První se v centru naší pozornosti se ocitají emoce z hlediska evoluce, vývoje člověka jako druhu. První zákoníky primitivních civilizací nutily lid dodržovat takováto omezení, jejichž účelem bylo zvládnout záplavu emocí a udržet určitý pořádek. Chamurappiho zákoník, Deset hebrejských přikázání či výnosy císaře Ašóky — napadlo Vás někdy, že zde jde o řízenou regulaci emočních reakcí obyvatel? Jde vlastně o historií zaznamenaný nástup moderní civilizace, která už vyžaduje od lidí složitější reakci než boj nebo útěk, jde o důkaz, že člověk je člověk a ne zvíře. Ony totiž emoce nejsou jen doménou člověka. Srovnáním emočních projevů zvířat a lidí dospěli vědci k evolučním teoriím emocí. Vysvětlíme si je pomocí zajímavých výzkumů na toto téma. Evoluční pohled na problematiku emocí se výrazně prosazuje zejména v oblasti výzkumu jejich fyziologických a expresivních komponent.

Charles Darwin (o němž jsme již mluvili jako o autorovi pojmu primární emoce) v knize „Výraz emocí u člověka a zvířat" (The expression ofemotions in man and animals) z roku 1872 (v roce 1964 vyšlo česky) prezentoval svoji teorii emocí, podle má lidský výraz emocí podobné evoluční kořeny jako výrazové chování vyšších živočichů. Darwin považuje emoce za vrozené vzorce chování, které usnadňuje vnitrodruhovou komunikaci. Některé z nich se prý vyvinuly z účelného motivovaného chování.  Vlci například zprvu cenili zuby pouze jako přípravu na útok, ale postupně začali útok odkládat a pouze signalizovali záměr zaútočit: odhalili zuby, což jejich soupeř rozeznal jako přípravu na kousnutí.  Proto se stáhnul a k útoku vůbec nedošlo. Darwin dával do souvislosti lidské a zvířecí chování, protože se domníval, že výrazy člověka a výrazy vyšších živočichů při prožívání emocí jsou podobné. Je tomu ale opravdu tak? Prohlédněte si následující obrázky.

Zajímavou evoluční teorii nabízí též nám známy Robert Plutchik, který zdůrazňuje, že navzdory velkému rozvoji mozkových hemisfér musí člověk stále řešit řadu problémů souvisejících s přežitím, podobně jako zvířata. I v dnešní době lidé potřebují jíst, rozmnožovat se, stýkat se s dalšími členy sociálních skupin a chránit svůj život. Podle Plutchika existuje osm primárních (základních) emocí, které jsou vrozenou, automatickou odezvou na opakující se životně důležité situace. Každá z nich se skládá z kognitivního hodnocení podnětové události, citového prožitku a chování, jež vede k určitému výslednému efektu:

Primární emoce se pak kombinací spojují do emocí komplexních. Zní to trochu jako pohádka, nicméně musíme přiznat, že i složitější emoce, např. citové vztahy mají svou evoluční hodnotu. Vášnivá láska je mocným impulsem k reprodukčnímu chování. Díky trvalé partnerské lásce si dva dospělí lidé vzájemně poskytují podporu a ochranu, uspokojují své sexuální touhy a vytvářejí bezpečné zázemí pro své potomky. K těmto poznatkům se ještě vrátíme v kapitole o Motivaci.

Podle evolučních psychologů byly emoce moudrými rádci v průběhu tisíců let vývoje člověka, nová realita, kterou nám přináší moderní civilizace, ale vyvstala takovou rychlostí, že pomalý pochod evoluce s ní nedokázal udržet krok.  Emoce se tedy přizpůsobily člověku a jeho rozvoji myšlení – jsou mnohem komplexnější než je tomu u zvířat. Naopak ale přestaly fungovat jako samozřejmé varování a odměna za správné konání - vzpomeňme jen na pozitivní emoce při užívání návykových látek či naopak odpor při konzumaci potravy, která je pro nás zdravá. Při projevu silných emocí je také nutno zpochybnit jejich adaptivní funkci–často spíše člověka rozhodí a  naopak mu znemožní situaci správně vyhodnotit. 

Evoluční pohled na emoce nám ukazuje především na adaptační funkci člověka: člověk musí přežít jako jedince, ale především jako druh, emoce, jako pravěké mechanismy mu k tomu slouží. Na rozdíl od zvířat jim však zkřížila cestu civilizace. Ta nás naučila novým projevům citům, jako jsou city estetické, ale zároveň paradoxně ohrozila ochrannou, adaptační a signální funkci primárních emocí. Život člověka je tak barvitější, ale o moc složitější, než život zvířat.