a manifesty potilJckýcft doktnn, ale takt na film, rozhlas, masová média a obecné na Každodenní život. Podle Blorha obsahu|r ideologie utopický rozmer, v němž dlskurzy. přttdstavy a ťlsla vytvare|l obrazy lt»pSré ji určovaly. Kritičtí teoretici analyzovali všechny kulturní artefakty v kon-ii-xtu industriálni organizace, kde zprostředkované objekty vykazují stejné rysy jako ostatní produkty masové výroby: 'komodinkaci, standardizaci a zma-sovéní. Podle Jejich názoru měl kulturm' promysl specifickou funkci spočívající v zajištění ideologické legitimizace kapitalistické společnosti a v integraci jedinců do jejího způsobu života. V centru trávení volného času v průmyslové společnosti stojí masová kultura a komunikace Jako nástroje socializace a jako zprostředkovatelé politické reality. Proto je bylo možné považovat za hlavní Instituce moderního života s řadou ekonomických, politických a kulturních účinků. Kritičtí teoretici jako jedni z prvních zkoumali dopady konzumní společnosti na třídy, jež mely být podle marxismu nástrojem revoluce. Zkoumali, jak spotřeba a kulturní průmysl působí při stabilizaci kapitalismu. Proto také hledali nové činitele a modely politické emancipace, které hy mohly sociální V$d£ posloužit jako normy. S pojmem kulturního průmyslu byli nejtěsněji spjati dva teoretici: Walter •Benjamin a Theodor 'Adorno. Přestože Benjamin formálně k frankfurtské Skote nepatřil, měl na ni podstatný vliv a byl těsné spjat s duchom její práce. Nejprve so zaměříme na jeho dílo. Walter Benjamin: masová kultura a úpadek „aury" Benjamin působil ve dvacátých a třicátých letech 20. století v Berlíně a v Paříži a v nových technologiích kulturní produkce, napríklad ve fotografii, filmu a rozhlasu rozeznal relativně sociálně 'emancipační aspekty. Benjamin byl jedním z prvních radikálních kritiků, který se pozorně zabýval kulturou masových médií a zhodnotil jejich komplexní povahu a Účinky. Ve svém proslulém ■•seji z roku 1936 „Umělecké dílo ve věku technické reprodukovatelnosti" (Oas Kunstwcrk i m Zeitaltor soiner technischon Roproduziorbarkolt) si Benjamin všiml, jak nová masová média nahrazují starší formy kultury. Masová reprodukce fotografie, filmu, nahrávek a publikací nahradila aspekt původní jedinečnosti nebo magické „aury" uměleckého díla z dřívějších dob. Benjamin 224 byl přesvědčen o tom, že masová komunikace, osvobozená od aury výlučnosti vysoké kultury, může do jisté míry kultivovat více kritických jedinců schopných posuzovat a analyzoval svůj svět. stejně jako sportovní fanoušci mohou rozpitvat a ocenit sportovní činnost. Tvrdil zejména, že zpracování překotného sledu filmových obrazů pomohlo naučit jedince lépe odolávat bouřlivému přívalu zážitků v industrializovaných městských společnostech. Současné vSak zůstával velmi kritický k produktům a funkcím kulturního průmyslu. Vůči Široké Skále možností kultury však zaujímal méně negativní postoj než někteří jiní příslušníci frankfurtské Školy. Ve spolupráci s plodným německým dramatikem Bertoldem *Brechtem psal Benjamin filmové scénrfŕo a rozhlasové hry a snažil se využít média jako orgány společenského pokroku. V eseji .Umělec jako výrobce" (Der Autor als Produzent. 19341 Benjamin tvrdil, fa radikální kulturní tvůrci by měli změnit funkci aparátu kulturní produkce, měli by proměnit divadlo a film ve fárům politického osvícenství, které sahá za hranice Čistě „kulinářského" potěšení obecenstva. Bertold Brecht pracoval ve stejném duchu jako Benjamin a ve svých pojednáních o teorii rozhlasu předjímal internet: volal po proměně aparátu vysílání z jednosměrného přenosu v interaktivní formu obousměrné nebo mnohoknnálové komunikace (srov.Silberman 2000. s.41 a dále). Benjamin chtěl podporovat radikální mediiilní politiku orientovanou na opoziční kulturu. Uvědomoval si vsak. že média, jako je film. mohou mít i konzervativní účinky. Ztrátu „aury" tradičních uměleckých děl a vysoké kultury považoval za progresivní jev a připouštěl. >c lilm může například prostřednictvím detailních záběrů přispět k fetiSlzacI jistých hvězd a obrazů a vytvořit tak nový typ ideologické magie založené na kultu slavných osobností. Benjamin také rozvíjel jedinečný přístup ke kulturní historii. V mikrolo-glcké historii Paříže 19. století, známé jako Passagenwcrk. analyzoval Úpravy výkladních skříní, křižovatky ulic. fasády domů a bohémské subkultury ve snaze objasnit obecnější obrysy francouzské metropole. Nedokončený projekt je dokladem Benjaminovy fascinace drobnostmi každodenního života spotřebitele. V této oblasti Benjamin čerpal Inspiraci od dadaistických a surrealistických básníků a malířů (Benjamin. 1925-1939; viz také Buck-Morss, 1977. 1989). Theodor Adorno a Max Horkheimer Dialektik der Aufklärung Adorno a Horkheimer reagovali na Benjaminův optimistický obraz masových médií ve své vlivné a hluboce pesimistické knize Dialektik der Auflilärung. která poprvé vyšla v Německu v roce 1947 (podle rukopisu z roku 1944). 225 Tvrdili, že systém kulturní výroby, jemuž dominuje film, rozhlasové vysílání, noviny a časopisy, je ovládán inzercí a komerčními imperatívy, které slouží konzumnímu kapitalismu. Načrtli představu dějin od starovekého ňecka až do současnosti a tvrdili, Žn rozum a "osvícenství se proměnily ve svůj opak a že z nástrojů pravdy a osvobození se staly nástroje dominance. Pod tlakem societálnfch systémů se rozum stal instrumentálním, lidské bytosti redukoval na zprodmělnělé věci a přírodu na vyčíslitelné veličiny. Takové způsoby abstrakce umožnily védô a technice rychlý rozvoj, ale současno vytvořily morální prázdnotu, jež vedla k sociální psychóze a vyvrcholila koncentračními tábory fašistického a sovétského komunistického režimu. Věda a technika vytvořily nástroje vyhlazování, kultura degenerovala v masovou zábavu a demokracie se zhroutila ve faáismus založený na masové podpoře charizmatických vůdců. Tato zvrácená „dialektika osvícenství" vedla jedince k tomu. aby ovládli svoje tela, zřekli so svých nojniternějších potřeb a přání a nechali se pohltit systémem, který z nich vytvořil pasivní vykonavatele války a perzekucí. Ačkoli se mnozí kritici domnívali, že Adorno a Horkluwncr se příliš soustředili na ideu manipulace a podvodu na masách, jejich přístup presto přináší důležitý koroktiv populistických přístupů k mediální kultuře, ktoré mají sklon zlehčovat způsoby, jimiž média uplatňují moc nad publikom a vyvolávají konibrmistické chování (viz diskuse v: Kellner, 1989a, 1995). Moli bychom také uvést, že v ostré kritice osvícenského scientismu a racionalismu Adorno a Ilorkhoimor obvinili také marxismus z jisté mfry „dialektického osvícenství". Podle jejich názoru i marxismus, přinejmenším ve svých reduktivn/ch a dogmatických formách, ve své oslavě „socialistické výroby" a „pokroku" potvrzoval primát práce a instrumentálního rozumu. Po druhé svétové válce se Adorno a Horkheimer vrátili do Frankfurtu, aby obnovili Ostav pro sociální výzkum, zatímco Herbert Marcuse, Leo Lôwenthal a další zastali ve Spojených státech. V roce 1966 Adorno uveřejnil zásadní práci o filozofické metodě. Negativu Dialektik, v níž chtěl očistit Hogelovo pojetí jednoty a dialektického boje protikladů jako logického hnacího motoru historických změn. Adorno poskytl kvalifikovanou podporu tomu, co Marx označil jako Hcgelovu "idealistickou reiiikaci materiální základny sociálního života. Adorno měl za to, že sleduje Hegelův princip dialektického „negativismu" způsobem, jemuž se sám Hegel zpronevěřil podporou pruského národního státu jako nejautentičtčjšího činitele sociální sounáležitosti. Negativita znamenala pro Adorna odhalování nerovnosti mezi údajnými ideály společnosti -ideály volnosti, rovnosti a bratrství - a samotnou skutečností sociální represe. Znamenala poukazování na diferenci - Adorno používal výraz „non-idon-(ita" - mezi pojmy a věcmi nebo mezi hodnotami a idejemi na straně jedné a materiálním stavem věcí na straně druhé. Ve své poslední zásadní práci Estetická teorie (Astotische Thoorio, 1970) použil Adorno tuto koncepci při vysvětlení 'modernistického umění jako možného nositele pravdy a pončdúl o „systému iluzí", jímž byl konzumní kapitalismus. Adorno prohlašoval, že v modernistickém uměleckém díle - Jako příklady uváděl práce experimentálních skladatelů, jako byli Arnold Schoenberg a Alban Borg, a avantgardních spisovatelů a dramatiků, jako byl Samuel Beckett-je možné rozpoznat způsob estetického prožitku, který vrhá světlo na to, jak kapitalistický konzum redukuje niterné smyslové prožitky na čistě funkční tělesné uspokojeni. V tomto období se frankfurtští teoretici účastnili častých metodologických a podstatných debat se stoupenci jiných sociálních teorií. Nej nápadnějším příkladem je výbor textů The Positivist Dišpute in Germán Sociology, který Adorno uspořádal v roce 1969. V této práci kritizovali frankfurtští teoretici empiričtější a kvantitativnější přístupy k sociální teorii, zejména *Popperovo pojetí empiricismu a hodnotově neutrální vědy. Proti Popperovi obhajovali své vlastní spekulativnější a víco politizované pojetí sociálního výzkumu. Jürgen Habermas: emancipace a veřejná sféra .lürgen Habermas, který byl Adornovým a Ilorkheimerovým žákem, vytvořil v šedesátých letech objemný soubor prací založených na hegelovsko-márxis-tlckých idejích, V následujících odstavcích se budeme zabývat jeho ranými pracemi. Jeho pozdější práce ze sklonku sedmdesátých let a z pozdější doby, kdy se postupně odklonil od marxismu, jsou probírány ve 13. kapitole na s. 368. Kromě toho se ve 4. kapitole na s. 180 věnujeme Habermasovýrn spisům o hermeneutice. Ve své průkopnické knize Strukturwandel der Öffentlichkeit (1962) Habermas historizoval Adornovu a Horkheimerovu analýzu kulturního průmyslu. Ukázal, že buržoázni společnost na sklonku 18. a v 19. století se vyznačovala vzestupem *„vcřojné sféry", která stála mezi občanskou společností a státem a působila jako prostredník mezi veřejnými a soukromými zájmy. Příslušníci středních tříd mohli utvářet veřejné mínění, vyjadřovat své potřeby a zájmy a současně ovlivňovat politickou praxi. Buržoázni veřejná sféra umožnila vznik demokratické diskuse a mínění, které odporovalo státní moci a mocenským zájmům utvářejícím společnost. Našla svůj výraz v počerných literárních salonech a kavárnách, novinách a vydavatelských domech, které vzkvétaly v Hvropě 18. století. V dalších kapitolách své knihy Habermas analyzoval přechod od osvícenské a liberální veřejné sféry, která pomohla uskutečnit americkou a francouzskou 226 227 MOtlFRMI SOCIÁLNI TEORIE revoluci, k veřejné sféře ovládaní médii ve vývojové fázi, kterou nazývá „kapitalismus státního blahobytu a masové demokracie". Ve shodě s Adorncm a Hofkhotmcrcm se domníval, že tento proces dokládá skutečnost, že verejné sfary se zmocnily obří korporace a proměnily ji / místa racionální debaty v místo manipulující spotfeby a pasivity. Veřejné mínění se presunulo od kritického souhlasu vyrůstajícího r diskuse a přemítání k umrle vijkomtruovanrmu souhlasu založenému na zásazích mediálních odborníku a na průzkumech veřejného mínění. Podle llahermasova názoru se účast Jedince na veřejné diskusi roztříštila a proměnila v politické představení, při němž občané--konzumenti pasivné přijímají zábavu a informace. Občané se stávají diváky mediálních prezentací, které redukují publikum na příjemce zpráv a novinek. Habermasovi kritici tvrdili, že má sklon idealizovat veřejnou sféru 18. století - staví se nevšímavé k lomu. že vytěsňovala některé hlasy - a zanedbávat různé lidové a ženské veřejné sféry, které existovaly souběžné s buržoázni třídou (viz studie v: Calhoun, 1992. a Kellner. 2000). Přesto však Hahermas správně poukazuje im to. že v období revolucí v 1K. století skutečně vznikla veřejná sľérn a umožnila přinejmenším některým cleními občanské společnosti podílet se na politické diskusi n organizovat hoj proti nespravedlivé státní moci. Habermas poukazuje ttn stále významnější tliohu médif v politice a na to. jak komerční síly kolonizujf tuto sféru s cílem prosadit svoje zájmy. Habermasova osobitá verze kritické teorie zavedla prvky lingvistické filozofie a empirické sociologické teorie, které starší členové frankfurtské Školy ignorovali. Ve svém druhém velkém pojednání k'rkenntnis und inieresse (1968) rozlisoval mezi tím, co označoval jako tři typy „kognitivních zájmů" ve vědě: (I) „technický" zájem 0 ovládania objektivní kauzální vědění, který se uplatňuje v přírodních vědách; Í2| „praktický" zájem 0 hermeneutické historické porozumění, který se uplatňuje v humanitních vědách; a nakonec Kil '„emancipační" zájem soustředěný na kolektivní sociologické sebepoznání. který se uplatňuje v kritických sociálních vědách. Habermas byl přesvědčen, že emancipační zájem kritické sociální vědy spojuje dohromady zájem přírodních věd o kauzální vysvětlení se zájmem humanitních věd o historické a interkulturní porozumění. Podle jeho modelu se kritická sociální věda domnívá, že teoretické ideje skutečného poznání sociálního života jsou vnitrně svázány s praktickým usilováním o spravedlnost, v politickém životě. Příkladem tohoto pojetí emanripačního sociologického vědění bylo podle ilabermase Marxovo pojetí kritiky ideologie a *l:reudovo pojetí psychoanalýzy jako prostředku, který překonává represivní patologické formy vědomí. Marxistická kritika ideologie i freudovská psychoanalýza představovaly formy kognitivního osvobození od donucovacích a iluzorních struktur komunikace. 220 I Od sedmdesátých let vsak Habermas ve svých dílech ustoupil od některých ústředních prvků této teze. NejzřetelnějSÍ roztržka s frankfurtskou školou se objevila ve dvousvaAové práci Theorh1 des kotnmunikalifen fiandetns (1981a. !9Klb). kterou st- budeme podrobně zabýval, ve \ '.\, kapitole. Západní marxismus od Šedesátých let de současnosti Při pohledu na oblast kritické teorie je patrná jistá různorodost projektů, které jen volně spojuje zájem o interdisciplinární analýzu a o radikální sociální kritiku. V Šedesátých letech 20. století začala být kritická teorie doplňována 0 novější formy marxismu a také o akademičtější formy úvah. V tomto období se objevily čtyři zřetelné myšlenkové proudy. Prvním z nich je práce Ilerberla *Marcuse ve Spojených státech. Druhým je rozrůstání 'existencialistického a autonomistického marxismu ve Francii a v Itálii. Třetím je zrod '„štrukturalistického* a „analytického" marxismu v sedmdesátých letech. Čtvrtým je vzestup „kullurálufch studií" ve Velké Británii a v USA, který nastal na sklonku sedmdesátých let. Postupně se budeme zabývat každým z těchto čtyř proudů. Herbert Marcuse: Jednorozměrný člověk Herherl Marcuse byl jedním z prvních členů frankfurtské Školy. V roce 1934 emigroval do ISA. za druhé světové války pracoval pro americkou výzvědnou službu a potom působil na ministerstvu vnitra. Po válce zůstal v USA. věnoval se akademické dráze a v Šedesátých letečtí se / něj slal guru americké nové levice. Vzděláním byl filozof a jeho první kniha lleason and Rvvolulion (1941) uvedla anglicky mluvicí čtenáře do Hegelova dialektického myslení a pojednávala o jednotě teorie a praxe, .leho dalSí kniha, fcros and Civilization z roku 1955, kombinovala marxismus s Frcudovýml psychoanalytičky mi myšlenkami. Marcuse v tomto textu kladl důraz na různorodé sexuální osvobození, na hru, utopickou touhu a kultivaci estetického éiosu. Předjímal tak kontrakulturu Šedesátých let. V knize Jednorozměrný řlovčk (One-dimensional man. 1964) Marcufi* rozvíjel teorii o úpadku revolučního potenciálu v kapitalistické společnosti a o vývoji nových forem sociální kontroly. Marcuse tvrdil, že „rozvinutá indus- 223 Od sedmdesátých lot vsak Habermas ve svých dflech ustoupil od některých ústředních prvků této teze. NejzfetolnéjSi roztržka s Frankfurtskou školou se objevila ve dvousvazkové práci Theorir drs kommnnikativen llandfílns (19Xla. 1981b). kterou se budeme podrobne zabývat ve 13. kapitole. Západní marxismus od šedesátých let do současnosti Při pohledu na oblast kritické teorie je patrná jista různorodost projektů, které jen volne spojuje zájem o interdisciplinární analýzu a o radikální sociální kritiku. V Šedesátých letech 20. století začala být kritická teorie doplňována o novější formy marxismu a takt1 o akademičtější formy tlvah. V tomto období se objevily čtyři zřetelné myšlenkové proudy. Prvním z nich je práce Ihrberta *Marruse ve Spojených státech. Druhým je rozrůstání 'existencialistického a autonomistického marxismu ve Francii a v Itálii. Třetím je zrod '„štrukturalistického" a. „analytického" marxismu v sedmdesátých letech. Čtvrtým je vzestup „kulturálnfdi studií" ve Velké Británii a v USA. který nastal na sklonku sedmdesátých let. Postupní' se budeme zabýval každým z těchto Čtyř proudů. Herbert Marcuse: Jednorozměrný člověk llcrbert Marcuse byl jedním /. prvních členu frankfurtské Skúly. V roce I9H4 emigroval clu l SA. za druhé svAlové války pracoval pro americkou výzvednou službu a potom působil na minislerstvu vnitra. Po válce zůstal v USA, venoval se akademické dráze a v Šedesátých letech se z néj stal nuru americké nové levice. Vzděláním byl filozof a jeho první kniha Reason mul Havolittion (1941) uvedla anglicky mluvící čtenáře do ilegolova dialektického myslení a pojednávala o jednote teorie a praxe, Jeho další kniha. Eros and Ovilizalion i. roku 1955, kombinovala marxismus s Freudovými psychoanalytickými myšlenkami. Marcuse v tomto textu kladl důraz na různorodé sexuální osvobození, na hru. utopickou touhu a kultivaci estetického étosu. Předjímal tak kontrakullurti Šedesátých let. V knize Jednorozměrný člověk (One-dlmensional man. I964) Marcuse rozvíjel teorii o úpadku revolučního potenciálu v kapitalistické společností a o vývoji nových forem sociální kontroly. Marcuse tvrdil, že „rozvinutá indus- 229 Ulální společnost" vytváří falešné potřeby, které vážou jedince k současnému systému výroby a spotřeby. Podle této argumentace kultura masových médií, reklama, průmyslový management a liberální diskurz reprodukují stávající systém a pokoušejí v> potlačit kritiku a opozici. Výsledkem jo Jednorozmerný" svet mySlení a chování, z nčjž se začíná vytrácet schopnost kritického myšlení. Marcuse zde zpochybnil dva základní předpoklady ortodoxního marxismu: myšlenku proletariátu jako spolehlivého zdroje revolučního odporu a myšlenku nevyhnutelnosti zhroucení kapitalismu. Marcuse nespatřoval revoluční sílu výhradné v dělnické třído, ale za zdroj opozičního myslení a rhování považoval spíše nejednotné síly menšin, radikální inteligence a lidí stojících na okraji vyznačující s tím, co nazýval „velké odmítnutí". Když stará levice doktri-nářsky l puritánsky přijala sovětský marxismus, nová levice pod Marcusovým vlivem spojila kritický marxismus s myšlenkami zastupitelské demokracie a s otevřeností vůči různým pluralitním spojenectvím; přijala sociální hnutí související s otázkami rasy, pohlaví, sexuality, míru a Životního prostredí. Marcuse neúnavné kritizoval „rozvinutou industriálni společnost" s průvodním militarismem, rasismem, sexisniem, imperialismem a násilným koloniálním vměšováním do záležitostí rozvíjejících se zemí takzvaného třetího svéta lviz také Marcuse !%N. 1969. 1998a. I998bi Francouzský a italský marxismus ..Fxisleneialistieký marxismus" se rozvíjel ve Francii v padesátých a šedesátých letech pod vlivem Jeana-Pauta 'Sartrn a spojoval v sobe filozofii, politiku a literární teorii lviz drile Posut, 1975), Míxistencialistický marxismus vycházel ze Sarlrova pojetí svobody a soustředil se na utrpení a touhy konkrétních Jedinců, na které pohlížel jako na zranitelné a smrtelné bytosti. Ve své iti Ctitique de la raison dlatectique l19f>0) spojil begelovsko-marxistické pojmy odcizení a třídního vedomí s vlastní existencialistickou filozofií etické svobody autonomního lidského subjektu. Socialismus z tohoto pohledu umožnil opětovné sloučení „třídy o sobe" s „třídou pro sobe" neboli, řečeno s Hogelem. spojení „ducha" a „existence". Ve stejném období se Sartre zastával doktríny Frantze *Fanona o revolučním násilí utiskovaného lidu v alžírské válce za nezávislost proti Francii. Sartre vyvolal značnou polemiku a slnl se terčem kritiky francouzského liberálního sociálního filozofa Raymonda 'Aréna. V kvčtnu roku I9Í>H ovládli radikální studenti pařížské univerzity a spojili se s dělník-, v generální slávce, která otřásla samolibostí rozvinuté kapitalistické společnosti, presvedčené o vlastní odolnosti vůči nepokojům a protestům. Francouzští aktivisté roku 1968 našli inspiraci v neomarxistických myšlenkách 230 _____7 tAPAPNl MARXISMUS •fenomenologického teoretika llcnrlho •l.efcbvra (1947. 1974), který siejno jako Bloeh rozvíjel kritiku každodenního života. Dalším podnětem M stíila práce Guy •Dnbordit, který byl autorem knihy The Society oflhe Spectacle. (I 967) a ústřední postavou anarchistického slluacionistlckého hnutf, ktorí prosazovalo revoluční alternativy spotřebitelského eskapismu a okázalého odvrácení od bídy. V líto dobr se mnoho mladých francouzských intelektuálů přiklonilo k novým formani marxismu. Byli mezi nimi I Jean Raudrillard a Jean-ľraiicois *Lyotard. Ten se později stal součástí *posLstrtikturalistického ■ 'postmodernistického hnutí, jez překročilo hranice marxismu. Baudrillar-dovy raní práce, ovlivněné Georgem 'Bataillein a dalšími nekonformními mysliteli, rozvíjely neomarxistickou kritiku konzumní společnosti a zkoumaly různé utopické alternativy (vfce viz Kellner. 1989b). V sedmdesátých lotech vínk Baudrillard prohlásil, že zrod nové posiinoderniťy vyžaduje zcela jiné formy teorie a politiky a rozesel se s marxismem (další rozbor Baudrillardovy práce najdete ve 12. kapitole na s. 350). V Itálii se v sedmdesátých letech vyvinula forma marxismu označovaná Jako „autonomistický marxismus" Soustředila se zejména kolem práce Antonia "Negriho (1976). Autonomistický marxismus usiloval o výtvorem* revoluční politiky mimo oficiální evropské komunistické strany, kleré považoval za zkompromitované reformistickými postoji. Ilarry Cleaver (1979) kritizoval frankfurtskou Školu a další formy západního marxismu za to. že zveličovaly moc kapitalistické hegemonie a podceňovaly sílu opozice dělnické třídy. Tento názor se objevuje i v knize Michaela Hardta a Antonia Ncgriho Empire 12000). která představuje rozpory ^lobalizace z hlediska logiky „říše* a zápasů „davu". Ilardl a Negr! představují zrod „říše" v podobe suverenity, hospodářství, kultury a zápasu, kleré otevírají nové tisíciletí nepředvídatelnému toku politických překvapení a nepokoju. Štrukturálni a analytický marxismus V reakci na existencialistický marxismus rozvinul Louis 'Allhusser Školu „štrukturalistického marxismu", která byla čásieřné. ovlivněna francouzskou 'štrukturalistickou teorií (budeme se jí zabýval v 9. kapitolo). Althussor byl členem francouzské komunistické strany a tvrdil, že marxismus poskytl ..vedecký" pohled na kapitalismus a umožnil revoluční přechod k socialismu. Vo svých knihách Pour Marx I1965) a /./re le Capital (19701 analyzoval vazby mezi strukturou hospodářství, státu a ideologie ve vztahu k materiálním podmínkám výroby, které byly v konečném důsledku určující silou všech oblastí sociálního života. Althussor. stejné jako f.ukács, představoval marxis- mus jako teorii „totality" kapitalistické společnosti a historie. Trval vsak na tom. že Marx ve svých pozdějších spisech o ekonomii dospél k ostré „opište-mologické roztržce" s Hegctem. Althusser podrobil zdrcující kritice všechny hegelovské a .idealistické" prvky, které pronikly do západního marxismu. Prosazoval to. čemu říkal „teoretická praxe", a zastával se relativní nezávislosti teorie na „Ideologických státních aparátech". Althusserova odnož marxismu ovlivnila mimo jiné slovinského teoretika Slavoje ftžeka, který kombinoval štrukturalistický marxismus s *l.acanovou psychoanalytičkou teorií (viz 8. kapitola, s. 251). Althusserňv vysoce abstraktní marxismus se stal předmětem kritiky zejména ze strany britského socialistického historika K. P. Thompsona (1978). V osmdesátých letech se vSak v anglicky mluvicím světe rozvinula další akademická forma marxismu, označovaná Jako „analytický marxismus". Stejné jako Allhusserovy práce také analytický marxismus bránil védu a empirický výzkum proti hegelovské idealistické filozofii. Vlivná práce (1. A. 'Cohena Kari Man's Theonj o/History: A Defense (1978) se zastávala striktné •funkcionalistického chápání historického materialismu. ,Jon *Elstcr v knize Making Sense o/Marx 11985) tvrdil, že Marxovu metodologii je možné pochopil jen z hlediska metodologického individualismu a *teorie racionální volby. Marxistické pojetí třídy a kapitálu je analyticky zpracováno v díle Hrika Olina Wrighta (1978) a Johna Roemera (1981), Cohen kladl důraz na Marxovo rozlišení mezi „výrobními silami a v/tahy", které se objevilo v Přvdmluvč ke kritice politické" ekonomie z roku 1859 (citujeme z ní na s. 78). Cohen se soustředil zejména na Marxovo tvrzení, že v určitých fázích vývoje výrobního způsobu začnou být výrobní síly „omezovány" výrobními vztahy. Podle (kmenová funk-rionalisticko-okonomického chápání Marxe dojde k revolučnímu přechodu k novému výrobnímu způsobu lehdy. když stávající výrobní vztahy již nejsou funkční a nestačí pro plynulé rozšiřování výrobních sil. Kapitalismus z tohoto pohledu rozbiji omezení starého feudálního řádu. Komunismus je zase ze své podstaty určen k lomu, aby rozbil kapitalistická omezení, jež stojí v cesté dalšímu rozvoji výrobních sil. Kulturélní studii ve Velké Británii a v USA: vliv marxismu Rozmanité přístupy, které se v anglofonním svété začaly označoval jako „kulturami studia", se poprvé objevily ve Velké Británii v šedesátých letech 20. století v dobé široce rozšírených sympatií vůči socialismu. Historické formy 231 232 analyzované v raných fázích britských kuituráiních studií v padesátých letech pojmenovaly poměry v období, kdy ve velké částí Evropy panovalo značné napětí mezi starší kulturou dělnické třídy a novějšími komerčními typy populární kultury vyvěrajícími z amerického kulturního průmyslu. Původní projekt kuituráiních studií, který rozvíjeli Richard *IIoggart, Raymond *Williams a E. P, "Thompson, se pokoušel uchránit kulturu dělnické třídy proti náporu komerční masové kultury. Thompsonovo zkoumání historie zápasů britské dělnické třídy a Hoggartova a Williamsova obrana kultury dělnické třídy byly součástí socialistického projektu, který považoval průmyslový proletariát 2a sílu působící ve prospěch rovnoslářské sociální změny. Williams a Hoggart podporovali projekty vzdělávání dělnické třídy a kulturální studia považovali za nástroj sociálního pokroku. Thompsonovy, Ilojígartovy a Williamsovy útoky na amerikanismus a kr> mercialismus na přelomu padesátých a šedesátých let byly částečně souběžné s ranou prací Frankfurtské školy. HritStí autoři však valorizovali dělnickou třídu, která byla podle názoru frankfurtské školy poražena evropským fašismem a neschopná zotavit se jako sjednocená třídní sila. O něco později se ve Velké Británii v Centru pro soudobá kulturální studia při University of Birmingham objevila druhá vlna kuituráiních studií, kterou vedl britský teoretik jamajského původu Stuart "líall Miall et al., 1980). Birminghamská škola navázala na Hoggartovu, Thompsonovu a Williamsovu tradici „kultury a společnosti* a na frankfurtskou Školu. Nakonec však otevřela cestu populističtéjší „postmoderně" v kuituráiních studiích. Birminghamštf učenci rozvíjeli řadu kritických přístupů analýzy a interpretace kulturních artefaktů (viz McGuigan, 1992; Kellner, 1995). Začali se soustředit na vzájemnou souhru vyobrazení třídy, genderu, rasy, etnické a národní příslušnosti v kulturních textech i v mediální kultuře. Jako jedni z prvních se soustředili na to. jak publikum aktivně interpretuje mediální kulturu v různých souvislostech, a analyzovali faktory, kterými se řídila Te-akce publika. Využili Gramsciho model hegemonie a kontrahegemonie a, určili prvky dominance i prvky rezistence, boje a kreativity, Stejně jako frankfurtská škola také britská kulturální studia dospěla k závěru, že masová kultura sehrála významnou roli při integraci dělnické třídy do stávající kapitalistické společnosti a že masový konzum představoval nový způsob kapitalistické hegemonie. Obě tradice současně určily síly odporu vůči kapitalistické společnosti a frankfurtští teoretici i časní předchůdci britských kuituráiních studií, zejména Raymond Williams, spatřovali ve vysoké kultuře, avantgardním výtvarném umění a literatuře kritické nástroje ke zlopšení politického vědomí. Na rozdíl od frankfurtské školy však pozdější britští autoři valorizovali prvky rezistence v populární kultuře médií a ve způsobu, jímž pub- 233 liktim užívalo mediální artefakty. Naproti tomu frankfurtská škola měla až na výjimky sklony považovat masovou kulturu za nediferencovaný a homogenizovaný nástroj dominance - a tento rozdíl později významně rozdělil obě tradice. Kromě studia kultury pracující třídy se birminghamská škola soustředila také na potenciál subkultury mládeže odolávat hegomonrum formám kapitalistické společnost). Britští badatelé sledovali, jak populární kultura umožnila osobitou identifikaci mládeže a jisté formy skupinové príslušnosti, jež mohiy potenciálně působil proti hegemonním formám. Studovali způsoby přizpůsobení se dominantní politické ideologii v oblékání a stylu bílých příslušníků střední třídy. Ukázali také, jak si různé subkulturu! skupiny mohou vytvořit vlastní styl a identitu a odolávat těmto formám. Poukázali například na černošské nacionalistické subkultury, na punkové hnulí a na asijské a jamujskn-britské formy etnického nesouhlasu (srov. Hall a Jofferson. 1976; Hebdlge, 19791. Naproti lomu v rané frankfurtské škole se kulturou mládeže jako podstauiou politickou silou zabýval jedině Marcuse. S kulturátními studii souvisí ještě jeden problém, a to žo sn jen vzácně zabývala modernistickými d avantgardními estetickými hnutími. Ve své snaze legitimizovat studium populární kultury1 projevovala sklon odvracet se od takzvané vysoké kultury a zanedbávat potenciálně stejně významnou opoziční dynamiku „pokročilejších" forem výtvarného umění, hudby a IttoruUiry. Tfmlo postupem se vystavovala riziku, že rozdělí oblast kultury na „elitní" a „populární" a pouze tím převrátí pozitivní a negativní význam staršího dělení na „vysokou" a „nízkou" kulturu. Měli bychom si uvědomit, že avantgardní hnulí na počátku 20. století, například expresionismus, dada a surrealismus, usilovala o rozvoj kulturních forem, kleré by vnesly revoluční prvky do společnosti, a že přístup k avantgardním prvkům modernistického umění nebyl vždy jen výsadou dominantních sociálních tříd a skupin (srov, Bürger, 1974; Huyssen. 19K6J. Britská kulturální studia měla již od svého počátku složitý vztah k marxismu. Přestože Stuart Hall (1983) a Richard Johnson (19871 zakotvili kulturální studia v marxistickém modelu koloběhu kapitálu (výroba-distribuce-spotřeba-výrobah Mail a ostatní badatelé se nedrželi soustavně ekonomické analýzy. Mnozí badatelé britských n severoamerických kuituráiních studií od osmdesátých let do současnosti měli sklony zcela se odvrátit od politické ekonomie. Přestože Hall prohlásil, že stejně jako Gramsci by ani on nikdy nepopfral „rozhodujfcí jádro ekonomické aktivity" (1988, s. 1.16). dalo by se namítat, že Halí dostatečně nezačlonuje do svého díla ekonomickou analýzu. Například se domnívá, že součástí nové „globální postmoderny" je pluráli-zace kultury. Naznačuje, že kultura se otevírá okrajovým jevům, rozdílům 11 hlasům, jež byly vytlačovány ze západní kultury. V militantnějším duchu frankfurtské školy by se dalo namítnout, žo globální postmoderna představuje 234 takiS Síření jzhibsitního kapitalismu do prostoru nových mediálních techno-loffif a že siřoní informací a Kábnvnflio průmyslu představuje mocný zdroj kapitalistických výdčtko a sociální kontroly. Globální ekonomická a sociální sinřiia nepochybné přináSÍ mnohé" možnosti pro kulturní komunikaci a podrývání dominantních mocenských struktur. Musíme si ovSem také uvědomit, ífi taková smena může býl limitována nadnárodními korporacemi, které so stávají mocnými politickými a kulturními arbitry, v jejíchž zájmu není rozšiřovat možností kulturního vyjádření, alf! spíše ji; omezovat (srov. Best n Kellner, 2001; Kellner. 2003), UalSí diskuse o těchto mázkách najdete vo 12., 13, a 14. kapitole. Neiíliberální ohrat v hospodářské politice většiny vlád rozvinutého .prvního sveta", k němuž došlo v osmdesátých letech, znamenal vážnou krizi pro levici. Tato obava dosáhla vrcholu se zhroucením komunismu v sovětském východním bloku a v revolucích roku llJ8'J. Otázky, jež tento vývoj klade před marxismus, jsou probírány ve 20. rámečku v teto kapitole a ve 34. rámeřku ve 13. kapitole. RAMltCK 20 Marxismus v devadesátých letech: reakce na zhrouceni komunismu Sedmdesátá teta 20. století přinesla západnímu marxismu mnohé debaty a prameny. V řece 1373 napsal Habermas studii o * .krizi legitimity" v .pozdním kapitalismu". Tvrdil, že poválečná sociálnědemokratické politika přerozdělováni bohatství v západoevropských M.iCech |ii nemůže obhájit svou opodstatněnost vzhledem k základním tendencím kapitalistické ekonomiky [Habermas, 1973). V osmdesátých letech se vsak západoevropsko ekonomiky vzpamatovaly ze sporů sedmdesátých let a vlády začaly prosazovat neollberálni politiku volného trhu, takže problém „legitimity" v kapitalismu ustoupil z popředí verejného zá|mu Politická vážné vychladly a nastalo období konzervatizmu. Zhrouceni komunismu ve východní Evropa a rozpad Sovétského svazu na přelomu osmdesátých a devadesátých let byty předzvěstí posunu akademické sociální védy od marxismu k novéiiím formám •postmoderrastických, 'poststrukutfaltstickych a multikulturních prístupu a příklonu mnoha bývalých levicové orientovaných teoretiku k liberálni teorii I politice, leden z typických směrů argumentace nacházíme u Aronsona [1355], který tvrdil, že marxismus zakotvený v 19. století se může |en obtížné přizpůsobit zmeneným podmínkám končícího 20. století. Arnnsnn |e toho názoru, že marxismus se přfllž úzce soustředil nn ekonomické faktory a otázky třídy a nikdy patřičným způsobem neuchopil charakteristické otázky 20. století, a sice otázky genderu, rasy, sexuality a dolsích forem rxkluze. Klasické marxistické nadeje vkládané v revoluci byty spjaty s historickými silami sví doby. Jakmile vsak byty poraženy politické strany a sociálni třídy, které se staly základem nedějí marxismu, a původní doktríny již nestačily pojmout komplexní realitu, bylo podle Aronsona načase opustit marxismus a přijmout nove teorie a poiltttké laUnry. Studie Ernesta Lacisua a Chantal Mouffeové Hegemony ůnd SovéUst Stratégy, která poprvé vyšla v roce 1385, pomohla formovat vlivnou verzi ,postmorx»smu", který kritizoval mtodoxnl modely a rozvinul koncepci „radikální demokracie" založené na „nových sociálních hnutkh". Pnidějíl díatog mezi Lar.lauein, Judltn •Butleravou a Slavojem *Žifekem rekonstruoval projekt západního marxismu na základe poststrukturalístlckých o multikuturnfch pustofu [Butlerová et al., 2000). Níkteřt teoretici se také snažili vysvětlit zhrouceni komunismu z hlediska marxistických předpokladů a nastínit budoucnost marxismu po rozpadu Sovétského svazu. Někteří autoři s pomoci marxismu vysvětlovali nedostatky ortodoxního marxismu a příčiny zhrouceni Sovétského svazu. Kauariitsky J199B) argumentoval, že sovětsky komunismus zradil marxistické principy, Že utlačovat dělnickou třídu, odcizil se jí a tak si vytvořil opozici proti sobé. Podobné Calhniros [1991] tvrdil, že Sovětský svaz se nikdy nerozežel s leninlstlckými a stallnlstlrkýml ortodoxními názory a že bylo nezbytné vrátit se k autentiřtějíím stylům revolučního marxismu, které reprezentuje Trockl|. Jiní zase tvrdili, Že Sovětský svaz neudržel krok s technickým rozvo|em, takte pohled na zámožnejší život v sousedních kapitalistických zemích byt zdrojem rozčarování, opozice a nakonec 1 povstání [víz Olackliurn, 1991, Magnas a Cuilenbr-ro, 1995; Callarf et al, 1935). Obecně se má za to, ze zhrouceni komunismu nelze považovat zjednodušené za důkaz chybnostl. naivity nebo zastaralosti marxistických myšlenek. Dlouhotrvající politické represe a zhrouceni sovětského experimentu vyvolávaj! závažné otázky o tom, zda jsou matxHtliíK predstav/ o společnosti schopné formovat blaho a prosperitu společnosti a vytvořit morálně oprávněné instituce I8|lítu(lcl spravedlnost Tvrdí se, že marxismus iiiľiy nevytvořil spravedlivé institucionální uspořádáni, jež by uznalo a ocenilo individuální ctností a individuálni morální odpovědnost - ze|ména proto, ze exlstu|ici morální problémy byly podle marxismu těsně spjaty s kapitalistickým způsobem výroby, a proto byly pouze přechodnou a nadbytečnou fázi dějin (srov. Lukeš, 19B5] Na druhou stranu |e nutné zdůraznit, že kdyby se Marx dožil existence skutečných historických režimu, které se opíraly o jeho sociálni filozofii, téméf jisté by |c nepodporoval. Sovětský svar nelze povalovat za skutečné komunistickou společnost v tom smyslu, v jakém o ni uvažoval Marx - tedy jako o „spolku svobodných výrobců", v nímž „svobodny rozvoj každého |e podmínkou svnbndnéhD rozvoje vžech" [Mnrx a Enqcls, 1B4B, s. 105). Snad ne|phiéhavéj! lze Sovětský svaz popsat jako formu těžce restriktivního, státem ovládaného kapitalismu, Z tohoto důvodu lze tvrdit, že zhrouceni sovětského bloku neznamená důkaz, že Marxovy myšlenky jsou pra soudobý svét naprosto bezvýznamné, ale je spíže koncem brutálních deformací Minových Ideji o dějinách a společnosti 23S 23E Závěr Zatímco Marxovo a Engelsnvn dílo čerpalo inspiraci v revolučním hnutí roku 1848, na rozvoji a šíření tradice západního marxismu ve 20. století se podílel úspěch bolševické revoluce z roku 1917 a později také kulturní hnutí šedesátých lot. Studenti a mladí radikálové na celém světě hledali verzi kritického a revolučního marxismu nezávislého na ortodoxních postojích a kompromisech politických stran a režimů, například Sovětského svazu, Odmítli vědecké typy marxismu a dali přednost otevřenějšímu a méně dogmatickému myšlení. V uplynulých desetiletích byl západní marxismus doplněn a do jisté míry i nahrazen rozmanitějšími formami teorie, například poststrukturalismem, psychoanalytičkou teorií, dlskurzívnf analýzou, feministickou teorií, multlkul-turallsmem a postkoloniální teorií. Přesto i nadále zůstává důležitým proudem soudobé teorie a výzkumu. Autoři jako Lukács, Gramsci, Bloch, Benjamín. Adoriío, Marcuse a další neztrácejí na své zajímavosti. Přostože už se netěší stejné míře intelektuální hegemonie, jí?, se kdysi těšili v jistých levicových kruzích, jejich spisy zůstávají důležitou součástí nástrojů soudobé sociální teorie, Marxismus i nadále přináší vhled do mnoha současných problémů a krizí -od globalizace až po ekologii, terorismus, imperialismus, moc. technokracii. postmodernismus a informační společnost. K ZAHYSlEHÍ_ 1. Jakým způsobem vycházejí zapadni marxisté z Marxových doktrfn7 Jakým způsobem se s nimi rozchaze|i? 2. Jak lze definovat pojem ideologie? Je vSechna ideologie folciným vědomími Pokud ne, proč? 1. V |nkem ohledu se kritická teorie frankfurtské školy rozchází s tradtínl teorii nebo pozitivní védou? 4. Je kritika masové kultury frankfurtské školy elitářshál Nacházíme u modernejších aut lepil pochopeni kulturního ířvota? 5. V jakém smyslu nastal ve 20. a 21. století úpadek marxismu? f. Znamená zhrouceni sovétského komunismu také vyvráceni marxismu? ■ DOPORUČENA LITERATURA Dobré přehledy západnmo marxismu Jsou ConsioVrnrmn.v on Western Marxistu Porryho Andersena (Verso. 197d). OfCYltical Theory and its Thcorim Stephena Hronnern (Roulledgo, 2002), Dialectlc ofDefeal Russella Jaeobyho (Cambridge University Press, 1981). třfsvazkový Main Currcnts ofMarxism l-eszeka Kolakowského (Oxford University Press, 1978), Lenin. flcgcl and Western Marxtsm Kravina Anderson* (University of Illinois Press, 199Bi n 7lmff. Labor and Social Domination: A Rrinter-pretatinn of Marx's Critical Theory Molshe Posto noa (Cambridgi? University Press. 1993) . Klíčovým zdrojem pro Marxovo a F.ngelsovo klasické pojetí ideologie jo The German Ideology (I .awrence & Wíshart, 1975). Z čelných diskusí o tomto pojetí dnporuřu-Jcnxf flanek Sttiaria Hnila „TttO Problem of Ideology: Marxism witliout Guarantees" v publikaci Marx: A Hundred Years On. kterou uspořádala Botty Mnlihewsova" CUlwren.ee & Wishart, 1983), dále pak doporučujeme Abereombie ot al.: The Dominant Ideology Thesis (Allen & Unwln. 1980). článek Douglaso Kellnera „Ideology, Marxism, and Advanced Capitalism". Socialist Review, 42 (Nov.-Dec. 1978). 37-65, a texty Gramsciho a birniínghamské školy citované níže. Zajímavou analýzu najdete v The Dialectic of Ideology and Technology Al vina Couldnera (Seasbiiry Press. 1977) a v Couldnorově prácí The Tieo Marxisms (Macmillan, 1980). O práci Ernsta Blocha se dočtete v publikaci, kterou uspořádali Jamie Daniel a Tom Molylaii: Not Yet: Reconsidering Frnst Bloch (Verso. 1997). 0 využití Blochovy dialektiky ideologie a utopie v soudobých kulturálních studiích se dočtete v f hrnku Prederlka Jamesona „nelflcatlon and I'lopia In Mass Culture". Social Text, 1:1.10 ni. 148, a v Jamesonove práci Anť