Pozorování

                        jednou z nejdůležitějších metod

                            pedagogické diagnostiky.

  Je to proces systematického sledování a zaznamenávání projevů dítěte (popř.
                                    učitele)

                     s cílem rozhodnout o optimálním stavu.

            Je zaměřeno na projevy, které lze slyšet, vidět, měřit.

Na základě chování vyvozujeme soudy, závěry, které jsou tím kvalitnější, čím je
                             pozorování přesnější.

                         Typickou reakci dítěte můžeme

       vyvozovat až na základě opakovaného sledování v různých situacích.

                         Podle doby trvání rozlišujeme:

     * pozorování krátkodobé

       (např. konflikt o přestávce)

     * pozorování dlouhodobé

       (krátkodobé může dát podnět k dlouhodobému "Pere se často?")

   Pozorování může být náhodné (příležitostné) nebo systematické.

   Systematické pozorování předpokládá:

     * vytvoření přehledu

     * vytvoření záznamového archu

     * určení škály hodnocení

     * popř. využití techniky

   Pro naše účely rozlišíme pozorování podle následujících kritérií:

   1. Délka trvání:

   krátkodobé x dlouhodobé

     2. Kdo provádí pozorování:

     * Extrospekce (pozorování jiných)

     * Introspekce (sebepozorování)

   3. Účast při pozorování:

   Přímé x nepřímé (ze záznamu)

   4. Počet pozorovaných osob:

   Individuální x skupinové

   5. Zaměřenost pozorování:

   Dílčí (jak drží tužku)

   Celkové (jaká je jeho grafomotorika)

   6. Zásahy do pozorování:

   Přirozené (volné)

   Navozené (řízené)

   7. Připravenost pozorování:

   Strukturované – stanovíme druhy jevů, kategorie, které budeme sledovat.
   Připravíme si pozorovací nástroj – systém. Obsahuje pozorované jevy,
   pravidla identifikování těchto jevů, záznamu a vyhodnocení. Jde o
   rozčlenění pozorované reality na předem stanovené kategorie.

   Nestrukturované – pozorování spontánní činnosti v dané situaci bez
   přípravy pozorovacího systému.