Environmentální vzdělávání

                        2 KRAJINA A ČLOVĚK – Krajina jako životní prostředí

·       Územní plánování – je plánovací operací opřenou o legislativu s cílem usměrnit vývoj území
směrem k realizaci společenských požadavků na bydlení, výrobu a odpočinek

·       Krajinné plánování – je ekologicky orientovaná plánovací činnost vycházející z kapacitního
a estetického hodnocení vlastností krajiny s ohledem na možná rizika

·       Inovace – proces využití krajiny, nová aktivita v území zatím nerealizovaná (pastevectví,
zemědělství na orné půdě, rybníkářství, ovocnářství, vinařství,…)

·       Adaptace – proces využití krajiny, přizpůsobení se nové aktivity místním podmínkám
(přerozdělení půdy)

·       Strukturalizace – proces využití krajiny, prostorové rozmístění nové aktivity v území a
přizpůsobení dřívějších forem nové

·       Expozice reliéfu – vystavení; v geografii nejčastěji expozice svahu nebo reliéfu jako jeho
vystavení vůči světovým stranám v závislosti na orientaci plochy a sklonu svahu

·       Potenciál krajiny – schopnost krajiny plnit účelové funkce pro člověka, aniž by došlo k
její degradaci

·       Volný potenciál krajiny – je část zjištěného potenciálu představující reálnou teritoriální
rezervu pro další rozvoj sledované aktivity

·       Vázaný potenciál krajiny – je podíl zjištěného potenciálu skutečně využívaný danou
aktivitou nebo obsazen "neměnně" jinou aktivitou

·       Územní systém ekologické stability – je tvořen sítí ekologicky stabilnějších formací i
druhově bohatších segmentů krajiny, které jsou na základě funkčních a prostorových kritérií účelově
rozmístěny v krajině; systém sestává z optimálně fungující soustavy biocenter a biokoridorů (a
příp. tzv. interakčních prvků)

·       Přírodní stabilita – úroveň přirozené odolnosti vůči poškození

·       Funkční stabilita – míra přetvoření jednotek přírodního pozadí člověkem

·       Ekologická stabilita – integrovaný projev přirozené a člověkem podmíněné náchylnosti území
vůči poškození