Fonetika a fonologie českého jazyka Marek Lollok Literatura -Pravidla českého pravopisu. Praha: Academia, 2005. -GREPL, Miroslav. Příruční mluvnice češtiny. Vyd. 2., opr. Praha: Lidové noviny, 2003 -ČECHOVÁ, Marie. Čeština – řeč a jazyk. Praha: ISV nakladatelství, 1996 ONDRÁŠKOVÁ, Karla. Úvod do jazykové kultury a fonetika češtiny. Praktikum. Brno: MSD spol. s.r.o. 2012 1. vyd. Brno - Tišnov: Masarykova univerzita - SURSUM Tišnov, 2004 PALKOVÁ, Zdena. Fonetika a fonologie češtiny :s obecným úvodem do problematiky oboru. 1. vyd. Praha: Karolinum, 1994 Fonetika a fonologie -jazykovědné disciplíny, které z různých aspektů studují zvukovou realizaci lidské řeči tvořenou za pomoci mluvních orgánů -zatímco fonetika se přednostně zaměřuje na zkoumání zvukových prvků jazyka z hlediska jejich objektivních (artikulačních, akustických apod.) vlastností, pro fonologii jsou relevantní jen ty vlastnosti zvukových prvků, které mají v daném jazyce určitou komunikativní funkci Fonetika -zkoumá zvukový signál lidské řeči -zabývá se materiální stránkou zvukových výrazových prostředků jazyka -studuje činnost mluvních orgánů při řeči, charakter výsledného zvuku a jeho sluchové hodnocení -(oblast parole) Fonetika zkoumá jazyk z hlediska: 1.fyziologicko-artikulačního (z hlediska mluvčího) 2.akustického (z hlediska posluchače) 3.funkčního (z hlediska rozlišování významu) Fonologie -sleduje zvukové jednotky a složky zvukového signálu, které jsou vdaném jazyce významotvorné; tj. jsou schopny rozlišovat slova a slovní tvary, ale i výpovědi s různou komunikační funkcí -popisuje zvukovou stránku jazyka z hlediska její struktury -(oblast langue) -např. pere x bere; car x cár; kola x kol; sova x vosa; změna intonace Artikulace (článkování) -koordinovaná činnost mluvních orgánů, při níž vzniká mluvená řeč -skládá se z hlásek Hláska (fón) -základní jednotka zvukového plánu lidské řeči; nejmenší rozpoznatelní jednotka (konkrétní zvuk jazyka) -samohlásky („volnost“; tón); souhlásky („překážka“; šum) -reálná reprezentace fonému Foném -minimální zvukový prvek, schopný rozlišovat samostatné jednotky významové (slova, tvary slov) -jednotka abstraktní, je prvkem systému, nikoli mluvení - Alofon -množina zvukových realizací chápaných jako realizace téhož fonému - Grafém -grafické značky využívané v psané podobě jazyka - Fonetická transkripce (přepis) - -záznam zvukové podoby řeči pomocí značek -mezi zvukovým segmentem (hláskou) a grafickou značkou je jednoznačný vztah -systém mezinárodní fonetické transkripce (IPA) -žabka x [žapka] -zásady viz handout Zjednodušená fonetická transkripce (pro ČJ) -základem je česká abeceda -alfabetická a syntetická -poměr 1:1 (jednomu znaku odpovídá jedna hláska a jedné hlásce jeden znak) -česká transkripce uchovává v podstatě diakritický princip českého pravopisu; jen výjimečně zavádí česká transkripce znaky, které nejsou v inventáři českých grafémů běžné Fonetická transkripce x pravopis -fonetická transkripce ruší pravopisnou konvenci a odráží přesné znění řeči -pravopis na rozdíl od fonetické transkripce reflektuje i jiné složky než zvukovou (princip fonologický, principy etymologický, princip historický…) -[spjef] x zpěv Ad Asimilace (x disimilace) -sblížení výslovnosti hlásek za účelem usnadnění výslovnosti hláskové skupiny -asimilace znělosti se týká párových souhlásek s výjimkou v – to sice asimilaci podléhá (např. [stáfka] x nesp. [tfúj], ale samo ji nevyvolává (proto [sval] x [zval]; asimilaci nepodléhají hlásky jedinečné ([zmňena] x [smňena]; brát [brát]) -A) progresivní (postupná) -B) regresivní (zpětná) - - Ad Znělost x neznělost -párové souhlásky znělé: b, d, ď, g, v, z, ž, h, Ȝ, ǯ -párové souhlásky neznělé: p, t, ť, k, f, s, š, ch, c, č -setkají-li se párové souhlásky znělé a neznělé, dochází ke spodobě (asimilaci) znělosti, tj. jedna (obvykle přecházející) se přizpůsobí souhlásce druhé (obvykle následující): prosba [prozba] -!!! ke spodobě znělosti dochází jako k jediné změně i na hranici slov: plot zahrady [plod zahradi] -pokud se setkají více něž 2 souhlásky, znělost celé skupiny se připodobňuje souhlásce poslední: dát sbohem [dád zbohem]; -na konci slova a před pauzou mění na neznělou dub [dup] - -nepárové (jedinečné) souhlásky m, n, ň, l, j, r se nepřipodobňují souhlásce sousedící ani nezpůsobují změnu: k jaru [k jaru] - - Fonologická transkripce (přepis) - -záznam jen těch složek zvukové realizace jazyka, které mají fonologickou (rozlišující) funkci Čeština -mluvená x psaná -mluvená čeština – není homogenní -psaná čeština – tendence k ustalování; kodifikace; spisovnost -obě podoby mají kromě společného jádra své vlastní prostředky pro dosažení komunikačního cíle -psaný i mluvený jazyk má svou normu, svá závazná pravidla Funkce pravopisu - -zaznamenávací → pisatel -vybavovací → čtenář - -slabičný princip čtení – význam jsme schopni vnímat po jednotlivých slabikách, nikoli po hláskách Ortoepie -pravidla (norma) spisovné výslovnosti -v užším slova smyslu nauka o užívání hlásek v souvislé řeči a o její modulaci -srozumitelnost + kultivovanost promluvy → součást jazykové kultury - -pozn.: ortoepie se vztahuje výlučně k zvukové podobě jazyka užívaného ve veřejných projevech (spisovného jazyka), nikoli k soukromé komunikaci - Ortoepie -nauka o spisovném užívání správně tvořených hlásek (pravidla, norma spisovné výslovnosti) -norma existuje přímo v jazyce, jedná se o soubor objektivně existujících pravidel, která uživatelé daného jazyka pociťují jako závazná -pravidla normativní výslovnosti se vztahují jak na výslovnost jednotlivých hlásek, hláskových spojení a na normativní přizvukování, tak na členění souvislé řeči: na frázování (logické a rytmické členění věty), větný (logický) přízvuk a intonaci vět a větných úseků. -kultivovaná výslovnost (řec. orthos – správný, epein – mluvit) Ortofonie -nauka o správném tvoření jednotlivých hlásek, včetně spojování hlásek v proudu řeči a její modulace -je součástí ortoepie Snahy o kultivování spisovné výslovnosti -starší úvahy o správné výslovnosti (Hus, Blahoslav, Komenský – Umění kazatelské, Dobrovský, Kollár – Myšlénky o libozvučnosti řeči vůbec, obzvláště českoslovanské, Durdík) -Miloš Weingart – Zvuková kultura českého jazyka; František Trávníček – Správná česká výslovnost (1935) - -PLK: sborník Spisovná čeština a jazyková kultura (1932) -časopisy Slovo a slovesnost, Naše řeč -1942 – založena Ortoepická komise, později přechází pod Československou akademii věd jako komise při Ústavu pro jazyk český - -Výslovnost spisovné češtiny I (1955,1967; B. Hála) – výslovnost slov českých -Výslovnost spisovné češtiny II (1978; M. Romportl) – výslovnost slov přejatých - Za základ výslovnostní normy zde byla vzata „skutečně existující, přirozená a na konvenci založená výslovnost, která jako nedílná součást spisovného jazyka plní jeho celonárodní funkci; je to výslovnost všech uživatelů spisovného jazyka po celém jazykovém území, snažících se o spisovný projev kultivovaný po všech stránkách, z hlediska výslovnosti tedy prostý zvláštností nářečních, místních a individuálních.“; zahrnuje tedy zejména projevy neutrální, oficiální a polooficiální -Jiřina Hůrková: Česká výslovnostní norma (1995) -M. Krobotová: Spisovná výslovnost a kultura mluveného projevu (2000) Kodifikace současné spisovné výslovnosti -výslovnostní norma je diferencovaná; tři výslovnostní styly: - 1.základní (neutrální) 2.vyšší (vybraná) – explicitní 3.nižší (zběžná) – implicitní + styly nespisovné: 1.výslovnost nářeční 2.výslovnost nedbalá + tzv. jevištní řeč Organogenetická (artikulační) fonetika Organogenetická fonetika se zabývá mechanismem tvorby zvuků a jejich skupin (má blízko k fyziologii); tj. zabývá se procesem tvoření řeči, který má 3 základní složky: -respirace (dechová složka) -fonace (hlasová složka) -artikulace (hláskování) - - - Dechové (respirační) ústrojí -obecně: řeč se převážně tvoří při expiraci (výdechu), v některých jiných jazycích se můžeme setkat s tvořením řeči inspirací (vdechem) -dýchání je automatická, reflexivní činnost; při produkci řeči dochází k dýchání uvědomělému -při klidovém dýchání se délka fáze vdechové a výdechové příliš neliší (asi 2:3) -při mluvení se trvání výdechové fáze značně prodlouží (asi 1:7 až 1:13) -fyziologické pauzy se umísťují na místa ( i významově) vhodná z hlediska výstavby větných úseků Hlasové (fonační) ústrojí -základem hlasového ústrojí jsou hlasivky umístěné v hrtanu -mezi hlasovými chrupavkami se vytváří hlasivková štěrbina (glottis); kmitáním hlasivek vzniká hlas - - Kvalita a vlastnosti hlasu závisí na několika faktorech -výška hlasu – závisí na frekvenci kmitání hlasivek; sama o sobě není významotvorná, avšak střídání výšky hlasu je základem intonace -síla hlasu – závisí na rozšíření hlasivkové štěrbiny; je důležitá pro přízvuk, zdůrazňování jednotlivých slov a slabik -barva hlasu – vzniká průchodem nadhrtanovými prostorami a třením o některé další orgány; barva je charakteristická a individuální pro každého jedince Artikulační orgány A)AKTIVNÍ -rty (labia) -dolní čelist (mandibula) -měkké patro (velum) -jazyk (lingua) -hlasivky (glottály) B) PASIVNÍ -rty (labia) -zuby (dentes) -dásně (alveoly) -tvrdé patro (palatum) -měkké patro (velum) -hrtan (larynx) Artikulační báze - -specifický způsob koordinace artikulační práce (každý jazyk má své příznačné prvky); zahrnuje: -základní artikulaci hlásek, tj. místo a způsob jejich tvoření -doplňkovou artikulaci -způsob výslovnosti přechodu mezi hláskami -intonaci - Pro artikulační bázi češtiny je charakteristická: -menší činnost rtů -soustředění artikulace k alveolám (dásním) -charakteristické hlásky ř a znělé h -kratší sestupné takty (přízvuk na první slabice, při více slabikách také uplatnění vedlejšího přízvuku) -méně spojitá výslovnost mezi slovy Základní typy artikulace 1)artikulace vokalická – vokály se tvoří při otevřené štěrbině (glottidě) – APERTURA 2)artikulace konsonantická – konsonanty (šumové hlásky) se tvoří vytvořením překážky výdechovému proudu – STRIKTURA Akustický signál řeči -samohlásky → základem je tón (periodické zvuky) -souhlásky → základem je šum (neperiodické zvuky); Vznikají buď průchodem výdechového vzduchu úžinou nebo náhlým uvolněním závěru. - + hlásky pomezní: -sonory l, r ,m, n, ň (se souhláskami mají společný způsob tvoření, a tím i jistou míru šumu, se samohláskami je spojuje tónová složka vzniklá rezonancí) -hláska klouzavá j a ṷ - - Vady výslovnosti (dyslálie) -sigmatismus – nesprávná výslovnost sykavek -rotacismus – nesprávná realizace fonému r -rotacismus bohemicus – nesprávná realizace ř - Řečové neurózy (související zejména s poruchami mozkových center) -afázie – motorická (neschopnost tvořit řeč); senzorická (postižení schopnosti porozumění) -koktavost – křeče mluvních orgánů narušují výslovnost -breptavost – narušení obvyklého tempa řeči, které může vést až k nesrozumitelnosti -afektivní oněmění (mutismus) -