I   OBECNÁ ANALÝZA LIDSKÉ KOMUNIKACE
Literatura k další četbě
Atkinsonová, R.L.: Psychologie (1995), s. 336-340 a 358-363.
Hayesová, N.: Základy sociální psychologie (1998), s. 9-45.
Křivohlavý, J.: Jak si navzájem lépe porozumíme (1988), s. 14-31.
Pláňava, I..- Jak (to) spolu mluvíme (1996).
Searle, J. R.: Mysl, mozek a věda (1994), s. 61-75.
Tubbs, S. L., Moss, S.: Tluman Communication (1991), s. 3-76.
Vybíral. Z.: Co, čím, jak a s kým komunikujeme? (1999).
Kapitola 2
Před komunikací: konstrukty
o sobě a o světě
Byli jsme vychováni myslet ve vzorcích, které jsou fixní... Je to snadnější a pohodlnější. (Gregory Bateson)
2.1   Zájem filozofie
o podmínky našeho poznávání
Zájem o vše, co je v naší mysli předpřipraveno, co je „skladováno" v paměti, v nevědomí a poté vnějšími či vnitřními stimuly aktivováno a připraveno reagovat či ovlivnit nás ještě předtím, než začneme komunikovat - zájem o tyto predispozice má dlouhou filozofickou tradici. Kognitivní psychologie, rozvíjející se jako samostatná disciplína od druhé poloviny padesátých let 20. století, navázala na řadu myšlenek filozofů. Psychologický výzkum v oblasti jazyka, představivosti, vědomí, modelování událostí nebo algoritmů při řešení problémů se nadále prolíná s pracemi filozofickými, zejména s tzv. filozofií jazyka, resp. analytickou filozofií.
Nejznámějšími filozofy, kteří se speciálně zajímali či zajímají o jazyk, byli J. S. Mill (v 19. století), G. Frege, B. Russell. L. Wittgenstein, A. J. Ayer, A. Tarski, G. E. Moore, G. Rylo. H. P. Grice, J.L.Austin, P. F. Strawson, D.Davidson, J.R. Searle nebo například H. Putnám. Příbuzná filozofická témata se kromě jazyka týkají mysli, pravdy a pravdivosti, identity, smyslu apod.
I   OBECNÁ ANALÝZA LIDSKÉ KOMUNIKACE
2   PŘED KOMUNIKACÍ: KONSTRUKTY O SOBĚ A O SVĚTĚ
2.1.1   Teorie asimilace, kognitivní disonance
a základní atribuční chyba
Již Francis Bacon (1561-1626) si povšiml a napsal, že „lidský rozum se opírá o ty věci, které již jednou uznal za správné - všechno ostatní uvádí s nimi v souhlas". Tento výrok z roku 1620 se dočkal potvrzení jak v rozsáhlém bádám Allportově (1954), tak ve vědeckých teoriích Jeana Piageta a Leona Festingera. Piaget rozvíjel od roku 1937 do konce sedmdesátých let minulého století teorii asimilace zkušeností ve vývoji dítěte a zformuloval její význam při rozvoji inteligence: „zkušenost... není jednoduchým zaznamenáváním dat, ale je činnou strukturací, je totiž vždycky asimilací do rámců" (Piaget, Inhelderová, 1997). Rámce (a v jiných terminologiích: vzorce, kognitivní šablony, mentální reprezentace apod.) si vytváříme v průběhu života,
nejvíce v dětství, a další zkušenosti si do nich ukládáme.......zejména tehdy,
když do nich zapadají. Tyto rámce se přitom chovají svým způsobem aktivně: jako by přitahovaly některé další poznatky a k jiným se chovaly nevšímavě. Jsou již před-nastaveny.
Leon Festinger (1919-1989) představil v roce 1957 teorii kognitivní disonance, jež se postupně stala jednou z nej vlivnějších teorií v americké sociální psychologii.1 Podstatou teorie je závěr, že dva nekompatibilní poznatky plodí tenzi, kterou se jedinec - jeho vědomá mysl, ale i nevědomí - pokouší redukovat změnou jednoho z těchto poznatků nebo integrací obou. Příkladem je situace, kdy se při poznávání reality dostane nový poznatek do rozporu s naší dosavadní vírou, resp. přesvědčením (s tím, co jsme si až dosud mysleli).
Například doposud jsme byli přesvědčeni o tom, že Jiří není schopen přednést takovou přednášku, která by publikum zaujala. Nyní jsme s překvapením viděli, že je dobrým a chytrým řečníkem, ačkoli bychom to do něj nikdy neřekli. Prožívanou disonanci (náhlý nesoulad v našich myšlenkách) můžeme snížit nebo odstranit tím, že pozměníme to, co jsme si do té doby mysleli. Oslabíme nebo odstraníme své přesvědčení. Možná, že v případě Jiřího zůstaneme ještě ostražití i příště, už v nás však nebude ono dlouholeté podceňování. Ale pozměnit (nebo až „odstranit" či negovat) můžeme stejně tak dobře i druhou stranu: nový poznatek. Kdo ví, proč se Jiřímu pro jednou přednáška povedla, je to ale určitě výjimka, jakási shoda příznivých okolností, vždyť on přednášet neumí. Patrně bylo publikum příliš shovívavé. Atd. Také si v sobě můžeme disonanci chvíli nést. Tento stav bývá užitečný a koresponduje s kognitivní sílou mysli, zejména, když naše mysl využije disonujícího stavu k reflexím a k tázáni se: Jak se mi mohlo stát, že jsem si o Jiřím tak
Teorie se stala vlivnou i v obecné a kognitivní psychologii. Ale sociální psychologii zde zdůrazňuji úmyslně. Podle Eliota Aronsona (1999a) se úmrtím L. Festingera na konci osmdesátých let 20. století završilo celé jedno období vývoje sociální psychologie.
dlouho myslel, že ...? Do jaké míry jsem ochoten a připraven pozměňovat si svá mínění o lidech, kteří mě pozitivně či negativně překvapí? Neslučitelnost dvou poznatků může být zdravě vyřešena integrací obou, nediskvalifikujeme ani jeden z nich.
Pro některé jedince je disonance nesnesitelná, neumějí s ní zacházet. Negace (popření, diskvalifikace) jednoho z neladících poznatků může být absolutní, zbrklá, úzkostná. Psychotický pacient si snadno vytvoří nové bludné přesvědčení o realitě a nebude se muset vzdát dosavadní víry. Přizpůsobí či doslova přetvoří si tu část reality, jež mu nezapadá do již hotového rámce. Podobně však s kognitivní disonanci nakládají i zdraví lidé: vyhýbáme se tomu, co je pro nás myšlenkově i emočně náročné, zjednodušujeme si vnímání lidí i událostí, utíkáme k předem nastaveným „oporám rozumu". Můžeme přitom produkovat nesčetná vysvětlení, jak to ve skutečnosti bylo. a pseu-dologické racionalizace. Mnohé z nich slouží naší obraně, obraně sebeúcty, jsou výrazem úzkosti, některé odkazují i na vážnější stereotypičnost či jinou omezenost našeho názorového vnitřního světa. Mnozí lidé si omlouvají své neúspěchy, chyby i morální selhání tím, že „za to mohlo něco jiného, určité okolnosti" apod. Integrovat poznatek, že na něco nestačím (a že na to patrně nemám), s dosavadním přesvědčením o svých schopnostech, se sebepojetím, ve kterém jsem fandil sám sobě, není snadné.
Vysvětlení, proč se tak často mýlíme, nabízí i učení o základní atribuční chybě [the ultimate attribution error), k níž máme sklon. Teorii zformuloval v sociální psychologii v roce 1979 Thomas Pettigrew, když analyzoval All-portův přínos k poznání příčin našich předsudků. Budeme-li se my či druzí chovat tak, že je nám/jim možné chování vytknout (reprehensibly), pak u druhých lidí a zejména členů cizích, neznámých skupin máme tendenci připsat to jejich povaze {Oni lakoví jsou.), zatímco u členů vlastní skupiny včetně sebe máme sklon připsat příčinu, vliv nebo důvod situačním faktorům {Zachoval jsem se tak jen proto, že na mě vyvinuli tlak. Může za to nešťastná náhoda.).2 Pozoruhodné je, že u chování, za které můžeme pochválit, je tomu v naší mysli někdy právě naopak: my jsme takoví (pořád), u cizích za to tentokrát může souhra okolností.
2.1.2  „Opory rozumu"
Baco n použil obratu, ve kterém se rozum opírá. Tuto oporu rozumu, která je relativně stálou a změnám se bránící oblastí v mysli a která je základním východiskem našeho uvažování, podrobně popsal v psychologizující filozofii
2 Sklon lidí vymlouvat se na okolnosti, a tedy atribuční chyba při posuzování vlastních selhání byla reflektována už u antických autorů, například v aformismu, jehož autorem je Públilius Syrus (Řím, 1. st. př. n. L): „Když sám jsi vinen, hloupě viníš neštěstí."
I   OBECNÁ ANALÝZA LIDSKÉ KOMUNIKACE
2   PŘED KOMUNIKACÍ: KONSTRUKTY O SOBĚ A O SVĚTĚ
Edmund Husserl. Podle něho je ve vnitřním světě člověka, v jeho vnitřní duševní zkušenosti přítomna dvojí intencionálna: vědomá a nevědomá. Nevědomými východisky naší komunikace mohou být například „potlačené afekty lásky, pokoření, resentiment a jimi nevědomě motivované modality chování" (Husserl, 1996, s. 258-267).
Husserlovi se podařilo zahrnout do fenomenologické filozofie i dobové výsledky hlubinné psychologie. Jung nazval stěžejní nevědomé predispozice našeho uvažování archetypy. Jde o neuvědomované emoční obrazy, o kolektivně pociťované prapodstaty osob (matka, mateřství), prapodstaty vlastností (nevinnost, udatnost, zlovůle, moudrost) či prastaré vzorce událostí (jak bojovat s ohrožujícím zlem). Tyto pra-obrazy a prastaré představy sdílíme kolektivně s příslušníky jedné kultury. Na toto sdílení jsme připravováni především v dětství (četbou pohádek, lidovými písničkami, pořekadly a rčeními, citáty z bible apod.), archetypální opory rozumu si však dotváříme a potvrzujeme celý život - archetypy nám posilují naše rozumění i prožívání ve filmech, beletrii i společenském životě. Junga inspiroval I.évy-Bruhl, který označil obdobné obsahy v mysli jako kolektivní reprezentace (représentations collecti-ves) (srov. Jung 1997). Na Junga navázali E. Neumann, J. Hillman, V. Kastová a další.
Vedle kolektivní shody v některých predispozicích myšlení existuje tisícerá individuální rozdílnost v obsazích a strukturách, jež se v nás aktivizují při komunikaci a před ní. Komunikaci - a tedy novému nabývání a pozměňování naší zkušenosti - předcházejí kantovské soudy a priori: maximy, mravní příkaz (zvnitřněný zákon), ideje jako výraz „čistého rozumu" atd. Důležité je, že na startovní čáře komunikace se máme o co opřít. V naší psychice je přítomen pevný a zřetelný startovní blok, třebaže si ho ne vždy a ne celý uvědomujeme.
2.2  Kognitivní východiska při komunikaci
Při mterpersonálním setkání vyhodnocujeme dvojí signály. První přicházejí zvenčí: od druhé osoby či osob, z jazyka, který používají, a z prostředí, které nás obklopuje. Další přicházejí „zevnitř", z nás samých, naší mysli, někdy i z našeho těla, z toho, jak reaguje: uvědomujeme si například hlas intuitivního varování, že bychom se měli mít na pozoru před člověkem, s nímž mluvíme: něco se nám vybaví apod. Většinu z těchto dvojích zpráv si ovšem v danou chvíli pravděpodobně ne uvědomujeme. a to i přesto, že naši komunikaci zásadní měrou ovlivňují.
Vnitřní signály pocházejí z emočních center mozku (zprávy typu: bojím se. je mi dobře, jsem šťastný), ze somatických oblastí (svírá se mi žaludek.
rozbušilo se mi srdce, třese se mi ruka), z volních, řídicích center mozkových hemisfér (když teď slyším toto, tak zítra určitě podniknu nějaké opatření), z paměti (toto mi něco připomíná, ano, vzpomínám si), ale také z méně uvědomovaných center kognitivních „skladů" schémat a vzorců, uložených
i,       instrukcí, jak se zachovat, a dokonce jak se cítit - nazývaných například
í       Ilarrisem (1997) trefně „staré nahrávky".
Oblast, z níž pocházejí všechny tyto vnitřní poznávací a determinující signály, se v kognitivní psychologii nazývá oblastí mentálních reprezentací.
Terminologická nejednotnost autorů vede někdy ke směšování „mentami reprezentace" (např. M. W. Eysenck) s termíny „reprezentace vědomostí" {knowledge représentations, např. McNamara), „mentami modely'" a „kognitivní konstrukce" (cognitive constructions, např. Bandura). Tato nová terminologie v kognitivm psychologii není ostře oddělena od pojmosloví raných kognitivních psychologů i jejich předchůdců: v mnohém obdobný obsah měly již dříve pojmy „pojmové schéma" (Piaget, 1997), „kognitivní mapa" (Tolman, 1948) „stereotypy" (Allport, 1954) nebo „osobní konstrukty" [personál constructs, George Kelly, 1955). Podle Smithe (1998) jsou mentálními reprezentacemi i zvnitřněné „sociální normy", jak je najdeme u Sherifa v roce 1936, nebo prostě „dojmy o lidech" (impressions) - termín užívaný Aschem ve čtyřicátých letech minulého století. Je zřejmé, že se zde sémanticky prostupují termíny z různých zdrojů užívané ještě před vznikem kognitivm psychologie. Upozorněme i na podobnost s pojmy „vzorec" či „vzorce chovám" (patterns of behaviour), užité Jungem | a posléze systematicky užívané Batesonem, nebo s terminem „vnitřm mapy" (z pojmosloví
i mj. neurolingvistického programování). Všechny tyto termíny odkazují k hluboce uloženým
zkušenostem, jež jsou častým přímým východiskem ke a při komunikování s druhými i se ; sebou samými.
Mentální reprezentace „uchovávají informace o objektech a interpretace objektů a událostí ve světě a... existují v systému reprezentací, který zahrnuje mentální procesy vymezené těmito reprezentacemi" (McNamara, 1994). Autor uvádí snadno si představitelný příklad mentální reprezentace kuchyně. Tato reprezentace by měla v naší paměti uchovávat prostorové rozmístění jednotlivých objektů v kuchyni, přičemž s podporou představivosti můžeme svou mentální reprezentaci kupř. „pootáčet" podle představovaného si místa, ze kterého kuchyň pozorujeme. Existenci takovéto mentální reprezentace ve vlastní mysli si každý z nás může ověřit. Když zkusíte projít bytem, který j dobře znáte, ve tmě, zjistíte další složku reprezentace: je to i naše tělo, které \ „si pamatuje" (pamatujeme si délku kroků - a to velmi přesně, ruka si „pamatuje", ve kterou chvíli, do jaké vzdálenosti a kam přesně se má natáhnout, aby se prsty dotkly vypínače, apod.). V mysli i v „paměti těla" je vždy uložena alespoň hrubá, někdy však i velmi jemná a detailní prostorová reprezentace - takže pravděpodobně do ničeho nenarazíte, co bude třeba obejít, to ;       obejdete atd.
Pohled na člověka pohybujícího se ve tmě rutinně a s mimořádnou jistotou „po paměti" a pohled na jiného nemotorně vrážejícího do předmětů, protože v daném prostoru není doma. přivedlo kognitivní psychology k závěru, že
I   OBECNÁ ANALÝZA LIDSKÉ KOMUNIKACE
2   PŘED KOMUNIKACÍ: KONSTRUKTY O SOBĚ A O SVĚTĚ
výzkum poznávacích procesů, zahrnující výzkum utváření mentálních map. člověku umožní „porozumět, proč jsem udělal to, co jsem udělal" (McNamara. 1994, s. 84). Můžeme vznést námitku, že při kogmtivněpsyehologickém přístupu jsou podceňovány jiné proměnné (sociální, kontextové, neurofyziolo-gické a zdravotní - únava, stres aj.).
McNamara a další autoři rozděluji reprezentace vědomosti na ty. které můžeme deklarovat (popsat, nakreslit), a na znalosti procedurální, jejichž vlastní podstatou jsou naše dovednosti a naučené operace. Je rozdíl mezi mentální reprezentací, kterou vyvolá otázka „Kdy a kde ses narodil?" nebo „Jak to vypadá u vás v kuchyni?", a mezí reprezentací, kterou zaktivuje dotaz „Jak to děláš, že nepadáš na skateboardu?" A ještě jiné procedurální reprezentace máme spojeny se svými dovednostmi mezilidskými - tj. na ještě jiný druh zkušenosti a představ se odvolává dotaz „Jak to děláš, že na tebe se ona nikdy nerozzlobí?" Zatímco na první otázku (místo narození, kuchyň) můžeme na základě uložené reprezentace dát ihned jasnou odpověď, eventuálně nabídnout přehledný popis, na druhý typ otázek (skateboard) buď neumíme odpovědět vůbec, nebo neodpovíme tak, aby tázající dokázal jen na základě naší odpovědi vykonat popsanou aktivitu. Některé reprezentace jsou ve své komplexnosti nesdělitelné: jejich analogovou i vztahovou podstatu lze jen obtížně digitalizovat slovním vyjádřením. Proto také existují v technických příručkách nákresy: jednoduchou kresbou (analogovým převodem) lze říci o proceduře mnohem více a přesněji! - než slovním popisem. Žel (a možná, že naštěstí) pro úspěšné vztahové dovednosti a zkušenosti nákresy neexistují.
Analogově zredukovaná reprezentace v naší mysli je „svinutá". Dokud tento „zavřený soubor" nepotřebujeme, je schován pod slovním symbolem, ikonickou představou, nebo dokonce pod určitým druhem úsměvu či pohledu. Svědčí to o „úspoře místa" v paměti. Uložené obsahy, které jsou někdy i dlouhou dobu, třeba celoživotně, „svinuté", lze opět „rozvinout".3 Pro vybavení reálného objektu nám postačí, když uvidíme obrys, siluetu, náznak (známý fakt z psychologie vnímáni) - a aktivně doplníme tvar a zaplníme ho asociovaným obsahem, na nějž silueta, narážka nebo jiný náznak poukazují. Je samozřejmé, že někdy také doplňujeme a asociujeme chybně - ať již z nedočkavosti nebo z chybného vyhodnocení náznaku. Ovšem také proto, že sama mentální reprezentace Inálznaku byla kupříkladu pamětí pozměněna. Naše paměť není pasivní sklad. Je aktivní i v tom, že minulé zážitky zkresluje, že s nimi jakoby sama „pracuje", prochází se jimi, k některým je postupem času shovívavější (zkresluje směrem k příznivějšímu dojmu), jiné časem diskvalifikuje a devalvuje.
A právě zde se ocitáme u důležitého poznatku o lidské komunikaci: některé reprezentace v naší mysli si neneseme zaznamenány správně. Právě proto, že mají podobu zjednodušení reality, úsporné zkratky, uvádějí nás v kognitivní a samozřejmě i emočně-kognitivní omyly. Nepřesné nebo časem „vybledlé" reprezentace mohou za nejedno mezilidské nedorozumění. Není
Neplatí to vždy. Na některé obsahy si ne a ne vzpomenout. Zůstane nám často jen tušení, že
„jsme to už někdy viděli", ale přesně si nevzpomínáme.
těžké představit si. že dva lidé, kteří rozprávějí o jednom a tomtéž „reálném" faktu, řekněme o události, které se oba před časem zúčastnili, ve skutečnosti rozprávějí o dvou událostech, neboť každý z nich má „před očima" fakta jinak
reprezentována.
McNamara uvádí příklad chybného „zakreslení do mapy USA" v myslích Američanů. Řada z nich si myslí, že kalifornské San Diego leží západněji než město Reno v Nevadě, přestože opak je pravdou. Tento jev se dá objasnit tím, že mnoho Američanů má zakresleno do zjednodušené, značně schematické mapy, reprezentující jún v paměťové představě tvar a rozčlenění USA, stát Kalifornie západněji než Nevadu, což je pravdou jen zčásti. (Pro názornost doporučuji pohled do atlasu, jak a kde přesně se rozkládá území Kalifornie, kde leží Nevada a kde se nacházejí obě zmíněná města.)
K ekvivalentnímu dokázání nesprávné či spise nepřesné mentální reprezentace mapy ČR jsme se studenty došli poměrně snadno, když jsme se ptali, zda Praha leží severněji než Ostrava, nebo Ostrava leží severněji než Praha. Většina ze 78 získaných odpovědí dospělých (70 procent) byla nesprávná: dotázaní uvedli severnější polohu Ostravy. Z následných rozhovorů vyplynulo, že Praha je zakreslena do mentální mapy obyvatel České republiky uprostřed, zatímco Ostrava „na severu"; Praha asociuje střední Čechy, Ostrava asociuje severní Moravu - proto leží severněji. Z diskuse vyplynuly i jiné pozoruhodné mentální představy, například že jízda z Čech přes Polsko směrem ke Skandinávii vede „do kopce", zatímco jízda do Rakouska „z kopce", a to přesto, že dotyčný člověk cestoval Polskem k Baltskému moři, co do nadmořské výšky tedy „dolů z kopce", a Rakouskem jel do Alp vlastně „do kopce" -tedy přesně naopak. Patrně „na jih" asociuje dolů a „na sever" nahoru.
G. Duveen začíná svou předmluvu k výboru Moscoviciho prací o sociálních reprezentacích jiným příkladem. Nesprávné reprezentace ilustruje lokalizací měst Vídeň a Praha na mapě Evropy v myslích těch Západoevropanů, kteří vyrůstali po druhé světové válce. V představách měli lidé ze Západu Prahu lokalizovánu východněji (!), než kde leží Vídeň, protože Praha přece patřila do východního bloku (viz Moscovici, Duveen, 2000, s. 1).
Rozdíly v mentálních reprezentacích se lehce stávají předmětem dohadování a nesouhlasu. V úvodu Handkeho prózy Krátký dopis na dlouhou rozloučenou iritují prostorové představy ženy partnera, takže jí vyčítá: „...z tvého orientačního smyslu se člověku točí hlava," pokračoval jsem: „Když přecházíš k protějšímu domu, říkáš, že jdeš dolů; i když jsme už dávno vyšli z domu, stojí auto pořád ještě venku; a když jedeš dolů do města, jedeš nahoru do města, jenom proto, že silnice vede na sever." Všimněme si, jak zní mužova výčitka: „...když jedeš dolů.... jedeš nahoru..." Handke odhaluje absurditu takových výčitek: i muž má totiž své mentami reprezentace, i on říká „dolů do města". Hádá se s partnerkou proto, že ona svou reprezentaci nazývá jinak.
Většinu rozporů mezi mentálními reprezentacemi komunikujících partnerů, kteří se o něco přou, neobjasníme tak snadno jako v případě San Diega a Rena či Prahy a Ostravy, kdy pro ověření správnosti a rozsouzení postačí pohled do mapy. Mnohé rozpory se navíc nacházejí mimo kategorie správnosti a nesprávnosti, spor je neřešitelný proto, že ověření je buď nedostupné, nebo by bylo velmi složité a zdlouhavé. Řada rozsouzení není možná vůbec- žijeme sice v době snadnějšího přístupu k informacím, ale také žijeme v konsenzuál-ním světě, ve kterém většina používaných jazykových znaků je konvenčních. a vyžaduje proto vůli se dohodnout. Bezvýchodnou se situace stává tam, kde
I   OBECNÁ ANALÝZA LIDSKÉ KOMUNIKACE
2   PŘED KOMUNIKACÍ: KONSTRUKTY O SOBĚ A O SVĚTĚ
jsou oba (všichni) účastníci přesvědčeni o správnosti toho, co si myslí. Navíc, jak napsal již Hobbes (1588-1679), člověk se může přít i o to. co si nemyslí: „Protože mluvit je snadné, člověk říká, co si nemyslí, a věří, že co říká, je pravdivé: může tak sebe klamat.'"4
V komunikačních přích bývají urputnými protivníky ti, kdo sami sebe přesvědčili o tom, že mají pravdu, kdo tedy nejprve porazili sami sebe. Takové spory se při symetrickém, neústupném komunikování snadno změní ve vyhrocený a často psychicky destruktivní zápas o to, kdo má pravdu, jestli bude „po jeho" nebo „po jejím", kdo bude mít poslední slovo, koho má poslechnout dítě (je-li zataženo do pře rodičů) apod. Tyto slovní zápasy testují spíše dominanci a jsou přetahováním se o moc (o pozici ve vztahu); o pravdu v nich nezřídka nejde.
2.2.1 Schémata
Mentální reprezentace, které mají zřetelnou strukturu - tvoří je navzájem propojené uzlové, opěrné body; někdy mají i vertikální hierarchii rovin - se nazývají schémata. Schematizován můžeme mít ve své mysli a svém podvědomí obraz o druhém člověku, o rodině ze sousedství, o vlastnostech přítele nebo matky, o typickém průběhu Vánoc nebo třeba o průběhu zkoušky na vysoké škole. Protože právě schémata o druhých a o událostech vytvářejí naše před-komunikační nastavení (filtry pro vnímám'), shrňme si jejich základní znaky (volně podle Smithe, 1998, s. 403):
1. Schémata jsou strukturované jednotky v našem poznání. Můžeme je vidět také jako subjektivní „teorie" o tom, jak funguje něco (někdo) v sociálním světě. V znikaj í zo b e cň ován ím subjektivních zkušeností.
2. Reprezentují, vystihují a fixují obecné rysy a znaky, nikoli konkrétní epizody, jejichž průběh závisel na kontextu.
3. Aktivuje je buď explicitní narážka na obsah schématu, nebo také (asociativně) setkání s podobnou informací. Aktivace schématu zapojí celé schéma - na základě principu všechno, nebo nic (all-or-none).
4. Schémata jsou různě dostupná a aktivovatelná. Záleží na tom, jak často některé schéma využíváme, na tom. o které schéma jsme se opřeli nedávno, apod.
5. Schéma je nezávislé na jiných schématech. Jde o nezávislé jednotky, „omezené" v tom smyslu, že jejich součástí nejsou implikace k jiným schématům či jiným postupům poznávání. Schéma si „myslí", že si vystačí samo.
Podobně zformuloval před Hobbesem své pozorování lidí Bacon: Člověk spíše věří tomu, co chce považovat za pravdivé.
6. Hlavní funkcí schématu je interpretovat informace. Ovlivňuje výběr informací, jejich vyhodnocení, dokonce se může podílet na konstruování chybějících informací - těch, které se mu hodí (...které mu zapadají do schématu). Schéma řídí naše chování směrem k objektu posuzování.
7. Schémata zaměřují naši pozornost na informace, které jsou konzistentní s vytvořeným schématem; jindy zpozorníme nad informacemi, které nám do schématu nezapadají.
8. Ovlivňují naše vybavování: mohou sloužit jako klíče k tomu, co se nám vybaví, na co si vzpomeneme (co přivoláme „na pomoc" z paměti).
9. Důsledky toho. že se do naší komunikace zapojují schémata, se odehrávají z velké části na předvedeme úrovni. Zkreslování svými schématy si velmi často neuvědomujeme.
Člověk je často přesvědčen o tom, že druhý byl opravdu takový, že se něco stalo skutečně tak, a neuvědomí si (nepřipustí), že vnímání a vyhodnocení druhého člověka nebo události bylo ovlivněno jeho schematizací.
Svá schémata si však uvědomit můžeme, vyžaduje to pouze upřímnou a pozornou sebereflexi, schopnost vhledu do vlastního myšlení. Asi řada z nás učinila zkušenost, že jsme v jistém období měli sklon posuzovat lidi a události podle nějakého schématu a po čase jsme toto schéma opustili. Možná jsme jednu schematizaci nahradili jinou. Schémata mají zřejmou tendenci vynořovat se opakovaně: to, co jsme nedávno použili k posuzování - a zvláště tehdy, pokud jsme vyhodnotili toto použití jako úspěšné, adekvátní - nabízí se našemu posuzování znovu.
Sama existence schémat, která v naší mysli a našem podvědomí reprezentují svět, je některými autory zpochybňována. Maturana s Varelou (1998) vidí reprezentacionismus jako objektivistické paradigma, které vychází z předpokladu, že existuje svět, který je na nás nezávislý, a že si naše nervová soustava produkuje jeho reprezentace. Na opačném extrému by bylo paradigma solipsistické (idealistické): všechno je možné, všechno je relativní, protože o světě si vytváříme své vlastní představy; nikdo nevidí svět tak jako my. Oba autoři nazývají jedno a druhé chápání Skyllou a Charybdou, hledajíce střední cestu, a tím i alternativu k reprezentacionismu.
Reprezentativnost schémat nelze brát doslova, protože každý z nás je spolutvůrce světa tím, že je jeho pozorovatelem a účastníkem: svět nem nezávislý na našem pozorování.
I   OBECNÁ ANALÝZA LIDSKÉ KOMUNIKACE
2   PŘED KOMUNIKACÍ: KONSTRUKTY O SOBĚ A O SVĚTĚ
2.3  Některé další koncepty
kognitivní a sociální psychologie
2.3.1   Osobní konstrukty
V rozsáhlé dvousvazkové Psychologu osobních konstruktů, vydané roku 1955, označil George Kelly (1905-1966) jako osobní konstrukty to, co predisponuje naše anticipace (předvídání, předpoklady, očekávání), a ve svém důsledku většinu našich vnitřních psychických procesů (dohady, uvažování, atribuce, rozhodování). Konstrukty si vytváříme na základě zkušeností nevědomě, přičemž častěji se vracející „témata" našeho života mají na anticipování silnější vliv: předem již očekáváme, že daná událost proběhne zase stejně.
Několik příkladů osobních konstruktů: představa, že muž má mít v rodině hlavní slovo, představa, že nemá smysl pokoušet osud a riskovat (že se Co nevyplácí], přesvědčení, že každý má, co si zaslouží; představa (jak muže, tak ženy) o krásné ženě, krásném muži, atraktivitě; představa o tom, co je to mít doma uklizeno apod.
Osobní konstrukty mají, podle Kellyho, řadu znaků:
■ zpravidla jsou dichotomní - v našem uvažování je silná tendence k posuzování typu „bud/anebo", konstrukt toho. co je dobré, má opačný pól v tom. co je podle nás zlé (špatné), a i kdyby náš konstrukt žádný opak
neměl, hypoteticky si ho vytváříme, představujeme; přitom párově opo-zitní konstrukty jsou věcí naší volby - je na nás, co pro nás osobně je v protikladu:
■ jsou hierarchizovane, což umožňuje snadno přidávat a podřazovat nové
konstrukty ke starým; snad každý z nás má zkušenost, že mu jistý fakt přesně zapadl do toho, co si už dříve myslel; hierarchizace konstruktů minimalizuje jejich inkompatibilitu; některé konstrukty jsou pro nás důležité, nevzdali bychom se jich, jiné jsou důležité méně a jsme ochotni se jich eventuálně vzdát;
■ i přes zmíněnou hierarchizaci (subordinaci) se někdy mezi osobními konstrukty vyskytnou prvky, jež jsou inkompatibilní s jinými, jako by do našeho systému nezapadaly; to způsobuje, že naše chování může být dezorientované a dezorganizované;
■ jsou sice individuální (osobně subjektivní), ale se sklonem podobat se konstruktům jiných lidí. a to takovým, které jsou obvyklé;
■ jsou nepřetržitě korigovány (pozměňovány) novými zkušenostmi, přičemž některé konstrukty jsou vůči modifikování pod vlivem zkušenosti značně rezistentní (někdy si trváme na svém stůj co stůj);
m někdy jsou pro nás výhodné k tomu. abychom obstáli v dané situaci, jindy jsou ovšem zcela nerelevantní k dané situaci (a přesto řídí našeho chování).
Podle Kellyho jsme schopni s druhými komunikovat, vlastně proto, že si „umíme konstruovat jejich konstrukty". Na základě svých konstruktů anticipujeme (interpretujeme) události, chování i konstrukty (vnitřní svět) druhých lidí. Nejsme jen pozorovateli chování druhého člověka a nejsme jen posluchači jeho slov. ale jsme interprety toho, co říká a jak se chová. Podrobněji popsal Kellyho systém konstruktů Urbánek (2003).
II ar r é a Gillett (2001) zpochybnili stabilitu osobních konstruktů. Hovoří
0 proměnlivé lokalizaci sebe samého v diskurzu. Při komunikaci si lokalizujeme druhého člověka, ale i sami sebe do různých významů, někdy odlišných situaci od situace. Jeden člověk považuje našeho strýčka za tvrdého chlapíka, jiný za slabocha: víme-li o tom a bereme-li to v potaz, pokud navíc rozumíme
1 zdrojům různých vidění a hodnocení, jak ho vidíme my? Možná že někdy tak a jindy jinak. Navíc i náš strýček, když vede silácké řeči. vidí sám sebe někdy jako siláka, jindy jako slabocha. Osobní konstrukty a konstrukty o druhých osobách nemusí být nutně stabilní či dichotomní.
2.3.2  Představa o vlastní zdatnosti
Důležitými proměnnými zasahujícími - opět často neuvědomované - do mezilidské komunikace z vnitřního kontextu představ člověka o sobě jsou jeho:
■ sebepojetí (to, jak se vidí, self-concept);
■ sebeúcta (to, jak si sebe váží, self-esteem);
■ myšlenky a aktivity zajištující mu sebepotvrzování (to, o čem si myslí, že ho/ji pravdivě vystihuje, self-verification);
■ nadsazování vlastního obrazu (zvyšuje si hodnotu ve vlastních očích -self-enhancemenť) a další procesy, jimž se věnuje psychologie self.
A. Bandura pracuje s dalším, podle něj přesnějším pojmem, a sice s konceptem self-efficacy5 . Tvrdí, že pro zdravé úplatném potřebujeme mnohem víc než si jen vážit sebe samých: potřebujeme si věřit - věřit svým silám i zdrojům, jež máme v záloze. Zdravou sebedůvěru definuje jako „víru ve vlastní schopnosti zorganizovat si a realizovat akční potenciál tak, jak to vyžaduje
Pojem self-efficacy se překládá jako „sebeuplatnění" či „vnímám vlastní účinnosti" (Janoušek, 1992), jako „vnímaná sebe-výkonnost" či „očekávání sebe-účinnosti" (Nakonečný, 1996), jednoslovně jako „sebeúčinnosť (Urbánek, Čermák, 1997) nebo jako „důvěra ve vlastní schopnosti" a zjednodušeně jako „vlastní zdatnost" (Hayesová 1998). Urbánek a Čermák řešili tuto sémantickou difúzi nepřeWádáním.
1  OBECNÁ ANALÝZA LIDSKÉ KOMUNIKACE
2   PŘED KOMUNIKACÍ: KONSTRUKTY O SOBE A O SVETE
zvládnutí momentálních situací" (Bandura, 1986). Je zřejmé, že tato víra ve vlastní schopnosti, přesvědčení o tom, že situaci zvládnu, že jsem šikovný a budu vědět, „jak na to", že dostojím požadavkům druhých, je jedním z rozhodujících „motivátorů" i „determinátorů" našeho chování. Vyšší sebedůvěra (a víra, že na „to" mám) může mít - tváří v tvář nové nebo náročnější situaci oproti situacím minulým - velmi podnětný vliv na naše plánování, rozvahu, odvahu, zorganizování aktivit a využití potenciálu. Na nové a náročnější úkoly si troufneme bez obav (nebo s menšími obavami), když jsme posíleni předchozím úspěchem, máme zdravou sebedůvěru a také pokud si z porovnávání s druhými lidmi vyvodíme posilující závěr o vlastních schopnostech.
Opak vede ke známým jevům, jako jsou úzkostlivé „sebepo(d)rážecí" tendence: nedůvěra ve vlastní síly předcházející samotné činnosti může způsobit neúspěch, nešikovné a neobratné řešení, podepsat se na málo jistém a málo rozhodném řešení. Nedůvěra v sebe sama snižuje odhodlání i kvalitu, v níž si organizujeme potenciál k aktivitě. Příčinou může být i depresivní „naučená bezmocnost" (původní Seligmanův termín nahrazuje ve shodě se svou vlastní terminologu Bandura (1997) pojmem self-inefficacy.
Pro označení jedince s vysokou self-efficacy má čeština po ruce charakteristiky jako: zdravě sebevědomý, věří si, nevzdává se, všechno chce zkusit, jistý si sám sebou, přehnaně sebevědomý.
Podle Janouška (1992) zde existuje „určitá podobnost s koncepcí aspirační úrovně K. Lewina" s tím, že „sebeuplatnění zahrnuje širší okruh jevů".
Z klinicko-psychologického hlediska shledává Bandura (1997) zejména souvislost mezi vnímanou vlastní zdatností a depresí, ale také třeba mezi self-efficacy a poruchami příjmu potravy. Baštecký et al. (1993), probírající závažná psychosomatická onemocnění, užívá příbuzného termínu personál competence tam. kde chce vyjádřit, že psychické přesvědčení o tom, že jsem v pořádku, resp. o tom, že zvládnu těžkosti spojené s onemocněním, může na organismus působit jako „silnější ochranný faktor" než podpora, které se člověku dostává zvenčí - od rodiny, od lékaře. V těchto souvislostech se také hovoří o psychickém rysu ne-zdotmosti {hardiness) u osob, které se jen tak snadno nevzdají ani v nebezpečných situacích, nemají sklon rezignovat, naopak jsou houževnatí, vytrvalí a přesvědčení o úspěchu.
Bandura probírá také další (sociologické) souvislosti mezi mírou self-efficacy a individualistickou, nebo kolektivistickou společností, zabývá se tzv. kolektivní efficacy či politickou efficacy v různých socio-kulturách.
K otázce kolektivního sebevědomí a kolektivní konstrukce self bylo publikováno porovnání amerických a japonských vysokoškolských studentů, přičemž u prvních zjistili autoři vysoké „mínění o sobě", zatímco u druhých -japonských studentů - zvýšenou sebekritičnost. Polovina respondentů z řad amerických vysokoškoláků se zařadila do kategorie horních 10 %, když měla posoudit míru vlastní interpersonální citlivosti vůči druhým (Kitayama, 1997).
2.3.3 VSiv druhých osob na naše chování
Na počátku osmdesátých let 20. století uskutečnili Aronson a 0'Leary jednoduchý, ale mimořádně názorný experiment. Vyplynulo z něj, že v situacích,
kdy nás atakují různé nápisy (apely, výzvy) a touto formou s námi komuni-;        kují například některé autority, mocně posílí vliv komunikovaného obsahu to, když se vedle nás někdo výzvou řídí.
V umývárně univerzitní sportovní haly visela cedulka vyzývající studenty, aby po dobu, po ;.. kterou se věnují namydlení, nenechávali téct teplou vodu - aby šetřili jak vodou, tak energií
potřebnou k jejímu ohřívám. Psychologové prostým pozorováním zjistili, že výzvu poslouchá 6 % myjících se. Experiment spočíval v tom. že v umývárně s osmi kohoutky se ustavičně ■ myl jeden ze spolupracovníků (resp. začal se vždy mýt, když do umývárny někdo vešel).
Postupoval přitom podle nápisu. Pozorovatelé velmi snadno zaznamenali, že v takovém případě se mezi ostatními myjícími rozšířilo požadované chovám na 49 %. V případě dvou osob, které se řídily apelem, se další myjící rovněž řídili nápisem již v 67 procentech. Aronson i (1999a) z experimentu vyvodil, jak snadné je získat nás pro konformní chovám, jež jsme do
; té doby nevykazovali: stačí, když vidíme, že se někdo konformně chová.
S představou o tom, co dobře zvládnu, a s konformní komunikací (chováním) •        souvisí Bandurův pojem modelové učení, resp. učení se z modelu (vzoru), í        Modelem může být situace, vzorec chování převzatý z masmédia, ale také druhý člověk. V životě se učíme nejvíce napodobováním (identifikací) od těch, kdo jsou modelem pro naši roli. Na učení má tedy vliv naše pozoro-i        vání druhých lidí (observační učení) a samozřejmě naše vlastní vyvozování závěrů z odpozorovaného. I zdánlivě jednoznačně pozitivní podnět a vzor může vést pozorujícího žáka k závěrům, které v něm spíše posílí negativní,
< slabou stránku jeho chování (utvrdí se například v tom. že on nikdy nebude tak dobrý jako jeho učitel). Psychologové znají ovšem i případy, kdy se dítěti
í        nebo dospívajícímu „dělá špatně" z těch dobrých, čestných, spravedlivých.
Často si všímáme u modelových postav jen toho, co můžeme sami realizovat, eventuálně jenom toho, co chceme vidět - například oněch zdánlivě dokonalých stránek, jimž se chceme přiblížit nebo které v nás probouzejí vzdor. Napodobujeme spíše ty, kdo mají vyšší sociální status než my. Čím intenzivnější příznivý emoční vztah máme k tomu, kdo je nám vzorem, tím vyšší je pravděpodobnost, že budeme napodoboval jeho chování. Při verbální komunikaci například začneme používat stejná slova jako ten, koho obdivu-
f jeme. Stejný vliv na nás může mít i modelová postava někoho, koho máme jen příliš často před očima. resp. ho příliš často slyšíme (učitel, politik). I od
< nich - a na nich - se učíme.
s V České republice se počátkem devadesátých let 20. století přimísila do slovní zásoby řady lidí
slova, která se vůbec nevyskytovala (anebo jen zcela ojediněle) v masmédiích, natož v každodenních komunikačmch výměnách lidí v osmdesátých letech. Rozšířila se například skupina slov, jejichž původním „modelovým" produktorem byl tehdejší prezident Havel: vskutku, vpravdě, veskrze. Používáním v televizi a rozhlasových stanicích se rozšířilo například slovo
í potažmo.
Podle Baj ary je učení se z modelu (napodobování) stejně důležité jako klasické p a-   vovské učení nebo skinnerovské operační podmiňování. Aronson
I   OBECNÁ ANALÝZA LIDSKÉ KOMUNIKACE
2   PŘED KOMUNIKACÍ: KONSTRUKTY O SOBĚ A O SVĚTĚ
i Bandura potvrdili, že účinnější a více ovlivňující než hrozba kázeňskými tresty, často účinnější i než příslib odměny je chovám lidí kolem nás.
2.4 Stereotypy
Stereotypizací v našem myšlení se utvářejí, ukládají a produkují zjednodušené úsudky, většinou s výrazným emočním doprovodem. Stereotypizace je výsledkem přirozeného zobecňování, zjednodušování a třídění okolního světa, tedy procesů, které musíme dělat, protože nám například šetří čas na rozhodování.
Pláňava (1996, 2005) zařazuje zobecňování a stereotypizace mezi komunikační záludnosti, fauly, resp. interakční poruchy. Cituje Čapkův odsudek generalizace jako „jednoho z nejne-morálnějších darů lidského ducha". Stereotypní, stále se opakující komunikační sekvence se stávají nikam nevedoucí cestou, na níž se jen fixuje vzájemné neporozumění. Komunikační stereotypie naplňuje jiné potřeby než potřebu domluvit se nebo shodnout se.
Atkinsonová a kol. (1995, s. 337) definují stereotyp jako „souhrn úsudků o osobnostních rysech nebo fyzických vlastnostech celé skupiny lidí", které
„mohou být zavádějícími vodítky pro sociální interakce". Autoři popisují na jiném místě případ „sebenaplňujících se stereotypů", potvrzených experimentálně.
Běžným stereotypem je, že fyzicky atraktivnější lidé jsou společenštější, vyrovnanější a otevřenější... Aby badatelé zjistili, zda tento stereotyp může být sebenaplňující, požádali vysokoškolské studenty a studentky, kteří se vzájemně neznali, aby spolu hovořili po dobu deseti minut telefonem. Před každým rozhovorem ukázali badatelé každému muži fotografii atraktivní nebo neatraktivní ženy a informovali ho (nepravdivě), že to je fotografie jeho partnerky, se kterou bude telefonovat.
Rozhovor nahrávali. Analýza mužské poloviny rozhovoru ukázala, že muži přesvědčení o tom, že hovoří s atraktivní ženou, byli přátelštější, otevřenější a společenštější než muži přesvědčení o tom, že mluví s méně přitažlivou ženou. Zajímavější je, že posuzovatelé, kteří poslouchali jen to, co říkala žena, a přitom nevěděli, zda byl partner přesvědčen o její přitažlivosti, hodnotili ženy. jejichž partneři byli přesvědčeni o jejich přitažlivosti, jako společenštější, vyrovnanější a s větším smyslem pro humor než ženy, jejichž partneři byli přesvědčeni o tom, že nejsou přitažlivé. Mužský stereotyp tělesné přitažlivostí se naplnil v desetiminuto-vém rozhovoru (Atkinsonová a kol., 1995, s. 723).
Uvažujeme-li o konkrétním jedinci v zajetí stereotypního posouzení, charakterizujeme si ho rysy určité skupiny. Ve svých představách si vytváříme „typovou" kategorii.
Stereotypní myšlení může vést k tomu, že už ani nevnímáme odlišnost jednotlivce od skupiny (přesněji od „představy o skupině"), neboť filtr stereotypu - schéma - nepropouští odlišné zprávy o konkrétním člověku, které by nebyly kompatibilní' s vytvořeným stereotypem.
Stereotyp je kognitivně-emoční kategorií. Může v něm převládnout poznávací složka (poznávající nesprávně), nebo složka emočního hodnocení: odsuzování ze strachu, lítost, soucit, opovržení...
Stereotypně lze vidět, například všechny učitelky, úředníky, ženy, příslušníky jiného národa {všechny Iráčany) či jiného vyznání (muslimy), osoby úspěšné v podnikání, mládí, krásu, šťastné rodiny... Masmédia šíří stereoty-pizované obrazy, vytvářejí nové, obměňují stávající a přispívají ke kognitivnímu zkreslování reality. Masmediální stereotypizované produkty rovněž řídí a směrují naše emoce: snaží se určovat, po čem máme toužit, o čem snít. Obraz reality je zjednodušován, divákům či čtenářům jsou podsouvány sympatie (náklonnost) nebo antipatie (nezájem, opovržení) apod.
Zmíněné stereotypy jsou buďto:
■ heterostereotypy o členech jiné skupiny, například jiného národa, jiné rasy, ale také jiné firmy, party, o členech jiného týmu;
■ auto stereotypy: cítění o vlastní referenční skupině doplněné jejím zjednodušeným, zobecněným a zkresleným poznáním.
Berne použil termínů „skupinové imago" a „kánon". Kánon je autostere-otypizované, ve skupině tradované a opakující se pojmenování a „vidění" vlastní skupiny v podobě zpravidla zjednodušeného sloganu. Podobá se kánonu písňovému - k jeho sdílení a opakování se přidává stále více lidí. Vytvořené skupinové „imago" upevňuje identifikaci se skupinovou příslušností. Jde o procesy dlouhodobé a často nevědomé. V politice - ale například i ve sportu - posilují hotové „prefabrikované" stereotypy prožitky koheze vlastní skupiny (národa, fanoušků klubu) a umožňují snadno rozdmýchat a převést nepřátelství „ven", do jiné skupiny (out-hostility).
Literatura k další četbě
Allport, Gordon W.: O povaze předsudků (2004).
Sedláková, M..- Vybrané kapitoly z kognitivní psychologie. Mentální reprezentace
a mentální modely (2004). Smith. E. R.: Mental Representation and Memory. In Gilbert, 1). T., Fiske, S. T., Lindzey,
G. The Handbook of Social Psychology (1998), s. 391-445. Urbánek. T.: Psychosémantika (2003) s. 67-84.