. Zvláště jej zaujalo např. esovité zahnutí páteře, naznačené už v tomto období, pak opět mizející a objevující se až po osvojení si bipední chůze, která podle Portmanna se děje napodobením (Portmann se velmi detailně zabýval známým případem zvlčilých dětí v Indii, u nichž skutečně nedošlo k vývoji dvou typicky lidských znaků - řeči a vzpřímeného postoje a cituje v této souvislosti i obdobné starší případy referované v Komenského Velké didaktice). Embryonální či fetální přítomnost některých charakteristik dospělého organismu byla v minulém století častým tématem diskusí v souvislosti s Darwinovou teorií (např. vývoj opěrných mozolů u velbloudích či pštrosích fétů). Pro Portmanna je lidský embryonální a fetální vývoj náčrtem vývoje k budoucímu lidství, přičemž k plnému rozvoji všech znaků je nutný vliv společnosti a celého kulturně historického dědictví.6
6 Ve shodě např. s Bolkem Portmann zdůrazňuje tzv. neotenizaci člověka oproti jiným primátům (féty či malá mláďata antropoidních opic jsou člověku mnohem podobnější než dospělí jedinci). Člověk tedy představuje cosi jako pohlavně zralé juvenilní stádium primátů, nejen četnými znaky fyzickými, ale i psychickými - hravost a zvídavost přetrvávající do dospě-
32 Stanislav Komárek
Stejně jako valná většina ostatních autorů pokládá Port-mann řeč za nejdůležitější typicky lidský znak. Zdůrazňuje v této souvislosti i některé anatomické zvláštnosti člověka, které lze interpretovat jako adaptace k řečové vokalizaci. Jsou to zejména relativně široké propojení nosní a ústní dutiny jakožto společného ozvučného prostoru a uzavřenou formu zubního oblouku, která se nemění ani nahrazením mléčných zubů stálými (u an-tropoidních opic nevyrůstají stálé zuby na místě mléčných, ale tvoří nový oblouk vně původní řady mléčných zubů). Schopnost řeči se stává v Portmannově pojetí teprve svou aktualizací tím, co konstituuje lidství. Pro individuální zlidštění je získání řeči nejzásadnější událostí. Při učení se řeči hrají důležitou roli vokalizační monology kojenců, které ovšem mají svou výrazovou funkci omezenu na obrážení jejich nálad a vnitřních hnutí. Na osnově této vokalizace, která obsahuje nejrúznější fo-némy včetně těch, které dítě ve svém mateřském jazyce nebude nikdy potřebovat, ale namnoze se vyskytují v nejrůzněj-ších jiných jazycích, se poté její redukcí na základě slyšeného a aktivním napodobováním vytváří vlastní řeč. Jedná se zde o aktivní a velmi pracný proces tvůrčí povahy, který zpočátku nakládá s podněty ze strany řeči dospělých velice volně. Teprve po prvním roce se jednotlivé slovo stává víceméně závazným a přestává zároveň být 'celou větou'. Výrazy nálad i jednotlivá sdělení se zvolna vtlačují do šablony té jedné konkrétní řeči. Lidská řeč (včetně 'řečí' posunkových) se v Portmannově pojetí liší od zvířecích zvuků především svým symbolickým charakterem.
Portmann odlišuje 'spontánní' výrazové prostředky jako křik. podupávání, výhrůžná gesta, jakožto geneticky fixované od 'ovládaných', tj. od vlastní řeči, spočívající na zděděné schopnosti a společenské tradici. Na pomezí obou kategorií by se nalézal např. smích a pláč. Oba tyto pro lidskou komunikaci vysoce
losti představují cosi jedinečného a zároveň jsou předpokladem kulturního vývoje.
Kapitoly o Portmannovi 33
důležité jevy tvoří prakticky lidské specifikum, jejich dokonalá analoga u zvířat nenajdeme.
Ve shodě s mnoha dřívějšími autory zdůrazňuje Portmann i význam osvobození ruky pro manipulační činnosti, zapříčiněné a umožněné vzpřímeným postojem. Zcela jako první zdůrazňuje, že k osvobození ruky dochází již v kojeneckém věku, kdy není využívána k přichycování na srsti matky jako u ostatních primátů, ale má od samého počátku volnost k manipulačním cvičením a později ke hře.
Člověk je v Portmannově pojetí jediná bytost, která má ve velmi výrazné míře svůj nejen přírodní, ale i kulturně-historický aspekt, podstatnou složkou své 'přirozenosti' získává až během 'humanizačního procesu' v sociálním prostředí. Jakkoli podíl tradice a sociálně předávaných dovedností nem u vyšších zvířat zdaleka nulový, přesto je tento aspekt u člověka zcela neporovnatelně hypertrofován. Člověk je pro Portmanna zcela novou životní formou, pro niž hraje historický aspekt jejího bytí, v individuální i kolektivní formě, zcela rozhodující roli. Ve shodě s antickými předlohami vnímá Portmann člověka jako bytost 'otevřenou světu', zvíře jako vázané na své okružující světy, na svůj 'Umwelť. Člověk má velmi rozvolněnou formu vztahování se k světu a jeho jednotlivostem, zcela odlehlé či skryté věci mohou nabývat významu, může jim být propůjčen. Právě toto prožívám věcí jako významných a víceméně volná možnost reinterpretací jim dovoluje významy propůjčovat, popř. nové věci nesoucí významy tvořit. Stejně tak zdůrazňuje Portmann lidskou svobodu a volnost, která je ve srovnání i s nejbližšími antropoidními opicemi velmi podstatně větší.
V otázce původu člověka rozlišuje Portmann mezi obecnou teorií evoluce a jejími teoriemi speciálními. Obecnou teorií evoluce míní tezi o tom. že podobnost forem nejrůznějších živých organismů je podmíněna jejich příbuzností, jejich descenden-cí ze společných předků. Proti takto formulované obecné teorii evoluce nemá Portmann námitek a zdůrazňuje, že v této sukcesi podob živých organismů v čase lze vidět jediné plauzibilní
34
Stanislav Komárek
Kapitoly o Porlmannovi
35
vysvetlení jejich podobností. Právě skrze tuto po stránce příčin sice nevyjasněnou, ale přesto jistou existenci skrytého genetického pouta mezi nimi nabývá celá historická dimenze zkoumání minulých životních forem smyslu. Speciální teorie evoluce, vysvětlující či domnívající se vysvětlovat konkrétní mechanismus historického vzniku nových forem, mají v Portmannově pojetí pouze charakter hypotéz. Portmannn si byl dobře vědom so-ciomorfního charakteru Darwinova učení, zejména pak přenosu představ o konkurenci, 'přežívání zdatnějších' a boje o přežití ze společenské roviny viktoriánské Anglie do živé přírody.7 Přírodní výběr jakožto praktický důsledek těchto tendencí je pak pro Darwina základním motorem evoluce a představa boje o přežití se později v podobě sociálního darwinismu vrací na společenskou rovinu už 'posvěcena' přírodními vědami a má povahu přírodního zákona, o němž nemá význam diskutovat. Portmann jako blízký přítel Jungův ostatně dobře znal jeho učení o projekcích a jejich významech v duševním životě člověka i poznávacím procesu. Také zdůrazňuje význam obecného duchovního klimatu doby a 'předsudky', které formují přístup k tak delikátní věci jako je zkoumání původu člověka přírodovědeckými prostředky, zvláště, když lidské fosílie představovaly vždy nálezy sporadické a v podstatě raritní.
Stejně jako darwinismus a neodarwinismus řadí Portmann k speciálním teoriím evoluce i dílo Teilharda de Chardin. Teilhar-dovu koncepci, kombinující a směšující stanoviska přírodovědecká i náboženská, odmítá Portmann stejně jako mechanistické koncepty neodarwinistické, ne snad proto, že by neměl vědu i náboženství za legitimní metody lidského poznání, ale pro Teilhardovo svévolné míšení diskursů, kdy přechod od jedné platformy ke druhé není v podstatě rozeznatelný.
Portmann na rozdíl od řady svých současníků neodvozoval původ člověka z bezprostřední blízkosti antropoidních opic, ale pokládal vývoj obou čeledí, Hominidae a Pongidae, za konver-
7Blíže k tomu v eseji Příroda a společnost, SciPhi 1, 58-61.
gentní a mnohé znaky, např. podobný typ ontogeneze či větší tělesná velikost, které člověka s antropoidními opicemi spojují, za paralelně vzniklé. V jeho pojetí se obě skupiny oddělily v oligocénu, tj. asi před 15 až 30 milióny let. Zejména v době mezi oběma válkami stál Portmann s tak vysokým časovým odhadem zcela osamocen a teprve pozdější výzkumy ukázaly, že byl svými odhady možná minulé realitě blíže než valná většina jeho současníků. Společného předka Pongidů a Hominidů vidí Portmann jako nějakého dosud fosiliemi přesvědčivě nedoloženého malého primáta. Pochopitelně z toho vyplývá i primární původnost lidské sociability, jejíž kořeny se zřetelně táhnou do daleké minulosti. Už skrze biologickou argumentaci se tak jeví např. Rousseauovy argumenty o 'společenské smlouvě' jakožto rozumovém a volním aktu a o solitérním životě 'původního divocha' jako zcela nepřesvědčivé. Otázkou u člověka tedy nezůstává vznik a důvody sociálního způsobu života jako spíše jeho původní forma. Tento problém není řešitelný ani bedlivým studiem zvyků a sociální struktury tzv. 'přírodních národů'. Tyto sociální struktury představují už dosti komplikované kulturní dědictví a nejsou tudíž shodné se societami zvířecími, jejichž kontinuita je zajišťována dědičností, ne (nebo jen v nepatrné míře) kulturní tradicí. U člověka v zásadě neznáme žádný přirozený stav - všechny stupně jeho sociálního strukturování lze chápat pouze jako přírodě odcizený a jí protivopostavený svět, ''opus contra naturam\ Stejně jako v individuální ontogenezi, vidí Portmann i v lidské fylogenezi proces v živočišné říši ojedinělý. V obou přísluší zkoumání raných fází převážně biologickým disciplínám, pokud je však vnímán jen jejich biologický aspekt, zůstávají nesrozumitelnými. Uspokojivé vysvětlení dostávají oba procesy teprve tehdy, známe-li 'dospělou' formu, a to ontogeneticky i evolučně. Stejně jako v ontogenezi a ve fylogenezi se vyvíjí současně přírodní i kulturní aspekt člověka.
Portmann si rovněž všímá analogií mezi procesem evoluce biologické a evoluce kulturní; i v ní lze najít skutečnosti korespondující s pojmy jako 'dědičnost', 'mutace', 'selekce', 'izo-
36
Stanislav Komárek
Kapitoly o Portmannovi
37
lace', atd. Zatímco interpretace kulturně-historického procesu předávání tradice z generace na generaci a jejího modifikování nikdy nepředstavovala obzvláštní interpretační problém, problematika biologické evoluce byla vždy (pokud byla vůbec zohledňována) podstatně ožehavější. Týká se to zejména vysvětlení vlastního mechanismu evoluce, faktorů, které při ní hrají podstatnou roli. Tato větší obtížnost je podle Portmanna lehce pochopitelná, neboť biologie je konfrontována s procesy, které probíhají bez lidského přičinění a zhusta i mimo oblast lidského vlivu.Tyto procesy musejí být nejdříve pojmově uchopeny, což už samo o sobě představuje interpretaci, popř. dezinterpretaci (pro jistotu by dnes bylo lépe hovořit spíše o interpretacích více či méně destruktivních). Jinak je tomu u procesu historického, zde jsou nám činy, ideje a artefakty, s nimiž přicházíme do styku, přece jen mnohem bližší (byť by i pocházely od vzdálených kultur), než mimolidská přírodní jsoucna. Biologickou a kulturně historickou evoluci však Portmann pokládá přes všechny paralely za dva v principu zcela odlišné historické procesy. Toto striktní rozlišení bylo způsobeno a posilováno zejména dobovým kontextem - Portmann jako pamětník obou světových válek a jejich propojení biologické a politické argumentace, ať už ve vulgárně sociodarwinistických či rasových teoriích, viděl zvlášť silně neblahý vliv tohoto míšení diskursů a krátkého propojení dobových biologických teorií a prakticko-politických maxim. Historickou evoluci nelze podle Portmanna chápat a vysvětlovat skrze evoluci biologickou, už proto, že proces hominizace - vznik řeči a tradice - leží z dnešního hlediska v minulosti a představuje tajemství sui generis. Toto tajemství představuje už proto, že ve fosilních zbytcích, byť by byly jakkoli četné, nezanechal žádné relevantní stopy a není cestou paleontologického výzkumu sobě adekvátním způsobem nahlédnut elný.
LITERATURA O A. PORTMANNOVI
Grene M., Approaches to a philosophical biology. New York, London, Basic Books, 1968.
Illies J., Das Geheimnis des Lebendigen, Leben und Werk des Biologen Adolf Portmann. München, Kinder, 1976. (2. vyd. Herder-Bücher Nr. 873, Freiburg, 1981)
Koepke E., Adolf Portmann, Wegbereiter zu einem neuen Weltbild. Eine naturphilosophische Studie. Hamburg, 1964.
Komárek S., Verhoog H., Adolf Portmann. Kritisch Denkerlexicon 17:1-15. Houten, Zaventem; Bohn, Stafleu a Van Loghum, 1994.
Kugler H., Philosophische Aspekte der Biologie Adolf Portmanns. Basel, Academica, 1967.
Münch B., Frigeli V. (ed.), Adolf Portmann. Zum 100. Geburtstag. Uni Nova, Wissenschaftsmagazin d. Univ. Basel 79/80, Mai 1997.
Neubauer Z., Biologická estetika: Adolf Portmann. Str. 147-204 in: Střetnutí paradigmat v současné biologii. Praha, ZP CSVTS při FGÚ ČSAV, 1985.
Stamm R.A., Fioroni P., Adolf Portmann, ein Rückblick auf seine Forschungen. Verh. Naturf. Ges. Basel 94: 87-120, 1983.
Wahlert G. v., Adolf Portmann. Versuch einer Würdigung. Basel, Reinhardt, 1972.
Obálka Olga Karlíkova & SciPlii
SciPhi
7
Scientia & Philosophia
Interní sborník pro potřeby učitelů a studentů kateder filosofie na Universitě Karlově a Institutu základů vzdělanosti UK
Redakční rada:
Sazba LATEX: Výtvarná redakce:
Jiří Fiala,
Zdeněk Neubauer, Zdeněk Pinc Jiří Fiala Michal Jůza
Vydává: Katedra matematické logiky
a filosofie matematiky Matematicko-fyzikální fakulta UK Malostranské náměstí 25 118 00 Praha 1
nákladem HRNCÍRSTVf A NAKLADATELSTVÍ
Třebonice čp. 26, 155 00 Praha 5 tel. 651 12 14
k
SYNERGIE, Na rovnosti 22, 130 00 Praha 3, tel. 683 40 47 (zde též malé i velké objednávky)
Příspěvky neprocházejí jazykovou úpravou
Příspěvky nejsou honorovány Sborník je určen jen pro vnitřní potřebu
Vytiskla tiskárna G-print Praha
Kresba na obálce (Zpěv ptáků, 1985) a kresby na str. 1/48, 89, 136, 11/73 (Casotvary, 1995) Olga Karlíkova Kresba proti titulu Ivan M. Havel
Praha
Hrnčířstvía nakladatelství Michal Jůza & Eva Jůzová
říjen 1997