K. VOROVKA:
Věda a filosofie.
Vyňato z 'přednášky konané v Jednotě Filosofické v březnu 1920.
Neslyšeli jsme sice často otevřeně hlásati heslo: Chce mí e rozluku vědy a f i los o f i e, ale mohli jsme viděti po celém světě a zejména také u nás, jak se tato' rozluka chystá. Považuji takové tendence o rozluku usilující za nezdravé a chci trochu zkou-mati vztahy filosofie k vědě, zejména k vědě přírodní.
Jsou četní přírodozpytci, kteří by se velmi hanbili, kdyby se jim dokázalo,, že některá jejich význačná práce byla inspirována filosofií. .Považovali by to za urážku tak smrtelnou, jako kdybyste některému generálu republiky Nicaragua nebo Ecuador z barvy jeho nehtů dokazovali, že má přimícháno trochu černošské krve. Jsou to romantikové čisté" rasy, kteří se okázale zříkají filosofického myšlení a považují svoji vědu za uzavřený, soběstačný celek. Filosoficky smýšlející vědci, jako Mareš, Wald, Rádi, jsou v jejich očích jakýmisi míšenci, nedokonale vybarvenými přírodozpytci.
Na druhé straně jsou zase romantikové čisté filosofické rasy, žárlivě střehoucí svoji filosofickou doménu, a v jejich očích nezaslu-huje ani Mareš ani Rádi názvu filosofa, nýbrž pouze filosofujícího přírodovědce. Krajním- romantikem tohoto směru je u nás dr. T. Trnka. Ve své knize »Cesty filosofie a vědy« sice uvedl spoustu
přírodovědeckých jmen jako jsou Nernst, Plaňek- Asrvhenius, Poin-caré atď., ale ve své exklusivnosti filosofické neuznal jejich díla za bodná tolika pote, kolik je třeba ku porozumění.
Tak (jsou dány na obou stranách podmínky rozluce příznivé, a věru nechybělo mnoho k tomu, aby při' rozdělení filosofické fakulty část přírodovědná byla »oěištěna« od filosofie.
Dříve než [přistoupím k vlastní otázce vzájemných vztahů mezi filosofií a vědami přírodními, chci vyšetřiti, kde jest pravá příčina rozpolcenosti. Trnka ji vidí v rozmachu věd přírodních, já ji hledám v naivním p o s i: i v i s m u našeho věku.
Jako naivní realista myslí, že věci jsou opravdu takové, jak se nám1 býti jeví, tak filosof nebo vědec v naivním positivismu se domnívá, že věda jest taková, jakou se jeví býti. Jakási to soustava nezvratně zajištěných poznatků, nepopřených zásad, nad slunce jasnějších faktů, vše ve stavu dokonalé statické rovnováhy, Tento falešný ideál imponuje filosofovi, který s útrpností hledí na pohřbené epochy teologie a metafysiky, a jsa šfastrem děckem epochy positivní, nechce nic než čistou vědu.
Je to sebevražda filosofie. Positivism nám dokázal, že není filosofie zapotřebí. Na vše stačí: věda. O dějství anorganickém jedná -fysika a chemie, o dějství organickém biologie a fysiologie, o dějství psychickémi jedná psychologie. A nyní zvláště pozor! Tato psychologie dle našich positivistů vystonala se dokonale z filosofických nemocí, a jest to nádherná, samostatná věda, založená jen na nerozborných faktech, zejména prý na faktů t. zv. psychofyzického parallelísmu.
Psychologie tak znamenitá stačí na založení celého světového názoru, pokud jest ho zapotřebí. (Všimněte si, prosím, té rozšafné zdrželivosti; pokud jest ho zapotřebí!)
I všechny ijiné součásti filosofie se začaly samostatně etablovat! čistě po vědecku. Logika dávno byla považována za dokonalou vědu, noetika jest piý také samostatná věda, »jako jiné vědy«, etika, nauka o-mravních závazcích jest dle positivistů docela jasnou a průhlednou, vědou, skoro matematicky jistou. Na tomto posledním výkonu si positiyisté zvláště zakládají.
Kdyby to vše bylo pravda, pak by pro filosofii nezbývalo na světě místa. Vše obstará positivní věda. Filosof likvidoval, dal svato-svatý slib, že svými' fantómy, chimérami a utopiemi nebude více strašiti děti, a ukládá se k věčnému spánku. Ci, — abych ničeho nezamlčel —, přece jen cosi užitečného filosofu zbývá. Může býti jakýmsi popelářem, jezditi s vozem kol vědeckých ústavů, sblrati metafysické odpadky a filosofické smetí a odvážeti to vše na veliké mrchoviště, které se zôve t r a n s c e n di e n t n o. Tato skromná a obětavá úloha jesit ovšem honorována mocí rozvazovat] a zavazovat!, t. j. rozhodovati, která myšlenka na smetiště patří a která ne; nebof filosof -jediný poznává, kde existuje a že existuje transcendentní .— n e p o z n a t e 1 n o!
, 7
Zde, v této. filosofii redukované na nullu a libovolný dekret, vidím pravou příčinu vleklé krise, jíž filosofie u nás trpí. Nedivme se, že opravdoví, přísní vědci nechtějí o filosofii ničeho slyšeti, a že naproti tomu jménem filosofie tak rádi se ohánějí šarlatáni a demagogové'! Nedivme se, že obecní rada kteréhosi Červeného Kocourkova pochvaluje si filosofickou hloubku svého tajemníka, aneb že žurnalista vlivné politické strany nestydí se tvrditi, že řečníci jeho strany mají pohtotove-nejlepší odpovedi na: všechny-otázky časné i věčné! Tací pravoverní nemají tušení o jemnosti vědecké a filosofické skepse!
Po této odbočce vrátím se -k vlastnímu tématu. Zajisté není třeba, abych připomínal všechny ty známé a tisíckráte opakované důvody, proč filosofie nesmí ztratiti nejtěsnější dotyk s vědou. Samozřejmými věcmi nechci unavovati. Filosofie však nemá býti jen cizo-pasníkam, žijícím z výtěžků cizí (práce. Filosofie se často chápe jako dlužník, který se jen stále ve vědách vypůjčuje, ale nikdy ničeho vědám nevrací. Z hlediska přírodní vědy tedy vykořisťovatel a spotřebitel, žádný producent. Jsem však přesvědčen, že bilance filosofie vůči vědě přírodní není tak zcela pasivní, a pokusím se ukázati, jaké služby koná filosofie vědě přírodní. Z jejich vzájemného vztahu zají-mati nás' bude právě tato druhá méně známá stránka, co poskytuje filosofie vědě.
Slyším již z úst některých vědců jediné mrazivě odmítající slovo: Nic! Filosofie neposkytuje vědě zhola nic. — Odpovídám takto: Vám ve Vašich pracích neposkytla ničeho a není to ani jinak možno. Kde jsou hotové vědecké metody, tam, je možno konaii velmi cenné vědecké práce bez jakéhokoliv filosofického popudu. Třeba jen se vycvičiti v užívání oněch metod, a jsme-li pilni a přičinliví nemůže nám nějaký vědecký výtěžek ujiti, třebas byl významu podřadného..
Jsem dalek toho, abych práci.dle daných metoď nějak podceňoval. Zajisté není po-zorování a měření, které by nemělo býti vždy znovu a se stupňoyanou svědomitostí opakováno, a to i v oborech, jež se zdají býti vědecky dokonale vyčerpanými a takřka vymetenými. Tak na př. chemický rozbor vzduchu. Kolikrát byl již--proveden od dob Lavoisierových! Nepatrné Odchylky v hustotě, jež prokazoval dusík atmosférický, byly dávno známy a1 nebylo nic přirozenějšího, a vědeckým konservativcům pohodlnějšího, nežli ipřičísti je na vrub některých experimentálních chýb. Teprve anglický chemik Ramsay ke konci 19. století osvobodil se.od tradice a jda úsilně po oné stopě, objevil netečné prvky argon, krypton, neon, xenon a helium-. Tento znamenitý objev byl proveden metodami docela hotovými a bylo by bláhové dokazovati, že k tomu filosofie nějak přispěla. Uvažme však, jak dlouho- na ten objev bylo třeba čekati, ačkoli všechny potřebné metody k němu byly již dávno připraveny! Objev onen mohl učiniti jen duch svobodný, pohrdající tradicí, nezaslepený dosavadními výsledky, skeptický a neko-nservativní.
Podobně tomu jest u valné většiny všech ostatních objevů. Pravý objev, fenomenální vynález, -jest úkaz v dějinách lidského myšlení nejvýš řídký u porovnání s počtem myslících hlav. Nesmíte ovšem počet opravdu nových myšlenek odhadovati dle počtu učených pojednání, habilitačních prací anebo dokonce dle počtu podání u patentního úřadu. Vzpomínám! Machových úvah o lidské vynalézavosti, které vyznívají pro lidské pokolení velmi málo lichotivě. Vlastní vynález, vznik něčeho nového, jest věc mezi lidmi nesmírně vzácná. Je k tomu potřebí jakési prapůvodní tvořivosti, vyvěrající z neznámých hloubek přírody, jakési revoluční tendence opustiti dosavadní tradici, uvěřiti v možnost nějaké chiméry, mdlovati ji vzdor všemu. Každý objev, každá nová myšlenka jest v počátečním^stadiu jakýmsi dobrodružstvím, a předpokládá vždy vyšší stupeň svobody, ano i nevázanosti.
Vědecká metoda naproti tornu jest vazbou, ponechávající Jen málo volnosti. Tím. ovšemi nemyslím: vazbu v nějakém vězení, nýbrž vazbu ve smyslu strojovém nebo ústrojném. Kde je třeba jistoty, nekolísavosti, tam1 je třeba i vazby .V pojízdném jeřábu jsou koleje, ložiska, řetězy samými vazbami. Vozík má jen jeden stupeň volnosti; nebot vazba kolejí dovoluje mu jen pohyb ku předu a zpět. Šikmé rameno, mohouc se otáčeti kol svislé osy, má již dva stupně volnosti; hák na kladce má tři stupně volnosti/jelikož k dosavadním možnostem přistupuje ještě pohyb vzhůru a dolů. Podobně kosti a klouby naší ruky jsou podmínkou pevnosti, ale' jsou zároveň vazbou. Vykloubený palec má větší počet stupňů volnosti, než ne-vykloubený, ale nevýkíoufoený jest pro nás nesmírně důležit. Obsahuje tedy vazba něco nejvýš významného pro náš život, a to. i vazba duchovní. Nám netřeba vratiprstů,. ani vratipojmů. S druhej strany však se může duchovní vazba vědeckou metodou stati nepřemožitelnou překážkou na cestě pokroku. Vědec, který nějakou metodu mistrně ovládá, jest zároveň" toutéž metodou ovládán a to někdy tak osudně, že mu ujdou, nejkrásnější objevy.
A tu vidím> právě ve studiu filosofie možnost pracovati proti takové osudné vazbě. Všelicos ve filosofii bude připadati poctivému, usedlému vědeckému' pracovníku třebas na hlavu postaveným, docela extravagantními; a pobloudilým. Ale kdo může říci, jaké možnosti jsou v metafysieké neb noetické myšlence ukryty?
Četl jsem kdesi u Macha výstižná slova o polovičních myšlenkách, které nedomyšleny po staletí se trápí. Věřím na takové myšlenky a mohl bych z dějin filosofie a fysiky uvésti řadu dokladů. Tak na př. Demokrit užíval zásady: Z ničeho nic nevzniká. Nic nemůže býti dokonale zničeno-. — To jest taková myšlenka filosofická, poloviční myšlenka, která bloudila po tisíciletí po lidských hlavách a kulturách, než konečně zapustila kořeny v chemii jako Lavoísierův princip zachování hmoty a ve fysice jako Mayerův■ princip zachování- energie.
Ve vývoji lidské vzdělanosti jsou nutný dva protichůdné principy. Princip heredity, dědičnosti a princip variability, mčnlivosti
Dědíme vědecké metody a konservativně se přidržujeme vědeckých tradic. V oněch »polovičních myšlenkách« však .působí princip uvolňující vazby, princip variability. Ve filosofii vidím nejjasnější vyjádření tohoto principu měnlivosíi.
Současná fysika podává nám příklad nadi jiné výmluvný. Mám na mysli ten úžasný převrat ve fysice, který se stal důsledným provedením filosoficky dávno požadovaného principu relativnosti. Zde vidíme velmi dobře, jak ta nejjistější a nejzaručenější věda, pro niž by si: .přesvědčený positivista dal krk uříznout, průběhem asi 12 let musila všechny své principy odvolati a postaviti se na základy docela nové. Filosofické postuláty, jež hlásali Protagoras, Descartes, Leibniz, Hume a Mach, myšlenky to, kterým se někteří znamenití fysikové ještě r. 1910 do očíi posmívali, ujaly se přece ve vědě zásluhou Alberta Einsteina. Ze byl při tom Einstein filosoficky inspirován, jest nesporno, a jsem připraven o tom vésíi podrobný důkaz proti každému, kdo by tady zasáhnutí filosofie do vědy chtěl popírati. Zde byla fysika filosofií oplodněna. Popírám parthenogenesi, narození z panny bez akce oplodňující, a nepříz-nivcům filosofie , nezbývá, než dovolávati se známého' paragrafu z Code Napoleon: Pátrání po otcovství se zakazuje. — Pravda se však tím se světa neodstraní.
Princip všeobecné relativnosti, toto dítě filosofie a vědy přírodní, prožívá nyní své krásné a plodné mládí. Vazba, kterou myšlení' ukládá, jest vlastně uvolněními z vazby dřívější, ač ovšem není vyloučeno, že po době kratší neb delší podlehne všeobecnému procesu věcí pozemských, totiž stárnutí, a stane se pak vazbou myšlenku zdržující.
Myšlenka lidská, jak jest produkována a udržována lidskou společností, má povahu nejvýš iemnéhO' a složitého organismu, jehož jednotlivé součásti, jako věda, náboženství, politika, filosofie atd. mají sice vlastní, samostatné principy vzrůstu, ale navzájem jsou v nejužších vztazích a souvislostech, jež nesmějí býti beztrestně rušeny. Rozluka vědy a filosofie přivedla by filosofii v nejkratší. době k dokonalému úpadku. Ale také naopak věda, která je mnohem, neodvislejší, po nějaké době propadla by stagnaci, zmechani-sování.
Považuji filosofii, za jakýsi centrální orgán lidského myšlení, který vůči jiným orgánům má různé úkoly. V Drtinově »Úvodu do filosofie« lze hned na prvních stránkách najiti přes dvacet různých definic filosofie. -Kdo by je chápal staticky, kdo by myslil, že platí-li jedna, nesmí platiti žádná iz ostatních, byl by u velikém omylu a říkal by si s Faustem: A teď tu stojím, ubožák, chytřejší nejsa nikterak. — Avšak třeba uvážiti, že ony definice nikterak se nevylučují a pouze popisují různé úkoly, které filosofové dosud na sebe brali, různé funkce, které filosofie dosud vykonávala a které ji dosud čekají. Z krátkého tohoto článku vyplývá, že filosofie ani vůči přírodní vědě ještě svoji úlohu nedohrála. Jsem přesvědčen, že úkolem filosofie vůči vědě jest, aby zkoumáním všech vazeb myšlení
I
, i á s,k é  myšlence to.vé stupně 'vol-
10
vyhledávala nos ti.
Okol takto definovaný jest zvláštním případem obecnějšího úkolu osvobozovacího, který filosofie od pradávna měla. Není třeba, abych někde v daleké minulosti aneb za mořem hledal přiklad pro tuto' úlohu. Jsme tak šfastni, že máme svůj příklad zde. Zajisté slyšeli jste všichni heslo Masaryk Osvoboditel a děkovali mu, v duchu za naši svobodu politickou. Avšak nezapomínejme, že on dávno před válkou svým filosofickým rozhledem osvobozoval národ -z pout starosvetskych předsudků, z vazby sociálních lží a z okovů všech možných druhů lidské zaujatosti.
A proto .končím takto: Jest jedním z nejdůležitějších úkolů filosofie, aby osvobozovala ducha lidského z ortodoxie církevní, ortodoxie politické, ortodoxie vědecké; neboť vnitřní svoboda jest nej vzácnější statek nejen každého z nás, nýbrž i statek celého národa a lidstva.