Souhrn – téma 2 Indoevropská jazyková shoda shoda ve slovní zásobě (týkající se nejméně proměnlivé vrstvy života): 1. názvy příbuzenské: lat. mater, řec. mētēr, staroněm. muoter, arménské mair; staroindické sūnuh, litevské sūnùh, slov. synъ 2. názvy přírodních jevů nebo předmětů, se kterými se člověk nejčastěji stýkal: řec. dómos, lat. domus, staroindické dámah, slov. domъ shoda i v mluvnické stavbě, např. vokativ typu vlče s lat. lupe, s řec. lýke, se staroind. vrka (koncové –a se vyvinulo ze staršího – e) Vztah slovanských jazyků k jiným indoevropským rodinám - baltoslovanská příbuznost balto-slovanská jednota – nejstarší vývojová fáze praslovanská a bezprostředně předslovanská rozpad balto-slovanské jednoty způsobila lužická kultura -> konec protobaltského období Periodizace vývoje slovanského jazyka 3000 př. n. l. – 1500 př. n. l. • pozdně indoevropské = západoindoevropské období • jazyky keltské, italické, románské, germánské, baltské, albánské 1500 př. n. l. – 500 př. n. l. • období baltskoslovanské jednoty (baltské + slovanské jazyky) • vznik: konvergentní (vznik svazu – balkánský) x divergentní (vznik rodiny) • společné jevy ve slovanské a baltské větvi 500 př. n. l. – 300 n.l. – protoslovanské období – žádné hláskové změny 300 n. l. – 1000 n. l. – praslovanské období • probíhají hláskové změny charakteristické pro slovanský jazyk • začátek nářečních štěpení (západní, jižní, východní „nářečí“) • 300 – 800 n. l. – klasická praslovanština • 8. – 10. st. – pozdní praslovanština – staroslověnština Vývoj hláskoslovného plánu češtiny ve srovnání s prajazykem indoevropským a praslovanským v indoevropském prajazyce byly tyto skupiny hlásek: - samohlásky - sonanty sonanta: hláska sonantní, slabikotvorná (např. někdy r, l) x likvida: hláska plynná (l,r) x sonora: hláska sonorní, zvučná, plně znějící - dvojhlásky - souhlásky Samohlásky • indoevropský prajazyk: - 5 krátkých: a, e, i, o, u - 5 dlouhých: ā, ē, ō, ī, ū • do praslovanštiny se vyvinuly takto: a – o ā – a e – e ē – ě o – o ō – a i – ь ī – i u – ъ ū – y Sonanty a dvojhlásky • sonanta – mohou mít f-ci samohlásek, ale i souhlásek • původní sonanty: ̭i, (pozdější j), ṷ (pozdější obouretné w), r, l, m, n • spojení sonanty se samohl. dalo dvojhlásku – byly vzestupné (když samohl. následovala), sestupné (když dvojhláska samohl. začínala) • za dvojhlásky se pokládá i spojení samohl. se sonantami r, l, m, n • když ve dvojhl. byla sonantická složka před samohl., jevila se jako souhl.: ṷoda, ̭iego Souhlásky • IE systém souhl. značně jednoduchý a v podstatě celý převzat do slovanštiny • v prasl. ale vznikaly i souhl. nové: - zadopatrová spiranta ch – vzniklá z IE s po samohl. i, u a po r, k - souhl. z – vznik až ve slovanštině znělostní asimilací ze souhl. s - zvláštnost velár k, g – původně: palatalizované k´, g´- dále na sykavky s, z (popř. š, ž); veláry čisté; veláry labializované kw, gw – ve slov. splynuly - v IE měly všechny znělé souhl. také samostatné formy aspirované, tj. s přídechem: bh, dh, gh, g´h, gwh – do slovanštiny splynuly Praslovanština Samohlásky – a, o, u, e, i, ě (ä), ƍ (nosovka o), ę (nosovka e), ь (ĭ), ъ (ŭ) ě – široké měkčící a [ä], specifická slovanská samohláska, zvaná jať ę – nosové e, označované jako malý jus ƍ – nosové o, označované jako velký jus ь – měkký jer, krátká hláska [ĭ] anebo redukovaná ultrakrátká samohláska ъ – tvrdý jev, krátká hláska [ŭ] anebo redukovaná ultrakrátká samohláska - pro označení délky se užívá vodorovná čárka nad písmenem ā, ī, ō - krátkost samohlásky se označuje obloučkem nad písmenem ă, ĭ, ŏ - napjatost redukovaných jerů před jotací se značí stříškou ^: ^ь, ^ъ Souhlásky – ŗ, ļ, ŕ, ľ, b, c, č, d, g, h, x (ch), j, k, l, m, n, p, r, s, t, v (w), z, ž - slabikotvorné sonory se značí kolečkem pod písmenem ŗ, ļ - měkkost souhlásek se značí apostrofem ľ - rekonstruovaný tvar se značí * - směr vývojové změny <> - aspirované souhl. d, b vyslovované s přídechem (aspirací) se značí dh, bh - labializované veláry k, g se značí s horním indexem (ʷ) kʷ, gʷ, - zadopatrové g s přídechem se značí gʷh Rozpad praslovanské jazykové jednoty 1. II. palatalizace ch; zsl. ch > š 2. II. palatalizace k a g skrze v; zsl. kv, gv (květъ), g(h)vězda 3. Jotace dentál d a t (kt) = dj, tj; zsl. dj > dz > z, tj > c, kt > c 4. Jotace skupin st a zd = stj, zdj (stejně jako sk, zg) 5. Zjednodušení skupin dl, tl; zsl. zůstaly zachovány 6. Zánik epentetického l; zsl. epentetické l chybí (buď se nevyvinulo/ zaniklo 7. Metateze likvid; zsl. TorT, Tolt, TerT, TelT > TroT, TloT, TreT, TleT (pouze přesmyk x čj. TraT, TlaT, TrěT, Tlět (přesmyk a dloužení) 8. Vývoj skupin ir, il, ur, ul – tvrdé a měkké slabikotvorné r, l; čj. slabikotvornost 9. Vývoj nosovek; čj. ę > a/ ě, í, ǫ > u/ ou 10. Vývoj jerů; zsl. Havlíkovo pravidlo, čj. > e