JAK NEMĚŘIT ČLOVEKA { 272 ) 6. SKUTEČNÝ OMYL CYRILA BUŘTA ( 373 ) nou na negativní a aritmetické na pozitivní straně druhé kompo*: nenty. Často je však nemusíme vůbec rozpoznat, a to v případech, kdy převažuje první hlavní komponenta - projekce na druhou komponentu bude nepatrná a informace nebude rozlišena (obr. 28). Ve třicátých letech byly vyvinuty metody k ošetření tohoto dilematu a k rozpoznání svazků vektorů často zamlžených na první hlavní komponentě. Lze toho docílit jednoduchým pootočením os do nových poloh. Smyslem rotace, které lze dosáhnout různými metodami, je umístit všechny osy do blízkosti vektorových svazků. Tak například na obr. 29 je použito kritérium umístit osy do blízkosti vektorů zaujímajících v celkové množině periferní postavení. Jestliže teď promítneme všechny vektory na tyto nově definované osy, snadno rozpoznáme oba svazky, protože aritmetické testy se významně promítají na osu 1 a v menší míře na osu 2, pro verbální je to naopak. Navíc zmizelo g. „Obecný faktor" inteligence už nelze najít, není zde nic, co by se dalo reifikovat jako jediné číslo vyjadřující celkové schopnosti. A přece se žádná informace neztratila. Obě pootočené osy jí zahrnují stejné množství jako obě hlavní komponenty. Teď je však tatáž informace rozdělena na osy jiným způsobem. Jak můžeme tvrdit, žegmä mít nějaký nárok na milkovaný status jako veličina, když představuje jen jednu z mnoha možností, jak umístit osy do množiny vektorů? Faktorová analýza tedy zjednodušuje velké soubory dat tím, že redukuje velký počet rozměrů výměnou za uspořádanost v jejich menším počtu. Prokázala tak svou platnost v řadě oblastí. Mnozí analytici však šli za hranice zjednodušení a pokusili se definovat základní faktory jako příčinné veličiny. Tento reifikační omyl byl prokletím metody od začátku. Existoval už při „stvoření", protože Spearman vynalezl faktorovou analýzu právě za účelem studia korelačních matic mentálních testů, a pak reifikoval jejich hlavní komponentu g jako vrozenou obecnou inteligenci. Faktorová analýza může napomoci při identifikaci příčin usměrněním našeho hledám do oblastí ležících za samotnou matematikou. Ale faktory samy nejsou ani věci, ani příčiny - jsou to matematické abstrakce. Tatáž množina vektorů (obr. 28 a 29) může být rozdělena buď nä g a malou zbytkovou osu nebo na dvě rovnocenné osy vypovídající o vlastnostech vektorů znázorňujících výsledky matematických a verbálních testů. Ve druhém případě se obejdeme bez g. Proto nelze tvrdit, že Spearmanova „obecná inteligence" je veličina stojící v pozadí a způsobující korelace mezi testy. I kdybychom se roz- hodli bránit g jako nenáhodný výsledek, jeho velikost ani geometrická poloha nemohou určit, co vlastně znamená v souvislosti s příčinností. Nemáme-li jiný argument, tak za důvod budeme pokládat skutečnost, protože jeho vlastnosti se dají stejně dobře vysvětlit z krajních pozic vlivů dědičnosti i prostředí. Charles Spearman a obecná inteligence Teorie dvou faktorů Korelačními koeficienty se to dnes kolem nás hemží jako šváby. I ty nejlevnější kapesní kalkulačky vám vypočítají korelační koeficient po jediném stisknutí tlačítka. Ať se jeví jakkoli nepostradatelné, dnes se na ně pohlíží jako na naprosto běžnou výbavu statistické analýzy, která pracuje s více než jednou veličinou. V tomto kontextu se snadno zapomíná na to, že kdysi byly vychvalovány jako průlom ve vědě, jako nový a vzrušující prostředek k odhalení podstaty skryté za tabulkami a naměřenými daty. Toto vzrušení na nás dýchne z raných publikací velkého amerického biologa a statistika Raymonda Pearla (Pearl, 1905, 1906, Pearl a Fuller, 1905). Pearl dokončil doktorát na přelomu století a jako šťastný kluk s nablýskanou novou hračkou pokračoval v korelováni všeho, co se mu ocitlo v cestě, Od zjišťování, jak se má délka žížal k počtu jejich tělních článků (nenašel žádnou korelaci a konstatoval, že delší žížala znamená sice větší, ale nikoli početnější články), až po velikost lidské hlavy ve vztahu k inteligenci (zde objevil jen velmi nízkou korelaci, avšak i tu přičítal nepřímému vlivu lepší a vydatnější výživy). Charles Spearman, vynikající psycholog a současně dobrý statistik,4) v těchto opojných dnech začal zkoumat korelace mezi mentálními testy. Jestliže zadáme velkému počtu lidí dva mentální testy, korelační koeficient mezi výsledky těchto testů bude téměř vždy pozitivní. Spearman byl zvědavý, jaká vyšší obecná zákonitost stojí v pozadí těchto výsledků. Pozitivní korelace jasně naznačovaly, že jednotlivé testy neměřily navzájem nezávislé vlastnosti duševní činnosti. Vjejich pozadí ležela jakási jednodušší struktura - ale jaká? Spearman uvažoval dvě alternativy: 1. Pozitivní korelace by se mohly nakonec zjednodušit na malou množinu navzájem nezávislých vlastností - „schopností" v termi- JAK NEMĚŘIT ČLOVEKA---■- 1 274 ) nologii frenologů a jiných raných psychologických škol. Je přece docela možné, že se v mysli nacházejí oddělené „šuplíky" pro aritmetiku, verbální a pohybové dovednosti. Tyto teorie o inteligenci nazval „oligarchiekými". 2. Pozitivní korelace by mohly vést až k jedinému společnému obecnému faktoru - tento model nazval „monarchickým". V obou případech, ať už v pozadí bylo více faktorů (oligarchie) nebo jen faktor jediný (monarchie), Spearman uznával, že v nich nelze zahrnout veškerou informaci, obsaženou v matici pozitivních korelací sestrojené z výsledků velkého množství testů. Pořád zbývala „reziduálni variace", která představovala informaci specifickou pro ten který test. Jinými slovy každý test měl i „anarchickou" komponentu. Tuto reziduálni variaci v každém testu nazýval s čili specifickou informací. A tak bližší studium struktury skryté v pozadí nás může dovést k teorii „dvou faktorů". Podle ní obsahoval každý test něco specifické informace (s) a současně odrážel působení jediného společného faktoru, který Spearman nazval g čili obecná (angl. generál) inteligence. Každý test však mohl zahrnovat vedle specifické informace i působení několika dalších navzájem nezávislých vlastností - to by byla teorie mnoha faktorů. Pokud by se však udržela teorie dvou faktorů, pak by všechny atributy inteligence dostaly jediného společného jmenovatele -skutečnou „obecnou inteligenci". Ta by mohla být u každé osoby změřena a mohla by zajistit jednoznačné kritérium pro řazení lidí z hlediska mentálních kvalit. Charles Spearman vyvinul faktorovou analýzu - dodnes nej důležitější techniku v moderní multivariační analýze - jako postup umožňující rozhodnout mezi dvoufaktorovou či mnohofaktorovou teorií. Rozhodnutí záviselo na určení, zda matice korelačních koeficientů může být redukována na jediný „obecný" faktor, nebo jen na několik „skupinových" faktorů. Našel jen jedinou „inteligenci", rozhodl se proto pro dvoufaktorovou teorii a v roce 1904 publikoval práci, která později dostala od muže, jenž jinak s hlavními Spear-manovými výsledky nesouhlasil, toto ocenění: "Žádná událost v historii mentálních testů nebyla důležitější než věhlasná teorie dvou faktorů předložená Spearmanem." (Guilford, 1936, str. 155) S povzneseností a charakteristickou neskromností nadepsal Spearman svůj článek z roku 1904 heroickým titulkem Objektivní měření a určování obecné inteligence. Deset let poté (1914, str. 237) jásal: „Budoucnost výzkumu dědičných schopností se musí : 5. SKUTEČNÝ OMYL CYKILA BUŘTA__ ( 275 , . soustředit na teorii ,dvou faktorů1, což jak se zdá, dokáže zreduko-; vat zmatený chaos ve faktech a nastolit zjevnou uspořádanost. S její pomocí se problémy vyjasní; v mnoha ohledech jsou už nastí-:; něny odpovědi a ve všech případech jsou přístupny podklady pro konečné rozhodující řešení." Metoda rozdílů tetrád Ve své původní práci Spearman nepoužíval metodu hlavních komponent, jak jsem ji popsal na str. 264-267, 26-29. Místo toho vyvinul jednodušší, i když pracnou proceduru, která však byla vhodnější do předpočítačového věku, kdy se všechno muselo počítat ručně.5' Nejdříve vytvořil celou matici korelačních koeficientů mezi všemi dvojicemi testů, a pak vzal všechna možná seskupení čtyř hodnot a vypočetl údaj, který nazýval „tetrádová diference". Projděme si následující příklad, který nám ukáže, jak ji Spearman používal k testování otázky, zda společné různorodé hodnoty z jeho matice mohou být redukovány na jediný obecný faktor, nebo je nutno očekávat faktorů několik. Předpokládejme, že chceme vypočítat tetrádové rozdíly pro 4 míry odebrané na skupině myší - od novorozenců až po dospělá zvířata. Budeme měřit délku i tloušťku nohy a délku i tloušťku ocasu. Vypočítáme všechny korelační koeficienty mezi páry proměnných a bez překvapení shledáme, že jsou všechny kladné - jak myši rostou, natahují se do délky a šířky i jejich končetiny a ocas. Chtěli bychom však vědět, zda společná variace v pozitivních korelacích odráží jediný shodný faktor - samotný růst, nebo zda je nutno rozlišit dvě oddělené komponenty růstu - v našem případě faktor končetiny a faktor ocasu, nebo jinak faktor pro délku a faktor pro šířku. Spearman počítá rozdíly tetrád podle následujícího vzorce: ris * r24 ~ r23 • ri4> kde r je korelační koeficient a indexy představují srovnávané veličiny (v tomto případě 1 je délka končetiny, 2 její šířka, 3 délka ocasu a 4 jeho šířka - takže r13 je korelační koeficient mezi první a třetí mírou - délkou končetiny a délkou ocasu). V našem případě tedy rozdíl tetrád představuje „délka končetiny a délka ocasu krát šířka končetiny a šířka ocasu"minus,,sířka končetiny a délka ocasu krát délka končetiny a šířka ocasu". Spearman tvrdil, že tetrádový rozdíl rovný nule znamená přítomnost jediného obecného faktoru, zatímco pozitivní i negativní výsledky ukazují, že bude nutné hledat faktory skupinové. Předpo- i - fi. SKUTEČNY OMYL CYRILA BUŘTA-------------( 277 ) -flobecný faktor, potom se výsledky tetrád budou rovnat nule. Jako :Ě$ff-Wv každém statistickém výpočtu i zde ne všechny případy budou do-r!!!í#sahovat očekávané hodnoty (očekávanou hodnotou při házení min-V$i$!'-:-?"ú bude v polovině případů orel a v druhé panna, avšak srovnává-'í^h.-^Äe-li šestice hodů, v jednom případě ze 64 dostanete samé I panny nebo orly). Některé vypočtené tetrádové rozdíly budou mít klad n mi nebo zápornou hodnotu, i když je očekávanou hodnotou ^v5'#;fiula. Spearman proto nejdříve vypočítal všechny rozdíly tetrád l a pak zjišťoval normální frekvenční distribuci s průměrným tetrá-dovým rozdílem nula. Tato procedura byla testem pro existenci g. JATÍ NEMĚŘIT ČLOVÉKA____( 276 ) kládejme například, že ne jeden, ale dva skupinové faktory řídí růst myší - faktory pro celkovou délku a pro celkovou tloušťku těla. V tom případě bychom dostali vysoké kladné hodnoty pro rozdíl tetrád, protože korelační koeficienty délky s délkou a tloušťky s tloušťkou budou vyšší než koeficienty pro délku s tloušťkou. (Povšimněme si, že levá strana vzorce obsahuje jen délky s délkami a šířky s šířkami, zatímco pravá strana jen délky s šířkami.) Pokud je růst regulován jen jediným růstovým faktorem, budou oba násobky korelačních koeficientů shodné a rozdíl tetrád bude nulový. Na obrázku 30 je typická korelační matice pro čtyři měření, jejichž tetrádový rozdíl je nulový (hodnoty byly převzaty ze Spear-manova příkladu, avšak z jiného kontextu; 1927, str. 74). Na stejném obrázku je i jiná hypotetická matice, která poskytuje pozi- | tivní tetrádový rozdíl, což vede k závěru (za předpokladu, že jiné f tetrády budou vykazovat stejné vlastnosti), že je nutno rozpoznat | dva skupinové faktory - pro délku a pro tloušťku. . í; ;f Horní matice ilustruje ještě jednu důležitou skutečnost, ktora rezonuje celými dějinami faktorové analýzy v oboru psychologie. Povšimněme si, že ani v případě nulového rozdílu tetrád nemusí | být korelační koeficienty (a také téměř nikdy nejsou) stejné. V uve- j: děném případě je korelační koeficient pro tloušťku a délku nohy 0,80; zatímco pro ocas jsou obě míry jen 0,18. Tyto rozdíly odrážejí různou míru „sycení" faktorem g, který je jediný obecný při tetrá-dovém rozdílu rovném nule. Hodnoty pro končetinu mají vyšší saturaci než hodnoty pro ocas - jsou tedy blíže ke g, odrážejí ho lépe (řečeno modernějším jazykem, při geometrickém vynesení leží blíže k první hlavní komponentě; viz obr. 28). Míry pro ocas se na ;;;í|; g tolik nepromítají. Obsahují jen malý podíl společné proměnlivosti a k jejich vysvětlení primárně poslouží jejich s - informace jedinečná pro každou měřenou veličinu. Přenesme se do oblasti mentálních testů. Pokud g představuje obecnou inteligenci, pak testy, ,> které se nejvíce promítají na g, dávají o obecné inteligenci spoleh- ■; livý obraz, zatímco testy s nízkým průmětem na g (a vysokými r hodnotami s) nejsou dobrým měřítkem pro obecné ocenění mentálních schopností. Míra vazby na g se stává kritériem, zda ten nebo onen mentální test (např. IQ) je dobrým prostředkem pro zjišťování obecné inteligence. Spearmanovo počítání tetrád je u korelačních matic s obsahem velkého počtu testů velmi pracné. Každý tetrádový rozdíl se musí r počítat zvlášť. Jestliže společná proměnlivost odráží jen jediný : | Spearmanovo g - velké znovuzrození psychologie Charles Spearman tak vypočítal všechny tetrády, nalezl rozložení blízké normálnímu s průměrem blízkým nule a prohlásil, že běžná proměnlivost v mentálních testech je projevem jednoho jedi-; ného faktoru - g čili obecné inteligence. Spearman neskrýval nadšení, protože tušil, že objevil prchavou veličinu, která snad promění psychologii v pravou vědu. Nalezl vrozenou podstatu inteligence, entity stojící v pozadí všech povrchních a nedostatečných měření. Spearmanovo g se mělo stát psychologickým kamenem mudrců, pevnou kvantifikovatelnou „věcí" - základním článkem, který měl dláždit cestu exaktní vědě, jež si svojí solidností nezadala s fyzikou. V práci z roku 1904 Spearman prohlásil, že g je všudypřítomné ve všech intelektuálních procesech: „Všechny odnože intelektuální aktivity mají společnou jednu základní funkci... zatímco se zbytkové, specifické prvky, zdá se, mezi sebou liší od případu k případu... Toto g zdaleka není ohraničeno jen na malý soubor těch konkrétních dovedností, jejichž vztahy byly aktuálně měřeny a vyneseny v nějaké konkrétní tabulce. Spearmanovo g může naopak být součástí naprosto všech schopností. Všechny běžné školní předměty, do té míry, do jaké odrážejí schopnosti, a nikoli jen nabývání informací, vlastně jen nahlížejí skrze tmavé sklo na jedinou podstatu uvnitř: „Všechno přezkušování nejrůznějších smyslových, školních a jiných specifických schopností může být považováno za mnohonásobný a nezávisle získaný odhad jediné, velké a společné ,Intelektuální funkce'." (1904, str. 273) Atak se Spearman pokouší rozřešit i tradiční dilema konvenčního vzdělávání britské elity - proč by se právě výukou klasic- JAK NEMĚŘIT ČLOVEKA ... ( 27S ) 5. SKUTEČNY OMYL CYRILA BUŘTA f 279 ) DK TK DO TO DK f.O TK 0.80 t.o DO 0.60 0.48 1,0 TO 0.30 0.24 0.18 S.O DK TK DO TO DK 1.0 TK 0.80 1.0 DO 0.40 0.20 1.0 TO 0.20 0.40 0.50 1.0 skupinové faktory neexistují. 0,60x0,24-0,48x0,30 = = 0,144 - 0,144 = 0 skupinové faktory pro délku a tloušťku 0,40x0,40-0,20x0,20 = = 0,16-0,04 = 0,12 30 Nulové rozdíly tetrád (nahoře) a pozitivní hodnoty (dole) odvozené; z hypotetických korelačních matic pro 4 měření. DK - délka končetiny i K - tloušťka končetiny, DO - délka ocasu, TO - tloušťka ocasu. Pozitivní, rozdíl tetrád naznačuje, Že délka a šířka mají dva nezávisle skupinové faktory. kých předmětů měli vychovávat lepší vojáci a státníci? „Místo abychom se dál neplodně hádali, zda jsou dobré známky z řecké syntaxe zárukou schopnosti velet jednotkám hebo spravovat provincie, konečně stanovíme přesnost různých metod měření obecné inteligence." (1904, str. 277) Místo neplodných sporů je třeba jednoduše zjistit míru g v latinské gramatice a ve vojenských schopnostech. Jestliže obě hodnoty leží v blízkosti g, pak dobré známky z konjugace budou současně i slušným odhadem budoucích velitel-: ských schopností. Věda se dá pěstovat na různý způsob, každý z nich bude legitimní a částečně platný. Taxonom, který studuje brouky a rozplývá se nad zvláštnostmi každého nového druhu, bude sotva cítit potřebu redukce a syntézy při hledám podstaty „broukovitosti", pokud něco takového vůbec existuje. Na opačném pólu, obsazeném Spear-manem, se všechny projevy tohoto světa pokládají jen za povrchová vodítka k jednodušší všeobjímající realitě. Populární představa 0 fyzice (třebaže se od ní mnozí profesionálové distancují) je představa konečné vědy redukující vše na základní a kvantifikovateľné příčiny, stojící v pozadí zdánlivé bohatosti našeho hmotného světa. Redukcionisté Spearmanova typu, kteří pracují v takzvaných „měkkých" vědách jako biologie, psychologie nebo sociologie, často trpí syndromem „závisti fyzice". Svůj obor se snaží provozovat ve shodě se svojí zamlženou představou o fyzice a hledají zjednodušující zákony a základní částice. Spearman popsal svoje nejhlubší naděje pro vědy věnující se vědomí takto (1923. str. 30): „Ve větších hloubkách než jsou ty, kde se pravidelnosti dají rozpoznat i bez její pomoci, odhaluje věda pravidelnosti hlubší, které se pak stávají zákony... Když se budeme ohlížet po nějakém přiblížení k tomuto ideálu, najdeme ve fyzice tři základní zákony pohybu. Vedle této physica corporis (fyziky těles) je naším snažením nalézt odpovídající zákonitostiphysicae animae (fyziky duše). Zavedením g jako kvantifikované základní veličiny by mohla 1 psychologie zaujmout právoplatné místo mezi skutečnými vědami. V roce 1923 Spearman píše (str. 355): „Musíme doufat, že se nám ve formě těchto principů dostává kýženého vědeckého základu psychologie a ta ode dneška zaujme místo, které jí patří po boku ostatních solidně postavených věd, dokonce samotné fyziky." Svoji práci označil za „kopernikovskou revoluci v psycholo- JAK NEMĚŘIT ČLOVEKA ( 280 ) 5. SKUTEČNÝ OMYL CYRILA BUŘTA — ( 281 ) gii" (1927, str. 411) a těšil se, že „tato Popelka mezi vědami učiní- ? la smělý pokus o zaujetí místa po boku samotné triumfující fyzi- ! ky" (1937, str. 21). ' I i Spearmanovo g a teoretické zdůvodnění IQ Teoretik Spearman, usilující o jednotu pomocí redukce skuteč- ~ nosti na základní příčiny, mluvil často s hlubokým despektem i o proklamovaných úmyslech testovačů IQ. O samotném IQ hovoří (1931) jako o „pouhém průměru dílčích testů vybraných a posklá- ; daných bez ladu a skladu". Prohlašuje, že pro tento „testový gali- 1 matyáš" je označení inteligence poctou. I když g původně nazval ; obecnou inteligencí, později se slovu inteligence důsledně vyhýbá, : a to právě kvůli nekonečným sporům a nedůsledným postupům testovačů, kteří pojem rozpustili v bezbřehé -mnohoznačnosti i (1927, str. 412, 1950 str. 67). j: Přesto by bylo nesprávné, a dokonce v protikladu se Spearmano- v[ú, vými názory myslet si, že byl odpůrcem IQ testů. Pohrdal absencí teorie, empirismem testovačů, jejich sklonem k budování testů j a- ko slátanin navzájem naprosto nesouvisejících prvků a zdůvodně- j ním tohoto podivného počínání dobrými výsledky. Přesto nepopíral ; funkčnost Binetových testů a těšil se z renesance testování, ke kte- i ré díky nim došlo: „Díky tomuto velkému objevu se přestavěla celá I scéna. Ještě nedávno opovrhované testy jsou teď s nadšením zavá- valili děny do všech zemí. A jejich praktická aplikace slaví všude oslnivé 1 úspěchy." (1914, str. 312) j, Takže Spearmana spíše trápilo, že testovací IQ sice dělali správ- j nou věc tím, že pospojovali řadu nesouvisejících věcí do jedné stup- •$ nice, avšak odmítali uznat teorii opravňující tyto postupy a svou j vlastní práci brali jako hrubou, i když funkční empirii. Spearman se zaujetím argumentuje, že oprávněnost Binetových testů vyplývá z jeho vlastní teorie o jediném g určujícím veškeré , poznávací aktivity. Testy IQ fungují, protože s docela slušnou přesností dokážou měřit g, třebaže o tom jejich tvůrci nemají tušení. Každý test má svůj průmět dog a současně svoji specifickou infor-■■^jp maci s, ale role g v testech kolísá od nuly až po téměř 100 procent. Pak je ironií, že nejpřesnější mírou g je právě průměrný výsledek z velkého souboru jednotlivých testů zaměřených na co nejrůznější témata. Každý z nich do určité míry odráží g a jejich různorodostí! I zaručuje, že složky s, které směrují do nejrůznějšíeh stran, se na-;;;;;*; vzájem vyruší. A tak nakonec zbude jen g, které je všem testům společné. Testy IQ fungují, protože měříg. „Vysvětlení pro úspěch jejich zvláštní procedury spočívající ve spojování těch nejrůznorodějších testů je nasnadě. Jestliže každý . výkon je výsledkem dvou faktorů, z nichž jeden vždy náhodně kolísá a druhý zůstává konstantní, pak je jasné, že v průměru budou mít náhodné výchylky tendencí se navzájem vyrušit, převládne druhý, konstantní faktor." (1914, str. 313, viz též 1923, str. 6 . a 1927, str. 77) Binetova „směsice nejrůznějšíeh měření" byla správným teoretickým rozhodnutím, a ne pouze intuitivním počinem zkušeného praktika: „Za těchto okolností princip pestré směsí, který by se mohl zdát navýsost svévolným a nejnesmyslnějším ze všech představitelných přístupů, nabyl vskutku teoretických základů a ohromné praktické ; užitečnosti." (Spearman podle Tuddenhama, 1962, str. 503) Spearmanovo g a s ním ruku v ruce tvrzení, že inteligence je ohraničenou a měřitelnou veličinou, poskytly slibně vypadající teoretické zdůvodnění - jediné, jaké kdy hereditární teorie IQ měly. Jak na počátku tohoto století nabývají na převaze mentální testy, lze v nich rozpoznat dvě výzkumné tradice, které Cyril Burt v roce 1914 (str. 36) správně definuje jako korelační metody (faktorovou analýzu) a věkovou stupnici (testy IQ). Zmiňuje to i Hearn-shaw v biografii Cyrila Buřta (1979, str. 47): „Novinkou, kterou přineslo počínající století, nebyl samotný pojem inteligence, ale vypracování její operační definice v pojmech korelačních technik a zavedení použitelných metod jejího měření." Nikdo nedovedl lépe než sám Spearman rozpoznat úzké propojení modelu faktorové analýzy s hereditární interpretací testů IQ. Ve svém článku v Eugenics Review (1914) předpovídá fúzi obou tradic mentálních testů: „Oba zmíněné výzkumné trendy se obzvlášť šťastně a neodmyslitelně vzájemně doplňují... Hodnota Simon~Bi-netových testů by mohla být vysoká, i když po teoretické stránce vězí v temnotách; jejich účinnost se zvýší tisícinásobně, když budou aplikovány v plném světle, které ozřejmuje jejich podstatu a mechanismus. „Když se později dostavuje kritika Spearmanovy metody faktorové analýzy (viz str. 310-320), hájí své g jako racionální zdůvodnění IQ takto: „Statisticky je tento postup zdůvodněn neobyčejnou jednoduchostí. Psychologicky zase tím, že poskytuje jedinou základnu pro tak užitečný pojem jakým je ,obecná schopnosť čili,IQ'." (1939, str. 79) JAK NEMĚŘIT ČLOVĚKA ( 282 ) S. SKUTEČNÝ OMYL CYRILA BUŘTA ( 283 ) Ne všichni, kdo používali testy, dbali Spearmanovy výzvy k při-... jetí g jako racionálního podkladu své práce. Mnozí z testovačů odmítali teorii a nadále zdůrazňovali jen praktickou užitečnost testů jako jediný důvod celého počínání. Mlčení o teorii však neznáme-ná, že neexistuje. Reifikace IQ jako biologické veličiny spočívala v přesvědčení, že Spearmanovo g měří jedinou, srovnatelnou, podstatnou „věc" sídlící v lidském mozku. Tento pohled si osvojili mnozí z těch, kteří byli zaměřeni více teoreticky (viz Terman a kol., 1917, str. 152). Ani C. C. Brigham nepodložil své slavné odvolání jen opožděným poznáním skutečnosti, že armádní testy nepokrytě : zohledňují nejen vrozené, ale i kulturní pozadí (viz str. 249). Vedle : toho vypichoval skutečnost, že v kombinovaných testech nelze rozpoznat žádné výrazné vystupující g, a tak nemohou být v žádném ' případě mírou inteligence (Brigham, 1930). Níže ukážu, že totéž platí i pro Arthura Jensena - byl si vědom, že jeho hereditární teorie IQ závisí na platnosti g a velkou část své nejdůležitějši knihy věnoval (1979) obhajobě Spearmanových argumentů v jejich původní formě. V poslední době tak opět učinili Richard Herrnstein a Charles Murray ve své Gaussově křivce (1994) - odkazuji na eseje na konci této knihy. Proto je správné pochopení pojmových omylů ve Spearmanově formulaci předpokladem pro kritiku podstaty hereditárnich tvrzení o IQ - nejde tedy vůbec jen o spletité podrobnosti statistických procedur. Spearman zpředmětňuje g Spearman se nespokojil s pouhou myšlenkou, že se mu podařilo nahlédnout do hloubek v pozadí empirických výsledků mentálních testů a že rozpoznal jediný abstraktní faktor podmiňující veškeré výkony. Neuspokojilo ho ani to, že se mu faktor podařilo ztotožnit s tím, co nazýváme inteligencí.6 Cítil se povinován požadovat od g něco více - musí být mírou nějaké fyzikální vlastnosti mozku, musí být „předmětem" v tom nej přímějším a nej materiálnějším smyslu slova. I když neurologové v mozku nenalezli žádnou strukturu, která by mohla odpovídat g, chování mozku při testech naznačovalo, že taková substance existovat musí. A tak Spearman popsal (1927, str. 89), jak unesen závistí k fyzice podnikl svůj „dobrodružný krok spočívající v odpoutání se od všech pozorovatelných vlastností mysli a k jejich nahrazení podstatou, která - podle analogie s fyzikou - bude nést jméno mentální energie". Spearman analyzoval základní vlastnost g - jeho schopnost • ovlivňovat do různé míry mentální operace - a pokusil se představit si, jaká fyzikální entita by podobnému chování nejlépe odpovídala. Co jiného by to mohlo být než energie prostupující celým mozkem a aktivující soubor specifických výkonných jednotek, „strojů", z nichž každý má své definované místo? Čím více energie, a tím obecné aktivace, tím více inteligence. Píše (1923, str. 5): „Tendence k tomu, že tatáž osoba je úspěšná ve všech variacích formálních i pojmových operací, tedy v celém rozmezí vědomých poznávacích procesů, se zdá být vysvětlitelná jen existencí jakéhosi faktoru ležícího v pozadí poznávacích jevů. A tak se vynořuje představa hypotetického obecného a čistě kvantitativního faktoru podmiňujícího všechny kognitivní projevy... Dokud se nám nedostane dalších informací, budeme tento faktor považovat za něco, co má charakter ,energie' nebo ,síly' a slouží celé mozkové kůře (či snad dokonce celé nervové soustavě)." Zatímco g prostupuje celou kůrou jako obecná energie, faktory s musí mít přesnější lokalizaci. Představují zřejmě specifické skupiny neuronů, různým způsobem aktivovaných energií definovanou jako g. A tak píše, a nemyslí to jen jako metaforu, že „faktory s jsou stroje poháněné obíhající energií g". „Každý z různorodých projevů mozku musí být nutně poháněn nějakým pro něj charakteristickým specifickým faktorem. I pro tento faktor navrhujeme fyziologický substrát, a sice jednotlivé skupiny neuronů sloužící příslušnému procesu. Tyto skupiny neuronů by tedy mohly sloužit jako ,stroje', do různé míry poháněné ze společného zdroje energie. Úspěšný výkon v testech bude vždy záviset zčásti na potenciální energii generované celou kůrou a zčásti na výkonnosti určité specifické skupiny neuronů. Relativní podíl obou faktorů se může značně měnit v závislosti na povaze prováděného úkonu; některé budou více záviset na potenciální energii, jiné na výkonnosti stroje." (1923, str. 6) Předběžně byl různý podíl g v různých testech vysvětlen větší závislostí některých duševních operací na vlastnostech stroje (to znamená vysoký podíl s a nízký podíl g), jiných zase na množství obecné energie, která stroj pohání (vysoký podíl g). Spearman si byl natolik jist svým objevem podstaty inteligence, že ho prohlásil za nezfalšovatelný. Předpokládal, že fyziologové fyzikální energii odpovídající g nakonec naleznou: „Existují důvody k naději, že materiální energie, splňující kritéria psychologů, bude JAK NEMĚŘIT ČLOVĚKA ( 284 ) 5, SKUTEČNÝ OMYL CYRILA BUKTA ( 285 ) jednoho dne vskutku objevena." (1927, str. 407) Tímto objevem „dosáhne fyziologie jednoho ze svých největších triumfů" (1927, str. 408). I kdyby však žádná fyzikální energie nalezena nebyla, přesto by měla nějaká energie jiného druhu existovat: „A i kdyby došlo k nejhoršímu a požadované fyziologické vysvětlení by nebylo nalezeno, mentální údaje zůstanou. A vyplývá-li z jejich podstaty, že jsou nejlépe vysvětlitelné pomocí energie, bude muset být považována v souladu s požadavkem nejlepších psychologů za čistě mentální" (1927, str. 408). Spearmana nikdy, nebo přinejmenším do roku 1927, nenapadla samozřejmá alternativa, že celý pokus o reifikaci g by mohl být nesmyslný. Po celou svoji kariéru se v mentálních funkcích snažil najít další pravidla, která by přispěla k potvrzení teorie o obecné energii a speciálních výkonných jednotkách. V roce 1927 (str. 133) formuluje „zákon konstantního výkonu", který říká, že úbytek jakékoli mentální aktivity jednoho druhu podnítí objevení se jiné aktivity stejné intenzity. Obecná energie tak zůstává konstantní a neustále něco aktivuje. Zjišťuje také, že únava je „selektivně přenosná", takže únava z jednoho druhu duševní činnosti přináší vyčerpání jen v některých příbuzných aktivitách (1927, str. 318). Únava proto nemůže být způsobena „poklesem obecné psychofyziologické energie", ale je spíše výsledkem tvorby toxinů majících výběrový vliv na některé typy neuronů. Únava není „přednostně záležitostí energie, ale výkonných jednotek" (1927, str. 318). Jak se často v dějinách mentálních testů stávalo, Spearmanovy pochyby narůstaly, až nakonec v roce 1950 vše odvolal ve své poslední posmrtně vydané knize. Odvrhnul celou teorii energie a strojků jako mladické poblouznění (i když ji i ve středním věku zarputile hájil). Opustil dokonce pokusy o reifikaci faktorů. Opožděně uznal, že matematická abstrakce nemusí mít protějšek ve fyzikální realitě. Velký teoretik tak přestoupil do tábora svých nepřátel, a přetavil se v opatrného empirika (1950, str. 25): „Nic nás nenutí odpovídat na otázky typu: Mají ,faktory' nějakou ,reálnou( existenci? Skutečně nám dovolují něco měřit? Znamená konstatování ,schopnostť existenci příčiny nebo síly v pozadí? Nebo se to vše předpokládá jen kvůli prostému popisu? V době svého vzniku měla taková témata bezesporu své opodstatnění. I pisatel těchto řádků se jimi nemálo obíral. Lulce est desipere in loco,1] Za dnešního stavu věcí se však cítí vázán jen v mezích té nej- , čistší empirické vědy. Uznává, že v pozadí není nic než popis a předpověď... Zbytek je většinou jen nasvícení pomocí metafor : a podobenství." Cesta faktorové analýzy je lemována vraky neúspěšných pokusů o reifikaci. Nepopírám, že kauzální vztahy mohou mít poznatelné : fyzikální příčiny a souhlasím s Eysenckem, když píše (1953, str. 113): „Za určitých okolností lze faktory považovat za hypotetické příčiny podpírající a zapříčiňující pozorované vztahy v množině proměnných. A jen v tomto světle jsou zajímavé a významné pro psychologii." Jediné, na co si stěžuji, je praxe, která v existenci faktoru vidí licenci na spekulaci o příčinách. Matematici před takovým předpokladem soustavně varují, avšak naše platonické touhy objevit skryté důvody stále převládají nad přiměřenou opatrností. S výhodou zpětného pohledu se dnes můžeme pošklebovat psychiatrovi T. V. Moorovi, který v roce 1933 předpokládal zvláštní geny pro různé druhy depresí, a to pouze proto, že faktorová analýza promítla předpokládané projevy těchto syndromů do různých os (podle Wolfle, 1940). Přesto ještě v roce 1972 nacházejí dva autoři vztah mezi produkcí mléka a častým zpíváním na nepatrné třinácté ose své devatenáctiosé faktorové analýzy hudebních zvyklostí různých kultur. Poté vyslovují domněnku, že „tento dodatečný zdroj proteinu vysvětluje mnohé případy nadšeného vyzpěvování" (Lomax a Berkowitz, 1972, str. 232). Automatická reifikace je neplatná ze dvou hlavních důvodů: 1. Jak jsem stručně uvedl na str. 264-273 (a rozvedl na str. 310-380), žádná množina faktorů nemá nárok na výlučnou shodu s reálným světem. Jakoukoli matici pozitivních korelací lze faktorizovat (podle Spearmana) na g a na soubor dodatkových faktorů, nebo převést (podle Thurstonea) na soubor faktorů - Jednoduché struktury", které obvykle nevykazují žádné dominantní směřování. Matematicky jsou obě metody rovnocenné, protože ze souboru extrahují stejné množství informace. Přesto vedou k protichůdným biologickým výkladům. Jak můžeme prohlásit jeden z nich nebo oba současně za odraz reality? 2. Každý soubor faktorů lze interpretovat mnoha způsoby. Spearman měl převládající g za důkaz jediné příčiny v pozadí veškeré kognitivní mentální aktivity a ztotožnil ji s obecnou energií mozku. Sir Godfrey Thomson, Spearmanův nanejvýš uznávaný kolega v oboru faktorové analýzy, Spearmanovy matematické výsledky sice přijal, ale soustavně se je_ snažil interpretovat způsobem jak neměřit Člověka ( 286 ) 5. skutečný omyl cyrila buřta__ právě opačným. Spearman se domníval, že mozek lze rozčlenit do souboru specifických výkonných jednotek, poháněných obecnou energií. Thomson došel na základě stejných dat k závěru, že se v mozku sotva najde jakákoli specializovaná struktura. Argumentoval, že nervové buňky jsou buď ve stavu „zapnutém" nebo „vypnutém", přechodné stavy neexistují. Každý mentální test je výsledkem činnosti náhodného seskupení neuronů. Testy s vysokými hodnotami g zachycují mnoho neuronů v aktivním stavu, zatímco testy s nižším g zachycují jen menší oblast nestrukturovaného mozku. Uzavírá (1939): „Mysl není rozčleněna na několik jednotkových faktorů1, naopak je to bohatý, poměrně málo členěný komplex nesčetných vztahů - po fyziologické stránce jde o propracovanou síť možností vzájemné komunikace." Jestliže stejný matematický obraz může poskytnout dvě natolik rozdílné interpretace, jaký nárok má každý z nich na popis reality? Spearman a dědičnost g Dvě ze Spearmanových hlavních tezí se vyskytují i ve většině dědičných teorií mentálního testování. Jsou jimi prohlášení inteligence za jednoznačný „předmět" a z toho vyplývající víra v její fyzikální substrát. Tato argumentace ovšem není úplná — jednoduchá fyzikální substance může nabýt různých vlastností i vlivem prostředí a vzdělání, a nikoli jen dědičností. Pro dědičnost # musí existovat přímější důkaz, a Spearman ho poskytuje. Pracovním rámcem je opět ztotožnění g a s s energií a výkonnými jednotkami. Vyvozuje, že zatímco faktory s jsou odrazem výchovy a vzdělání, hodnota g je dána jen a jen dědičností. Zajímá ho (1927, str. 392), jak by g mohlo být ovlivněno vzděláním, když se:; jeho růst zastavuje zhruba v 16 letech, přičemž vzdělávat se může-; me neomezeně i poté? Jak by se mohlo g měnit školením, když vyjadřuje, co Spearman nazývá edukcí (schopností vytvářet a vyvozovat spojení), a ne retenci (schopnost učit se a zapamatovat si)? Vždyť školy jsou jen na předávání informací. Výkonné jednotky mohou být přecpány informacemi a vytvarovány cvikem, ale obecná energie mozku je výsledkem jen a jen vrozené struktury: „Výcvik se omezuje pouze na specifický faktor a neovlivňuje faktor obecný; řečeno fyziologicky, určité neurony lze naučit určitým činnostem, avšak volná energie mozku zůstává nezměněna... I když je mimo jakoukoli pochybnost, že vývoj specifických doved-; ------ ( 287 ) nosíi do velké míry závisí na vlivu prostředí, obecná schopnost je ■téměř úplně dána dědičností." (1914, str. 233-234) iQ jako míra g měří vrozenou obecnou inteligenci; sňatek dvou li velkých tradic v měření duševních schopností - testů IQ a faktoro-S; vé analýzy - byl na poli dědičnosti naplněn. V ošemetné věci skupinových rozdílů se Spearmanovy názory ni-jak neliší od dobového pohledu zastávaného všemi předními vědci--bělochy (viz obr. 31). Při interpretaci armádních mentálních testů se dovolává g a o černoších píše (1927, str. 379): „Ve všech testech zaostávali barevní v průměru asi o dva roky za í bělochy; jejich podřadnost se projevovala ve všech deseti testech, nejvíce však byla patrná v těch, o nichž se ví, že se do nich nejvíce promítá^." Jinými slovy, černoši si vedli nejhůře v testech, které měly nej-vyšší korelaci s g - s vrozenou obecnou inteligencí. : 31. Rasistický stereotyp židovského finančníka z první stránky Spearma-nova článku z roku 1914. Spearman chtěl obrázkem kritizovat víru ve skupinové faktory charakterizující zvláštní vlastnosti intelektu. Publikace ilustruje, jaké názory byly v té době ještě přijatelné. JAK NEMĚK1T ČLOVĚKA __ ( 288 ) 5. SKUTEČNY OMYL CYRILA BUSTA ( 289 ) Chválí také zákon o omezení imigrace z roku 1924 a píše o běloších z jižní a východní Evropy (1927, str. 379): „Snad každý výzkumník dojde k obecnému závěru, že co se inteligence' týče, germánský kmen vykazuje značné přednosti oproti jihoevropanům. Zdá se, že tento výsledek měl životně důležitý praktický ohlas, pro- 1 tože ovlivnil znění nedávných velmi přísných amerických zákonů, týkajících se příjmu přistěhovalců." Bylo by však nekorektní Spearmana obviňovat z toho, že byl architektem hereditární teorie rozdílů mezi lidskými skupinami. Do- j dal sice do celkové stavby některé důležité prvky, zejména tvrzení, | že inteligence je jediná vrozená měřitelná „věc". Zastával také j konvenční názory na zdroje průměrných rozdílů v inteligenci mezi různými rasami a národními skupinami. Nezdůrazňoval však jejich nevyhnutelnost. Odlišnosti mezi muži a ženami přičítal například různé výchově a sociálním konvencím (1927, str. 229) a neměl toho mnoho co říci ani k společenským vrstvám. Pokaždé když mluvil o rasových rozdílech, neopomenul doplnit své přesvědčení o dědičném charakteru průměrných hodnot zmínkou, že proměnlivost uvnitř kterékoli rasové nebo národnostní skupiny značně přesahuje nepatrné průměrné odlišnosti mezi skupinami; a tak mnoho příslušníků „podřadné" skupiny přesahuje průměrnou inteligenci skupiny „nadřazené" (viz např. 1927, str. 380).8) Spearman také chápal politickou údernost argumentů zastánců dědičnosti, nezříkal se však ani své teorie ani politiky: „Všechna veliká úsilí o vylepšení lidských bytostí pomocí vzdělávání jsou mařena apatií těch, kdo mají v moci jedinou schůdnou cestu k řešení - cestu regulace plození." (1927, str. 376) Nejdůležitější aleje, že se Spearman o dědičné rozdíly mezi lidmi příliš nezajímal. Přestože kolem něj celý problém doslova vířil, kolegové byli umazaní tiskařskou černí a on sám poskytl škole dědičnosti základní argumenty, stál tvůrce g zřejmě apaticky stranou. Faktorovou analýzu studoval ve snaze pochopit stavbu lid* ského mozku, a ne jako vodítko pro měření rozdílu mezi skupinami, nebo dokonce jedinci. Mohl snad být zdráhavým spolucestujícím na lodi, avšak politicky průbojné spojení IQ a faktorové analýzy je dílem Spearmanova následníka v křesle ředitele Ústa- ....... vu psychologie Londýnské university - sira Cyrila Buřta. Spearmana myšlenka vrozeného charakteru inteligence asi moc nezajímala, avšak pro život Cyrila Buřta se stala fixní ideou. Cyril Burt a syntéza hereditární školy Zdroje Burtova nesmiřitelného hereditarismu Cyril Burt publikoval svou první práci v roce 1909. Argumentuje v ní, že inteligence je vrozená a všechny rozdíly mezi sociálními :í: skupinami jsou dány převážně dědičností; Spearmanovo g cituje jako hlavní podporu svých argumentů. V roce 1972 po Burtově snuii vyšla ve významném časopise jeho poslední práce. Je laděna ve stejné tónině: inteligence je vrozená a existence Spermanova ;-::g to potvrzuje. A£ už měl Cyril Burt. jakékoli pochybné vlastnosti, liv této věcí měl výdrž. V práci z roku 1972 prohlašuje: „Ukazuje, se, že dva hlavní závěry, k nimž jsme se dopracovali, jsou zřejmé mimo jakoukoli pochybnost. Hypotéza o existenci obecného faktoru ovlivňujícího každý typ kognitivního procesu nastíněná ve spekulacích neurologů a biologů byla plně potvrzena statistickým důkazem; a tvrzení, že rozdíly v tomto obecném faktoru závisí hlavně na genetické konstituci, se zdá být nevyvratitelné. Představa obecné vrozené poznávací schopnosti, která vyplývá z uvedených dvou předpokladů je tedy (i když připouštím, že je typickou abstrakcí) v souladu s empirickými fakty." (1972, str, 188) Změnila se jen intenzita přívlastků, které sir Cyril používá. V ro-|ce 1912 byly jeho argumenty „konečné", do roku 1972 se staly „nevy-\ vratitelnými". Faktorová analýza byla jádrem Burtovy definice inteligence jako obecné vrozené poznávací aktivity. Ve své stěžejní práci 0 faktorové analýze (1940, str. 216) rozvinul své charakteristické použití Spearmanových tezí. Faktorová analýza ukazuje, že „obecný ■faktor vstupuje do poznávacích procesů" a že „tento obecný faktor je pokud ne úplně, tak do značné míry dědičný čili vrozený". O tři roky dříve (1937, str. 10-11) svázal g s dědičností ještě obrazněji: „Tento obecný intelektuální faktor, ústřední a vše prostupující, vykazuje 1 další charakteristiku, také odhalenou testovárúrn a statistikou. Zdá se být dědičný, nebo alespoň vrozený. Znalosti ani praxe, zájem ani usilovnost nepřispívají k jeho zvýšení." I jiní, včetně samotného Spearmana, naznačili spojitost mezi g a dědičností. A přece nikdo kromě sira Cyrila nesledoval tuto stopu s tak zarputilou, téměř obsesivní zaujatostí. Nikdo jiný z ní ne-vykoval tak účinný nástroj politiky. Víra v dědičnost ruku v ruce se JAK NEMĚŘIT ČLOVĚKA. ( 290 ) ■5. SKUTEČNÝ OMYL CYRILA BUŘTA ( 291 ) zpředmětněním inteligence jako jediné a měřitelné veličiny, vyne- \, sla Buřta do neotřesitelného postavení. Už jsem připomněl kořeny jedné ze stránek Burtovy víry - chá- j. páni inteligence jako zvěčněného faktoru. Kde se však v Burtově životě vzala tato tvrdá rigidní víra v dědičnost? Ze samotné faktorové analýzy logicky vyplynout nemohla - to prostě nejde (viz str. 267-269). O odpověď na tuto otázku se nebudu pokoušet ani ponořením se do Burtovy psýché, ani analýzou jeho doby (i když He-arnshaw, 1979, určité náměty přináší). Ale ukážu, že Burtovy he-fij; reditární argumenty neměly žádný podklad ani v samotné empirické práci (ať už čestné nebo podvodné) a byly apriorní p\ předsudkem vneseným do bádání. Výzkumem se pak předsudi-k jakoby potvrdil. Stejný předsudek vyvolal zanícené obírání se zrní-něnou fixní ideou i pozdější oslabení Burtovy soudnosti a nakonec podvod.91 původní „důkaz" veozbnosti Během celé dlouhé kariéry Burt neustále citoval jako důkaz toho, že inteligence je vrozená, svoji práci z roku 1909. Přitom zmíněná práce pokulhává jak po stránce logické (tvrzení v kruhu), tak po stránce samotných dat, která jsou podivuhodně skrovná a povrchní. Celá publikace o inteligenci prozrazuje jen jedinou věc: že Burt začal práci s pevným apriorním přesvědčením o její vrozenos-ti a v bludném kruhu rozvíjel své soudy zpět k původní víře. „ Důkazy" - pokud se tam vůbec nějaké vyskytovaly - sloužily jen jako vybraný propagandistický vzorek. V úvodu práce (1909) si Burt klade tři cíle. První dva odrážejí vliv Spearmanovy průkopnické práce ve faktorové analýze: „Může být obecná inteligence definována a měřena? Lze odhalit její podstatu a analyzovat její význam?" Ten třetí je výrazem Burtova zvláštního zájmu: „Je vývoj inteligence primárně určován vlivy prostředí a zkušeností jedince, nebo spíše závisí na dědičnosti rasových charakteristik či rodinných znaků?" (1909, str. 96) ^ ^ :| Burt nejen prohlašuje třetí otázku za „v mnoha směrech nej důležitější", ale také prozrazuje, proč nás má vůbec tolik zajímat. Důležitost této otázky je obsažena „...na jedné straně v rostoucí víře,;::: že vrozené rodinné charakteristiky jsou v evoluci mnohem průraznější než získané vlastnosti jedince, a na straně druhé v postupném pochopení, že nepodložený humanismus a filantropie mohou tsgpůsobrt vyřazení přirozených mechanismů, které by jinak vedly pk eliminaci nevhodných linií. Obě nastíněné črty současné sociolo-Sgie činí otázku vrozenosti schopností jednou z mnoha klíčových" (1909, str. 169). Burt vybral 43 chlapců z oxfordských škol, z toho ze základního stupně 30 synů drobných obchodníků a z měšťanky 13 chlapců pocházejících z vyšších společenských tříd. V tomto „experimentálním pdůkazu, že inteligence je vrozená" (1909, str. 179), konaném na směšné malém vzorku, podrobil každého žáka dvanácti testům „mentálních funkcí, se zvyšujícím se stupněm složitosti". (Většina těchto testů ani nebyla přímo zaměřena na kognitivní funkce v běž-fném významu, ale spíše se podobala starším Galtonovým fyziolo-Í gickým testům - sledovala se pozornost, paměť, citlivost smyslů V a reakční doba.) Burt si pak ještě nezávisle opatřil „pečlivý empirický odhad inteligence" každého z chlapců. K tomu se pohříchu nedopracoval tvrdým binetovským testováním, ale pomocí „zkušených" pozorovatelů, které požádal o sestavení pořadí chlapců podle inteli-í gence, nezávisle na pouhých školních výsledcích. Tyto pořadníky ; získal od ředitelů příslušných škol, od učitelů a od „dvou schopných a nestranných chlapců", kteří sami patřili do pokusného výběru. V době triurm^ujícího britského kolonialismu a výbojnosti vysvětluje : chlapcům význam inteligence těmito slovy: „Kdybyste měli vybrat vůdce expedice do neznámé země, kterého z těchto třiceti chlapců byste vybrali jako nejinteligentnějšího? Kdyby nevyhovoval tento, kdo další by přicházel v úvahu?" (1909, str. 106) Burt potom hledal korelace mezi výkony ve 12 testech a pořadím, které určili jeho znalci. Zjistil, že pět testů vykazovalo korelační koeficient s inteligencí vyšší než 0,5, že nejnižší korelace obdržel u testů sledujících „nižší smysly - doteka váhu" a že nejlepší korelace zahrnovaly testy s jasnějším poznávacím významem. Přesvědčen, že všemi dvanácti testy měřil inteligenci, věnoval se samotným výsledkům. A zjistil, že chlapci z vyšších vrstev byli ve všech testech, vyjma oněch dvou týkajících se váhy a hmatu, lepší než hoši z nižší střední třídy. Proto museli být ti výše postavení chytřejší. Je však jejich vyšší chytrost vrozená, nebo získaná díky lepšímu bydlu a školám? Burt uvádí čtyři věrohodné důvody, proč lze vliv prostředí vyloučit: 1. Prostředí chlapců z nižší střední třídy není zase až tak špatné, aby mohlo vysvětlit pozorovaný rozdíl, pokud si jejich rodiče mohou dovolit platit 9 pencí školného týdně: „V případě nejnižších JAK NEMĚŘIT ČLOVĚKA 5. SKUTEČNÝ OMYL CYKÍLA RURTA ( 293 ) sociálních vrstev by se obecně horší výsledky v testech daly snad a; připsat nešťastným vlivům prostředí a postnatálního vývoje..; ;| Z takových podmínek však nemůžeme podezírat kluky, kteří si mo-hou za poplatek 9 pencí týdně navštěvovat Hlavní základní školu." f: (1909, str. 173) Pokud nejde o vyložené hladovění, prostředí nemů- § že mít žádný vliv. 2. „Výchovné vlivy domova a sociálního života" jsou patrně malé. '3 Při takovém evidentně subjektivním odhadu se Burt odvolává na § svoji pěstěnou intuici vycvičenou letitou, pod kůží zarostlou zkuše- | ností. „Zde musíme přiznat, že tyto spekulativní důvody sotva pře- i svědčí ty, kdo nepřišli do styku se skutečnými manýry zkoumaných chlapců." 3. Zadání samotných testů vylučovalo přílišné zapojení prostředí. Testy citlivosti a motorické dovednosti totiž nezahrnovaly „žád- % nou zvláštní míru cviku a znalostí... Je proto důvod věřit, že odha- f lené rozdíly jsou převážně vrozené" (1909, str. 180). 4. Nové testy provedené 18 měsíců poté, co řada chlapců odešla do profesí nebo jiných škol, neodhalily žádné výraznější změny pořadí. (Došlo Burtovi vůbec někdy, že prostředí se mohlo projevit hlavně v raných fázích života, a nikoli jen v bezprostředních testovaných situacích?) Problémem všech čtyř bodů, a vlastně struktury celé práce, je nepochybný kruhový argument. Burtova tvrzení spočívají v korelacích mezi výsledky testů a pořadníkem inteligence sestaveným „nestrannými" pozorovateli, (Výhrady vůči charakteru testů samotných jsou druhotné, protože by je Burt nebyl bral v úvahu, kdyby ; náhodou nekorelovaly s jeho nezávislým odhadem inteligence.).; Chceme-li proto interpretovat korelace a vytěžit něco ze samotných v testů, musíme předem vědět, co znamenaly tyto subjektivní pořad- ŕ niky. Jestliže hodnocení provedené učiteli, řediteli a kolegy, jakkoli upřímně míněné, odráží spíše výhody plynoucí z výchovy než genetické požehnání, pak jsou pořadníky opět primárně odrazem pro- / středí a poskytují jen jiný a méně dokonalý způsob odhadu téže věci. Burt použil korelace mezi oběma kritérii, aniž se vůbec pokoušel zjistit, zda některé z nich měří jeho oblíbenou vlastnost. Ať je to jakkoli, všechny důvody uvedené ve prospěch dědičnosti ■ byly jen nepřímé. Proto Burt jako svůj konečný důkaz, provedl co považoval za přímý test dědičností - korelaci naměřené inteligence chlapců s inteligencí jejich rodičů: „Ve všem, co souvisí s inteligencí, se tyto děti podobají svým kvalitnějším rodičům v tom, že. jsou. také lepší... Dokonalost v těchto testech nezávisí na příležitos-3|: ti a výcviku, ale na vrozené kvalitě. Podobnost v inteligenci dětí a rodičů musí být způsobena dědičností. Máme zde experimentální důkaz, že inteligence je dědičná." (1909, str. 181) Jak však Burt měřil inteligenci rodičů? Odpověď, pozoruhodná Mi z hlediska samotného Buřta, zní, že nijak. Jednoduše ji odhadl podle povolání a sociálního postavení. Intelektuální rodiče z vyš-ších vrstev musí být přece od přírody chytřejší než obchodníci! Cí-lem práce však původně bylo zodpovědět, zda testy odrážejí vroze-né kvality nebo sociální postavení. Nelze proto udělat čelem vzad rífa určovat inteligenci ze sociálního postavení. # Víme, že Burtovy pozdní práce o dědičnosti byly podvodem. ; A přesto i jeho časné a poctivé práce jsou protkány tolika trhlina-í mij že stěží snesou lepší ohodnocení. Podobně jako v práci z roku ižj 1909 neustále horuje pro dědičnost poukazem na korelace mezi ro-" v dici a potomky. A přitom celou tu dobu odhaduje inteligenci rodičů .■"•'•podle jejich sociálního postavení, vůbec ho nenapadne, že by je /: podrobil skutečným testům. Tak například poté, co ukončil práci v Oxfordu, odebral se do Li- • ■■ verpoolu, kde prováděl rozsáhlejší program testování. Vysokou ko-i relaci mezi rodiči a dětmi uvádí jako hlavní argument pro vroze-' nou inteligenci, výsledky rodičů však v práci nejsou popsány. Po padesáti letech práci četl L. S. Penrose, povšiml si chybějících dat i:': a zeptal se Buřta, jak tehdy inteligenci rodičů měřil. Starý pán od-;■ pověděl (podle Hearnshawa, 1979, str. 29): „Inteligence rodičů byla odhadována hlavně na základě jejich tehdejšího povolání, což ; bylo zjišťováno osobním dotazem; aby se tyto odhady standardizovaly, byla asi pětina rodičů také podrobena testům." Hearnshaw to komentoval (1979, str. 30): „Nedostatečné údaje a neopatrné závěry poznamenávají tento první Burtův výlet do hájemství genetiky. Hned zde, v počátcích jeho kariéry, můžeme rozpoznat zárodky pozdějších problémů." J. v případech, kde Burt testy prováděl, skutečně naměřené výsledky použil jen málokdy; a tam, kde se domníval, že neodrážejí 'skutečnou inteligenci, takovou jakou on sám a jiní experti subjek-•; tivně odhadli, provedl různé „úpravy". V jedné z větších prací připouští (1921, str. 280): „Výsledky testů jsem nebral tak, jak vyšly. Pečlivě jsme je probrali s učiteli a volně upravili pokaždé, když se ■ukázalo, že učitelův názor na relativní hodnocení vlastních žáků dává lepší odhad než syrové výsledky testů." JAK NEMĚŘIT ČLOVĚKA ( 294 ) ň. SKUTEČNÝ OMYL CYRILA BUŘTA ( 295 ) Podobný postup nepostrádá chvályhodný úmysl. Připouští se, že ~r obyčejné číslo, vypočítané během krátké série testů, nemůže pod- ; chytit tak delikátní věc, jakou je inteligence. Umožňuje to učitelům a těm, kdo dotyčného dobře osobně znají, uplatnit kvalifikova- i ný úsudek. Jistě je to však výsměch tvrzení, že se jedná ' o objektivní a rigorózní test speciální hypotézy. Protože jestli někdo předem věří, že děti z dobrých rodin jsou vrozeně inteligentnější, v jakém směru se budou asi výsledky přizpůsobovat? 10) Navzdory vzorku minimální velikosti, nelogickým tvrzením a pochybným postupům uzavírá Burt svoji práci z roku 1909 vyjádřením osobního triumfu (str. 176): „Inteligence rodičů může být děděna, inteligence jedince měřena a obecná inteligence analýzo- ' vána, to vše v míře, jakou by se až do dnešní doby odvážilo hájit jen málo psychologů." Když Burt v roce 1912 oprášil tyto výsledky v článku pro Eugň-nics Review, přidává další důkaz ze vzorku ještě menšího. Probírá : dvě dcery Alfreda Bineta, poznamenává, že jejich otec neměl pochopení pro spojování fyzických vlastností s mentálními dovednostmi, a pak upozorňuje, že jedna dcera, blondýna s velkou hlavou a teutonskými rysy, je objektivní a přímočará, zatímco druhá, tmavovlasá, je nepraktická a sentimentální. Touché. Burt nebyl blázen. Přiznám se, že jsem jeho práce začal číst ovlivněn okázalými reportážemi o jeho podvodníckych praktikách a domníval jsem se, že jde prostě o zcestného a prolhaného šarlatána. Skutečně se jím za komplikovaných okolností stal, jak jsme viděli na začátku této kapitoly. Postupně jsem k němu však získával respekt pro jeho ohromnou erudici, pro pozoruhodnou citlivost ve většině oblastí, pro jemnost a složitost jeho argumentů. Za většinu práce kterou udělal, jsem ho proti své vůli začal mít rád. Ve světle tohoto ocenění spíše překvapuje neobyčejná slabost veškeré argumentace o vrozenosti inteligence. Kdyby šlo jen o obyčejného blázna, zcestné argumenty by prostě jen poukazovaly na vyrovnanost jeho narušeného charakteru. V mém slovníku je fixní idea definována jako „utkvělá myšlenka nutkavě se opakující, často klamná, na níž jedinec ulpívá a jíž se nemůže zbavit".U) Vrozená inteligence byla Burtovou fixní ideou. Když napřímil své intelektuální schopnosti do jiných oblastí, pracoval čistě, důvtipně a často s velkým nadhledem. Když došlo na dědičnost inteligence, spadly mu na oči klapky a celé racionální myšlení, které mu nejdříve dobylo slávu a posléze zpečetilo jeho in- telektuální osud, se vlivem dogmatu o dědičnosti vytratilo. Je pozoruhodné, že ve stavu podobného myšlenkového rozpolcení mohl vůbec žít. Ještě pozoruhodnější se však jeví skutečnost, že tolik dalších lidí uvěřilo Burtovým tvrzením o inteligenci, když jeho tvrzení i výsledky, volně dostupné pro každého v běžných časopisech, obsahovaly spoustu zjevných chyb a falešných tvrzení. Můžeme si z toho vzít poučení o sdílených dogmatech maskovaných rouškou objektivity? pozdější argumenty Nebyl jsem snad nespravedlivý, když jsem se jal kritizovat vůbec první Burtovu práci? Nebyla snad mladická pošetilost posléze vystřídána dospělou moudrostí a opatrností? Vůbec ne! Burtův vývoj byl konzistentní. Argumenty z roku 1909 se nikdy nezměnily, nikdy nezjemnily a skončily nakonec výrobou podvodů. Vrozenost inteligence fungovala po celou tu dobu jako dogma. Posuďte sami hlavní argument Burtovy nejznámější knihy Zaostalé dítě {The Backward Child, 1937), napsané na vrcholu autorových sil - ještě předtím, než upadl do vědomé lži. Zaostalost je definována, a to nikoli za pomoci testů inteligence, opoždováním se ve škole: tyto děti pokulhávají ve školní práci více než rok za vrstevníky. Burt dovozuje, že pokud se vlivy prostředí vůbec projevují, tak by to mělo být u dětí této kategorie (děti, které jsou pozadu ještě více, budou patrně poškozeny i geneticky). Burt proto podnikl statistický výzkum prostředí a koreloval procento zaostávajících dětí s mírou bídy v různých londýnských čtvrtích. Spočítal působivou řadu vysokých korelací: 0,73 s procentem lidí žijících pod hranicí bídy; 0,89 s přelidněností; 0,68 s nezaměstnaností a 0,93 s dětskou úmrtností. Tato data zdánlivě poskytují prima facie důkaz vlivu prostředí na zaostalost dětí, avšak Burt si myslí něco jiného. Co když nejchudší duchem vytvoří nejchudší čtvrti a v nich se soustřeďují, co když stupeň bídy je jen nedokonalým odrazem genetické bezcennosti obyvatel? Atak Buřt, veden svou fixní ideou, prohlašuje za hlavní příčinu bídy vrozenou hloupost (1937, str. 105). Na pomoc si vezme především testy IQ. Většina zaostalých dětí se umístila o 1 až 2 směrodatné odchylky pod průměrnou hodnotou (70-85), v oblasti technicky označované jako „tupý" (v originále duli). Protože IQ je mírou vrozené inteligence, většina zaostalých dětí má ve škole špatné výsledky proto, že jsou hloupé, a ne proto (nebo jen nepři- JAK NEMĚŘIT ČLOVĚKA ( 29tí ) 5. SKUTEČNY OMYL CYRILA BUKTA ( 297 ) mo), že jsou chudé. Buřt opět oběhl celý kruh. Chtěl prokázat, že . nedostatek vrozené inteligence je hlavní príčinou špatných školních výsledků. Dobře věděl, že propojení mezi IQ a dědičností je nevyřešeným problémem a předmětem prudkých diskusí o významu IQ. Na mnoha místech připustil, že Stanford-Binetův test je jen nedokonalou mírou vrozenosti {viz 1921, str. 90). S použitím výsledků testů jako vodítka, uzavírá: „V nadpolovičním počtu případů se zaostalost jeví hlavně jako důsledek vnitřních mentálních faktorů - zde je tedy primární, vrozená a mimo jakoukoli naději na vyléčení." (1937, str. 110) Povšimněme si této zvláštní definice. Vrozený (v Burtově pojetí tedy i zděděný) znak je částí biologického uspořádání organismu. Avšak důkaz toho, že znak je výrazem přirozenosti a není formován okolím, ještě neznamená, že jsme bezmocní. Sám Burt trpěl dědičnou zrakovou vadou, žádný doktor nebyl schopen uzdravit jeho zrak. Burt nosil brýle a jediná mlha, která mu kalila zrak, se týkala myšlení. Zaostalé dítě přímo hýří odbočujícími poznámkami prozrazujícími Burtovy hereditární posuny. Píše například o potížích způsobených prostředím; o chronickém nachlazení chudiny; a probírá vrozenou náchylnost se zarážejícím důrazem na obrazné líčení: „... neobyčejně převládá právě u těch, jejichž obličeje jsou poznamenány vývojovými poruchami - kulatým ustupujícím čelem, předkusem, krátkým a vyvrácený nosem, ztluštělými rty, což dává dítěti ze slumů negroidní, ba přímo opičí výraz... ,Sotva antropoidní opice', komentoval situaci jeden ředitel školy, který své myšlenky rád shrnoval formou krátkých výroků." (1937, str. 219) Zamýšlí se i nad intelektuálními výkony Židů a připisuje je zčásti dědičné krátkozrakosti, která jim brání ve sportu a přispívá k jejich životu nad účetními knihami: „Každý Žid, který si vydělával na živobytí vedením účtů, musel být před vynálezem brýlí vyřazen v padesáti z práce, jak se u něho projevila dalekozrakost. Samotná krátkozrakost (jak z vlastní zkušenosti vím) není i bez brýlí až tak velkou překážkou pro práci zblízka." (1937, str. 219) burtova slepota O slepující sílu Burtových předsudků nejlépe posoudíme, když si povšimneme, jak se zhostil problémů jiných než inteligence. V těchto případech totiž prokazuje chvályhodnou opatrnost. Rozpoznává složitou příčinnost a jemné vlivy, které mohou být způsobeny pro- g.. středím. Brojí proti zjednodušujícím předpokladům a zdržuje se i ukvapených soudů s poukazem na nutnost dalších důkazů. Jakmile li se však vrátí ke svému oblíbenému tématu inteligence, klapky pa-í: dají přes oči a do popředí znovu vystupuje hereditární katechismus. S velkou účastí a citlivostí si všímal ponižujícího vlivu bídného \ prostředí. Zaznamenává, že 23 procent chudé londýnské mládeže (cockney youth) ještě nikdy nespatřilo pole nebo pruh trávy, „do-konce ani v Council parku", 64 procent nikdy nevidělo vlak a 98 ' procent nikdy nebylo u moře. Následující odstavec sice prozrazuje značnou míru paternalistické blahosklonnosti a stereotypu, ale je : i působivým popisem otřesné bídy v domovech dělnictva a jejího ; vlivu na dětskou duši (1937, str. 127): „Matka i otec znají jen neuvěřitelně malou oblast života mimo vlastní zkušenost a nemají nikdy čas, pohodu ani schopnost předat i to málo, co znají. Matčina konverzace se omezuje hlavně na úklid, vaření a hašteření. Otec, pokud není v práci, tráví většinu času ,Na růžku1, kde osvěžuje své sedřené tělo, nebo sedí doma u kamen, bez kabátu s čepicí na hlavě a v chmurné mlčenlivosti cucá svou dýmku. Slovník dítěte se omezuje na několik set slov, často nepřesných, neu-hlazených a nesprávně vyslovovaných, nebo nevhodných k použití ve školní třídě. V celé domácnosti není žádná literatura, která by si toto pojmenování zasloužila. Celý vesmír dítěte je omezen na cihlové zdi a puch kouře. Jak je rok dlouhý, nedostane se dál než do nejbližších krámů a na nejbližší hřiště. Venkov nebo pobřeží jsou pro ně jen prázdná slova, matně připomínající jakési místo, kam se posílají mr-záčci na zotavenou, a přiblížené nějakým fotografickým ,suvenýrem ze Southendu' nebo obrázkem .vzpomínky na Margate', vše zarámováno v mušličkách, připomínající svatební cestu rodičů." Burt k popisu přidává tento komentář „telnatého průvodčího autobusu": „Čtení knih není pro děcka, co si budou muset vydělávat na chléb. Je to jakoby si chtěli přidávat do obočí chloupky." Ve věcech nesouvisejících s inteligencí Burt používá všechny své bohaté znalosti. Jako příklad uvedu jeho názory na delikvenci a na leváctví. Burt o příčinách delikvence nezletilých hodně psal a přičítal ji složitým vztahům mezi dětmi a jejich okolím: „Problém nikdy netkví jen v ,problémovém dítěti1 - je vždy výsledkem vztahu mezi ním a jeho prostředím." (1940, str. 243) Jestliže si podobný soud zaslouží špatné chování, proč neříci totéž o špatných intelek- JAK NEMERIT ČLOVEKA ( 29S ) f, SKUTEČNÝ OMYL CYRILA BUETA ( 209 ) tuálních výkonech? Mohli bychom si myslet, že Buřt i v tomto případě spoléhal na výsledky testů: delikventi měli dobré ohodnocení \ a jejich chování vůbec nesouviselo s vrozenou hloupostí. Ve skuteč- [ nosti však testy delikventů dopadly stejně špatně jako testy chu- ' dých dětí považovaných Buřtem za vrozeně bezduché. A přesto se [ Burt domnívá, že výsledky testů IQ vrozené schopnosti, neodráže- I jí protože delikventi dělat testy odmítají: * i „K takové věci, která jim nepřipomíná nic jiného než návrat ke škol- \ ní drezuře, necítí zpravidla žádnou náklonnost a naopak projevují i značné znechucení. Od počátku předpokládají, že spíše propadnou, ; než aby uspěli, že je budou spíše kárat než chválit... Pokud se nep< kusíme o speciální taktiku, abychom rozptýlili jejich podezření a za- *■ jistili si spolupráci, budou jejich zdánlivé výkony ve všech podobných i testech mnohem nižší, než odpovídá jejich schopnostem... Při posuzo- ■: l: vání příčin delikvence mladistvých... je podíl způsobený duševními i poruchami bezpochyby zveličován všemi těmi, co věří výslovně jen na : i; Binet-Simonovu stupnici a nevšimnou si faktorů, které výsledky znehodnocují." (1921, str. 189-190) Proč si ale nepřiznat, že také bída často způsobí podobný nezájem a pocit porážky? Leváctví považuje Burt (1937, str. 270) za „motorickou poruchu, ... která značně narušuje běžné úkony ve školní třídě". Jako hlavrxí londýnský školský psycholog se proto jeho příčinám hodně věnuji-1. V tomto případě ho neváže žádné apriorní přesvědčení, a proto navrhuje širokou paletu možných vlivů prostředí, a pokouší se jí testovat. Studuje středověké a renesanční malby, aby zjistil, že Marie obvykle drží Ježíška na pravé straně. Božské batole ovine svou levou ruku kolem matčina krku a pravou ruku má volnou. Zajímá ho, zda převládající praváctví nějak odráží asymetrii vnitřních orgánů a potřebu jejich ochrany způsobenou našimi zvyklostmi. Jestliže srdce a žaludek leží vlevo od středové linie, pak bojovník i dělník budou zcela přirozeně odvracet levou stranu od možného nebezpečí, „svěří se solidnější podpoře pravé strany trupu, a budou k ovládání těžkých nástrojů a zbraní používat pravou ruku" (1937, str. 270). Nakonec však volí raději opatrnost a celou věc shrnuje s tím, že neví: „Musím se nakonec uchýlit k tvrzení, že asi všechny formy leváctví jsou dědičné jen nepřímo: zdá se, že do hry vstupují i postnatální vlivy... Stejně musím, opakovat, že zde i v jiných ob- lastech psychologie jsou naše znalosti až příliš kusé, než aby nám dovolily s jistotou prohlásit, co je vrozené a co ne." (1937, str. 303-304) . Nahraďme „leváctví" slovem „inteligence" a dostaneme tvrzení, které je modelem moudrého závěru. Ve skutečnosti je leváctví mnohem vyhraněnější vlohou než inteligence a pravděpodobně je také více vystaveno vlivům opravdové a vykazatelné dědičnosti. A přesto v případě, kdy si důvody pro vrozenost stály mnohem lépe, testuje Burt všechny možné vlivy prostředí - některé i dost přitažené za vlasy - a nakonec prohlašuje celý problém za příliš složitý, než aby se dal vyřešit. Burt politicky používá vrozenost inteligence Burt svou neochvějnou víru ve vrozenost individuální inteligence rozšířil jen na jediný případ průměrných rozdílů mezi skupinami. Neměl pocit (1912), že by se v oduševnělosti různé rasy příliš lišily, a domníval se (1921, str. 197), že rozdíly v chování dívek a chlapců jsou spíše výsledkem rozdílného rodičovského zacházení. Avšak rozdíly v sociálních třídách, důvtip úspěšných a tupost chudáků najednou už odrazem vrozených schopností podle Buřta jsou. Jestliže v Americe je hlavním sociálním problémem rasa, v Británii stojí na odpovídajícím místě třída. Ve své předělové12' práci (1943) o „schopnostech a příjmech" dospívá Burt k názoru, že „široká nerovnost v osobních příjmech je do značné míry, i když ne úplně, nepřímým důsledkem velkých rozdílů ve vrozené inteligenci". Výsledky „nepotvrzují názor (ještě pořád zastávaný mnohými školskými a sociálními reformátory), že zjevná nerovnost inteligence dětí a dospělých je hlavním a nepřímým důsledkem nerovnosti v ekonomických podmínkách" (1943, str. 141). li art se bránil obviněním, že si přeje omezovat výhledy dětí na úspěšnou kariéru tím, že považuje testy za míru vrozené inteligence. Naopak argumentuje, že testy mohou odhalit těch několik jedinců z nižších tříd, jejichž vysoká vrozená inteligence by zůstala jinak nerozpoznána pod nánosem vnějšího znevýhodnění. Protože „mezi národy je úspěch v boji o přežití stále více a více závislý na úspěších malé skupinky jedinců, které příroda obdařila neobvyklým darem schopností a charakteru" (1959, str. 31), tyto lidi je nutno odhalit a vypiplat, aby se „kompenzovala poměrná hloupost lidu obecného" (1959, str. 31). Je nutno je povzbuzovat a odměno- JAK NEMĚŘIT ČLOVEKA ( 300 ) S. SKUTEČNÝ OMYL CYRILA BUŘTA ( 301 ) vat, protože vzestup i pád národů nezávisí na genech charakterizujících celou rasu, ale na „změnách relativní plodnosti jejích vůdčích osobností nebo vůdčích tříd" (1962, str. 49). Testy by se mohly stát prostředkem, který by umožnil několika dětem uniknout z omezení značně neohebné třídní struktury. Jaký však byl dopad testů na naprostou většinu dětí z nižších tříd, které Buřt takto nespravedlivě označil jako dědičně neschopné dopracovat se k přílišné inteligenci - a z tohoto důvodu nezasluhující si vyšší sociální postavení? „Kterýkoli z nedávných pokusů postavit naši budoucí školskou politiku na předpokladu, že neexistují žádné skutečné rozdíly, nebo přinejmenším žádné důležité rozdíly v průměrné inteligenci různých sociálních vrstev je nejen odsouzen k neúspěchu, pravděpodobně ale také přinese zhoubné následky pro blahobyt národa jako celku a současně vyústí do zbytečného rozčarování samotných žáků. Fakta o genetické nerovnosti, ať už vyhovují našim osobním přáním nebo ne, jsou něco, čemu nemůžeme uniknout. (1959, str. 28)... Konečný limit dosažitelný dítětem je neúprosně dán omezením jeho vrozené kapacity." (1969) Burt rozšiřuje Spearmanovu teorii Cyril Burt je asi nejlépe znám jako zastánce teorie dědičnosti v oblasti mentálního testování, avšak jeho reputace jako teoretického psychologa spočívá hlavně ve faktorové analýze. Techniku sice sám nevymyslel, jak později tvrdil, ale byl Spearmanovým nástupcem doslova i v přeneseném smyslu, a stal se vůdčí postavou faktorové analýzy své generace. Ve faktorové analýze Burt dosáhl skutečné a podstatné úspěchy. Jeho složitá a dobře promyšlená kniha zpracovávající toto téma (1940) byla korunou celé Spearmanovy školy. Burt o ní píše, že „se může stát trvalejším přínosem pro psychologii než cokoli, co kdy napsal" (v dopise sestře, Hearnshaw, 1979, str. 154). Prosazoval také (i když nevynalezl) dvě důležitá rozšíření Spearmanova přístupu - invertovanou techniku (probíraná na str. 306), kterou nazýval „korelací mezi osobami" a rozšířenou verzi Spearmanovy dvoufaktorové teorie, již obohatil přidáním „skupinových faktorů" do oblasti mezi g a s. V roce 1909 se Burt ještě držel Spearmanovy linie. Spearman trval na tom, že každý test odráží jen dvě vlastnosti mysli - obec- ný faktor společný všem testům a specifický faktor typický pro daný test. Odmítal názor, že by svazky testů mohly tvořit jakousi tendenci ke „skupinovým faktorům" stojícím někde mezi jeho dvěma úrovněmi - nenacházel žádný důkaz „vlastností" známých ze starší psychologie, žádné svazky reprezentující například verbální, prostorové nebo aritmetické schopnosti. Ve své práci z roku L909 Burt u příbuzných testů sice zaznamenává „rozpoznatelné, avšak nepatrné" tendence ke shlukování. Prohlašuje je však za značně slabé a ignorovatelné (zanedbatelně malé jeho slovy), a míní, že jeho výsledky „potvrzují a rozšiřují" klasickou Spearmanovu teorii. Burt na rozdíl od Spearmana testy sám i prováděl (a byl zodpovědný za všechny londýnské školy). Studie ve faktorové analýze nepřestávaly ani nadále rozlišovat skupinové faktory, i když ty byly vždy jen doplňkem ku g. Burt si uvědomil, že skupinové faktory ignorovat nemůže, protože byly dobrým praktickým vodítkem pro směrování žáků. Co jiného, než zeje chytré nebo hloupé, se koneckonců dalo dítěti sdělit, pokud byl použit čistě spearmanovský přístup? Žáky však bylo třeba vést směrem k povolám, a to tak, že budeme hledat specifičtější oblasti jejich schopností i slabostí. Než se Burt dostal ke svým stěžejním pracím ve faktorové analýze, byla už Spearmanova těžkopádná tetrádová analýza nahrazena přístupem používajícím hlavní komponenty (jak je vyloženo na str. 306). Burt rozpoznával skupinové faktory pomocí projekcí výsledků jednotlivých testů na druhou a další hlavní komponentu. Vraťme se k obr. 28: v matici pozitivních korelačních koeficientů jsou vektory reprezentující jednotlivé testy ve skupinách. První hlavní komponenta - Spearmanovo g - probíhá středem svazku a rozlišuje mnohem více informace než kterákoli z dalších os. Burt si povšiml, že pokud platí Spearmanova teorie dvou faktorů, pak na následujících osách už nepůjdou rozpoznat žádné konzistentní trendy: vektory už nebudou tvořit shluky, protože jejich jediná společná proměnlivost se promítla na hlavní osu g. Jestliže však vektory vytvářejí podskupiny (shluky), pak první hlavní komponenta, má-li představovat nejlepší a průměrný odraz všech vektorů, probíhá mezi shluky. Protože druhá hlavní komponenta je kolmá na první, některé svazky se na ni musí promítat pozitivně, jiné negativně (jak znázorňuje obr. 28, kde se negativně promítají testy verbální a pozitivně aritmetické). Takové osy nazval Burt bipolárními faktory, právě z důvodu že zahrnovaly kladné i záporné projekce. JAK NEMĚŘIT ČLOVĚKA_______( 302 ) í >|; Shluky pozitivních a negativních projekcí pak označil jako skupinové faktory. f Burtovo rozpoznávání skupinových faktorů zdánlivě ohrožuje i Spearmanovu teorií, ve skutečnosti je však jejím rozšířením a vylepšením a Spearman je jako takové uvítal. Podstatou Spearmano-va učení je prvořadé postavení g a podřízení všech ostatních determinant tomuto parametru. Burtovo rozpoznání skupinových jl? faktorů tuto hierarchickou představu zachovalo a rozšířilo ji o dal- % ší úroveň mezi gas. Burtovo zpracování skupinových faktorů dokonce zachránilo Spearmanovu teorii před daty, která ji začínala f ohrožovat. Spearman totiž původně existenci skupinových faktorů :m popíral; postupně se však hromadilo více a více důkazů ve prospěch jejich existence. Mnozí analytici to považovali za důkaz zavržení g a za klín, který byl zaražen do celé Spearmanovy stavby. Burt stavbu opět zpevnil, zachoval vedoucí úlohu g a rozšířil Spearmanovu teorii vyčíslením další hladiny podřízené g. Faktory jsou, jak píše (1949, str. 199) „organizovány na hierarchickém základě... Je zde první všeobjímající obecný faktor, který prostupuje všemi poznávacími aktivitami; následuje poměrně malý počet širokých skupinových faktorů, vyjadřujících různé schopnosti klasifikované podle obsahu testů... Celá série je uspořádána na sestupných úrovních, přičemž faktory na nejnižších úrovních jsou nejvíce specifické a početné." Spearman byl tvůrcem teorie dvou faktorů, Burt prosazuje faktory čtyři: » obecný faktor čili Spearmanovo g; ® skupinové faktory, které rozpoznal on sám; s specifické faktory čili Spearmanovo s (charakteristiky jedné vlastnosti naměřené při každé příležitosti), a konečně • náhodné faktory, charakteristiky jedné vlastnosti naměřené jen jednou.3* Burt spojil všechny pohledy do jednoho celku. Vyjádřeno Spear-manovou terminologií, teorie byla monarchická, protože v ní dominovalo g, oligarchická, protože rozpoznávala skupinové faktory, \ i anarchická, protože u každého testu rozpoznávala i faktor s. Nešlo však o žádný kompromis - byla to plnohodnotná Spermanova teorie, jen doplněná o další úroveň podřízenou g. Navíc Burt přijal a do hloubky rozpracoval Spearmanovy názory ■.; na rozdíly ve vrozenosti různých úrovní. Spearman pokládal g za = vrozené a s za výsledek výcviku. Burt souhlasil a rozšiřoval vliv :i ň SKUTEČNÝ OMYT, CYRILA BUŘTA------( 303 ) : vzdělání i na své skupinové faktory. Rozlišuje mezi zděděným a nevyhnutelným g a skupinou speciálních schopností, které lze : vylepšit vzděláváním: „I když nenormální hodnota obecné inteligence nevyhnutně limituje pokrok ve výchově, málokdy se tak stává v případě defektu speciálních intelektuálních schopností." (1937, str. 537) Burt také prohlašuje, se svojí typickou vehemencí a vytrvalostí, že hlavní důležitost faktorové analýzy tkví v její schopnosti rozpoznat vrozené, trvalé kvality: „Od samých počátků své vzdělávací kariéry jsem pokládal za podstatné prokázat nejen to, že obecný faktor stojí v pozadí kognitivní skupiny duševních aktivit, ale také skutečnost, že tento obecný faktor (či některá z jeho důležitých součástí) je vrozeným čili trvalým." (1940, str. 57) „Hledání faktorů se tak do značné míry stává pokusem o nalezení vrozených vloh, které natrvalo napomáhají pozdějšímu chování jedince nebo ho omezují." (1940, str. 230) Burt a reifikace faktorů Jak Hearnshaw znechuceně konstatuje (1979, str. 166), jsou Burtovy názory na reifikaci neuspořádané a dokonce si i protiřečí (často i v jediné publikaci).,4) Reifikaci faktorů Burt označoval za pokušení, kterému je třeba se vyhýbat: „Je nepochybné, že tento příčinný jazyk, který obdivujeme do jisté míry všichni, má své kořeny v nepotlačitelné tendenci lidské mysli zpředmětnit a dokonce personifikovat cokoli se dá - tedy líčit poznané důvody jako realitu a obdařit tuto realitu aktivní silou." (1940, str. 66) O těchto chybách v myšlení píše velmi výmluvně: „Jednoduchá mysl všechny jevy ráda atomizuje; a tak se dočteme, že paměť sídlí ve frenologickém orgánu, vědomi je nacpáno do šišinky mozkové, tucet různých neduhů dostane společné jméno revma a je považováno za výsledek působení jediného specifického choroboplodného zárodku, prohlašujeme, že všechna síla sídlí ve vlasech nebo v krvi a že krása je elementární kvalitou, kterou lze nanášet jako email. Celý trend současné vědy však spočívá v hledám sjednocujících principů v systému propojených strukturních vztahů - nikoli v jednoduchých jednotkových příčinách." (1949, str. 237) Explicitně popírá možnost, že by faktory reprezentovaly jakési věci v hlavách (1937, str. 459): „Na ,faktory' musíme pohlížet jako JAK NEMĚŘIT ČLOVEKA ( 304 ) 5. SKUTEČNÝ OMYL CYRILA BUŘTA ( 305 ) na příhodné matematické abstrakce, a ne konkrétní mentální :íf .vlastnosti' sídlící v oddělených .orgánech* mozku." ■?:;| Jak jasněji by se to ještě dalo říci? !■ A přesto ve své autobiografické stati (1961, str. 53) Burt nesta- 3|f ví spor se Spearmanem na tom, zda faktory mají být reifikovány, ^tf ale na tom, jak je reifikovat: „Spearman ztotožnil svůj obecný faktor s ,mozkovou energií'. Já ho ztotožňuji s celkovou strukturou | mozku," A ve stejném článku poskytuje další podrobnosti o domnělé fyzikální lokalizaci vloh označených pomocí matematických fak- '"--f torů. Tvrdí, že skupinové faktory představují definované oblasti mozkové kůry (1961, str. 57), zatímco obecný faktor je mírou množství a složitosti mozkové tkáně". „V obecné charakteristice "V^ mozkové tkáně každého z nás - v obecné míře uspořádanosti neu- :||| ronů - vidím odraz obecného faktoru a vysvětlení vysoké pozitivní korelace získané srovnáním různých testů." (1961, str. 27-58, viz též 1959, str. 106)15) ;|| Abychom však nepodlehli pokušení pokládat tato pozdní prohlá- Si šení za posun v názorech od opatrného učence roku 1940 k vyšinu- í té soudnosti staršího muže zapleteného do podvodů, musím uvést, ^ že Burt vyslovil tytéž reifikační argumenty už v roce 1940, hned vedle varování před nimi (1940, str. 216-217): „I když obecný fak- ^ tor g neztotožňuji s žádným druhem energie, jsem připraven uznat jeho .skutečnou existenci' do stejné míry, jaká je oprávněně poža- .:;||; dována pro fyzikální energii (1940, str. 214). „Inteligenci vskutku JI'; nepovažuji za jakousi speciální formu energie, ale spíše za měřítko , určitých individuálních rozdílů ve struktuře centrální nervové ;||; soustavy - rozdílů, které by mohly být histologický popsatelné." . íf (1940, str. 216-217) Jde dokonce ještě dál a domnívá se, že samotný způsob vedení /jf nervových vzruchů (vše nebo nic) „opravňuje potřebu konečné analýzy až na úroveň .ortogonálních' faktorů" (1940, str. 222). Avšak nejlepším poukazem na Burtovy reifikační naděje je samotný titul .'.w jeho knihy z roku 1940. Nazval ji Faktory mysli (The Factors ofthe :;||; Mind). Burt tak následoval Spearmana v pokusech o nalezení fyzikální- ;;; ho popisu jakési substance v mozku, která by odpovídala matematickým faktorům odvozeným z korelačních matic mentálních testů. Sel však ještě dál a pustil se do zpředměňování i v oblastech, do nichž by se Spearman nikdy neodvážil. Burt nemohl prohlásit za sídlo pro své faktory něco tak materiálního a vulgárního jako kus. ^;|| nervové tkáně. Měl hlubší vizi, která evokovala samotného Platóna. Materiální objekty tohoto světa jsou jen dočasné a nedokonalé . reprezentace vyšších esencí ideálního světa, který je mimo dosah : našeho chápání. Během své dlouhé kariéry podrobil Burt faktorové analýze nej- [ různější soubory dat. Jeho interpretace faktorů odhalují platonic- ■; kou víru ve vyšší realitu, jen nedokonale ztvárněnou materiálními objekty, avšak přesto v nich rozpoznatelnou pomocí idealizace ■ jejích podstatných základních vlastností do hlavní komponenty. Analyzoval například řadu emocionálních znaků (1940, str. 406-408) a první hlavní komponentu identifikoval jako faktor „obecné emocionality". (Nalezl také dva bipolární faktory pro extroverta a introverta, euforii a smutek.) Při studiu mimosmyslo-vého vnímání objevuje také „obecný paranormální faktor" (Hearnshaw, 1979, str. 222). Analyzuje i lidskou anatomii a interpretuje první hlavní komponentu jako ideální lidský typ (1940, . str. 113). Z uvedených příkladů není nutno hned vyvozovat, že Burt věřil doslovně v jakousi vyšší realitu - možná uvažoval o idealizovaných obecných faktorech jen jako o principech, které pomáhají při klasifikaci a porozumění. Při faktorové analýze estetického vkusu však už otevřeně vyjadřuje přesvědčení, že existuje reálný standard krásy, nezávislý na přítomnosti lidí, kteří by tuto krásu oceňovali. Burt vybral 50 pohlednic s nejrůznějšími motivy zahrnujícími vše od velikých mistrů až po „nejhrubší a nejkřiklavější přání k narozeninám, jaké dokázal vyhrabat na stáncích ve slumech". Pak požádal skupinu pokusných osob, aby seřadily pohledy podle krásy a provedl faktorovou analýzu korelací mezi jednotlivými žebříčky. Na první hlavní komponentě opět odhaluje obecný faktor, prohlašuje ho za univerzální standard krásy a při popisu této vyšší reality mimovol-ně prozrazuje své pohrdám viktoriánskou monumentální sochařinou: „Vidíme krásu, protože je přítomna, nabízí se k vidění... Jsem ■v pokušení tvrdit, že estetické vztahy, podobně jako vztahy logické, mají nezávislou objektivní existenci: Venuše milétská zůstane krásnější než socha královny Viktorie na Mailu a Tádž Mahál nádhernější než Albertův pomník i poté, co všichni muži a ženy na Zemi zahynou působením plynů nějaké komety." Při analýze inteligence často tvrdíval (např. 1939, 1940, 1949), ■že každá úroveň jeho hierarchické čtyřfaktorové teorie odpovídá uznávané kategorii „tradiční logiky" tříd (1939, str. 85). Obecný J AK NEMĚŘIT ČLOVĚKA ._ ( 306 ) 5. SKUTEČNÝ OMYL CYRILA BURTA í 307 ) faktor odpovídá rodu (genus), skupinové faktory druhu (species), specifické faktory jsou proprium a náhodné faktory accidens. Zdá se, že tyto kategorie považuje za více než pouhé pomůcky k lidskému třídění složitostí světa, že pro něj znamenají nutné cesty k rozboru hierarchicky uspořádané skutečnosti. Burt zcela určitě věřil v jevy existující mimo materiální realitu každodenních objektů. Akceptoval většinu tvrzení parapsychologie a postuloval existenci „nadduše" čili psychona, což je jakýsi „druh skupinového vědomí vytvořeného podvědomou telepatickou interakcí mezi myslí některých dnes žijících lidí, snad propojeného s psychickým rezervoárem, z něhož se formovaly mysli dnes už : zemřelých lidí a do něhož se tyto mysli po smrti těla opět navrátily" (Hearnshaw, 1979, str. 225). V této vyšší oblasti psychické rea- : lity by „faktory mysli" mohly reálně existovat jako jakési způsoby (modes) univerzálního myšlení. Burtovi se podařilo propojit tři protikladné pohledy na podstatu faktorů: za prvé vhodné matematické abstrakce, za druhé skutečné entity dané fyzikálními vlast- ; nostmi mozku a konečně kategorie myšlení ve vyšším, hierarchie- ) ky organizovaném světě psychické reality. Spearman jako reifikátor příliš odvážný nebyl - nikdy nešel za • aristotelovské puzení k lokalizaci idealizovaných abstrakcí do fyzických těl. Burt se alespoň částečně vznesl nad tyto hranice - do platónského světa nad námi a za hranice fyzikálních těles. V tomto smyslu byl Burt nej odvážnějším a doslova nejrozsáhlejším zpředmětňovačem ze všech. Burt a politické použití g Faktorová analýza se obvykle provádí na korelační matici testů.. Burt zavedl „invertovanou" formu faktorové analýzy, matematicky ekvivalentní, ale postavenou na korelaci mezi osobami, a ne mezi testy. Zatímco při běžném použití každý vektor představuje výsledky několika lidí v jediném testu, při Burtově invertované metodě vektory odrážejí výsledky několika testů u jediné osoby. Jiný-: mi slovy každý vektor teď představuje osobu, a ne test, a korelace mezi vektory je mírou mentální příbuznosti jednotlivých účastníků testu. Proč se Burt tak namáhal s vývojem metody, která je sice běžné formě matematicky ekvivalentní, ale obecně mnohem pracnější a dražší (protože téměř vždy je v pokusu více lidí než testů)? Odpo- věď leží v Burtově zvláštním zájmu. Spearman a většina ostatních ! analytiků se snažila - pomocí studia korelací mezi testy sledující-; m i různé aspekty mentální činnosti - pochopit podstatu myšle-! ní nebo strukturu lidské mysli. Cyril Burt jako oficiální psycholog londýnského magistrátu (1913-1932) však potřeboval sestavovat pořadníky žáků. V autobiografické črtě (1961, stv. 56) píše: „Sir Godfrey Thomson se zajímal hlavně o popis testovaných dovednos-: tí a o popis jejich rozdílů. Já se zajímal spíše o testované osoby a o jejich odlišnosti." (zdůrazněno samotným Buřtem) Srovnávání nebylo pro Buřta abstraktní záležitostí. Přál si ! ohodnotit každého žáka svým vlastním charakteristickým způsobem založeným na dvou principech: . 1. Obecná inteligence je vyjádřitelnou a měřitelnou entitou (viz : Spearmanovog). 2. Obecná inteligence je téměř úplně vrozená a neměnitelná ' (Burtova fixní idea). Burt tedy hledal vztahy mezi osobami metodou lineárního řaze- i ní osob podle mentální hodnoty. Faktorovou analýzu používal k potvrzení platnosti lineární škály a k zastrkání lidí do této škály. „Hlavním úkolem faktorové analýzy", píše v roce 1940 (str. 136), ! ,je z empirického souboru testových měření odvodit jediné číslo j pro každého jedince." Burt hledá (1940, str. 176) ,jediný ideální řád, působící jako obecný faktor, společný všem examinátorům 1 i zkoušeným, převládající nad ostatními nepodstatnými vlivy, i když bezpochyby jimi ovlivnitelný". |;|| Ze všech teorií mentálních testů sklidila v Británii Burtova vize jediné stupnice založené na zděděných schopnostech největší ús- fSgpěch. Tak jako je Zákon na omezení imigrace hlavním vítězstvím amerických zastánců hereditární teorie v psychologii, takzvané zkoušky 11+ znamenaly stejný triumf pro jejich britské kolegy. Za tohoto systému, určeného ke směrování dětí do různých druhů středních škol, byly děti ve věku 10-11 let podrobeny rozsáhlým testům. Podle výsledků testů - z větší části jde o pokus o odhad,g - {Iffíbylo 20 procent žáků nasměrováno do gymnázia (grammar school), kde se mohli připravovat ke vstupu na universitu, zatímco zbytek *'!|šel do technických středních škol (secondary modern) a byl považován za neschopna obdržet vyšší vzdělání. Cyril Burt toto dělení hájil s poukazem na to, že jde o moudrý }í||krok k „odvrácení konečného úpadku a pádu, který postihl všech- :|:;§ny velké civilizace minulosti" (1959, str. 117): JAK NEMĚŘIT ČLOVĚKA ( 308 ) 5. SKUTEČNÝ OMYL CYRILA BUŘTA ( 309 „Je nezbytné v zájmu samotných žáků i národa jako celku, aby jedinci s nej vyššími schopnostmi - nejchytřejší z chytrých - byli rozpoznáni s tak vysokou přesností, jak to jen jde. Z dosavadních metod za tímto účelem vyzkoušených se takzvaná zkouška 11+ ukázala jako nejspolehlivější." (1959, str. 117) Burt si stěžuje jen na to, že dítě je testům a následnému výběru podrobeno až v příliš pozdním věku (1959, str. 32). Systém zkoušek 11+ a následného třídění do škol se vyvinul v souvislosti s řadou oficiálních zpráv vypracovávaných ve vládních výborech v průběhu dvaceti let (Hadowovy zprávy z let 1926 a 1931, Spensova z roku 1938, Norwoodova z roku 1943, Bílá kniha Výboru pro vzdělanost o rekonstrukci vzdělávání; roku 1944 to vše vedlo k Butlerovu zákonu o vzdělání, který určoval vzdělávací politiku až do šedesátých let, kdy labouristé rozhodli o zrušení výběru na základě 11+). Ve víru pozdějšího rozruchu kolem odhalených podvodů býval Burt často označován za autora zkoušek 11+. To není přesné - Burt nebyl dokonce ani členem všech těch nejrůz-: nějších zpravodajských výborů, i když jim často poskytoval odborné konzultace a hodně psal do jejich bulletinů.16' Sotva však záleží na tom, zda Burt sám vedl něčí pero. Zprávy ztělesňují typický pohled na vzdělání, ve kterém lze snadno odhalit vliv britské školy faktorové analýzy, zejména té její větve, která měla nejblíže k Cyrilu Burtovi. Zkouška 11+ byla vtělením Spearmanovy hierarchické teorie inteligence, s jejím vrozeným obecným faktorem prostupujícím veškerou poznávací aktivitou. Jeden z kritiků označil popsaný soubor zpráv za „oslavné hymny na g faktor" (Hearnshaw, 1979, str. 112). První ze zpráv - Hadowova - definuje intelektuální kapacitu, měřenou v testech Burtovými pojmy, jako obecnou vrozenou po-. znávací schopnost: „Během dětství postupuje intelektuální vývoj jakoby řízen v podstatě jediným ústředním faktorem, obvykle označovaným jako .obecná inteligence'. Tento faktor může být široce definován jako obecná vrozená intelektuální schopnost (zdůraznil SJG) a projevuje se patrně ve všem, na co dítě myslí, co říká a činí - zdá se, že jde o nej důležitější faktor ovlivňující výkon podávaný ve škole." Obecné zdůvodnění zkoušek 11+ tak poskytli britští faktoroví analytici; i některé detaily se dají vystopovat až k Burtově škole. Proč například testovat a třídit právě v jedenácti? Existovaly samozřejmě i praktické a historické důvody - v jedenácti se tradičně £ přecházelo ze základní školy na střední. Statistikové však poskytla li další dva důvody. 1. Ukázalo se, že během růstu dítěte hodnota g značně kolísá ® a poprvé se stabilizuje až ve věku 11 let. Spearman píše (1927, str. 367): „Pokud lze někdy měřit relativní množství g opravdu přesně, II tak je to ve věku kolem 11 let; naděje učitelů a rodičů, že by později hodnota g mohla stoupnout mnohem výše jako nějaké pozdní kvítko, se zdá být iluzorní." 2. Burtovy „skupinové faktory", které z hlediska dělení podle p. obecné inteligence mohou být nahlíženy jako komplikace, nehrají S; do 11 let ještě natolik významnou roli jako později. Hadowova zpráva z roku 1931 prohlašuje, že „speciální dovednosti se jen zřídil ka znatelně projevují před věkem 11 let". Burt často prohlašoval, že jeho hlavní cíl, když podporoval testy | 11+, byl „liberální" - měly poskytnout přístup k vyššímu vzdělání ::: těm znevýhodněným dětem, jejichž vrozený talent mohl zůstat ne-| rozpoznán. Nepochybuji o tom, že se tak pomohlo několika dětem : s velkým nadáním, i když sám Burt nevěřil, že by se v nižších vrst-;; vách mohlo skrývat příliš mnoho lidí s vysokou inteligencí. Věřil ta-; ké, že tento podíl rychle klesá s tím, jak se inteligentní lidé derou ;: nahoru po sociálním žebříčku, a tak stále více ochuzují nižší třídy li o intelektuální talent (1946, str. 15). Stejné tvrzení před pár lety re-■ cykloval R. Herrnstein, a způsobil tak značný rozruch.17' Největší dopad však měly zkoušky 11+ na lidské životy a naděje. Už první numerický výsledek nepřinesl povzbuzení - 80 procent ; dětí bylo z důvodů nízkých vrozených intelektuálních schopností označeno za lidi nevhodné pro vyšší vzdělání. Z oněch dvou let, které jsem za režimu 11+ strávil v Británii, se mi vkrádají na my-: sl dvě vzpomínky: 1. Děti už i tak označkované polohou školy, se denně plouží po ulicích ve školních uniformách, takže je lze snadno identifikovat jako ty neúspěšné. 2. Moje přítelkyně, která neprošla přes 11+, se přesto dostala na universitu. Podařilo sejí to jen pro-; to, že se naučila sama latinu. Její Škola totiž tento jazyk neučila, avšak k přijímacím zkouškám ji požadovali (kolik dělnických tee-i nagerů by však v sobě našlo potřebnou motivaci, ať už by byla jejich přání a talent jakékoli?). Burt byl naprosto oddán své eugenické vizi záchrany Británie cestou nalézání a vzdělávání toho mála lidí s výjimečným talentem. Co se ostatních týče, myslím, že jím přál to nejlepší a doufal, že jejich vzdělání bude v souladu se schopnostmi, tak jak je vnímal on. JAK NEMĚŘIT ČLOVĚKA_______( 310 ) Ale 80 procent lidí do plánu záchrany britské velikosti nebylo vůbec zahrnuto. O těch píše (1959, str. 123): „Nedílnou součástí vzdělávání dítěte by mělo být i poučení, jak čelit možnému propadu v 11+ (či jakékoli jiné zkoušce), tak jako se musí naučit snášet prohru pri běhu na půl míle, v boxerském ringu nebo ve fotbalovém zápase se sousední školou." Byl Burt vůbec schopen vcítit se do bolesti ze zmařených nadějí, najednou škrtnutých kvůli biologické pověře, když mohl s vážnou tváří srovnávat trvalé znamení intelektuální podřadnosti s prohrou v jediném sportovním zápolení? L. L. Thurstone a vektory mysli Thurstonova kritika a rekonstrukce L. L. Thurstone se narodil (1887) a vyrostl v Chicagu (doktorát na Chicagské universitě 1917, profesor psychologie tamtéž od; 1924 až do smrti v roce 1955). Asi není překvapující, že se muž,; který píše své stěžejní dílo v srdci Ameriky v době Velké krize, sta-; ne andělem vyhánějícím Spearmanovo g. Z této bohatýrské hmoty by se snadno dala uhníst následující moralizující pohádka: Thurstone, nezatížený zaslepujícími dogmaty třídních předsudků, pro-: hlédl reifikační blud a předsudky o dědičnosti, aby demaskoval g jako logicky pochybené, vědecky bezcenné a morálně zvrácené. Náš složitý svět však málokdy dovolí vzniknout podobným scénářům, a tato pohádka by byla stejně falešná a prázdná jako většina; pohádek tohoto druhu. Thurstone sice odstranil g i kvůli některým; z uvedených důvodů, avšak nikoli proto, že rozpoznal hluboké pojmové omyly, které ho zrodily. Ve skutečnosti Thurstone g neměl rád, protože ho vnímal jako ne dost reálné! Thurstone nepochyboval, že hlavním cílem faktorové analýzy by: měla být snaha o identifikaci skutečných prvků mysli, které by mohly být propojeny s definovanými příčinami. Cyril Burt nazval; svoji hlavní knihu Faktory mysli (The Factors ofthe Mind), Thurstone, vynálezce geometrického popisu testů s faktory jako vektory (obr. 28 a 29, str. 270-271), nazval tu svou Vektory mysli {The Vp.c-tors of the Mind, 1935). „Úkolem faktorové analýzy je odkrýt; schopnosti mysli." (1935, str. 53) Thurstone se domníval, že Spearmanova a Burtova metoda hlavních komponent selhala při identifikaci pravých vektorů mys--' 5. SKUTEČNÝ OMYL CYRILA BU1ÍTA________{311 ) ... ...li proto, že umístili faktorové osy do nesprávné geometrické polohy. Vytrvale brojil proti první hlavní komponentě (která dávala ■ Spearmanovo g) i proti ostatním komponentám (které určovaly „skupinové faktory" ve svazcích pozitivních a negativních projekcí ; testů). První hlavní komponenta, Spearmanovo g, je velkým průměrem všech testů v maticích pozitivních korelačních koeficientů, kde všechny vektory musí směrovat přibližně stejným obecným smě-. rem (obr. 264). „Jaký psychologický význam může mít taková osa", ptá se Thurstone, Její poloha přece závisí na použitých testech, a proto se drasticky mění od jedné skupiny testů ke druhé?" Podívejte se na obr. 32 převzatý z rozšířené verze Thurstoneovy knihy Vektory mysli (1947). Křivky vytvářejí sférický trojúhelník na povrchu koule. Každý z vektorů vychází ze středu koule (není vidět) a protíná povrch v místě vyznačeném jedním ze 12 malých kroužků. Thurstone předpokládá, že 12 vektorů představuje testy pro tři druhy „skutečných" vlastností mysli: A, B, C (jestli chceme, můžeme je nazvat třeba verbální, numerické a prostorové). Levá skupina dvanácti testů zahrnuje osm testů, které měří hlavně prostorové schopnosti, a jsou proto seskupeny v blízkosti C; dva testy měří schopnosti verbální, a leží blízko Ä, a poslední dva odrážejí numerické dovednosti. Na počtu a výběru testů v sadě není nic závazného. Taková rozhodnutí jsou libovolná; zadavatel testů nemůže ve skutečnosti žádné rozhodnutí učinit, protože ani předem neví, který z testů bude ty které vlastnosti merit. U jiné skupiny testů (pravá strana na obr. 32) se může stát, že bude obsahovat osm na verbální dovednost a po dvou na zbylé dvě dovednosti. Tři vlastnosti jsou podle Thurstonea reálné a nemění svoji polohu, ať už je použitá kombinace testů jakákoli. Co se však stane se Spearmanovým gl Je to jednoduše průměr všech testů a jeho poloha - na obrázku vyznačená jako x - se znatelně posunuje kvůli tak naprosto náhodnému důvodu, jakým je, že jedna skupina testů zahrnuje více prostorových testů (což posune vektory blíže k pólu C) a jiná více testů verbálních ig blíže k A). Jaký možný psychologický význam může g mít, když je to jen průměr, zmítaný změnami v počtu testů měřících různé schopnosti? Thurstone píše o g (1940, str, 208): „Takový faktor lze rutinně nalézat pro každou množinu pozitivně korelovaných testů, a nemá jiný význam než ten, že je průměrem všech schopností vyžadovaných danou skupinou testů jako celkem. V důsledku toho se proměňuje od jedné skupiny JAK NEMĚŘIT ČLOVEKA ( 312 ) 5. SKUTEČNÝ OMYL CYRILA BUŘTA ( 31:) ! k druhé a nemá jiný hlubší psychologický význam mimo rámec da- ■. ného souboru testů, který kdosi náhodou poskládal... Nemůže nás přece zajímat obecný faktor, který není ničím jiným než průměrem náhodné kolekce testů." Burt identifikoval skupinové faktory vyhledáním pozitivní a i ■ gativní projekce na druhou hlavní komponentu i na komponenty ; další. Thurstone této metodě vytrvale oponuje. Ne snad z důvodů matematických, ale protože má pocit, že testy nemohou mít nega- ■ tivní průměty na reálné „věci". Jestliže faktor představuje skuteč- \ ný vektor mysli, potom individuální test může odrážet mysl čn.» tečně - a pak bude mít na vektor pozitivní průmět nebo se nenaměří nic a není co promítat. Žádný test však nemůže mít negativní průmět na skutečný vektor mysli: „Záporná hodnota... by se musela interpretovat tak, že přítomnost ! nějaké schopnosti má škodlivý vliv na výsledek testu. Snadno mů me pochopit, jak přítomnost dovednosti může dopomoci k výkonu, a můžeme si též představit, že nemá vliv žádný. Ale sotva si lze před- ; stavit dovednosti, které jsou jednou užitečné a podruhé škodlivé. 32. Thurstoneova ilustrace toho, jak se poloha první hlavní komponenty ' (vyznačena křížkem) mění v závislosti na druhu testů zahrnutých do sou- ;■ boru. Správná faktorová matice kognitivních testů neobsahuje příliš mnoho negativních vstupů, a v ideálním případě by neměla obsahovat žádné." (1940, str. 193-194) Thurstone se proto rozhodl najít „správnou faktorovou matici", a to tak, že eliminoval negativní průměty testů na osy a udělal z nich projekce pozitivní nebo nulové. Hlavní komponenty Spear-mana a Buřta tento úkol plnit nemohly, protože chtě nechtě obsahovaly samé pozitivní průměty na první ose g, avšak na dalších (bipolárních) osách se nacházely kombinace pozitivních i negativních skupin. Thurstoneovo řešení je geniální a představuje jeden z pozoruhodně originálních, a přesto jednoduchých postupů v celé historii faktorové analýzy. Místo, aby první osu definoval jako velký průměr všech vektorů a ponechal ostatním osám postupně se ztenčující zbytkovou informaci vektorů, položil si otázku, proč neumístit všechny osy do blízkosti svazků vektorů? Svazky mohou odrážet existenci skutečných „vektorů mysli", jen nedokonale odrážených jednotlivými testy. Faktorová osa položená do blízkosti svazku bude mít vysoké pozitivní projekce všech testů měřících onu základní dovednost a jen velmi nízké nebo nulové projekce testů ostatních měřících dovednosti jiné (pokud tyto základní dovednosti zůstávají nezávislé a nekorelované). Jak ovšem, čistě matematicky, postavit faktorové osy do blízkosti svazků? Zde Thurstone prokazuje svůj veliký nadhled. Burtono-vy a Spearmanovy osy hlavních komponent (obr. 28) neleží v jediné možné a dosažitelné poloze. Představují jen jedno z možných řešení, které je diktováno Spearmanovým apriorním přesvědčením, že existuje jediná obecná inteligence. Toto řešení je vázané na teorii - není z matematického hlediska nevyhnutelné. A teorie přece může být špatná. Thurstone se rozhodl podržet jednu vlastnost Spearmanova a Burtova schématu. Tou je tvrzení, že jeho faktorové osy zůstávají navzájem kolmé, a tudíž matematicky nekorelované. „To proto," vyvozuje Thurstone, „že skutečné vektory mysli musí přece reprezentovat nezávislé primární dovednosti." Thurstone tedy vypočetl Spearmanovy a Burtovy hlavní komponenty a pak je otáčel do různých poloh, dokud se nenacházely co snejblíže existujícím vektorovým svazkům (zatímco zůstávaly na sebe kolmé). V této rotované poloze bude každá faktorová osa místem vysokých pozitivních průmětů těch několika vektorů, které JAK NEMĚŘIT ČLOVEKA__( 314 ) jsou v její blízkosti, a nulové nebo skoro nulové projekce všech vektorů z jiných svazků, V případě, že každý z vektorů měl vysokou projekci na jednu z os a nulovou nebo skoro nulovou projekci na osy ostatní, jednalo se o takzvanou obecnou strukturu. Faktorový \ problém se tak změnil na hledání obecných struktur pootáčením f faktorových os z orientace hlavních komponent do polohy svazkům . vektorů co nejbližší. Na obr. 28 a 29 je celý proces znázorněn geo- : metricky. Vektory jsou seskupeny do dvou svazků představujících i-verbální a matematické testy. Na obr. 28 je první hlavní kompo- ; nenta (g) průměrem všech vektorů, zatímco druhá komponenta jo , bipolární, s průmětem verbálních testů na negativní a matematic- j kých na pozitivní část osy. Na tomto bipolárním faktoru nejsou pří- • liš dobře definovány ani verbální, ani matematické svazky, protože { většina v nich obsažené informace se už promítla do g a na druhou j osu toho už moc nezbylo. Jestliže se však osy pootočí do takové polohy, že vznikne Thurstoneova obecná struktura (obr. 29), pak oba jj svazky zůstanou dobře definovány, protože každý z nich se nachá- j zí poblíž faktorové osy. Aritmetické testy se do vysoké míry promí- j tají na první osu jednoduché struktury a jen málo na osu druhou; ľ verbální se naopak promítají na druhou osu a málo na osu první. í Faktorový problém se v praxi neřeší geometricky, ale výpočtem. Thurstone používal k odhalení jednoduché struktury několik matematických kritérií. Jedno, dosud používané, se nazývá varimax neboli hledání maximálního vzájemného kontrastu každé z pooto- , čených faktorových os. „Variace" osy se získá z rozptylu průmětů jednotlivých vektorů na tuto osu. Variace je nízká u první hlavní komponenty, protože na ni mají všechny testy pozitivní projekci a rozptyl je omezený. Je však vysoká na rotovaných osách usazených do blízkosti svazků, protože na nich najdeme velmi vysoké, velmi nízké nebo nulové průměty, což zvyšuje rozptyl hodnot.19) Výpočty hlavních komponent a obecných struktur jsou matematicky rovnocenné - žádný z nich nelze nadřadit. Pootočením os se informace nezíská, ani neztrácí - je pouze jinak přerozdělena. Přednost jedné nebo druhé metody spočívá ve významu, jaký jim přiřadíme. První hlavní komponenta nepochybně existuje. Podle Spearmana má být opečovávána jako míra vrozené obecné inteligence. Podle Thurstonea je jen bezvýznamným průměrem náhodného souboru testů, bez jakéhokoli psychologického významu, a musí se vypočítat jen jako mezikrok, než se přistoupí k rotaci směrem k jednoduché struktuře. S. SKUTEČNY OMYL CYRILA BUŘTA_______.. I 315 ) Ne u všech souborů lze „obecnou strukturu" takto definovat. Náhodný slepenec bez jakýchkoli svazků nemůže být souborem faktorů uchopen tak, aby některé vektory měly na těchto faktorech vysoké průměty a jiné nízké nebo žádné. Existence jednoduché struktury naznačuje, že vektory jsou seskupeny do svazků a že ty-:to svazky jsou na sobě relativně nezávislé. Thurstone jednoduché struktury mezi vektory mentálních testů neustále nacházel, a proto prohlásil, že testy měří malé množství nezávislých „primárních mentálních dovedností" neboli vektorů mysli. Jde tedy v určitém smyslu o návrat ke starší psychologii vlastností, považujícími mysl za soubor nezávislých dovedností. „Znovu a znovu dochází k tomu, že když nalezneme matici s vysokým počtem nulových hodnot, vymizí současně hodnoty negativní. Nezdá se, že by to byla pouhá náhoda. Příčinu musíme pravděpodobně hledat v oddělených mentálních procesech v pozadí, které se podílejí na různých úkolech... Tyto procesy nazývám základními mentálními dovednostmi." (1940, str. 194) Thurstone věřil, že nalezl reálné mentální vlohy s definovanými geometrickými polohami. Základní mentální dovednosti (PMA od Primáry Mental Abilities) nemění svoji polohu ani počet při použití různých souborů testů. Verbální PMA je na svém vymezeném místě, ať už ji v jednom souboru testů měříme jen třemi testy a ve druhém pětadvaceti. „Faktorové metody si kladou za cíl izolovat základní dovednosti pomocí objektivních experimentálních postupů, a tak může být otázkou, kolik dovedností vlastně soubor úkolů představuje." (1938, str. 1) Thurstone reifikoval osy své jednoduché struktury jako PMA, a snažil se zjistit, kolik jich vlastně je. Jeho názor se měnil podle toho, jak nalézal nové dovednosti nebo spojoval několik už existujících, avšak základní model jich zahrnoval sedm: V (verbal comprehension) - porozumění významu slov W (word íluency) - plynulost používání slov N (number) - manipulace s čísly S (spatial visualization) - prostorová představivost M (associative memory) - asociativní paměť P (perceptual speed) - vnímavost It (reasoning) - logické myšlení20' Co se však v průběhu otáčení os stalo s naším g - se Spearma-novou obecnou vrozenou inteligencí, které nelze uniknout? Jednoduše se ztratila, a není jí více (obr. 29). Thurstone zpracoval stej- JAK NEMEKIT ČLOVEKA ( 316 ) ň. SKUTEČNY OMYL CYRILA BUŘTA ( 317 ) ná data, na jejichž základě Spearman a Burt odhalili g. Najednou \ však, místo hierarchie s vládnoucí vrozenou obecnou inteligencí ■ a množinou podřízených naučitemých dovedností, vystupuje ze ; stejných dat skupina nezávislých a rovnocenných PMA, bez hic- 1 rarchie nebo dominantního obecného faktoru. Jaký psychologický í význam si mohlo g nárokovat, když představovalo jen jedno í z možných uspořádání informace, jež byla dostupná i radikálně í odlišným, i když matematicky totožným interpretacím? O své nej- l známější empirické práci píše Thurstone toto (1938, str. vii): „Zatím jsme v naší práci nenalezli žádný Spearmanův obecný faktor,.. Na dnešní úrovni znalostí můžeme tvrdit, že testy, o kterých ae ' i předpokládalo sycení jakýmsi společným obecným faktorem, rozdč- [ lují svoji variaci mezi primární faktory, z nichž ne každý je přítomen ve všech testech. V souboru 56 testů analyzovaných v předkládané práci jsme nebyli schopni odhalit žádný společný obecný faktor." Rovnostářský výklad PMA Skupinové faktory určující speciální dovednosti prodělaly v dějinách faktorové analýzy zajímavou odyseu. Ve Spearmanově systému byly nazývány „narušiteli" tetrádové analýzy a byly proto často záměrně eliminovány vynecháním všech testů mimo jednoho z daného svazku. Je to zajisté pozoruhodný způsob, jak učinit hypotézu pro falzifikační snahy neprůstřelnou. Ve své známé práci, zaměřené na důkaz existence skupinových faktorů podrobili Brown a Stevenson (1933) 300 desetiletých chlapců souboru 22 testů. Vypočítali několik znepokojivě vysokých tetrád, a tak vypustili dva testy „protože 20 pro účely našeho zkoumání naprosto postačovalo". Posléze pro vysoké tetrády vyhodili ještě jeden, s omluvou, že „není hříchem vypustit jeden test z tak velkého souboru". Další skupina vysokých hodnot je přinutila vypustit tetrády, které obsahovaly všechny korelace dvou testů ze zbývajících 19, neboť „průměr všech tetrád je u těchto korelací více než pětkrát vyšší než pravděpodobná chyba". Nakonec po této eliminaci celé čtvrtiny všech tetrád mělo zbylých 11 tisíc tetrád už rozložení blízké normálnímu. A tak prohlašují, že Spearmanova „teorie dvou faktorů uspokojivě prošla testem praxe". „V tomto důkazu spočívá základ a další rozvoj vědecké experimentální psychologie; a navzdory své skromnosti můžeme konstatovat, že v jistém smyslu jde o ,Koper-nikovskou revoluci'." (1933, str. 353) Pro Cyrila Buřta byly skupinové faktory, i když reálné a hrající důležitou roli při výběru povolání, jen doplňkem k dominantnímu a vrozenému g. Pro Thurstonea se staré skupinové faktory staly prvotními mentálními dovednostmi (PMA). Představovaly dále ne-redukovatelné částice mysli -g bylo pouhým přeludem. Na Koperníkovu heliocentrickou teorii lze pohlížet i jako na čistě matematickou hypotézu, která umožňuje jednodušší vyjádření stejných astronomických dat, jež Ptolemaia vedly k postavení Země do středu Vesmíru. A Koperníkovi opatrní a praktičtí ochránci, včetně autora předmluvy k dílu De Revolutionibus, ve světě plném inkvi-zičních tribunálů a seznamů zakázaných knih, zdůrazňovali jen tuto pragmatickou stránku teorie. Koperníkova teorie však nakonec způsobila velký rozruch, když ji jeho následovníci, vedení Galileem, přestali vnímat jen jako numerické zjednodušení výpočtů pohybů planet, ale brali ji spíše jako tvrzení o uspořádání nebes. Podobně se vyvíjelo soupeření mezi oběma školami: Spearmano-vou a Burtovou na jedné straně, Thurstoneovou na straně druhé. Jejich matematické teorie byly rovnocenné - a obě zasluhovaly stejnou podporu. Spor nabyl na zběsilosti a intenzitě, protože obě školy prosazovaly radikálně odlišné názory na skutečnou povahu inteligence - přijetí jedné, nebo druhé znamenalo přijetí podstatně odlišných zásad pedagogické praxe. Při Spearmanově g bylo možno každé dítě umístit na jedinou stupnici vrozené inteligence - všechno ostatní bylo jen doplňkem. Obecná dovednost může být měřena velmi brzo, a děti tak lze nasměrovat na životní dráhu podle toho, jak slibné jsou výsledky (jako v případě zkoušek 11+). Přijmeme-li však Thurstoneovy PMA, není zde k měření žádná obecná dovednost. V něčem jsou dobré jedny děti, a jiné zas vynikají v nějakých jiných a nezávislých mentálních kvalitách. Pokud byla jednou zlomena hegemonie g, začaly všude jako jarní kvítí rašit nové a nové PMA. Thurstone jich rozeznával jen několik, ale některé vlivné systémy jich rozpoznávaly až 120 (Guilford, 1956), nebo dokonce více {Guilford, 1959, str. 477). Guilfordových 120 faktorů nebylo rozpoznáno empiricky - vyplývaly z teoretického modelu, který se dal dobře znázornit jako hranol o stranách 6x5x4 = 120; úkolem empirických studií bylo takto definované faktory dodatečně rozpoznat v reálu. JAK NEMĚŘIT ČLOVEKA ( 318 ) ■H Nil ■ Řazení žáků na lineární škálu však nemělo místa ani v Thursto-neově světě jen několika PMA. Esencí každého dítěte je jeho individualita, píše Thurstone (1935, str. 53): „I v případě, že bude možno jedince popsat pomocí omezeného množství nezávislých vztažných dovedností, zůstane každý člověk odlišným od kteréhokoli jiného člověka. Každého jedince snad mů-: žeme popsat pomocí standardních hodnot pro malý počet nezávislých dovedností, i tak však počet permutací těchto čísel bude pravděpodobně postačovat k uchování jedinečnosti." Amerika se svými rovnostářskými tradicemi (jakkoli zřídka praktikovanými), Amerika nacházející se uprostřed hospodářské krize, která zbídačila velkou část její intelektuální elity, hází rukavici tradičnímu britskému pojetí ztotožňujícímu sociální postavení s vrozenými hodnotami. Spermanovo g bylo odsunuto a s ním se vypařila i představa o obecné mentální hodnotě. Spor mezi Buřtem a Thurstonem by se dal vnímat i jako matematická diskuse, kam umístit faktorové osy. Bylo by to však stejně krátkozraké jako interpretovat spor Galilea s církví jako soutěž dvou matematicky rovnocenných představ o planetárním pohybu, Burt tento širší kontext určitě nahlédl, a proto zkoušky 11+ proti Thurstoneovu útoku hájil: „Kvůli ukvapenému názoru, že obecný faktor byl konečně zlikvidován, se ve vzdělávací praxi zabydlela myšlenka, že nadále už není třeba při hodnocení schopností dětí posuzovat obecné dovednosti. K rozdělení dětí do škol stačí jen přihlížet k jejich schopnostem speciálním. Tvrdí se tedy, že zkoušky 11+ by se měly provádět nejlépe podle principu závodů z Říše divů, kde všichni vyhrávají a každý jednotlivec získá nějakou cenu." (1955, str. 165) Thurstone na druhé straně hřiště tvrdě loboval a formuloval argumenty (a alternativní testy) k podpoře svého názoru, že děti by se neměly posuzovat na základě jediného čísla. Snažil se místo toho ocenit každého jako individuum spojující silné i slabé stránky, a to pomocí hodnocení pomocí řady PMA (svědectvím o jeho úspěchu je měnící se praxe testování v USA; viz Guilford, 1959, Tud-denham, 1962, str. 515). „Místo abychom se pokoušeli popsat mentální vlohy jedince jediným číslem typu mentálního věku nebo IQ, je vhodnější popis pomocí souboru těch primárních faktorů, o kterých se ví, že jsou důležité... Jestliže i přesto bude někdo trvat na jediném čísle typu IQ, pak ho může dostat ve formě průměru ze známých dovedností. Po- 5. SKUTEČNÝ OMYL CYRILA BUŘTA ( 319 ) dobné vyjádření však přináší zamlžení popisu každého člověka. Výhody i omezení testovaných jedinců jsou skryty v jediném čísle." (1946, str. 110) O dvě stránky dále Thurstone otevřeně spojuje svoji abstraktní teorii inteligence se sociálními hledisky, která zastává: „Tato práce je v souladu nejen s vědeckým cílem zaměřeným k identifikaci rozpoznatelných mentálních funkcí. Zdá se, že je i v souladu s přáním diferencovat třídění lidí tím, že ohodnotíme každého pomocí mentálních a fyzických kladů, které ho činí jedinečným." (1946, str. 112) Thurstone provedl stěžejní přestavbu, aniž se dotkl hlubších předpokladů motivujících Buřta a Spearmana - reifikace a heredi-tarismu. Pracoval v mezích ustálených tradičních argumentů faktorové analýzy a výsledky i jejich význam přepracoval bez nutnosti změnit základní předpoklady. Thurstone nikdy nepochyboval, že PMA jsou entity, které mají identifikovatelné příčiny (viz jeho raná práce z roku 1924, str. 146-147, kde lze rozpoznat zárodky odhodlám reifikovat abstraktní pojmy - v tomto případě snahu po sdružovaní - jako věci v nás). Dokonce si myslel, že jeho matematické metody budou schopny určit vlastnosti mysli ještě dříve, než biologie získá nástroje k jejich : ověření: „Je dost možné, že PMA budou docela slušně izolovány pomocí metod faktorové analýzy ještě předtím, než jejich existenci potvrdí neurologie nebo genetika. Nakonec se však výsledky různých metod zkoumajících totožné jevy musí shodnout." (1938, str. 2) Vektory mysli jsou sice reálné, ovšem jejich příčiny mohou být složité a pestré. Thurnstone připustil možný silný vliv prostředí, ■ avšak zdůraznil vrozené biologické vlastnosti: „Může se stát, že některé faktory budou definovány endokrinologický; jiné mohou být definovány pomocí biochemických a biofyzikálních parametrů : tělních tekutin a ústřední nervové soustavy; další mohou spočívat v neurologii nebo prokrvení jistých anatomických partií; ještě další mohou zahrnovat parametry dynamiky autonomního nervového systému; a ještě další budou vyjádřeny v pojmech zkušenosti ■ a vzdělání." (1947, str. 57) Thurstone napadal zastánce vlivu prostředí a na svou podporu uvedl zjištění o dědičnosti PMA u identických dvojčat. Věřil také, že cvik vrozené rozdíly obvykle zvýrazní, a to i v případě, že se zlepší výsledky jak u skupiny nadaných, tak i nenadaných dětí: JAK.NEMĚŘIT ČLOVĚKA ( 320 ); ^SKUTEČNÝ OMYL CYRILA BUŘTA ( 321 ) „Dědičnost hraje důležitou roli v určování duševních výkonů. Já sáiri- \?J| jsem přesvědčen, že argumenty zastánců vlivu prostředí vězí v příliš : sentimentálních pohnutkách. Někdy se dokonce chovají fanaticky. Jestliže fakta podporují genetickou interpretaci, potom biology ne] ■<■ obviňovat z toho, že nejsou demokratičtí. Protože pokud se v tomto ] případě chová někdo nedemokraticky, je to matka Příroda. Co se ty- [ če otázky, zda mentální schopnosti mohou být vylepšeny cvikem, je- ', dinou smysluplnou odpovědí je: ,Ano'. Na druhé straně však, jestliže ' se dva chlapci značně liší například ve vizualizačních schopnostech i a budou oba podrobeni stejnému výcviku v této dovednosti, obávám se, že se na konci výcviku budou lišit ještě více než předtím" (1946, j: str. 111). V průběhu celého vypravování se snažím ukázat, že neexistuje žádný jednoduchý vztah mezi vlivem sociálního postavení a biologickou zátěží (dědičností). Nemohu vám předvést žádnou karikaturu padoucha zatracujícího celé rasy, třídy nebo jedince jednoho pohlaví do trvalé biologické podřadnosti; neexistuje ani kladný hrdina vychvalující neredukovatelné kvality každé lidské bytosti. Do složité rovnice se musí vnést další neznámé. Teorie dědičné inteligence se stává nástrojem nálepkování skupin jen ve spojitosti s vírou v možnosti klasifikace podle stupnice a vírou v různou hodnotu lidí. Burt obě hlediska ve své hereditární syntéze sjednotil. Thür stone Buřta dokonce co do naivní formy reifikace předčil, a hereditárním tvrzením nijak neodporoval (i když je určitě nikdy neprosazoval s cílevědomou zarputilo stí jako Burt). Odmítal všnk řadit a hodnotit podle jediné škály obecné hodnoty. A protože zničil Burtův hlavní nástroj - Spearmanovo g - změnil dějiny mentálních testů. Spearmanovo. a Burtova reakce V době, kdy Thurstone rozptýlil g jako iluzi, Spearman ještě žil ,/. a oplýval typickou bojovností. I Burt byl na vrcholu své moci a vli- ; vu. Spearman, jenž po třicet let chytře hájil g začleněním kritiky do vlastního ohebného systému, si uvědomil, že Thurstonea takto zapracovat nemůže: „Doposud se všechny útoky nag' nakonec oslabily a zbyly z nich jen pokusy o jeho jednodušší vysvětlení. Ted' však došlo k naprosto odlišné krizi - v nedávné práci nezbývá k vysvětlení nic - obecný faktor prostě zmizel. Zmíněná studie navíc nepatři mezi tuctové. V souladu s jedinečností jejího autora, soudnosti celého záměru, srozumitelností a obsáhlostí záběru nalezne nová práce L. L. Thurstonea o PMA jen stěží sobě rovného koňku-renta." (Spearman 1939, str. 78) Spearman uznává, že g jako průměrná hodnota získaná z testů může měnit svoji polohu v závislosti na zvoleném souboru testů. Toto lavírování však považuje za zanedbatelné vedle skutečnosti, gize jeho směřování, dané vše prolínající pozitivní korelací mezi testy, se nemění. Thurstoneovi se nepodařilo g eliminovat, jen jeho existenci zamlžil pomocí matematického triku, jímž ho rozkousko-val mezi tolik skupinových faktorů, že jednotlivé fragmenty připadající na každý z nich už nebylo možné rozpoznat "(1939, str. 14) ■ Spearman pak obrátil proti Thurstoneovi jeho vlastní zbraň. Jako přesvědčený reifikátor Thurstone věřil, že PMA jsou reality exi-ptující ve fixovaných polohách fázového prostoru. Argumentoval, že V Spearmanovy a Burtovy faktory nejsou „skutečné", protože jejich |počet i poloha se od jednoho souboru testů k druhému mění. Spear-: man opáčil, že v tom případě nejde o invariantní vektory mysli ani ; u PMA, protože i ty jsou artefakty zvolených testů. PMA lze vytvorí řit velmi jednoduše sestavením série redundantních testů, které budou několikrát měřit tutéž vlastnost, což povede ke vzniku úzké-; ho svazku vektorů. Podobně lze kteroukoli PMA rozptýlit omezením nebo vypuštěním příslušných testů. PMA vůbec nejsou invariantními místy, která by existovala dávno před zavedením testů pro jejich identifikaci - jsou produkty samotných testů. „A tak dospíváme k názoru, že skupinové faktory jsou vším, jen ne malým počtem ostře vymezených ,prvotních' schopností: jejich i počet je nekonečný, s nekonečnou variabilitou rozsahu, a dokonce nestálou existencí. Jakákoli složka dovedností se může stát skupinovým faktorem, a může jím proto přestat být." (1939, str. 15) Důvod ke stížnostem Spearman měl. Tak například dva roky poté objevil Thurstone novou PMA, kterou nebyl schopen interpretovat (Thurstone a Thurstone, 1941). Pojmenoval ji proto X1 a identifikoval ji pomocí vysoké korelace mezi třemi testy, které zahrnovaly počítání teček. Připustil dokonce, že kdyby se v souboru vyskytoval náhodou jen jediný tečkový test, o existenci Xl by se vůbec nedověděl: „Všechny tyto testy sdílejí společný faktor; protože však jsou tečkové testy prakticky izolované od zbytku souboru a nemají výrazný průmět ani na číselný (N) faktor, nemáme vůbec žádnou představu o podstatě tohoto - faktoru. Bezpochyby jde JAK NEMĚŘIT ČLOVĚKA ( 322 ) 5. SKUTEČNÝ OMYL CYRILA BUŘTA ( 323 ) o funkci, která by se v případě, že by soubor obsahoval jen jediný i tečkový test, ztratila mezi specifickými odchylkami ostatních testů." (Thurstone a Thurstone, 1941, str. 23-24) Thurstoneova oddanost reifikaci ho učinila slepým k očividné al- j ternativě. Předpokládal, že X1 skutečně existuje a předtím ho ne- . rozpoznal jen proto, že do souboru nezařadil dostatečný počet pří- j slušných testů. Avšak co když je X1 výtvorem samotného testu j a byl „objeven" jen díky svazku vektorů, jež poskytlo redundantní ) měření (spolu s možnou PMA). Jediný test tohoto druhu by mohl í být považován za výstřelek? f Thurstoneovo tvrzení, že PMA nezávisí na testech a že stejné J faktory se budou objevovat v každém správně sestaveném souboru testů, tak trpí kazem. Thurstone říká, že jednotlivé testy budou vždy zaznamenávat stejné PMA jen v tom případě, že jde o obecnou strukturu, která je „kompletní a mnohonásobně definovaná" (1947, str. 363). To znamená, že jen tehdy, když jsou všechny vek- ; tory mysli vhodně určené a umístěné. Kdyby skutečně existovalo jen několik vektorů, pak každý další test nutně zapadne do správné a neměnné polohy uvnitř neměnné obecné struktury. Avšak nic takového jako „mnohonásobně definovaná" obecná struktura se všemi odhalenými faktorovými osami nemusí vůbec existovat. Co když počet faktorových os není omezen a s novými testy může bez omezení stoupat? Co když jsou osy opravdu závislé na testech a ne- ; představují tedy žádnou entitu? Už jen skutečnost, že odhad počtu základních dovedností může kolísat od sedmi u Thurstonea až po Guilfordových 120, napovídá, že vektory mysli mohou být spíše výtvory mysli. Zatímco Spearman se na Thurstonea vrhá v obraně svého milovaného g, Burt se přidává s obranou věci jeho srdci stejně blízké -hájí identifikace skupinových faktorů svazky pozitivních a negativních projekcí na bipolárních osách. Thurstone souhlasí, že faktory musí být zpředmětněny, a oba pány napadá, jen protože sám nesouhlasí s metodou, kterou používají. Odsoudil Spearmanovog jako příliš nestabilní co do polohy a zavrhl Burtovy bipolární faktory, protože přece nemohou existovat „negativní dovednosti". Burt docela správně namítá, že Thurstone je poněkud humpoláckým reifiká-torem. Faktory přece nejsou materiálními objekty v hlavě, ale jen klasifikačními principy, které slouží k uspořádaní reality. (Burt však často hájil i přesně opačnou pozici; viz str. 303-306). Klasifikace postupuje pomocí logických postupů (dichotomie a antitéze; Burt, 1939). Negativní projekce neznamenají, že příslušná osoba má čehosi méně než nic. Zaznamenávají jen. relativní kontrast mezi dvěmi abstraktními kvalitami myšlení. Více něčeho obvykle zna-umená méně čehosi jiného - viz úředničinu či vědeckou práci. A nakonec Spearman i Burt vytahují svůj nej silnější trumf: Thurstone nepředkládá přesvědčivé přepracování jejich reality, ale jen alternativní matematický postup ke zpracování stejných dat. „Samozřejmě bychom si mohli vypracovat metodu faktorového výzkumu, která by vždy poskytovala takové rozmístění faktorů, aby bylo patrné .hierarchické' členění toho, co (pokud chceme) bývá nazýváno ,obecnou strukturou'. Výsledky by opět přinášely jen málo nebo nic: za pomoci první metody můžeme vždy prokázat, že ■ obecný faktor existuje, za pomoci druhé zase, dokonce pro stejný soubor dat, že neexistuje." (Burt, 1940, str. 27-28) Ale copak Burt se Spearmanem nechápali, že taková obrana znamená zavržení nejen. Thurstonea, ale i jich samých? Měli bezpochyby pravdu - Thurstone nedokázal existenci alternativní skutečnosti. Přišel se zcela odlišnými předpoklady o struktuře mysli a vypracoval matematický postup, který těmto představám více vyhovoval. Tato kritika však se stejnou intenzitou padá i na hlavy Buřta a Spearmana. I oni začali s představou o podstatě inteligence a vymysleli matematický systém na její podporu. Jestliže tentýž datový soubor lze směstnat do dvou různých matematických schémat, jak lze prohlásit jedno za realitu a druhé za úchylnou fušeřinu? Co když jsou oba pohledy chybné a jejich spo-: léčný nezdar vězí ve společně sdíleném bludu - ve víře v možnost zpředmětnění faktorů? Kopernik měl pravdu i navzdory tomu, že pomocí ptolemaiovské-ho systému lze spočítat pohyby planet také přijatelně. Burt se Spearmanem mohli mít pravdu, i kdyby Thurstoneovy matematické postupy zpracovávaly stejná data se stejnou snadností. K obhajobě jednoho nebo druhého pohledu je nutno získat legitimní důkaz z oblasti vně matematiky. V tomto případě by musela být jedna nebo druhá teorie podpořena biology. Kdyby někdy biochemici odhalili Spearmanovu mozkovou energii, kdyby neurologové jednou zmapovali Thurstoneovy PMA do definovaných oblastí mozkové kůry, byl by položen základ k preferování jedné, nebo druhé teorie. Obě strany se na biologii odvolávaly a předkládaly jakési chabé důkazy, avšak dosud nebyla nalezena žádná skutečná spojitost mezi neurologickými objekty a faktorovými osami. JAK NEMĚŘIT ČLOVĚKA -—- ( 324 r:í;rf Máme k dispozici jen matematiku, proto nemůžeme ani jeden ze:::'@| systémů prohlásit za platný. Oba jsou zatíženy pojmovým omylem reifikace. Faktorová analýza je citlivý nástroj k popisu; nervi vsi i'm si, že by mohla odhalit nějaké těžko uchopitelné (a iluzorní) ťakto- •• ry nebo vektory, mysli. Thurstone nesvrhnul z trůnu g, protože jeho systém byl pravdivý, ale protože měl stejnou vadu - tím odhalil metodologické chyby celého počinu.21 Šikmé osy a g druhého řádu Ve světle skutečnosti, že Thurstone byl průkopníkem geometrického zobrazování testů jako vektorů, je dost překvapující, že ne-přišel okamžitě na technickou potíž spojenou s analýzou. Pokud mají být testy v pozitivní korelaci, pak všechny vektory se musí nacházet v souboru, kde žádná z dvojic nebude svírat úhel větší než 90° (pravý úhel znamená nulovou korelaci). Thurstone se pochopitelně snažil osy své jednoduché struktury umístit tak blízko [p k j ednotlivým svazkům vektorů, j ak to j en šlo. Přesto však trval na ;; pravém úhlu mezi osami. Kvůli tomu ovšem osy nemohou nikdy ležet v nejtěsnější blízkosti vektorů (obr. 33). Důvod nemožnosti sladění obou požadavků je ten, že vektory musí svírat úhly menší než 90°, proto se jakékoli dvě osy svírající pravý úhel nutně octnou vně souboru vektorů. Proč neopustit tento požadavek, proč no-^S' umožnit osám, aby i ony mohly být korelované (tj. aby svíraly úhel menší než pravý), a nedovolit jim ležet uvnitř vektorových svazků? v Navzájem kolmé osy mají velkou výhodu - jsou matematicky nezávislé (nekorelované). Pokud chceme definovat faktorové osy jako „primární dovednosti mysli", pak bude asi lepší, aby korelované v nebyly, protože pokud připustíme jejich vzájemnou korelaci, mohlo by to znamenat, že to, co tuto korelaci (vzájemnou závislost) vyvolává, je ještě více „primární" než osy samy. Korelované osy však mají jiný druh pojmové výhody - lze je umístit blíže ke svazkům vektorů, které mohou reprezentovat „mentální dovednost". V sys- \± tému vektorů odvozených z matice pozitivních korelačních koefici-entů to oběma způsoby najednou nejde: buď jsou faktory navzájem : :> nezávislé a leží vně svazků, nebo jsou korelované a mohou se na-cházet v nich. (Žádné z řešení není výhodnější než druhé a každé ^ z nich má za určitých okolností své výhody. Korelované a nekorelo-.'\ vané osy se používají, a spor pokračuje i do dnešních dnů počítačo- : vé rafinovanosti.) ^■SKUTEČNÝ OMYL CYRILA Bi.rR.TA______( 325 ) Thurstone zavedl metodu pootočených os a obecné struktury na počátku třicátých let. Koncem tohoto desetiletí začíná experimentovat s tzv. šikmými obecnými strukturami čili systémy s korelovanými osami. (Nekorelované osy jsou ortogonální neboli navzájem kolmé; korelované jsou šikmé, protože svírají úhel menší než rpravý.) Podobně jako ortogonální jednoduché struktury, dají se i šikmé vypočítat různými způsoby, přičemž vždy je cílem umístit osy do svazku vektorů. Na obr. 33 je znázorněna jedna poměrně jednoduchá metoda, kdy se faktorovými osami stávají vektory leží-icí na vnějším okraji svazků. Srovnejme obr. 29 a 33 a povšimněme si, jak se osy reprezentující matematické a verbální dovednosti přesunuly z polohy vně svazků (při ortogonálním řešení) k samot-nýni svazkům (u šikmé metody). ;33. Thurstoneova šikmá jednoduchá struktura pro stejná měření jako na robr. 29 a 30. V tomto případě jsou faktorové osy totožné s okrajovými Vektory svazku. verbální matematické •JAK NEMĚŘIT ČLOVĚKA____________( :«u ; Většina faktorových analytiků pracuje s předpokladem, že kore- " ' ' lace by mohly mít své příčiny a že faktorové osy by mohly napomo- í ci při jejich identifikaci. Jsou-li však faktorové osy sarny korelova- ' né, proč neuplatnit stejný argument a netázat se po možné ještě I hlubší příčině stojící v pozadí této nové korelace. Šikmé osy jednoduché struktury pro mentální testy jsou obvykle v pozitivní kore- I laci (jako na obr. 33). Nešlo by příčinu jejich korelace ztotožnit se Spearmanovým g? Není starý dobrý obecný faktor přece jen nevy- j hnutelným východiskem? I Thurstone se trápí s tím, co sám nazývá g druhého řádu. Při- j znám se, že nevím, proč se s tím tak obtížně vypořádává, pokud < ovšem nepřipustíme, že léty práce s pravoúhlými osami se jeho po- > hled zafixoval a zpočátku mu nedovoloval přijmout řešení zdánlivě neznámé. Protože pokud někdo skutečně rozuměl geometrickému 1 vyjádření vektorů, tak to byl on sám. Geometrické vynesení nutně znamená, že šikmé osy budou v pozitivní korelaci, a že tedy nutně musí existovat obecný faktor druhého řádu. Faktor g druhého řádu je jen zdlouhavější způsob, jak říci to, co naznačují už samotné korelační koeficienty - že téměř všechny korelace mezi mentální- ;■ J mi testy jsou pozitivní. V každém případě se Thurstone nakonec sklání před nevyhnutelností, a připouští existenci obecného faktoru druhého řádu. V jednom případě ho dokonce popisuje přímo spearrnanovsky (1946, str. 110): „Zdá se, že existuje velký počet speciálních dovednosti, které mohou být faktorovými metodami odhaleny jako primární. V pozadí všech těchto speciálních dovedností existuje jakýsi ústřední energizující faktor, který podněcuje jejich aktivitu." s Mohlo by se zdát, že po všech těch hlasitých a zuřivých sporech Thurstonea s britskými faktoristy dochází k jakémusi důstojnému kompromisu, který více straní Burtovi a Spearmanovi, a nešťast- i; ného Thurstonea staví do nezáviděníhodné pozice člověka, který: bojuje o zachování tváře. Pokud korelace šikmých os vyúsťuje do g druhého řádu, nebylo snad Burtovo a Spearmanovo fundamenta- v listické trvání na obecném faktoru od samého začátku opodstatněné? Thurstone sice mohl ukázat, že skupinové faktory mohou hrát :: důležitější roli, než byl ochoten připustit kterýkoli britský fakto-rista, ale nepotvrdila se nakonec opět nadvláda g? Takovou interpretaci přináší Arthur Jensen (1979), avšak hru- ;: bě tím zkresluje celou historii sporu. Faktor g druhého řádu nevedl ke sjednocení dvou oddělených škol - Thurstoneovy a britské; 5. SKUTEČNY OMYL CYRILA BUŘTA _ nwvodi dokonce ani k jejích vzájemnému znatelnému kompromisu. Výše citované pasáže z Thurstonea o nesmyslnosti řazení podšije IQ a nutnosti sestrojit pro každého jedince profil založený na primárních mentálních dovednostech (PMA), byly napsány až povité, co uznal existenci obecného faktoru druhého řádu. Školy se ne-■: sjednotily a Spearmanovo g nebylo obhájeno, a to ze tří zakladeních důvodů: 1. Pro Spearmana a Buřta nemá g jen prostou existenci - musí vládnout. Pro britskou školu byl charakteristický hierarchický po-i hled - s dominantním vrozeným g a podřízenými skupinovými fak-: tory měnitelnými cvikem. Jak jinak by mohli hájit zkoušky typu :; 11+? Vždyť se předpokládalo, že tato zkouška měří řídící mentální sílu, která určuje obecný potenciál dítěte, a formuje celou jeho ^intelektuální budoucnost. Thurstone připustil existenci g druhého řádu, ale pokládal tuto veličinu za druhotnou vzhledem k primárním mentálním doved-ji nostem (PMA). Když odhlédneme od všech psychologických spekulací, je Thurstoneův pohled po matematické stránce více opodstatněný. Korelace šikmých os jednoduché struktury, g druhého řádu, nese podstatnější část informace z původní matice testů. Ve srov-nání s tím nese Spearmanovo g jen zřídkakdy (první hlavní kom-v ponenta) více než polovinu veškeré informace. Celý psychologický aparát a všechny jeho praktické výstupy nebyly u britské školy : spojeny s pouhou přítomností g, ale s jeho nadvládou. Když Thurs-' tone vydává v roce 1947 přepracovanou verzi Vektorů mysli, připouští existenci obecného faktoru druhého řádu, ale ani potom se nepřestává stavět do opozice k britským analytikům. Jeho vlastní schéma pokládá skupinové faktory za hlavní a obecný faktor druhého řádu za zbytkový, zatímco jeho protivníci vynášejí # a za druhotné pokládají skupinové faktory. 2. Hlavní důvod pro názor, že Thurstoneův alternativní pohled ruší nutnost Spermanova g, přetrvává v plné síle. Thurstone odvozuje alternativní interpretaci ze stejných dat prostým pootočením os. Od té doby nelze přímo přecházet od matematiky faktorových os k psychologickému významu. Jak je možné se rozhodnout za nepřítomnosti jakýchkoli biologických dat pro podporu jednoho či druhého schématu ? Vědec bude nakonec volit, i když si to nerad přizná, na základě vlastního vkusu a předem daných představ, vycházejících z jeho osobního založení a kulturního zázemí. Spearman a Burt, privilegovaní obča- jak neměřit Člověka------------■— < 328 ) né třídním povědomím zatížené Británie; hájili g a jeho lineární'.-, řazení. Thurstone dával přednost individuálnímu profilování; a mnohosti primárních dovedností. Při jedné příležitosti Thursto-ne nechtěně utrousil humornou poznámku o technických rozdílech mezi ním a Buřtem a řekl, že Burtův sklon spíše k algebraickému než geometrickému výrazivu spočívá v Burtově nedostatku prosto-... rové PMA: „Burt evidentně nemá rád grafické interpretace, vždyť.; jeho text neobsahuje jediný diagram. Možná, že takové případy, upozorňují na individuální rozdíly mezi vědci vedoucí posléze k rozdílným metodám a interpretacím." (1947, str. ix) 3. Burt a Spearman postavili svou psychologickou interpretaci faktorů na víře, že g je dominantní a že je reálné - že představuj e vrozenou, obecnou inteligenci, která poznamenává přirozenost každého člověka. Thurstoneova analýza je ponechala přinejlepším jen se slabým a druhořadým g\ Co by se však stalo, kdyby spor vyhráli-a kdyby dokázali nevyhnutelnost dominantního gl Jejich tvrzení by', nakonec stejně selhalo, z důvodu zásadního, a přesto dlouho nepovšimnutého. Problém spočíval v logickém omylu, kterého se všichni tito analytikové dopustili snahou zpředmětnit faktory jako entity. Ironií osudu vůbec nezáleželo na celé té historii, kterou jsem zde vylíčil. I kdyby se Burt a Thurstone nikdy nenarodili, i kdyby se všichni pracovníci v oboru po celou dobu spokojili se Spearmanovou dvoufaktorovou teorií a po třičtvrtě století by pěli ódy na g, i tak by tento blud v nezmenšené míře trčel z celého počínání. Skutečnost, že existuje pozitivní korelace mezi testy, patří mezi nejméně překvapující objevy v celých dějinách vědy. Pozitivní korelace je totiž předpovědí snad každé z protichůdných teorií, které se pídí po jejích příčinách. A to včetně obou extrémů: čistě heredi-tárního vysvětlení, k němuž byli blízko Burt se Spearmanem, i vy-, světlení pouhým vlivem prostředí (žádný myslitel nebyl natolik bláznivý, aby ho hájil). V prvním případě lidé bud prospívají nebo neprospívají, a to tak či onak, ale ve všech druzích testů podobně, protože jsou od přírody buď chytří nebo hloupí. Ve druhém případě jsou opět úspěšní nebo neúspěšní, podle toho, zda jako děti jedli, četli, učili se a žili v dostatku či v bídě. Protože oba extrémy předpokládají vším prostupující vysokou pozitivní korelaci, sám fakt její existence nevysvětluje vůbec nic a nepotvrzuje ani žádnou z teorií. Protože g je jen jednou z propracovaných cest, jak lze korelaci vyjádřit, nevypovídá jeho domnělá existence vůbec nic o jejích příčinách. |s, skutečný omyl cyrila buřta__„_i_ ( 329 ) Thurstone o aplikaci faktorové analýzy | Thurstone sice občas vypouštěl do světa velikášská prohlášení f o vysvětlujícím potenciálu své práce, byla v něm však i nitka f skromnosti, kterou u Buřta nebo Spearmana nikdy nepozorujeme. Ve- chvílích sebereflexe uznával, že použití faktorové analýzy jako metody je jen odrazem zoufale nízké úrovně poznání v celém obo-ru. Faktorová analýza je hrubou empirickou technikou, která se používá v situacích, kdy příslušná disciplína ještě nespočívá na pevných pilířích a musí si nějak poradit se záplavou syrových dat, ; v dobré víře, že uspořádání korelací jí naznačí, jaký další slibněj-ším směr má zvolit. Thurstone píše (1935, str. ix): „Nikoho dnes nenapadne zkoumat základní zákony klasické mechaniky pomocí korelačních nebo faktorových metod. Tyto zákony jsou už dostatečně známé. Kdybychom o zákonitostech volného pádu nic nevěděli, bylo by smysluplné podrobit faktorové analýze množství vlastností těles padajících nebo vrhaných z vyvýšeného místa. Ukázalo by se, že se najeden z faktorů do vysokého stupně promítá doba pádu a překonaná dráha a že tento faktor neobsahuje žádný průmět hmotnosti padajících objektů. Užitečnost faktorových metod se tedy projevuje v přední linii vědeckého zkoumání," Nic na tom nezměnil ani v přepracovaném vydání Vektorů mysli (1947, str. 56): „Často se setkáváme s nepochopením průzkumnické podstaty faktorové analýzy. Faktorová analýza je použitelná zejména v neprobádaných předních liniích věd... Je užitečná zejména tam, kde v podstatě chybí základní a plodné pojmy a kde je obtížné navrhnout klíčové experimenty. Nové metody hrají jen skromnou roli - umožňují nám vypracovat tu nejhrubší mapu nové oblasti zkoumání." Povšimněme si stejné formulace o „přední linii" vědy. Podle Thurstonea rozhodnutí použít faktorovou analýzu jako hlavní metodu odráží hlubokou neznalost principů a příčin. To, že se nej větší faktoroví analytici v psychologii nikdy od těchto metod neodpoutali, a to navzdory všem řečem o neurologii, endokrinológii a jiných možných cestách k odkrytí vrozených biologických vlastností, dokazuje, že měl pravdu. Celá tragédie tohoto vypravování tkví v interpretaci JAK NEMĚŘIT ČLOVĚKA--------------í 330 > vrozeného a dominantního g, prosazovaného britskými psychology navzdory stavu věcí. - Výsledkem byly zmařené naděje milionů lidí. Epilog: Arthur Jensen a zmrtvýchvstání Spearmanova g Když jsem v roce 1979 dával dohromady tuto kapitolu, věděl jsem, že duch Spearmanova g ještě pořád straší v moderních teo- fM riích o inteligenci. Myslel jsem si však, že jeho obraz je už zastřený a vliv neznatelný. Domníval jsem se, že historická analýza omylů :g..[ při jeho formulaci a použití už odhalila skryté bludy některých sou-',í:^ časných názorů na inteligenci a IQ. Nikdy jsem neočekával, že by se mohla vynořit obrana IQ z čistě spearmanovské perspektivy. .-.rj: V tu dobu se však nejznámější americký zastánce teorie dědic- j nosti Arthur Jensen odhalil jako nepoučený spearmanovec a svoji ! osmisetstránkovou obhajobu IQ postavil na reálné existenci Ze £ j stejného bludu vychází i nedávná, stejně dlouhá Gaussova křivka (1994) Richarda Herrnsteina a Charlese Murraye. Jensenův omyl rozeberu zde a jeho gaussovskou verzi v prvních esejích na konci knihy. Dějinné omyly často podléhají recyklaci. Jensen provádí většinu svých faktorových analýz podle metody preferované Buřtem a Spearmanem - podle orientace hlavních komponent (i když připouští i g ve formě Thurstoneových korelací mezi šikmými strukturními osami). V rozsahu celé knihy pojmenovává a reifikuje jednotlivé faktory, s běžným a neplatným odkazem jen na matematické struktury. Máme tak g pro obecnou inteligenci, ale také různá g pro obecnou atletickou dovednost (s podřízenými skupinovými faktory pro sílu ruky nebo ramena, koordinaci ruky a očí nebo rovnováhu). Jensen explicitně definuje inteligenci jako ,g faktor nekonečně velké a rozmanité množiny, mentálních testů" (str. 249). A na jiném i|S místě: „Identifikujeme inteligenci s faktorem g. Každý test je do té :||;: míry testem inteligence, do jaké řadí jedince na osu g." (str. 224). :;-IQ je naším nejúČinnějším testem inteligence, protože se při fakfo-rové analýze testů promítá ve vysoké míře na první hlavní kompô- ;;■::■ nentu (g). Udává (str. 219), že Úplný IQ test podle Wechslerovy stupnice pro dospělé má korelaci s g asi 0,9, zatímco Stanford-Bi-netova verze z roku 1937 přibližně 0,8. Přitom g je „vysoce stabilní':.£ během následujících věkových období" (naopak několik menších l 5 SKUTEČNÝ OMYL CYRILA BUŘTA__________(331 j ■skupinových faktorů může i chybět, a v každém případě jsou . nestabilní). Jensen. prohlašuje „všudypřítomnost" g, a rozšiřuje svůj záběr : i do oblastí, které by překvapily i Spearmana. Do svých pořadníků neumísťuje jen lidi; věří, že všechna stvoření lze seřadit na stupni-■ cig, s amébou na nejnižším stupni (str. 175) a s mimozemskými in- teligencemi na vrcholu (str. 248). Od doby, co jsem četl Kantovy ^.spekulace o vyšších bytostech na Jupiteru, které jsou přemostěním mezi člověkem a Bohem, jsem se nesetkal s tak explicitním Ěetěz-y cení bytí. Jensen spojil dva nejstarší kulturní předsudky myšlení Západu - žebřík pokroku jako model organizace života a reifikaci nějaké abstraktní kvality jako kritérium pro sestavení pořadí. Jensen volí „inteligenci", a skutečně se odvažuje tvrdit, že výkony bezobrat-lích, ryb a želv při jednoduchých behaviorálních testech ve zdrob-nělé formě odrážejí tutéž podstatu, které se lidem dostává v míře mnohem vrchovatější - totiž g reifikované na měřitelný objekt. Evoluce se tak stává šplháním po žebříku pokroku do sfér s vyšším a vyšším g. Jako paleontolog nepřestávám žasnout. Evoluci lze spíše přirovnat k bohatě větvenému keři, než k lineární stupnici pokroku. Jensen rozlišuje „různé úrovně vývojové škály - žížaly, kraby, ryby, želvy, holuby, potkany a opice". Copak si neuvědomuje, že dnešní dešťovky a krabi jsou potomky linií, které se vyvíjely nezávisle na obratlovcích po dobu více než 500 milionů let? Nejsou našimi předky! A nejsou ani „nižší" ani méně komplikovaní než člověk, v žádném smyslu slova! Jsou vyjádřením úspěšných řešení pro jejich vlastní způsob života; nelze je hodnotit podle zpupného názoru, že jedna zvláštní forma primátů je standardem všeho živého. A co se týče obratlovců, „želva" není, jak tvrdí Jensen, „fylogenetický výše postavená než ryba". Želvy se vyvinuly mnohem dříve než většina dnešních ryb. Existují stovky druhů želv a téměř 20 000 druhů kostnatých ryb. Takže která ryba a která želva? Myslí si Jensen opravdu, že řada, holub - potkan - opice - člověk, představuje evoluční posloupnost teplokrevných obratlovců? Jensenova karikatura evoluce odhaluje, že on sám dává přednost lineárnímu řazení podle předpokládané hodnoty. Při podobném pohledu se g stává téměř neodolatelným a Jensen ho používá jako univerzální kritérium pro řazení: JAK NEMĚŘIT ČLOVĚKA-------( 332 ). „Společnou vlastností srovnávacích testů vyvinutých psychology:;; je, že jsou schopny jednoznačně odlišit například slepici od psa, ;= psa od opice, opici od šimpanze. To naznačuje, že tato stvoření lze na osu g zhruba umístit.,., g proto může být nahlíženo jako mezi-.;;; druhový pojem se širokou biologickou základnou a s vrcholem ; v primátech." (str. 251) Ale ani prohlášením g za strážce pozemských pořadníků není ukojen a rozšiřuje jeho působení i na celý vesmír. S jeho pomocí musí být měřitelná jakákoli představitelná inteligence: „Všudy přítomnost pojmu inteligence jasně vyplývá z diskusí o většině kul-;; turních bytostí, jaké si dokážeme představit - o mimozemském ží-:; votě ve vesmíru... Můžeme si snad představit .inteligentní' bytosti,;; pro něž by neexistovalo žádné g, nebo bytosti, jejichž g by se kvali-;; tativně - spíše než jen kvantitativně - lišilo od g, jak ho známej my?" (str. 248) Jensen probírá Thurstoneovy práce, ale za kritiku je odmítá považovat, neboť existenci g druhého řádu nakonec přijímá i Thürs- ■ tone. Jensen si však nepřipouští, že stane-li se g numericky malou veličinou druhého řádu, tak nemůže nadále sloužit k podpoře názoru, že inteligence je jedinou a dominantní entitou mentální funkce. Myslím však, že tento rozpor pociťuje, protože v jednom z grafů (str. 220) počítá g jak klasicky jako první hlavní kompo- ; nentu, tak otočením os všech faktorů (včetně g) a získáním os jed-:; noduché struktury. Pro každý test tak zaznamenává stejnou informaci dvěma způsoby: jednou jako g, první hlavní komponentu, a podruhé ve formě rozptýlené na osy jednoduché struktury. Proto; některé testy vyjadřují celkovou informaci v míře vyšší než 100; procent. Protože se v uvedeném případě objevují velké průměty na osy jednoduché struktury, vyvolává celý graf falešný dojem, že i to-■ to řešení zachovává vysokou hodnotu g. Jensen odmítá Thurstoneovu jednoduchou pravoúhlou strukturu. Zdá se mu „naprosto pochybená" (str. 675) - „po vědecké stránce jde o neslýchaný omyl" (str. 258). Jestliže však uznává, že jednoduchá struktura je hlavním komponentám matematicky ekvivalentní, tak proč takový nekompromisní odsudek? Vynesení je chybné „nikoli po stránce matematické, ale po stránce psychologické a vědecké" (viz str. 675) - pootočením os se „umělým způsobem skrývá a odstraňuje velký obecný faktor"(str. 258). Jensen so tak dostává do bludného kruhu. Předem předpokládá, že g existuje a že obecná struktura je špatná, protože rozptyluje g. Avšak 5. SKUTEČNÝ OMYL CYRILA BUŘTA____( 333 ) ThuistoiH.! vypracoval pojem jednoduché struktury právě proto, aby dokázal, že g je matematickým artefaktem. Thurstone si přál rozptýlit g, a také se mu to podařilo; takže za vyvrácení jeho po- jstoje není možno považovat, když tuto skutečnost budeme pouze zkonstatovat. U. Jensen používá g i specificky, když jím podporuje tvrzení, že v průměrný rozdíl IQ mezi bělochy a černochy je odrazem vrozeného ■nedostatku černošské inteligence. Cituje (str. 271) „Spearmanovu zajímavou hypotézu", že ve srovnání s bělochy černoši nejvíce pro-| padají v těch testech, které jsou silně korelované s g: „Tato hypotéza je důležitá z hlediska studia posunů ve výsledcích, protože pokud je pravdivá, odhaluje skutečnost, že rozdíly ve ^výsledcích mezi bělochy a černochy nelze připisovat jen idiosyn-l kratičkým kulturním zvláštnostem toho kterého testu, ale obecné-; mu faktoru, jenž je všem testům dovednosti společný. Průměrný rozdíl mezi populacemi, vztažený k některému z malých skupinových faktorů, asi půjde mnohem snadněji vysvětlit kulturními odlišnostmi, zatímco celkový průměrný rozdíl se vztahuje k obecné-i mu faktoru společnému velké skupině testů." (str. 535) Vidíme zde nové vtělení nejstarších tvrzení spearmanovské tradice - vyzdvižení kontrastu mezi vrozeným i dominantním ;\g a ovlivnitelnými skupinovými faktory. Ale jak už jsem ukázal, g není žádnou definovanou věcí, a pokud by jí i bylo, tak nemusí být věcí vrozenou. I kdyby existovala data na podporu Spearmano-vy „zajímavé hypotézy", výsledky by nemohly podporovat Jense-nův názor o nevyhnutelném dědičném rozdílu. Jsem Jensenovi vděčný za jednu věc - ukazuje, že reifikované ; Spearmanovo g zůstává nadále tím jediným slibným zdůvodněním pro hereditární teorie o průměrných rozdílech IQ mezi lidskými skupinami. Gaussova křivka (1994) jen zvýrazňuje tuto bídu, ba bankrot všech důvodů pro teorii jediné, klasifikovatelné, vrozené a prakticky neměnitelné inteligence. Zmínění autoři totiž opět staví celou stavbu na bludu Spearmanova g. Pojmové omyly reifikace soužily g již od prvopočátku a Thurstoneova kritika je dnes stejně platnou jako ve třicátých letech. Spearmanovo g není entitou, které se nelze vyhnout - je matematickým řešením, jedním z mnoha rovnocenných alternativ. Chimérická podstata g představuje shnilé jádro práce Jensenovy, Gaussovy křivky i celé hereditární školy. JAK NEMĚŘIT ČLOVĚKA-----■--( 334 ) • Myšlenka na závěr „Vždy existovala silná tendence k víře, že cokoli, co dostalo jmé- .ľ::-|: no, musí být entitou nebo bytostí, která vede vlastní nezávislou existenci. A když se takovou entitu nepodařilo najít, lidé si, místo ■ ;| aby předpokládali, že žádná neexistuje, představovali, že jde o cosi \ obzvlášť hlubokého a mysteriózního." John Stuakt Míli, ■ "f POZNÁMKY: 1) Pearsonovo r není vhodnou jednotkou pro všechny míry, protože odhaduje jen to, : co statistikové nazývají intenzitou lineárního vztahu mezi dvěma mírami - tendenci všech bodů setrvat na jediné přímce. Jiné vztahy silné závislosti hodnoty r = 1 dosahovat nebudou. Jestliže je například vzestup jedné veličiny o dvě jednotky doprovázen vzestupem druhé veličiny o 2Z jednotek, bude r nižší než 1, i když přitom obě. proměnné budou v hovorovém smyslu slova perfektně „korelované". Jejich vynesením bude parabola, a ne přímka, zatímco Pearsonovo r měří jen míru lineárního vztahu. 2) Anglicky factoring; dělitel -factor. ( Pozn. překl.) 3) Pro zájemce o hlubší výklad odkazuji na Dodatek za touto kapitolou - ostatní tuto poznámku mohou vynechat. 4) Spearman se zvlášť zajímal o problémy korelací a je objevitelem parametru, který se jako míra spojitosti mezi dvěmi veličinami řadí hned za Pearsonův korelační koeficient r. Jde o takzvaný Spearmanův rank-correlation coefficient. 5) Hodnota vypočtená tetrádovým vzorcem, je pojmově ekvivalentní a matematicky téměř shodná s první hlavní komponentou, jak jsme ji výše popsali; jako taková se používá i v současné době. 6) To platí alespoň pro jeho rané práce. Později, jak už jsme viděli, opouští slovo inteligence kvůli jeho rozčilující mnohoznačnosti v běžném užívání. Nepřestává však považovat g za kognitivní esenci, která by se měla nazývat inteligencí, nebýt onoho hovorového (a technického) zmatku, kterým se celý pojem tak zamlžil. 7) Občas je krásné poddat se bláznovství - Horatius. 8) Richard Herrnstein a Charles Murray zdůrazňují stejné argumenty, když se chtějí v Gaussově křivce (1994) vyhnout obvinění z rasismu; viz první dvě eseje v závěru knihy. '{■ 5. SKUTEČNÝ OMYL CYRILA BUŘTA________; 335 } y.9) Hearnshaw (1979, str. 49) píše o Burtově víře ve vrozenosfc inteligence: „Byl to . pro něj téměř článek víry a byl připraven ho hájit proti každému odpůrci; nešlo te-íly o pracovní hypotézu, která mohla, pokud možno, být vyvrácena empirickými tes-l.y. Sotva se můžeme ubránit pocitu, že od prvopočátku byl Burt zcela přesvědčen k:b konečnosti a správnosti svých závěrů." glO) Někdy klesá Burt ještě hlouběji do kruhových nelogismů a tvrdí, že testy musí mčiir. vrozenou inteligenci, protože byly k tomuto účelu už sestrojeny: „Od ďob Bi-; ňeta prakticky všichni sestavovatelé ,testů inteligence' hledali v první řadě jakousi : míru vrozené kapacity - něco, co je odlišné od nabytých znalostí či dovedností. S ta- ■:- kovou interpretací je pochopitelně nesmyslné zjišťovat, nakolik je .inteligence' výsledkem vlivu prostředí a jaký je podíl dědičnosti na její velikosti: samotná definice i určuje otázku." (1943, str. 88) 11) Přeloženo s pomocí Malé čs. encyklopedie, Academia, Praha 1985. (Pozn. překl.) .12) Hearnshaw (1979) vyslovil podezření, že tato práce je prvním z případů fabri-.; kace výsledků. . 13) Tato dodatková variace, která odráží zvláštnosti dané testové situace, je sou-: částí „chyby měření". Je důležité ji vyčíslit, protože se může stát základní hladinou pro srovnání, a to ve skupině technik zahrnutých pod název „analýza variace" a používaných pro hledání příčinných vztahů. Je výrazem zvláštnosti situace, a nikoli kvality testovaného a zadavatele testů. \.14) Výzkumníci si často stěžovali na Burtův sklon mlžit, obcházet a zastávat stano-viska obou stran ve sporech tak, jako by byla jeho vlastní, když byl postaven před obtížný a kontroverzní problém. D. F. Vincent píše o své korespondenci s Buřtem : ohledně historie faktorové analýzy takto (Hearnshaw, 1979, str. 177-178): „Ani na jedinou otázku se mi nedostalo jednoduché odpovědi. Obdržel jsem půltucet strojopisných archů, vše velmi zdvořilé a srdečné, diskutující půltucet podružných témat, která mě sice příliš nezajímala, ale zdvořilost vyžadovala odpověď... posléze jsem obdržel další zásilku popsaného papíru s dalšími tématy, která opět nemířila k věci... Hned po prvním dopise pro mne vyvstal problém, jak tuto korespondenci ukončit, abych se neprojevil jako nezdvořák." 15) Tento zdánlivý protiklad by se snad dal vysvětlit tvrzením, že Burt prostě odmítal reifikaci na záldadě pouhých matematických výpočtů (v roce 1940), ale později, když nezávislé neurologické informace potvrdily existenci struktur v mozku, mohl už s nimi faktory identifikovat. Je sice pravda, že Burt vnáší určité neurologické argumenty (např. 1961, str. 57) a srovnává mozky normálních jedinců s „poškozenými do nízkého stupně". Tyto argumenty jsou však sporadické, povrchní a okrajové. Burt je neustále opakuje, a to doslova, v jedné publikaci za druhou, aniž by citoval prameny nebo udal jakýkoli specifický důvod pro propojení matematických faktorů s vlastnostmi mozkové kůry. 16) Hearnshaw (1979) uvádí, že Burt měl největší vliv na Spensovu zprávu z roku 1938, která doporučovala třídění jedenáctiletých a po dosažení tohoto věku výslovně zavrhovala společné školství pod jednou střechou. Naopak měl zlost na Norwoo- JAK NEMĚŘIT ČLOVEKA f 336 ) 5. SKUTEČNÝ OMYL CYRILA BUŘTA ( 3.17 ) dovu zprávu, protože podceňovala psychologická kritéria, Avšak, jak poznamenává Hearnshaw, tímto znechucením jen „maskoval zásadní souhlas se všemi doporučeními, která se v podstatě nelišila od doporučení Spensova výboz-u, a ta předtím schválil." 17) Když Herrnstein a Murray použili toto tvrzení jako otevření i jako obecné téma své Gaussouy křivky (1994), přinesla recyklace své ovoce. 18) Thurstone své faktory reifikoval a nazýval je „základními dovednostmi" čí „vektory mysli". Oba tyto pojmy představují v Thurstoneově systému tytéž matematické objekty - faktorové osy umístěné v blízkosti svazků testových vektorů, 19) Čtenáři, kteří probírali faktorovou analýzu v kurzech statistiky nebo metodologie biologických či sociálních véd, si snad vybaví něco o rotování os do varimaxové polohy. Podobně jako já se asi celou metodu učili jako matematickou dedukci založenou na nevhodnosti hlavních komponent k hledání svazků. Ve skutečnosti historicky povstala z hledání konečné teorie inteligence (Thurstonova víra v nezávislé primární mentální dovednosti) a v opozici k teorii jiné (obecná inteligence a hierarchie faktorů nižšího řádu), podepřené hlavními komponentami. 20) Podobně jako Buřt i Thurstone podroboval faktorové analýze i mnoho dalších souborů dat. Buřt, vázaný svým hierarchickým modelem, všude nacházel dominantní obecný faktor s podřízenými bipolárními osami, a to ať studoval data anatomická, estetická či parapsychologická. Thurstone, oddaný svému modelu, zase vždy objevoval nezávislé primární faktory. Tak například v roce 1950 podrobil faktorové analýze testy temperamentu, a našel opět sedm primárních faktorů. Pojmenoval je aktivita, impulsivnost, emoční stabilita, sociabilita, atletické zájmy, dominantnost a přemýšlivost. 21) Tuddenham (1962, str. 516) píše: „Konstruktéři testů budou nadále používat faktorové metody, pokud jim to pomůže vylepšit účinnost a predpovední hodnotu souboru testů, avšak víra, že by faktorová analýza mohla poskytnout krátký seznam „základních dovedností", je už tatam. Půl století pokračujících potíží s faktorovou analýzou naznačují, že modely, které vyjadřují inteligenci s pomocí konečného počtu lineárních rozměrů, mohou být zcestné. Faktoroví analytici přidali ke statistickému výroku „cokoli co existuje, může být změřeno" opačný předpoklad „co je možné ,změřiť, musí také existovat". Vztah však vůbec nemusí platit na obě strany a předpoklad se může ukázat mylným. DODATEK Technicky vzato, rozebírám metodu nazvanou „analýza hlavní komponenty" (principál component analysis), která není úplně totožná s faktorovou analýzou. Při analýze hlavní komponenty uchováváme veškerou informaci v původních mírách a definujeme pro ně nové osy podle stejných kritérií jako ve faktorové analýze, tedy pomocí orientace hlavních komponent. První osa tedy vysvětluje mnohem více než kterákoli další. Další osy jsou umístěny vždy kolmo na předchozí, a každá následující má menší informační hodnotu. Rozdíl je v tom, že ve faktorové analýze se předem rozhodneme (za pomocí různých metod), kterou informaci z naší analýzy na osách vyloučíme. Jinak však obě techniky - pravá faktorová analýza s její orientací hlavních komponent i analýza hlavní komponenty - plní stejnou roli a liší se jen ve způsobu výpočtu. V obou případech první osa (Spearmanovo g v testech inteligence) je „nejvhodnější rozměrem" uchovávajícím největší proporci informací z daného souboru vektorů. Během asi posledních deseti let došlo ve statistických kruzích ke smíchání pojmů, jež je spojeno s tendencí omezit pojem „faktorová analýza" jen na rotaci os, která se obvykle provádí po výpočtu hlavních komponent, a rozšířit pojem „analýza hlavní komponenty" na tuto analýzu v pravém slova smyslu (uchována veškerá informace) i na faktorovou analýzu prováděnou pří orientaci hlavních komponent (snížený počet rozměrů a ztráta informace). Tento posun je v naprostém rozpora s historickým vývojem i použitím obou pojmů. Spearman, Buřt a plejáda dalších psychometriků pracovala v této oblasti už po celá desetiletí před tím, než Thurstone a jiní vynalezli rotaci os. Tito původní uživatelé prováděli všechny své výzkumy pomocí orientace hlavních komponent a nazývali sami sebe „faktorovými analytiky". Pokračuji proto v používání pojmu „faktorová analýza" v původním smyslu zahrnujícím jakoukoli orientací os - ať už jde o hlavní nebo pootočené, ortogonální nebo šikmé komponenty. Používám také běžnou, i když poněkud nepřesnou zkratku pří probírání funkce jednotlivých os. Technicky vzato odhalují faktorové osy rozptyl v původních mírách. Budu o nich, podobně jako jiní, mluvit jako o „vysvětlení" nebo „zpřístupnění" informace. To vskutku činí v hovorovém (ne v technickém) významu informace. Tedy, pokud se vektor původní proměnné výrazně promítá na soubor faktorových os, jen malá část informace zůstane nerozlíšená ve vyšších rozměrech, mimo systém těchto faktorových os. JAK NEMĚŘIT ČLOVĚKA-- OPTIMISTICKÝ ZÁVĚR Walt Whitman, velký muž s malým mozkem (viz str. 117), nás nabádal, abychom „přikládali váhu záporům". Někomu se může zdát, že jsem si jeho slova vzal k srdci až příliš. Koště u někoho sotva vyvolá nějaké zvláštní pocity, neřkuli pocit libosti, i když většina z nás je přitom pokládá za užitečný předmět. Tuto knihu nepovažuji jen za detektivní cvičení, jež po odhalení chyb biologického determinismu a jeho sociálních předsudků už nemá co nabídnout. Věřím, že je toho hodně, co se musíme o sobě z hlediska nepochybného faktu, že jsme živočichové, dozvědět. Toto porozumění však nemůže povstat z hluboko zakořeněných stereotypů myšlení, které nás vedou k reifikaci a pořadníkům. Vznikly v jistých sociálních kontextech, a tyje také udržovaly při životě. Moje poselství je, jak si troufám věřit, ze třech následujících hlavních důvodů vysoce optimistické. Zpochybňování jako pozitivní věda Běžný názor, že vyvrácení nějaké myšlenky představuje odvrácenou zápornou stránku vědy, vychází z obvyklého, ale mylného vnímání dějin. Myšlenka lineárního pokroku nestojí jen v pozadí rasových pořadníků, které jsem na těchto stránkách kritizoval jako sociální předsudek, zkresluje také pohled na vývoj vědy. Podle něj každá věda začíná jaksi z nicoty nevědomosti a postupuje směrem k pravdě tím, že nabírá nové a nové poznatky, a na jejich základě vytváří teorie. V tomto světě stále nových objevů hraje falzifikace jen zápornou roli, je to jakési probírání shnilých jablíček v koši nasbíraných znalostí. Koš teorie je však plný stále - věda OPTIMISTICKÝ ZÁVĚR_ pracuje s propracovanými souvislostmi od samého počátku! Krea-cionistická biologie se v otázce původu druhů mýlí, ale to ještě neznamená, že Cuvierova odrůda kreacionismu představuje méně bohatý a méně propracovaný pohled na svět, než byl ten Darwinův. Pokrok vědy spočívá hlavně v nahrazování, a ne v přidávám. Je-li koš neustále plný, je z něho před každým přidáním nových jablek nutno vyházet ta nahnilá. Staré pravdy však vědci nezavrhují jen z důvodů očistných. Starší ideje se ztrácejí ve světle nových pohledů na povahu věcí. Učení se pomocí pochybností Pokud má mít podobné zdravé zpochybňování trvalý dopad, musí znamenat Více než jen nahrazení jednoho sociálního předsudku ; jiným. K vyhánění bludných idejí se musí použít příhodnější biolo-: gická teorie. (Sociální předsudky samy o sobě mohou odolávat, ale konkrétní biologická podpora uváděná k jejich opodstatnění může v být vytěsněna.) Mnohé specifické teorie biologického determinismu mohly být zavrženy, právě protože se naše znalosti lidské biologie, evoluce a genetiky prohloubily. Tak například Mortonovy pověstné chyby by se dnes, kdy se vědci musí přidržovat kánonů statistických postupů, nemohly opakovat v tak obnažené formě. Antidotem ke Goddardovu přesvědčení, že slabomyslnost je zapříčiněna jediným genem, nebyl posun v sociálních preferencích, ale důležitý pokrok genetické teorie - myšlenka polygenní dědičnosti. Dnes se nám může zdát absurdní, že se raní mendelisté snažili přiřadit i ty nejpropracovanější a nejsložitější znaky (od čistě apolitických znaků anatomických až po charakter) působení jediného genu. Polygenní dědičnost potvrdila podíl mnoha genů, vlivy prostředí a jejich vzájemnou interakci i u takových zdánlivě bezproblémových znaků, jako je barva kůže. Je zde ještě mnohem důležitější důvod k obhajobě nutnosti biologického vzdělání. Pozoruhodná skutečnost, že lidské skupiny se mezi sebou geneticky neodlišují - hlavní východisko k vymyco-vání determinismu - je jen náhodným výsledkem evoluční historie, a ne jakousi apriorní a nutnou pravdou. Svět mohl být uspořádán i jinak. Předpokládejme například, že by jeden nebo několik druhů starobylého rodu Australopithecus přežilo až do dnešních dnů. Teoreticky je to zcela myslitelný evoluční scénář, JAK NEMĚŘIT ČLOVEKA { 340 ) OPTIMISTICKÝ ZÁVĚR { 341 ) protože nové druhy obvykle nevznikají celkovým přebudováním,€.;SÍ tj. transformací předků v potomky, ale spíše odštěpením nové li- > nie od starší (přičemž mateřský druh obvykle alespoň po nějakou dobu přežívá dále). My - to jest druh Horno sapiens - bychom pak j museli čelit morálním dilematům vyplývajícím ze soužití s jiným lidským druhem, který vládne neoddiskutovatelně nižší mentální kapacitou. Co bychom s ním asi provedli? Zotročili? Vy- ' hubili? Snažili se o koexistenci? Vybudovali pro něj rezervace no- ! bo zoologické zahrady? { Podobně i v rámci našeho vlastního druhu Horno sapiens se docela dobře mohla vyčlenit řada poddruhů (ras) s velmi rozdílnými ] genetickými předpoklady. Mezi těmito skupinami se pak mohly pozvolna nahromadit významné genetické rozdíly. Kdyby byl například náš druh stár několik milionů let (což je případ mnoha jiných druhů), kdyby byly po většinu této doby rasy geograficky od- : || děleny nebo kdyby byla vzájemná genetická výměna mezi nimi nepatrná. Náš druh je však nanejvýš několik set tisíc let starý-;:-:.:|| a navíc se všechny současné lidské rasy odštěpily od společného základu jen zhruba před sto tisíci lety. Několik rozdílů na první pohled rozpoznatelných vedlo k subjektivním soudům o jejich důležitosti. Avšak před krátkou dobou biologové potvrdili fakt, jehož existenci předpokládali už dávno - celkové genetické rozdíly mezi lidskými rasami jsou neuvěřitelně malé! I když rozšíření některých variant genů může být v různých rasách rozdílné, nebyly nalezeny žádné „geny pro rasu" - tedy geny, které by se vyskytovaly jen u příslušníků jedné jediné rasy. Lewontin (1972) sledoval vari- , aci 17 genů kódujících rozdíly ve vlastnostech krve a konstatuje, že jen 6,3 procenta rozdílů lze připsat příslušnosti k některé rase. Plných 85,4 procenta variace se týkalo odchylek mezi různými místními populacemi (zbytek jsou rozdíly v rámci jedné populace příslušející k jediné rase). Při naší rozmluvě poznamenal: „Kdyby došlo k holokaustu a na světě by zůstal jen jediný malý kmen kdesi, v hlubokých lesích Nové Guineje, zachovala by se i tak téměř všechna genetická různorodost, kterou se dnes honosí početné sku- I piny naší pětimiliardové společnosti." ' l1 Vědomost o velmi malých genetických odchylkách mezi lidskými skupinami je důležitá a zajímavá, často v nejhlubším smyslu slova. Když američtí eugenici přičítali nemoce z bídy podřadnější genetické konstituci chudých lidí, nemohli předepsat žádný jiný lék než sterilizaci. Když ale Joseph Goldberger dokázal, že pelagra ne- ní způsobena genetickou vadou, ale nedostatkem vitaminů v potravě chudáků, mohl ji léčit. Biologie a lidská přirozenost Jestliže jsou si lidé natolik geneticky podobní a jestliže byla dři-i :vější víra v přímé genetické určení lidských záležitostí spíše kul-turrům předsudkem, má to snad znamenat, že biologie ničím ne-přispěla k našemu sebepoznání? Jsme při narození nakonec > .opravdu tabula rasa, jak si to představovali empiričtí filosofové 18. století? Kdybych jako evoluční biolog měl přijmout toto nihilistické stanovisko, musel bych se vzdát základního přístupu své profese. Revoluce vyvolaná Darwinem má pro náš druh (nejarogantnější ze všech) jedno základní poselství: Lidé jsou evolučně spjati s ostatními organismy. Jsme neoddělitelnou součástí přírody, to nám však neubírá na jedinečnosti. „Nic než zvíře" je stejnou fantasmagorií jako „stvořen k obrazu Božímu". Není jen hloupou namysleností tvrdit, že Horno sapiens je v určitém smyslu jedinečný - protože každý druh je nějak jedinečný. A podle čeho je máme srovnávat - podle včelího tance, velrybího zpěvu nebo podle lidské inteligence? Dopad lidské jedinečnosti na svět je obrovský. Uvedla v život nový typ evoluce umožňující předávat z generace na generaci naučené znalosti a chování. Jedinečnost člověka spočívá především v jeho mozku. Projevuje se ve formě kultury založené na naší inteligenci a ve schopnostech, které nám slouží k ovlivňování běhu světa. Lidská společnost se mění kulturní evolucí, a nikoli biologickými změnami. Pro to, že by se velikost nebo struktura lidského mozku jakkoli měnily od doby, co se před padesáti tisíci lety Horno sapiens poprvé objevil ve fosilním záznamu, nemáme žádné důkazy. (Broca měl pravdu, když zjistil, že objem mozku kromaňonců je stejný, nebo dokonce větší než objem mozku našeho.) Všechno, čeho jsme od té doby dosáhli - největší a nejkratší transformace, jakou kdy naše planeta zažila od doby, co jí před 4 miliardami let utuhla kůra - je produktem kulturní evoluce. Biologická (darwi-novská) evoluce našeho druhu sice pokračuje, ale její rychlost je ve srovnání s kulturní evolucí nesrovnatelně pomalejší a její dopad na dějiny druhu Horno sapiens je malý. Za dobu, co se gen pro srp-kovou anémii z populace černých Američanů jen pomalu vytrácel, JAK NEMĚŘIT ČLOVĚKA__________( 34a ) jsme stihli objevit železnici, automobil, rozhlas a televizi, atomovou bombu, počítače a kosmické lodi. Kulturní evoluce je rychlá, protože postupuje způsobem, kterého biologická evoluce není schopna - „lamarckovsky", dědičností získaných vlastností. Cokoli se naučí jedna generace, může být předáno generaci následující formou textů, poučení, vštěpování, rituálů, tradice a přehršlí dalších metod, které si lidé vypracovali právě proto, aby udrželi kontinuitu své kultury. Darwinovská evoluce je oproti tomu proces nepřímý: nejdříve se musí objevit genetická proměnlivost umožňující postavení výhodného znaku, a pak musí být tato změna uchována přirozeným výběrem. A protože proměnlivost je náhodná a není nasměrována jen k výhodnějším znakům, postupuje darwinovský proces pomalu. Kulturní evoluce navíc není jen rychlá, může být také vratná, protože její výsledky nejsou zaznamenány v našich genech. Klasické argumenty biologického determinismu selhávají, protože znaky k rozlišování mezi lidskými skupinami, kterých se dovolávají, jsou obvykle výsledky kulturní evoluce. Deterministé vyhledávali důkazy v anatomických znacích, tedy produktech biologických, a nikoli kulturní evoluci, a dělali závěry o schopnostech a chování spoj ováirírn znaků anatomických s kulturní tradicí. Obsah mozku sám o sobě zajímal Mortona nebo Brocu asi tolik co délka třetího prstu. Důležité pro ně byly mentální charakteristiky spojené podle očekávání s průměrnou velikostí mozku různých skupin. Dnes si myslíme, že odlišné způsoby myšlení různých lidských skupin jsou obvykle negenetickými výsledky kulturní evoluce. Zkrátka sama biologická podstata lidské výjimečnosti nás vede k zavržení biologického determinismu. Náš velký mozek je biologickým základem inteligence; ta je základem kultury; a kulturní přenos se podílí na novém způsobu evoluce ve svém omezeném okruhu působnosti mnohem účinněji než pomalé darwinovské procesy - jde o „dědičnost" a modifikaci naučeného chování. Slovy filosofa Stephena Toul-mína (1977, str. 4): „Kultura má schopnost vnutit se přírodě." Lidská přirozenost sice kulturu zplodila, ale ta se, když už jednou vznikla, vyvíjela v malé nebo vůbec žádné závislosti na genetických rozdílech mezi lidskými skupinami. Znamená to snad, že biologie přestala hrát roli při zkoumání našeho chování? Ze je jenom základem neposkytujícím žádný jiný pohled než nepříliš inspirující poznání, že složitá kultura je podmíněna určitým stupněm inteligence? fr. OPTIMISTICKY ZAVER_____( 343 ) Většina biologů by souhlasila s mým tvrzením, že neexistuje žádná genetická podmíněnost rozdílů v chování různých skupin ani pro změnu ve složitosti lidské společnosti v nedávných lidských dějinách. Co však předpokládané konstantní vlastnosti osobností a chování, charakteristiky mysli sdílené ve všech kulturách? Jak je to zkrátka s obecnou „lidskou přirozeností"? Někteří biologové připisují darwinovské evoluci stěžejní roli nejen při dávném ustavení, ale i při aktivním současném udržování specifického adaptivního chování představujícího biologicky podmíněnou „lidskou při-!■ rozenost". Domnívám se, že tato myšlenková tradice, která našla svůj nejnovější výraz v „sociobiologii člověka", je neplatná. Ne protože na biologii nezáleží a lidské chování je jen odstrojenou kulturou, ale protože biologie člověka nabízí genetice při zkoumání lidské přirozenosti jinou a méně omezující roli. Sociobiologie začíná moderní verzí výkladu přirozeného výběru - tou je důkaz o rozrůzněném reprodukčním úspěchu jedinců. Podle darwinovského imperativu jsou jednotlivci vybíráni tak, že malí: ximalizují přenos svých genů do následující generace - to je vše. (Darwinismus není teorií o pokroku, zvyšující se komplexitě nebo '■ o vzniklé harmonii úspěšných druhů či ekosystémů.) Paradoxně tak může vzniknout altruismus i sobectví: akt laskavosti může být ■ pro jedince výhodný buď proto, že vznikají vazby zaručující vzájemné úsluhy, nebo proto, že pomáhají příbuzným, kteří přenášejí ff na své potomstvo i altruistovy geny. Sociobiologie člověka pak pokračuje s uvedenými předpoklady ? v pozadí. Proto když se objeví chování, které by mohlo být adaptivní, ní ve smyslu, že jedinci usnadňuje předání jeho genů, přijdou ít sociobiologové s příběhem o vzniku takového chování a o přiroze-ném výběru ovlivňujícím genetickou variabilitu v jeho prospěch. (Tyto příběhy jsou málokdy podloženy nějakými důkazy, kromě odli kazu na adaptaci.) Sociobiologie člověka je tak teorií o vzniku a udržování specifického adaptivního chování mechanismem při-rozeného výběru.11 Takové chování musí být tudíž podmíněno gene-ticky, protože přirozený výběr bez genetické variability nemůže b;- pracovat. Sociobiologové se už pokusili například o výklad adap- I tivní a genetické podstaty agrese, zloby, xenofóbie, konformity, II homosexuality2' a snad i spolupráce (Wilson, 1975). Zdá se mi, že moderní biologie balancuje mezi dvěma krajnost-"2- mi: na jedné straně zoufalá prohlášení v tom smyslu, že biologie g; nás nemá o lidském chování co naučit, na straně druhé zase deter- JAK NEMĚŘIT ČLOVĚKA — 344 ) minístická teorie o genetickém programování specifických elementů chování pod taktovkou přirozeného výběru. Pro biologický pohled na celou problematiku vidím dvě východiska: 1. Plodné analogie. Většina lidského chování je patrně adaptivní povahy - kdyby to tak nebylo, tak zde nejsme. Avšak u lidí nejsou adaptace ani vhodným, a dokonce ani dobrým kandidátem pro genetické vlivy, protože u lidí, jak argumentuji výše, mohly adaptace vzniknout i alternativní cestou negenetické kulturní evoluce. Protože kulturní evoluce je o tolik rychlejší než darwinovská, její vliv na rozdíly v chování lidských skupin bude zcela převládat. Avšak i když je adaptivní chovám epigenetické povahy, při výkladu jeho významu mohou být biologické analogie užitečné. Adaptivní omezení jsou velmi silná a některé funkce se mohly vyvíjet jen určitým směrem, nezávisle na tom, jestli jsou udržovány učením nebo programem. Ekologové například vypracovali ke studiu potravních cyklů v přírodě významnou kvantitativní teorii takzvané optimální strategie získávání potravy. Bruče Winterhalder, antropolog Cornello-vy university, ukázal, že společenství ze severního Ontaria mluvící jazykem Cree splňuje předpovědi teorie v tom, jak loví a klade pasti. I když Winterhalder používá biologickou teorii k lepšímu pochopení některých stránek chování lovců, neznamená to ještě, že věří, že tito lidé byli geneticky selektovaní, aby se chovali podle teoretických předpovědí. Píše {osobní sdělení z července 1978): „Není třeba zdůrazňovat..., že příčiny různorodosti ve způsobech lovu leží v oblasti sociálně-kulturní. Z těchto příčin byly modely, které jsem použil, adaptované, a nikoli adoptované. Poté byly aplikovány jen na velmi omezenou oblast analýzy... Modely například pomáhají zjišťovat, jaký druh zvířat bude lovec lovit, když jednou rozhodne, že se jde na lov. Nelze je však použít ke zjišťování, proč Kvíové vůbec loví (nejsou k tomu přinuceni), jak se v daný den rozhodnou, zda půjdou lovit nebo pracovat na stavbu, co pro ně vlastně lov znamená, a množství dalších otázek." V této oblasti padli sociobiologové často do jedné z nejběžnějších pastí vyvozování - objevili analogii a vyvodili genetickou podobnost (v tomto případě doslova). Analogie jsou užitečné, ale omezené -mohou být odrazem stejných omezení, ale už ne stejných příčin. 2. Biologické možnosti v protikladu k determinismu. Patříme do živočišné říše a cokoli děláme, je v jistém smyslu už omezeno naší biologickou stavbou. Některá omezení jsou natolik spjata s naším OPTIMISTICKÝ ZÁVĚR - ( 34R ) ... bytím, že je sotva rozpoznáváme, a nikdy bychom si nedovedli představit jiný způsob života. Představme si jen úzké rozmezí, v němž se pohybuje průměrná velikost lidí. V důsledku toho žijeme : v gravitačním světě velkých zvířat místo ve světě povrchových sil obývaném hmyzem (Went, 1968, Gould, 1977). Nebo skutečnost, že se rodíme bezmocní (mnozí živočichové nikoli), že pomalu dospíváme, že prospíme značnou část dne, že nejsme schopni fotosyntézy, že můžeme trávit rostlinnou i živočišnou potravu, že stárneme a umíráme. To vše jsou věci podmíněné geneticky a mají důležitý vliv na lidskou přirozenost i na společnost. Tato biologická omezení jsou natolik zřejmá, že nikdy nejsou předmětem sporů. Jablkem sváru je specifické chování, které nás rozlaďuje a které se snažíme s velkým úsilím změnit (nebo je naopak máme rádi a bojíme se je opustit) - například agrese, xenofóbie a mužská dominance. Sociobiologové nejsou genetickými de-terminísty ve starém eugenickém smyslu, nepředpokládají, že jednotlivé geny určují tak složité druhy chování. Všichni biologové vědí, že neexistuje gen agrese stejně jako gen pro levý dolní zub moudrosti. Všichni víme, že genetické účinky mohou být difúzně rozptýleny mezi různé geny a že geny stanovují jen rozsah; nejsou výkresem pro zhotovování přesných kopií výrobků. V jistém smyslu je pak diskuse mezi sociobiology a jejich kritiky sporem o šíři mantinelů. Pro sociobiology jsou natolik úzké, že umožňují programovat specifické chování jako předvídatelný výsledek přítomnosti určitých genů. Kritici se naopak domnívají, že hranice povolené těmito dědičnými faktory jsou natolik široké, že zahrnují všechny ty různé druhy chování, které sociobiologové škatulkují jako rozdílné znaky zakódované specifickými geny. V jistém smyslu však můj spor se sociobiology není jen kvantitativním hašteřením o rozsahu mezí. Nemůže nikdy skončit v nějakém zlatém středním bodě, kdy kritici připustí trochu větší omezení a sociobiologové více volnosti. Zastánci úzkých a širokých mezí nejsou usídleni na dvou koncích hladkého kontinua - zastávají dvě kvalitativně různé teorie o biologické podstatě lidského chování. Pokud jsou meze úzké, mohou geny kódovat specifické znaky a přirozený výběr může udržovat jednotlivé stránky chování oddělené. Pokud jsou široké, může výběr určovat hluboko zapuštěná genera-tivní pravidla. Specifické formy chování jsou pak epifenomény těchto pravidel, a samy o sobě nejsou vůbec předmětem pozornosti darwinovského výběru. JAK NEMĚŘIT ČLOVĚKA----< 346 ) Myslím, že se lidští sociobiologové dopustili kategorické chyby, protože hledají genetickou podstatu lidského chování na nesprávné úrovni. Bádají v oblasti specifických projevů generativních pravidel - Pepíkova homosexualita, Martiččin strach z cizinců - zatímco hlubokou genetickou strukturou jsou právě ona pravidla.■:: Tak například E. O. Wilson (1978, str. 99) píše: „Jsou lidské bytos- ; ti vrozeně agresivní? To je oblíbená otázka na vysokoškolských seminářích a soukromých večírcích, ale také otázka, jež vzbuzuje : emoce politických ideologů všech ,barev'. Odpověď na ni zní: -l ,ano7<3) Jako důkaz Wilson uvede, že v dějinách převládá válečný : stav, ale pak všechny dnes známé případy nechuti válčit odmítne: „I ty v současnosti nejmírumilovnější kmeny byly v letech minu- : lých často ničiteli a ještě v budoucnosti budou pravděpodobně produkovat vojáky a vrahy." Ale pokud se národy mohou někdy chovat i mírumilovně, pak to znamená, že v našich genech není kódována agrese samotná, ale jen možnost agresi vyvinout. Jestliže vrozený znamená možný, nebo dokonce jen za určitých podmínek pravděpodobný, potom cokoli děláme, je vrozené, a slovo ztrácí význam. Agrese je jedním z výrazů generativního pravidla, které v jiných běžných prostředích předpokládá mírumilovnost. Rozsah různých specifických chování vyvolaných pravidlem je ohromujícím a dobrým svědectvím o mimořádné přizpůsobivosti jako hlavním znaku lidského chování. Tato přizpůsobivost nesmí být směšována s jazykovým omylem označujícím některé běžné projevy jako vrozené, jen protože dokážeme předpokládat jejich výskyt za určitých podmínek. Sociobiologové se chovají jako Galileo. Kdyby doopravdy vylezl na Šikmou věž (asi to není pravda), shazoval by odtud různé věci a pídil se po odlišném vysvětlení jejich chování: pád dělové koule by pokládal za vlastnost kulovitosti, lahodné snášení se peříčka zase za něco typického pro péřovitost. sMísto toho víme, že nejrůz-nější chování během pádu je výsledkem interakce mezi pouhými dvěma fyzikálními veličinami - gravitací a frikčním třením. Tato interakce postačuje k popisu tisíce různých způsobů pádů. Pokud se zaměříme jen na objekty a budeme usilovat o popis jejich chování pokaždé jiným výrazivem, jsme ztraceni. Hledání genetické podstaty lidské přirozenosti studiem specifických forem chování je příkladem biologického determinismu. Hledání generativních pravidel v pozadí těchto jevů je příkladem biologické potenciality. Otázkou není dilema biologická podstata versus nebiologická vý- OPTIMISTICKY ZÁVĚR_ chova. Determinismus i potencialita jsou biologickými teoriemi, j po genetické podstatě lidské přirozenosti se však pídí na dvou roz-}:' dílných úrovních. |Pokračujme s galileovskou analogií: jestliže se dělové koule a pe-|říčka chovají tak, jak se chovají, díky vlastnosti kulovitosti í nebo péřovitosti, nemůžeme dělat více než slepit historku o adaptivní roli obou vlastností. Nikdy nás nenapadne provést velký historický experiment - znormalizovat vliv prostředí. Oba předměty /proto umístíme do vakua, a dospějeme tak k zjištění, že padají : stejně. Tento hypotetický příklad ilustruje sociální roli biologického determinismu. V podstatě je to teorie mezí. Rozsah chování v současných situacích bere spíše za výraz přímého genetického programování než za projev mnohem rozsáhlejšího pole možností. Pokud je pád peříčka dán péřovitosti, jeho chování nezměníme, dokud zůstane peříčkem. Pokud je chování výrazem širších pravidel vázaných specifickými okolnostmi, budeme předpokládat širší záběr různých chování v různých prostředích. Proč by meze lidského chování měly být tak široké, když anatomické meze jsou obecně mnohem užší? Je toto nárokování flexibility chování jen zbožným sociálním přáním, nebo patří i do biologie? Dva důvody mě vedou k závěru, že široké rozmezí možných chování vzniklo jako důsledek evoluce a strukturní organizace našeho mozku. Podívejme se nejdříve na možné adaptivní výhody evolučního vzniku tak velkého mozku. Lidská jedinečnost spočívá ve flexibilitě mozkových funkcí. Co je inteligence, ne-li schopnost čelit problémům nenaprogramovaným (často říkáme tvůrčím) způsobem? Jestliže nás inteligence odlišuje od všech ostatních organismů, pak je myslím pravděpodobné, že přírodní výběr pracuje směrem k maximální přizpůsobivosti našeho chování. A co je adap-tívnější pro učící se a myslící zvíře - geny selektované na agresi, zlobu a xenofóbii, nebo selekce na pravidla učení, které mohou vyvolat agresi za jistých příhodných okolností a mírumilovnost za okolností jiných? Na druhé straně však musíme být opatrní v přisuzování přílišné role přírodnímu výběru tím, že všechny základní vlastnosti budeme brát jako přímé adaptace. Nepochybuji, že přírodní výběr působil při výstavbě našeho nadměrně velkého mozku - a rovněž jsem přesvědčen, že mozky vyrostly v důsledku adaptace pro jisté role (zřejmě složitá množina interagujících funkcí). Tyhle předpoklady však nemusí vést ke konstatování, často nekriticky zastávanému JAK NEMĚŘIT ČLOVĚKA ( 1348 ) OPTIMISTICKÝ ZÁVĚR. ( 349 přísnými darwinisty, že všechny stěžejní vlastnosti mozku jsou výsledkem přirozeného výběru. Naše mozky můžeme přirovnat k neuvěřitelně složitým počítačům. Pokud si pořídím mnohem jednodušší počítač k vedení účtů v továrně, mohu ho současně použít i k řešení jiných, mnohem složitějších úkonů, než je účetnictví. Tyto dodatečné schopnosti jsou nevyhnutelnými důsledky stavby, a nikoli přímých adaptací. Naše nesrovnatelně složitější organické počítače byly také postaveny z jistých důvodů, ale disponují téměř závratným výčtem dodatečných dovedností - včetně všeho, co nás činí lidmi. Naši předkové nečetli, nepsali a ani nepřemítali, proč některé hvězdy nikdy nemění vzájemnou polohu, zatímco se pět potulných jiskřiček a dva disky pohybují po dráze, které dnes říkáme zodiak. Nemusíme pohlížet na Bacha jako na šťastný vedlejší produkt skutečnosti, že hudba hrála důležitou roli při udržování soudržnosti kmene nebo na Shakespeara jako na šťastný výsledek role mýtu a epického vyprávění při udržování loveckých skupin. Většina znaků chování, které se sociobiologové pokoušejí vysvětlit, nikdy nemusela být podřízena přímému přirozenému výběru, a může proto vykazovat flexibilitu, kterou znaky bezprostředně důležité pro přežití nikdy nemohou mít. Mohou být tyto složité důsledky strukturálního plánu nazývány znaky? Není tato tendence k atomizaci repertoáru chování na množinu předmětů jen dalším příkladem reifikačního bludu, který tak komplikuje studium inteligence po celé toto století? Flexibilita je hlavním znakem lidské evoluce. Jestliže se lidé vyvinuli procesem neotenie (viz kapitola 4 a Gould, 1977, str. 352-404), potom jsou ve více než metaforickém smyslu slova permanentními dětmi. (Pří neotenii se rychlost vývoje zpomalí a raná vývojová stadia předků se stávají vlastnostmi dospělých potomků.) Mnoho ústředních znaků naší anatomie nás pojí s fetálními a juve-nilními stadii primátů: malý obličej, vystouplá mozkovna a velký mozek ve srovnání s velikostí těla, nerotující palec na noze, velký otvor (foramen magnum) umístěný na bázi lebky umožňující správnou orientaci hlavy při vzpřímeném postoji, rozmístění ochlupení na hlavě, pod paží a v třísle. Jestliže se říká, že jeden obrázek vydá za tisíc slov, podívejme se na obr. 34. U jiných savců se explorace, hry a flexibilita chování omezují na mláďata a jen výjimečně je najdeme i u dospělých. My si však ponecháváme nejen anatomické znaky dětství, ale i flexibilitu mysli. Myšlenka, že se přírodní výběr v lidské evoluci ubíral směrem k vyšší flexibilitě, není nápa- ■ ■■I Wěěssě ■HBH ■Bil ■■1 34. Mladý a dospělý šimpanz. Obrázek ukazuje, že lidé jsou více podobní šimpanzímu mláděti, a je ilustrací principu neotenie v evoluci člověka. *• -«,1* ,r. JAK NEMĚŘIT ČLOVEKA ( 350 ) dem ad hoc, který se zrodil z nadějí, ale důsledkem neotenie jako . stěžejního procesu naší evoluce. Lidé jsou učící se zvířata. V románu T. H. Whitea Bývalý a budoucí král (The Once and Future King) se vyskytuje podobenství o původu zvířat. Autor vypráví, že Bůh stvořil všechna zvířata jako embrya, pak si je zval před svůj trůn a nabízel jim anatomické dodatky podle jejich přání. Všechna zvířata volila specializované vlastnosti dospělých - lev drápy a ostré zuby, jelen parohy a kopyta. Nakonec předstoupilo lidské embryo a řeklo: „Bože můj, myslím, že jsi mě stvořil tak, jak vypadám, z důvodů, které nejlépe znáš Ty sám, a že by bylo nehorázné na tom cokoli měnit. Jestliže si mohu vybrat, zůstanu tak, jak jsem. Nebudu měnit žádné části, které jsi mi dal... Zůstanu bezbranným embryem po celý svůj život a budu se snažit, jak nejlépe budu umět, abych si vyrobil chabá vylepšení ze dřeva, železa a jiných materiálu, které jsi uznal za vhodné mi předložit... ,Výborně,' zvolal Stvořitel potěšené. ,Předstupte vy ostatní se svými zobáky a s tím vším co ještě máte a pohlédněte na prvního Člověka. On je jediný, kdo rozřešil hádanku... Co se týče tebe, Člověče... Budeš až po hrob vypadat jako embryo, ostatní však budou vydáni tvé moci, jakoby sami byli embrya. Věčně nevyvinutý zůstaneš součástí Mého obrazu, schopnou vidět něco z Mého zármutku a pociťovat část Mých radostí. Soucítím s Tebou, Člověče, ale věřím Ti. Jdi tedy a snaž se ze všech sil."' 6. OPTIMISTICKÝ ZAVER. --- ( 351 ) vána do velkého portu vzájemně soutěžících rodinných jednotek. Některé jednotky byly výlučně heterosexuální, v genofondu jiných se nacházel prvek homosexuality. Homosexuálové měli Funkci pomocníků při výchově dětí svých heterosexuálních : příbuzných. Toto chování napomáhalo i šíření jejich vlastních genů skrze výchovu většího množství příbuzných, než by sami (kdyby byii heterosexuály) mohli zplodit. . Skupiny s homosexuálními pomocníky tak vychovali více potomstva, protože díky nadstandardní péči a vyššímu přežívání dětí více než vyvážily možné ztráty způsobené neplodností svých homosexuálních členů. Tímto způsobem skupiny s homosexuály nakonec převládly nad skupinami čistě heterosexuálními, a geny pro homosexualitu tak přežily, 3) Tento a další citát z české verze E. O. Wilson: O lidské přirozenosti, překlad Eduard Bakalář a Zdeněk Urban, Nakladatelství Lidové noviny, Praha 1993, str. 98 a 99. POZNÁMKY: 1) Rozruch kolem sociobiologie, kterého jsme svědky v posledních letech, pramení z její tvrdé verze genetických předpokladů (založených na předpokládané adaptací) specifického lidského chování. i jiní evolucionisté se nazývají sociobiology, ale zavrhují tento způsob hádání o specifikách. Pokud je sociobiologem ten, kdo věří, že biologická evoluce není bez významu pro lidské chování, pak je sociobiologem (s výjimkou kreacionistů) snad každý. Pojem tím ztrácí svůj význam. Lidská sociobiologie však vstoupila do literatury (odborné i popularizující) jako ucelená teorie o adaptivní a genetické podstatě specifických znaků lidského chování. 2} Pokud se vám homosexualita zdá nepravděpodobným kandidátem pro adaptaci, protože výluční homosexuálové nemají potomky, dávám k dobru tuhle historku, kterou vykládá E. O. Wilson (1975, 1978): „Dávná lidská společnost byla organtzo- JAK NEMĚŘIT ČLOVĚKA í 352 ) EPILOG — ( 353 ) EPILOG V roce 1927 soudce Oliver Wendeíl Holmes Jr. vyhlásil rozsudek Nejvyššího soudu potvrzující sterilizační zákon státu Virginia v cause Buck versus Bell, Carrie Buckova, mladá matka s údajně slabomyslným dítětem, dosáhla podle Stanford-Binetovy stupnice mentálního věku devíti let. Její matka, které v té době bylo 52 let, byla na úrovni sedmi let. Holmes píše v jednom z nejznámějších a nejmrazivějších výroků našeho století: „Už jsme nejednou byli svědky toho, že obecné blaho si vyžadovalo životy našich nejlepších občanů. Bylo by s podivem, kdyby nebylo výzvou i těm, kdo už i tak oslabují sílu státu, aby přinesli takové, nesrovnatelně menší oběti... Tři generace imbecilů už stačily." (Věta je často nesprávně citována jako „tři generace idiotů...". Avšak Holmes dobře znal technický žargon své doby, a Buckovy, i když nenormální podle Stanford-Bineta, byly o stupínek výše než idioti.) Buck versus Bell je mezníkem dějin, událost je v mé mysli spojena se vzdálenou minulostí. V roce 1927 právě vynikal Babe v basketbalové lize, a legendy jsou o to nádhernější, čím více jsou vzdálené v čase. Byl jsem proto šokován článkem ve Washington Post z 23. února 1980 - protože málo věcí vás může tak vyvést z míry jako zásah do hezky uspořádané a oddělené časové události. Titulek článku hlásal „Více než 7500 sterilizovaných ve Virginii". Zákon' podpořený Holmesem byl uplatňován po 48 let - v letech 1924-1972. Operace byly prováděny v psychiatrických léčebnách, většinou na bílých ženách a mužích, kteří byli považováni za slabomyslné a asociální - včetně „neprovdaných matek, prostitutek, drobných kriminálníků a dětí s kázeňskými problémy". Carrie Buckova, v té době sedmdesátnice, ještě žila poblíž Char-{ lottesville. Ji a její sestru Doris navštívilo během posledních let ježi jich života několik žurnalistů. Obě ženy, i když postrádaly formál-i ní vzdělání, byly bezpochyby schopné a inteligentní. Přitom byla Doris v roce 1928 také sterilizovaná podle stejného zákona. Později ji si vzala klempíře Matthewa Figginse. Avšak vůbec nic nevěděla. „Řekli mi," vzpomíná, „že jde o operaci apendixu a kýly." Takže se í s manželem pokoušeli o dítě. Během let, kdy měla šanci počít, se obrátili na lékaře tří nemocnic - nikde si nevšimli, že má přerušené vývody vaječníku. Až v roce 1995 se Doris dozvěděla příčinu svého celoživotního zármutku. Někdo by snad mohl apelovat krutými počty a říci, že její rozčarování není ničím ve srovnání s miliony mrtvých, kteří měli vyplnit plány šílenců nebo ješitnost vládců. Jak však můžeme změřit bolest byť jen jediného nesplněného snu, naději bezbranné ženy, po které chňapla veřejná moc ve jménu ideologie odhodlané vyčistit rasu. Ať jednoduché a výmluvné svědectví Doris Buckové zastoupí miliony mrtvých a zklamaných a připomene nám, že šábes byl vytvořen pro člověka, a ne člověk pro šábes: „Zhroutila jsem se a plakala. Strašně jsme si s manželem přáli mít děti. Byli jsme do nich blázen. A já vůbec nevěděla, co to se mnou provedli." KRITIKA GAUSSOVY KRIVKY Gaussova křivka (1. esej) Gaussova křivka autorů Richarda J. Herrnsteina a Charlese Murraye poskytuje skvostnou a neobvyklou příležitost k zamyšlení nad významem vědeckého pokusu. Při všech experimentech je hlavním cílem snížit matoucí různorodost. A tak si do svých laboratoří přinášíme všechnu tu bzučící a kvetoucí rozmanitost vnějšího světa a tam, v podmínkách umělé jednoduchosti, vše ostatní v neměnném stavu, se snažíme pozměňovat vždy jen jedinou z možných vlastností. Pokusnou metodu však často použít nelze, a to hlavně v případě většiny sociálních jevů, kde by přenos do laboratoře poničil samotný objekt našeho zkoumání. V tom případě doslova prahneme po zjednodušujících vodítkách, která by se nabízela přímo ve vnějším světě. Když nám pak vnější svět prokazuje laskavost a sám udržuje některé klíčové faktory v konstantním stavu, můžeme být za podobnou náruč pochopení ze strany přírody jen vděční. Jestliže nějaká kniha vyvolá tak velkou pozornost jako Gaussova křivka, rádi bychom znali důvod. Může jít o samotný obsah, o omračující novou myšlenku nebo novými přesvědčivými daty podepřené dlouholeté podezření, ale může jít také jen o sociální přijatelnost nebo prostě o pouhou nadsázku. Gaussova křivka neobsahuje žádné nové argumenty a nepředkládá žádná přesvědčivá data k podpoře svého anachronického sociálního darwinismu. Musím proto konstatovat, že pozornost, kterou od začátku vzbuzuje, odráží jen a jen deprimující nálady naší doby - dějinného okamžiku charakterizovaného bezprecedentní absencí dobré vůle, doby, kdy škrty v sociálních programech mohou být podepřeny JAK NEMĚŘIT ČLOVĚKA____.__( 358 tvrzením,.že příjemcům programů není stejně pomoci vzhledem k jejich kognitivním omezením vyjádřeným nízkou hodnotou IQ. » Gaussova křivka spočívá ve dvou znatelně odlišných tvrzeních, která dohromady tvoří klasický korpus sociální filosofie biologické- i ho determinismu. To první (kapitoly 1-12) přemílá doktrínu sociálního darwinismu v její původní formě. Sociální darwinismus je často používán jako obecný pojem shrnující všechno učení o biologickém určení rozdílů mezi lidmi. Jeho původní náplní však byla specifická teorie třídního rozvrstvení v průmyslových společnostech. Šlo hlavně o myšlenku, že v bídě neustále žijící spodní vrstva sestává z geneticky podřadných lidí, kteří sem poklesli v důsledku nevyhnutelného osudu. Sociálně-darwinistická půlka knihy je odrazem paradoxu, který; přináší rovno stářství. Ve společnosti, kde lidé setrvávali na vrcholku společenské pyramidy, jen protože byli potomky šlechtických; rodů nebo dětmi bohatých rodičů, a kde se lidé z opovrhovaných vrstev nemohli nijak povznést, ačkoli byli nadaní, v takové společnosti nebude sociální rozvrstvení odrazem intelektuální hodnoty a znamenití lidé se budou vyskytovat ve všech vrstvách. Pokud však dokážeme udržet skutečnou rovnost šancí pro každého, dojde podle zastánců sociálního darwinismu k vzestupu chytřejších a nižší vrstvy ustrnou, protože v nich budou zbývat jen intelektuálně nekompetentní lidé. Toto učení 19. století přitahovalo i celou řadu přeborníků století našeho, včetně stanfordského psychologa Lewise M. Termana, kte-: rý importoval z Francie původní Binetovy testy, vypracoval Stan-ford-Binetův test IQ a přiřadil mu dědičnou interpretaci (kterou; sám Binet, když test vyvíjel, neschvaloval a aktivně potíral). Patří sem i ministerský předseda Singapuru Lee Kuan Yew, který se: snažil zavést eugenický program formou odměn všem vzdělaným ženám, které se rozhodnou mít více potomků. A také spoluautor; Gaussovy křivky Richard Herrnstein, který tutéž argumentaci, jen bez dokumentačního materiálu, uveřejnil už v roce 1971 v Atlantic Monthly. Samotná myšlenka není ani nezajímavá, ani nelogická, ale pro svoji platnost vyžaduje čtyři východiska, která Herrnstein a Murray sice předpokládají, avšak velmi málo rozvádějí a hájí. Inteligence v jejich pojetí musí být vyjádřitelná jediným číslem, použitelným k řazení lidí na lineární stupnici, geneticky podmíněná a prakticky neměnitelná. Neplatí-li jen jediná z těchto premis, hroutí se celá stavba. Tak například pokud platí vše kromě nemč- nitelnosti, pak mohou vzdělávací zásahy v raném věku zvednout ]Q natrvalo, stejně jako mohou brýle trvale opravit geneticky podií míněnou poruchu zraku. Ústřední motiv Gaussovy křivky tak selhává, protože většina jeho základních premis je nepravdivá. Druhé stěžejní tvrzení (kapitoly 13-22) slouží jako hromosvod pro většinu komentářů. Rozšiřuje argumentaci o vrozeném kognitivním rozvrstvení v sociálních třídách o předpoklad dědičných rasových rozdílů v IQ - malých v případě nadřazenosti asiatů nad kavkazci a velkých u dominance kavkazské rasy nad lidmi afrického původu. Celá tato argumentace je stejně stará jako samotné rasové studie. Diskuse poslední generace se soustřeďuje kolem sofistikované práce Arthura Jensena. (Mnohem propracovanější a různorodější než cokoli v Gaussově křivce; Jensenova práce proto zůstává mnohem lepším zdrojem pro ty, kdo chtějí pochopit celé učení a jeho bludy i vratké obhajoby Williama Shockleyho.) Ústřední blud použití dědičnosti IQ uvnitř jedné skupiny (například bělochů) k vysvětlení rozdílů mezi skupinami (například bělochů v protikladu k černochům) je dnes dobře známý a všemi (včetně Herrnsteina a Murraye) uznávaný, potřebuje však osvěžit pomocí příkladu. Vezměme tělesnou výšku - znak dědičný v mnohem větší míře, než si kdy kdo troufal tvrdit o IQ, také však politicky naprosto bezproblémový. Předpokládejme, že měříme výšku mužů v chudé indické vesnici skličované trvalým nedostatkem potravy a že průměrná výška všech mužů je 168 cm - značně pod současným americkým průměrem, který je 175 cm. Dědičnost výšky bude v rámci vesnice vysoká - tedy vysocí otcové (řekněme 173 cm) budou plodit i vysoké syny a malí (163 cm) budou mít sklon mít syny malé. Velká dědičnost tohoto znaku uvnitř vesnické komunity však vůbec neznamená, že by v případě lepší výživy nemohl průměr stoupnout třeba až na 178 cm - nad americký průměr, v průběhu jen několika málo generací. Podobně dobře zdokumentovaný průměrný rozdíl mezi americkými bělochy a černochy na škále IQ se značnou mírou dědičnosti v rodinných liniích u každé skupiny, neopravňuje k závěru, že průměr černochů by nemohl stoupat a dokonce předstihnout bělochy v případě skutečně rovných podmínek. Protože Herrnstein a Murray podobnou kritiku dobře znají a uznávají, nezbývá jim než vykonstruovat očividně nepřímý důvod, aby na jeho základě mohli nevyvratitelně připsat všechny průměrné rozdíly mezi bělochy a černochy genetickým příčinám. Přitom správně zdůrazňují, že průměrná odchylka není při posu- JAK NEMĚŘIT ČLOVĚKA ( 360 ) ESEJE 361 ) zování konkrétní osoby k ničemu, protože existuje dost černochů s IQ vyšším, než je bělošský průměr. Vedle této metodické eskapády nečistého žánru - Jedna paní povídala" - ohrožují autoři čistotu hry i tím, že proměňují složitý případ, který by jinak mohl vést jen k agnosticismu, v zaujaté stanovisko stranící trvalým a dědičným rozdílům. V tomto snažení se dostávají opravdu do vysokých obrátek a proměňují jim stranící stébélko v dub. Zmiňují sice obšírné důkazy ve prospěch značné tvárnosti a nepatrných genetických rozdílů (např. ohromující úspěchy černých dětí adoptovaných do vlivných intelektuálskych rodin nebo průměrný vzestup průměrného IQ některých národů od druhé světové války o plných 15 bodů - o stejný rozdíl, který dnes odděluje bílé a černé Američany; dále i nepřítomnost rozdílů mezi nemanželskými dětmi amerických vojáků v Německu, ať už byli jejich tátové bílí či černí). I když jsem znepokojen už samotným anachronismem Gaussovy křivky, ještě více mě znechutil vše prostupující šlendrián. Autoři vynechávají fakta, zneužívají statistické metody a evidentně odmítají vzít v potaz důsledky vyplývající z jejich vlastních tvrzení. Nedůslednosti obsahu Záplava publicity, která doprovází Gaussovou křivku, spočívá v tom, co její autoři (New Republic, 31 října 1994) nazývají „roznětkou k tomu, aby se inteligence stala veřejným tématem v otázce genetických rozdílů mezi rasami". A přesto od prvního dne po vydání se Murray vytáčí a zpochybňuje, že by rasová otázka vůbec-byla důležitějším námětem knihy - z rozfoukání těchto plamenů: místo toho obviňuje tisk. Spolu s Herrnsteinem (který umírá měsíci před vydáním knihy) píší v New Republic: Jí tohle je, jak věříme, naším příspěvkem do diskuse. Zvýrazňujeme to písemně, ale kdy-;; bychom mohli, tak necháme zářit neonový nápis: ,Na odpovědi příliš nezáleží'." ^ ;■ V užším smyslu slova je sice hezké, že kdokoli může být vzácným.: zářícím příslušníkem jinak v průměru přitroublé skupiny (a tedy nelze nikoho posuzovat podle průměru), avšak Murray nemůže popřít, že rasová problematika je jedním ze dvou hlavních námětů knihy, a oběma se dostalo přibližně stejného rozsahu; nemůže ani předstírat, že natvrdo formulovaná stanoviska o rozdílech mezi; skupinami nebudou mít žádný politický dopad ve společnosti posedlé smyslem etnických projevů a jejich důsledky. Hned první věta. ; úvodu Gaussovy křivky konstatuje, že témata individuálních i sku-\ pinových rozdílů budou probírána jako rovnocenná: „Tato kniha po-: jednává o rozdílech v intelektuální kapacitě lidí a skupin a o jejich | významu pro budoucnost Ameriky." A článek v New Republic začíná : .tím, že rasové rozdíly jsou primárním předmětem zájmu autorů: v. „Soukromý dialog o rasách se v Americe dosti liší od veřejného." Nedůslednosti v argumentaci ■ Gaussova křivka je rétorickým veledílem scientismu. Bezbřehou I záplavou čísel vyvolává úzkost a zmatek v řadách neprofesionál-;ních komentátorů. Kniha má 845 stran, včetně více než stovky stran příloh plných obrázků. Text tedy vypadá velmi náročně a po-; suzovatelé se s tím vyrovnávají automatickým prohlášením, že sice tvrzení mohou považovat za bludná, dokázat to však nemohou. i Mickey Kaus například píše v New Republic (31. říjen 1994): „Jako laický čtenář nejsem schopen knihu spravedlivě posoudit." Podobané se projevuje Leon Wieseltier ve stejném čísle: „Murray skrývá : nesnáze své politiky za nesnázemi vědeckými. A pokud mohu posoudit, jeho vědecké pozice nejsou příliš pevné... Nebo se tak aspoň domnívám. Nejsem vědec a o psychometrice vůbec nic nevím." A Peter Passel v New York Times (27. říjen 1994): „Posuzovatel však není biologem, a přenechává tak spory znalcům." ; Ve skutečnosti je Gaussova křivka neobyčejně jednorozměrná. ; Neobtěžuje se pokusem o přehled dostupných dat a věnuje překvapivě malou pozornost informaci o dějinách tohoto rozporuplného tématu, (Nemůžeme nepřipomenout Santayanovo úsloví, z něhož ise dnes stalo intelektuálske klišé: „Ti, co si nepamatují minulost, Jsou odsouzeni k jejímu opakování.") Veškerá analýza v knize obsažená, spočívá na jedné technice aplikované na jediný soubor dat :— a to vše bylo ověřeno pravděpodobně jen jedinou počítačovou analýzou. (Přitom nepopírám, že autoři užili nejvhodnější techniku - analýzu mnohonásobné regrese - a že měli k dispozici nejlep-;ší informace od Národního úřadu pro mládež - i když níže odhalím chybu v jejich postupech. Jejich tvrzení jsou příliš rozsáhlá, a proto je nelze adekvátně posuzovat - tedy podpořit či zamítnout. K dispozici je pouze omezený úhel přístupu.) i: Křiklavé omyly a nedostatky knihy mohly být rozpoznány i laic-íkými posuzovateli, pokud by se nebyli nechali vystrašit čísly, protože Herrnstein a Murray mají čistý sloh a jejich omyly jsou zjevné JAK NEMĚŘIT ČLOVĚKA ._____—— < 362 j a přístupné. Tyto klamy lze zařadit do dvou kategorií: vynechávky ! a zmatky, respektive obsah. 1. Vynechávky a zmatky I když se zmíněný Mickey Kaus vzdává nároku na soud, přesto správně identifikuje „první dvě tvrzení", která jsou naprosto nutná k tomu, „aby mohly být dány do oběhu pesimistické etnické argumenty": „(1) existuje jediná obecná míra duševních schopností; (2) testy IQ, které mají za cíl tuto dovednost měřit..., nejsou kulturně j zatíženy". j Nic mě na celé knize tak nerozezlilo jako neschopnost autorů poskytnout jakékoli zdůvodnění ústřední myšlenky, která představuje sine qua non celého jejich snažení - reálnost existence IQ jako čísla založeného na měření skutečné vlastnosti hlavy, slavného „obecného faktoru" inteligence (známého jako g) a poprvé popsaného Charlesem Spearmanem v roce 1904. Autoři jednoduše prohlašují, že otázka už byla vyřešena. To dokládá i odstavec z článku v New Republic: „Mezi odborníky je dnes mimo jakoukoli technickou pochybnost, že existuje něco takového jako obecný faktor kognitivní dovednosti a že tento faktor lze poměrně spolehlivě změřit řadou standardizovaných testů, nejlépe pak testem IQ, který byl právě k tomuto účelu vypracován." Toto prohlášení je neobyčejným matením pojmů, dosaženým tím, že za odborníky je označena jen ta skupina psychometriků, která pracuje v tradici # a jeho proroka IQ. Vždyť sami autoři na jiném místě připouštějí (str. 14-19), že dnes mezi sebou soupeří tři : psychometrické školy a že jen jedna podporuje jejich vidění ^ a IQ. Jsou to: • kíasicisté podporovaní Gaussovou křivkou (inteligence jako struktura) e revizionisté (inteligence jako zpracování informace) a konečně s radikálové (teorie mnohonásobné inteligence). Tak životně důležitý problém nelze rozhodnout, ba ani pochopit bez diskuse klíčového a jediného zdůvodnění existence g, jaké kdy existovalo od roku 1904, kdy Spearman pojem faktorové analýzy vynalezl. Skutečnost, že autoři faktorovou analýzu sotva zmiňují (až na prchavou zmínku ve dvou odstavcích), je ústřední obžalobou knihy a ilustrací prázdnoty jejího obsahu. Jak mohou autoři na osmi stech stránkách knihy bazírovat na reálnosti IQ jako na měřítku skutečné a z velké části dědičné obecné kognitivní schopnosti a přitom sotva zmínit teoretické zdůvodnění této jistoty? Na ESEJE----------------1 ( 363 ) mysl okamžitě přicházejí různá klišé typu „Hamlet bez dánského prince". Připouštím, že faktorová analýza je obtížná matematická metoda, ale laikům může být přesto vysvětlena pomocí geometrické formulace vyvinuté už ve třicátých letech Thurstonem. Udělal jsem to ostatně i já v 5. kapitole této knihy. Několik odstavců samozřejmě nemůže stačit, a tak (i když níže nabízím několik kusých informací) čtenář nemusí nutně zpytovat svůj IQ, pokud bude i po tomto výkladu nadále tápat v temnotách. Výkony v různých mentálních testech jeví tendenci k pozitivní korelaci - jestliže máte dobré výsledky v testu jednoho druhu, budete pravděpodobně dobří i v testech ostatních. Toto zjištění nepřekvapí a je vykládáno jak čistě geneticky (vrozená věc v hlavě, která postrkuje ve stejné míře všechny vaše výkony), tak z hlediska vlivu prostředí (dobré knihy a dobré bydlo v dětství podmiňují lepší výkony). Pozitivní korelace tedy nevypovídá vůbec nic o příčině jejího vzniku. Charles Spearman použil faktorové analýzy k identifikaci jediné osy, kterou nazval g a považoval ji za výraz společného faktoru stojícího v pozadí všech pozitivních korelací mezi testy. Thurstone později ukázal, že g může být odstraněno pootočením os do jiné polohy. Při jedné takové rotaci umístil osy do blízkosti nejlépe vydělených vlastností a vyslovil teorii o mnohonásobné inteligenci (oddělené schopnosti verbální, matematické, prostorové a jiné bez převažujícího g). Tato teorie (podle klasifikace Herrnsteina a Mur-raye „radikální") byla podpořena mnoha věhlasnými psychometri-ky, včetně J. P. Guilforda v padesátých letech a Howarda Gardne-ra v dnešní době. Z jejich pohledu nemůže mít g vlastní existenci, když se objevuje jen při jedné formě matematického zpracování testových korelací a mizí (nebo se jeho role přinejmenším znatelně umenší) při jiné formě, podle vytěžené informace naprosto ekvivalentní. Podstatu sporu nelze v žádném případě pochopit bez jasného zpřístupnění faktorové analýzy - Gaussova křivka od tohoto výkladu zcela ustupuje. Podle Kaus o vy otázky „kulturního posunu" je objasnění v Gaus-sově křivce shodné s postupem Arthura Jensena a dalších zastánců dědičné teorie. Všichni směšují technický (a správný) význam posunu - nazývám ho S statistický - s úplně jiným významem tohoto slova v hovorovém jazyce (posun H od hovorový). A jen tento druhý význam vyvolává veřejnou diskusi. Tito autoři se rovněž du- JAK NEMĚŘIT ČLOVĚKA ( 364 ) ý£±.....Z\ ESEJE ( 365 ) sují na všechny strany (a já s nimi souhlasím), že v testech není obsažen žádný posun, ale mají na mysli jen statistický smysl tohoto slova. Absence posunu S znamená, že tentýž výsledek dosažený členy různých skupin předpovídá stejné důsledky: černoch i běloch ;:Vr s identickým IQ rovným 100 budou se stejnou pravděpodobností -provádět všechny činnosti tak, jak oné úrovni odpovídá. (Musím samozřejmě předpokládat, že posun S není obsažen v samotných testech. Ti, co testují, by nebyli hodni svého jména, kdyby nebyli schopni vyloučit všechny zdroje nespravedlnosti velmi pečlivým výběrem a opatrnou formulací otázek.) Avšak zdroj zájmu veřejnosti, posun H, se týká naprosto jiné ve-.' vf^ ci, naneštěstí pojmenované stejným slovem. Veřejnost chce vědět, zda průměr černochů je 85 a bělochů 100. Je zřejmé, že společnost 1*: zachází s černochy nespravedlivě, jde o posun sociální nebo faktic-ký. Na tuto základní otázku (na kterou neznáme odpověď) nelze odpovědět prohlášením, že posun S neexistuje (tento problém je jediný, který správně řeší Gaussova křivka). 2. Obsah Jak už bylo řečeno, prakticky všechna data Gaussovy křivky pocházejí z jediné analýzy - z vynesení (pomocí techniky mnohonásobné regrese) sociálních jevů, které hýbají naší společností, jako jsou kriminalita, nezaměstnanost, plození nemanželských dětí apod. (závisle proměnných) buď proti IQ, nebo proti společenské- , mu postavení rodičů (nezávisle proměnné). Autoři nejdříve porte- ...... chávají jako konstantu IQ a sledují vztah sociálního chování v zá- [ vislosti na postavení rodičů, potom ponechají konstantním ; společenské postavení a studují závislost chování na IQ. Obecně': ^1 nacházejí vyšší korelaci s IQ než s postavením - lidé s nízkým IQ nedokončí střední školu spíše než děti chudé. :-:.;^-4 Takové analýzy vztahů mají dvě stránky - formu a mohutnost.1' A naši autoři probírají jen první stránku, která zdánlivě potvrzuje jejich hledisko, zatímco prakticky ignorují (a v jedné klíčové pasáži dokonce i záměrně skrývají) druhý faktor, který svědčí podstat- j ně proti nim. Jejich početné grafy předváděj i jen formu závislosti ■MPx tedy vynášejí regresní křivky svých proměnných proti IQ, respek-' • tive rodičovskému postavení. Ale v rozporu se všemi statistickými pravidly, kterým jsem se kdy učil, vynášejí jen. křivku, a už ne její j rozptyl, variaci kolem křivky, takže jejich grafy nevypovídají nic ; o mohutnosti vztahu, o rozptylu veličin vysvětlovaných vlivem * IQ nebo o postavení. Proč se však autoři zaměřili jen na formu a nezmínili mohut-y-%;\ nost? Skoro všechny jejich vztahy jsou velmi slabé - tedy jen malá část proměnlivosti sociálních jevů se dá vysvětlit pomocí IQ nebo postavením rodičů (i když forma tohoto nepatrného příspěvku leží ve směru, který autoři sami preferují). Zkrátka IQ zdaleka není rozhodujícím faktorem určujícím proměnlivost sociálního chování, a to platí téměř ve všech případech celé studie. A tak se vy-chionbačné závěry hroutí nebo se stávají natolik přiškrcenými, že celému pesimismu a konzervativní sociální agendě se nedostává vůbec žádné významnější podpory. Herrnstein a Murray to koneckonců v jednom klíčovém bodě na st.r. 117 i přiznají, třebaže bleskově zamluví. Píší: „Pomocí IQ se téměř nikdy nevysvětlí více než 20 procent variace, užřjeme-li sta-tistický výraz, a hodnota je obvykle nižší než 10 a často i než 5 procent. Přeloženo do hovorového jazyka, z hodnoty IQ nelze předpovědět, jak se bude daná osoba chovat... Na druhé straně, přes slabé vazby na úrovni jedince, lze na skupinové úrovni v pří-padech, kdy se tyto skupiny liší v průměrné intelektuální úrovni, pozorovat velké rozdíly." Ačkoli autoři podobná tvrzení popírají, je hned následující pozoruhodná věta silným výrokem ve prospěch příčinnosti: „Tvrdíme, že nejen korelace se společenským postavením, ale i samotná inteligence je zodpovědná za popsané skupinové rozdíly." Několikaprocentní statistické určení však není totéž Vjji-co příčinné vysvětlení (a korelace nepoukazuje na příčiny ani ^:v případě, že je vysoká - tak jako například v případě perfektní pozitivní korelace mezi vzrůstajícím věkem a růstem státního |::;; dluhu). Jejich případ si navíc stojí ještě hůř kvůli jejich vlastním výrokům o genetice. Tvrdí-li, že je IQ dědičný jen ze 60 procent, ; musíme zmenšit i ta chabá procenta téměř na polovinu, abychom dostali představu o roli genetického určení, a to podle vlastních kritérií autorů! Moje obžaloba šlendriánství nachází největší podporu ve větě za- .......-strčené na první straně Dodatku (str. 593), kde autoři prohlašují: ;: „V textu se nezmiňujeme o obvyklé míře spolehlivosti shody pro mnohonásobné regrese, R2, ale uvádíme ji pro účely křížové analý-ttýzy až zde." Proč však vylučují z textu a schovávají do Dodatku, kte-: rý málokdo čte, nebo dokonce jen prolistuje, číslo, které podle jejich vlastního vyjádření, je „obvyklou mírou spolehlivosti"? Mám pro to jen jediné vysvětlení - v hlavním textu nechtěli připustit neobyčej-!:;:,, nou slabost svých vztahů. JAK NEMĚŘIT ČLOVĚKA í 366 ) ESEJE í 367 ) Uváděné korelační koeficienty jsou už i tak dost nízké a nevzbuzují důvěru. (Korelační koeficient měří sílu lineárního vztahu mezi proměnnými; kladné hodnoty se pohybují od nuly v případě nulové závislosti po 1,0 v případě závislosti dokonalé.) I když jsou nízké hodnoty v sociálních vědách zkoumajících vztahy mnoha proměnných dosti běžné, většina Herrnsteinových a Murrayových korelací je velmi nízká - často v rozmezí 0,2-0,4. Jistě; 0,4 se může zdát dosti vysokým číslem, avšak - a teď se dostáváme k jádru věci - R2 je čtvercem korelačního koeficientu, mocniny čísel menších než 1 jsou menší než čísla sama. Proto je Rz pro 0,4 jen 0,16. V Dodatku zjišťujeme, že hodnoty R2, které nebyly do hlavního textu zařazeny, mají hodnotu nižší než 0,1. Tyto zanedbatelné hodnoty R2 odhalují skutečnou slabost v jakémkoli hovorovém smyslu slova, téměř všech vztahů, které jsou těžištěm celé knihy. Nedůslednosti programu Jako tolik jiných konzervativních ideologů, kteří brojí proti svazující hydře politické korektnosti, i Herrnstein a Murray tvrdí, že jim jde jen o vyslovení nepopulárních názorů, aby se tak dostala na světlo pravda. V tomto bodě s nimi plně souhlasím. Jako neohrožený přívrženec Prvního dodatku^ mohu jen tleskat zveřejnění nepopulárních názorů, i kdyby je snad někdo považoval za škodlivé. Těší mne, že Gaussova křivka byla napsána, a tak mohou být odhaleny její omyly, protože Herrnstein a Murray mají pravdu, když poukazují na skutečnost rozdílů mezi veřejnými a soukromými názory na rasovou otázku. Naším cílem musí být ovlivnění i soukromých názorů občanů. Avšak Gaussova křivka se sotva dá nazvat vědeckou monografií na téma sociální teorie a populační genetiky. Kniha je manifestem konzervativní ideologie a její smutné či cílené zacházení s údaji je svědectvím o účelu, pro který byla napsána - pro obhajobu této ideologie. Text povzbuzuje bezútešné vytrubování hesel spojených s konzervativními kruhy - snížení nebo zrušení sociální péče, konec afir-mativní akce ve školách a na trhu práce, zrušení forem předškolní-výchovy, škrty v programech pro zaostalé a vržení těchto prostředků na podporu nadaných. (Bůh ví, že bych si přál, aby se o talentované studenty pečovalo, ale nikoli za krutou a cynickou cenu.) Předposlední kapitola knihy je apokalyptickou vizí společnosti se stále větším podílem spodiny, která stále více zapadá do kalu nízkého IQ. Spodina ovládne nejdříve středy měst, z jejího podhou-, bí se budou nadále rodit nemanželské děti (protože její příslušníci jsou příliš hloupí, aby zvládli kontrolu porodnosti). Kriminalita poroste. Nakonec bude třeba zavést jakousi formu opatrovnické péče pro lůzu, a to více z důvodů nutnosti udržet je pod kontrolou (a mimo sousední čtvrti s vysokým IQ) než kvůli pokusu o zlepšení sta-vu. Jejich nízký IQ by to stejně neumožňoval. Autoři doslova píší | (str. 526): „Opatrovnickou péčí rozumíme pokročilou a štědřejší verzi indiánské rezervace určenou některým podstatným menšinám naší populace. Zbytek Ameriky se bude tou dobou ubírat vlastní cestou." Poslední kapitola je pokusem o alternativní řešení. Nikdy jsem však nečetl něco tak slabého, nepravděpodobného a téměř groteskně nepřiměřeného. Autoři romanticky teskní po „starých dobrých časech" měst a čtvrtí, kde všichni lidé vytvářeli hodnotné dílo a sebeúcta vládla na všech stupních hierarchie IQ. (Takže Forrest Gump by mohl sbírat hadry do církevní loterie a pan Murray a jiní bystří pánové by zase plánovali a udržovali svá konta. Copak v těchto idylických městečkách minulosti přehlédli židovské čtvrti nebo obyvatele „z druhé strany trati"?). Sám mám rád podobné pojetí městských čtvrtí a rád budu bojovat za jejich návrat. Vyrostl jsem v městské mozaice v Queensu... Jak to však provést? Zná snad někdo recept na naše sociální nemoce (vyjma důležitých opatření na jejich zmírnění) v těchto končinách? Pokud Herrnstein a Murray nemají pravdu ohledně IQ jako neměnitelné věci v našich hlavách, s lidmi roztříděnými podle stupnice obecných schopností, s velkými skupinami lidí odkázaných na pěstounskou péči na spodním okraji stupnice, pak se celý model chmurné vize zhroutí a navrátí se nádherná rozmanitost lidských schopností, které mohou být vhodně rozvíjeny. S doktrínou propagovanou v Gaussově křivce je nutno bojovat, protože je nepravdivá, a pokud by se dostala ke slovu, znemožnila by nám rozvíjení naší inteligence. Z každého se nestane raketový konstruktér nebo mozkový chirurg (což jsou dnešní synekdochy pro označení nejchytřej-ších z chytrých), avšak ti, co jimi být nemohou, se mohou stát rockovými hudebníky nebo profesionálními atlety (a získat tak větší sociální prestiž i příjem). Jiní budou opravdu jen sloužit a posluho-ivat. ^ Pátou kapitolu této knihy věnuji neskutečnosti g a bludu považujícímu inteligenci za jedinou vrozenou substanci v hlavě (místo aby byla považována za prosté hovorové označení nádherné rozmanitosti většinou na sobě nezávislých dovedností). Kapitolu uzavírám nádherným citátem Johna Stuarta Milla, který stojí za opakování už jen proto, že dnešní generaci odhaluje recyklovaný; biologický determinismus s dědičností inteligence: „Vždy existovala silná tendence k víře, že cokoli, co dostalo jméno, musí být entitou nebo bytostí vedoucí vlastní nezávislou existenci. A když se takovou entitu nepodařilo najít, lidé, místo aby předpokládali, že žádná neexistuje, si představovali, že jde o cosi obzvlášť hlubokého a mysteriózního." Je tak zvláštní, že jsme dovolili, aby nás rozdělovalo jediné falešné číslo, když evoluce všechny sjednotila poznáním, že jsme povstali jen nedávno a ze společných kořenů, a tak svázala společným lidstvím tu obrovskou rozmanitost, která se nikdy neobnosí. E pluribus unum. Duchové z minulosti Gaussovy křivky (2. esej) Nevím, zda většina bílých mužů umí skákat (z vlastního dlouhého pozorování mohu dosvědčit, že Larry Bird neumí, ale je po čertech dobrý v basketbalu). A ani mě to nějak zvlášť nezajímá, i když předpokládám, že jistý zájem o celou věc zde existuje a že je okrajově důležitý při alternativriím pohledu, který se vyhýbá biologicky tak bezvýznamných kategoriím jako bílá a černá barva kůže. A přesto se ani jedna z mých přednášek na téma lidské diverzity neobešla bez otázek příbuzného typu, „Sportovní verzi" vnímám zřejmě jako přijatelnou náhražku toho, co skutečně trápí lidi dobré vůle (jejich souputníky se špatným svědomím také, i když z jiných příčin). Staré doby otevřeného rasismu tuto upejpavost neplodily. Když si praotec moderního vědeckého rasismu Joseph Arthur hrabě de Gobineau (1816-1882) položil podobnou otázku o přirozenosti zřejmě vrozených a neměnných rozdílů mezi rasovými skupinami, zapsal odpověď přímo na papír. Nadpis poslední kapitoly prvního svazku jeho nejvlivnější práce Essais sur Vinégalité des races hu-mains (Esej o nerovnosti lidských ras), zní: Morální a intelektuální charakteristiky tří velkých variet. Naše starosti se vždy soustřeďovaly na chytrost a mravnost, a ne na skoky do výšky nebo na náchylnost k srdečním a cévním zástavám.3' A Gobineau nenechává nikoho na pochybách o svém názoru: j „Myšlenka vrozeného a trvalého rozdílu v morálním a mentálním za- ložení různých skupin lidského druhu je jedním z nestarších a obecně vžitých názorů. S několika málo výjimkami, a i ty většinou pocházejí z naší doby, tvořila základ všech politických teorií, byla stěžejní 1 zásadou všech vlád a velkých i malých národů. Předsudky zemí mají stejné příčiny - každý národ věří ve vlastní nadřazenost nad sousedy, a dokonce často odlišné části stejného národa vzájemně opovrhují jedna druhou." Gobineau byl bezpochyby nejvlivnějším akademickým rasistou 19. století. Jeho díla hluboko ovlivnila významné intelektuály, jakými byli Wagner a Nietzsche, a vyvolala i sociální hnutí známé jako gobinismus. Hlavně skrze anglického fanatika Houstona Ste-... warta Chamberlaúia se jeho myšlenky dostaly do základů rasových teorií zastávaných Adolfem Hitlerem. Gobineau, původem | aristokratický royalista, prokládal psaní úspěšnou diplomatickou | kariérou ve službách francouzské vlády. Napsal i několik románů a historických spisů (například Dějiny perského lidu a Dějiny ev-\ ropské renesance), ale nejznámějším se stal díky čtyřsvazkovému dílu o rasové nerovnosti, které vyšlo v letech 1853-1855. Hlavní Gobineauův postoj lze velmi snadno shrnout: osud civilizací je určen převážně jejich rasovým složením, jejich pokles a pád ; můžeme obvykle připsat naředění čistého plemena křížením s ple-4 meny jinými. (Bál se například, že kořeny tehdejší slabosti Francie, i do velké míry prospěšné pro Němce, lze „vystopovat až k velké roz-; manítosti neslučitelných etnických elementů, ze které se skládá její populace," jak píše jeho překladatel v úvodu k prvnímu americké-; mu vydání v roce 1856.) Bílé rasy (a obzvlášť dominantní rasa \ árijská) by si mohly, jak doufal, podržet výsadní postavení, ale jen v případě, že se budou držet relativně stranou od míšení s intelek-1 tuálně a morálně nižší žlutou a černou rasou. (Gobineau používal pro označení tří hlavních skupin toto hrubé barevné označení.) Nikdo nebude pochybovat o politickém potenciálu těchto myšlenek a nikdo neuvěří, že Gobineau psal jen v zájmu abstraktní pravdy, mysl prostou opatření, která chtěl prosazovat. I tak však :; nebude na škodu připomenout, že americký překlad vyšel ve Fila-\ delfii v roce 1856, kdy se právě před soud dostal případ Dreda í Scotta.4) Na prahu občanské války v dost napjaté době jistě zabrn-i kal na nervy. Jeho zřetelná představa o rasové čistotě a nebezpečí promíchání ras našla správné dveře u národa s velkou rasovou di- JAK NKMĚRIT ČLOVĚKA__._ ( 370 I :. verzitou a hlubokou nerovností, se zotročenými černochy a vybíjenými Indiány. J. C. Nott z Mobile, nejaktivnější americký popula- ; rizátor rasistické antropologie, napsal k překladu dlouhý doslov (jeho kniha Typy člověčenstva, napsaná spolu s G. R. Gliddonem, byla dobovým americkým bestsellerem). Pokud by snad přece jen někomu unikl význam místního vydání evropského díla, překladatel v Úvodu vysvětluje: „Cíl (studia rasových rozdílů) je jistě ušlechtilý a jeho sledování ne-může nebýt poučné pro státníky, historiky, ale i pro běžného čtenáře. "• V této zemi je to obzvlášť zajímavé a důležité, protože naše obrovské :.: území je nejen příbytkem tří nejlépe definovaných variet lidského druhu - bělochů, černochů a indiánů - ke které se s vysokým příhV :: vem Číňanů na naše pacifické pobřeží rychle přidává i čtvrtá, ale je- '.■ jich splývání není nikde na světě tak rychlé a úplné jako zde." A přesto Gobineau pro svá tvrzení potřebuje i důkazy. (Ve výše uvedeném citátu se jen konstatuje, že lidé ve vrozenou nerovnost věří, avšak citát nepředkládá žádný důkaz o tom, že tento obecný dojem je také pravdivý.) Proto v poslední kapitole svého díla vyty- ; čuje Gobineau přístup, jakým se mají opatřit potřebné údaje. Nejdříve se dovídáme, jak se obhajoba postavit nemá. Domnívá se, že bychom neměli poukazovat na špatné výsledky jednotlivců přišlu-1 sejících k nižším rasám, protože to okamžitě vyvolá protiútok ega- ; litářů, kteří mezi příslušníky zaostalých skupin vyhledávají vzácné příklady úspěšných lidí. Kapitola začíná takto (citát je dlouhý a vyvolává mrazení, ale stojí za místo, protože nám připomíná jistoty" doby ne tak dávno minulé): „Na předchozích stránkách jsem se odvážil ukázat, že... různé větve lidské rodiny se po mentální i fyzické stránce vyznačují trvalými a nevykořenitelnými rozdíly. Nejsou si rovny z hlediska intelektuál-7 ní kapacity, osobní krásy ani fyzické síly... Když jsem se dobíral k těmto závěrům, úplně jsem se vyhnul metodě, která je, naneštěstí : pro vědu, až příliš často útočištěm etnologů a která je, mírně roceno, jednoduše směšná. Diskuse se nikdy netýkala morální a intelektuál- i ní hodnoty jednotlivých individuí. Nehodlám přece čekat na obhájce absolutní rovnosti všech lidí, aby mi předstrkovali tu a tu pasáž z deníku jakéhosi misionáře nebo námořníka, které dokazují, že nějaký Tacanodia se stal zručným truhlářem, že jistý Hotentot byl perfekt-: ním sluhou, že jakýsi Kafr hraje krásně na housle nebo že nějaký Bambara udělal pozoruhodný pokrok v aritmetice. Jsem připraven j připustit - a to bez důkazů - cokoli tohoto druhu, ať je to jakkoli po- zoruhodné a týká se to třeba i nejzvrhlejšího divocha.., Půjdu ještě dál než moji oponenti a vůbec nebudu pochybovat, že mezi náčelníky I divokých afrických černochů se najde značný počet aktivních a čino- rodých myslí, v plodnosti myšlenek a mentální kapacitě vysoce pře- i vyšujících průměr našeho rolníka nebo dokonce některých lidí ze středních vrstev." ■(■■... (Pronikavost předsudků čiší z podvědomých detailů. Nelze přehlédnout, jak si Gobineau, i když píše „laskavě" naladěn, nedovede u afrického vládce představit žádný vyšší intelektuální status, než i má evropský vesničan nebo nějaký nejnižší výlupek buržoazie. Bo-1 že nedopusť, aby to byl byť i ten nejhorší z vyšších vrstev!) 1 Jak však potvrdit postavení rasy, když soudy o jednotlivcích jsou ! bezcenné? Gobineau prohlašuje, že pro zjištění průměrného postavení skupin se nejdříve musí nalézt nějaká míra, pravděpodobně nějak související s matematikou: „Jednou a provždy se mi tato tvrzení (o jedincích) zdají nehodná skutečné vědy... Opusťme proto tyto detinskosti a nesrovnávejme jedince, ale masy... Tento obtížný a delikátní úkol však nelze splnit, dokud nebude relativní postavení každé rasy čistě, řekl bych matematicky, určeno." Přiznám se, že jsem byl k opětovném čtení Gobineaua veden současným rozruchem kolem Gau&souy křivky Charlese Murraye a mého zesnulého kolegy Richarda Herrnsteina. Zjistil jsem totiž, že oba pánové používají naprosto stejné formulace o jednotlivcích i skupinách, i když s jiným cílem - tato podobnost mě naplnila děsem. Oba podobně jako Gobineau prohlašují, že průměrné rozdíly v inteligenci, pozorované mezi různými rasovými skupinami, jsou skutečné a nápadné (a také vrozené a prakticky neměnitelné). Současně kladou důraz na to, že rozdíly mezi skupinami nemají význam při hodnocení konkrétních osob. Tímto způsobem doufají, že nebudou obviněni z rasismu, a zajistí si nálepku ochránců lidských práv; protože z jejich pohledu nelze žádného černocha podhodnocovat jen proto, že jeho skupina je vrozeně méně inteligentní než běloši. Koneckonců může jít o vynikajícího příslušníka jinak povětšině hloupé rasy. Musím říci, že podobné tvrzení považuji buď za neupřímné, nebo za naivní i......(a pana Murraye za naivku považovat nemohu) v kontextu raso- vých nálad v Americe v protikladu k idealizované víře, že všichni '■■■|í jedinci mají být hodnoceni jen na základě osobních kvalit, a ne ■ ,f podle příslušnosti ke skupině. Gobineau si přál oddělit soud o jedincích od soudu o skupině, ; | protože nechtěl realitu skupinových rozdílů zastřít netypickými 1 projevy několika vzácných jedinců. Herrnstein a Murray provádě- j jí třídění v naprosto rozdílném politickém klimatu: zdůrazňují :J; skutečnost individuálních výkonů (není to pro ně znepokojující ne- j příjemnost), aby se vyhnuli (a daří se jim to dosti slušně) nařčení ; s rasismu. V pohledu na rozdíly v inteligenci a nepravděpodob-nosti jejich setření zastávají pozice velmi blízké Gobineauovým. (Pochopte prosím, že se tady nesnažím očerňovat Herrnsteina a Murraye spíláním, které by bylo inspirováno minulostí. Nesna- j žím se vytvořit nepřímou vazbu na Třetí říši a ani nechci vinit Go- : bineaua z toho, co s jeho učením prostřednictvím Chamberlaina napáchal Hitler. Fascinuje mě, jak mohou velmi podobné myšlen- I kové stavby přetrvávat po staletí a jak myslitelé v podstatě shodného založení zdůrazňují - podle klimatu své doby - tu nebo onu | část celé stavby.) Gobineau, hledající matematické vyjádření skupinových rozdílů j v inteligenci a morálce, byl omezen na primitivní a přímé míry rasistické vědy 19. století - šlo hlavně o tvar a velikost lebky nebo ji- i ných částí těla („přímé" odhady pomocí mentálních testů ještě neexistovaly). Takto hodnotí pomocí vnějších anatomických znaků černocha: „Tmavé rasy jsou na nejnižším stupínku škály. Tvar jejich pánve má znaky animalismu. Tento znak je vtištěn příslušní- : kům celé rasy hned při narození a je zřejmě předzvěstí jejich osu- [ du... Zdá se, že nízké a ustupující čelo označuje černocha jako \ podřadného co do myšlenkové kapacity." j Gobineau způsobem tak charakteristickým pro tuto pseudovědu j překroutí každé pozorování, aby zapadalo do jeho předsudku I o podřadnosti černochů. Dokonce i nepochybně příznivé znaky jsou i zapojeny do služeb rasistické interpretace. Jako důkaz předpokládané nevnímavosti černochů na bolest cituje následující svědectví lékaře: „Snášejí chirurgické operace mnohem lépe než běloši. Co' by pro bělocha mohlo znamenat téměř nesnesitelnou bolest, snáší černoch téměř bez povšimnutí. Amputoval jsem nohu mnoha černochům a oni si přitom horní část končetiny sami přidržovali." Každý bílý muž by byl za podobných okolností vynášen za statečnost, odvahu a ušlechtilost, ale u černocha přisuzuje Gobineau tu- -■ to předpokládanou odolnost k bolesti „morální zbabělosti, která : hledá únik ve smrti nebo v obludné apatii". Stejně jako měření tělních parametrů vedlo v 19. století jen ■ k hrubým a pouze okrajově úspěšným (podle vlastního hodnocení) :■ nástrojům vědeckého rasismu, zavdaly ve 20. století podnět k mnoha sporům o nerovnosti lidí i mnohem propracovanější tech- [ nologie mentálních testů - měřící nikoli nepřímé znaky vnější, ale přímo subtilní nitro. (Jak mnohem podrobněji vysvětluji v hlavním textu této knihy, nejsem odpůrcem všech forem mentálních testů a vůbec mě je nenapadlo vnímat jako z podstaty rasistické a cílené jen a jen k získaní argumentů pro neměnitelné rozdíly mezi lidmi. Vždyť testy byly často používány i ve smyslu přesně opačném. Tehdy pomáhaly odhadnout, jakého zlepšení lze dosáhnout cílenou výchovou.) Jedna z odnoží mentálního testování však podporuje většinu argumentů o rozdílech mezi skupinami i v našem století. Tato filosofie se navíc vyloupla přímo jako pokračovatelka primitivnějších technik měření tělních parametrů ve století minulém. V tomto smyslu mezi Gobineauem a moderní hereditární teorií IQ existuje kontinuita. Dlouho jsem si myslel, že tato filosofie ustoupila v důsledku odhalených bludů v její povšechné argumentaci a neschopnosti nalézt jakékoli údaje dokazující její základní premisy. Avšak Herrnstein a Murray ji Gaussovou křivkou znovu vzkřísili v plné a původní formě - my se proto musíme vrátit k historickým kořenům celého bludu. „Gobinistická" verze mentálních testů, která celý podnik zásobuje důkazy o existenci vrozených a neodstranitelných skupinových rozdílů v obecné inteligenci, spoléhá na sekvenci čtyř navzájem propojených premis. Každá musí platit sama o sobě (avšak musí být i v souladu), jinak se celá stavba zhroutí: 1. Nádherně rozmanitý a mnohorozměrný soubor lidských vlastností, které v hovorové řeči nazýváme "inteligencí", musí spočívat na jediném vše přesahujícím (či podpírajícím) činiteli obecné intelektuální kapacity, obvykle nazývaném g čili obecný faktor inteligence (viz moje kritika tohoto pojmu v 5. kapitole hlavního textu této knihy). 2. Obecné „množství" inteligence každé osoby musí být měřitelné jako jediné číslo (obvykle nazvané IQ). Lineární pořadí podle IQ musí tedy stanovit hierarchii různé inteligence. A konečně (pro potřeby sociální složky argumentace) to, čeho lidé v životě dosáhnou, JAK NEMĚŘIT ČLOVEKA---- < 374 ) | jejich sociální postavem vyjádřené důležitostí a bohatstvím musí být ve vysoké korelaci s jejich IQ. 3. Toto jediné číslo musí vyjadřovat vrozenou kvalitu genetického základu, do vysoké míry přenosnou do další generace. 4. IQ jedince musí být stabilní, trvalý a jen nepatrně měnitelný jakýmkoli sociálním nebo vzdělávacím programem. Lidská inteligence musí být abstrahovatelná na jediné číslo, srovnatelná u všech lidí, dědičná a neměnitelná. Pokud kterýkoli z těchto předpokladů neplatí, celá argumentace a s ní spojená politická agenda přijdou vniveč. Například jestliže neplatí poslední premisa o neměnitelnosti, pak sociální programy intenzivní vzdělávací nápravy mohou podstatně a trvale vylepšit jakýkoli dědičný nedostatek IQ - stejně jako si mohu koupit brýle, abych spravil svoji vrozenou a plně dědičnou vadu zraku. (Falešné rovnítko mezi dědičným a trvalým nebo neměnitelným fungovalo po dlouhou dobu jako hlavní nedorozumění celé této diskuse.) Nemohu zde rozvinout detailní kritiku Gaussouy křivky (podrobnosti viz předchozí esej). Chci jen vystopovat některé její historické j: kořeny a odhalit úžasnou ironii. Argumentace o rozdílech mezi ra-sami co do průměrné inteligence se v ničem neliší od původní verze l Gobineauovy, a ani dnes nenacházejí větší vědeckou podporu než ,: tenkrát. Hlavní novinkou jsou změny v metodách a propracovanost j - posun od měření tělních parametrů k měření obsahu hlav pomocí testů inteligence. Avšak nová verze IQ spoléhá na předpoklady (viz _ čtyři premisy výše), které dnes nenacházejí o nic větší podporu než j; ty, co stály v pozadí starých hierarchií měřičů lebek 19. století. V tomto světle můžeme získat velký nadhled, když se vrátíme k filosofii a pohnutkám muže, který v první dekádě našeho století vy- : nalezl moderní způsob mentálního testování - francouzského psychologa Alfreda Bineta. (Jeho jméno se stalo eponymem testu poté, co stanfordský profesor Terman zavedl celý systém do Ameriky a vyvinul jeho místní verzi, kterou nazval Stanford-Binetův test IQ.) Ukáži, že Binetovy úmysly byly v ostrém protikladu k verzím o vrozenosti, protože Binet pevně věřil v nápravnou roli vzdělávání a výslovně zavrhoval dědičné interpretace svých výsledků. Je • ironií, že hereditární teorie IQ (použití Binetovy metodiky k účelům gobineauovské argumentace) vznikla v Americe, zemi svobody a spravedlnosti. (Výjimkou bylo období vyhraněného šovinismu během 1. světové války a po ní.) Vylíčení Binetova původního úmyslu neznamená, že měl pravdu a zastánci dědičnosti nikoli. (Původní ESEJE ;. úmysly hrají ve vědě ještě menší roli než v ústavním právu!) Binet byl v právu spíše proto, že jeho argumenty neztrácejí na platnosti a že zkreslení jeho moudrého a humánního úsilí patří mezi velké tragédie vědy 20. století. V roce 1904 byl Binet pověřen francouzským ministrem škol-ství, aby vypracoval metodu umožňující rozpoznat ty žáky základ- );. nich škol, jejichž potíže při normální výuce si vynutí speciální pé- í či. (Ve francouzských školách byly třídy značně početné a osnovy neohebné, takže učitelé neměli čas věnovat se jednotlivým dětem > se speciálními potřebami.) Binet volil čistě praktický přístup. Sestrojil test založený na směsici různých úkolů spojených s řeše- ■ ním běžných každodenních problémů (například počítání mincí) a předpokládané zahrnujících spíše základní myšlenkové pochody (logiku, uspořádání, opravy) než znalosti získané ve škole (čtení). Poté smíchal větší množství testů sledujících různé dovednosti a doufal, že bude schopen jediným číslem odhadnout jakýsi obecný potenciál dítěte. Zdůrazňoval pragmatickou a empirickou podstatu svých testů: „Je-li testů dostatečné množství, nezáleží příliš na tom, o čem jsou." Binet explicitně popíral, že by jeho test, později nazvaný inteli- ; genčním kvocientem IQ (to když W. Stern výsledky standardizoval vydělením Binetem určovaného mentálního věku věkem skutečným), mohl měřit vnitřní biologickou vlastnost, která by si zasloužila jméno „obecná inteligence". V první řadě věřil, že složitá a rozmanitá vlastnost zvaná inteligence nemůže být z principu uchopena jako jediné číslo schopné vypovídat o řazení dětí na lineární škálu. V roce 1905 píše: „Nutno říci, že stupnice nedovoluje měření inteligence, protože intelektuální kvality nelze srovnávat podle velikosti, a proto je ani nelze měřit, jakoby to byly nějaké hladké povrchy." Binet se také bál, že kdyby učitelé pohlíželi na hodnotu IQ jako na neměnnou vrozenou kvalitu spíše než (jak měl v úmyslu) jako na vodítko pro odhalení žáků, kteří potřebují pomoc, budou používat výsledek jako cynickou omluvu pro vyškrtnutí problémových dětí ze školy. O těchto učitelích psal: „Uvažovali by asi takto: ,Teď v se naskýtá vynikající možnost, jak se zbavit dětí, které nám působí :starosti', a naprosto nekriticky by vyčlenili i žáky zlobivé nebo ty, co je prostě škola jen nebaví." Také se obával vlivného posunu známého od té doby jako samovyplňující se proroctví nebo „efekt Pygmali-0n" ~ P°kud někdo učitelům řekne, na základě mylné interpretace .výsledků IQ, že dítě je vrozeně neschopné výchovy, budou se k ně- mu podle toho chovat, a tímto přístupem právě vzbudí špatné chování." Dovolává se případu v té době otřásajícího Francií a píše: „Je vskutku neobyčejně snadné objevit u kohokoli známky zaostalosti, pokud vás na to někdo upozorní. Vše pak probíhá jako v případě Dreyfuse, když se věřilo v jeho vinu. Grafologové tak v jeho písmu snadno objevili znaky zrádce a špióna." Binet cítil, že jeho testy se nejlépe hodí k odhalení mírných forem zaostalosti a neschopnosti se učit. Avšak i pro případy specifických a vážných potíží odmítal myšlenku, že by pomocí testu mohl odhalit příčinu výchovných problémů, a už vůbec ne jejich možné zakotvení v biologické dědičnosti. Chtěl opravdu jen identifikovat děti se speciálními potřebami, aby jim mohla být poskytnuta pomoc: „Naším cílem je schopnost změřit intelektuální kapacitu dítěte, a tak rozhodnout, zdaje normální nebo retardované... Proto se ani nebudeme zabývat příčinami jeho stavu a neučiníme pokus o rozlišení mezi retardací získanou a vrozenou... nebudeme činit ani vypracovávat žádné prognózy a ponecháme bez odpovědi otázku, zda ji lze léčit nebo aspoň zmírnit. Omezíme se jen a jen na zjištění pravdy ohledně jeho současného duševního stavu." Binet se vyhýbal jakémukoli tvrzení o vrozených biologických omezeních, protože věděl, že zastánci dědičné interpretace (která na základě výsledků testů není oprávněná) by jeho úmysl pomoci dětem svévolně překroutili. Káral učitele, kteří se vyhýbali vynakládání speciálního úsilí na problémové studenty a jednoduše je o značkovali jako nevyléčitelně hloupé: „Necítí s nimi účast, nemají k nim úctu a v přítomnosti jiných žáků vyslovují soudy typu: ,To-to je dítě, které to nikam nemůže dotáhnout..., není nadaný..., není vůbec inteligentní.' Jak často jsem slyšel taková nerozvážná slova!" V jedné výmluvné pasáži si vylévá svůj hněv na učitele, kteří si myslí, že dítě „nikdy" neuspěje kvůli svým podřadným biologickým vlastnostem: „Nikdy! Jaký dopad toto slovo má. Někteří současní myslitelé poskytují morální podporu těmto politováníhodným odsudkům tvrzením, že inteligence jedince je neměnná hodnota, která se už nemůže zvýšit. Musíme protestovat a konat proti takovému brutálnímu pesimismu; musíme se pokusit doložit, že není vůbec ničím podepřen." ! Nakonec vyslovuje potěšení nad výsledky učitelů, kterým testy f§g pomohly odhalit problémové žáky a kteří jim poskytli potřebnou ii;pomoc. Hájil záchranné programy a trval na tom, že takto dosaže-|g.i né úspěchy přispívají ke skutečnému zvýšení inteligence: „V tomto !§Ií praktickém a pro nás jediném dosažitelném smyslu slova můžeme 10 říci, že inteligence těchto dětí se zvýšila. Podařilo se nám pozvednout to, co podmiňuje inteligenci žáka - schopnost učit se a vštěpovat si naučené." pg Jak tragické a jak ironické! Kdyby byly testy IQ používány pod-§gf le původního Binetova úmyslu, jejich výsledky by nadále nesly jen |:g prospěch (a v tomto smyslu berte mé prohlášení, že nejsem z prin-jg; čipu proti mentálním testům, oponuji jen určitým jejich verzím ...... a filosofiím). Avšak převládající interpretací se stala interpretace genetická, odmítající jakékoli zlepšení. Přesně jak Binet předvídal, jeho úmysly byly odstrčeny a převráceny naruby. A tento zvrat -ustanovení dědičné teorie IQ - se navíc udál v Americe, a nikoli p. v elitářské Evropě! Ti, co zavedli Bínetovu metodu, razili biodeter-j ministickou verzi, s níž by on sám nikdy nesouhlasil. A výsledky ; tohoto počinu zní ozvěnou až do dnešních dnů v podobě Gaussovy |g křivky. fg Povšimněme si dvou hlavních prosazovatelů Binetovy stupnice i, v Americe. Psycholog H. H. Goddard, který přeložil Binetovy člán-I ky do angličtiny a zasadil se o obecné zavádění testů, zaujal tvrdé 1 stanovisko ve prospěch dědičnosti a současně nahlížel inteligenci j jako jedinou entitu: I | „Abych to shrnul tím nejtroufalejším způsobem: určující silou lidské- i:: ho chování je jednotící duševní proces, který jsme nazvali inteligencí; tento proces je podmíněn dědičným nervovým mechanismem; kvalitativní stupeň, kterého tento mechanismus dosáhne, a z toho vyplý-í vající intelektuální nebo duševní úroveň jedince, je podmíněna kvali- tou chromozómů získaných spojením pohlavních buněk; ta je v následném životě (s výjimkou vážných nehod, které mohou zničit některé částí onoho mechanismu) jen nepatrně ovlivněna." Lewis M. Terman, kodifikátor Stanford-Binetova testu IQ v Americe, byl stejného názoru. Inteligenci považoval za spojující :; kvalitu: „Je intelektuální kapacita jakýmsi bankovním kontem, z něhož lze vybírat k jakýmkoli platbám, nebo je to spíš hromádka g směnek, z nichž je každá vystavená pro specifický účel a vzájemně JAK NEMĚŘIT ČLOVĚKA { 378 } ESEJE _ ( 379 ) nepřevoditelná?" A rozhodl se pro jediné bankovní konto, když vyjádřil své přesvědčení: „I když mohu poskytnout jen málo pozitiv-. nich dat, zkoumání faktorů určujících pro řazení jedince v rámci : skupiny mě utvrdilo v přesvědčení o relativně větší důležitosti vloh, než jaké má výchova," Binet vystoupil a vznesl všechny přípustné argumenty proti těmto tvrzením. I dnes mohou jeho slova sloužit jako příklad vědecky přesného a eticky principiálního zavržení Gaussovy křivky. Ta totiž představuje žijící dědictví nej zřetelnějšího amerického příspěvku k mentálním testům - dědičnou interpretaci. Inteligence nemůže být podle Bineta abstrahována formou jediného čísla.;; IQ je užitečným nástrojem pro identifikaci dětí, které potřebují pomoc, a ne diktátem biologické podstaty člověka, kterému nelze uniknout. Pomoc může být účinná, protože lidská mysl je koneckonců pružná. Nejsme totožní co do našich vloh a také nepřicházíme na svět jako nepopsané archy. Většina nedostatků se však dá do značné míry napravit. Na genetickém determinismu jsou zne-chucující jeho tragické důsledky: jestliže se vzdáme úsilí v případě, ■; kdy je pomoc možná (protože jsme uvěřili doktríně o neměnitelných vrozených omezeních), podléháme jednomu z nej smutnějších omylů svazujících lidského ducha. Proč bychom měli přijmout tento bludný a rozpolcený model, který staví předpoklad neměnné a vrozené biologie proti flexibilitě a učení? Biologické vlastnosti přece neznamenají nevyhnutelný osud a vzdělání není útokem na biologická omezení! Naopak naše rozsáhlé schopnosti učit se jsou svědectvím jedinečnosti udělené ze všech živočichů jen nám. Byl jsem současně povzbuzen i rozmrzen nedávným článkem v Newsweeku (24. října 1994). Byl o jedné střední škole v Bronxu, ■ která si klade za cíl poskytnout vysoké vyhlídky znevýhodněným, studentům. Píše se tam: „Těch 300 černých a portorikánských studentů je pádnou odpovědí Gaussově křivce. Richard Herrnste-in a Charles Murray tvrdí, že IQ pramení převážně v dědičnosti a že nízký IQ znamená i skrovný společenský úspěch. Proto ani lepší školy, ani zdravější prostředí nezmůžou nic ve snaze o zlepšení osudu člověka. A přesto se v Hostosu za pouhé dva roky výsledky ve čtení téměř zdvojnásobily. Propad je nízký a navštěvo-vanost školy mimořádně vysoká. V roce 1989 skončilo školu v řádném termínu až 70 procent žáků, což je dvojnásobek celoměstského průměru." Nádherná zpráva, a jaká podpora Bmetovým původním záměrům! A přesto musím oponovat nadpisu zmíněného článku - Navzdory Darwinovi - úvodní větě: „Veřejná škola pro handicapované děti na 149. ulici každodenně popírá Darwina." Proč by měl být Darwin překážkou a nepřítelem? Snad v Newsweeku mínili jen metaforický význam darwinismu (také velmi hrubé nepochopení) jako tvrdého světa, v němž je většina soutěžících vyřazena ze hry. Spíše se však domnívám, že redaktoři použili slovo Darwin jako zástupné za zamlžený názor na „biologickou podstatu" - chtěli prostě sdělit, že škola vzdoruje myšlence vrozených omezení. Biologická podstata člověka však není nepřítelem lidské ílexibility, naopak je jejím zdrojem a podněcovatelem (zatímco biologický determinismus je falešnou biologickou teorií). Darwinismus není tvrzením o zafixovaných rozdílech, ale ústřední teorií evoluční biologie, která v nepatrných genetických rozdílech mezi našimi rasami a ve společném původu, z geologického hlediska nedávném, odhaluje zdroje jednoty všech lidí. JAK NEMĚŘIT ČLOVĚKA ( 380 ) ESEJE ( 381 ) TŘI STOLETÍ NÁZORŮ NA RASU A RASISMUS Letité bludy o myšlení a pachu (3. esej) Vždy námi otřese představa, že bychom měli opakovat prapůvodní hříchy našeho druhu. Proto Hamletovu strýci, naříkajícímu nad bratrovraždou, které se dopustil, vyvstane na mysli Kain, jak zabíjí Ábela: Můj hnusný zločin páchne vzhůru k nebi je proklet prvním ze'všech prokletí. Zabil jsem bratra!'* Metafory o nepříjemném pachu jsou obzvlášť působivé, protože čichový smysl je hluboce spjat s naší evoluční podstatou. Přesto (a možná právě proto) ho naše kultura značně podceňuje nebo dokonce ignoruje. Anglický spisovatel 17. století rozpoznal tento potenciál a varuje čtenáře před používáním olfaktorických metafor, protože prostí lidé by je mohli brát doslova: „Metaforický výraz se často přetvořil v doslovnou konstrukci, zůstal však klamným... Jak nebezpečné je v případě háklivých témat ohromovat lidi metaforami. Kolik absurdní ješitnosti musí spolknout tím, že je berou doslova!" Tento citát pochází z kapitoly díla sira Thomase Brownea z roku 1646, nazvaného Pseudodoxia Bpidemica neboli Zkoumání velkého množství všemi přijatých doktrín a běžně předpokládaných pravd. Browne, který byl lékařem v Norwichi, je lépe známý pro jiné nádherné a dodnes čtené dílo z roku 1642, částečně autobiografické, částečně filosofické a částečně vrtošivé Religio Medici (Doktorova víra). Dílo Pseudodoxia Epidemica (něco jako Přehršle falešných ■i. pravd) je pramatkou dodnes živě pěstovaného ctihodného žánru, ; jímž je odhalování běžných omylů a běžné nevědomosti, zejména pochybené víry, která by mohla způsobit sociální zlo. i Citoval jsem Browneovo stanovisko z jedné kapitoly (je jich více ■ než sto), která svým názvem dnešního čtenáře zajisté zamrazí, od-j haluje v ní falešnou víru, „že Židé smrdí". Browne byl podle stan-; dardů svého století snad největším filosemitou, třebaže nebyl prost všech protižidovských předsudků. Přičítal původ zkazky o židovském puchu (proto můj tivodní citát) doslovnému čtení metafory spravedlivě předhazované potomkům lidu, který se zasadil o hanebné ukřižování Ježíše. Napsal: „Důvodem, který způsobil šíření takového tvrzení, mohla být nenávistná averze křesťanů pro-1 ti židům, vyvolaná darebáctvím nízkého činu, což je učinilo odporov, nými a smrdutými pro chřípí všech lidí." Jako důvod pro vyvracení běžných omylů uvádí Browne zcela správně to, že falešné domněnky nemusí být jen směšnými znaky primitívnosti, ale i účinnými zábranami poznání: „K tomu, abychom mohli dospět k jasné a zaručené pravdě, musíme zapomenout a opustit mnoho z toho, co víme." Poznamenává, že „doložit pravdu není navíc snadné a nevědomost je mnohem běžnější než určitost". V polovině 17. století může používat Ameriku jako meta-, foru pro oblasti nezmapovaných neznalostí a truchlit nad naší neschopností používat rozumu jako dobrého nástroje - vodítka přes tuto terru incognitu: „Nenacházíme žádný otevřený východ... z tohoto labyrintu; avšak často rádi putujeme do Ameriky i na neznámé chodníčky pravdy." i Pseudodoxia epidemica, Browneho putování bludištěm lidské nevědomosti, má 113 kapitol sebraných do sedmi knih, věnovaných tak obecným tématům jako minerály, rostliny, zvířata, lidé, i biblické příběhy, geografické a historické mýty. Browne rozkrýva .; slušnou snůšku běžných předsudků, včetně víry, že sloni nemají J klouby, že nohy jezevců jsou na jedné straně těla kratší a že pštro-V si se mohou živit železem. Jako příklad jeho stylu uvádím ukázku ze 4. kapitoly třetí kni-; hy: „Že si bobr ve snaze uniknout pronásledování ukousne varlata čili koule". Je to dosti drsná taktika, která podle legendy buď odláká pozornost pronásledovatele, nebo ho přesvědčí, aby se spokojil ■ i s tímto menším soustem. Browne tuto víru označuje za „velmi ' starou doktrínu, která se dočkala velkého rozšíření... I Egypťané jí j podlehli, jak můžeme usuzovat z jejich hieroglyfů, kde cizoložství JAK NEMĚŘIT ČLOVĚKA _.- ( 382 ) je znázorňováno bobrem ukusujícím si varlata, což u nich byl trest za takovou bezuzdnost." Browne se pyšnil tím, že k tomu, aby se ke svým odhalením dopracoval, užívá směs úvah a pozorování. Začíná pokusem o identifikaci zdroje omylu - v tomto případě jsou dva. První je falešná etymologie vycházející z latinského jména pro bobra - castor. Toto slovo však nesdílí kořen s kastrací (jak předpokládá legenda), ale pochází ze sanskrtského slova pro pižmo. Druhým pramenem legendy o záměrném zohavení je skutečnost, že bobr má varlata v tělní dutině, a tedy prakticky neviditelná. Následuje popis anatomie samců a argumentace, že bobr si na varlata nedosáhne, i kdyby šije toužil ukusovat (a tak se, velmi chytře, zdroj obecného omylu - neviditelnost varlat - stává důkazem nepravdivosti legendy). „Vlastní varlata jsou menších rozměrů a jsou uložena v třísle. Pokus o učinění se eunuchem čili sebekastraci by tak byl nejen neplodný, ale také nemožný; a rovněž by bylo velmi hazardní, kdyby se o to pokusili jiní." Druhá kapitola sedmé knihy vyvrací víru, „že muž má o jedno žebro méně než žena" - „běžné mínění odvozené z Geneze, kde se praví, že Eva byla vymodelována z žebra Adamova". (Se smutkem sděluji, že tento nesmysl má určitou podporu dodnes. Nedávno jsem účinkoval v televizním pořadu s dotazy diváků a jedna mladá žena, kreacionistka, uvedla tento „dobře známý fakt" jako důkaz neomylnosti Bible a nepravdivosti evoluce.) Browne opět volí směs logiky a zkoumání. Prohlašuje, že „toto není v souladu s rozumem ani s tím, co lze zjistit jediným pohledem na kostru". Jednoduché spočítání žeber na kostře (Browne byl lékař) potvrzuje u obou pohlaví stejný počet. Navíc rozum neposkytuje žádnou podporu domněnce, že by se Adamova ztráta měla projevovat u pozdějších příslušníků jeho pohlaví: „I když uznáme, že na Adamově kostře chybělo jedno žebro, přesto se rozumu a běžnému pozorování protiví představa, že by mělo chybět i jeho potomkům. Přece pozorujeme, že se zmrzačení z otce na syna nepřenáší - slepec plodí vidoucího, jednooký bude mít dvouoké dítě a mrzáci se znetvořeným tělem přecházejí do svých potomků neporušeni." Desátá kapitola čtvrté knihy - „Židé smrdí" - jedna z nejdelších částí byla pro pana Brownea něčím zvlášť důležitá. Jeho argumenty jsou lépe propracované. Jinak ale používá stejnou proceduru s jakou rozhání i méně nebezpečné mýty. Cituje protiřečící si fakta a prokládá je obecnější podporou ze strany logiky a rozumu. . ESEJE_____,___,_ ( 388 ) i Začíná definicí bludu: „Ze Židé od přirozenosti smrdí, tedy že jejich rasa a národ vylučují odporný puch, je obecně přijímáno." Browne pak připouští, že se druhy pachem mohou lišit a že se jím jednotliví lidé bezesporu odlišují. „Aristoteles říká, že kromě leoparda nevoní žádné zvíře příjemně. Uznáme také, že vedle pachu druhového mohou existovat i pachy individuální a že se každý jednotlivec může vyznačovat charakteristickou vůní, která je pro člověka, se slabým čichem nerozpoznatelná. Je ale dobře zachyti-r telná pro psa, který na tomto základě dovede svého pána rozpoznat i potmě." V principu by tedy různé skupiny lidí mohly vonět rozdílně, avšak rozum ani pozorování nedovolují takové prohlášení o Židech jako o skupině: „Nemůžeme připustit, že by nepříjemný zápach byl dědičným nebo národním znakem Židů, a Rozum ani Smysly takový závěr nevyvolají." Přímá zkušenost tedy neposkytuje pro tuto ošklivou legendu žádný důkaz: „Tuto odpudivou vůni nepocítíme ani v jejich synagogách, kde se jich shromažďuje mnoho a tedy není cesty, jak by ji mohli skrýt; podobně ji nelze odhalit při obchodním styku nebo konverzaci s těmi, co se čistě oblékají a mají slušnou domácnost." Testový případ židovských konvertitů po jejich přechodu na křesťanskou víru celou věc jen stvrzuje, protože ani nejhorší bigo-ta tyto lidi nebude osočovat z nepříjemného zápachu: „Nikdo nepřipisuje tento nepříjemný zápach konvertovaným Židům, kteří, i když jsou stejného rodu, jakoby se svojí konverzí aromatizovali, ztratili svůj zápach spolu se svojí starou vírou a více už nesmrdeli." Kdyby se židovský rod dal rozpoznat podle vůně, mohla mít in-! kvizice z takového úspěšného detektoru neupřímných konvertitů velký prospěch: „Ve Španělsku je dnes mnoho tisíc Židů... a mnozí : navíc vykonávají i kněžský úřad; to je důležitá věc, protože kdyby , je šlo vyčmuchat, měla by z toho prospěch nejenom Kristova cír-; ke v, ale též truhlice knížat." Když se na věc podíváme z rozumové strany, nechutné pachy . mohou rovněž charakterizovat skupiny lidí, kteří vedou nezdravý : život - trpí špatnou stravou nebo nedostatkem hygieny. Avšak židovské stravovací předpisy zaručují umírněnost a dobrou skladbu stravy. Co se týče pití, jsou spíše abstinenty - „málokdy vzbuzují pohoršení opilostí nebo nadměrným pitím, nehřeší ani přejídáním se a nadměrným požíváním masa; tak předcházejí špatnému trávení a následné hnilobě šťav." JATÍ NEMĚŘIT ČLOVĚKA ( 384 ) ESEJE ( 385 ) Jestliže v židovských obyčejích nelze najít žádnou příčinu, pak jediný další představitelný důvod pro odpuzující zápach by mohl vězet v božském „prokletí vrženém na ně Kristem... aby tak poznamenal plemeno, které ukřižovalo svého Spasitele." Avšak Browne oponuje takové představě ještě s větší vehemencí, bere ji za „fantastickou a bez jakéhokoli oprávnění; za snadný způsob jak odložit jakoukoli při do věčné temnoty". Vzývání nadpřirozeného činitele tam, kde nemůžeme nalézt přirozené vysvětlení, je způsob, jak se zbabělci a lenoši chtějí vyhnout nezdaru. (Browne ne-popírá intervenci nebes ve skutečně závažných situacích, jakými jsou například potopa světa nebo rozestup vod Rudého moře, ale spoléhat na zázraky i v prkotinách typu zápachu nespravedlivě označených lidí je výsměchem Boží velikosti. Browne podrobí podobnému výsměchu i legendu, že v Irsku nejsou hadi, protože je svou holí vymetl svatý Patrik. Taková nepřiměřená víra v tisíce drobných zázraků jen dusí rozpravu o podstatě jevů a o projevech skutečných příčin.) Celé tažení proti tvrzení „že Židé smrdí" Browne korunuje ještě silnějším racionálním argumentem. Tvrdí, že celá věc nedává smysl, protože samotná probíraná skupina - židovský lid - nepředstavuje druh entity, která by mohla být nositelem charakteristického národního puchu. Mezi velkými bludy lidského rozumu jsou „kategorické chyby" při rozpoznávání skupin a definování jejich vlastností obzvlášť časté - zejména se to týká taxonomů, k nimž patřím i já. Většina Browneho textu je archaická, a proto je zdrojem podivné fascinace jako druh jisté pojmové fosilie. Avšak tento boj s chybami kategorií při odhalování omylu „že Židé smrdí" vkládá do textu motiv zavaž- . nosti i pro moderní dobu a odkrývá jiný okruh důvodů, proč se za- I jímat o argumenty v Pseudodoxia Epidemica. \ Browne začíná tím, že vlastnosti jedince nelze automaticky vztáhnout na vlastnosti celých skupin. Nepochybujeme, že jedinci mají charakteristický pach, ale skupiny mohou zahrnovat celé ; spektrum individuálních rozdílů, a proto nemusí vykazovat žádnou speciální identitu. Který člen skupiny je pak charakteristic-kým reprezentantem skupinových vlastností? Tato skupina by musela být velmi úzce definována buď podle přísných genealogických kritérií (takže její členové by dané vlastnosti sdíleli z titulu jedinečného původu), nebo společnými zvyky j a způsoby života, které jiní lidé nesdílejí (ale Browne už předtím j ukázal, že život v umírněnosti a čistotě, jaký vedou Židé, nezavdává žádnou příčinu k tvrzení o nechutném národním zápachu). Browne své argumenty připojistí konstatováním, že Židé nejsou vydělenou genealogickou skupinou. Židé byli rozptýleni po světě, bylo jim spíláno a žili v opovržení, byli vyháněni a vylučováni. Mnoho skupinek zaniklo asimilací, jiné se naředily vlivem smíšených sňatků. Koneckonců většina národů je takto silně promíšena, a proto nepředstavuje z genealogického hlediska definovanou skupinu; a tato tendence byla u Židů ještě silnější. Židé nejsou definovanou rodovou skupinou a z tohoto důvodů nemohou být ani nositeli takového znaku, jakým je národně podmíněný zápach: „Snadno nenajdeme žádnou vlastnost materiální ani charakteristiku temperamentu, které by mohly být přiřazeny jakémukoli národu... a ještě větší potíž s tím bude v případě Židů, jejichž rasa, jakkoli předstírá, že je čistá, musela absorbovat neoddělitelné příměsi od nejrůznějších národů... Když jsme tedy prokázali, že někteří Židé splynuli a jiní jsou míšenci, tak nás nic nevede k tomu, abychom je pokládali za odlišné, tudíž je obtížné přisoudit jim specifickou kvalitu národního puchu." Během let, v nichž se obírám bludnými teoriemi biologického determinismu a zaznamenávám jejich neobyčejnou vytrvalost a sklon povstávat z popela, se znovu a znovu musím vyrovnávat s tím, co bych nazval „zástupnost". Specifická tvrzení se objeví jako konečný odsudek určité skupiny - že Židé smrdí, že Irové jsou koralové, že ženy rády nosí norkové kožichy, že Afričané nejsou schopni myslet6)- ale každé z těchto tvrzení může zastoupit kterékoli jiné. Obecná forma je vždy stejná a vždy, po celá staletí, prorostlá stejnými bludy. Vyvrať argument, že ze své přirozenosti nejsou ženy schopny stát v čele státu, a už je tu stejná struktura bludné argumentace k podpoře tvrzení, že procento Afroameričanů mezi doktory věd nebude nikdy odpovídat jejich poměrnému zastoupení ve společnosti. A tak Browneovo zamítnutí pověry „že Židé smrdí" zůstává relevantní i pro naše zápasy, protože forma jeho sporu se vztahuje i na současné podceňování lidí pro očekávané vrozené a neměnné nedostatky inteligence nebo morálky. Dnes naštěstí nevyvolávají Židé (sám k ním patřím) příliš velkou pozornost. (I když musím znovu připomínat smutné události, které postihly generaci mých rodičů, JAK NEMĚŘIT ČLOVEKA < :í86 ) ESEJE ( 387 ) abych upozornil, že současná snesitelná situace nemůže vést k sebeuspokojení.) Favoritem této sezóny je mýtus, který připomíná jinou ctihodnou kapitolu tohoto hanebného myšlení - Gaussova křivka je novou verzí tvrzení, že lidé pocházející z Afriky mají v průměru méně vrozené inteligence než ostatní. Při dodržení Browneovy strategie lze toto tvrzení odhalit předložením faktů a logických argumentů. Nepůjdu do detailů, aby se z eseje nestala kniha (viz první dvě eseje této části). Chci však upozornit, že vyvrcholení Browneovy argumentace při potírání legendy - rozbor „kategorických chyb" při definici Židů jako biologické skupiny - podkopává i současný mýtus o intelektuální podřadnos-ti černochů, od Jensena a Shockleyho v letech šedesátých až po Herrnsteina a Murraye, naše současníky. Afroamerická populace Spojených států není genealogickou jednotkou, a to ve stejném smyslu v jakém postrádali definici původu Browneovi Židé. V duchu hnusné rasistické tradice považujeme každého s evidentními znaky afrického původu za „černocha", i když mnozí takto označení lidé mají nezanedbatelný počet, a někdy dokonce většinu kavkazských předků. (Stará triková otázka baseballových fanoušků zní: „Který Italoameričan udělal 40 bodů v dresu Brooklyn Dodgers v roce 1953? Odpověď zní „Roy Campa-nella", jehož otec byl Ital a matka černoška, avšak naše sociální konvence ho stále budou identifikovat jako černocha.) Na důkaz zástupnosti připomínám, že výklad stejné skupinové chyby pro černochy a Židy má často i stejnou předsudečnou formu - obviňování oběti. I když je potěšující, že Browne nepodléhá protižidovským náladám, uvádí zvlášť ošklivý důvod pro časté míšení mezi židy a křesťany. Má jím být předpokládaná chlípnost židovských žen a jejich upřednostňování blonďatých křesťanů před snědými a neatraktivními židy. Browne píše: „Smilstvo mezi židovskými ženami a křesťanskými muži není řídkým jevem. Běžné je svádění. Jejich ženy si více cení kopulace s křesťany než s příslušníky vlastního národa a více oceňují křesťanskou smyslnost než chtíč obřezaných." Podobné výroky jsme slyšeli v době otroctví i od amerických rasistů, protože takto šlo omluvit ty, co znásilňovali, a celou hanbu shodit na vskutku bezbranné. Tak například Louis Agassiz píše v roce 1863: „Jakmile se v mladém Jižanovi probudí sexuální touhy, přijde na to, že je snadno ukojí pomocí vždy ochotných barevných domácích služek... To otupí jeho výchovu ke zdrženlivosti a vede ho postupně k vyhledávání vášnivějších partne- rek. A tak slyším, že schopní mladí muži pro sebe požadují čistokrevné černošky." Je nesporné, že nemůžeme souhrnně prohlašovat, že „černoši" mají nějakou vrozenou vlastnost, jestliže netvoří zvláštní genealogickou skupinu. Kategorická chyba vede v tomto případě ještě mnohem hlouběji než jen k rozmazání míšením s jinými populace-mi. Navýsost vzrušující a stále ještě probíhající objevy v moderní paleoantropologii a lidské genetice nás nutí podstatně přebudovat i celou otázku lidských skupin. Jsme nuceni uznat, že „africký černoch" není stejnocennou rasovou kategorií jako „evropský kavka-zec", „domorodý američan" nebo „východní asiat". Tato skupina i musí být nahlížena jako daleko širší než všechny ostatní dohromady. Nelze ji definovat jako jedinou oddělenou skupinu. Rovněž nelze prosazovat slogany typu „afričtí černoši jsou méně inteligent-: ní" nebo „afričtí černoši hrají basketbal". Poslední desetiletí bylo v antropologii ve znamení živých diskusí o původu jediného žijícího lidského druhu Horno sapiens. Vynořil se druh odděleně na třech kontinentech (Afrika, Evropa, Asie) z populací druhu Horno erectus, které tam přebývaly (tzv. multire-gionální hledisko)? Nebo vznikl na jediném místě, pravděpodobně v Africe, z jediné populace Horno erectus a rozšířil se po celé Zemi (tzv. teorie africké kolébky)? Vlny argumentů se zvedaly a opadaly, v poslední době však nabývá vrchu „africká kolébka". S tím, jak se zvětšuje počet známých sekvencí genů a analyzuje se jejich variabilita mezi lidskými raso-: vými skupinami, a s tím, jak se daří rekonstruovat genealogické ) stromy založené na těchto rozdílech, vynořují se kontury následu-; jícího scénáře: Horno sapiens vznikl v Africe a jeho migrace do zbytku světa začala někdy před 280 až 112 tisíci lety, přičemž nej-novější a propracovanější metody upřednostňují spíše hodnoty blíže k nižší hranici. Jinými slovy neafrická rasová různorodost - běloši, žlutí, rudí, od příslušníků kmene Hopi přes Nory až po obyvatele Fidži - není starší než 100 tisíc let. Ve srovnání s tím žil Horno sapiens v Africe delší dobu. A protože genetická diverzita odpovídá zhruba času, který je pro evoluci k dispozici, genetická různorodost obyvatel Afriky je vyšší než celková diverzita všech ostatních Zemi obývajících skupin! Můžeme „africké černochy" vůbec spojit do jediné skupiny a přiřknout jim vlastnosti, ať už příznivé nebo nepříznivé, představují-li větší evoluční prostor a vyšší různorodost než lidé JAK NEMĚŘIT ČLOVĚKA ( 388 ) ESEJE — f 389 ) zbytku světa? Z genealogického hlediska představuje Afrika větši- f nu lidstva - my všichni ostatní jsme jen větví na africkém stromě. i Tato neafrická větev bezesporu prospívá, ale topologicky nemůže :! být nikdy více než podskupinou africké struktury. f Budeme potřebovat mnoho let a mnoho přemítání ke strávení | teoretických, pojmových a ikonografických důsledků tohoto podi- | vuhodného přeskupení našich názorů na podstatu a význam lidské ..: | různorodosti. Začátečníkům navrhuji, aby se konečně oprostili od : í nesmyslných prohlášení typu „afričtí černoši jsou více rytmičtí ; a atletičtí a méně inteligentní". Podobná prohlášení nemají žádné í opodstatnění. Jsou jen nositeli sociální zhoubnosti, protože Afriča- .: f né nejsou koherentní skupinou a dokonce představují více různorodosti než zbytek světa dohromady. Největší intelektuální dobrodružství se často odehrávají v na- f šem nitru - nikoli v nepokojném hledání nových faktů a nových věcí na Zemi i na nebi, ale z potřeby vystrnadit staré předsudky ( a vytvořit nové pojmové struktury. Nic nenese sladší plody a obdivuhodnější cíle než vzrušení z pečlivě přepracovaného porozumění - než cesta do hlubin duše, která nadchne učence a vyžene I ďábla z nás ostatních. Stejnou vnitřní expedici potřebujeme i k přebudování našich názorů na lidskou genealogii a na význam I evoluční rozmanitosti. Thomas Browne (musíme mu udělit poslední slovo) cenil taková dobrodružství duše nade všechno intelektuální vzrušení. Je zajímavé, že ve stejném odstavci zmiňuje Afriku jako metaforu pro neznámé divy. Nemohl mít ponětí o tajemném poselství svých slov (z Religio Medici, kniha 1., oddíl 15.): I i i. Svou zvědavost jsem nikdy nemohl uspokojit jen obecnými divy jako ;j přílivem a odlivem, záplavami na Nilu nebo orientací střelky kompasu; a studoval jsem proto současně a paralelně i ty zřejmější a zane-dbávanější součásti přirozenosti, které jsem i bez cestování mohl pěstovat ve své vnitřní kosmografíi. Nosíme v sobě záhady, jakých . j bychom se nikdy nenadáli, je v nás celá Afrika a její zázraky, jsme odvážným a dobrodružným kouskem přírody." - Rasová geometrie (4. esej) S názvy, které vypadají jako rozmarné nebo nesmyslné, se mnohdy spojují zajímavé příhody. Proč se například političtí radikálové nazývají levicí a jejich konzervativní protějšky pravicí? Důvod vězí ve skutečnosti, že ve většině evropských zákonodárných sborů sedávali nejváženější členové po předsedově pravici, podle staré zdvořilostní zvyklosti, která stejně jako naše předsudky upřednostňovala dominantní ruku. (Tyto sklony jdou do hloubky, daleko za konstrukci otvíráků na konzervy a psacích stolů i za jazykové obraty; viz například významy slova „pravý".) Protože šlechtici a mogulové měli sklon hlásat extrémně konzervativní názory, přeneslo se pravé a levé křídlo zákonodárců i do geometrie politických názorů. Mezi takovými na první pohled svévolnými jmény v oboru evoluční biologie je nejpodivnější a najkontroverznejší námět dotazů a diskusí úřední označení lidí světlého odstínu z Evropy, západní Asie a severní Afriky jménem kavkazci. Proč je proboha nejběž-nější rasová skupina západního světa pojmenována podle ruského horstva? Jméno vymyslel v roce 1795 německý přírodovědec J. F. Blumenbach (1752-1840), který zavedl dodnes nejvlivnější ze všech rasových třídění, a to ve třetím vydání své stěžejní práce De generis humani uarietate nativa (O přirozené rozmanitosti lidí). Pro toto označení jsou dva důvody. V této malé oblasti žijí podle některých pozorovatelů nejkrásnější lidé. Současně je pravděpodobné, že právě na Kavkaze byli první lidé i stvořeni. Blumenbach píše: „Kavkazská varieta. Jméno beru od pohoří Kavkaz, protože v jeho blízkosti, zejména na jižních svazích, žije nejkrásnější lidská rasa, a také protože... pokud někam, tak právě do této oblasti můžeme s největší pravděpodobností umístit původní formy lidstva." Blumenbach, jeden z největších a nejvíce uctívaných přírodovědců osvícenství, strávil celou kariéru jako profesor na universitě v Gottingenu. Svoji knihu De generis humani varietate nativa poprvé vydává v roce 1775 jako doktorskou disertaci na lékařské fakultě, právě v době, kdy domobranci v Lexingtonu a Concordu rozjížděli americkou revoluci. Přetiskl ji znovu v roce 1776, kdy historické shromáždění ve Filadelfii vyhlásilo nezávislost USA. Koincidence tří velkých dokumentů v roce 1776 - Jeffersonovo Prohlášení nezávislosti (o politice a svobodě), Bohatství národů JAK NEMĚŘIT ČLOVĚKA--—-----( 390 > Adama Smithe (o ekonomice a individualismu) a Blumenbachovo Pojednání o klasifikaci ras (o lidské různorodosti) - jsou svědectvím sociálního kvasu oněch desetiletí, a poskytují nám tak širší kontext. Ten činí Blumenbachovu taxonomii a jeho rozhodnutí nazvat evropskou rasu kavkazskou důležitým jak pro naše dějiny, tak i pro současnost. Rozřešení velkých záhad často závisí na drobných kuriozitách, které snadno přehlédneme a přejdeme. Domnívám se, že klíčem k pochopení Blumenbachovy klasifikace, základu systému, který nás dodnes ovlivňuje a znepokojuje, je prazvláštní kritérium, které použil při pojmenování Evropanů kavkazskou rasou - kritérium maximální krásy lidí žijících v této oblasti. V první řadě proč by měl kdokoli přikládat váhu takovému nepochybně soukromému soudu? A proč by se toto estetické kritérium mělo stát základem pro vědecké úvahy o místě vzniku? Pro zodpovězení těchto otázek se musíme vrátit k Blumenbachově původní formulaci z roku 1775 a podívat se na změny zavedené v roce 1795, kdy kavkazská rasa dostala své jméno. Konečný systém z roku 1795 dělí lidstvo podle geografie a podle vzhledu do pěti skupin: „Varieta kavkazská" zahrnuje populace světlé pleti z Evropy a přilehlých oblastí, „mongolská" obyvatele východní Asie včetně Číny a Japonska, „etiópska" africké černochy, „americká" původní populace Nového světa a „malajská" zahrnuje Polynésany a Melanésany z Tichomorských ostrovů plus australské domorodce. Původní dělení z roku 1775 však obsahuje jen první čtyři z těchto pěti skupin - „malajci" nejsou ještě odlišeni od t „mongolů". \ Teď ovšem narazíme na paradox ohrožující Blumenbachovu pověst vynálezce rasové klasifikace. A to proto, že původní systém i čtyř ras nevzešel z pozorování nebo teoretizovaní samotného Biu- í menbacha. Představuje, a Blumenbach to rád přiznává, klasifika- { ci, kterou vytvořil a prosazoval Blumenbachův učitel Karl Linné j v zakládajícím díle vědecké taxonomie Systému naturae z roku i 1758. Takže jediným Blumenbachovým příspěvkem k rasové klasi- í fikaci je pozdější oddělení „malajské skupiny" od širší skupiny asij- ' . ské. Na první pohled to vypadá jako nepatrná změna. Proč potom \ pokládáme Blumenbacha, a ne Linného za tvůrce rasové klasifika- j ce? Chci vás přesvědčit, že zdánlivě malá změna, kterou Blumen- 1 bach v systému provedl, znamená teoretický posun, který snad ani i nemůže už mít širší a osudovější dosah. Tato změna pozdějším ] ESEJE vědcům uniká nebo ji zkreslují, protože nechápou podstatný historický a filosofický princip, že teorie jsou modely určené k vizuálnímu předvádění, a to obvykle v dobře definovaných geometrických pojmech. Odklonem od linnéovského systému čtyř ras Blumenbach radikálně změnil geometrii uspořádání lidských skupin. Přešel z modelu podloženého zeměpisně, který explicitně neznamenal žádné pořadí podle důležitosti, k dvojité hierarchii hodnot. Ta byla podivně zakotvena ve vnímané kráse vyzařující z kavkazského ideálu do dvou větví. A přidání malajské skupiny, jak uvidíme, bylo pro tuto novou geometrickou formulaci klíčové. Blumenbachova „drobná" změna mezi lety 1775 a 1795 se tak stává klíčem pro přestavbu pojmů, a ne jen pouhým faktografickým zjemněním starého schématu. (Na mém odhalení, že vědecké revoluce zahrnují takové geometrické posuny, měla podíl moje žena Rhonda Rol and Shearer, která podobná témata realizuje ve svých sochách; viz její připravovaná kniha The Flatland Hypothesis, nazvaná podle Abbotovy slavné vědeckofantastické knihy pojednávající o omezeních, které klade geometrie na naše obecné myšlení a sociální teorii.) Pro Blumenbacha byl Linnné idolem. Na první stránce vydání z roku 1795 oslavuje „nesmrtelného Linného, člověka, který byl stvořen ke zkoumání vlastností výtvorů přírody a k jejich uspořádání do systematického řádu". Uznává také Linného jako tvůrce původní čtyřčetné klasifikace: „Následoval jsem Linného v počtu variet, ale určil jsem jim trochu jiné hranice" (vydání z roku 1775). Později po přidání „malajské variety" tuto změnu charakterizuje jako odklon od svého velkého guru: „Ukázalo se velmi jasně, že linnéovské dělení lidstva nelze dále udržet, proto podobně jako to činí jiní, v tomto nepatrném díle už slavného muže nenásleduji." Linné dělí svůj druh Horno sapiens na čtyři variety, definované primárně geograficky a sekundárně třemi slovy označujícími barvu, temperament a postoj. (Do svého systému zařadil i dvě klamné a smyšlené variety druhu Horno sapiens. Varieta ferus byli „divocí muži", kteří se občas našli v lesích a byli snad vychováváni zvířaty -většinou šlo o zaostalé nebo choromyslné mladé lidi opuštěné rodiči. Varieta monstrosus zahrnovala všechny ochlupené a ocasaté příšery z vypravování cestovatelů a z obsahu všelijakých zkazek.) Čtyři hlavní geografické variety pak Linné charakterizuje, a co je zajímavé, nikoli v pořadí preferovaném většinou Evropanů s je- JAK NEMĚŘIT ČLOVĚKA ( 392 ) ESEJE ( 393 ) jich rasistickou tradicí. Postupně probírá variety americanus, eu-ropaeus, asiaticus a afer. Nic originálního tím nevytvořil, jen promítl lidi na čtyři geografické oblasti běžné kartografie. První řádka popisu každé skupiny obsahuje údaje o barvě, temperamentu a postoji. Žádná z těchto kategorií neimplikuje pořadí podle hodnoty. A i zde se Linné jako v případě geografie spíše přiklání ke klasickým taxonomickým kategoriím, bez přispění vlastních pozorování. Například dělení podle temperamentu (humor) je odrazem staré středověké teorie, že lidská nálada je výsledkem zastoupení čtyř kapalin (šťav - humor z latinského vlhkost) - krve, hlenu (phlegma), žluči (cholé) a černé žluči (melan cholé). Jedna z těchto substancí převládá, proto člověk může být povahou sangu-inik, flegmatik, cholerik nebo melancholik. Čtyři oblasti, čtyři šťávy, čtyři rasy. Americká varieta byla charakterizována jako rufus, cholericus, rectus (rudý, cholerik, vzpřímený), evropská albus, sanguineus, to-rosus (bílý, sangvinik, svalnatý), asijská byla luridus, melancholi-cus, rigidus (bleděžlutý, melancholik, toporný) a africká niger, phlegmaticus, laxus (černý, flegmatický a netečný). Nemíním zde popírat, že Linné se držel konvenčních představ o nadřazenosti evropské variety. Zcela jasně zastával téměř všeobecně rozšířený dobový rasismus - Evropan coby svalnatý sangvinik je určitě příznivější označení než melancholický a toporný Asiat. Ještě otevřenější rasistické hledisko je vloženo v poslední řádce charakteristiky variet, je pokusem zhutnit předpokládané chování pomocí charakteristiky regitur (ovládaný). Američan je podle tohoto kritéria consetudine (ovládaný rituálem), Evropan ri-tibus (tradicí), Asiat opinionibus (vírou) a Afričan arbitrio (čím ho napadne). Chování podle zavedených a uvědomělých tradic předčí pravidla, která nepotřebují ani rozum, rituál a ani víru. To všech- ; no stojí výše než neřízené chování. A to už připomíná konvenční rasistické třídění s Evropany nahoře, Asiaty a Američany uprostřed a Afričany zcela dole. ' Navzdory těmto náznakům není vnější geometrie Linného modelu ani lineární, ani hierarchická. Když si v duchu shrneme jeho ■ základní schéma, dostaneme mapu světa, rozděleného na čtyři oblasti a obývaného lidmi, které lze charakterizovat těmi či oněmi :: vlastnostmi. Zkrátka, Linné používá jako hlavní princip třídění hledisko kartografické; kdyby chtěl prosadit jako základní před- , stavu lidských variet model hierarchický, určitě by začal Evropa- ny v čele a Afričany na ponižujícím konci, on však začíná americkými domorodci. Posun od třídění geografického k hierarchickému je osudovým krokem v dějinách západní vědy. Co jiného mělo - když si odmyslíme železnici a nukleární bombu - větší praktický (a povětšinou naprosto negativní) dopad na kolektivní život a na národy? Je ironií, že zdrojem tohoto posunu je právě J. P. Blumenbach, protože právě jeho pětirasové schéma se stalo kanonickým a pozměnilo tak linné-ovskou kartografii na lineární řazení podle předpokládané hodnoty. Mluvím o ironii, protože Blumenbach byl mezi všemi obrozenci, kteří psali o lidské různorodosti, rasistou nejvlažnějším, byl nej-větším egalitariánem a byl z nich i nejgeniálnější. Jak zvláštní, že muž nejvíce oddaný jednotě lidstva, uznávající bezvýznamnosť morálních a intelektuálních rozdílů mezi skupinami, pozměnil mentální třídění lidí do schématu, které od té doby platí za východisko konvenčního rasismu. Tato skutečnost však při pozornějším pohledu není až tak zvláštní nebo neobvyklá - vždyť většina vědců si není vědoma toho, jakými cestami se ubírá lidská představivost, zejména jak účinné jsou vizuální nebo geometrické důsledky teoretizovaní. Jedna ze starých tradic vědy hlásá, že nové teorie jsou prosazovány na základě pozorování. Protože vědci v tuto zjednodušující formulaci věří, předpokládají, že jejich vlastní posuny v interpretacích odrážejí jen a jen lepší pochopení nově zjištěných fakt. A tak si obvykle neuvědomují svůj vlastní mentální přínos, vtisk, který udělují zmateným a mnohoznačným vstupům vnějšího světa. Tyto vtisky pramení z různých zdrojů, mezi než patří i struktura osobnosti vědce a jeho sociální poloha. Blumenbach žil ve věku, kdy myšlenka pokroku a kulturní nadřazenosti evropského způsobu života převládala v politickém a sociálním světě jeho současníků. Implicitní a nejasně formulované (či dokonce nevědomé) poznámky o rasové hierarchii se do tehdejšího světa velmi dobře hodily - jakékoli jiné třídění by vypadalo jako anomálie. Pochybuji, že změnou geometrie třídění lidí na hodnotový systém provedl Blumenbach vědomou a otevřenou službu rasismu. Myslím, že jen odrážel, z větší části pasivně, pronikavé sociální názory té doby. Myšlenky však mají své následky, ať už byly záměry jejich tvůrců jakékoli. Blumenbach se určitě domníval, že přechod od linnéovského čtyřrasového systému na jeho vlastní pětirasový, což je, jak uvidí- JAK NEMĚŘIT ČLOVĚKA ( 394 ) ESEJE ( 395 ) me níže, základem osudového posunu od kartografie k hierarchii, je výsledkem toho, že lépe pochopil přírodní zákony. To také pro- v:;:-hlasuje ve druhém vydání svého pojednání (1781), v němž změnu M oznamuje: „Předtím, v prvním vydání této práce, jsem lidstvo dělil na 4 variety, ale poté když jsem se do větší hloubky věnoval studiu ■■ y. různých národů východní Asie a Ameriky a když jsem se na ně doslova podíval zblízka, byl jsem nucen toto dělení opustit a místo to- \y ho zavést pět variet, což je ve větší shodě s přírodou." A v předmlu- .:;;.;« vě ke třetímu vydání z roku 1795 prohlašuje, že opustil linnéovské schéma proto, aby mohl „uspořádat lidské variety podle přírodní pravdy". Jestliže vědec přijme předsudek, že teorie vychází jen z pozorování, a nezkoumá osobní a sociální vlivy vyzařující z psý- :-:k ché, nevidí příčiny svých změněných postojů a neporozumí ani hlu-bokým vše prostupujícím mentálním posunům, které nová teorie vyvolává. Blumenbach tvrdě bránil jednotu lidstva proti alternativnímu pohledu, který se tehdy právě formoval (a zajisté byl spolehlivěj- : ^ ším vodítkem k běžným formám rasismu), a to že každá z ras byla ^ stvořena odděleně. Třetí vydání jeho spisu končí takto: „Když mlu- yý] víme o varietách lidí, není nejmenších pochyb, že s velkou pravděpodobností mluvíme o jediném a tomtéž druhu." Hlavním argumentem pro jednotu je pro Blumenbacha fakt, že předpokládané rasové charakteristiky plynule přecházejí z jedno- ^ ; í ho plemena na druhé, a proto nemohou definovat oddělenou a uza- ;:] vřenou skupinu: „Protože, i když se zdá, že mezi oddělenými náro- ; :J dy existují velké rozdíly, což je hned patrné, když si ze všech možných typů člověka srovnáte jen obyvatele Mysu dobré naděje, £ Grónska a Kavkazu. Když se však celý problém zkoumá podrobně- :^-| ji, ukáže se, že všechny variety plynule přecházejí jedna v druhou ^ a že mezi nimi nelze vytyčovat předěly." Zamítá zejména běžnou víru, že černí Afričané, na běžném rasistickém žebříčku nejníže postavení, nesou jedinečné znaky svév-f podřadnosti: „Neexistuje jediný znak Etiopců, který by byl natolik ^ zvláštní a univerzální, že by se nedal okamžitě odhalit u kterékoli :: :| z jiných variet člověka." :;i Blumenbach věřil, že člověk byl stvořen na jediném místě a od- ;| tud se rozptýlil po celém světě. Tvrdil, že rasová diverzita vznikla v důsledku přechodu do jiných klimatických a topografických pod- ; mínek a kvůli osvojení si nejrůznějších zvyků a způsobů života \■j v těchto oblastech. Podle dobové terminologie popisuje tuto změnu ýviif jako „degenerací". Tím nemyslí dnešní význam tohoto slova - ztráta, redukce nebo zeslabení - ale doslovně odklon od původní formy, jež existovala po stvoření. Většina degenerací je důsledkem změněného klimatu. Zahrnuje vše od tak rozsáhlých úkazů jako korelace tmavé pleti s tropickým prostředím až po zvláštní (a fantastické) spekulace, že sevřená úzká víčka některých Australanů jsou odpovědí na „mraky much..., což svrašťuje přirozený obličej obyvatel". Jiné změny vznikají v důsledku odlišných způsobů života v různých oblastech. Například národy, které pomocí obinadel nebo dlah deformují dětem hlavu, skončí s relativně podlouhlými lebkami. Domnívá se, že „snad všechna rozmanitost v tvaru hlavy u různých národů se dá připsat způsobu života a umění." Blumenbach nepochybuje, že takové změny, opakované po mnoho generací, se mohou stát dědičnými (procesem, který se dnes nazývá lamarckistickým neboli dědičností získaných vlastností; na konci 18. století byl však tento názor součástí obecného povědomí a Lamarck nijak nevybočoval z řady). „S časem může jeden způsob degenerovat v jiný." Byl pevně přesvědčen, že většina rasových rozdílů - důsledků povrchních vlivů klimatu a způsobu života - se může snadno změnit nebo se i navrátit k původnímu stavu pouhým přestěhováním do jiné oblasti nebo změnou způsobu chování. Po několika generacích v tropech ztmavne bílým Evropanům kůže, zatímco afričtí otroci přeneseni do vyšších zeměpisných šířek nakonec vyblednou: „Ať je příčinou barvy kůže cokoli, žluč, účinky slunce, povětří nebo klima, je v každém případě náhodným a měnitelným znakem, a nemůže být nikdy základem pro diverzitu druhu." Jištěn těmito názory na povrchnost rasových rozdílů, udatně hájí mentální a morální jednotu všech lidí. Tvrdě obhajuje zejména rovné postavení černých Afričanů a bílých Evropanů - snad proto, že Afričané byli nejvíce poznamenáni konvenčním rasistickými názory. Blumenbach si doma založil zvláštní knihovnu věnovanou výhradně dílům černochů. Možná, že se choval značně blahosklonně, když chválil „dobrou povahu a vlastnosti našich černých bratrů", ale paternalismus je přeci jen lepší než pohrdání. Horoval za zrušení otroctví už v době, kdy se takovým názorům ještě příliš nepřálo sluchu a otrokům přisuzoval morální převahu nad jejich zotroči-teli, když mluvil o „přirozené jemnosti srdce, která nebyla otupena JAK NEMĚŘIT ČLOVĚKA_______( 39fi ) orientálec afričan 35. Blumenbachova rasová geometrie se dvěma liniemi „degenerace", které vedou přes mezistupně od kavkazského „ideálu". (J. F. Blumenbach, Anthropological treatises, 1865) ESEJE_____( 397 ) ani vymýcena brutalitou jejich bílých katů na palubách transportních lodí nebo na cukrových plantážích Západní Indie". Potvrzoval „perfektnost mentálních vlastností a talentu černochů" a odvolával se na krásná díla ze své knihovny. Oceňoval přitom zejména poezii bostonského otroka Phillise Wheatleye, jehož dílo bylo v Americe jen nedávno znovuobjeveno a přetištěno: „Vlastním anglické, holandské a latinské básně napsané několika černými autory, mezi nimi zaslouží zmínku především dílo Phillise Wheatleye, který se svými verši proslavil." Nakonec konstatuje, že ani mnohé národy kavkazské rasy se nemohou chlubit tak vynikajícími autory, jaké zplodila černá Afrika, a navíc ještě za vrcholně deprimujících podmínek předsudků a otroctví: „Nebylo by těžké zmínit celé dobře známé kraje Evropy, od nichž bychom marně očekávali tak dobré autory, básníky, filosofy a korespondenty pařížské Akademie." Když Blumenbach publikuje svoji shrnující představu lidské rozmanitosti - přechod od linnéovské geografie k hierarchickému řazení - činí to tak, že určí hlavní ústřední skupinu, která měla být nej bližší stvořenému ideálu, a potom charakterizuje ostatní skupiny podle relativního stupně odklonu od tohoto archetypální-ho standardu. Vychází mu systém (viz obrázek 35 převzatý z jeho spisu) s jedinou rasou na vrcholu (patrně nejbližší původnímu stvoření), a se dvěma symetrickými liniemi vedoucími k větší a větší degeneraci. Teď se můžeme vrátit k záhadě pojmenování kavkazské rasy a k významu, který je skryt v přidání páté rasy - malajské variety. Blumenbach se svoji vlastní evropskou varietu rozhodl považovat za nejbližší ke stvořené dokonalosti a mezi Evropany hledal menší skupinu s ještě vyšší dokonalostí - nejvyšší z nejvyšších. A jak jsme už viděli, určil, že lidé na Kavkaze jsou nejbližším vtělením původního ideálu, a pojmenoval celou evropskou rasu po těchto jejích nejlepších reprezentantech. Byl ale postaven před dilema. Už jednou potvrdil mentální a morální jednotu všech lidí. K určení odchylky od kavkazského ideálu proto nemohl použít konvenční standardy rasistické klasifikace. Místo toho, třebaže to dnes považujeme za subjektivní (a směšné), zvolil za vodítko třídění kritérium fyzické krásy. Jednoduše rozhodl, že Evropané jsou nejhezčí s nejvzhlednějšími lidmi z Kavkazu (odtud je v citátu na začátku tohoto článku naznačeno propojení maximální krásy s místem původu člověka, neboť Blumenbach na- hlížel veškerou proměnlivost jako odklon od ideálu, a proto musí nejhezčí lidé žít nejblíže k prvotnímu domovu). Blumenbachovy popisy jsou prostoupeny jeho osobním hodnocením relativní krásy, přičemž je podává, jakoby šlo o diskusi objektivní a měřitelné vlastnosti, a ne o věc hodnu pochyb a nesouhlasu. Popisuje ženskou lebku z Gruzie (součást své sbírky) jako „vskutku nejnádhernější tvar lebky, která.,, sama od sebe přitáhne oko návštěvníka, třebaže není příliš všímavý". A pak své evropské standardy hájí z estetických pozic: „V první řadě má plemeno... nejhezčí tvar lebky, od něhož, jako od průměrného a původního typu, lze snadnými odstupy odvodit ostatní.,, Mimo to je bílé, a my se můžeme důvodně domnívat, že toto byla původní barva lidí, protože... pro bílou je velmi snadné degenerovat do hnědé, avšak pro tmavou pleť je neskonale těžší návrat k bílé." Pak vynáší celou lidskou různorodost do dvou linií postupného odklonu od kavkazského ideálu, přičemž končí těmi nejvíce degenerovanými (myšleno co do krásy, a ne mentálně či morálně tupými) formami lidstva - asiaty na konci jedné linie a afričany na konci druhém. Avšak Blumenbach potřeboval určit i přechodné formy mezi ideálem a nejvíce degenerovanými formami, zejména protože přechodné formy také patřily k jeho hlavním argumentům dokazujícím jednotu lidstva v původním systému čtyř ras. Identifikoval domorodé američany jako přechod k asiatům, kdo však bude stát na půli cesty k afričanům? Systém čtyř ras takovou vhodnou formu neposkytuje, a nelze ho proto přetvořit do nové geometrie s vrcholem a dvěma sestupnými symetrickými liniemi vedoucími k maximálnímu odklonu od ideálu. Avšak zavedení páté rasové kategorie pro přechodnou formu mezi evropany a afričany by geometrickou symetrii dovršilo. A tak Blumenbach přidává malajskou rasu - nikoli jako drobné faktické vylepšení, ale jako prostředek k dokonalé geometrické transformaci teorie (mentálního obrazu) o lidské rozrůzněnosti. Jako mezičlánek mezi evropany a afričany poskytovali malajci klíčový prvek symetrie Blumenbachova hierarchického systému. Tímto přídavkem se dovršila geometrická transformace od nehierarchického geografického modelu ke konvenční hierarchii předpokládaných hodnot, a ta byla zdrojem spousty sociálních neštěstí až do současnosti. Blumenbach sám vyjádřil svůj systém na tento geometrický způsob a zřetelně hájil i nutnou roli přidání malajské skupiny: „Přiřadil jsem kavkazcům první místo..., protože je považuji za původní rasu. Títo se rozdělili na dvě větve, vzdálené a značně se od sebe odlišující; na jedné straně je to větev etiópska, na druhé mongolská. Obě zbývající se nacházejí v přechodném postavem mezi onou původní a dvěma nejvíc vzdálenými varietami. Američané jsou mezi kavkazci a mongoly a malajci mezí týmiž kavkazci a etiopci." Učenci se často domnívají, že akademické myšlenky jsou přinejhorším neškodné a přinejlepším mírně zábavné, nebo dokonce poučné. Myšlenky však nepřetrvávají ve věži ze slonoviny, jak zní běžná metafora nezávaznosti akademického snažení. Podle Pascala jsou lidé myslícími šípy a ideje hybateli dějin. Kde by byl Hitler bez rasismu či Jefferson bez svobod? Blumenbach žil mnišským životem profesora, avšak jeho myšlenky zní ozvěnou v našich válkách, zápasech, trápeních i nadějích. Vracím se tedy ke koinciden-ci roku 1776, kdy Jefferson sepisoval Deklaraci nezávislosti, zatímco Blumenbach publikoval první vydání svého latinského pojednání. Zamysleme se nad slovy Lorda Actona o průraznosti myšlenek v dějinách, již ilustruje na možnostech přechodu od latiny k akci: „Bylo to právě v Americe, kde... myšlenky dlouho zamčené v srdcích samotářských myslitelů a skryté v latinských foliantech vytryskly jako dobyvatelé světa, určeny k jeho proměně pod praporem lidských práv." O morálce Tahiťanů a Charlese Darwina (5. esej) Předčasná vyspělost dítěte je záhadný a fascinující jev. Nezapomínejme ale na její omezení: věk a zkušenost sebou nesou určité požehnání. Skladby pětiletého Mozarta, přestože jsou roztomilé, nelze brát jako trvalá mistrovská díla. Pro podobná „literární a umělecká díla vytvořená v autorově mládí" (Oxfordský slovník) existuje i slovo -juvenilie. Slovo vždy mělo i pohrdavý nádech -umělci dozajista věří, že prodělávají pozoruhodný ontogenetický vývoj! John Donne, který v roce 1633, pokud je známo, použil toto slovo podruhé v dějinách, nazval své rané práce „luuenilia čili určité paradoxy a problémy". Neměl bych se sice do takové vznešené společnosti cpát, ale cítím potřebu se přiznat. Mým prvým dílem byla báseň o dinosau- rech a napsal jsem ji v osmi letech. Jsem takhle malý, když si vzpomenu na první sloku: Byl jednou zlý Triceratops Rozháněl se rohy Trhnul jimi Allosaura Ten se hned dal unohy. (Ještě více se přikrčím, když si vzpomenu na den, kdy byla vyhozena do koše. Báseň jsem totiž poslal hrdinovi svého dětství Ne-du Colbertovi, kurátorovi dinosaurů v Americkém muzeu přírodních věd. Patnáct let poté, v době kdy jsem už jako doktorand navštěvoval jeho kurs, dělal Colbert pořádek ve svých šuplatech, poému náhodou našel a jednoho odpoledne se o ni s radostí podělil s mými kolegy.) A teď triviální otázka na stejné téma: Co byla první publikovaná práce Charlese Darwina? Spekulace o evoluci? Povídání o vědeckém objevu na lodi Beagle? Ne, tento největší a nej revolučnější biolog publikoval svou první práci v South Afričan Christian Recorder v roce 1836 jako spoluautor kapitána lodi Beagle Roberta Fitz-Roye. Článek se jmenoval Stav morálky na Tahiti. (Standardní katalog Darwinových prací cituje ještě jednu starší práci: knížečku dopisů z Beagle adresovaných profesoru Henslowovi a vytištěnou Filosofickou společností v Cambridge v roce 1835. Byla však určena jen k distribuci mezi členy - něco jako ekvivalent dnešních neformálních xeroxovaných oběžníků. Stav morálky na Tahiti tak představuje Darwinovo první tištěné oslovení veřejnosti a životopisci článek zaznamenávají jako první publikaci. A to i přesto, že. text je většinou FitzRoyův, jen prokládaný dlouhými výtahy z Darwinových deníků, s patřičnými odkazy.) Velký ruský cestovatel Otto von Kotzebue v té době právě přilil olej do ohně celosvětového sporu, když prohlásil, že křesťanští misionáři napáchali víc škody než užitku, když pod pláštíkem „zlepšení" rozvraceli místní kultury (a často cynicky byli prvními průkopníky koloniální moci). Článek FitzRoye a Darwina je útokem na Kotzebua a obranou dobré práce anglických misionářů na Tahiti a Novém Zélandu. Článek začíná politováním nad silnými protimisionářskými náladami, kterých jsou svědky během zastávky lodi v Kapském Městě: „I velmi krátký pobyt na Mysu dobré naděje postačí projíždějí- címu cizinci k tomu, aby zaznamenal, že zde převládá silná zaujatost proti jihoafrickým misionářům. Čím je toto politováníhodné chování vyvoláno, vědí asi nejlépe sami obyvatelé Kapského Města. My jen zaznamenáváme fakt a jsme z toho zarmouceni." V obraně misionářů pak autoři pokračují poukazem na specifický případ ze své vlastní zkušenosti, zejména na zlepšený „morální stav" na Tahiti: „Jako kontrast k uvedeným náladám.., by snad mohla být zajímavá informace, jak probíhá převýchova ,barbarů na Otaheite (dnes zvaného Tahiti) a na Novém Zélandu... Beagle strávila na Tahiti část loňského listopadu. Na celém světě jsem neviděl uspořádanější, pokojnější a neškodnější společnost. Všichni Tahiťani jsou dychtiví prokázat vám laskavost, jsou od přírody dobré mysli a srdeční. K misionářům mají velkou úctu a naprostou dobrou vůli... a ti si zřejmě takový postoj zcela zasluhují." FitzRoy a Darwin se měli na pozoru před možným protiargumentem, že Tahiťani bylí slušní už i předtím, a v tom, že náhodou vyhovují vkusu Evropanů, nehraje přítomnost misionářů žádnou roli. Celý článek je z větší části polemikou s takovým výkladem a obranou přímého a podstatného „zlepšení" stavu díky misionářům. Darwin poskytuje dva důkazy, citované přímo z jeho deníku. První zdůrazňuje, že křesťanství Tahiťanů je skutečné a před zraky misionářů nehrané. Darwin uvádí příběh ze svých cest do vnitrozemí, daleko z dohledu, které podnikl s několika domorodci. (Tato epizoda na něj musela udělat silný dojem, protože ji zmiňuje v několika dopisech příbuzným, a mluví o ní i v knize o cestě):7> „Než jsme se uložili ke spánku, padl starší Tahiťan na kolena a s očima zavřenýma odříkával dlouhou modlitbu. Modlil se, jak přísluší křesťanovi s náležitou úctou zcela beze strachu, že vypadá směšně, a bez okázalé zbožnosti. Druhý den po ranní modlitbě moji společníci připravili z banánů a ryb vynikající snídani. Pří jídle nevzal ani jeden z mužů do úst, aniž by se předtím krátce nepomodlil. Té noci s námi měli na horském úbočí spát cestovatelé, kteří si myslí, že Tahiťan se modlí jen tehdy, upírají-li se na něj oči misionáře." (str. 372-373) JAK NEMĚŘIT ČLOVĚKA---- ( 402 ) Důležitější, je skutečnost, že dobré chování bylo vytvořeno nebo alespoň značně vylepšeno právě aktivitou misionářů. Jak tvrdí Darwin, „před příchodem západní civilizace to bývala pěkná sebranka". „Celkem se mi zdá, že morálka a zbožnost zdejších obyvatel zasluhují plné úcty... lidské oběti, neomezená moc modlářských kněží, zvrhlý systém, jakému nebylo na světě rovno, a jako následek tohoto systému krvavé války, kdy vítězové nešetřili ženy ani děti, to vše patří minulosti a... se zavedením křesťanství byla značně omezena nepoctivost, nestřídmost a prostopášnost." (str. 375) Co se týče sexuální volnosti tahitských žen, i dnes trvajícího zdroje legend všech cestovatelů počínaje kapitánem Co okem až po Fletchera Christiana, FitzRoy poznamenává: „Po tak krátké návštěvě mohu sotva vyjádřit zobecňující názor, avšak musím říci, že jsem nebyl svědkem ničeho nevhodného." Nicméně připouští: „Nesmíme si myslet, že lidská přirozenost je na Tahiti jiná než jinde na světě." Darwin pak přidává pozorování o pokrytectví západních cestovatelů, kteří v důsledku svého zklamání misionáře příliš nechválí: „... myslím, že jsou příliš rozladěni, neshledávají-li zde již tak volné pole prostopášnosti jako dříve, a nemíní proto vzdávat hold mravnosti, která jim není vhod." (str. 376) Mnoho názorů v tomto zajímavém článku poletuje sem a tam, ale hlavní téma se dá shrnout jediným slovem - paternalismus. My víme, co je pro primitivy dobré - a na Tahiti se s boží pomocí vylepšují ve svých zvycích a konání směrem k evropanství. Chvála misionářům za příkladnou práci. Jeden FitzRoyův komentář to podchytil způsobem, který je modernímu člověku pro patronizující tón směrem ke královskému rodu mimořádně nepříjemný: „Královna a její početná družina strávili na palubě Beagle několik hodin. Domorodci se k nim chovali navýsost korektním a neškodným způsobem. Mohu-li soudit ze starších zpráv a z toho, čeho jsem byl svědkem, musím říci, že se každým rokem zlepšují."85 A tak se můžeme vrátit k úvodnímu problému juvenilií. Máme první Darwinův článek o Morálním stavu na Tahiti řadit mezi ty, co později vzbuzují těžké rozpaky? Revidoval Darwin později své názory na lidi, kteří nepatřili k západní civilizaci? Musíme jeho paternalismus považovat za bláznovství nezkušeného mládí? Většina tradičních komentářů hagiografického charakteru by tak asi učinila - lze tu a tam najít izolované citáty k podpoře i takového výkladu. (Darwin byl složitý člověk, zápasící po celý život - způsobem často si i protiřecícím - s velmi závažnými otázkami.) uďľiJí,---------[ 403 ) Já však budu prosazovat, že obecně platí tvrzení opačné. Nedomnívám se, že Darwin kdy podstatně změnil své antropologické názory. Jeho základní postoj vždy byl: ,„Oni' jsou podřadnější, avšak lze je napravit," Jen způsob argumentace se časem změnil. Své názory už nehalil do jazyka tradičního křesťanství a misionářské práce. Mírnil své silné paternalistické nadšení úměrně tomu, jak rostlo jeho porozumění (cynismus je příliš silné slovo) pro slabé stránky lidské přirozenosti ve všech kulturách včetně té jeho. (První ovoce takové moudrosti nacházíme ve výše citovaném výňatku o tom, jak sexuálně frustrovaní cestovatelé nemají rádi misionáře.) Ovšem jeho základní víra v hierarchii kulturního pokroku, s bílými Evropany nahoře a domorodci různých kultur na dně, se nezměnila. Ve stěžejním díle, které napsal již ve zralém věku, O původu člověka (1871)9> píše: „Rasy se také liší konstitucí, schopností aklimatizace a sklonem k určitým chorobám. Stejně odlišné jsou v duševních vlastnostech, zejména po stránce citové, ale částečně také v rozumových schopnostech. Každý, kdo měl příležitost ke srovnání, si jistě povšiml protikladu mezi mlčenlivými až nevlídnými domorodci Jižní Ameriky a mezi veselými hovornými černochy." (str. 116) Nejzvlastnější odstavec však najdeme v jiném kontextu. Darwin argumentuje, že diskontinuity v přírodě nejsou popřením evoluce, ale jen důsledkem skutečnosti, že většina přechodných forem už vyhynula. Představme si jen pro ilustraci, o co větší by byla mezera mezi opicemi a lidmi, kdyby vymřely nejnižší rasy lidí i nejvyvi-nutější opice: „Někdy v budoucnu, a ne už příliš vzdáleném, měříme-li čas stoletími, civilizované lidské rasy téměř určitě vyhubí a vytlačí přírodní národy celého světa. Do té doby... nepochybně vyhynou i lidoopi. Mezera mezi člověkem a jeho nejbližšími příbuznými bude ještě širší, neboť bude oddělovat člověka, jak doufáme, ještě civilizovanějšího, než jsou potomci dnešních kavkazských kmenů, od nějaké opice stojící tak nízko, jako například pavián, místo černocha nebo Austrálce od gorily, jako je tomu dnes." (str. 109) Běžný (a falešný) dojem o Darwinově rovnostářství pochází povětšinou z vybraných citátů. Darwina velmi přitahovaly některé národy, kterými Evropané obvykle pohrdali, a někteří pozdější autoři z toho vyvodili Darwinův obecný postoj. V Cestě kolem světa vyjadřuje své vysoké mínění o černých otrocích v Brazílii: „Není možné neoblíbit si černocha na první pohled. Má příjemný, otevřený a hrdý výraz a pěkně stavěné svalnaté tělo. Vždy, když jsem viděl ty zakrslé Portugalce s jejich vražedným výrazem, skoro jsem přál Brazílii, aby se řídila příkladem Haiti."10' K jiným skupinám lidí, zvláště k obyvatelům Ohňové Země, však cítil jen pohrdání: „Myslím, že kdybychom prohledali celý svět, nenašli bychom člověka na nižším stupni." Více to rozpracoval později během další cesty: „Tito ubožáci byli zakrnělí, šeredné obličeje měli pomazané bílou barvou, kůži mastnou, vlasy rozcuchané, hlas nepříjemný a pohyby prudké. Při pohledu na takové lidi člověk nemůže uvěřit, že jsou to naši bližní - obyvatelé téhož světa jako my. Často slýcháme úvahy, jaké potěšení ze života mohou mít nižší živočichové, ale vhodnější by bylo ptát se, jaké potěšení ze života mají tito divoši!" (str. 193-194) Na téma sexuálních rozdílů, které často hrají zástupnou roli za rasové postoje, píše v Původu člověka (a používá přímou analogii s kulturní proměnlivostí): „Všeobecně se uznává, že ženy mají větší schopnost intuice, rychlého postřehu a snad i napodobování než muži, avšak některé z těchto vlastností jsou charakteristické pro nižší rasy a tím i pro dřívější a nižší stadia civilizace. Hlavní rozdíl v rozumových schopnostech se projevuje tím, že muž ve všem, o co usiluje, dosahuje vyšší dokonalosti než může dosáhnout žena - ať to již vyžaduje hluboké myšlení, rozum či obrazotvornost anebo jen užívání smyslů a rukou," (str. 139) Darwin přičítá tyto rozdíly evolučnímu zápasu, který muži musí podstoupit, aby si zajistili partnerky: „Různé schopnosti se tak neustále podrobovaly zkouškám a v dospělosti procházely výběrem." (str. 140) A v pozoruhodné pasáži vyslovuje radost z toho, že evoluční inovace jednoho pohlaví mají tendenci se přenést, formou dědičností, i na pohlaví druhé. Jinak by se rozdíl mezi mužem a ženou zásluhou mužského tříbení více a více prohluboval: „Je skutečně štěstím, že zákon stejného přenášení znaků na obě pohlaví u všech savců převládl, neboť jinak by se vší pravděpodobností předčil muž ženu rozumem., jako páv předčí svou družku ozdobným peřím." (str. 140) Máme Darwina označit nálepkou nepolepšitelného rasísty a se-xisty od mládí až do zralého věku? Tento upjatý a nešlechetný postoj nám není nic platný, jestliže se snažíme o porozumění a hledáme inspiraci v naší vlastní minulosti. Budu proto Darwina hájit, a to ze dvou pohledů - obecného a osobního. Obecná obhajoba je zřejmá a snadná. Jak můžeme někoho kárat za to, že opakuje standardní názory své doby, třebaže tyto postoje můžeme právem odsuzovat? Víra v rasovou a sexuální nerovnost byla u mužů vyšších vrstev viktoriánské společnosti mimo jakoukoli pochybnost a přímo kanonická. Vyvolávala asi tolik sporů jako Pythagorova věta. Darwin pro sdílenou jistotu vytvořil jen jiné vysvětlení - a jen z tohoto důvodu snad můžeme požadovat jistý soud. Tvrdá kritika však není v případě pasivního příjímání všemi sdílených pravd namístě. Zkusme se spíše dopátrat odpovědi na otázku, proč byl zmíněný mocný a škodlivý nesmysl za nevyvratitelnou jistotu pokládán. Kdybych chtěl v případě každého sociálního neduhu naší minulosti uvalit osobní obvinění, v některých nejúchvatnějších obdobích našich dějin by nezbyl nikdo, kdo by zasloužil obdiv. Například, kdybych to bral osobně a za hranice své pozornosti vytěsnil všechny viktoriánské antisemity, okruh hudby a literatury, který by zůstal, by byl politováníhodně malý. I když necítím ani kousek sympatií k aktivním pronásledovatelům, nemohu kritizovat osoby, které se pasivně ztotožňovaly s naprosto běžným sociálním postojem. Je třeba brojit spíše proti samotnému postoji a snažit se pochopit, co na něm lidi dobré vůle motivuje. Osobní obhajoba je obtížnější a vyžaduje značné životopisné znalosti. Postoje jsou jedna věc, činy druhá - a „podle jejich ovoce je poznáš". Co se svými rasovými postoji Darwin prováděl, a jak kontrastovaly jeho činy s činy většiny jeho současníků? Tvrdím, že si podle tohoto kritéria Darwin zasluhuje náš obdiv. Darwin byl vylepšovatel v duchu paternalistické tradice - v biologicky zafixovanou a nevykořenitelnou nerovnost nevěřil. Oba přístupy sice mohou vést k ošklivým výrokům o opovrhovaných lidech, ale praktické důsledky se liší. Vylepšovatel si může přát vymýcení kulturních zvyklostí a ve svém nedostatku pochopení pro rozdíly může být zlý a nekompromisní. „Divocha" (Darwinovo slovo) vnímá sice jako sociálně„primitivního", biologicky však schopného „zlepšení" (rozuměj „pozápadněnl"). Deterministé naopak nahlížejí „primitivní" kulturu jako odraz nezměnitelné biologické JAK NEMĚŘIT ČLOVEKA 406 ) -esejj e { 407 ) podřadnosti. Jaká sociální politika z toho potom musí vyplývat? Vyhlazení, zotročení, trvalá nadvláda. I v případě nejvíce opovrhovaných obyvatel Ohňové země Darwin chápe, že mezi jejich nahotou a jeho majestátem je jen malý rozdíl. Jejich omezení připisuje místnímu tvrdému podnebí a víru v konečné zlepšení vyjadřuje obvyklým paternalistickým postojem. V deníku psaném na palubě Beagle si dne 24. února 1834 poznamenal: „Jejich země je chaotickou spoustou divokých vysokých kopců a neužitečných lesů, a to vše je stále jen v mlhách a nekonečných bouřích... Jak málo možností je v této zemi k rozvíjení vyšších duševních schopností - k čemu je potřeba obrazotvornosti, srovnávání mozku a úsudku? K tomu, aby strhli mlže ze skály, nepotřebují ani tu nejnižší rozumovou schopnost - chytrost... Jak málo se musí mysl těchto bytostí podobat rozumu vzdělaného muže, i když jde v podstatě o stejná stvoření. Jaký rozsah pokroku je obsažen mezi schopnostmi divocha z Ohňové země a sira Isaaca Newtona!" (str. 419) V posledním řádku, který se týká těchto divochů (viz Cesta na lodi Beagle) se nachází pozoruhodné a vše prozrazující shrnutí: „Domnívám se, že na tomto nejjižnějším cípu Ameriky se člověk nachází na nižším stupni vývoje než kdekoli na světě." Nad tímto paternalismem můžeme ohrnovat nos, ale „nižší stupeň vývoje" aspoň sází na víru v možné bratrství. A Darwin také rozpoznává břevno v oku námořníků vlastní lodi, když píše o jejich iracionalismu srovnatelném s divochy: „Každý rod či kmen má svého čaroděje nebo zaříkávače... nemyslím však, že by Ohňozemci, kteří s námi jeli, byli o mnoho pověrčivější než někteří námořníci: náš starý kormidelník pevně věřil, že nepřetržité prudké vichřice, které se na nás obořily u mysu Horn, byly zaviněny tím, že jsme měli na lodi domorodce." (str. 195) Jako vzácnou ironii musím krátce zmínit bizarní a nádhernou příhodu. Kdyby totiž nebylo paternalismu, nemusel se Darwin vůbec nikam plavit a patrně by mu ujel vlak dějin. Paternalismu můžeme litovat, vysmívat se mu a krčit nad ním nos, ale musíme uznat jeho - i když nepřímou - prospěšnost pro Darwina. Kapitán FitzRoy už předtím jednou v Ohňové Zemi byl. „Získal" tam - za výpalné a koupí - čtyři domorodce, a ty přivezl do Anglie za účelem slabomyslného pokusu o jejich „vylepšení". Připluli do Plymouthu v říjnu 1830 a pobyla v Anglii až do prosince 1831, kdy se Beagle opět vydala na plavbu. Jeden záhy zemřel na plané neštovice, ale ostatní žili ve Walt-hamstow a byli vyučováni anglickým zvyklostem, jazyku a náboženství. Vyvolali širokou pozornost, včetně oficiálního pozvání k návštěvě u krále Williama IV FitzRoy, náruživě oddaný svému paternalistickému experimentu, plánoval další cestu s Beagle hlavně proto, aby tyto tři domorodce vrátil zpět, a to spolu s anglickým misionářem a velkým nákladem naprosto nesmyslných a bezcenných věcí (včetně čajových táců a jemných porcelánových souprav), věnovaných s nejlepší vůlí a nejhlubší naivitou ženami z farnosti. Na špičce Jižní Ameriky plánoval FitzRoy založit misii a započít tak velký úkol zcivilizování nejníže postavených stvoření na světě. FitzRoy by byl vypravil loď i na vlastní náklady, jen aby se York Minster, Jemmy Button a Fuegia Basket dostali domů.1" (Jména FitzRoyových chráněnců také čpí paternalistickým výsměchem. Jak by se vám líbilo jmenovat se třeba Tančící Dům nebo Vysílač Cukrák?) Avšak Admiralita, pod tlakem FitzRoyových vlivných příbuzných, nakonec loď vypravila sama a vyslala FitzRoye opět na cesty (tentokrát s Darwinem na palubě). Darwin si tři domorodce oblíbil a dlouhý kontakt ve stísněném prostředí lodi mu dopomohl k přesvědčení, že biologicky jsou všichni lidé totožní, at jsou kulturní rozdíly mezi nimi jakékoli. Mnohem později se v Původu člověka rozpomíná: „Původní obyvatelé Ameriky, černoši a Evropané, jsou svými duševními vlastnostmi rozdílní jako kterékoli tři rozdílné rasy, které bychom mohli jmenovat. A přece mne znovu a znovu udivovalo, když jsme se na Beaglu plavili s několika domorodci z Ohňové země, že mají mnoho drobných povahových rysů prozrazujících, jak jsou nám tito lidé po duševní stránce podobní." (str. 122) FitzRoyův ušlechtilý experiment skončil předvídatelnou katastrofou. Přistáli poblíž domova Jemmy Buttona, postavili domy pro misijní stanici, zasázeli zeleninu a se třemi domorodci tam vysadili i pana Matthewse - Kristova posla k pohanům. Matthews vydržel asi dva týdny. Když mu rozmlátili všechen porcelán a rozdupali zeleninu, vzal ho FitzRoy zpět na palubu a nakonec ho vysadil na Novém Zélandu, kde jako misionář pobýval už jeho bratr. .JAK NEMĚŘ ÍT ČLOVEKA______( 408 ) FitzRoy se vrátil po roce a měsíci. Našel jen Jemmy Buttona, . který mu sdělil, že York a Fuegia ho obrali o všechen oděv a nástroje a odpluli na kánoi do svých nedalekých domovů. Jemmy se mimochodem vrátil k původnímu způsobu života, i když ještě trochu anglicky mluvil. Velice děkoval FitzRoy ovi a poprosil ho, aby předal jeho speciální dárky - „luk a toulec plný šípů pro ředitele školy ve Walthamstow... a dva hroty k šípům vyrobené speciálně pro pana Darwina". V pozoruhodném příkladě chladnokrevnosti tváří tvář nepřízni osudu volí FitzRoy nejlepší možný únik z osobního zklamání. Píše na závěr: „Námořník, jenž ztroskotá, možná dostane pomoc a vlídné zacházení od potomků Jemmy Buttona: Budou snad hnáni vzpomínkami na lidi z jiných krajů a také myšlenkou, třebaže slabounkou, o povinnosti před Bohem a před bližním - nebudou moci jednat odlišně." Avšak hlavní důvod, proč obdivovat Darwina, netkví v jeho benevolentních postojích, ale v jeho činech. K hodnocení tehdejšího politického spektra můžeme sotva používat dnešních měřítek; V politice oněch dnů neexistovalo křídlo rovnostářů - všichni byli z našeho hlediska rasisty. Dnes v tomto spektru odsuzujeme ty, co tvrdě stáli na stanovisku, že podřadnost je omluvou pro zbídačová-ní a zotročovaní. A retrospektivně musíme obdivovat ty, co obhajovali morální principy rovných práv a nepřípustnosti vykořisťování, nezávisle na biologickém postavení dané skupiny. Darwin patřil do druhé skupiny, spolu se dvěma Američany: Thomasem Jeffersonem a Darwinovým vrstevníkem (narodili se ve stejný den) Abrahamem Lincolnem. Jefferson, i když váhavě, přece jen napsal i tyto řádky: „Dávám k úvaze, a to pouze jako domněnku, že černoši jsou poměřováno s bělochy podřadnější co do obdaření těla i duše." Z tohoto podezření však nevyvozoval ani žádné politické závěry ani vnucenou sociální nerovnost: „Ať je jejich talent jakýkoli, není mírou jejich práv." Co se týče Lincolna, existuje sbírka jeho mrazivých (a častých) výroků a podřadnosti černochů. A přesto je národním hrdinou číslo jedna, protože své biologické názory dokázal oddělit od morálních soudů a sociální politiky. I Darwin byl horlivým abolicionistou. Některé z nejdojímavěj-ších pasáží, jaké kdy byly napsány proti obchodu s otroky, lze najít v poslední kapitole Cesty na Beagle. Po návštěvě Tahiti, Nového Zélandu, Austrálie a Jižní Afriky (kde v místních novinách uveřejnili s FitzRoyem svá juvenilia) se před návratem domů zastavili ještě v Brazílii. A Darwin napsal: „19. srpna jsme konečně opustili břehy Brazílie. Děkuji Bohu, že již nikdy nevkročím do této země otroctví...!! Rio de Janeira jsem bydlel naproti stařeně, která měla doma šrouby, jimiž svírala svým otroky-ním prsty. Přebýval jsem v domě, kde den co den, hodinu co hodinu tak spílali mladému mulatskému sluhovi, a tak ho bili a pronásledovali, že by to přivedlo k zoufalství i nejtrpělivější zvíře. Viděl jsem, jak malý chlapec, šest až sedm let starý, dostal (než jsem mohl zakročit) třikrát bičem na holou hlavu, a to jen proto, že mi podal sklenici vody, která nebyla docela čistá... Za mé přítomnosti chtěl jeden dobrosrdečný muž navždy odloučit muže, ženy a malé děti z mnoha rodin, které již dlouho žily pospolu." (str. 449^50) A hned přechází od popisu a zavržení k volání po činu: „Nebudu se vůbec zmiňovat o mnoha otřesných ukrutnostech, o nichž jsem slyšel ze spolehlivých pramenů, a nezmiňoval bych se ani o těchto pobuřujících podrobnostech, kdybych se nesetkal s lidmi, kteří jsou tak zaslepeni přirozenou veselostí černochů, že o otroctví mluví jako o snesitelném zlu." (str. 450) Odmítá běžnou argumentaci o slušném zacházení s otroky a dává k dobru výmluvnou analogii ze své vlasti: „Tvrdí se, osobní zájem brání pánovi v přílišné krutosti podobně, jako je tomu u majitele domácích zvířat, která mohou vydráždit vztek svých pánů daleko více než ponížení otroci." (str. 450) I když jsem takové obraty četl už stokrát, nemohu se ubránit mrazení v zádech nad závěrečnými řádky, které prozrazují výmluvnost Darwinova pera; a jsem velmi hrdý na to, že můj intelektuální vzor byl současně nositelem i tak obdivuhodných kvalit lidských (což se nepřihodí příliš často): „Kdo cítí s otrokářem a na otroka pohlíží s chladným srdcem, nevžil se zřejmě do jeho postavení. Jak strašlivé vyhlídky do budoucna bez sebemenší šance na změnu! Představte si, jak by vám bylo, kdyby vám věčně hrozilo nebezpečí, že vám vezmou ženu a malé děti - které i otrok podle přírody nazývá svými - a prodají je jako dobytčata prvnímu, kdo je ochoten za ně hodně zaplatit! A tyto činy páchají a omlouvají lidé, kteří vyznávají ,miluj -bližního svého jako sebe sa- JAK NEMĚŘIT ČLOVĚKA-----( 410 ) mého' kteří věří v Boha a modlí se, aby jeho vůle došla splnění na Zemi! Až krev vře v žilách a srdce se chvěje při pomyšlení, jaká vina ležela a leží na nás Angličanech a na našich amerických potomcích s jejich chvástavým vykřikováním o svobodě." (str. 450) Máme-li svolat soudní přelíčení více než 150 let po události, což je počin dosti pošetilý, jakkoli ho, zdá se, máme v oblibě, myslím, že Darwin může opustit sál perlovými dveřmi, snad s krátkou zastávkou v očistci, aby trochu přemýšlel o patemalismu. Co může být lékem proti patemalismu? Co může napravit jeho moderní verzi, která nedostatečně oceňuje rozdíly mezi lidmi (spolu se ztotožňováním vlastního a z větší míry náhodně nabytého způsobu života s univerzálním nárokem)? Pomoci může snad jen citlivé studium kulturní diverzity - jednoho z nejvíce fascinujících témat, a to nezávisle na tom, že má význam při výchově k morálce. Je to ryzí téma v pozadí současného hnutí za pluralismus při studiu literatury i dějin. Tím spíše, že znalost výtvorů minoritních kultur a opovrhovaných skupin zůstala tradičnímu bádání skryta. Nebudu zamlčovat, že lidé tomuto bohulibému cíli silně emocionálně oddaní se tu a tam dopustili zneužití myšlenky - to není nic nového pod sluncem. Avšak pokus fanatismem oplývajících konzervativců o karikování celého hnutí jako levicového fašismu nebo zdůraznění „politické korektnosti" jen vytváří cynickou kouřovou clonu, která má zakrýt mocenský boj o možnost ovlivňovat lidské životy. Co nejvíce podporujme odkaz Shakespeara (a Darwina). Avšak současně učme o obdivuhodném umění Pygme-jů nebo o přežívání obyvatel Ohňové země v tom nejtvrdším podnebí na světě. Důstojnost a inspirace přicházejí v mnohém přestrojení. Kdo by dnes zvolil zarputilé vlastenectví Custerovo před důstojností poraženého náčelníka Josefa? Nakonec se zamysleme nad jedním, možná že nej významnějším řádkem kapitoly o otroctví (Cesta na Beagle). O lidské diverzitě se učíme, abychom ji pochopili, a ne abychom ji pouze přijali (str, 450): „Nezaviňují-li utrpení naší chudiny zákony přírody, nýbrž naše zřízení, leží i na nás těžký hřích." POZNÁMKY 1) Pro větší názornost viz obr. 23 Formou vztahu je přímka, míra nataženosti elipsy je měřítkem mohutnosti. (Pozn. překl.) 2) Jde o Dodatek I. Ústavy USA, který mimo jiné praví: „Kongres ... nesmí vydávat zákony omezující svobodu slova nebo tisku..." (Pozn, překl.) 3) Narážka na to, že populace Afroameričanů trpí mnohem vyšším procentem nemocí srdce a cév. (Pozn. překl.) 4) Dred Scott byl černý otrok, který dlouho pobýval na Severu jako svobodný, avšak po návratu na Jih byl znovu uvržen do otroctví: proto podává žalobu za své osvobození a odvolává se postupně k vyšším instancím. Před Nej vyšším soudem při prohrál a zůstal otrokem. (Pozn. překl.) 5) W. Shakespeare; Tragický příběh dánského prince Hamleta (III, 3), překlad Zdeněk Urbánek, Cs. spisovatel, Praha 1959. (Pozn.přeld.) 6) V originálu „that Jews stink, that Irishmen drink, that women love mink, that Africans can't think." 7} Charles Darwin: Cesta kolem světa, překlad Josef a Zorka Wolfovi, Mladá fronta, Praha 1959. Čísla stránek u citátů odkazují na tento český překlad. (Pozn. překl.) 8) Zde se text deníku na str. 377 knihy poněkud liší. (Pozn. překl.) 9) Charles Darwin: O původu člověka, překlad Josef a Zorka Wolfovi, Academia, Praha 1970. Čísla stránek u citátů odkazují na tento český překlad. (Pozn. překl.) 10) V českém překladu knihy jsem tento odstavec nenalezl. (Pozn. překl.) 11) V překladu Katedrála v Yorku, Jemmy Knoflík (byl získán výměnou za měděný knoflík) a Ohňozemka Košíková. (Pozn. překl.) JAK NEMÉŠIT ČLOVĚKA ( 412 ) LITERATURA v 413 ) LITERATURA Agassiz, E. C: Louis Agassiz: his life and correspondence, Houghton, Mifflin, Boston 1895. Agassiz, L.: „The diversity of origin of the human races", in: Christian Examiner 49, 1850, s. 110-145. Ashley Montagu, M, F.: intelligence of northern Negroes and southern whites in the First World War", in: American Journal of psychology 58, 1945, s. 161-188. Ashley Montagu, M. F.: „Time, morphology and neoteny in the evolution of man, in: Culture and of evolution man, ed. M. F. A. Montagu, 1962, s. 324-342. Bean, Robert Bennett: „Some racial pecularities of the Negro brain", in: American Journal ofAnartomy 5, s. 353-432. Binet, A: „Historique de recherches sur les rapports de Fintelligen-ce avec la grandeur et la forme de la téte, in: UAnnen psycholo-gique 5, 1898, s. 245-298. Binet, A: „Recherches sur la technique de la mensuration de la te-te vivante, plus other memoirs on cephalometry", in: LAnnée psychologique 7, 1900, s. 314-429. Binet, A.: Les idées modernes sur lesenfants (with a preface by Jean Piget), Flammarion, Paříž 1973. Binet, A., Simon, Th.: A method of measuring the development of the intelligence of young children, Courier Company, Lincoln 1912. Blumenbach, J. F.: A manual of the elements of natural history, W. Simpkin and R. Marshall, Londýn 1825. Boas, F.: „The cephalic index", in: AmericanAtrophology 1,1899, s. 448-461. Boas, F.: „Changes in the bodily from of descendants of immigrants", in: Senate Document 208, 61st Congress, 2nd session, 1911. Bolk, L.: „Origin of racial characteristics in man" in: American Journal Physical Anthropology 13, 1929, s. 1-28. Borgaonkar, D., Shah, S.: „The XYY chromosome, male-or syndrome", in: Progress in Medical Genetics 10, s. 135-222, 1974. Bordier, A.: „Etüde antrophologique sur une série de cranes d'as-sassins", in: Revue d'Antrophologie, 2nd series, vol 2, 1879, s. 265-300. Brigham, C. C: A study of American intelligence, Princeton University Press, Princeton 1923, USA. Bringham, C. C: intelligence tets of immigrant groups", in: Psychological Review 37, 1930, s. 158-165. Brinton, D. G.: Races and peoples, Hodges, New York 1890. Broca, P.: „Sur le volume et la forme du cerveau suivant les indivi-dus et suivant les races", in: Bulletin Société dAntropologie 2, 1861, s. 139-207. Broca, P.: „Sur les proportions du bras, de l'avant bras et de la cla-vicule chez les negr es et les européens", in: Bulletin Société dAntropologie 3, 1962a, s. 13. Broca, R: „Sur la capacité des cranes parisiens des diverses epoqu-es", in: Bulletin Société dAntropologie 3, 1962b, s. 102-116. Broca, P.: „Sur la mensuration de la capacité du crane", in: Memo-ire Société Anthropologie, řada 2, svazek 1, 1873, s. 92. Broca, P.: Le programme de Vanthropologie, Cusset, Paříž 1876. Brown, W., Stevenson, W. A.: „A test of the theory of two factors", in: British Journal of Psychology 3, 1933, s. 252-370. Burt, C: „Experimental tests of general intelligence", in: British Journal of Psychology 3, 1909, s. 94-177. Burt, C: „The measurement of intelligence by the Binet tests", in: Eugenics Review 6,1914, s. 140-152. Burt, C: The backward child, D. Appleton, New York 1937. Burt, C: The factors of the mind, University of London Press, Londýn 1940. Burt, C: Intelligence and fertility, Eugenics Society, Londýn 1946. Burt, C: „The structure of the mind", in: British Journal of Educational Psychology 19, 1949, s. 110-111, 176-199. Burt, C: „The evidence for the concept of intelligence", in: British Journal of Educational Psychology 25, 1955, s. 157-177. Burt, C:: „Class differences in general intelligence", in: British Journal of Statistical Psychology 12, 1959, s. 15-33. JAK NEMĚŘIT ČLOVĚKA ( 414 ) LITERATURA ( 41fi ) Burt, C: „The examination of eleven plus", in: British Journal of Educational Studies 7, 1959, s. 99-117. Burt, C: „Factor analysis and its neurological basis", in: British Journal of Statistical Psychology 14, 1961, s. 53-71. Burt, C: „Francis Galton and his contributions to psychology", in: British Journal of Statistical Psychology 15, 1962, s. 1-49. Burt, C: „The inheritance of general intelligence", in: American Psychology 27, 1972, s. 175-190. Bur a, J. B.: The idea of progress, Macmillan, Londýn 1920. Chase, A.: The legacy of Malthus, A. Knopf, New York 1977. Chorover, S. L.: From, genesis to genocide, MIT, Cambridge 1979, USA. Count, E. W.: This is race, Henry Schuman, New York 1950. Cravens, A,: The triuph of evolution: American scientists and the heredity-enviroment controversy, University of Pensylvania Press, Filadefie 1978. Cuvier, G.: Recherches sur les ossemens fossiles, Deterville, Paříž 1812. Darwin, Ch.: The descent of man, John Murray, Londýn 1871. Dorfman, D. D.: The Cyril Burt question: new findings, in: Science 201,1178, s. 1177-1186. Ellis, H.: Man and woman, Charles's Scribneťs Sons, New York 1894. Ellis, H.: The criminal, Charles's Scribneťs Sons, New York 1910. Eysenck, H. J.: The race argument. Race, intelligence and education, Library Press, New York 1971. Galton, E: Hereditary genius, D. Appleton, New York 1884. Galton, F.: Memoires of my life, Methuen, Londýn 1909. Goddard, H. H.: The Kallikak family, a study in the heredity offe-eble-mindedness, Macmillan, New York 1912. Goddard, H. H.: Feeble-mindedness: its causes and consequences, Macmillan, New York 1914. Goddard, H. H.: Psychology of the normal and subnormal, Dodd, Mead and Company, New York 1919. Goddard, H. H.: „Feeblemindedness: a question of definition", in: * Journal of Psycho-Asthenics 33, 1928, s. 219-227. Gösset, T. Race: the history of an idea in America, Schocken Books, New York 1965. Gould, J. S.: Ever Since Darwin, W. W. Norton, New York 1977. Gould, J. S.: Dinosaur in a haystack, W. W. Norton, New York 1996. Gould, J. S.: Flamingo Smile, W. W. Norton, New York 1996, Gould, J. S.: Ontogeny and phytogeny, Harvard University Press, Cambridge 1977, USA. Guilford, J. P.: „The structure of intellect", in: Psychological Bulletin 53, 1956, s. 267-479. Hearnshaw, L. S.: Cyril Burt psychologist, Hodder and Stoughton, Londýn 1979. Herrnstein, G.: „IQ", in: Atlantic Monthly, září, 1971, s. 43-64. Humbolt, A. von: Cosmos, H. G. Bohn, Londýn 1940. Jensen, A. R.: Bias in mental testing, Free Press, New York 1979. Jerison, J. J.: The evolution of the brain and intelligence, Academic Press, New York 1973. Jouvencel, M. de: Discussion sur le cerveau, in: Bulletin Societě d'Anthropologie 2, 1861, s. 464^74. Kamin, L. J.: The science and politics of IQ, Lawrence Erlbaum Associates, Potomac 1974. Kevles, D. J.: „Testing the army's intelligence: psychologist and the military in the World War I.", in: Journal of American History, 1968, s. 565-581. Lippmann, W.: The Lippmann-Terman debate, in: IQ controversy, Pantheon Books, New York 1976. Lombroso, C: L'homme criminel, F. Alcan, Paříž 1887. Lombroso, C: „Criminal anthropology applied to pedagogy", in: Monist 6, 1895, s. 50-59. Lombroso, C: Crime: its causes and remedies, Little, Brown, Boston 1911. Lovejoy.A. O.: The great chain of being, Harvard University Press, Cambridge 1936, USA. Ludmerer, K. M.: Genetics and American society, John Hopkins University Press, Baltimore 1972. Medawar, P. B.: „Unnatural science", in: New York Review of Books 3. 9. 1977, s. 13-18. Montessori, M.: Pedagogical anthropology, F. A. Stokes Company, New York 1913. Morton, S. G.: Crania Americana or, a comparative view of the skull of various aboriginal nations of North and South America, John Pennington, Filadelfie 1839. JAK NEMĚŘIT ČLOVĚKA ( 416 ) LITERATURA ( 417 ) Morton, S. G.: Crania Aegyptiaca or, observation on Egyptian ethnography, derived from anatomy, history and the monuments, Transaction of the American Philosophical Society, 1844. Pearl, M.: Criminology, Macmillan, New York 1918. Popkin, R. H.: „The philosophical basis of modern racism", in: Philosophy and the civilization arts, s. 126-165. Sinkler, G.: The racial attitudes of American president from Abraham Lincoln to Theodore Roosevelt, Doubleday Anchor Books, New York 1972. Spearman, C: „General intelligence objectively determined and measured", in: American Journal of Psychology 15, 1904, s. 201-293. Spearman, C.: „The heredity of abilities", in: Eugenics Review 6, 1914, s. 210-237. Spearman, C: „The measurement of intelligence", in: Eugenics Review 6, 1914, s. 312-313. Spearman, C.: The nature of intelligence" and the principles of cognition, Macmillan, Londýn 1923. Spearman, C: Psychology down the ages, Macmillan, Londýn 1937. Spearman, C., Wynn J.: Human ability, Macmillan, Londýn 1950. Terman, L. M.: The measurement of intelligence, Houghton & Mif- fin, Boston 1916. Terman, L. M.: The intelligence of school children, Houghton & Miffin, Boston 1919. Thomson, G. H.: The factorial analysis of human ability, Houghton & Miffin, Boston 1939. Thorndike, E. L.: Human nature and the social order, Macmillan, New York 1940. Thurstone, L. L.: The nature of intelligence, Kegan Paul, Trench, Trubner and Company, Londýn 1924. Thurstone, L. L.: Vectors of mind, University of Chicago Press, Chicago 1935. Thurstone, L. L.: Multiple factor analysis, University of Chicago Press, Chicago 1947. Thurstone, L. L., Thurstone, T. G.: Factorial studies of intelligence, University of Chicago Press, Psychometric. Monographs. 2, Chicago 1941. Topinard, P.: Anthropology, Chapman and Hall, Londýn 1878. Vogt, C: Lectures of man, Longman, Green, Longman and Roberts, Londyn 1864. Wilson, E. O.: Sociobiology, Harvard University Press, Cambridge 1975, USA. Wilson, E. O.: On Human Nature, Harvard University Press, Cambridge 1978, USA. Yerkes, R. M.: „Man power and military effectivness: the case for human engineering", in: Journal of Consulting Psychology 5, 1941, s. 205-209. JAK NEMĚŘIT ČLOVĚKA ( 418 ) rejstřík - ( 419 ) REJSTŘÍK Agassiz, Louis, 14, 46, 67-75, 77, 93, 94, 134, 136, 386 Afričané, 90, 97, 111, 388, 394, 395, 398 agnosticismus, 360 agrese, 343, 345, 346 agresivita, 164 alkoholik, 180 altruismus, 343 Američané, 21, 67, 76, 90, 102, 176, 214, 216, 240, 252, 387, 392, 398, 408 anachronismus, 247, 360 analýza, 40, 52, 53, 97, 107, 120, 170, 194, 196, 218, 237, 250, 268, 271, 272, 274, 281, 285, 290, 304, 305, 324, 328, 330, 344, 360, 364 dat, 129, 144,185, faktorová, 33, 34, 35, 38, 39, 51, 253, 256, 257, 258, 264, 267, 268, 287, 290, 300, 301, 305, 306, 308, 310, 313, 316, 319, 324, 329, 335, 336, 362, 363 mnohonásobné regrese, 361 multifaktoriální, 33 multivariační, 37, 374 statistická, 120 tetrádová, 301, 316 anatomie, 51, 60,137, 144-145, 150, 175 ras, 137, 305 antropogeneze, 141 antropologie, 40, 67, 98, 109 antropolog, 85, 99, 131, 137, 158, 159 antropomorfismus, 145 Arabové, 64 armáda, 177, 212, 213, 219, 222, 252 armádní testy, 215, 220, 234, 240-243, 248-249 Armádní mentální test, 53, 216, 287 argot, 150 argumenty, 27, 31, 39, 40, 46, 47, 48, 51, 53, 66, 93, 113, 122, 126, 127, 131, 132,142, 146,147,155, 273, 288-290, 294, 295, 320, 342, 362, 373, 375, 398 chybné, 18 racionální, 384 vědecké, 57 Áryci, 123 Aristoteles, 60, 383 Asiaté, 359, 387, 392, 398 asimilace, 57 atavismus, 143-146,149-150,154, 158 ateista, 93 Australané, 111, 112, 395 autismus, 24 autosugesce, 167 Bachman, John, 94 Baskové, 123 Bean, Robert Bennet, 53, 102, 103, 106, 107, 113, 121 běloši, 40, 57, 64, 65, 66, 67, 73, 85, 89, 92, 93, 96, 102, 103, 104, 105, 106, 109, 111, 113, 121, 122,123, 126,127, 136, 138 -139, 142, 149, 155, 176, 215, 235, 236, 240, 254, 287, 333, 359, 364, 370 Bible, 70, 94, 382 bimodální rozložení, 230, 231 Binet, Alfred, 15, 20, 35, 39, 166-175, 178, 192, 198, 257, 258, 294, 358, 374-378 Binetova křivka, 194 Binetovy metody, 184 Binetova stupnice, 166, 168, 177, 178, 184,185, 195 Binetův test, 31, 173,185,188, 212, 213, 216, 218, 358 Binetovy zásady, 174 Psychologie usuzování, 170 program mentální ortopedie, 173, 174 Úvod do experimentální psychologie, 170 biodeterminismus (biologický determinismus), 25, 40, 40, 49, 106, 126,138, 155, 342, 346, 358, 368, 379 biodeterminista, 25, 26 biolog, 31, 157,175, 320, 340, 343, 346 biologické předpoklady, 172 biologie, 47, 49, 68, 69, 94,106, 155, 279, 319, 323, 339, 341, 343, 378 evoluční, 31, 32, 40, 64, 389 bída chudoba), 134,198, 241 bludiště, 224, 235 Blumenbach, německý antropolog, 40, 62, 389-391, 393-395, 398-399 De generis humani varietate nativa, 389 Boas, Franz, americký antropolog, 131, 218 Bolk, Louis, holandský anatom, 140, 141 Boring, E. G., americký psycholog, 214, 230, 234, 240 brachycefalie, 123, 124 brachycefalické lebky, 123 Brigham, Carl C, 46, 217,121, 242, 245, 247, 248, 250, 282 Studie o americké inteligenci, 242 Brinton, D. G,, antropolog, 137 Broca, Paul, 15, 51, 52, 98, 99, 107, 108, 109, 110, 111, 112, 113, 116, 117, 118, 119, 120, 121, 122-127, 130, 132, 134, 166, 167, 341, 342 Brocovo centrum, 121 Browne, Thomas, britský lékař, 40, 380-385, 388 Pseudodoxia epidemica, 380, 381, 384 Religio Medici, 380, 388 Buffon, 64, 65 Buffonovo kritérium, 65, 66, 77 Bunyan, John, 204 Poutník, 205 Burnet, Thomas, 33 Burt, Cyril, 15, 38, 46, 52, 253-257, 258, 281, 288-291, 293-295, 300, 301, 304-313, 316-320, 323, 328, 329, 336, 337 Burtův omyl, 17, 38 Burtův podvod, 254 Faktory mysli, 304 Zaostalé dítě, 296, 297 Cannonová, Cornelia James, propagátorka, 248 Cartwright, americký lékař, 53, 94, 95 Cattell, J. M., americký psycholog, 203,206 Crick, Francis, 23, 42, 139 Conwayová, Jane, fiktivní spolupracovnice C. Buřta, 254 Collins, John, americký vědecký ilustrátor, 82, 83 Cope, E. D., americký paleontolog, 97, 133,136, 142 corpus callosum, 102 Coxová, Catherine M., americká psycholožka, 203, 204, 206, 252 Cuvier, Georges, 60, 67,110, 113, 116, 118, 119 Cutten, G. G„ 241 černoch, 42, 46, 53, 56-60, 63, 66, 68, 69, 70-77, 85, 86, 88, 89, 91, 97, 99, 102, 103,104, 105, 106,107, 108, 109, 110-113, 121, 122-128, 133, 136-137, 139, 141-143, 147, JAK NEMĚŘIT ČLOVĚKA ( 420 ) 149, 176, 194, 214-217, 221, 222, 236, 237, 247. 248, 254, 287, 323, 359, 364, 370-373, 386-388, 395, 403-404, 408 alžírský, 61 saharský, 61 člověk, 49, 60, 66, 69, 98, 124, 152, 154, 159, 176, 186, 225, 241, 343, 349, 350, 394 dospělý, 25,165, 215 kromaňonský, 122 Číňan, 370 Darwin, Charles, 11, 18, 23, 28, 40, 56, 60, 64, 102, 339, 341, 379, 399, 400-408, 410, 411 Cesta kolem světa, 22, 40, 96, 404, 406, 408, 410, 411 darwinismus, 75,134, 343, 357, 358, 379 darwínistické teorie, 158 Darwinova doba, 27 Darwinova teorie, 32, 68 Darwinovy názory, 40 O původu člověka, 96, 133, 403, 407, 411 O původu druhú, 95 Stav morálky na Tahiti, 400, 402 data, 27, 29, 34, 52, 69, 75, 93, 110, 112, 120, 126,157, 206, 214, 216, 235, 293, 302, 316, 317, 329, 361 biologická, 327 počítačové zpracování, 32 soubor dat, 305, 323 degenerace, 118,154, 396, 397 degeneracionismus, 65 degeneracionisté, 64 defekty, 150 deformace čela, 122 Deklarace nezávislosti, 41, 389, 399 delikvence, (—>■ zločinnost), 147,153, 163 demokracie, 181, 240, 241 deportace, 187 determinismus, 344, 347 biologický, 13, 15, 16, 17, 18, 19, 20, 22, 46, 49, 50, 51, 52, 53, 54, 55, 57, 131,338 determinista, 26, 46, 47, 142, deterministické názory, 19 dědičnost, 12, 24, 25, 143,172, 175, 176, 200, 206, 209, 210, 242, 251, 254, 269, 286, 287, 290, 292-294, 296, 310, 320, 335, 339, 342, 359, 368, 374, 378, 395 dědičnost IQ, 25,51, 176, 253 dědičné poruchy, 175 dědičné vlastnosti, 14 nítrodruhová, 176 meziskupinová, 176 dětství, 141, 204, 205 diagnóza, 175, 178, 212 dialektika, 49, dichotomie, 25 dichotomizace, 18 dinosauři, 33 diskriminace, 19 dítě, 24, 42, 66, 74, 96, 127, 137-139, 147, 150,165, 169, 172-175, 178, 184, 193, 198, 205, 207, 209, 241, 251, 261, 295, 297, 300, 301, 308, 309, 318, 327, 376 adoptivní, 176 normální, 174 postižené, 172 plození, 183, 209 se speciálními potřebami, 376 zaostalé, 174 DNA (deoxyribonuldeová kyselina), 23, 42 dogma, 12, 46 dolichocefalie, 123,124 dolichocefalické lebky, 123 Down, John Longdon, 154, 155 Downův syndrom, 24, 154, 155, 207 Pozorování etnické klasifikace idiotů, 154 Dracula, 143, 165 drapetomania, 95 Dreyfus, Alfred, 251, 376 Dreyfusova aféra, 251 druh, 32, 56, 65, 66, 68, 69, 71, 76, 96 biologický, 65 dvojčata, 38, 52, 253, 254, 256, 319 dysesthesia {nedokonalé dýchání), 94, 95 edukce, 286 REJSTŘÍK _ ( 421 ) Egypťané, 85, 381 Einstein, Albert, 31 elita, 318 Elliotová, George, 54 Middlemarck, 54 Ellis, Havelock, 139,141, 145 Ellisův ostrov, 184, 186, 251 embryo, 135, 350 embryológie, 135 Emerson, Ralph Waldo, 67 endokrinológie, 329 epilepsie, 154 epileptik, 154 Eskymáci, 85,111,194 etika, 158 etnológie, 75,145 eugenické hnutí, 14, 188 eugenický program, 358 eugenik, 53, 204, 214, 249, 340 eugenika, 48,100, 210, 251 evoluce, 28, 32, 66, 99, 134,141, 179, 257, 331, 339, 341-343, 347-349, 382, 403 kulturní, 341, 342 evolucionista, 133, 134, evoluční teorie, 98, 134,160 Evropané, 67, 119,154, 245, 246, 392, 395, 397, 404, 407 expanzionismus, 140 Eysenck, H. J., britský psycholog, 142,143, 254, 285 faciální úhel, 123 faktorová analýza {-> analýza faktorová), 33, 34, 35, 38, 39, 51, 253, 256, 257, 258, 264, 267, 268, 287, 290, 300, 301, 305, 306, 308, 310, 313, 316, 319, 324, 329, 335, 336, 362, 363 faktory, 336 bipolární, 371, 301, 322 náhodné, 302, 306 obecné, 273, 301, 302, 304, 306, 316, 320, 326, 362 obecné emocionality, 305 obecné paranormální, 305 ortogonální, 304 specifické, 183, 301, 302, 306 skupinové, 275, 276, 278, 300-304, 306, 309-312, 316, 317, 321, 322 faktorové osy, 271, 311, 313, 323-327, 33, 336 Ferri, E„ 156, 157, 158 filantropie, 290 Filipínci, 139 Hlosemité, 381 Finové, 123 foramen magii u m (~> velký otvor), 88, 124, 125, 126, 348 Ford, Henry, 17 fosilie, 33, 34, 134, 384 France, Anatole, 142 Franklin, Benjamin, 58 frenolog, 194, 274 frenologie (lebosloví), 13, 41, 55,117 Freeman, Walter, americký chirurg, 126 Freud, Sigmund, 23, 135 Totem a tabu, 135 g (obecná inteligence), 34, 38, 268-286, 289-302, 306-317, 320-324, 328, 331, 362, 363, 367 g druhého řádu, 324-327, 332 Galileo, 48,317, 346 Gall, Franz Josef, zakladatel frenologie, 13, 5$ Galton, Francis, 99, 100, 101, 102, 134, 168, 203, 253 Gambetta, 115 Gambettův mozek, 113 Gauss, Karl Friedrich, 113,117,118 Gaussův mozek, 114,117 Gaussova křivka: název knihy R. Herrnsteina a Ch. Murraye, 21, 22, 23, 25, 26, 27, 28, 29, 34, 39, 40, 282, 330-336, 357-367, 371-378, 386 grafické znázornění (normálního rozložení), 24, 25, 230 Gardner H, 13, 363 gen, 14, 24, 26, 46, 57, 162, 175, 181-183, 300, 339-346 dominantní, 182 pro inteligenci, 182 recesivní, 182, 183 generace, 32, 33, 56, 341, 342, 374 genetika, 26, 40, 48, 181, 182, 319, JAK NEMĚŘIT ČLOVĚKA ( 422 ) 339, 343, 365, 366, 387 genetická nerovnost, 300 genetická výbava, 23 genetické nemoce, 179 genetické poškození, 24 genetické příčiny, 24, 25, 207 genetické rozdíly, 340, 342, 379 genetický determinismus, 378 genetický původ, 25 genotyp: XY, 162 XYY, 15, 53, 162 génius, 116, 118, 146,157, 202, 204, 208, 243 genus, 102, 103, 104, 105,106 ghetto, 165 Gillie, Oliver, 254 Gobineau, francouzský filosof, 39, 368-373 Goethe, J. W., 31, 206 Goddard, H. H., 17, 20, 30, 52, 177-189, 192-194, 213, 216, 239, 241, 377 Goddardova metoda, 189, Goldberger, Joseph, 340 Gould, Stephen Jay, 15, 26, 97, 136, 140, 345 Dinosaurus v kupce sena, 40 Jak neměřit člověka, 11, 13, 21, 26 Osm malých prasátek, 40 Úsměv plameňáka, 11 graf, 16, 17, 364 grafologie, 376 gramotnost, 221 Grant, Madison, americký teoretik rasismu, 244 Gratiolet, Louis Pierre, 108, 113, 118, 121, 122, 132 Guilford, 13, 317, 363 Haeckel, Ernst, německý zoolog, 135 Hall, Stanley, 137, 138 Harrington, Michael, 29 Jiná Amerika, 29 Harvardova universita, 17, 30, 68, 75, 241 Hearnshaw, L. S., životopisec C. Buřta, 255, 256, 290, 293, 300, 305, 306, 309, 335 hereditarismus {víra v dědičnost), 175, 177, 207, 289, 303, 319 hereditáři, 239 Herrnstein Richard, 13, 15, 21, 22, 26, 40, 282, 309, 330, 334, 336, 357-367, 371, 373, 378, 386 Hervé, G,, francouzský anatom, 127 hierarchizace, 18, 76, 316 Hitler, Adolf, 48, 369, 372, 399 Holmes, O. W„ 75, 352 holokaust, 340 Homo sapiens, 32, 68, 123, 124, 340, 341 ' afer, 60, 392 americanus, 392 asíaticus, 392 europaeus, 60, 392 ferus, 391 nonstrosus, 391 Hotentotská Venuše, 111 Howardová, Margaret, fiktivní spolupracovnice C. Buřta, 254 Humboldt, Alexander von, 62, 76 Hume, David, 66 Buschke, E., 113,127 Hutton, James, 33 Chamberlain, A. F., 137, 369 Chesterton, Gilbert Keith, 12 chorea Huntingoni, 24 chování, 25, 46, 73, 95, 101, 134, 154, 163, 164, 180, 206, 212, 297, 343-348, 376 agresivní, 163 morální, 180 zločinné, 144-145, 162, 164, 199 chromozóm, 24, 162, 180, 207, 377 chudoba, (-> bída), 134, 198, 241 chyba, 316, 339 kategorická, 346, 384- 387 idiocie (mongolismus), 154, 155, 172 idioti (mongolové), 154, 167, 178,179, 181, 251, 352 imbecilové, 167, 178, 179, 181, 251, 352 imigrace, 184, 247, 250 informace, 23, 29, 47, 49, 203-206, 252, 264, 271, 274, 276, 283, 287, 332 REJSTŘÍK. < 423 ) inspirace, 144 indiáni, 57, 370 Indiáni, 17, 56, 71, 73, 75, 78, 82, 83, 84, 85, 86, 88, 89, 91, 92, 96, 112, 146, 194, 195, 387 index spolehlivosti, 206, 209 Indoevropané, 67, 123, 137 Indové, 84, 85, 88, 92 Inkové, 84, 92, 97 inteligence, 12, 24, 46, 48, 50, 53, 55, 60, 86, 88, 98, 100, 102, 104, 108, 131, 166-168, 174, 176,177, 178, 180, 181, 186, 187, 196, 199-201, 207-210, 215, 228, 232, 236, 239, 241, 244-247, 251, 253, 254, 256, 258, 268, 273, 277, 280-283, 286-299, 304, 305, 330-337, 341, 342, 347, 365, 367, 372-378, 385, 388 dědičná, 180, 254 jednotná, 19, 31 měření, 17,101, 217, 244 normální, 169, 182, 186 obecná, 175, 179, 194, 251, 258, 268-280, 287, 290, 303, 307, 313, 316, 328, 373, 375 průměrná, 213, 300 přirozená, 203, 236 vrozená, 22, 25, 46,172,177, 202, 217, 225, 228, 234-236, 238, 240-245, 272, 287, 295, 296, 299, 315, 317, 386 vyčíslení, 18 mterakcionismus, 25 interpretace, 20, 31, 49, 92, 99, 107, 129, 217, 253, 261, 267, 268, 281, 320, 326, 329, 342, 348 intuice, 47,185 IQ, 13, 14, 20, 35, 37, 46, 51, 52, 53, 142-143, 168, 169, 176, 193, 198, 201-211, 252, 254, 257, 280-282, 287, 288, 295, 296, 318, 330, 358, 359, 362-367, 374-375, 378 AI, 203, 204-206 A2, 203, 204-206 bělocha, 142 černocha, 142 dědičnost, 25, 365 měření, 169, 177 princip, 37 průměrný, 205 testy testy IQ), 14, 37, 39, 51, 102, 162, 175, 198,199, 200, 239, 248, 252, výpočet, 19 Irokézové, 84 Italové, 185, 245 izolace, 183 izolacionismus, 20 Jensen, Arthur, 15, 21, 35,147, 179, 203, 252, 254, 255, 282, 326, 330, 359, 363, 386 Jefferson, Thomas, 57, 58, 389, 399, 408 Prohlášení nezávislosti, 41, 389, 399 Jih (část USA podporující otroctví), 74, 75, 93, 237, 243, 248 Jouvencel de, 132 Jonhson, Lyndon, 22 Jung, Carl Gustav, 135 kalos, 188, 189 Kaílikakové, 52,188-192 kakos, 188, 189 Kamin, Leon, americký psycholog, 254, kanibalismus, 146, kauzalita (příčinnost), 57, 60, kavkazci, 70, 71, 77, 84, 85, 86, 88, 89, 90, 92, 97, 103, 387, 389, 394, 396,399 King, Martin Luther, 21 Kipling, Ruyard, 139,164 Písně mužů, 164 klasifikace, 50,198, 322 rasová, 40 koloniální expanze, 139 kolonie, 66,184, 300 kolonizace, 57 komponenta: hlavní, 269-276, 301, 305, 313, 314, 330, 336, 337 první hlavní, 34, 264, 265-272, 305, 311-314, 330, 334, 337 druhá hlavní (bipolární faktor), 265, 271, 272, 301, 312, 314 Koordinační centrum studentů JAK NEMĚŘIT ČLOVEKA ( 424 ) REJSTŘÍK. ( 425 ) proti násilí, 29 korelace, 142, 143, 196, 206, 208, 236, 239, 252, 254, 256, 258, 260-263, 264, 266, 268, 273, 287, 292, 307, 316, 326, 328, 330, 365, 374 kauzální, 143, mezi osobami, 306 negativní, 260 nekauzální, 142, 143, 261 nízká, 259, 273 nulová, 259, 260, 324 pozitivní, 34, 258, 271-274, 285, 321, 324-328, 363, 365 vysoká, 259, 293 korelační koeficient, 260, 263, 266-268, 273-276, 301, 334, 366 korelační matice, 262, 268, 272, 276, 278, 304, 306 kraniální index, 122, 123, 131 kraniologie, 98 kraniometrie, 14, 46, 50, 51, 55, 56, 57, 58, 99,103,116, 118, 166,168, 245 krása, 65, 95, 100,136, 138, 149, 305, 397 kreacionismus, 339 kreacionista, 68,134, 382 kreacionističtí oponenti, 14 kriminalita, 130, 143, 144, 162, 198, 363, 367 kriminální antropologie, 134, 143, 144, 149, 155, 157,159, 161 kriminológie, 160 kritérium, 50, 52, 60, 62, 71, 98,100, 101, 103, 107, 111, 121,125, 126, 135-137, 162, 169,186, 231, 239, 270, 272, 276, 292, 314, 331, 365, 387, 397 kritika, 17, 38, 39, 53, 333 křesťané, 381, 386 křivka, 232, 244 kvalifikace, 164 kvantifikace (vyčíslitelnost), 13, 50, 55,99 kultura, 47, 58, 99,120, 141, 142 kulturní posun, 363 kulturní relativismus, 58 Lafitte, Jacques, pravděpodobný pseudonym C. Buřta, 257 Laponci, 111, 123 lebka, 17, 51, 75, 77, 82, 83, 84, 85, 86, 87, 88, 89, 91, 92, 108,119, 122, 123, 124,125, 128, 129, 144, 149, 150, 162, 348, 395 hrbolky na lebce (condyli occipitates), 13, 150, 194 měření (—» kraniometrie), 14, 46, 50, 51, 55, 56, 57, 58, 99,103, 116, 118,166, 168, 245 objem, 151 švy, 122, 149 tvar, 41, 343 velikost, 342 Le Bon, Gustave, francouzský antropolog, 128, 129 leváctví, 297-299 levicové hnutí, 30 Lewontin, 15, 340 Lincoln, Abraham, 58, 408 linie, 16 Linné, Carl von, švédský biolog, 60, 350, 391 Lipmann, Walter, americký novinář, 193,198, 199 lobotomie (operace mozku), 126 Lombroso, Césare, italský lékař, 130, 143-147, 149-150, 152, 153-161, 165,199 Zločinný člověk, 144-145,149,153 Lyell, Charles, 60 Maďaři, 185, 245 Malajci, 90, 111, 396, 399 Mali, Frankiin P, americký antropolog, 106,107 maniodepresivní syndrom, 24 manipulace, 192 Manouvrier, Léonce, francouzský antropolog, 52, 120 matematika, 22 matematická abstrakce, 272, 315 matice, 34, 266, 269, 301, 313 korelační korelační matice), 262, 268, 272, 276, 278, 304, 306 korelačních koeficientů, 264, 275 McKim, W. D., 53, Medawar, Peter, 55,155 Mendel, Gregor, 181 Mendelovy zákony dědičnosti, 182 Menominíové, 89 mentální deficience, 179 mentální energie, 282 mentálně postižení, 179 mentální postižení, 179,184 mentální retardace, 179 mentální úroveň, 269 mentální věk, (^ věk mentální) 169, 178, 179, 184, 185, 196, 210, 214, 215, 238, 240, 243, 257 metoda, 17, 28, 110, 139, 203, 312, 329, 339 hlavních komponent, 310 korelační, 281 měření, 109 rozdílů tetrád, 275 šikmá, 325 testovací, 196 vícenásobné regrese, 129 výchovná,192 Mexičané, 89, 209 migrace, 68, 71 Mill, John Stuart, 52 Misdea, 156 misdeismus (vražda velícího důstojníka), 156 misie, 407 misionář, 400, 402, 403, 405^07 misogyn, 128 modernisté, 159 monarchie, 274 Mongolové, 62 mongolové, 65, 71, 90, 319 monogenismus, 64, 98 monogenisté, 65, 94 Montagu, Ashley, americký psycholog, 237 Montessoriová, Maria, italská antropoložka, 130, 131,143 Moore, T. V., psychiatr, 285 Morganová, Elaine, 131 moron, 177-183, 185,187,192, 193, 212, 216, 241, 248 Morton, Samuel George, 51, 67, 76, 77, 78, 84, 85, 86, 88, 89, 90, 91, 92, 93, 94, 97, 108, 134, 342 Crania Americana, 76, 78, 82, 83, 86, 88, 89, 91 Orania Aegyptiaea, 78, 85, 87, 93, 97 Mortonovy lebky, 179 Mortonovy tabulky, 17, 78, 79, 90 Mortonovy závěry, 17 motivace, 132, 169, 198 motorické dovednosti, 292 Moundové, 89 mozek, 41, 50, 51, 52, 55, 57, 60, 64, 67, 84, 86,102, 103, 105, 106, 108, 109,110,112, 113, 114, 115, 116, 117, 118, 119, 120, 122, 123, 128, 129, 130, 131, 132, 133, 136, 139, 150, 159, 162, 164, 282, 286, 304, 338, 342, 347 energie, 286, 304, 323 frontální (přední) část (lalok), 103, 121, 122, 126 kapacita, 17 měření velikosti, 14 objem, 112,122, 124, 341 obsah,14 okcipiální (zadní) část (lalok), 103 parientální (postranní) část (lalok), 103 poškození, 179 struktury mozku, 117, 304 váha (hmotnost) mozku, 116, 129, 133 velikost, 77,108,111,112, 113,114, 116, 119, 129, 130, 131, 134, 166, 167, 342 vlastnosti, 348 mozková kůra, 14, 283, 304, 335 lokalizace funkcí v mozkové kůře, 121 mozkovna, 78, 79, 348 Murray Charles, 13, 21, 22, 26, 28, 39, 40, 282, 330, 333, 334, 336, 357-359, 360, 361, 366, 367, 371, 373, 378, 386 Společné základy, 29 muži, 12, 74, 86, 96, 126-133, 138, 141, 176,177, 186, 219, 221, 222, 223, 228, 236, 258, 305, 386 Myrdal, Gunnar, švédský sociolog, 47, 49 Americké dilema, 47 náboženství, 46, 95 JAK NEMĚŘIT ČLOVĚKA ( 426 ) REJSTŘÍK - ( 427 ) negr, 71 neotenie, 140-141,143, 348-350 neurologické funkce, 15, 54 neurologie, 329 Nixon, Richard, 22 nordická nadřazenost, 233 normalita, 18 normální rozložení, 24, 147, 207, 230, 396 Nott, Josiah, americký antropolog, 93, 94, 370 odvedenci, 212, 217, 218, 219, 223, 224, 237, 250 oligarchie, 274 Osjborn, Henrz Fairfield, americký přírodovědec, 248 osy, 323-325 bipolární, 336 korelované, 324, 325 nekorelované, 324, 325 ortogonální (pravoúhlé), 325, 326 šikmé, 324,325, 327, 330 organismus, 16, 33, 69, 97, 341 fosilní, 32 Osagové, 89 otroctví, 68, 70, 93, 94, 95, 217, 395, 397, 410, 411 otrokářství, 60, 64, 67, 93 paleontolog, 31, 32, 97, 136, 331 paleontologie, 32, 60, 135 parapsychologie, 307 patologie, 164 Pauling, Limis, 31 paternalismus, 402, 410 Pearl, Raymond, 273 Pearson, Karl, 256, 257 pelykosauři, 33, 267, 268, 368 Penrose, L. S., 293 Peruánci, 89 Platón, 46, 55, 57,199, 305 platýz, 150 Ploskohlavci od řeky Columbia, 89 PMA (Primární mentální dovednosti), 315-319, 321-323, 328 asociativní paměť (M), 315 logika (R), 315 manipulace s čísly (N), 315 matematické, 371, 3215-327 plynulost používání slov (W), 315 porozumění významu slov (V), 315 prostorová představivost (S), 315 verbální, 271, 325 vnímavost (P), 315 podmíněné propuštění, 159 pokrok, 16,17, 26, 119, 120,141, 189, 242, 303, 331, 3318, 343 polepšovna, 160 Poláci, 245 politická krize, 19 polygenismus, 56, 64, 65, 66, 67, 68, 69, 76, 79, 93, 94, 95 polygenisté, 65, 69 Pope, Alexander, 56, 95 populace, 25, 32, 72, 176,193, 207, 215, 241, 247, 340, 367, 386 povinná školní docházka, 240 poznám, 28, 29, 329 preference, 27, 28, 52, 85, 95 Pritchard, James Cowles, americký antropolog, 124 prostředí, 26, 176,181, 186,187, 211, 217, 235, 269, 290, 291, 296, 347 místní, 32 nevýhody, 239, 269 vliv, 25, 175, 202, 217, 235, 239, 244, 246, 253, 273, 287, 292, 295, 298, 319, 320, 328, 335, 339, 363 Protagoras, 12 předsudek, 19, 27, 28, 50, 53, 54, 89, 111, 122,131, 232, 240, 247, 255, 269, 290, 338, 369, 397 rasový, 57, 248 přírodní výběr, 64, 96, 345, 347, 348 přírodní zákon, 19, 28 přirozenost, 25, 341, 343, 345 přistěhovalci, 184-187, 215, 217, 221, 222, 224, 242-244, 246, 249, 288 přistěhovalectví, 46, 136, 237, 247-250 přistěhovalecké kvóty, 21 psychiatr, 220 psychochirurgie, 126 psycholog, 31, 32, 35, 128, 137, 138, 142, 169,178, 185, 200, 212-214, 249, 254, 298, 307, 330, 352 psychologie, 31, 211, 212, 242, 252, 256, 279, 2S5, 299-301, 310, 316, 329 psychometrik, 362 races frontales, 121 races occipitales, 122 races pariétales, 122 rasa, 40, 48, 50, 57, 59, 60, 62, 63, 68, 69, 70, 72, 73, 74, 75, 76, 77, 78, 79, 93, 97, 105, 106,108, 109, 111-113,119, 122-125, 127, 135-137, 139, 140-142, 147, 181, 209, 215, 242, 247-250, 288, 299, 340, 361, 371, 372, 397, 402 alpská, 78, 245 americká, 78 árijská, 369 bílá, 58, 66, 70, 72, 73, 92,103,137, 141, 142, 369 cikánská, 146 černá, 73, 96, 127, 369 etiópska, 78 evropská, 112 kavkazská, 40, 70, 78, 92, 96, 390 malajská, 78 mediteránní, 245 mongolská, 78,126 nordická, 135, 215, 245 žlutá, 111, 142, 369 rasismus, 39, 98, 177, 217, 274, 249, 334, 368, 369, 373, 392-394 promíchání ras, 369 rasová čistota, 369 rasová otázka, 58, 360 rasová segregace, 236, 248, rasová skupina, 19, 239, 250, 371 rasové problémy, 53 rasové rozdíly, 32, 40, 62, 105, 209, 242, 246, 359, 363, 370, 395 rasové složení, 247 rasové třídění, 64, 68 rasisté, 219, 363, 393, 408 redukce, 279, 280 redukcionismus, 18, 25, 48 redukcionisté, 279 regrese, 365 regulace plození, 288 reiťikace (zpředmětnění), 18, 38, 39, 49, 51, 175, 176, 182, 249, 253, 258, 269, 282-285, 303, 319, 322, 338 reifikační blud, 310, 331, 348 rekapitulace, 135-137, 139-140,164 retence, 286 rozdíly, 60, 69, 78, 86, 120, 131, 142, 168, 176, 182, 207, 211, 237, 238, 252, 261, 299, 300, 307, 337, 340, 365 biologické, 131 dědičné, 288, 333 fyzické, 58 geneticky podmíněné, 32, 239, 360 individuální, 305 IQ, 210, 252, 288 kulturní, 177, 179 mezi muži a ženami, 130 mezí populacemi, 333 mezi skupinami, 46, 242, 299, 359-361, 372, 393 průměrné, 176,177, 207, 210, 333 rasové, 32, 40, 62, 105, 209, 242, 246, 359, 363, 370, 395 tetrád (tetrádová diference), 275-278 třídní, 32, 120, 121 vrozené, 172, 207, 252 rozlišovací, 68 rozložení, 207 bipolární (dvouvrcholové), 230, 231 frekvenční, 231 normální, 24, 147, 207, 230, 396 rozplozování, 179 Rusové, 185, 215, 245 Řekové, 245 Saint ffillaire, E. G„ 31 saturace, 276 scientismus, 361 sebevražda, 139 Sedgwick, 14 Serres, Etienne, 65 Sever (část USA proti otroctví), 75, 237, 242 sexualita, 141 sexismus, 12 JAK NEMĚŘIT ČLOVĚKA ( 428 ) REJSTŘÍK. { 429 ) Shakespeare, William, 22, 205, 348, 411 Shockley, William, 15, 53, 386 schizofrenie, 24 sirotčinec, 209, 239 sirény (skupina mořských savců), 150 slabost, 186 slabomyslní, 192, 193, 200 slabomyslnost, 198, 339 Slované, 215, 244, 245, slučovači, 68, 69, Smith, Samuel Stanlope, 64, sociální cíle, 40 sociální kontext, 34, 48, 338 sociální konvence, 288 sociální patologie, 200 sociální podmínky, 119 sociální politika, 187, 214 sociální postavení, 207, 208, 293, 300, 320 sociální program, 19 sociální předsudky, 206, 216, 338 sociální reforma, 239 sociální rovnost, 73 sociální rozvrstvení, 20 sociální skupiny, 206 sociální spravedlnost, 27, 30 sociální systém, 193 sociální třída, 208 sociální zbraň, 18 sociobiologie, 343-345, 350 sociologie, 379, 381 sociopaté, 181 solidarita, 20 Sokrates, 45, 46, 54 Spearman, Charles, 35, 254, 256, 257, 268, 273-302, 307, 309, 319-334, 337, 363 Objektivní měření a určování obecné inteligence, 274 Spearmanovo g, 27, 34, 271, 277, 281, 289, 307, 310, 311, 318-320, 326, 327, 396 Spencer, Herbert, britský sociolog, 138 Spitzka, E, A., anatom, 113, 116, 117 Spurzheim, J. K, 117 splenium, 102, 104, 105, 106 srpková anémie, 24 statistika, 17, 100, 219, 222, 232 sterilizace, 48, 182 Stern, W., německý psycholog, 169 stigmata, 144-145, 147, 149, 150, 161, 163,168, 199 Lombrosova, 163 XYY, 163 Stoker, Bram, autor Draculy, 143, 165 Strong, Josiah, americký politik, 139 struktura: jednoduchá, 333 obecná, 314, 315, 323, 332 stupnice (škála), 169, 174, 179 Binetova, 166,168, 177,178, 184, 185, 195 lineární, 182, 157, 258, 268, 307, 318, 359 Stanford-Binetova, 177,185, 202, 298, 330, 352, 359 věková, 281 Wechslerova, 330 Sully, James, britský psycholog, 137 svazky vektorů, 322, 325 matematické, 314 verbální, 314 syndrom závisti, 279 syntéza, 279 šovinismus, 210, 374 Tahiťané, 122, 400, 401 Tahiti, 399-401 Tarde, G., itaiský antropolog, 143,145 Tataři, 111 Tavrisová, Carol, 12 Jak neměřit ženu, 13 taxonom, 178 taxonomie, 199 Tay-Sachsova nemoc, 24 íechnokracie, 199 temperament, 182 teorie, 14, 27, 35, 40, 47, 49, 65, 67, 99,109,123,134, 135,140, 152, 172,182, 208, 236, 282, 317, 328, 332, 338, 343, 344, 363, 392-394 africké kolébky, 387 anarchická, 302 atavismů, 146, 152 biologická, 57, 339, 344 biologického determinismu, 136, 138,179, 339 čtyřfaktorová, 355 dědičné (hereditární), 14, 172, 174-177, 207, 243, 181, 182, 300, 307, 320, 330, 373, 374, 377 dvou faktorů, 273^275, 300, 301, 316 energie a strojků, 284 eroze a zdvihu, 33 inteligence, 14, 27, 31, 308, 319, 320, 330, 335, 337 jednotné lineárně závislé vrozené inteligence, 16, 17, 19, 35, 37 Lombrosova, 156, 199 kreacionistické, 135 matematické, 33, 307 mentální, 281 mentálních testů, 307 mezí, 53 mnohofaktorové, 274 monarchistické, 274, 302 negenetická, 23 o centrech stvoření, 79 o biologické podstatě lidského chování, 345 o intelektu, 174 obecná, 19 odděleného stvoření, 79 oligarchická, 274, 302 rekapitulace, 51, 65, 134, 137, 140, 165, rozrůzněné inteligence, 14 světa, 33 vědeckého rasismu, 99 Terman, Lewis M., 20, 177, 185, 193-203, 377 Genetické studie géniů, 202 test, 34, 38, 179, 193,195, 198, 200, 206-213, 217-225, 228, 230, 232, 235-237, 239, 240, 243, 246, 250, 252, alfa, 213, 214-219, 221, 222, 228, 232, 233, 268, 270, 271, 280, 281, 282, 287, 298, 300-302, 304-315, 336, 338, 363 aritmetický, 272, 301, 314 armádní mentální, 211, 239, 242, 282, 291-293 Armádní test alfa, 196 beta, 213, 214-219, 221, 222, 227-229, 232, 238, 242 Binetův, 31 inteligence (IQ), 14, 37, 39, 51, 102, 162, 175, 198, 199, 200, 239, 248, 252, 281, 320, 377 matematický, 272, 314 mentální, 34, 35, 37, 38, 175,196, 197, 211, 212, 252, 253, 257, 270, 274, 284, 286, 304, 320, 366 prostorový, 311 skupinový, 217 Stanford-Binetův, 194, 196, 210, 212, 296, 359, 374, 376 Termanův, 195 verbální, 271, 272,301,311 Yerkesův, 37, 214, 220, 221 11+,309 testování, 18, 100,174,175, 186, 196-198, 213, 214, 216, 221, 223, 228, 231, 235, 239, 280, 289, 293 duševních schopností, 31 inteligence (IQ), 31, 51, 257 mentální, 31, 33, 168, 172, 248, 257, 286, 300, 373 tetování, 150-153, 156 Teine, Hippoiyte, filosof, 158 Tiedemann, Friedrich, něměký anatom, 109 Thomson, Godfrey, britský statistik, 285, 307 Thorndike, americký psycholog, 196 Thurnstone, L. L., americký psycholog, 285, 310-319, 332, 333, 336, 337, 363 Vektory mysli, 310, 311, 327, 329 Thurstoneovo geometrické vyjádření, 38 Tolstoj, Lev Nikolajevič, 143,161, 164 Vzkříšení, 143, 164 Topinard, Paul, 109, 119, 152 tragus, 132 trest smrti, 158 truismus, 26 Turci, 245 Unie, 58, 74 vada (porucha), 25 JAK NEMĚŘIT ČLOVEKA ( 430 ) REJSTŘÍK. ( 431 duševní, 177, 298 hormonální, 207 zraku, 174, 374 variace, 32, 176, 335, 362, 363 IQ, 207 varieta (rasa): americká, 390, 393, 397 etiópska, 390, 397 kavkazská, 390, 397 malajská, 390, 397 mongolská, 390, 397 varimax, 314 válka, 213 občanská, 369 1. světová, 21,155, 156, 177, 212, 248, 252, 374 2. světová, 252 vektory, 38, 265-267, 310-315, 324-327 Velká krize, 21, 30, 210, 310 velký otvor (-» foramen magnum), 88, 124,125,126, 348 Velký řetěz bytí, 50, 56 věda, 16,46, 47, 48, 49, 51, 52, 53, 68, 93, 95, 97, 117, 162, 211-213, 248, 277, 279, 303, 328, 329, 338, 371, 393 vědec, 16, 27, 28, 32, 47, 48, 49, 51, 52, 61, 62, 93, 109,123, 131, 135, 140, 141, 155, 248, 327, 361, 393 věk, 218 chronologický, 169, 196 mentální, 169, 178,179,184,185, 196, 210, 214, 215, 238, 240, 243, 257 vlastnosti mysli, 169, 310, 311 numerické, 311 prostorové, 311 verbální, 311 Vogt, Carl, 127, 136, 139 Voltaire, 206, 257 vrozená neschopnost, 18 výcvikové tábory, 213 výchova, 25, 57, 172, 174, 175,192, 286, 303 vzdělání, 172, 218, 2186, 303, 319 Výbor pro vzdělanost, 308 Wagner, Rudolf, 118 Wallace, Alfred Russel, britský přírodovědec, 189 wanderlust (tuláctví), 182 Washington, Booker T., americký černošský politik, 50 WASP (White Anglo-Saxon Protestant), 21, 41 Watson, James D., 23 Whitman, Walt, 117, 338 Wilson, E. 0., 343, 346, 350, 351 Winterhalder, Bruce, 344 xenofóbie, 18, 24, 343, 345 Yerkes, R. M., 17, 20,177,197, 211, 214, 215, 218, 219, 227, 230-232, 235, 238-243, 248, 252 Psychologické zkoumání armády Spojených států, 214 zaostalost, 295, 296 základní mentální dovednost (PMA), 315-319, 321-323, 328 zákon, 329 Butlerův, 308 konstantního výkonu, 284 sterilizační, 312 Zákon na omezení imigrace, 177, 249, 288, 307 Země, 33 zkoušky 11+, 303-309, 317, 319, 327 zločin, 144, 145, 152, 155,156, 160, 161, 200, zločinec, (delikvent), 116,143-147, 149, 150-152, 154-155, 158-162, 165,199, 20 zločinnost (delikvence), 147, 153,163, 297 znak, 13, 25, 55, 85, 111, 123, 137, 175, 182, 395 anatomický, 155 dědičný, 25 fyzický, 144 zpráva, 308 Hadowova, 308 Spensova 308 zpředmětnění (-* reifikace), 18,38, 39, 49, 51,175, 176,182, 249, 253, 258, 269, 282-285, 303, 319, 322, 338 ženy, 12, 52, 54, 86, 96, 97, 108, 109, 116, 117, 118, 119,127 129,133, 137-138, 140, 141, 163, 186, 207, 228, 305, 353, 385 Židé, 21, 30, 40, 136, 185, 243, 245, 249, 288, 296, 280-386 židé, 381 životní role, 177 JAK NEMĚŘIT ČLOVĚKA___{ 432 } OBSAH Poděkování...........................................7 Poznámky............................................8 PŘEDMLUVA K PŘEPRACOVANÉMU A ROZŠÍŘENÉMU VYDÁNÍ Myšlenky v roce patnáct................................ 11 O čem je Jak neměřit člověka......................... 11 Proč přepracované vydání po patnácti letech? ........... 18 Důvody k přepracování knihy a její historie............. 27 Osudy knihy a její revidované vydání.................. 35 Poznámky ........................................ 41 JAK NEMĚŘIT ČLOVĚKA ÚVOD..............................................45 1. AMERICKÝ POLYGENISMUS A KRANIOMETRIE PŘED DARWINEM Černoši a Indiáni jako oddělené a podřadnější druhy ................................56 Společný kulturní kontext ...........................57 Formy vědeckého rasismu před nástupem evoluční teorie: monogenismus a polygenismus..........64 Louis Agassiz - americký teoretik polygenismu..........67 Samuel George Morton - empirik polygenismu..........75 Případ podřadného postavení Indiánů: „Crania Američana" . ,............................ 75 OBSAH--■----< 433 ) Případ egyptských katakomb: „Crania Aegyptiaca".....85 Případ posunu průměru u černochů.................88 Konečná tabulace z roku 1849 ...................... 90 Shrnutí........................................ 91 Americká škola a její vztah k otrokářství ............... 93 Poznámky ........................................95 2. MĚŘENÍ HLAV Paul Broca a rozkvet kraniologie......................98 Svody čísel........................................98 Úvod .......................................... 98 Francis Galton - zvěstovatel kvantifikace.............99 Předehra s morálním poučením: čísla nejsou zárukou pravdy ...................... 102 Veleknězi kraniometrie: Paul Broca a jeho škola........ 107 : Velký bludný kruh .............................. 107 ; Výběr postav ................................... HO Zabránit anomáliím............................. 113 Němci s velkými mozky........................ 113 Významní muži s malými mozky .................116 Zločinci s velkými mozky...................... 118 Kazy na vzestupné časové křivce............... 119 1 Vpředu a vzadu ................................ 121 KRANIÁLNÍ INDEX ............................. 122 případ velkého otvoru ....................... 124 Mozky žen..................................... 126 Post scriptum .................................... 131 Poznámky ....................................... 132 3. MĚŘENÍ TĚL Dvě studie o případech opičáctví společensky nežádoucích............................ 134 Opice v každém z nás.............................. 134 Opice v některých z nás: kriminální antropologie ....... 143 Atavismy a kriminalita.......................... 143 Zvířata a divoši rozenými zločinci ................. 144 Anatomická, fyziologická a sociální stigmata ........ 147 Lombrosův ústup ............................... 152 Vliv kriminální antropologie...................... 155 Coda......................................... 161 JAK NEMĚŘIT ČLOVĚKA _ ( 434 ) Epilog........................................... 162 Poznámky ....................................... 164 4. TEORIE DĚDIČNÉHO IQ Americký vynález ................................. 166 Alfred Binet a původní účel Binetovy stupnice..........166 I Binet flirtuje s kraniometrií....................... 166 \ Binetova stupnice a zrod IQ ...................... 168 ■i Zneužití Binetových úmyslů v Americe.............. 174 H. H. Goddard a hrozba pro slabomyslné.............. 177 Inteligence jako mendelovský gen .................. 177 Goddard definuje morony..................... 177 Přímková škála inteligence ................... 179 Rozparcelování škály do mendelovských pojmů ... 181 Pro morony náležitá péče a krmě, ale zákaz plození dětí ........................ 183 Zabránit imigraci a množení moronů............... 184 Goddard odvolává .............................. 192 jLewis M. Terman a masové používání vrozeného IQ.....193 I Masové testování a Stanford-Binetova škála ......... 194 i Termanova technokracie vrozenosti ................ 199 j Fosilní IQ géniů minulosti........................ 202 Terman a rozdíly mezi skupinami..................207 Terman odvolává ...............................210 R. M. Yerkes a Armádní mentální testy: nástup IQ ......211 Velký skok psychologie...........................211 Výsledky armádních testů ........................214 Kritika armádních mentálních testů ...............217 Obsah testu ................................217 Nevyhovující podmínky.......................219 Sporné a zvrácené postupy: osobní svědectví.....222 Upravování konečných statistik - problém s nulovými hodnotami.................232 úprava konečných hodnot - jak se vyhnout zjevným korelacím s prostředím...............235 Politický dopad armádních testů ..................240 Může demokracie přetrvat s mentálním věkem třináct let? .......................... 240 Armádní testy a snahy omezit přistěhovalectví: Brighamova monografie o americké inteligenci ... 242 OBSAH-—---( 435 ' Vítězství restrikce přistěhovalectví............248 Brigham odvolává............■...............249 Poznámky ....................................•■■ 251 5. SKUTEČNÝ OMYL CYRILA BUŘTA Faktorová analýza a zpředmétnění inteligence..........253 Případ sira Cyrila Buřta............................253 Korelace, příčina a faktorová analýza................. 258 Korelace a příčina ..............................258 Korelace ve více než dvou rozměrech................261 Faktorová analýza a její cíle ......................264 Reifikační omyl ................................267 Rotace hlavních komponent a jejich nepotřebnost.....269 Charles Spearman a obecná inteligence ...............273 Teorie dvou faktorů ............................. 273 Metoda rozdílů tetrád ........................... 275 Spearmanovo g - velké znovuzrození psychologie .....277 Spearmanovo g a teoretické zdůvodnění IQ ..........280 Spearman zpředmětňuje g........................ 282 Spearman a dědičnost g..........................286 Cyril Burt a hereditární syntéza..................- - - ■ 289 Zdroje Burtova nesmiřitelného hereditarismu........289 Původní důkaz vrozenosti.....................290 Pozdější argumenty.......................... 295 Burtova slepota............................. 296 Burt politicky používá vrozenost inteligence — 299 Burt rozšiřuje Spearmanovu teorii.................300 Burt a reifikace faktorů..........................303 Burt a politické použití g.........................306 L. L. Thurstone a vektory mysli......................310 Thurstonova kritika a rekonstrukce ................310 Rovnostářský výklad PMA........................316 Spearmanova a Burtova reakce....................320 Šikmé osy a g druhého řádu ......................324 Thurstone a aplikace faktorové analýzy .............329 Epilog: Arthur Jensen a zmrtvýchvstání Spearmanova g...................................330 Myšlenka na závěr ................................334 Poznámky .......................................334 Dodatek...................•.....................337 JAK NEMĚŘIT ČLOVĚKA____( 436 ) 6. OPTIMISTICKÝ ZÁVĚR ...........................338 Odhalování jako pozitivní věda ......................338 Učení se pomocí odhalování......................... 339 Biologie a lidská přirozenost ........................ 341 Poznámky.......................................350 EPILOG ........................................... 352 ESEJE__ KRITIKA „GAUSSOVY KŘIVKY" ......................357 Gaussova křivka (1. esej)..............................357 Nedůslednosti obsahu ........................... 360 Nedůslednosti v argumentaci .....................361 Nedůslednosti programu.........................366 Duchové z minulosti Gaussovy křivky (2. esej).............368 TŘI STOLETÍ NÁZORŮ NA RASU A RASISMUS .........380 Letité bludy o myšlení a pachu (3. esej)..................380 Rasová geometrie (4. esej).............................389 O morálce Tahiťanů a o Darwinově morálce (5. esej) ....... 399 Poznámky..........................................411 BIBLIOGRAFIE........................... 412 REJSTŘÍK..........................................418 OBSAH..................................... 432 Stephen Jay Gould JAK NEMĚŘIT ČLOVĚKA Z anglického originálu The Mismeasure ofMan vydaného nakladatelstvím W. W. Norton & Company, Inc., New York přeložil a odbornou revizi textu provedl Anton Markoš Obálku navrhl a graficky upravil Michal Houba Na obálce použity ilustrace Zdeňka Buriana (dědicové) V roce 1998 vydalo NLN, s. r. o. Nakladatelství Lidové noviny Jana Masaryka 56,120 00 Praha 2 jako 13. svazek edice 21 Odpovědná redaktorka Eva Piesková Sazba Ctirad Suchan Vytiskla tiskárna EKON, družstvo Srázná 17, 586 01 Jihlava Doporučená cena včetně DPH 245,- Kč Cena bez DPH 233,30 Kč Cena pro členy Literárního klubu 175,- Kč