SZ6026
Úvod do pedagogiky a
psychologie
PODZIMNÍ SEMESTR 2018
Zdroje informací ke studiu 1
Sylabus předmětu – viz předchozí přednáška
https://is.muni.cz/predmet/ped/podzim2018/SZ6026
Internetové zdroje (netřeba příliš vysvětlovat, ale…)
videopřednášky: http://www.ted.com/topics/psychology
Google scholar
Elektronické zdroje dostupné prostřednictvím knihovny PedF MU
http://katedry.ped.muni.cz/knihovna/e-zdroje (např. ebrary
Education, EBSCO, ProQuest…)
Odborné časopisy
Pedagogika, Československá psychologie, Studia paedagogica, Orbis
Scholae, Pedagogická orientace, Psychológia a patopsychologia dieťaťa, Epsychologie
a další
Další (populární) zdroje ...od Učitelských novin po denní tisk
Zdroje informací ke studiu 2
Základní literatura:
Vágnerová, M. (2004). Základy psychologie. Praha: Karolinum.
Plháková, A. (2005). Učebnice obecné psychologie. Praha:
Academia.
Doplňující literatura:
Hartl, P.; Hartlová, H. (2015). Psychologický slovník. Praha:
Portál.
Plevová, I., Petrová, A. (2012). Obecná psychologie. Olomouc:
Univerzita Palackého.
Předmět psychologie
Zkoumání psychických jevů…
Psychologie – „nová“ věda s dlouhou tradicí
(filosofie)
Psychologie jako:
 věda o duši
 věda o subjektivní zkušenosti
 věda o chování (behaviorismus)
 věda o prožívání a chování
Stručný vývoj psychologie a jejích směrů viz také učební text Mgr.
Škubalové, PhD. (téma 3)
http://moodlinka.ics.muni.cz/course/view.php?id=2156
Definice psychologie
Není snadné (nebo dokonce možné)
podat jednoduchou definici;
existuje mnoho odlišných chápání
psychologie (ať již odborných nebo laických).
Psychologie – systematické studium lidského
chování a prožívání (vnitřních duševních
procesů), které není vztaženo pouze k
jednotlivci, ale k člověku jako takovému
(sociální aspekt).
Různá dělení psychologie 1
Psychologické vědy: základní X aplikované
teoretické X empirické
Základní psychologické vědy:
 obecná psychologie (základní mechanismy
psychiky)
 vývojová psychologie (změny psychiky v čase)
 psychologie osobnosti
 sociální psychologie
 psychopatologie (zkoumání „nemocné“ psychiky)
 (dějiny psychologie)
Různá dělení psychologie 2
Aplikované psychologické vědy
 klinická psychologie (+ psychoterapie)
 poradenská psychologie
 pedagogická psychologie (+ školní)
Mareš, J. (2013). Pedagogická psychologie. Praha: Portál.
 forenzní (soudní) psychologie
 psychologie organizací
 psychologie reklamy
 psychologie sportu
 politická psychologie
 interkulturní psychologie
Průcha, J. (2007). Interkulturní psychologie. Praha: Portál.
… … … … … …
Metody zkoumání v psychologii 1
Kvantitativní X kvalitativní metody
 získávány různé typy dat (čísla x příběhy)
 odlišné způsoby zpracování (statistika x obsahová
analýza)
 odlišné interpretace získaných výsledků
 není „lepší“ a „horší“ přístup
 smíšené metody – „nedostatky“ jednoho způsobu
zkoumání doplněny odlišným typem výzkumu
(kval.+kvan.)
Metody zkoumání v psychologii 2
Experiment – většinou uměle vytvořené
podmínky, ale…
Pozorování – jiných i sebe (introspekce)
– krátkodobé, dlouhodobé
(longitudinální)
Rozhovor – strukturovaný, polostrukturovaný,
volný – různá míra „připravenosti“ psychologa
Anketa
Dotazník (standardizovaný)
Obsahová analýza
Kazuistika
Příroda x kultura
Otázky:
Je psychika člověka ovlivněna více jeho biologickou
podstatou nebo prostředím, ve kterém žije?
Jsou naše vlastnosti vrozené nebo získané?
(nature vs. nurture)
Dědičnost – naše podoba (tělesná) je zděděna po
rodičích (je to tak i s psychikou?)
Vliv společnosti – naše chování je dáno tím, kde
vyrůstáme (platí to vždy?)
V různých obdobích lidského života různý vliv
genetických dispozic…
Vliv genetiky silnější na krajních koncích Gaussovy
křivky rozložení populace…
Vědomí
Vědomí – užší a širší pojetí
vědomí x bezvědomí [bdělé prožívání] Ψ
vědomí x nevědomí [znalost souvislostí] fil.
Stavy vědomí (jako úroveň aktivace organismu):
 bdělé vědomí – koncentrovaná pozornost, dobrá orientovanost
(schopnost přijímat podněty), schopnost reagovat
 ospalost – vše v nízké míře
 spánek – vše výrazně omezeno
Změněné či rozšířené stavy vědomí (odpoutání se od „tady a teď“
a „já“): spánek, hypnóza, meditace, holotropní dýchání…ale i
alkohol, drogy, případně patologické změny vědomí (halucinace)
Ve vědomém (bdělém) stavu probíhají kognitivní procesy
(vnímání, čití, paměť, myšlení, představivost, učení …).
! Důležité slovo: kognitivní – poznávací
Kognitivní psychologie – zaměřena na poznávací procesy, či na
vztahy mezi procesy, kterými jsou vjemy měněny, redukovány,
zpracovávány, vyvolávány a užívány (Neisser)
Vnímání (percepce)
Čití – naše „čidla“ (zrak, sluch, hmat…) nám umožňují
kontakt s předměty okolního světa.
Vnímání – těchto předmětů je pak ovlivněno i naší myslí,
našimi znalostmi o daném předmětu!
Týká se i našeho vnitřního prostředí
(vnímání bolesti)
Počitek X vjem
Jde o aktivní proces vytváření individuálně specifického
„pojetí“ reality.
Čím je vnímání ovlivňováno:
zaměřeností jedince (selekce reality);
zvyklosti a zkušenosti (co je známé „nevnímáme“);
aktuální potřeby jedince;
emoce.
Vnímání jakožto adaptační proces (orientace v prostředí).
Vnímání – zákonitosti
Principy (Gestalt psychologie):
 figury a pozadí;
 blízkosti (časové, prostorové);
 podobnosti (seskupování objektů dle podobnosti);
 uzavřenosti a dobrého tvaru;
 symetrie;
 konstantnosti (důležitá zkušenost).
Nad nimi zákon pregnantnosti: co nejjednodušší
uspořádání prvků do jednoznačně definovaného
celku.
Vše vedeno tendencí zjednodušovat si vnímání okolí.
viz. např. Vágnerová, 2004, s. 55-56
Nedostatky ve vnímání
(smyslové klamy)
Jevy spojené s vnímáním (příklady)
Tělesné schéma – nevnímáme jen okolí, ale i sami sebe;
vývoj schématu; poruchy příjmu potravy…
Synestézie – na vnímání podnětu se podílí jiný receptor,
než ten předpokládaný (barevné slyšení, zvukové vidění,
lexikálně-chuťové synestézie…) Honzák, R. (Vesmír 88, 2009/12)
Automatizace vnímání – Stroopův efekt (jmenujte barvy
slov…)
Pozornost 1
Pozornost – funkce vědomí, nutná abychom si něco
zapamatovali!
Pozornost snadněji upoutávají podněty:
 nové (+ spojené s nebezpečím);
 podněty spojené se změnou známého;
 intenzivní, měnící se podněty;
 „relevantní“ pro jedince (emocionálně, sociálně…);
 srozumitelné podněty.
Spontánní (bezděčná) a úmyslná (aktivní) pozornost, ta je
řízena vědomě (dosažení cíle, splnění úkolu či
povinnosti). Existují přechody mezi nimi; obecně ne
zcela jednoznačné hranice.
Pozornost 2
Vlastnosti pozornosti:
 koncentrace (vyčlenění určitého počtu podnětů);
 distribuce (rozdělování pozornosti mezi více podnětů,
souvisí s automatizací činnosti);
 vigilita (přenášení pozornosti mezi podněty),
 stabilita (v čase, schopnost sledovat jeden podnět),
 selektivita (výběr podstatného pro jedince).
Pozornost je selektivní – vybíráme
z množství podnětů, které na nás
působí (cocktail party effect)
Problém udržení
pozornosti….
Testy pozornosti – nejčastěji tzv. škrtací testy (vyhledávání
obrázku, čísla či písmena) + např. Stroopův test
Ukázka testu
Paměť 1
Paměť – komplex vlastností a dějů, které se podílejí na
(1) vštěpování, (2) uchovávání a (3) vybavování (+
reprodukování) informací (!problém…)
Paměť jakožto součást adaptace jedince
na okolní podmínky.
„Výběrová“ funkce paměti – snáze si
pamatujeme „relevantní“ informace.
Ebinghausova křivka zapomínání
Informace, které vyvolávají emoční či kognitivní konflikt
máme tendenci zapamatovat si hůře.
Užší a širší pojetí paměti
Širší pojetí: zahrnuje i neuvědomované
vlivy zkušenosti („v hlavě“ máme i to, co si nemůžeme
vědomě vybavit, co si „nepamatujeme“)
Paměť 2
Senzorická paměť
Krátkodobá paměť – trvá max. desítky sekund, omezená
kapacita, také tzv. pracovní paměť
Dlouhodobá paměť – v krajním případě po celý život,
uchovávání významných vzpomínek, důležitých
informací či dovedností (čtení, psaní, jízda na kole…)
Dělení dlouhodobé paměti:
Explicitní (deklarativní) – epizodická (uchovává osobní
zážitky); sémantická (uchovává poznatky, souvislosti
mezi nimi)
Implicitní – uchovávání dovedností a emočních obsahů (v
pedagogice srov. tacitní znalosti)
Analogie s PC (nepřesná): operační paměť a HDD
+ „falešná“ paměť http://bit.ly/1B19haK
Představivost 1
Vytváření obrazů věcí, které aktuálně
nevnímáme.
Představy vznikají častěji mimovolně; ale i
úmyslné vyvolávání představ jedincem,
případně vnějšími vlivy (podněty –
asociace; psychotropní látky)
Navazuje na procesy, související s
vnímáním, pamětí atd., avšak její
projevy jsou subjektivněji zaměřené;
odráží vlivy okolí.
Pomáhá při řešení problémů…
Děleni představ:
 vzpomínkové – mají reálný základ
 fantazijní – nelze je ztotožnit s nějakou
vnímanou „objektivní“ realitou
Myšlení
Myšlení – poznávání skrytých vlastností a vztahů, které
překračují bezprostředně dané a přítomné;
– mentální manipulace s kognitivními prvky (vjemy,
představy, symboly, znaky);
– proces adaptace a orientace v okolním světě.
Hlavní funkce myšlení:
 vytváření pojmů (mentální kategorie, do kterých zařazujeme
předměty, události, zkušenosti nebo ideje, které jsou si v jednom
nebo více aspektech podobné);
 rozpoznávání a nacházení vztahů;
 usuzování a hodnocení (vyvozování závěrů
z předpokladů + jejich posouzení);
 vytváření něčeho nového;
 řešení problémů (někdy chápáno jako
„synonymum“ myšlení…).
Myšlenkové operace 1
MO – účelné mentální manipulace s psychickými obsahy, které
směřují k řešení teoretických i praktických problémů.
Důležité myšlenkové operace (J. Piaget):
 asimilace – užití dřívějších návyků a postupů u nových
předmětů a jevů (včlenění do stávajících schémat)
 akomodace – změna schématu, jeho nahrazení vhodnějším
(přizpůsobení se novému předmětu či jevu)
 evilibrace – vyvážené užívání obou strategií
Jiné dělení MO: logické (přesná pravidla, zjištění pravdy či
správnosti) a heuristické (neformální, spíše intuitivní,
spekulativní strategie vedoucí či nevedoucí k efektivnímu
řešení)
Srovnávání (komparace) – zjišťování podobností a rozdílů mezi
jevy (vznik pojmů)
Analýza – celek členěn v mysli na části
Syntéza – spojování částí do vyššího celku
Indukce – od konkrétního k obecnému (z pozorování jednotlivostí
se postupně vyvozuje teorie, obecnější poznatky)
Dedukce – od obecného ke konkrétnímu (teoretické poznatky
aplikovány na konkrétní situace a jevy)
Abstrakce – vyčlenění podstatných znaků předmětu či jevu a
odhlédnutí od nepodstatných (vznik pojmu)
Generalizace – zobecnění zkušenosti na veškeré dění určitého typu
(nesprávná generalizace…)
Myšlenkové operace 2
Řešení problémů 1
PROBLÉM – situace, v níž známe cíl, ale zatím nemáme prostředky k
jeho dosažení; nevíme, jak se k cíli dostat (diskrepance mezi
požadovaným a současným stavem); dobře a špatně strukturované
problémy; různá důležitost problému pro jedince….
Obecný postup řešení problémů:
 nastane překážka (př. nejede auto; nefungují vztahy v pedagogickém
sboru)
 identifikace problému – různé způsoby identifikování problému (např.
srovnáním s historickou (osobní) zkušeností; srovnáním s postřehy
druhých osob (využíváme hodnocení situace druhými lidmi)
 tvorba hypotézy (kladení si otázky Čím by to mohlo být?) využívání
metod algoritmizovaných (např. SWOT analýza) či tvořivých (volné
asociace, brainstorming…)
 vyvození důsledků z hypotézy – plán nápravy
 verifikace – ověření, zda plán nápravy funguje.
Řešení problémů 2
Způsoby řešení:
produktivní – řešení problémů novým způsobem, hledání nových cest
(tvořivost);
reproduktivní – využívání již známého.
Podobně konvergentní (sbíhavé; řešení vyplývá z daných informací) a
divergentní (tvořivé; není jasné řešení) myšlení
Zdánlivě náhlé pochopení vztahů v nějakém systému – vhled
Tři druhy vhledu: vhled výběrového kódování – např. zápis z přednášky je
výběrem toho, co je a co není podstatné; vhled výběrového srovnávání –
jde o to originálně a vtipně hledat staré v novém a nové ve starém; vhled
výběrového kombinování – jde o kombinací dvou předchozích vhledů, je to
komplexní činnost.
Jazyk a myšlení
Jazykem se zabývají obory:
Syntax – teorie vnitřní struktury jazyka, který se skládá z určitých prvků
(znaků). Zkoumá vzájemné vztahy mezi různými znaky.
Sémantika – význam slov; jaký význam danému slovu připisuje osoba
sdělující a jaký osoba přijímající sdělení (zda oba shodně rozumějí
symbolům, metaforám apod.). Zjišťuje vztahy mezi znaky a tím, co označují
(tedy předměty).
Pojmy denotát (základní význam; „definice“; pro všechny stejné) a konotát
(individuální, emocionálně podložené)
Pragmatika – vztah znaků k reálnému životu lidí; znaky jako lidmi užívané
prostředky ke sdělování významů; zjišťuje vztahy mezi sdělujícím a
příjemcem v konkrétním kontextu a záměr komunikace.
Diskurz (Foucault) – zkoumání užití jazyka, které přesahuje rámec jednotlivých vět a sdělení;
myšlení jedince výrazně ovlivňují podvědomě přijaté významy, jež mu nabízí kultura a různé
sociální skupiny.
Inteligence
Inteligence (různá prolínající se pojetí):
 schopnost myslet, chápat vztahy;
 schopnost učit se (mechanické; pojmové učení);
 schopnost adaptace (vyrovnávání se s „novým“, překonávání
problémů);
 schopnost metakognice (přemýšlení o myšlení; zhodnocení
vlastních znalostí, dovedností; sebereflexe; implicitní a
explicitní metakognice)
Inteligence jako osobnostní vlastnost, ne jen kognitivní
schopnost (vytrvalost, motivace, temperament….)
Různá dělení inteligence
Spearman – dva faktory
 obecná rozumová schopnost (g-faktor);
 s-faktory (specifické schopnosti jedince)
Thomson, Thurstone – inteligence komplexní schopnost, tvořená více
faktory (základními mentálními schopnostmi – paměť, usuzování,
chápání slov…)
Guilford – základní složky myšlení a paměť
Gardner – multidimenzionální inteligence (více typů inteligence;
nemusí mít kognitivní povahu – pohybová, hudební inteligence…)
Cattell
 fluidní inteligence (obecná, více vrozený aspekt);
 krystalická inteligence (více vliv prostředí, učení, vzdělání)
Faktory inteligence
 Pohotovost vnímání;
 prostorová představivost;
 paměť;
 verbální inteligence (rozumět slovům, číst, psát…);
 matematická inteligence;
 usuzování;
 schopnost metakognice;
 sociální inteligence;
 emocionální inteligence (znalost a
zvládání emocí, empatie…).
Měření inteligence 1
Problematičnost testů IQ – většinou se měří krystalická inteligence;
různé chyby měření; „culture fair“ metody ?!
Učitelské noviny 2013 (prof. Urbánek) ; případně zde z ČT
Stanford-Binetova zkouška: nejstarší psychologická zkouška určená
k hodnocení stupně intelektového vývoje dětí. Binet byl první, kdo se
zaměřil na hodnocení celku myšlenkových procesů a ne jen na měření
dílčích psychických funkcí. Test – velké množství velmi heterogenních
úkolů. Škála je založena na vývojovém principu.
Wechslerovy zkoušky inteligence (WISC III): Wechsler uvažoval o
inteligenci jako o složité globální funkci (složena z řady dílčích vzájemně
nezávislých schopností). Do inteligence zahrnuje i faktory mimointelektové
(osobnost). Verbální a neverbální část. Subtesty – vědomosti; porozumění
(řešení problémů); počty; podobnosti; doplňování obrázků; kostky (skládání
obrazců); bludiště…
Měření inteligence 2
Obrázkový inteligenční test (J. A. Stuart): krátký neverbální test,
který obsahuje 3 typy úkolů: eliminace (vyloučení obrázku, který
k ostatním logicky nepatří), řady (vyžadují pochopení logické
následnosti nebo principu střídání), obrázkové analogie. Kromě
schopnosti neverbálního úsudku a tvoření vztahů vyžaduje i
dostatečnou zralost vizuální percepce.
Ravenovy testy: prošly mnoha revizemi,
dnes jsou k dispozici i počítačové verze.
Základem Spearmanovo pojetí obecné
inteligence jako schopnosti chápat
a vyvozovat vztahy na různé úrovni
komplexnosti.
Gaussova křivka
.
Pozn.: statisticky (teoreticky) odpovídá rozložení IQ v populaci; praktické umístění
konkrétního jedince dle jednoho „čísla“ problematické až nemožné
Učení
Učení (Čáp, Mareš, 2001)
získávání zkušeností, utváření a pozměňování
jedince v průběhu života;
veškeré behaviorální a mentální změny, které jsou
důsledkem životních zkušeností (Plháková, 2003);
opakem vrozených dispozic (ale závisí na nich);
probíhá i na subhumánní úrovni;
nejedná se pouze o pasivní proces (bezděčné a záměrné učení –
úloha myšlení a vůle; viz také Piaget – asimilace a akomodace).
Funkce učení – adaptační mechanismus
přizpůsobování organismu prostředí a změnám v prostředí;
přizpůsobování společnosti a jejím požadavkům.
Základní pojmy
Vědomosti
osvojené soustavy informací, představ a pojmů
(srv. deklarativní znalosti)
Dovednosti
předpoklad pro vykonávání činnosti či její části; znalost
postupu či „strategie“ určité činnosti
(srv. procedurální znalosti)
Návyky
učením získaná pobídka chovat se v určité situaci určitým
způsobem; obsahuje motivační prvek
Kompetence (i v rámci RVP)
zahrnují do různé míry vše výše uvedené; zdůrazňována
praktičnost a provázanost s běžným životem
„Kritika“ pojmu kompetence: např. prof. Štech http://bit.ly/10Neet3 (s.622-625)
Výsledky učení
Vědomosti
soustavy představ a pojmů
Senzorické dovednosti
např. rozlišování výšky a barvy tónů, odlišení správného a
špatného chodu stroje podle zvuku atd.
Senzomotorické dovednosti
koordinace vnímání a pohybů – např. psaní, řemeslné práce,
sport…
Intelektové dovednosti a schopnosti
např. matematické, jazykové
Návyky, postoje, vlastnosti osobnosti
např. vytrvalost, svědomitost
Sociální dovednosti
komunikativní dovednosti, orientace v sociálních vztazích, pojetí
sociálních rolí, schopnost obhájit vlastní názor atd.
Bloomova taxonomie (cíle učení ve školním kontextu): http://bit.ly/1G2u4jD
Druhy učení
Geneticky dané typy učení (pozorované i u zvířat)
 habituace (přivykání) – postupné ustávání reakcí na bezvýznamný
podnět;
 senzibilizace (zcitlivění) – s opakovaným působením podnětu
postupně narůstá i reakce na něj
 imprinting (vtiskování) – učení bez opakování
a posilování; v senzitivních vývojových fázích
stačí jediný kontakt s důležitým podnětem (Lorenz)
Elementární učení
tvoření asociací nebo podmiňování
Komplexní učení
osvojení postupů při řešení problémů, mentální mapy prostředí,
osvojování principů a systémů učiva
Sociální učení
komunikace, interakce a percepce, sociální role (viz soc. psy.)
(jiné dělení: senzomotorické; kognitivní, sociální učení)
Asocianistické teorie učení
Učení jako zpevňování asociací a jejich podržení v paměti
 spojení mezi jednoduchými zážitky, vjemy, představami a
jednoduchými city;
 spojuje se to, co jsme opakovaně prožívali současně nebo
po sobě (asociace podle dotyku). Při vybavování se při
zážitku prvním vybavuje i asociovaný druhý;
 asociace se vybavují i při prožívání podobných zážitků
(asociace podle podobnosti).
důraz na receptivní stránku učení (pasivní přijímání…)
a opakování (memorování)
Klasické podmiňování
Organismus se učí, že dvě události jdou za sebou nezávisle na
aktivitě jedince
Pojmy:
nepodmíněný podnět bez učení vyvolává vrozenou nepodmíněnou
reakci (instinkt?)
podmíněný podnět původně neutrální stimul, který po naučení
vyvolává vrozenou reakci
podmíněná reakce – původně nepodmíněná reakce, kterou vyvolal
podmíněný podnět
Pavlov a jeho psi… (např. zde)
Operantní (instrumentální) podmiňování
Druh učení, při kterém pozitivní či negativní důsledky
určitého chování vedou ke změně pravděpodobnosti jeho
dalšího výskytu. (Big Bang)
E.L. Thorndike – experiment s hladovou kočkou ve skříňce
učení pokusem a omylem – při opakování se počet
neúspěšných pokusů snižuje; vzniká spoj
mezi stimulem a reakcí (spoj S-R)
B.F. Skinner – experimenty s odměnami a tresty
posilování reakce
Pozitivní posílení (zpevnění) – určitý projev chování odměněn něčím, co
vyvolává příjemné pocity
Negativní posílení (zpevnění) ) – důsledky chování kladné v tom
smyslu, že vedou ke zmírnění nebo zastavení působení
nepříjemných podnětů
Problematika odměny jako „lepší“ varianty při učení http://bit.ly/1QDpBL0
Emoce
Emoce – komplexní psychické jevy spojené s prožíváním životních
situací; jsou subjektivní (obtížně definovatelné)
ALE: „vrozené“ emoce (např. strach → reakce na ohrožení)
Úloha emocí:
 adaptační mechanismus („nižší“ úrovně);
 mají hodnotící aspekt – indikátor významnosti podnětů pro jedince
(emocionálně významný podnět spojen s adekvátní reakcí);
 motivační aspekt (regulace aktivit jedince);
 sociální aspekt (vliv emocí na podobu sociálních interakcí)
Projevy emocí:
 zážitkové obsahy (hněv, soucit, láska, strach…) spojené u člověka s
prožíváním různých situací v životě;
 fyziologické reakce (vnitřní – spojené s aktivací organismu);
 vnější projevy (mimika, pantomimika, „řeč těla“, projevy v chování).
Emoce – fyziologická složka
Emoce doprovázeny fyziologickými změnami v organismu.
Percepce → emocionální prožitek → tělesné změny
Probíhá aktivace sympatického a parasympatického oddílu
autonomního nervového systému – změny v organismu
(uvolňování zásob glukózy, zvyšování krevního tlaku, svalové
napětí, zúžení zornic; zrychlené dýchání a činnost srdce…+
vylučování adrenalinu).
Vše spouštěno především limbickým
systémem mozku.
Emoce a výkonnost
Emoce – vnější projevy
Primární emoce – vrozené, typické výrazové projevy napříč
kulturami; S. Tomkins: zájem, radost, překvapení, trýzeň (úzkost),
strach, hněv, zahanbení (pokoření), hnus; odpor k nepříjemným
pachům.
Sociální modifikace výrazů emocí – zcela spontánní pouze v
dětství, pak vliv kultury; skrývání emocí (maskování); modulace
emocí (zvýraznění či zmírnění); simulace emocí; genderově
podmíněné vyjadřování emocí...
„Měření“ emocí (subjektivní, objektivní, projektivní...)
 Facial Action Coding System (FACS) – standard pro kategorizaci
výrazů tváře (přímé pozorování či video) bit.ly/19qX3gl
 Měření bezdrátové – článek z MIT
Emoce – charakteristiky
Emoce jsou většinou spontánní, více či méně „skrývané“ (u
emocí nelze jednoduše „přestat“ jako např. u myšlení nebo
vnímání).
Pozitivní x negativní emoce
… ale existují i ambivalentní emoce
Intencionalita – emoce (téměř) vždy vztaženy k něčemu,
někomu…
Polarita (protikladnost) emocí – láska/nenávist;
strach/odvaha;…
Síla (intenzita) emocí – výrazné emoce spojeny i s výraznými
tělesnými projevy (afekt) + trvání emocí
Spojení emocí se zdravím (tělesnou pohodou) člověka – napětí,
strach apod. mohou vést k onemocnění organismu
(psychosomatické choroby).
Jevy spojované s emocemi
Aktuální emoční stavy (např. úlek při náhlém silném
zvuku)
Emocionální procesy (delší trvání)
 emoční epizody (v čase se odvíjející emoční výměna, např.
reakce na překvapivou zprávu);
 emocionální dispozice (připravenost reagovat na danou
skupinu podnětů určitou emocí, např. hněvem –
hněvivost; analogie s temperamentem osobnosti),
 nálady (déle přetrvávající emoční zabarvení prožívání,
které nemusí mít specifický podnět a objekt).
Emocionální vztahy – v průběhu času se opakující a
poměrně konzistentní projevy vůči určitému objektu, např.
láska nebo žárlivost.
? Emoce X city (zážitková složka emocí)
Romantická láska – emoce (cit) nebo pud (instinkt)? http://bit.ly/1mEepe3
Pojem osobnost v psychologii 1
Rozdíl mezi osobností (v psychologii) a osobností („v
novinách“).
Hypotetický konstrukt – něco, co nevidíme a co v realitě ani
neexistuje, avšak co zároveň do jisté míry můžeme, na
základě vnějších projevů, pozorovat, subjektivně či
objektivně srovnávat a měřit.
Osobnost – celek duševního života jedince (existují stovky
definic).
Osobnost je individualizovaný systém psychických procesů,
stavů a vlastností, které jednak vznikají socializací, jednak
přetvářením vrozených vnitřních podmínek bytí člověka, a
determinují a řídí předmětné činnosti jedince, jeho sociální
styky a duchovní vztahy (Smékal, 2002).
Pojem osobnost v psychologii 2
Charakteristiky osobnosti
 temperament – spíše biologická predispozice
(souvisí s emocemi)
 charakter – ovlivněn společností
 rys – přetrvávající charakteristika individua,
která jej umožňuje odlišit od okolí
Mnohonásobná osobnost – ztratí se jednotnost
osobnosti; v „jednom těle“ žijí „dva lidé“ (či více),
většinou aniž by o sobě věděli
(zfilmovaný skutečný případ „tří tváří Evy“)
Modely osobnosti
Dynamické, rysové – zkoumají dané vlastnosti
osobnosti; osobnost „tvořena“ těmito vlastnostmi
Situační – osobnost jedince utvářena okolím,
situacemi, v nichž se nachází
Interakční – osobnost vzniká jako produkt interakcí
mezi jedincem a situacemi, v nichž se nachází
Integrativní model osobnosti – osobnost tvořena
působením interpersonálních, intrapsychických,
biologických, kognitivních, sociálních či čistě
vývojových faktorů (biopsychosociální model);
problematičnost zkoumání podle tohoto modelu
Dynamika osobnosti
Temperament, charakter – „statika“; popis osobnosti
Dynamika – motivy a principy lidského chování,
slouží k udržení psychického ekvilibria (rovnováhy).
Motivace – proč se člověk chová
tím kterým způsobem;
– proces, který zahrnuje všechny nevědomé i
vědomé faktory, které nás vedou k uskutečnění
určitých činností a směřování k určitým cílům
Motiv – „dispozice“ k procesu motivace; „důvod“ proč
se určitým způsobem chováme.
Motivace je vlastně také adaptačním mechanismem
(adaptace pojmem vyššího řádu).
Základní charakteristiky lidských
motivů
 Projevy lidských motivů se liší v různých
kulturách, i v rámci téže kultury od osoby k osobě
(vliv morálních norem, tradic, zvyků);
 stejné motivy se mohou projevovat
různým chováním (příprava na zkoušku
na vysoké škole);
 v tomtéž chování se mohou odrážet různé motivy
(návštěva divadla);
 každý jednotlivý akt v chování většinou bývá
projevem několika motivů;
 motivy se často projevují ve skryté formě (krádež –
u vrstevníků obdiv, u dospělých zisk…).
Dynamika osobnosti a procesy
adaptace
Zvládání (coping) – proces zvládání vnitřních nebo vnějších
požadavků, které jsou často pociťovány jako namáhavé nebo
překračující možnosti jedince; může mít různé podoby
(viz níže)
Obranné mechanismy – cílem uchovat
konstantní sebepojetí a zmírnit či odstranit
úzkost vznikající jako následek ohrožení „ „
sebepojetí, uchovat psychickou pohodu.
Freud: Ego má k dispozici obranný systém proti všemu, co může
vyvolávat úzkost. Obranné mechanismy probíhají (většinou) nevědomě –
čím silnější mechanismus, tím více energie se musí vynaložit; jestliže se
nepodaří úzkost zpracovat hrozí psychické (i fyzické) problémy.
Ego-obranné mechanismy 1
Vytěsnění – vytlačení pocitů úzkosti, viny, studu či
nepříjemných zážitků do nevědomí;
potlačení – tendence zbavit se pocitů a pohnutek, které
jsou subjektivně nepříjemné a nepřijatelné;
projekce – jedinec připisuje svému sociálnímu okolí
nebo jiným lidem vlastní potlačované sklony a pocity;
racionalizace – jedinec zpětně přikládá svým činům
logické a společensky i osobně žádoucí motivy;
kompenzace – když je cíl nedosažitelný, stanoví si
jedinec náhradní cíl (Adler – pocity méněcennosti);
regrese – sestup na vývojově nižší stupeň psychické
činnosti v situacích těžké frustrace;
fantazie – únik ze skutečnosti, v níž je jedinec
frustrován, vytváření světa „náhradního“, v němž
zažívá, co nemá ve skutečnosti.
Ego-obranné mechanismy 2
Stereotypie – jednotvárné opakování stejných pokusů i
přes neúspěch;
sublimace – jedinec převede pudové impulsy do tvůrčího,
společensky akceptovatelného chování;
introjekce – mechanismus přejímání idejí, pravidel od
významných osob; přijetí něčeho bez přemýšlení, jde o
přijetí postojů, přesvědčení;
popření – zaměřuje svou pozornost jinam a popírá
skutečnost, která ho ohrožuje, jiné než ohrožující
informace nepřijímá;
identifikace – pokus o posílení vlastní hodnoty
ztotožnění se s někým, koho lze obdivovat, posiluje
sebevědomí a snižuje méněcennost;
substituce – nahrazení cíle, který jedinec nemůže nebo
nechce přijmout cílem, který je dostupný nebo
přípustný; neodstraní zcela frustraci, ale přispěje ke
snížení intenzity zklamání.
Coping
Coping je orientovaný více na realitu,
je flexibilní a vychází z vědomí a předvědomí
X obranné mechanismy více rigidní
Copingové strategie, styly (Lazarus):
 zaměření na problém (problem-focused coping) – úsilí působit na
prostředí, měnit ho (analýza problému, sestavení plánu postupu,
aktivní samostatné jednání);
 zaměření na emoce (emotion-focused coping) – úsilí vyplývající
z vlastní emocionální reakce (expresivní vyjadřování emocí,
reinterpretaci jevů, přijetí situace, ale i popření);
 hledání opory (podpory) u druhých – mezi zaměřením na problém
a na emoce (v průběhu emocionální podpory možnosti řešení);
 orientace na únik – denní snění, spánek, užívání alkoholu nebo
drog atd.
Výběr strategie závisí na posouzení ovlivnitelnosti situace –
ovlivnitelné (na problém), neovlivnitelné (na emoce)
Potřeby
Potřeba – obecně se tímto pojmem vyjadřuje stav
nějakého nedostatku organismu.
Potřeby jsou základní motivy, které vyjadřují
nedostatky na fyzické nebo sociální úrovni bytí.
Člověk je motivován k aktivitě, která vede k redukci
těchto potřeb a která je spojena s pocity uspokojení
(nasycení, odpočinek, úleva, jistota, úspěch atd.).
Základní typy potřeb motivujících žáky:
 poznávací (smysluplné poznávání, řešení problémů)
 sociální (pozitivní vztahy, někam patřit, vliv,
spolupráce…)
 výkonové (být kompetentní, potřeba výkonu, vyhnout
se neúspěchu/úspěchu)
 potřeba perspektivy (mít cíl, strukturovanou
budoucnost)
Hierarchie potřeb (A. Maslow)
Fyziologické potřeby – vývojově nižší
(hlad, spánek, sex);
Psychogenní potřeby – vývojově vyšší:
potřeba bezpečí a jistoty
potřeba náležení a lásky
potřeba ocenění a uznání (sebeúcta);
Potřeba sebeaktualizace a seberealizace – potřeby
růstu; tendence být vším, čím člověk může být,
potřeba realizovat svůj lidský potenciál (vyskytuje se
však u lidí se zajištěnou existencí a u lidí zdravých).
Také dělení: deficitní vs. rozvojové potřeby
Pokud nejsou uspokojeny (v dostatečné míře) potřeby
nižší, nedochází k uspokojování potřeb vyšších.
Hierarchie potřeb (A. Maslow)
Neuspokojování potřeb 1
U jedinců v tomto případě dochází k frustraci či deprivaci
– záleží na povaze a délce neuspokojování potřeb.
Frustrace – stav zklamání, zmarnění,
většinou je vyvolána překážkou na
cestě k cíli, ohrožením, oddálením
nebo znemožněním uspokojit potřebu;
souvislost s motivací.
Překážka může být vnější (fyzická, jednání druhého –
např. zákaz) nebo vnitřní (psychická – výčitky svědomí,
pocity viny,…)
Frustrace: každodenní; významné životní; existenciální
Frustrační tolerance – míra frustrace, kterou snášíme bez
porušení ekvilibria, psychické homeostázy (tedy bez
určitých psychických obtíží a projevů)
Situace frustrace
.
Neuspokojování potřeb 2
Deprivace (někdy označována jako dlouhotrvající
frustrace?)
Psychický stav vzniklý následkem takových životních
situací, kdy subjektu není dána příležitost k uspokojení
některé jeho základní (vitální) psychické potřeby v
dostačující míře a po dosti dlouhou dobu
U dětí ohrožuje samotný jejich vývoj
(viz Langmeier, Matějček, 1974)
Typy:
 biologická (nedostatek jídla, spánku)
 motorická (nedostatek pohybu, prostoru)
 sezorická (nedostatek smyslových podnětů)
 citová (nedostatek lásky, jistoty…)
 sociální (izolace; separace – přerušení již vzniklého vztahu)
různé reakce na deprivaci; subdeprivace
Stres
Stres – působení nadměrně silného podnětu po delší dobu;
situace psychické zátěže
Stres nutně není jen negativní
distres x eustres (pozitivně vnímán)
Selye – všeobecný adaptační syndrom
(general adaptation syndrome, GAS)
mechanismus mobilizace energie jedince
Mechanismus stresu: poplachová reakce (aktivace) → rezistence
→ adaptace → (pokud ne) tak vyčerpání
Aspekty (di)stresu: emocionální odpověď; motorické chování
(svalová tenze, poruchy v komunikaci a poruchy spánku, boj,
útěk a agrese); změny v kognitivních funkcích a fyziologické
reakce.
Mediálně sdílený mýtus – současná doba je více stresující… (spíše eustres)
http://www.hoschl.cz/?text=4851&lang=cz
Stresory
Stresor – každá událost, situace, faktor, který vyvolává narušení
rovnováhy organismu a tedy stresovou reakci
Fyzikální – všechny změny v prostředí jedince (změny ročních období,
změny tlaku, nízký obsah kyslíku ve vzduchu, viry, bakterie, nehody,
úrazy, ale i genetická zátěž nebo návykové látky).
Emocionální – „vnitřní“ stresory (např. úzkostnost, obavy a strach,
nepřátelství, nedostatek spánku…)
Možné dělení:
 kataklyzmatické události – neočekávané události (např. záplavy)* postihující
mnoho lidí a vyžadující velké adaptivní reakce organismu;
 stresující životní události – změna v sociálním postavení (například svatba)
nebo změny v ekonomickém statusu (například změna pracovní pozice);
 každodenní starosti – způsobující především frustraci či napětí (viz níže);
 stresory prostředí – relativně stabilními prvky prostředí, ve kterém jedinec
žije (např. znečištěné ovzduší) (Evans, Cohen, 2004)
* v českém kontextu se toto téma objevuje např. v knize Psychologie
katastrofických událostí
Holmes-Raheova stupnice působnosti různých stresorů 1
.
Holmes-Raheova stupnice působnosti různých stresorů 2
.
Orientační online test: http://bit.ly/1vEkGy8
Syndrom vyhoření
Stav fyzického, citového a duševního vyčerpání, způsobeného
dlouhodobým pobýváním v situacích, které jsou emocionálně
mimořádně náročné.
Některé projevy burn-out syndromu:
 mimořádně velká únava, psychická nestabilita;
 snížené sebehodnocení, vyplývající z pocitů
snížené profesionální kompetence;
 zhoršená pozornost, snadné podráždění;
 negativismus, sklíčenost;
 odliv síly, energie, nadšení; ztráta iluzí, idejí;
 omezování kontaktů s kolegy a klienty (žáky), spory na pracovišti a později i v
soukromí;
 „mechanické“ vykonávání práce, chaotické plnění úkolů.
Objektivní snížení výkonnosti; projevy burn-out syndromu relativně snadno
rozpoznány okolím.
Psychohygiena
Psychohygiena – obor zabývající se udržováním
duševního zdraví (v širším smyslu – tedy
nejen jako nepřítomnost nemoci).
„Systém vědecky propracovaných pravidel a rad sloužících k udržení,
prohloubení nebo znovuzískání duševního zdraví, duševní
rovnováhy“ (Míček)
Míček, L. (1998). Sebevýchova a duševní zdraví
Zvláště u tzv. duševní práce důležitá psychohygiena (psychicky
nevyrovnaný a „unavený“ člověk – nižší výkonnost, chyby); obdobné
platí u pomáhajících profesí.
Význam: prevence somatických a psychických nemocí; odolnost vůči
stresu; role v sociálních vztazích (méně konfliktů); vliv na pracovní
výkon; přiměřené vnímání skutečnosti jedincem; schopnost
správného sebehodnocení; subjektivní spokojenost (well-being).
Míček, L., Zeman, V. (1992). Učitel a stres. Brno: MU.
Psychohygiena – hlavní zásady
Životospráva – dostatek spánku; výživa (co a jak jíme), tělesná
práce a pohyb (snižuje riziko některých onemocnění, redukce
hmotnosti, zlepšuje psychický stav a schopnost zvládat stres,
přispívá k odbourávání psychické únavy), psychomotorika
(výchova pohybem)
Pracovní prostředí – kontrola fyzikálních podnětů (světlo, hluk,
teplota, prašnost), materiální vybavení, větrání, dostatek
pracovního prostoru, estetické hledisko
Time management + organizace práce – pravidelný denní rytmus;
pracovní čas x vázaný čas x volný čas
Nastavení „adekvátního“ systému hodnot (zdraví, rodina…)
Relaxace – autogenní trénink (např. zde); meditace;
jóga; relaxace během normálních denních
aktivit (progresivní svalová relaxace – např. zde,
dýchání, smích, komunikace s druhými,
změny prostředí, hudba…)
Pozitivní myšlení
Pozitivní psychologie
Pozitivní psychologie – konec 20. století (Seligman, Diener a
Cziksentmihalyi; u nás např. Křivohlavý, Míček, Mareš)
Vznikla v souvislosti se zkoumáním kladných psychických jevů,
kvality života či faktorů subjektivní spokojenosti (well-being) X
zkoumání psychických „problémů“ (nemoci, odchylky od normy,
stres, deprivace…)
Spojena se snahou o prevenci výskytu negativních jevů a podporou
pozitivního prožívání
Věda zabývající se studiem pozitivních emocí (radost, štěstí, láska,
naděje) a kladných životních zážitků a zkušeností (optimální
prožívání – flow fenomén), výzkumem pozitivních individuálních
vlastností a rysů osobnosti (optimismus, zvídavost, nezdolnost,
smysl pro humor) a hledáním faktorů uplatňujících se v pozitivně
fungujících společenstvích a institucích (Slezáčková, 2010).
Problémy: dělení na „pozitivní“ a „negativní“ nesmyslné;
riziko tzv. „pozitivní diktatury“ (Heldová) – člověk musí za každých
okolností myslet pouze pozitivně a pokud chce být šťastný, zdravý a
úspěšný, musí rozvíjet výhradně svoje pozitivní prožívání a postoje
(„keep smiling“).
Vůle z hlediska psychologie
Charakteristiky vůle:
 záměrné a cílevědomé úsilí směřující k dosažení vědomě vytyčeného
cíle;
 schopnost rozhodnout se pro určitý cíl (vnitřní energie);
 je vlastní jen člověku a umožňuje regulaci chování (člověk je schopen
své úsilí reflektovat na rozdíl od zvířat);
 prostřednictvím regulovaného chování se jedinec zaměřuje na
realizaci vytyčeného cíle;
 ve vůli se aktivně uplatňuje já; subjekt se prožívá jako zdroj svého
chtění, jako aktivně jednající bytost usilující o dosažení konkrétního
cíle.
Vůle je:
1) dispozice k autoregulaci, která se projevuje
vědomým sebeovládáním a vědomým
sebeprosazováním (úmyslným jednáním);
2) jednotící složka osobnosti.
Volní jednání
Volní jednání je projevem vůle.
Každé volní jednání je cílevědomé jednání (vědomé a úmyslné),
směřující k dosažení stanovených cílů.
Fáze volního jednání:
 uvědomění si potřeby (motivu) a promýšlení cíle;
 konkretizace cíle volního jednání pomocí rozhodování
(zvažování, boj motivů) + překonávání překážek;
 realizace rozhodnutí – dosahování cílů.
Proces volního jednání je ovlivňován volními vlastnostmi osobnosti:
rozhodnost, vytrvalost, rozvážnost, sebeovládání, zásadovost,
houževnatost, svědomitost…
Tyto vlastnosti obecně vyjadřují schopnost sebekontroly, která se
projevuje:
 v potlačování nežádoucích tendencí;
 v úsilí při překonávání překážek a při dosahování časově
vzdálených cílů i při vytyčování těchto cílů.
Vůle – fáze rozhodování
Volní akt je založen na rozhodnutí, jemuž předchází proces
rozhodování, tedy volby cílů a prostředků.
Tato volba zahrnuje kognitivní a morální aspekty předmětu – praktická
i morální vhodnost cílů a prostředků); jde o složitý komplex
kognitivních (rozumové zvažování), emočně-motivačních (také
hodnotových) a motorických komponent.
Při rozhodování často nastávají konflikty:
 dvou kladných alternativ (apetence-apetence) –
krátkodobé, projevem je kolísání mezi
dvěma možnostmi (Buridanův osel);
 dvou negativních alternativ
(averze-averze) – konflikt negativních cílů;
tendence vyhnout se obojímu;
 mezi kladnou a zápornou komponentou
(ambivalence, apetence-averze);
 dvojitý ambivalentní konflikt – model multivalence.
Vůle – fáze realizace
Jedinec se v ní snaží dosáhnout zvoleného cíle (různá doba…)
V cestě realizaci stojí překážky:
 vnější (činitelé přírodního a sociálního prostředí) –
aktivní x pasivní;
 vnitřní (v subjektu) – aktivní x pasivní.
Projevuje se jeho síla vůle – psychické úsilí vynaložené na potlačení
určitých tendencí
Realizace spojena s tzv. pasivní vůlí – schopnost vytrvat v uskutečnění
zvoleného cíle a odolávat různým tlakům, prostřednictvím určitých
pasivních volních vlastností:
 stálost, odolnost, neovlivnitelnost, neústupnost – schopnost
koncentrace na dosažení vytčeného cíle, odolávání tlaku vnějších vlivů;
 vytrvalost – „aktivní odolnost“; schopností pokračovat v aktivitě bez
ohledu na překážky;
 sebevláda a sebekázeň – schopnost obecné regulace vlastní aktivity,
ovládat sám sebe, eliminovat nežádoucí impulsy.
Poruchy vůle
Globální poruchy vůle (postižení celého volního procesu; jeho
zeslabení nebo stupňování):
 abulie – úplná ztráta vůle, ztráta schopnosti zahájit
určitou činnost; výskyt u některých závislostí a
organických mozkových poruch;
 hypobulie – přechodná redukce vůle, typický je
nedostatek aktivity, spontaneity, zájmu, nerozhodnost k
zahájení určité činnosti; výskyt u silné duševní
vyčerpanosti;
 hyperbulie – polární stav k hypobulii, vysoká aktivita
pouze ke sledování určitého cíle (jedinec se lehce
rozhoduje, ale rozhodnutí mění); nadměrně vyjádřená
rozhodnost, která nemusí být adekvátní situaci; výskyt
např. u manického syndromu.
Vůle a motivace (a zkoušky)
Aspirační úroveň – souhrn očekávání, stanovení cílů
nebo požadavků ve vztahu k vlastnímu budoucímu
výkonu; po prožitku úspěchu mírné zvýšení a po
neúspěchu snížení aspirační úrovně; („nastavování si
laťky“)
Prokrastinace – chorobné odkládání povinností,
důležitých věcí a jejich nahrazení nepodstatnými (či
žádnými)
„Líný člověk nic dělat nechce a je s tímto stavem spokojen.
Prokrastinující člověk by naopak rád něco dělal, ale
nedokáže k tomu sám sebe přemluvit.“ (Ludwig, 2013)