^        Daisy Mrázková yc T7" \\   ZÁCNÁ CESTIČKA
<&     \ / Jednou šla Helenka s mouchou Rudolfínou na
^4_®\7 procházku Jednou šla Helenka s mouchou Rudolfínou na
'   • '   procházku za městečko. Bylo horko. Dostaly se do polí. Po mezí
vedla cestička.
Rudolfina lítala v mateřídoušce, rozhoupávala fialové zvúnky, nakukovala do děr.
- Poleť honem, Rudplfíno, ať už jsme v lese! Tady po té cestičce, to nic není.
- Jakpak ne, samé zajímavé věci.
- Já vím, zajímavé, ale pro mouchy! Sedat si do zvonečků, dívat se do myších děr, to já bych také ráda, jenže jsem na to moc velká.
- Jen si nemysli, že tu jsou jen myší díry! Tady v poli například jsou v zemi krásné červené granátky, co se dávají kolem krku a do prstýnků.
- Opravdu? Jak to víš?
- Od mravence.
- Od koho?
- Od jednoho příjemného mravence, s kterým si někdy povídám, řekla Rudolfina a načechrala si křídla.
- Poslyš, Rudolfíno, já to řeknu dědečkovi.
- Co? Že si povídám s mravencem?
- Ale ne, o těch granátech!
- To neříkej, polekala se moucha. - Dědeček by s tím měl jen starosti. Přišlo by sem moc lidí, pošlapali by pole...
- Tak dobře, když nechceš...
- Mravenci by byli neradi, kdybys to řekla. Neřekneš to?
- Ne.
- Jistě ne?
- Ne, Rudolfíno, neboj se. Povídej dál.
- A tamhle pod tou skalkou, pokračovala moucha, - tam bydlívali vid. Dřív byl tady všude les a u skalky bydleli vlci.
- Je to dávno? Rudolfina rychle počítala.
- Skoro třista let. Ale ta cesta tu byla už tenkrát. Vedla lesem. Je to strašně stará cesta.
- Chodili ti vlci po ní?
- Ano, řekla Rudolfina. - V noci, když svítil měsíc, chodili vlci po
cestě.
Helenka šla po cestičce s úctou čím dál větší. Dokonce se sehnula a pohladila horkou rozpraskanou hlínu.
- A co ještě? ptala se.
- Jednou, asi před tisíci'lety, jel tudy rytíř na koni. Zastavil se u skalky a napojil koně ve studánce, která tam tenkrát byla.
- Jaký měl plášť?
- Oranžový, vyšívaný.
- A co dál?
- A v lese na něj číhal loupežník a zastřelil ho šípem a ukradl jeho
koně.
- Jak to všecko víš, Rudolfíno?
- Skalka to vypravuje, když má náladu. Všecko viděla.
- A co se stalo s rytířem?
- Ach, rytíř, ten leží dosud tady pod mezí. Ještě jsou tam jeho kosti a jeho meč.
- Ó! A žádný to neví?
- Žádný člověk to neví.
- Přijde se na to někdy? s
- Jistě. Jednou se tu bude stavět a přijde se na to.
- Přijde se vždycky na všechno?
- Myslím, že ano, řekla Rudolfina. - Lidé jsou na světě proto, aby odkrývali tajemství.
- Jeje, to jsem ráda, zvolala Helenka. - Myslíš, že já taky někdy nějaké tajemství objevím, třeba... třeba až budu velká?
- Objevíš mnoho a mnoho tajemství, slíbila moucha určitým hlasem.
Helenka teď šlapala po cestičce velmi spokojeně. Jak se má člověk na co těšit, hned je všecko v pořádku. Všecko je hned v náramném, krásném pořádku.
A když došla k lesu, ohlédla se:
- To je ale vzácná cestička... jsou všechny cesty takové?
- O ano, a některé jsou ještě vzácnější...
- Poslyš, Rudolfíno, já jsem hrozně ráda, že jsem na světě.
Karel Čapek: Smrt Archimedova (Kniha apokryfů) Rozsáhlejší text je pro nedostatek místa krácen.
Ona totiž ta historie s Archiraádem nebyla dcela tak, jak se píše^ Je sice pravda, že byl zabit, když Římané dobyli Syrakus, ale není správné, že do jeho domu vnikl římský voják, aby plenil, a že Archiméd es, ponorený do rýsování nějaké geometrické konstrukce, na něho mrzuta zavrčel: "Neruš tni mé kruhy!" Předně Árchimédes nebyl žádný roztržitý profesor, který, neví, co se kolem něho děje, naopak byl od nátury pravý voják, který vymýšlel pro Syrakusy 'válečné, stroje na obranu města, za druhá pak ten římský vojáček nebyl žádný opilý' kořistaík, nýbrž vzdělaný a ctižádostivý, setník Lucius, který věděl, s kým má tu česť, a nepřišel plenit, nýbrž vzdal na prahu vojenský salut a řekl r "Buď zdráv, Archiméde." .
Árchimédes   zvedl   oči   od voskové . destičky,   na která opravdu něco rýsoval, a řekl: "Co je?"
"Archíméde," děl Ľucius, my víme, že bez tvých válečných' strojů by se tyhle -Syrakusy nebyly udržely ani měsíc, takhle jsme s nimi měli dvě léta co dělat. Nemysli'si, my vojáci to dove-deme ocenit. Skvělé stroje. Gratulujú." .
.. A-ŕchimédes ' mávl rukou. "Erosím tě, :abyZ;j ,£ vrhací =■ mechanismy. Vědecky to nemá valného významu." '
"Ale vojensky aaa,." .mínil Lucius. "Poslyš, Archiméde, já jsem ti přišel říci, abys. pracoval S' námi...Teď zátočine s Kactágem, to- budeš koukat. Měli. byste jit raďíji s nÍEi.iŕy všichni."
"ProS," bručeľ Árchimédes. "My Syrakusaaé jsme náhodou Řekové. Proč bychom měli jití vámi?"
"Protože chceme ovládnout' Středozemní moře. Kdo je pánem Středozemního moře, je pánem světa..." .
"Copak musíte být pány světa? Poslyš, být pánem světa, to vám dá jednou ukrutné.háj ani..."
"To jc jedno, ale budeme veliká říše." '
"Veliká říše," mumlal Aíchiméde3.¥Když nakreslím inalý kruh' nebo velký kruh,'je to pořád jenom kruh.. Zas tady jsou ' hranice -nikdy nebudete bez hranic, .Lucie..." ■ V ■
"Řím musí být nejsilnejší v celém.okruhu zemském.".
"Proč?." ■■
"Aby se udržel. Čím jsme silnější, tím více máme.nepřátel. . Proto musíme být nejsiinejší."'..
-' "Co s.s týče síly," mumlal Archimédes, ."Já jsem tak trochu fyzik, Lucie, a něco ti řeknu. Síla se vážs... To je takoyý zákon... Sila, která pSsobt, se tím. váže. Čím budete silnější, tím více svých sil na to spotřebujete, a jednou přijde chvíle-*
•   _ "Cojsi tím chtěl říct?" '
"Ale nič. Já nejsem prorok, člověče, jsem jenom fyzik. Síla se váže. Víc nevím." ''•..-
"Poslyš, Archiméde, nechtěl.bys pracovat s námi?... Stavěl bys ty nejstldější válečné stroje na světě -"
"Musíš odpustiť, Lucie, jsem starý člověk, a ještě byca chtěl vypracovat jednu nebo dvě ze svých.myšlensk. - Jak vidíš, zrovna si tady něco rýsuju."
"Člověk jako ty by mohl dobývat svetovlády."
"Hm," svetovláda," brumlal Archimédes zahloubané. "Nesmíš .se zlobit, ale já. tady mám něco důležitějšího;-Víš, něco trvalého. Něco, co tu opravdu zůstane...Pozor, nesmaž mi mé kruhy! To je způsob, jak se dá vypočítat plocha kruhové výseče."
Později byla vydáni zpráva,' že učený Archimédes přišel o život náhodou.
HRÁL KDOSI NA HOBOJ... Karel Hlaváček
Hrál kdosi na hoboj, a hrál již kolik dní, hrál vždycky navečer touž píseň mollovou a ani nerozžal si oheň pobřežní, neb všecky ohně prý ťu zhasnou, uplovou.
Hrál dlouze na hoboj, v tmách na pobřeží, v tmách, na plochém pobřeží, kde nikdo nepřistál: Hrál pro svou Lhostejnost, či hrál spíš pro svůj Strach? Byl tichý Pastevec, či vyděděný Král?
Hrál smutně na hoboj. Vzduch zhluboka se chvěl pod písní váhavou a jemnou, mollovou... A od vod teskně zpět mu hoboj vlhkem zněl: Jsou ohně marný, jsou, vždy zhasnou, uplovou.
Pohádka o pohádkáři
LUDVÍK AŠKENAZY
j Byl vám jednou jeden pohádkář a ten byl tlustý a měl krátké nohy. Říkali mu: Pane pohádkář, vám se to píše, když máte krátké nohy. Lež má také krátké nohy, tak je asi bude mít i pohádka. Má pohádka" krátké nohy? " w
Co je, prosím, pohádka jiného než lež, na kterou se nikdo nezlobí? A zkuste to, pane pohádkář, s pravdou! No, zkuste to, kde budete?
Tak z toho ten pohádkář zesmutněl, protože nevěděl, kde budě. A ještě víc ho trápilo, že mu říkají: Pište pravdu, když vlastně pravdu psal.
Pohádka že nem' pravda? říkal. To vám to povím jinak: Když je něco velká pravda, tak je to zatím jenom pohádka. Ta nejpravdova-tější pravda je to, co se teprve stane. Protože to, co bylo, už není pravda. Je loňský sníh pravda? Nem. Ale ten z příštích vánoc? O jé, ten je bílý a křupavý a jiskřivý.
Ten, co byl, snad byl. Snad. Ten, co je, je, ale už měkne, rozčvach-tává se, šedne a černá. Ale ten sníh, co bude? Ten je dokonce třikrát: Je v něm ten, co byl, co z něho zbyla už jen čepička na ledovci v Severním moři; je v něm ten, co je svítivý na štítech Tater a plný sazí ve městech; a ten třetí, co napadne.
A to že nem pravda?
Nechali ho vymluvit, někdy mu dokonce i přikývli, a když se pak od nich odkutálel na svých krátkých nohách, řekli si: Komu to vypravuje pohádky?
/ Ale on už byl daleko, u Vltavy, koukal na racky a říkal si: Co je racek? Pravda, nebo pohádka?
Hodil kousek rohlíku. Malý, hubený racek si ho chytil v letu a velký, tlustý racek mu ho vyrval a ještě se zachechtal, protože byl chechtavý.
A to byla pravda.
Pak se tomu malému v kapce vody na křídle zalesklo celé slunce a skutálelo se do řeky. Tomu se ten malý usmál, protože to byl racek usměvavý. To snad byla pohádka.
A obojí dohromady? To byla pravdivá pohádka nebo pohádková pravda. Nebo něco mezi tím. Nebo něco ještě mezi mezi tím.
Eduard Petiška Trojská válka
Paris sedával uprostřed stáda a hrával na píšťalu. Jednou právě pozvedal píšťalu k ústům když se před ním náhle objevily tři krásné bohyně. Héra, manželka vládce bohů Dia, Athéna, bohyně moudrosti a ochramtelka statečných a válečníků, a Afrodita, bohyně krásy a lásky. Paris při pohledu na bohyně úžasem oněměl. Bohyně Héra mu podala zlaté jablko a řekla:
„Paride, rozsuď náš spor. Přeme se o zlaté jablko. Má je dostat ta nejkrásnější z nás. Dobře se na nás podívej a pověz, které z nás jablko patří. Dáš-li jablko mně, staneš se vládcem nad celou Asií, nejmocnějším panovníkem na celém světě."
Athéna se usmála a řekla:
„Když dostanu jablko já, budeš nejslavnějším vojevůdcem všech dob. Vyhraješ každou
............... válku a nepřátelská města ti budou sama otvírat
brány, jakmile se k nim s vojskem přiblížíš." Afrodita řekla sladkým hlasem: „Dáš-li jablko mně, slibuji ti ženu tak krásnou, že krásnější neviděl svět." )    Paris okamžik zaváhal a pak podal zlaté jablko bohyni Afrodite. Tím si rozhněval bohyni Héru a Athénu a rozhodl o svém osudu i osudu města Tróje.
V městě se zatím chystala slavnost a veliké závody. Pastýři poslali Parida do města, vedl k.slavnostem býká. A protože byl mladý, silný a odvážný, přihlásil se k závodům také a zvítězil.
Král Priamos dal vítěze zavolat k sobě a vyptával se ho, odkud přichází. Paris ochotně vyprávěl králi své osudy a král poznal, že cizí mladík je jeho syn a nestaraje se o věštce, přijal ho náhrad.
Bohyně Afrodita na Parida nezapomněla. Zjevila se mu brzy a pravila:
„Jdu, Paride, splnit svůj slib. Zvolil sis za odměnu nejkrásnější ženu a já ti k ní pomohu. Nejkrásnější ze všech je Helena, žena spartského krále Meneláa. Její otec, Zeus, jí vdechl nadpozemskou krásu. Nemeškej a dej se do stavby lodi. Neopustím tě."
Paris podnícen bohyní začal stavět pevnou loď. Chystal se na cestu do Meneláova království. Otec Priamos zarmoucen pozoroval Paridovy přípravy na dalekou plavbu. Věštci se Paridovy cesty děsili a viděli v ní počátek zkázy, která postihne všechny. Mamě se snažili král i královna, sourozenci i věštci odvrátit Parida od jeho úmyslu. Neustal ve stavbě lodi a sama bohyně Afrodita mu při ní pomáhala.
Konečně se kýl lodi dotkl vln a červená příď .se vřízla do hladiny. Paris ujel se svými plavci navzdor všem výstrahám, prosbám a věštbám. Afrodita se postarala o příznivý vítr a loď s napjatou plachtou letěla po vlnách jako okřídlená.
Spartský král Meneláos přijal hosta ze vzdálené Tróje přívětivě a pohostil ho. Afrodita přivedla Paridovi do cesty Meneláovu ženu Helenu, Paris sejí zalíbil a ona se zalíbila jemu. Paris odvrhl zákony pohostinství, které jsou milé i bohům, a unesl v noci Helenu na svou loď. Plavcům se rozbušilo srdce, když ji spatřili. Bylo jim, jako by sestoupil na loď stříbrný měsíc z oblohy. Tak zářila její bílá krása. Loď brázdila noční tmu a bohyně Afrodita ji vedla k trojským břehům.
Jakmile král Meneláos zpozoroval Paridův zločin, vyslal posly do všech stran, aby vyzvali řecké hrdiny na válečnou výpravu proti Tróji, Celou zemí se ozývalo chřestění zbraní, zkoušelo se ostří mečů, napínaly se tětivy luků, chystaly se přilbice, v přístavech se zakusova-Iy sekyry do vonného dřeva, stavěly se nové lodi, přitesávala vesla, chystaly plachty. Řekové opouštěli své domovy, ženy a děti, matky a otce a odcházeli do Aulidy, kde se shromažďovalo vojsko i loďstvo.
Do války vytáhl i ithacký král - statečný a lstivý Odysseus, také hrdina Achilleus, díky své matce, mořské víle, nezranitelný.
V Aulidě se sjelo na dvanáct set řeckých lodí. Vrchním velitelem loďstva se stal král Agamemnón, bratr krále Meneláa. Před vyplutím se hrdinové shromáždili a obětovali nesmrtelným bohům pod velikým platanem.
Příznivý vítr rozčeřil moře a opřel se v plachty. Řekové vypluli z přístavu. Přiblížil se den, kdy trojské hlídky spatřily z městských hradeb stěžně a plachty nepřátelského vojska. -
Řekové vytáhli válečné lodi na břeh, postavili tábor a obehnali jej náspem. Každý den vyjížděli Řekové na válečně výpravy do okolí Tróje a do tábora se vraceli s bohatou koristí. Město Trója vsak odolávalo všem řeckým útokům.
Po devět let války kolísalo vítězství mezi Trojany a Řeky, po devět let plakaly v Tróji vdovy pro své padlé a asijská půda lačně pila řeckou krev.
Až jednou se Odysseovi podařilo zajmout trojského věštce. Vynutil na něm věštbu, jak by mohli Řekové dobýt Tróje. Dověděl se, že je třeba přivézt před Tróju další válečníky. Trója však odolávala i desátý rok.
Když nepomáhala síla a zbraně hrdinů, napadla Odyssea lest. Převlékl se za žebráka, vloudil se do města a celé je prošlídil. Setkal se i s Meneláovou manželkou Helenou, která toužila dostat se zpátky do vlasti. Po návratu do tábora poručil postavit ohromného dřevěného koně. V dutém koni se skryl Odysseus s největšími řeckými hrdiny. Ostatní spálili tábor, vstoupili do lodí a odpluli, jako by se vzdali obléhání. Neodpluli však daleko. Ukryli se za nedalekým ostrovem.
Trojane s radostí pozorovali odchod řeckého vojska. Ústa podávala ústům veselou zprávu o konci dlouhé války. Brány Tróje se otevřely a obyvatelé vyšli na pobřeží. Obcházeli obrovského dřevěného koně a divili se mu. V pobřežních skálách objevili také jednoho Řeka, kterého tam Odysseus lstivě zanechal. Řek padl na kolena a volal:
„Nezabíjejte mě, dobří lidé! Jen taktak jsem unikl Řekům. Chtěli mě obětovat bohu moří Poseidonovi, aby měli šťastnou plavbu do vlasti. Toho dřevěného koně vám postavili na rozkaz bohů jako dar městu Tróji."
Trojane Řekovi uvěřili. Jen trojský kněz Laokoon cítil, že kůň přinese městu zkázu, a varoval před ním:
„Nevěřte Řekům, nevěřte Danaům! Shoďte danajský dar do mořských vln, postavte hranici, upalte jej! Neberte koně za hradby města!"
Na jeho křik se vyvalili z mořských hlubin dva nešTwnTTXäai a~pnpiazm se k nemu. Ovinuli slizkými těly kněze i jeho syny a zardousili je. Osud určil městu zkázu.
7~       Trojane viděli v Laokoontově smrti boží soud a bez váhání vtáhli dřevěného koně do Tróje. Hostinami a slavnostmi skončil den a město ulehlo ke klidnému spánku. V nočním tichu vyšla na hradby Helena a dala Řekům na moři hořící pochodní smluvené znamení k návratu. Z útrob dřevěného koně vystoupili • hrdinové a otevřeli městské brány vojsku, které opět zakotvilo u trojských břehů.
Řinčení zbraní, křik a plameny probudily trojské spáče. S očima zastřenýma ještě snem chápali se zbraní. Boj vstoupil do města a navštívil každý dům. Město hořelo ze všech stran a ve světle oslnivých požárů sváděli Trojane marnou bitvu. Padl i starý král Priamos a skoro všichni z královské rodiny. Helenu si Meneláos odvedl na svou loď. Město lehlo popelem a popel se smísil s krví Trojanů a Řeků.
Skončila trojská válka a nikomu nepřinesla dobro. Trojane leželi mrtví v troskách domů a jejich ženy a děti odvlekl vítěz do otroctví. Předčasně jásali Řekové nad pádem Tróje. Jen málo z těch, kdo ušli smrti, uzřelo daleký rodný.kraj. Válečnou kořist, zlato i stříbro, pohlcovaly bouřlivé vlny i s loděmi a š plavci. Kdo po bludné pouti doplul domů, nalézal místo svých milých často jen hrob. Jako cizinci se vraceli hrdinové do vlasti a synové nepoznávali tvář vracejících se otců a ženy marně hledaly v tvářích starců drahé rysy svých mužů. Skončila válka, a zlo, které zrodila, kráčelo dál.
Z knihy Staré řecké báje a pověsti
Miroslav Holub
Stručná úvaha o potopě
Byli jsme odkojeni představou, že potopa jest, když voda stoupá přes všecky meze, zaplavuje luhy i háje, pahorky i prahory, místa přechodného i trvalého pobytu,
takže
mužové, ženy, zasloužilí starci
i dítka kojeůátka, jakož i zvěř polní a lesní,
žoužel a pišišvořL
tísní se na zbylých skalinách
poklesajících do ocelových vln.
A jen nějaká ta archa... a jen
nějaký ten Ararat... Kdo ví.
Zprávy o příčinách potop se podivně
různí. Sama historie pak jest věda,
založená na špatné paměti.
Takový způsob potopy berme na lehkou váhu.
Skutečná potopa
vyhlíží spíše jako louže. .
Jako něco bahna ve vůkolí.
Jako sáknoucí necky.
Jako ticho.
Jako nic.
Skutečná potopa jest, když nám jdou
bublinky od úst,
a my si myslíme, že to jsou
slova.
Ze sbírky Naopak
Žvahlav
Bylo smažno, lepě svlhK tlové se batoumali v dálnici, chrudošní byli borolové na mamné krsy žárnící.
«Ó synu, střež se Žvahlava, má zuby, drápy přeostré;, střež se i Ptáka Neklava, zuřmící Bodostrel*
Svůj chopil vorpálový meč, jímž lita soka vezme v plen, pak used v tumtumovou seč a čekal divišlen.
A jak tu vzdeskné mysle kies, sam Žvahlav, v očích plameny, slét hvízdne v tulížový les a drblai rameny.
Raz dva i Raz dval A zas a zas vorpálný meč spěl v šmiku a let. Žvahlava hfavu za opas a už galumpal zpět.
«Tys zhubil strastna Žvahlava? Spěš na mou hruď, tys líten rek!» «Ó rastný den! Avej, ava!» Ves chortal světný skřek.
Bylo smažno, lepě švihlí tlové se batoumali v dálnici, chrudošní byii borolové na mamné krsy žárnící.
Jaroslav Císař
(30. léta 20. století)
Tlachapnud
Je svačvečer. Lysperníjezcieni Se vířně vrtáčejí v mokřavě. Vetchaří hadroušci jsou roztruchleni A selvy syšti tesknoskuhravě.
„Střež se, střež Tlachapouda, milý synu, má tlamu zubatou a ostrý dráp. Pták Zloškrv už sé těší na hostinu, Vzteklíte číhá na tě Pentlocliňap."
Meč Šaršoun vytrh, pevně sevřel v dlani
A v lese stopoval ty chvostnalce. Pak pod strom rumtum used v zadumání A hotovil se k divé šarvátce.
A když tak zachmurděně odpočíval,
Tu z huňatého lesa Tlachapoud Tam vtrhl šumohvizdně jako příval A s vriíoukáním chtěl ho napadnout.
Ráz naráz sekal, šmik! Šmik! V stínu stromů Šaršounem mával stále lítěji, Až hlavu uťal mu a potom domů Se harcoslavně vrátil s trofejí.
„Pojď na má prsa, však to byla túra s tim Tlachapoudem, chlap jsi od kosti. Oj nádhemajs, oj bašta. Hoja! Hurá!" A pochruchňával samou radostí.
Je svačvečer. Lysperní jezeleni Se vířně vrtáčejí v mokřavě. Vetchaří hadroušci jsou roztruchleni A selvy syšti tesknoskuhravě.
Aloys a Hana Skoumalovi (60. léta 20. století)
HROMOPLKIE
Jasřilo; poplaslizná tklova kruťcupila se v trámavě: priivratná byla bokřavova, můrnící hledavě.
„Hromoplka se, synu, střež! Čelistí chňapných drápů šrmka! Klepldep-péřatce dravce, též, Supteřva plundrožvyka!"
Vorpalný meč svůj v ruku vúal: pátral po chvastovzácném soku — pod Tamtam-stromem popostál. pohroužen, šetře malných kroků.
Jak úvratno na mysli měl, Hromoplk, bulvy očí vzňaty, mechpřítmým lesem funě spěl, hromumlaje si k němu chvaty!
Raz dva! Tak dál! Skrznaskrz ťal! Zazkřištěl vorpálový břit. Aj, mrtev — jeho hlavu vzal běsoklusem zpět, hbit.
„Hromoplka žes skolil přec? Spéš v náruč mou, prozářily symi! Žúžasný den! Toť věc! Jak sen!" hihňal se radobdivné činu.
Jasřilo; poplaslizná tklova krafcupila se v trámavě: průvratná byla bokřavova murnící hledavě.
Václav Pinkava (počátek 21. století)
JABBERWOCKY
'Twas brillig, and the slithy toves Did gyre and gimble in the wabe: All mimsy were the borogoves, And the mome raths outgrabe.
"Beware the Jabberwock, my son! The jaws that bite, the claws that catch! Beware the Jubjub bird, and shun The frumious Bandersnatch!"
He took his vorpal sword in hand: Long time the manxome foe he sought — So rested he by the Tumtum tree, And stood awhile in thought.
And, as in uffish thought he stood, The Jabberwock, with eyes of flame, Came whiffling through the tulgey wood, And burbled as it came!
One, two! One, two! And through and through The vorpal blade went snicker-snack! He left it dead, and with its head He went galumphing back.
"And, hast thou slain the Jabberwock? Come to my arms, my beamish boy! 0 frabjous day! Callooh! Callay!" He chortled in his joy.
Twas brillig, and the slithy toves Did gyre and gimble in the wabe; All mimsy were the borogoves, And the mome raths outgrabe.
Lewis Carroll