1 Základy metodologie vědy V této kapitole se budeme zabývat některými pojmy teorie vědy a obecnými základy vědecké metodologie. Její prostudování by mělo vytvořit u čtenáře lepší předpoklady pro pochopení dalších částí knihy. Nejdříve upozorníme na shody a rozdíly mezi řešením problémů ve světě vědy a ve všedním životě. Vymezíme pojmy jako veda, teorie a metodologie. Popíšeme také základní fáze výzkumného procesu. Nejde nám však o výklad do všech podrobností; obsáhleji je problematika této kapitoly vyložena např. v knize J. Ferjenčíka (2000). Výzkum se dnes nepovažuje za činnost, při níž se výzkumníci zabývají otázkami, které nemají moc společného s všedním životem. S výsledky vědy se setkáváme doslova na každém kroku: když používáme platební kartu, domlouváme se mobilem s kamarádem, hrajeme si s počítačem nebo sedíme u televize a sledujeme pořad o nejnovějším typu auta či o nových lécích prodlužujících lidský život. Ve stále složitějším světě se výzkum provádí s cílem zodpovídat otázky vznikající v nejrůznějších oblastech. Neplatí to jenom o technických a přírodních vědách, také sociálněvědní obory se zabývají zajímavými a důležitými otázkami, např. celou škálou problémů plynoucích z pohybově neaktivního životního stylu, Snad nepřekvapí názor, že i v běžném životě se orientujeme a rozhodujeme způsobem, který se podobá badatelské činnosti. Člověk dokáže cíleně získávat potřebné informace, analyzovat každodenní situace, popisovat svůj svět, zodpovídat si otázky o příčinách a následcích sledovaných událostí. Metafora vědce jako detektiva se dá aplikovat asi na každého jedince. V čem se tedy odlišují pracovní postupy výzkumníka od přístupů, jež uplatňujeme ve všedním životě? Jestliže vědec např. něco pozoruje, v čem se to liší od obyčejného pozorování? Především v tom, že pozorování výzkumníka se děje systematicky, na základě určitých pravidel, a výsledné poznatky je možné podrobit kritice. Badatel si je vědom, že získané výsledky závisí na perspektivě, kterou zvolil při zkoumání a již předkládá k posouzení komunitě ostatních vědců. Zvolená perspektiva rozhoduje o tom, jakých fenoménů si výzkumník bude všímat a které opomine. Vědec musí být schopen vysvětlit svým kolegům, jakou perspektivu použil, jak sbíral informace, jak se dobral výsledků, a také vysvětlit jejich omezenost. 23 kvalitatívni výzkum 1 základy metodologie vědy l.io. 11 Rozdíly vědeckého a každodenního poznání Každodenní znalosti Vědecké poznání j znalostí uspořádané podle subjektivní ! důležitosti znalostí uspořádané podle paradigmatický daných kritérií nesystematizované znalostí systematizované vědění rutinní jednání reflektované metodické jednání neorganizované poznávání organizované poznávání %/yhýbánf se pochybnostem systematizace pochybností skutečnost jako nezpochybnitelná realita otázky o podmínkách chápání skutečnosti vyhýbání se alternativám odkrývání a hledání alternativ zaměření na jeden význam uznání plurality významů jazyk blízký skutečností abstraktní jazyk subjektivní a kolektivní vědomí založené na ústně komunikované znalosti znalosti komunikované především v písemné formě O užitečnosti výzkumu se často mluví tehdy, když přijde řeč na zdánlivě nepochybná tvrzení. Může se stát, že to, co „zdravý rozum" považuje za samozřejmost, výzkum zpochybnil. Na druhé straně se styl uvažování pomocí „zdravého rozumu" vyznačuje vlastnostmi, jež umožnily člověku přežít a rozvinout se. jSfelze tedy tento způsob myšlení v žádném případě považovat za triviální. Za předmět výzkumu ho zvolilo mnoho sociologů a psychologů. K popisu znalostí, íttefé člověk potřebuje ve všedním životě, používají tito výzkumníci pojmy jako naivní teorie, laické teorie nebo subjektivní teorie. Zkušenosti a znalosti jedince o každodenním životě jsou v rámci subjektivních teorií jistým způsobem uspořádané a jsou mu k dispozici. Rozlišuje se v nich, co se osvědčilo a neosvědčilo v praktickém životě. Zásoba znalostí v subjektivních teoriích jenom částečně pochází ze zkušenosti jedince, větší část je získaná učením v průběhu socializace. Kaž# jedinec čerpá ze zásoby řešení problémů poskytované prostředím, v němž vyrůstá. Proto jsou znalosti v subjektivních teoriích do značné míry společensky podmíněné. Použitím slova teorie je naznačena určitá podobnost uvažování badatelů a uvažování pomocí „zdravého rozumu". Sociologové a psychologové, kteří se zabývají subjektivními teoriemi, skutečně identifikovali společné rysy stylu vědeckého myšlení a stylu uvažování ve všedním životě, k nimž patří především: ■ schopnost navrhovat hypotézy; „ potřeba předvídat (predikovat) budoucí jevy na základě znalostí; a tendence k zobecňování; H empirický přístup k hodnocení návodů pro jednání pomocí kritéria úspěšnosti; n intersubjektivní orientace (záleží na tom, co uznají nebo dělají ostatní); ■ možnost vyjádřit úvahy textem; n používání induktivního a deduktivního myšlení; m směšování vědeckého a každodenního myšlení. Je toho však hodně, co naopak odlišuje oba způsoby myšlení. V tabulce 1.1 uvádíme souhrnně rozdíly vědeckého stylu uvažování a uvažování pomocí „zdravého rozumu". 1.1 Věda a výzkum Upřesněme si některé základní charakteristiky vědy a výzkumu. Véda znamená dvojí: h soubor systematicky setříděných poznatků o určité tematické oblasti, ■ proces generování těchto poznatků pomocí určitých pravidel, U daného vědního oboru se zajímáme navíc o jeho společenské, duchovní a kulturní kořeny, Jednotlivé vědní obory jsou vždy částí širších souvislostí. Vědu lze považovat za určitý typ sociální instituce. Bylo provedeno několik pokusů roztřídit jednotlivé vědní disciplíny podle předmětu bádání. Mezi nejstarší patří rozdělení podle Aristotela pomocí dvou úrovní, jak ukazuje obrázek 1.1. Logika je předstupněm, poskytuje pravidla a metody. Fyzika a etika představují to, co dnes známe jako přírodní, sociální a duchovní vědy. Fyzika obsahuje celou skutečnost, tedy také lidskou. Etika zpracovává problémy lidské duše a norem chování. Některé vědní oblasti mají složený charakter v tom smyslu, že se v nich pracuje s poznatky mnoha disciplín. Příkladem je biomedicína nebo kinantropolo-gie, věda o lidském pohybu a sportu. Obrázek 1.2 ukazuje kinantropologii jako obor s transdisciplinárním a interdisciplinárním vztahem k ostatním vědním O'Ji i i totflo' \ tmjtoi' lorjika ty/ika etika 1. stupeň logika 2. stupeň fyzika etika materie život člověk kultura mravnost normy 24 25 KVALITATIVNÍ VÝZKUM Obr. 1.2 Vztah kinantropologie k ostatním vědním oborOm biofyzikálni sféra fyziologie pohybových aktivit biomechanika pohybových aktivit filozofie pohybových aktivit historie pohybových aktivit studium pohybových aktivit studium motorického chování X psychologie pohybových aktivit sociologie pohybových aktivit pedagogika pohybových aktivit sociokultumí sféra behaviorální sféra disciplínám. Pohybové aktivity člověka jsou v kinantropologii nahlíženy a zkoumány z mnoha hledisek. Výzkum znamená proces vytváření nových poznatků. Jedná se o systematickou a pečlivě naplánovanou činnost, která je vedena snahou zodpovědět ldadené výzkumné otázky a přispět k rozvoji daného oboru. Přírodní a sociální vědy při získávání poznatků kladou velkou váhu na empirická data. V užším pojetí se v těchto dvou oblastech považuje za vědu zkoumání přírodních a sociálních jevů za použití pozorování a experimentu, kvantifikace a hledání univerzálních zákonů a vysvětlení. Diskuse se vede o tom, zda toto užší pojetí vědy, převzaté z přírodních věd, je vhodné pro vědy sociální. Zohledňuje dostatečně proměnlivost sociálního prostředí a svobodu člověka určovat své jednání? Otázka zvláštností přírodního a sociálního světa byla vždy přítomna, avšak znovu naléhavě vyvstala především v souvislosti s ohlasy na knížku T. S. Kuhna (1962, 1970/1997) o vědeckých revolucích a změnách paradigmat. Paradigma se používá v návaznosti na Kuhna k označení toho, jak vědci pracují v rámci přijatých a málo zpochybňovaných způsobů definic, teoretizovaní a metod v daném oboru a v dané době. Různá údobí vědy jsou charakterizována určitým pohledem na svět, který určuje standardní formu řešení problémů, vysvětlování jevů a provádění výzkumu. Předpokládá se, že posun paradigmat nebo jejich výměna se děje, jestliže dominantní paradigma je úspěšně překonáno 1 ZÁKLADY METODOLOGIE VĚDY jiným paradigmatem, jež je schopno obsáhnout původní paradigma a navíc poskytuje širší vysvětlující sílu. Kuhn razí názor, že všechny vědy je nutné považovat za produkt různorodých perspektiv, četných vědeckých škol a skupin bez identifikovatelné jednotné množiny výzkumných postupů a kritérií, jaká tvrzení považovat za dobře podložená a správná. V současnosti převažuje pojetí, žě věda metodologicky nemá jednotný charakter. Používá více paradigmat a je určována komplexními sociálními procesy. Věda je sociálně daným jevem odvislým od kontextu dané kultury, jejích hodnot a zájmu vědců. Kritéria rozlišující to, co je a co není věda, se utvářejí uvnitř jednotlivých společenství vědců. 1.2 Vědecká teorie Teorie jsou nejdůležitějším typem informací ve vědě. Vědeckou teorii chápeme jako systém pojmú a tvrzení, který představuje abstrahující vysvětlení vybraných fenoménů. Teorie umožňuje fenoménům světa porozumět, vysvětlit je, kritizovat nebo předpovídat. Jedná se o koncentrovanou množinu znalostí vyjádřenou nějakým symbolickým způsobem. Uznání vědeckosti a kvality teorie se provádí na základě kritérií, jež závisí na oblasti výzkumu. Ve společenskovědním výzkumu se při posuzování teorie ptáme: ■ Je logicky sestavena? h Je jasně a úsporně popsána? n Odpovídá dostupným datům? h Obsahuje tvrzení, která lze testovat pomocí dat? h Byly predikce teorie testovány? ■ Vyjadřuje uvažované vztahy lépe než jiné konkurující teorie? b Je obecná natolik, že ji lze použít na více místech, pro různé skupiny jedinců nebo v různých časových okamžicích? Důležité kritérium pro posuzování teorie - implicitně zahrnuté do těchto otázek - se nazývá falzifikační kritérium. Navrhl ho Karl Popper (1902-1994). Teorie vyhovuje požadavku falzifikace, pokud lze její základní tvrzení zpochybnit pomocí empirických dat, pomocí naší zkušenosti (podrobněji Fajkus 1997). Toto kritérium požaduje, abychom nehledali pouze data, která jsou v souhlase s posuzovanou teorií. Ještě významnější jsou pokusy nalézt negativní evidenci, tedy taková data, jež budou s teorií v rozporu. Dobrý výzkumník pečlivě zkoumá každou negativní evidenci. Kritérium falzifikace se také používá pro posouzení, zda 26 27 KVALITATIVNÍ VÝZKUM 1 ZÁKLADY METODOLOGIE VĚDY teorie patří do empirické vědy, nebo do metafyziky. Pokud zásadní tvrzení teorie nelze posuzovat pomocí kritéria falzifikace, teorie je metafyzická. Neplatí však, že žádné metafyzické teorie nejsou pro vědu užitečné. V metodologii empirické vědy někdy rozlišujeme mezi teoretickým jazykem a jazykem pozorování. Výpovědí v jazyce pozorování se vztahují na „empirickou bázi" nebo „skutečnost". V teoretickém jazyce jde o oblast abstrakcí a zobecnění. Mezi těmito dvěma oblastmi hrají roli prostředníka korespondenční pravidla, j«ž jsou určitým návodem, jak interpretovat teoretické pojmy. Tento přístup má při prvním pohledu své ospravedlnění. V podrobnější analýze se však takový dualismus ukazuje jako dosti problematický. Neexistují totiž čistá „pozorování". Výpovědi o pozorování jsou prosycené teorií, protože obsahují teoretické předpoklady. Popsaný model nebere dostatečně v úvahu roli pomocných hypotéz a význam různých kontextuálních momentů, které významně ovlivňují popis našich pozorování. Uvedené skutečnosti zpochybňují možnost přímočaře použít Popperovo kritérium falzifikace k testování teorie, a tedy i možnost dospět k jasnému rozhodnutí, zda teorie patří do metafyziky, nebo ne. Teorie rozlišujeme podle jejich předmětu. V širokém smyslu se tím myslí rozdělení podle vědeckých disciplín (teorie fyzikální, psychologické, sociologické, pedagogické ...). Toto hledisko se však může vztáhnout na užší oblasti (teorie atribuce, teorie kognitivní disonance atd.). S tím také souvisí dělení teorií podle dosahu. Teorie s „malým dosahem" se týkají pouze jednotlivých vztahů nebo událostí. Teorie „středního dosahu" se vztahují k ohraničeným oblastem v sociálních vědách nebo mají časově-prostorové omezení. Jako „velké teorie" nebo teorie „dalekého dosahu" označujeme obecné, abstraktní teoretické konstrukce jako třeba symbolický interakcionismus nebo funkcionalismus. Obecně výzkum spíše ovlivňují teorie „středního dosahu". Stručné popisy mnoha psychologických a pedagogických teorií čtenář nalezne na www stránce http://tip. psychology.org/theories.html. Vybrané teorie aplikované v intervenčních programech jsou popsány v práci Hendla, Dobrého et al. (2011). PŘÍKLAD 1.1 A) Teorii kognitivní disonance vyvinul Leon Festinger (1957). Podle této teorie mentální kontradikce vedou k disonanci, která způsobí změnu postoje. Disonance je nepříjemný stav nebo forma úzkosti, která nastává, jestliže jedinec má dva rozporné názory nebo se chová v rozporu se svým přesvědčením. Protože disonance vyvolává nepříjemný duševní stav, jedinec je motivován k tomu, aby ho redukoval. Festinger poukazuje na to, že jedinci v důsledku disonance racionalizují svoji změnu postoje. Zmenšení disonance se dociluje zavedením nových kognitivních prvků nebo změnou těch dosavadních. Jedinci mohou změnit názor nebo postoj, jinak interpretovat situaci, která způsobila disonanci, nebo přidají ke svým názorům názor nový. Příkladem pro aplikaci může být kupec drahého auta, který zjistí, že auto není dost komfortní pro dlouhé cesty. Disonance nastane, jestliže je vlastník auta přesvědčen, že drahé auto má být také komfortní. Disonanci lze v této situaci zmenšit, jestliže si vlastník řekne, že auto většinou používá pro krátké úseky. B) Teorie situovaného učení. Lave (1988) tvrdí, že učení je funkcí aktivity, kontextu a kultury, v níž probíhá. Takové učení je v kontrastu s aktivitami ve třídě, které se dějí na abstraktní úrovni a mimo kontext. Sociální interakce je důležitou komponentou situovaného učení, edukant se angažuje ve skupině, která je charakterizována určitými názory a chováním, jež je nutné si osvojit. Jak se edukant pohybuje od periferie skupiny k jejímu středu, stává se aktivnější a přijímá roli experta. Z teorie plyne, že poznatky je nutné přijímat v autentickém kontextu. Učení také vyžaduje sociální interakci a spolupráci. Situované učení má do značné míry neúmyslný charakter. Základní stavební prvky teorie jsou koncepty, vědecké pojmy. Koncept je abstrakcí reprezentující nějaký objekt, vlastnost objektu nebo nějaký fenomén. Koncepty jsou základním prostředkem výzkumníka. Mají několik důležitých funkcí: ■ slouží jako základ smysluplné komunikace, která by bez vymezených pojmů nebyla možná; n uvádějí do určité perspektivy - do způsobu, jak se díváme na empirický svět, co považujeme za důležité; n jsou prostředkem klasifikace a zobecnění; b představují záldad teorií, Koncepty jsou kritickými prvky každé teorie, protože vymezují, na co se zaměříme. Například koncepty „kognitivní" nebo „disonance" jsou částí teorie kognitivní disonance. Pojmy, které se používají při každodenní komunikaci, mají mnohdy nejednoznačný obsah. Upřesnění a vyjasnění pojmů se dosahuje ve vědě definicí. Definici můžeme považovat za rovnici, tvořenou definiendem a definiensem: Dejiniendum = ^fdefmiens Definiendum je výraz, jazykové označení pojmu, jejž chceme definovat. Definiens je způsob, kterým definiendum vymezíme. Definice lze klasifikovat na konceptuálni definice a operacionalizované definice. Definice pojmu (konceptu), které používají jiné pojmy (koncepty), se nazývají konceptuálni. Takové definice mají mít následující vlastnosti: ■ Mají být jednoznačné. Tento stav je opakem víceznačnosti, kdy definovaný výraz označuje kromě fenoménu našeho zájmu také něco jiného. ■ Nesmí vymezovat kruhem, tzn. to, čím definujeme, nesmí obsahovat pojem, který definujeme. 28 29 KVALITATIVNÍ VÝZKUM 1 ZÁKLADY METODOLOGIE VĚDY m Mají popsat pojem pozitivně. Popisují výstižně jednotlivé vlastnosti fenoménu, m Mají mít jasnou interpretaci a používat známé pojmy. iRozlišujeme několik způsobů konceptuálního definování. Známá je tzv. klasic-Jcá nebo aristotelská definice. Tato definice je konstruována tak, že nalezneme pojem rodový (nadřazený) vzhledem k definovanému pojmu a uvnitř tohoto rondového pojmu provedeme výběr popisných znaků definovaného pojmu podle „druhových rozdílů", které ho přesněji vymezí. Operacionalizovaná definice znamená množinu procedur, jež popisují aktivity požadované k tomu, abychom empiricky došli k realizaci toho, co definice popisuje. Například stupeň inteligence jedince definujeme pomocí výsledku inteligenčního testu. Test inteligence je dán sérií otázek, které má jedinec zodpovědět. Teorie je založená na definovaných pojmech, uspořádává a propojuje je tak, ý.c získáme lepší vhled do nějakého problému. Částí teorie jsou i definice použitých pojmů. Většinou se požaduje, aby vhodná teorie určila či ovlivňovala základní aspekty ■výzkumu: výběr výzkumné otázky, sběr dat a jejich analýzu. Při posuzování kvality výzkumu existuje zaujatost proti projektům, které nejsou zřetelně propojeny s nějakou teorií. Přístup k výzkumu bez opory teorie se někdy nazývá naivní em-jpirismus. Bylo by však přehnané a chybné zcela zamítat takové projekty, protože v určitých případech autoři skutečně nemají zájem o teorii. Jejich výzkumné otázky vznikly z prozkoumání literatury a sběr dat a jejich analýza měly přispět k je-| ích vyřešení. Literatura fungovala v tomto případě jako zástupce teorie. V mnoha případech je teorie latentné přítomna v této literatuře. (Někteří metodologové považují za teorii prostě současný stav poznatků o daném problému, který je popsán v literatuře. Takové pojetí neznamená totéž, co jsme definovali jako teorii na začátku tohoto odstavce.) Ve vědecké literatuře se slovo teorie nemusí vyskytnout také proto, že neexistuje dosud teoretické vysvětlení zkoumaného fenoménu. -Jiné projekty představují skutečně hledání popisu faktů a teorie nestojí na začátku výzkumu, nýbrž se navrhuje po fázi shromažďování dat. Nepředpokládá se také, že teorie muší mít vlastnosti nějaké uznávané teorie. Za teorii lze považovat hypotetický příběh o tom, proč se objevují/nastávají jednání, události, struktury nebo myšlenky. Americký sociolog J. Alexander (1982) navrhl, aby se spíše než o protikladech hovořilo o kontinuu vztahu mezi empirickými daty a metafyzickými tvrzeními. Podle něho se myšlení v sociálních vědách pohybuje mezi dvěma extrémy, „metafyzickým prostředím" a „empirickým prostředím". Alexander tuto představu znázorňuje následujícím schématem. Metafyzické prostředí Obecné předpoklady Modely Teorie Koncepty Definice Klasifikace Zákony Komplexní a jednoduchá tvrzení Korelace Metodologické předpoklady Fakta Pozorování Empirické prostředí Základním Alexanderovým poselstvím je tvrzení, že pozorování jsou skutečně „blízko" realitě, ale je nemožné realitu reprodukovat přímo, protože data jsou svázána s metodologickými předpoklady, zákony a definicemi, modely, a dokonce „obecnými předpoklady", které mají blízko k „metafyzickému prostředí". To ale také znamená, že vědeckou práci nelze omezovat pouze na konstrukce teorií jako systémů falzifikovatelných tvrzení. Jestliže „obecné předpoklady" mají stejně důležité postavení jako „zákony" a „pozorování", pak se vpřed nedostaneme tak, že se soustředíme pouze na tyto zákony a pozorování. Také není možné vyhrazovat pojem „teorie" pouze pro systémy tvrzení, která odpovídají zákonům empirického světa a pozorováním. 1.3 Metodologie Metodologie se zabývá systematizací, posuzováním a navrhováním strategií a metod výzkumu (srov. Jeřábek 1992, Průcha 1995, Pelikán 1998, Gavora 2000). Předmětem této disciplíny jsou nástroje vědy. Mnohdy se dělá rozdíl mezi obecnou a speciální metodologií. V prvním případě se jedná o otázky celých vědních disciplín nebo vědy vůbec. V druhém případě jde o použití specifických metod v určité disciplíně. (Slovo metodologie se také objevuje ve zcela jiném významu - ve vědeckých textech se jím někdy označuje popis uspořádání výzkumné akce.) 30 31 KVALITATIVNÍ VÝZKUM 1 ZÁKLADY METODOLOGIE VĚDY Tař». 12 /.tkladní otázky metodologie Vědy Ontológie: Co je realita? Zabýváme se otázkami týkajícími se povahy toho, co existuje a co můžeme zkoumat. Je realita jediná a objektivní, existující nezávisle na našem vnímání? Nebo je realita modifikována naším apriorním porozuměním a předpoklady? Dříve měla hlavní slovo v této problematice filozofie. Panuje přesvědčení, že ontológie se mění tak, jak se mění způsob poznaní věcí. Epistemologie: Jak můíeme poznat svět? Epistemologie je oblastí filozofie, zabývající se teorií poznání. Většinou vychází z individuálního pojetí. Získávám své poznání pomocí smyslů, nebo je dáno strukturou mého myšlení? Mohu uplatnit intuici a osobní zkušenost? Základní epistemologické přístupy představuje empirismus a idealismus resp. racionalismus. Empiristé věří, že poznání pochází z naší přímé zkušenosti světa. Racionalisté a idealisté argumentují, že poznání je dáno apriorními kategoriemi našeho myšlení.V současnosti nabývá na významu „decentrování" role osobnosti a příklon k sociálním formám epistemologie. Axiologle: jaká je role hodnot a etiky? Axiologle se věnuje otázkám osobních hodnot, morálky a etiky výzkumníka. Na čf straně má stát výzkumník? Může Ignorovat otázky morálky? Rétorika: Jaký je Jazyk vědy? Jak psát o výzkumu? Je např. psaní ve třetí osobě nebo v první osobě množného čísla vhodnější než v první osobě jednotného čísla? Metoda: Jak zvolit vhodný proces k získání validních poznatků? Jak má vypadat logika výzkumu, abychom získali validní závěry? Jaké jsou vhodné metody získání dat a jejich analýzy? Řešení metodologických otázek je ovlivněno filozofickými pohledy. Jak výzkum provedeme, závisí na našich názorech na povahu sociálního světa (ontológie), na to, co o něm můžeme vědět, na našich názorech na povahu znalostí a jak k nim můžeme dospět (epistemologie), na hodnotových a etických hlediscích. Také závisí na základních cílech výzkumu, na externích vlivech na výzkum (dotace, zadavatelé výzkumu) i na našem bezprostředním okolí. Tabulka 1.2 shrnuje otázky, které se řeší v metodologii a v dané oblasti zkoumání při volbě strategií a vhodných metod výzkumu. Při výzkumu a řešení výzkumných otázek používáme dvě hlavní obecné metody dané dvojicemi analýza-syntéza, induktivní postup-deduktivní postup. Analýza spočívá v rozdělení celku na jeho komponenty a zkoumání, jak tyto komponenty fungují jako relativně samostatné prvky a jaké jsou mezi nimi vztahy. Každá analýza se vyznačuje určitým stupněm explorace. Znamená to, že při ní provádíme průzkumové a objevující aktivity. V syntéze jde naopak o složení částí do celku a o popis hlavních organizačních principů, jimiž se tento celek řídí v závislosti na jeho částech. Dedukce spočívá v logickém odvození závěru z množiny jiných tvrzení, která považujeme za pravdivá. Množinu tvrzení nazýváme premisy. Dedukce může postupovat od obecného k jedinečnému, od obecného k obecnému nebo od jedinečného k jedinečnému. V empirickém výzkumu používáme dedukci, chceme-li nějaký případ podřídit určitému pravidlu. Říkáme, že na tento případ aplikujeme teorii. Indukce vychází z poznatku, že pozorovaní představitelé (instance) dané jevové kategorie se vyznačují jistou vlastností. Z toho se vysuzuje, že tuto vlastnost budou mít také její další instance. Jinými slovy - z pravidelnosti zkoumaných událostí odvozujeme obecné pravidlo o určité pravidelnosti platné pro další události na jiném místě nebo v jiném čase. Indukce se v empirickém výzkumu používá k převedení pravidelností v datovém materiálu do obecného pravidla. Anglický filozofa ekonom John Stuart Milí (1806-1.873) navrhl systém induktivních pravidel získávání a ověřování hypotéz a teorií, která jsou známa jako Míliova pravidla. Tvoří je: 1. Metoda souhlasu. Jestliže dva případy fenoménu mají jenom jednu vlastnost společnou, pak tato vlastnost je jejich příčinou nebo důsledkem. 2. Metoda rozdílu. Jestliže máme případ, v němž se objeví daný fenomén, a případ, v němž se neobjeví, a oba případy se liší v jedné charakteristice, pak tato charakteristika je příčinou nebo nutnou částí příčiny uvažovaného fenoménu. 3. Metoda společné shody a rozdílu. Tato metoda spojuje obě předchozí. 4. Metoda zbytku. Jestliže oddělíme od fenoménu to, co je známé jako důsledek určitých předchozích událostí, pak zbytek je důsledkem zbývajících příčin. 5. Metoda společné variace. Fenomény, které se souběžně mění, jsou propojeny nějakou příčinou. Tyto metody dávají smysl a mohou být dobrou pomůckou, závisejí však na předchozí analýze relevantních faktorů. Nejsou aplikovatelné v případech, kde se příčinnost projevuje složitěji a vrstveně. Pomocí pojmu indukce a dedukce se popisují v empirickém výzkumu dva základní vztahy mezi daty a teorií. První vztah je charakterizován tím, že z teorie odvodíme deduktivně tvrzení, které porovnáváme s daty. Mluvíme pak o deduktivně využité teorii. Projekt je dán schématem: Teorie ~> tvrzení: data V induktivním přístupu se vztah obrací. Používáme dat k induktivnímu odvození teorie: Data : tvrzení -»teorie V induktivním případě proces vývoje teorie obvykle zahrnuje simultánní aplikaci deduktivního postupu, protože data souvisle používáme k návrhu a přezkušování elementů vznikající teorie. Komplexnost tohoto procesu zachycujeme konceptem abdukce, který pochází od amerického pragmatisty Peirce. Pro popis myšlenkového procesu při navrhování teorie používají někteří metodologové koncept abdukce. Filozof Ch. S. Peirce (1839-1914) označil dokonce 32 33 K'/ALITATIVNf VÝZKUM 1 ZÁKLADY METODOLOGIE VĚDY ahdukci za jediné odvození závěrů, které rozšiřuje naše poznání. V abdukci jde o pokus navrhnout novou část teoretického vysvětlení pro existující kombinace dat v empirickém světě, pro něž neexistuje žádné jiné vysvětlení pomocí dosud známé teorie. Abdukce hledá pro překvapivá fakta (nemáme pro ně žádné vysvětlení) pravidlo, které jim dává smysl tím, že data zbaví jejich překvapivos-ti, Nalezneme-li toto pravidlo, začíná proces jeho přezkušování (které je nutné v i v případě odvození pravidla pomocí indukce). „Abduktivní závěr přichází jako blesk. Jedná se o akt vhledu, třebaže extrémně chybujícího vhledu. Všechny různé prvky hypotézy se již nacházely v našem vědomí, ale teprve idea to celé dát dohromady způsobem, jejž jsme si předtím vůbec nedovedli představit, nechá zablesknout nové překvapující domněnce před našimi zraky." (Peirce 1970, s. 366, podle Bude 2003) Ch, S. Peirce dokumentoval povahu abduktivního závěru pomocí skutečné události kriminálního činu, v němž hrál roli detektiva a zároveň oběti. Na jedné z cest mu byl na lodi ukraden převlečník a cenné hodinky, které však nebyly jeho. Proto se rozhodl hodinky opět nalézt. Nechal sí zavolat obsluhující personál a postavil ho do řady. Pak postupně se všemi v řadě prohodil pár zdánlivě s případem nesouvisejících vět. „Když jsem se dostal na konec řady, udělal jsem několik kroků stranou, ale tak, abych zůstal na doslech, a zabrumlal jsem si pro sebe: ,Ani stopa po něčem, čeho bych se mohl zachytit.' Na to odpovědělo moje druhé Já; ,Musíš konečně toho muže vypátrat. Zapomeň na to, že neznáš všechny stopy a důvody, a řekni, kdo tím mužem je!' Kráčeje, udělal jsem malý oblouk, a když jsem se k těm lidem vrátil, byly všechny moje pochyby pryč." Peirce ukázal na domnělého pachatele a později - po mnoha peripetiích - se ukázalo, že podezřelý muž byl skutečně zlodějem. K abduktivnírmi závěru došlo v nouzové situací, která od Peirce vyžadovala čin. Podle Peirce je přítomnost silných pochybností, nejistoty nebo úzkosti a nutnosti jednat vhodným předpokladem pro vznik abduktivního závěru. Nékteří filozofové oponují názoru, že při vytváření nových poznatků má abdukce výsadní postavení, a dovozují, že tento pojem ve skutečnosti označuje proces, jenž je směsí deduktivního a induktivního uvažování. Za zvláštní formu poznávání se také považuje dialektika, přičemž se přijímá jeden ze tří základních modelů: m Máme co do činění s bezrozpornou skutečností, kterou lze zachytit pouze rozporuplným myšlením (logický model dialektiky). 0 Máme co do činění s rozporuplnou skutečností, kterou lze zachytit bezrozporným myšlením (ontologický model dialektiky). 0 Máme co do činění s rozporuplnou skutečností, kterou lze zachytit pouze rozporuplným myšlením (radikální model dialektiky). V důsledku reflexivní povahy svých prvků je návrh logické teorie dialektiky spojen s velkými potížemi. Diskuse o dialektice jsou ovlivněny přístupem G. W. F. Hegela (1770-1831) a jeho modifikací K. Marxem (1818-1883). Výchozí bod zde tvoří dialektická triá-da teze, antitéze a syntéza. Vědu dialektika chápe jako evoluční, intersubjektivní proces vznikání kontroverzních teorií: jednostrannost teze (vědomí nedostatečnosti určité teorie) vyvolává antitezi (protikladnou teorii). Teze a antitéze se vztahují ke stejnému předmětu. Boj mezi tezí a antitezi vede k modifikacím obou teorií nebo je navržena teorie na záldadě ideje, která vede k překonání jednostrannosti obou teorií. Pro metodologii empirického výzkumu jsou velmi důležité diskuse o tom, která tvrzení máme považovat za pravdivá. Uveďme si základní alternativy filozofického přístupu k tomuto problému. Teorie korespondence. Pravdivost je dána tím, že tvrzení musí být v souhlasu se skutečností. Za souhlas se považuje v klasickém pojetí požadavek, že tvrzení zobrazuje nebo zrcadlí skutečnost. Podle tohoto pojetí tvrzení je pravdivé, jestliže tvrzení zobrazuje skutečnost tak, jako obraz zobrazuje určitý předmět. Modernější verze požaduje, že mezi tvrzením a skutečností musí existovat jednoznačné zobrazení. Tvrzení „Desdemona miluje Cassia" je pravdivé, pokud platí, že Desdemona miluje Cassia. Poznamenejme, že ostatní teorie pravdy vycházejí z kritiky korespondenční teorie. Koherenční teorie pravdy. Ta považuje tvrzení za pravdivé, jestliže je s určitými jinými tvrzeními koherentní, tedy jestliže mezi nimi není rozpor. Koherence pak zde znamená bezrozpornost. Konsenzuáhu teorie pravdy. Tvrzení je pravdivé, jestliže je všeobecně akceptované (v dané vědecké komunitě). Podobně jako v koherenční teorii se nutně nehledá nějaký problematický „vztah ke skutečnosti". Pragmatická teorie pravdy. Také tato teorie vychází z předpokladu, že výpovědi nelze přímo porovnávat se skutečností. Spíše je podstatné zkoumat, jaké mají praktické důsledky. To platí především pro vědecké výpovědi. Například americký pragmatista W. James (1842-1910) zdůrazňoval, že tvrzení je pravdivé, pokud řeší výchozí problém. 1.4 Výzkumný proces V sociálních vědách empirický výzkum dochází k poznatkům pomocí systematické analýzy dat získaných nějakým metodologicky podloženým způsobem. Jak data, tak techniky analýzy mají velmi rozmanitý charakter. Výzkumný proces se monitoruje pomocí uznaných kritérií kvality. Má vést k poznání, které přispěje k lepšímu porozumění sociálnímu světu a umožní predikci, případně ovládání jevů. Účel výzkumu obvykle klasifikujeme do jedné ze tří kategorií: explorace, popis, explanace. Explorace. Jestliže prozkoumáváme nové téma, abychom se o něm co nejvíce dozvěděli, provádíme exploratorní neboli průzkumový výzkum. Úkolem výzkumníka je navrhnout formulace otázek, jež je nutné zodpovědět v budoucnu v rámci rozsáhlejšího a systematického výzkumu. Exploratorní výzkum má být kreativní, flexibilní a zohledňovat všechny neočekávané jevy. Jde v něm také o první pokusy navrhnout nové koncepty a základy teorie. K určení, zda daný výzkum je exploratorní, potřebujeme zodpovědět následující otázky: 34 35 KVALITATIVNÍ VÝZKUM 1 ZÁKLADY METODOLOGIE VĚDY 1. Zkoumal výzkumník fenomén, který byl málo známý? 2. Vyhnul se výzkumník použití nějaké dosavadní teorie, aby mohl k problému přistoupit bez zátěže známých pohledů na daný problém? 3. Snažil se výzkumník odhalit důležité faktory a navrhnout nové koncepty a vztahy pro další výzkum? Popis. Popisný výzkum dává obraz specifických podrobností situace, jevu nebo vztahů. Popisný a průzkumový výzkum mají mnohé znaky společné a mnohdy splývají. Popisný výzkum popisuje jevy a soustředí se na otázky: kdo, jak a kolik. Používá techniky jako statistické šetření, terénní pozorování a případová studie. K určení, zda je daný výzkum popisný, potřebujeme zodpovědět následující otázky: 1. Popisoval výzkumník zvolený fenomén? 2. Dokumentoval výzkumník vlastnosti daného fenoménu? JBxplanace. Jestliže se setkáme s jevem, jenž je již dobře popsán, chceme vědět, proč se věci dějí daným způsobem. Naše hlavní otázka je tedy „proč". Právě snaha poznat „proč", vysvětlit nějaký proces, je cílem explanačního výzkumu. Ten staví na exploratorním a popisném výzkumu. Většina výzkumníků směřuje za exploratorní a popisný výzkum. K určení, zda daný výzkum je explanační, potřebujeme zodpovědět následující otázky: 1. Snažil se výzkumník vytvořit teorii, aby vysvětlil daný fenomén? 2. Pokusil se výzkumník popsat vztahy, které osvětlují fungování určitého systému, a změny zkoumaného fenoménu? Identifikoval příčinné vazby? Z uvedených charakteristik je patrné, že reálně provedený výzkum se bude vyznačovat v různé míře znaky exploratornťho, popisného a explanačního výzkumu. Hlavní cíle výzkumu mohou přispět k řešení problémů spojených s predikcí a řízením. Někdy se tyto aspekty stanou cílem samotného výzkumu. Predikce spočívá v pokusu předpovědět nějaký fenomén. Předpovídat můžeme tehdy, jestliže na základě určitých informací, které jsou známy předem, můžeme určit, co se stane v pozdějším okamžiku. Někdy jsme schopni předpovídat pomocí výsledků explanačního výzkumu, jestliže se nám podaří odhalit příčinné vztahy v sledovaném řetězci příčin a následků. V určitých případech však lze předpovídat i bez znalosti těchto vztahů, a to díky statistickým metodám, které vhodně popisují empirický materiál. Cílem výzkumu může být také docílení změny. Tento cíl se liší od předchozích tím, že v něm jde o uskutečnění určitého výsledku, cílového stavu. Nejde tedy o vytváření znalostí, ale o aplikaci předchozích postupů, přičemž je cílem ovládat a měnit určité aspekty světa. Tah, 1,3 Uhaukioiistiicy jednotlivých tyß'ö výzkumu Typ výzkumu Charakteristika zaměření základní výzkum vytváření základních poznatků aplikovaný výzkum praktické problémy a aplikace evaluační výzkum určení hodnoty, kvality a významu Intervence akční výzkum řešení lokálních praktických problémů kritický výzkum osvětlení a změna sociálních nerovností a útlaku Výzkum dělíme na základní a aplikovaný. Základní výzkum se obvykle zabývá hlavně teoretickými otázkami a jeho výsledky není nutné okamžitě aplikovat. Jde v něm o vytváření zcela základních poznatků a teoretického porozumění. Hlavním uživatelem těchto poznatků jsou opět jiní vědci, pracující v dané výzkumné oblasti. Účelem takového výzkumu je připravit základní předpoklady, na nichž může stavět budoucí výzkum. Aplikovaný výzkum na druhé straně odpovídá na otázky, které mají bezprostřední význam pro praxi. Hledá řešení praktických problémů. V sociálních vědách má aplikovaný výzkum často za cíl návrh opatření, intervencí nebo programů, jež zlepšují podmínky života lidí. Aplikovaný výzkum se často provádí v přirozeném prostředí. Základní výzkum má povahu spíše laboratorní. Do aplikovaného výzkumu v sociálních vědách řadíme také akční a evaluační výzkum. Akční výzkum usiluje o změnu stavu. Není hodnotově neutrální, má politické pozadí. Například feministický výzkum má nejčastěji dvojí povahu: chce přispět k prohloubení znalostí o vztazích mezi muži a ženami a zároveň podpořit sociální změnu transformací těchto vztahů. Evaluační výzkum je široce používaným typem výzkumu. Jde v něm o hodnotové posouzení intervencí a programů na základě empirické evidence, tedy ohodnocení programu nebo intervence pomocí empirických dat a z nich odvozených tvrzení. Otázka např. zní: Je nový výukový styl efektivnější než dosud užívaný? Zvyšuje pružná pracovní doba produktivitu práce? V tomto typu výzkumu se často uplatňují politické a etické aspekty. Výzkumník také zohledňuje požadavky zadavatele evaluace. Pro výzkum, jehož hlavním cílem je kritika stávajících společenských nerovností a útlaku a zároveň vyvolání impulzů pro změnu, se někdy používá označení kritický výzkum. Tabulka 1.3 obsahuje charakteristiku zaměření jednotlivých typů výzkumu. Obecný metodologický přístup k řešení výzkumné otázky někdy nazýváme výzkumnou strategií. Typy výzkumných strategií ve společenských vědách lze kategorizovat různým způsobem. Uznává se, že dvě hlavní kategorie tvoří kvalitativní a kvantitativní výzkumné strategie. Více se o nich dozvíme v příští 36 37 K ^UTATIVNl VÝZKUM 1 ZÁKLADY METODOLOGIE VĚDY Icaútole. V současné době se stále častěji můžeme setkat s tím, že se v jednom výthxmném projektu používají tyto výzkumné strategie v kombinací. Přesná foma kombinování metod je dána výzkumnou otázkou, kontextem a možnost-m výzkumníka. Smíšené výzkumné strategie pojednáme v kapitole 9. Každá oblast vědy preferuj e určité strategie a metody výzkumu, avšak mnoho záiladních kroků je společných pro všechny typy výzkumu. Na začátku identifikujeme téma a problém, vymezujeme účel výzkumu a určujeme výzkumné otízky, případně hypotézy. Oblast výzkumu -> Výzkumný problém -> Účel výzkumu-> Výzkumná otázka -> Hypotéza Oblast výzkumu; Tematická oblast, v níž se bude provádět výzkum. Výzkumný problém: Problém, který potřebuje řešení. Účel výzkumu: Stanovení toho, co se bude z problému zkoumat a jak. Výzkumná otázka: Otázka týkající se procesu, fenoménu, aspektu, který se bude zkoumat. Hypotéza: Predikce nebo odhad vztahu, který existuje v reálném světě za určitých podmínek. Výzkumné otázky lze doplňovat a modifikovat během výzkumu, ale základní til výzkumu je nutné určit předem. Dále volíme metodologii a navrhujeme výzkumný plán, sbíráme a analyzujeme data, docházíme k závěrům a doporučením. V určitých případech se kroky jako definice výzkumné otázky, volba metod, sběr dat a jejich analýza opakují a celý proces má iterativní charakter, na jehož konci stojí výzkumná zpráva o dosažených výsledcích. V následujících odstavcích charakterizujeme jednotlivé kroky tohoto schématu podrobněji. m Příprava zahrnuje volbu výzkumného tématu a základní metodologie. Začíná se určením oblasti výzkumu, vymezením problému, následuje vymezení účelu výzkumu a výzkumné otázky (v souhlase se zvolenou základní strategií výzkumu). m Plán výzkumu je nejdůležitějším krokem. V této fázi navrhujeme celý výzkum, uvažujeme o výběru zkoumaných objektů, děláme rozhodnutí o podrobnostech výzkumu. Určujeme, kdy a kde se výzkum provede, s kým se setkáme, koho oslovíme nebo budeme pozorovat. V závislosti na metodologické orientaci výzkumníka se volí určité metody sběru dat, také se určuje hrubý časový průběh celého výzkumu. Tento krok žádný výzkum nemůže vynechat. Plán výzkumu dostává písemnou podobu, jeho obsah se diskutuje s oponenty. ■ Provedení studie zahrnuje sběr dat a jejich analýzu s cílem zodpovědět výzkumné otázky. Držíme se výzkumného plánu, ale měníme ho, pokud to je potřebné a možné. Získaná data se dávají do kontextu. Podrobnosti této fáze 38 Konceptuálni mapa výzkumu akční explorační explanačnf popi$ny řízeni ) ..- ' základní evaluace I — ■— typ výzkumu ; Q Kontext ) ( účel výzkumu >^ predikční / \T T ~1 \ cite metodologická "~ ^ ^_jiředpoklady__. validita sběrdat ") """ výbor x- / \ / spolehlivost jednotka analýzy \ ^ analýza dat ) aplikovaný kritický historie —( vymezeni ^ ( poznatky/tradice ) \ populace \ epistemologie výzkumná otázka délka studie hloubka^.--''' základní tvrzení -—znalost předmětu) ^ Induktivní (teoretický rámec) — deduktivní,. osobní hodnoty —(klíčové koncepty) ---(_ hledání literatury} ( organizace dat ) přehled literatury) závisejí na zvolené metodologii. V některých studiích se používají pro analýzu statistické metody, jindy se statistika nahrazuje hermeneutickým výkladem získaného materiálu. ■ Zpráva o výsledcích výzkumu završuje badatelskou činnost. Výsledky je možné prezentovat různým způsobem. Obvyklá je textová forma. Stále častěji se používá pro uveřejnění výsledků internet. Zpracování zprávy o výzkumu se liší podle uvažované cílové skupiny příjemců. Naše představy o problému, vytvořený teoretický a pojmový rámec studie, předběžné i konečné výsledky se snažíme přehledně organizovat. Můžeme k tomu využít tabulky i grafické způsoby zobrazení. Vytváření různých map a grafů je užitečnou a efektivní cestou, jak získat nebo zprostředkovat přehled o dané oblasti. Jako ukázku techniky zobrazování uvádíme v obrázku 1.3 schéma procesů, které se realizují v průběhu výzkumu, a jejich propojení s důležitými metodologickými pojmy. Výzkum má přispět k porozumění problémům a přinést nové poznatky. To předpokládá kromě jiného: 39 KVALITATIVNÍ VÝZKUM * důkladnou znalost stavu poznání v dané oblasti; * hledání metody, jak nových výsledků dosáhnout; * chuť k dobrodružství, otevřenou mysl a vůli investovat čas a úsilí i v případě, že věci nejdou dopředu tak, jak se očekávalo. Nakonec se hodnotí původnost práce a její přínos pro vědu. Je nutné si uvědomit, že velikost příspěvku pro vědu není tak důležitá jako kvalita práce, v níž se přínos demonstruje. S původností práce se asociují vlastnosti jako novost, nový styl nebo forma, využití vlastních schopností, autentičnost. Za užitečné se však považují také práce, které verifikují poznatky předchozího výzkumu. 25a originální výzkum se pokládá: m provedení empiricky zaměřené práce v dosud neprobádané oblasti; m použití známých myšlenek nebo přístupů, ale s novou interpretací; * získání nových poznatků ve vztahu k starým otázkám a problémům; m vytvoření původní syntézy; m aplikace myšlenek z jedné země na problémy vlastní země; m využití technik z jedné oblasti v jiné oblasti; m interdisciplinární přístup využívající různé metodologie; m příspěvek ke znalostem v oblasti způsobem, který dosud nikdo nepoužil. 1.5 Souhrn Znalost výzkumných metod a základů metodologie je základem pro kritické posuzování publikovaných vědeckých poznatků a předpokladem pro provedení vlastního výzkumu. Výzkum ve společenskovědní oblasti má pět základních funkcí: exploraci, popis, explanaci, predikci a ovlivňování věcí v našem světě. Evaluační výzkum slouží k posouzení hodnoty a kvality různých objektů. Akční, emancipační a kritické výzkumy mají za cíl aktivizaci, kritické uvědomění a emancipaci lidí. Výzkum sestává z určitých fází, jako je určení oblasti výzkumu a výzkumné otázky, návrh plánu výzkumu, provedení sběru dat a jejích analýza. Závěrečným krokem je sestavení zprávy o procesu výzkumu a získaných výsledcích. Při posuzování vědecké práce se soustředíme na deklarované cíle výzkumu a použité metody, které vypovídají o hodnověrnosti výsledků. Jednou z funkcí výzkumu je návrh teorií, jež ve zhuštěné podobě a abstraktním jazykem popisují vztahy věcí ve světě. Teorie se navrhují a modifikují v procesu abduktivního, induktivního a deduktivního uvažování. Ověřování teorie ve společenskovědním výzkumu se neděje na principu jejího důkazu, ale zvyšováním důvěry v platnost teorie. Empirická fakta a teoretické úvahy poskytují argumenty (evidenci) pro oprávněnost dané teorie. 2 Kvantitativní, kvalitativní a smíšený výzkum V této kapitole se naučíme rozlišovat mezi kvalitativním a kvantitativním výzkumem. Probereme základní vlastnosti obou typů výzkumů a vztahy mezi nimi. Poznání rozdílů mezi oběma přístupy přispívá k lepšímu pochopení povahy každého z nich. Tématu této kapitoly se věnuje důkladně Petrusek (1993), ale také Břicháček (1981), Disman (1993), Ferjenčík (2000) nebo Miovský (2005) a mnoho zahraničních autorů (přístupným způsobem např. Bryman 1988). Výzkumníci stále častěji kombinují metody kvalitativního a kvantitativního výzkumu v jedné výzkumné akci. Snaží se tak využít výhody obou přístupů při řešení výzkumného problému. Mluvíme pak o používání smíšeného plánu výzkumu nebo o smíšené výzkumné strategii (Tashakkori, Teddlie 1998, Creswell 2003, Johnson, Onwuegbuzi 2004). V závěrečné části této kapitoly objasníme základy tohoto přístupu a v kapitole 9 se věnujeme podrobněji některým jeho postupům. 40 41 kvalitativní výzkum 2 kvantitativní, kvalitativní a smIšený výzkum 2.1 Kvantitativní výzkum Kvantitativní přístupy k výzkumu v sociálních vědách v mnohém napodobují metodologii přírodních věd. Předpokládá se, že lidské chování můžeme do jisté míry měřit a předpovídat. Kvantitativní výzkum využívá náhodné výběry, experimenty a silně strukturovaný sběr dat pomocí testů, dotazníků nebo pozorování. Konstruované koncepty zjišťujeme pomocí měření, v dalším kroku získaná data analyzujeme statistickými metodami s cílem je explorovat, popisovat, případně ověřovat pravdivost našich představ o vztahu sledovaných proměnných. Kvantitativní výzkum bývá spojován s hypoteticko-deduktivním modelem vědy, který sestává z těchto základních komponent: 1. Formálně se vyjádří určité obecné tvrzení, které má potenciál vysvětlit vztahy v reálném světě - teorie. 2. Provede se dedukce. Za předpokladu, že teorie platí, budeme očekávat, že nalezneme vztah mezi minimálně dvěma proměnnými X a Y - hypotéza. 3, Uvažujeme definici, co potřebujeme zjistit, abychom pozorovali X a Y - operační (operacionalizovaná) definice. 4. Provedeme pozorování - měření. 5, Provedeme závěry o platnosti hypotézy - testování hypotézy. 6, Vztáhneme výsledek testování zpět k teorii - verifikace. Metody založené na těchto principech jsou v rámci metodologie kvantitativního výzkumu podrobně zpracovány tak, aby odpovídaly co nejvíce předmětu zkoumání. Požaduje se, aby měření bylo validní, to znamená, že se měří skutečně to, co se má měřit. Musí také být spolehlivé - tedy jestliže se bude měřit stejná věc, pak pokud se nezměnila, dostaneme stejný výsledek. Poslední krok, verifikace, se považuje vždy za provizorní v tom smyslu, že v empirických vědách můžeme sice získat podpůrné argumenty pro platnost teorie pomocí shromážděných empirických dat, ale nikdy nelze její platnost dokázat (blíže Hendl 2004, s. 27). V tomto aspektu se liší empirické vědy od formálních věd (logika, matematika). Tradiční kvantitativně zaměřený výzkum může mít jednu ze dvou hlavních podob: experimentální a neexperimentálni. Stručně obě podoby charakterizujeme. Základní vlastností experimentu je to, že výzkumník aktivně a úmyslně přivodí určitou změnu situace, okolností nebo zkušenosti sledovaných jedinců a pak sleduje změnu jedinců. Vyjádřeno v jazyce kvantitativního výzkumu výzkumník manipuluje nezávisle proměnnými X a měří změnu zvolených závisle proměnných Y. Experiment musí být připraven do všech podrobností před započetím sběru dat. Cílem je zamezit tomu, aby závěry byly ovlivněny jinými (rušivými) proměnnými. Typické vlastnosti: b výběr jedinců ze známé populace; m přiřazení jedinců do jednotlivých skupin (např. kontrolní, s ošetřením); b vyvolání plánované změny podmínek; m měření malého počtu definovaných proměnných; ■ kontrola ostatních proměnných; a popis chování proměnných, obvykle se testuje nějaká hypotéza. Neexperimentálni výzkum vypadá podobně; rozdíl spočívá v tom, že výzkumník neuplatňuje změnu situace, podmínek nebo zkušenosti jedinců. Také v tomto případě je postup velmi podrobně naplánován. Obvykle se uskuteční pilotní studie, aby bylo možné některé parametry výzkumu lépe určit. Typické vlastnosti: b výběr vzorků jedinců z několika známých populací; b měření několika proměnných (můžeme rozlišit cílové, ovlivňující a kovarian-ční); b popis chování proměnných a testování hypotéz; b hypotézy se týkají rozdílností statistických charakteristik rozdělení jednotlivých proměnných mezi skupinami nebo závislostí vybraných proměnných mezi sebou. Někdy rozlišujeme při konceptualizaci vztahů vmezeřené (mediátorové, intervenující) proměnné I a moderující proměnné M. V případě vztahu X~»Y máme pouze nezávisle proměnnou X a závisle proměnnou Y. V případě vztahu X-»I-»Ymáme intervenující proměnnou L Příkladem může být narušení imunity / kouřením X. V důsledku tohoto narušení vzniká rakovina Y. Jiným typem proměnné je moderátorova proměnná M, která mění závislost X-> Y. M může představovat komplex podmínek, který určuje, jak se bude měnit povaha vztahu X->Y. Tabulka 2.1 v přehledu obsahuje popis rolí proměnných ve výzkumu. , Tab. 5.1 /aklr.Hiii mi« pramenných pri sledování vztahu a posuzováni pučinnobti Typ proměnné Charakteristika Příklad nezávisle proměnná X příčina změny závisle proměnné Y nebo prediktor Y píle, inteligence závisle proměnná Y mění se v důsledku změny X výsledky testu znalostí mediátorová proměnná 1 zprostředkuje působení X na V objem zvládnuté látky moderující proměnná M vymezuje a mění vztah mezi X a V psychická odolnost 42 43 KVALITATIVNÍ VÝZKUM ~--~-'-1-:-1-'-" | Tan í> ? Vlastnosti základních metod kvantitativního přístupu • Metoda Vlastnosti Výhody statistické šetření náhodný výběr měření proměnných reprezentativita testování hypotéz experiment určení hodnot nezávisle proměnné kontrolní skupina bez expozice přesné měření testování hypotéz oficiální statistiky analýza dat získaných v minulosti velké datové soubory strukturované pozorování pozorováni prováděné podle přesně určeného protokolu spolehlivost pozorování obsahová analýza podle předem určeného kódovacího schématu se zjišťují Instance kategorie a provádí se analýza četností spolehlivost měření Latentní proměnné nemůžeme měřit a odhadujeme je na základě měřitelných proměnných. Typy proměnných mají mnohdy relativní charakter, který závisí na konceptualizaci výzkumu. Tabulka 2.2 charakterizuje základních metody kvantitativního přístupu, Ukážeme kvantitativní formu výzkumu pomocí statistického šetření a strukturovaného dotazníku. PŘÍKLAD 2.1 Kvantitativní")' ! drn íhoiIpIjvi/přiklad Přibližme si kvantitativní přístup pomocí stručného popisu výzkumu zaměřeného na význam pohybových aktivit pro mladého člověka. Základní otázkou pro výzkumníka může být: „Jaké faktory ovlivňují vzorce pohybových aktivit mladého člověka?" Výzkumník bude např. postupovat tak, že navrhne dotazník, který by měl napomoci rozlišovat mezi mladými lidmi, kteří se intenzivně věnují pohybovým aktivitám, a těmi, kdo se jim věnují méně. Současně se snaží do dotazníku zapracovat faktory a proměnné, jež pravděpodobně ovlivňují intenzitu sportování. Navržené otázky mají u dotazovaného vyvolat odpověď, která bude klasifikovatelná podle daného kategorizačního schématu, Jež měl výzkumník na mysli při návrhu dotazníku. V procesu sestavování dotazníku se výzkumník opírá o své zkušenosti, o dostupnou literaturu a teorie i o celkový přehled, který mu umožňuje formulovat faktory, jež budou pravděpodobně ovlivňovat vzorce pohybových aktivit (např. příjem rodičů, počet sourozenců, dostupnost sportovišť). Dotazník bude pravděpodobně velmi strukturovaný, aby ho bylo možné předložit v jednotné podobě velkému počtu respondentů (Ideálně všem členům populace). Kvůli velkému počtu vyplněných dotazníků je žádoucí, aby formulář dotazníku byl navržen tak, že odpovědi bude možné snadno kvantifikovat a přenést do počítačové databáze zvoleného statistického systému (SPSS, NCSS, STATISTICA, SAS atd.). V průběhu analýzy dat se vypočítávají různé popisné statistické charakteristiky a sestrojují grafy, které vizuálně 2 kvantitativní, kvalitativní a smíšený výzkum přibližují kvantitativní informace. Všechny tyto operace mají vést k získání statistického popisu dat a k verifikaci předem formulovaných hypotéz. Výzkumník testuje určité vztahy, jež modeluje např. pomocí regresních rovnic nebo zkoumá pomocí analýzy rozptylu. Pro analýzu kategoriálnlch dat využije např. techniky kontingenfiních tabulek. Výzkumník pomocí analýzy zjistí, které jeho představy se potvrdily a které ne. Explorační analýza navrhne nové hypotézy o sledovaných vztazích. Statistická analýza může např. indikovat silný vztah mezi pohybovou aktivitou a příjmem rodičů a naopak slabý vztah mezi pohybovou aktivitou a počtem sourozenců. V tabulce 2,3 uvádíme v přehledu přednosti a slabiny kvantitativního výzkumu. Některými kritickými aspekty kvantitativního přístupu se budeme zabývat v pasáži o dominanci kvantitativního přístupu ve společenských vědách (kap. 3,2). ' Tafa. 2.3 Píudnostl a nevýhody kvantitativního výzkumu Přednosti kvantitativního výzkumu Nevýhody kvantitativního výzkumu « Testování a validizace teorií. ■ Lze zobecnit na populaci. « Výzkumník může konstruovat situace tak, že eliminuje působení rušivých proměnných, a prokázat vztah příčina-účinek. • ■ Relativně rychlý a přímočarý sběr dat. « Poskytuje přesná, numerická data. ■ Relativně rychlá analýza dat (využití počítačů). ■ Výsledky jsou relativně nezávislé na výzkumníkovi. » Je užitečný při zkoumání velkých skupin. » Kategorie a teorie použité výzkumníkem nemusejí odpovídat lokálním zvláštnostem. ■ Výzkumník může opominout fenomény, protože se soustřeďuje pouze na určitou teorii a její testování, a ne na rozvoj teorie. • Získaná znalost může být příliš abstraktní a obecná pro přímou aplikaci v místních podmínkách. « Výzkumník je omezen reduktivním způsobem získávání dat. 2.2 Kvalitativní výzkum Někteří metodologové chápou kvalitativní výzkum jako pouhý doplněk tradičních kvantitativních výzkumných strategií, jiní zase jako protipól nebo vyhraněnou výzkumnou pozici ve vztahu k jednotné, na přírodovědných základech postavené vědě. Postupně získal kvalitativní výzkum v sociálních vědách rovnocenné postavení s ostatními formami výzkumu. Neexistuje jediný obecně uznávaný způsob, jak vymezit nebo dělat kvalitativní výzkum. Negativní definici podali metodologové Glaser a Corbinová (1989), kteří za něj považují jakýkoli výzkum, jehož výsledků se nedosahuje pomocí statistických metod nebo jiných způsobů kvantifikace. Mnoho autorů nesouhlasí 44 45 kvalitativní výzkum s tímto vymezením, protože podle nich jedinečnost kvalitativního výzkumu nespočívá pouze v absenci čísel. Potíž je v tom, že kvalitativní výzkum je široké označení pro rozdílné přístupy. Významný metodolog Creswell (1998, s. 12) definoval kvalitativní výzkum takto: „Kvalitativní výzkum je proces hledání porozumění založený na různých metodologických tradicích zkoumání daného sociálního nebo lidského problému. Výzkumník vytváří komplexní, holistický obraz, analyzuje různé typy textů, informuje o názorech účastníků výzkumu a provádí zkoumání v přirozených podmínkách." V typickém případe lcvalitativní výzkumník vybírá na začátku výzkumu téma a určí základní výzkumné otázky. Otázky může modifikovat nebo doplňovat v průběhu výzkumu, během sběru a analýzy dat. Z tohoto důvodu se někdy kvalitativní výzkum považuje za emergentní nebo pružný typ výzkumu. V jeho průběhu nevznikají pouze výzkumné otázky, ale také hypotézy i nová rozhodnutí, jak modifikovat zvolený výzkumný plán a pokračovat při sběru dat i jejich analýze. Práce kvalitativního výzkumníka je přirovnávána k činnosti detektiva. Výzkumník vyhledává a analyzuje jakékoli informace, které přispívají k osvětlení výzkumných otázek, provádí deduktivní a induktivní závěry. Seznamuje se s novými lidmi a pracuje přímo v terénu, kde se něco děje. Sběr dat a jejich analýza v kvalitativním výzkumu probíhají v delším časovém intervalu, výzkumný proces má longitudinální charakter. Výzkumník vybírá na základě svých úvah místa pozorování nebo jedince, které dále sleduje v různých časových okamžicích. Analýza dat a jejich sběr probíhají současně - výzkumník sbírá data, provede jejich analýzu a podle výsledků se rozhodne, která data potřebuje, a začne znovu se sběrem dat a jejich analýzou. Během těchto cyklů výzkumník své domněnky a závěry přezkoumává. Ověřuje popisnou, interpretační nebo teoretickou validitu výsledků způsoby, které popíšeme v kapitole 12.1. Zpráva o kvalitativním výzkumu obsahuje podrobný popis místa zkoumání, rozsáhlé citace z rozhovorů a poznámek, jež si výzkumník dělal při práci v terénu. Výzkumník může navrhnout teorii o fenoménu, který pozoroval. Často se stává, že svoje závěry probírá Tnh. ZA Vlruitnosti základních metod kvalitativního přístupu Metoda Vlastnost Výhoda pozorování delší období kontaktu pochopení subkultury texty a dokumenty rozbor významu, organizace a použití teoretické porozumění interview relativně nestrukturované porozumění zkušenosti audio-a videozáznamy přesná transkripce přirozených interakcí porozumění průběhu interakci 2 KVANTITATIVNÍ, KVALITATÍVNI A SMfŠENÝ VÝZKUM se sledovanými jedinci (účastníky výzkumu) a jejich názory zohledňuje nebo přidává do výsledné zprávy. Tabulka 2.4 stručně charakterizuje hlavní kvalitativní metody. Modelový příklad přibližuje, jak se postupuje v kvalitativním výzkumu. PŘÍKLAD 2.2 Vracíme se k problému vztahu mladých lidí ke sportu. Kvalitativní výzkumník si klade otázku následujícím způsobem: „Co znamená pohybová aktivita pro mladého člověka a jak mladý člověk dospívá ke svému názoru na sport, případně jak tento názor modifikuje v konkrétních podmínkách?" Výzkumná otázka se zaměřuje na zájmy a záměry mladých lidí a intencionalitu jednání. Výzkumník se snaží popsat svět z jejich hlediska a přitom se chce pokusit porozumět tomu, jak si vytvářejí a mění své představy o stylu života v závislosti na svých zájmech. -Aby to dokázal, výzkumník bude muset jít do terénu a strávit delší čas v prostředí, kde žijí mladí lidé, Bude např, pozorovat malou skupinu mladých lidí v jejich přirozeném prostředí, které zahrnuje školu, sportovní centrum, kluby, bary, domov atd. Bude si všímat všech míst, kde se mladí lidé shromažďují a tráví volný čas. V průběhu výzkumu se pokusíš některými z nich navázat přátelský vztah. Někdy se stane přímo členem skupiny a bude se podílet na všech jejích běžných aktivitách. Zajímavé informace získá také tak, že s celou skupinou uspořádá diskusi na téma sport. Po celou dobu si vše zaznamenává a zpracovává. Vytváří si na počítači databázi textů. Ta může obsahovat i fotografie nebo videozáznamy ze života skupiny. Do terénu se vrací, aby si ověřil získané poznatky a závěry a pokračoval v pozorování, jehož zaměření na detaily se mění na základě provedené analýzy shromážděných dat. Také hovoří se členy místní samosprávy, učiteli ve škole a se správcem hřiště, seznamuje se s opatřeními na podporu sportu v místě pozorování. Dlouhodobé pozorovania poznatky z interakcí se členy skupiny mu umožní vidět život skupiny očima jejích členů, z hlediska jejich perspektiv a popsat ho pomocí jejich pojmů a výrazů. Tyto zkušenosti v následném hodnocení dává do souvislostí s širším socioekonomickým kontextem. Uvedeme přehledně základní charakteristiky kvalitativního výzkumu a jeho výsledků (Miles a Creswell 2003, Huberman 1994, Bogdan, Biklen 1992): n Kvalitativní výzkum se provádí pomocí delšího a intenzivního kontaktu s terénem nebo situací jedince či skupiny jedinců. Tyto situace jsou obvykle banální nebo normální, reflektující každodennost jedinců, skupin, společností nebo organizací. b Výzkumník se snaží získat integrovaný pohled na předmět studie, na jeho kontextovou logiku, na explicitní a implicitní pravidla, která fungují v dané oblasti. 46 47 KVALITATIVNÍ VÝZKUM ■ Používají se relativně málo standardizované metody získávání dat. Hlavním instrumentem je výzkumník sám. Typy dat v kvalitativním výzkumu zahrnují přepisy terénních poznámek z pozorování a rozhovorů, fotografie, audio-a videozáznamy, deníky, osobní komentáře, poznámky, úřední dokumenty, úryvky z knih a všechno to, co nám přibližuje všední život zkoumaných lidí. ■ Výzkumníci se snaží o izolování určitých témat, projevů a datových konfigurací. Obvykle je však ponechávají co nejdéle v kontextu ostatních dat. ■ Hlavním úkolem je objasnit, jak se lidé v daném prostředí a situaci dobírají pochopení toho, co se děje, proč jednají určitým způsobem a jak organizují své všednodenní aktivity a interakce. ■ Data se induktivně analyzují a interpretují. Kvalitativní výzkumník nese-stavuje ze získaných dat skládanku, jejíž konečný tvar zná, spíše konstruuje obraz, který získává kontury v průběhu sběru a poznávání jeho částí. Výzkumník ve svém hledání významů a snaze pochopit aktuální dění vytváří podrobný popis toho, co pozoroval a zaznamenal. Snaží se nevynechat nic, co by mohlo pomoci vyjasnit situaci. Některé z předností a slabostí kvalitativního výzkumu zachycuje tabulka 2.5. Kvalitativnímu výzkumu se vytýká, že jeho výsledky představují sbírku subjektivních dojmů. Pro jeho pružný a nestrukturovaný charakter ho lze - na rozdíl kvantitativního výzkumu - těžko replikovat. Protože pracuje s omezeným počtem jedinců a obvykle na jednom místě, vznikají také obtíže se zobecňováním výsledků. (Zobecnitelnost v kvantitativním výzkumu zajišťuje náhodný výběr. Tato procedura se však v kvalitativním výzkumu vůbec nepoužívá.) Někdy se také kvalitativnímu výzkumu vytýká jeho neprůhlednost, malá transparentnost. Například někdy z výzkumné zprávy není zřetelné, jak se vybírali jedinci pro rozhovor nebo pozorování. Také často nerozpoznáme, jak se provedla analýza. Podrobný popis jednotlivých kroků většinou přesahuje možnosti omezeného í Tatí. £>6; Předností a nevýhody kvalitativního výzkumu Přednosti kvalitativního výzkumu Nevýhody kvalitativního výzkumu o Získává podrobný popis a vhled při zkoumání Jedince, skupiny, události, fenoménu. » Zkoumá fenomén v přirozeném prostředí. ■ Umožňuje studovat procesy, o Umožňuje navrhovat teorie, a Dobře reaguje na místní situace a podmínky. « Hledá lokální (idiografické) příčinné souvislosti. « Pomáhá při počáteční exploraci fenoménů. • Získaná znalost nemusí být zobecnitelná na populaci a do jiného prostředí. * Je těžké provádět kvantitativní predikce. « Je obtížnější testovat hypotézy a teorie. o Analýza dat i jejich sběr jsou často časově náročné etapy. « Výsledky jsou snadněji ovlivněny výzkumníkem a jeho osobními preferencemi. 2 KVANTITATIVNÍ, KVALITATIVNÍ A SMÍŠENÝ VÝZKUM rozsahu časopiseckého článku. Ve srovnání se statistickou analýzou se kvalitativní analýza nedá formalizovat. Výhrady proti kvalitativnímu výzkumu jsou vyváženy jeho jinými vlastnostmi. Navíc to, co kvantitativní výzkumníci kritizují, je vlastně v mnoha případech přednost. Výzkumný proces je vždy kompromisem a vyvažováním nedostatků a. výhod. Výhodou kvalitativního přístupu je získání hloubkového popisu případů. Nezůstáváme na jejich povrchu, provádíme podrobnou komparaci případů, sledujeme jejich vývoj a zkoumáme příslušné procesy. Citlivě zohledňujeme působení kontextu, lokální situaci a podmínky. Kvalitativní výzkum poskytuje podrobné informace, proč se daný fenomén objevil. Velkým přínosem kvalitativní metodologie jsou přístupy, pomocí nichž navrhujeme teorii nějakého sledovaného fenoménu. Kvalitativní výzkum používá celou škálu postupů, aby zajistil hodnověrnost svých výsledků. Seznámíme se s nimi v dalších kapitolách knihy. Jeden ze způsobů, jak přiblížit povahu „kvalitativního výzkumu", spočívá v popisu určitých výzkumných tradic nebo škol spojovaných tradičně s kvalitativním výzkumem. Můžeme přitom uvažovat vlivy z oblasti filozofie, antropologie, sociologie, psychologie, lingvistiky nebo pedagogiky. Vyvinutých přístupů je mnoho: fenomenologie, etnometodologie, konverzační analýza, analýza diskur-zu, symbolický interakcionismus, zakotvená teorie, konstruktivismus, kritická teorie (včetně neomarxistického nebo feministického výzkumu). Stručné charakteristiky vybraných směrů kvalitativního výzkumu obsahuje tabulka 2.6. Rozsah škály kvalitativních přístupů odráží působivě diskuse autorů Ja-cobové (1987) a Atkinsona a kol. (1988), která proběhla v době konstituování jednotlivých směrů kvalitativního výzkumu v pedagogice. Podle americké výzkumnice Jacobové každá z tradic kvalitativního výzkumu vychází z jiných předpokladů o podstatě člověka a společnosti, má jiné cíle zkoumání a používá jiných metod, a proto představuje vlastně odlišné výzkumné paradigma. Například pro oblast pedagogického výzkumu identifikovala Jacobová pět takových tradic: ekologickou psychologii, školní etnografii, kognitivní antropologii, etnografii komunikace a symbolický interakcionismus. Podle Jacobové je důležité si uvědomit, že kvalitativní výzkum, otevřený novým problémům a teoriím, neznamená nerespektování příslušných výzkumných tradic. Ačkoli kvalitativní výzkumníci doporučují otevřený přístup k datům a výzkumnému plánu, drží se zároveň podle Jacobové základních předpokladů té či oné výzkumné tradice. Popsané tradice jsou důležité, protože poskytují množinu orientujících předpokladů o tom, jak výzkum provést. Těchto tradic není nutné se držet, ale při práci v rámci dané tradice je zapotřebí uvažovat příslušné předpoklady, zaměření a metodologii. Jacobová zdůrazňuje, že lepší znalost různých směrů v kvalitativním výzkumu může vést k tomu, že výzkumník navrhne zcela novou a případnější metodologii. 48 49 kvalitativní výzkum 2 kvantitativní, kvalitativní a smíšený výzkum Tab 2 6 tyzkiimné tradice kvalitativního výzkumu Výzkumná tradice Původ Cíle Etnografie Antropologie/sociologie Porozumění sociálnímu světu dlouhodobým pobytem ve skupině, aby bylo možné podrobně popsat kulturu a významy, které používají její členové. i Fenomenologie/ 1 etnometodoloíjie Vedek: Filozofie/sociologie Porozumění konstruktivním procesům, které lidé uplatňují v každodenním životě, aby dávali světu smysl. Konverzační analýza Sociologie/lingvistika Analýza způsobů, jak je jazykový projev strukturně organizován s ohledem na sekvenčnost a reakce, Jimiž lidé demonstrují, jaké významy dávají dané situaci, Diskurzní analýza Sociologie/lingvistika Zkoumání způsobů, jak je produkována znalost v rámci určitého diskurzu a jednání, lingvistických stylů a rétorických prostředků používaných v daném prostředí. Protokolární analýza Psychologie Zkoumání kognitivních procesů, které podmiňují vykonání určitých úkolů. Symbolický interakcionismus Vede k: Sociální psychologie Zkoumání chování a sociálních rolí pro porozumění, jak lidé Interpretují své prostředí a reagují na ně. Zakotvená teorie Sociologie Návrh a vývoj teorií sociálního jednání z dat pomocí analytických kategorií a vztahů mezi nimi. Konstruktivismus Sociologie Znázorňování mnohonásobných konstrukcí reality pomocí sdíleného zkoumání (výzkumníky a participanty) významů a vysvětlování. Kritická teorie Sociologie Identifikace způsobů, jak společenské podmínky (ekonomické, politické, genderové, etnické) ovlivňují názory, chování a zkušenosti (s cdem iniciovat kritiku a změny). Ekologická psychologie Pedagogika Zkoumání lidského chování v přirozeném prostředí. Ekologičtí psychologové uznávají objektivní i subjektivní aspekty prostředí. Metody jsou navrženy tak, aby byly „teoreticky neutrální". Získají se tak data (vzorky chování), která je možné zkoumat z různých perspektiv. Na práci, jež zohlednila spíše americké výzkumné tradice (paradigmata), zareagovali rozhořčeně angličtí metodologové Atkinson a kol. (1988), kteří s jejími závěry ostře nesouhlasili. Zaprvé vyjádřili pochybnosti, zda si Jacobová všimla některých tradic britské školy kvalitativního výzkumu, zadruhé napadli její chápání pojmu tradice v kvalitativním výzkumu. Upozornili především na tyto aspekty: a) Existují různá stanoviska k tomu, jaké jsou hlavní rysy určité tradice. b) Pokud identifikujeme rysy určité tradice, tyto rysy nalezneme i u jiné tradice. Jen málo prací daného autora lze přiřadit k jedné specifické tradici. c) Vlastnosti tradic nebyly uvedeny všechny a ty, které byly uvedeny, mají vágní statut. d) Mnoho výzkumů kombinuje různé tradice, aniž by zakládaly „novou" tradici. Tito autoři upozornili na to, že se Jacobová paradoxně dopustila chyby, jež je typická spíše pro začínající výzkumníky: přílišný důraz na určitý typ výzkumu (americký výzkum) a víra v jeho sílu vedly k tomu, že Jacobová zapomněla připomenout kvalitativní výzkum v jiných zemích, čímž ztratila možnost obohatit svoji srovnávací práci o další rysy. Podle těchto autorů se provinila etnocentris-mem. Tento termín označuje doslovně posuzování lidi z jiné kultury podle standardů vlastní kultury nebo skupiny. V této souvislosti uvedli myšlenku o jednom nebezpečí při výzkumné práci a vztáhli ji na práci Jacobové: „Tím, co nám brání vidět, co žáci ve třídě skutečně dělají, není používání určité metody statistického šetření pomocí testování nebo používání jiné metody, Myslíme si, že nám tento život především připadá příliš známý, takže nejsme schopni identifikovat určité události, které se uskutečnily, i když se to stalo přímo před našima očima." Autoři důrazně připomínají některé směry na britské scéně pedagogického kvalitativního výzkumu: symbolický interakcionismus, antropologii, sociolingvisti-ku, etnometodologii, demokratickou evaluaci, neomarxistickou etnografii a feministické výzkumy. Pro každý z nich identifikují nejdůležitější autory a práce. Doložili, že tyto výzkumy přinesly teorie, závěry a metodologické příspěvky, jež nelze podcenit, pokud nechceme předem zúžit svůj pohled pouze na výzkum v jedné zemi. Diskuse ukázala, jak je těžké vymezit kvalitativní výzkum, a zároveň naznačila některé filozofické problémy, které se týkají užívání pojmu paradigma. 50 51 kvalitativní výzkum 2 kvantitativní, kvalitativní a smíšený výzkum 2-3 Vztah mezi kvalitativním a kvantitativním výzkumem Postupně se prosazuje mínění, že kvalitativní i kvantitativní výzkum přispívají každý po svém k rozšiřování našich znalostí o člověku a sociálním světě. Podle tohoto názoru se nelze dívat na oba přístupy jako na kontradiktorní. Výsledky získané oběma strategiemi výzkumu se doplňují. Tento názor na vztah kvalitativního a kvantitativního výzkumu již zastávali významní metodologové Glaser a Strauss (1967), kteří při obhajobě svého kvalitativního postupu tvrdí, že neexistuje základní konflikt mezi kvalitativními a kvantitativními metodami nebo daty. Domnívají se však, že v určitém smyslu jsou kvalitativní data důležitější při generování hypotéz. Dodávají (s. 17): „Zaměření na kvalitativní data je nutné z mnoha důvodů. Například data popisující strukturální podmínky, následky, odchylky, normy, procesy, konfigurace a systémy mají obvykle kvalitativní podobu. Situace je také často taková, že v dané oblasti výzkumníci nemusí usilovat o výzkum, který by šel za kvalitativní podobu. Je to většinou z toho důvodu, že kvalitativní výzkum je v dané situaci nejadekvátnějíim a nejefektivnějším způsobem, jak se dostat k požadovaným informacím a vyrovnat se s obtížemi empirické situace." Uvedené myšlenky jsou dobře ilustrovány v práci Faulknera a Sparkese (1999), Iteří provedli případovou etnografickou studii, jež měla prozkoumat, jak může pravidelné tělesné cvičení ovlivnit mentální stav pacientů se schizofrenií. PŘÍKLAD 2.3 utnofiraí,. v ústavu p »cluéeyni, 'i^rrncnc Výzkumníci Faulkner a Sparkes (1999) pracovali po dobu studie jako ošetřovatelé v domově pro duševně nemocné pacienty. Nejdříve se šest týdnů seznamovali s prostředím a chodem penzionu. Během této doby byly připraveny podmínky pro kondiční cvičení pacientů. Několik pacientů se do kurzu přihlásilo. Kurz trval deset týdnů a lekce se uskutečňovaly dvakrát týdně. Výzkumníci se věnovali podrobně pouze třem pacientům. Přitom prováděli pozorování (po celou dobu kurzu) a rozhovory (na konci a na začátku kurzu) s pacienty a jejich ošetřovateli. Výzkumníci uvádějí několik důvodů, proč s tímto druhem pacientů nelze provádět standardní psychologický experiment: ■ četné absence a opuštění skupiny (drop-out) těchto pacientů; m heterogenita pacientů vzhledem k medikaci a zdravotnímu stavu, kdy není možné zajistit stejnou výchozí úroveň měřených parametrů; ■ celkově malý počet pacientů, kteří jsou přístupní pro pozorování v daném čase a místě; ■ nespolehlivost zpráv z individuálně vedených deníků pacientů (self-reports). Výzkumníci dovodili, že kvůli těmto a ještě dalším faktorům existují skupiny marginalizova-ných jedinců, které nikdo vědecky nesleduje. Proto doporučili sledovat zvláštní populace pomocí etnografických případových studií. Je zřejmé, že podobnou úvahu lze aplikovat v mnoha dalších souvislostech. Nálezy výzkumníků naznačily, že tělesná cvičení mohou redukovat u pacientů se schizofrenií halucinační jevy, zvýšit jejich sebedůvěru a zlepšit spánek a celkové chováni. Upozorňují, že těchto efektů se dosahuje spíše zvýšenou a příjemnou sociální interakcí během cvičení než samým cvičením, Tento závěr dokumentují např. následujícím úryvkem z rozhovoru s jedním pacientem: „Potřebuji někoho, kdo by mne postrčil. Nevěřím si, že bych to dělal sám od sebe. Potřebuji někoho, kdo by mi dal malý impulz, aby bylo jasné, že se do toho pustím, víte ... Jde o to mít nějakého člověka, např. někoho z personálu nebo někoho jiného, který ti řekne: Jdi si zacvičit, děláš to pro sebe." Výzkumníci doporučují zavést cvičení jako doplněk psychiatrické rehabilitace. Upozorňují, že jejich závěry nelze jednoduše zobecnit, ale jsou přesvědčeni, že je nutné se poučit z jednoho případu co nejvíce: „Síla kvalitativních dat však nespočívá v množství sledovaných lidí, ale ve schopnosti výzkumníka dobře poznat několik lidí v jejich kulturním kontextu. Testem kvalitativního výzkumu není odhalit zdánlivě nekonečnou rozmanitost jedinečných lidských bytostí, ale osvětlit život několika dobře vybraných lidí. Idiografika přináší často větší vhled než no-motetika." Tabulka 2.7 nám přibližuje rozdíly obou přístupů zdůrazněním jejich odlišnosti tím, že situuje oba přístupy na opačných koncích několika dimenzí. Ne ve všech případech reálného výzkumu se setkáme s takovými vyhraněnými diferencemi. O většině dimenzí uvedených v tabulce jsme se již zmínili. K osvětlení dimenze „Zaměření" poznamenejme, že kvantitativní výzkum se často zajímá o dokumentaci sociálních trendů větších rozměrů (např. ve státním útvaru), zatímco ■ Tab. g.t Některé rozdíly mezi kvalitativním a kvantitativním výzkumem (Bryman 1988, Mohr 1982, upraveno) Kvantitativní výzkum Kvalitativní výzkum Úloha kvalitativního výzkumu přípravná prostředek ke zkoumání interpretací aktérů Vztah výzkumníka k subjektu odstup těsný Postoj výzkumníka k jednání vně situace uvnitř situace Vztah teorie a výzkumu potvrzení, falzifikace teorie často vzniká Výzkumná strategie silně strukturovaná slabě strukturovaná Platnost výsledků zobecnění kontextuálnf porozumění Data tvrdá, spolehlivá bohatá, hloubková Zaměření makro mlkro Teoretické schéma teorie variability teorie procesu 52 53 KVALITATIVNÍ VÝZKUM 2 KVANTITATIVNÍ, KVALITATIVNÍ A SMÍŠENÝ VÝZKUM kvalitativní výzkumníci se zajímají především o procesy v menších sociálních jednotkách (interakce ve třídě apod.). V makro-orientovaném výzkumu jsou středem zájmu kolektivní aktéři jako spolky, strany a další druhy sociálních systémů, které své chování přizpůsobují obecně závazným normám a hodnotám. Takový výzkum upřednostňuje názor, že tuto úroveň reality není možné odvodit z individuálních prvků, tedy sledováním lidských jedinců. Milcro-orientovaný výzkum se zabývá naopak interakcemi a chováním několika jedinců. Upřednostňuje interpretativní a kvalitativní strategie. Cílem je zjistit hodnotové orientace, zájmy, motivace účastníků. Vychází se z toho, že z jejich jednání se odvíjí vznik vyšších sociálních struktur. Platí požadavek, že kvalitativní výzkumník se má pokusit své poznatky uvést do souvislosti s jevy na vyšší úrovni, tedy propojit poznatky z mikro- a makroúrovní výzkumu. Mohr (1982) se snaží vyložit rozdílnosti mezi oběma přístupy pomocí teorie variability a teorie procesu. Tvrdí, že kvantitativní přístup popisuje variabilitu proměnných a korelace mezi nimi. Je založen na odhadování příspěvku zvolených proměnných k variabilitě hodnot jiných proměnných a vychází z teorie pravděpodobnosti, znáhodněného experimentu nebo statistického šetření; základním modelem je lineární nebo nelineární regresní model. Kvalitativnímu výzkumu jde o události a procesy, jimiž jsou propojeny. Vysvětlení událostí v procesu se pomocí proměnných hůře zvládá. Je vhodnější podrobněji zkoumat několik málo případů tak, že identifikujeme mechanismy propojení událostí a kontextuální závislost vztahů mezi událostmi. Tuto koncepci doplňuje Mohr představami „faktuální příčinnosti" a „fyzické příčinnosti". Faktuální příčinnost vychází z přítomnosti nebo nepřítomnosti různých hodnot proměnných v porovnávaných situacích a hledá se v kvantitativním výzkumu. Na rozdíl od toho „fyzická příčinnost", uvažovaná v kvalitativním výzkumu, se nezakládá na této komparativní logice. V takovém výzkumu se vychází z analýzy mechanismů propojení mezi příčinou a důsledkem. Podobným způsobem si vztahu kvalitativních a kvantitativních pohledů na výzkum všímá také Salomon (1991), který ho nahrazuje vztahem „analytický" vers. „systemický" přístup. „Analytický" přístup se snaží porozumět několika málo vybraným proměnným. „Systemický" přístup představuje pokus zachytit všechny proměnné v jejích interakci mezi sebou v rámci komplexního prostředí. Svůj výklad ilustruje na úkolu vyhodnotit inovativní program výuky ve škole. Popis a analýza programu mohou vycházet ze zachycení několika indikátorů chování v rámci kvaziexperimentální studie (experimentální a kontrolní třídy), nebo pomocí systemického přístupu, kdy se výzkumníci snaží popsat novou „kulturu třídy". Podle Salomona se zásahy do života třídy vyznačují složitou vzájemnou závislostí mezi mnoha veličinami, akcemi a událostmi, které odlišují experimentální třídu od třídy kontrolní. Tuto „souhru interdependencí" dává Salomon do kontrastu s procesem izolace manipulovaných a měřených veličin v rámci analytické studie (např. experimentu). Podle autora vychází analytický , výzkum ze čtyř předpokladů: 1. Analytické studie předpokládají, že interní události jako vnímání, očekávání, přesvědčení atd. jsou závislé na nějaké externí proměnné. 2. Předpokládá se, že komplexní chování se aditivně skládá z nějakých základních prvků, jejichž chování lze studovat izolovaně. K přiblížení této skutečnosti používá Salomon model kulečníkových koulí: každá je nezávislá na ostatních a interakcí s nimi dochází ke konečnému efektu. 3. Konečně se předpokládá, že hodnota pozorované proměnné představuje kvalitu sama o sobě. Například učitelův výklad má svou určitou kvalitu nezávisle na stupni žákova pochopení (které je funkcí učitelova výkladu) apod. 4. Je možné některé proměnné udržovat „konstantní". Při analýze procesů ve třídě tyto předpoklady však nejsou splněny a mají vynucený charakter. Nemůžeme oddělit příčiny od důsledků, závislé veličiny od nezávislých. Základní předpoklad systemického přístupu spočívá v uznání, že každá složka, událost nebo akce mohou potenciálně ovlivnit třídu jako celek. Podle Salomona je nutné postupovat spíše podle pravidla „zjednodušení pomocí integrace" než podle pravidla „zjednodušení pomocí izolace proměnných". Pracujeme s jinou jednotkou analýzy, v níž se nesleduje sekvence diskrétních událostí a procesů, ale celá „dynamická ekologie", jejíž jednotlivé bloky nelze od sebe jednoduše oddělit. Změna kultury třídy díky inovaci způsobuje, že se nic neudržuje konstantní jako při řízených experimentech. Naopak - všechno se mění. Právě tento vzniklý způsob provázanosti jednotlivých prvků a procesů odlišuje novou „kulturu" experimentální třídy od třídy kontrolní. Salomon zdůrazňuje, že je obtížné specifikovat slabiny každého z přístupů pouze na základě jeho vlastních kritérií. Každý přístup je totiž v jistém smyslu uzavřen sám do sebe. Při posuzování přínosu obou přístupů se ukazuje, že oba jsou omezeny svojí specifickou kombinací předpokladů, jevů, které vysvětlují, otázek, na které dávají odpověď, a použitými výzkumnými metodami. Salomon dále vyvozuje, že různé typy výzkumu jsou nutně komplementární, jsou radikálně odlišné a tím vzájemně kompenzují své nedostatky. Analytický přístup je zacílen na testování teoreticky podložených hypotéz a je vhodnější pro zkoumání jevů, „které se mohou stát", ale není vhodný ke zkoumání toho, „co se děje aktuálně" v normálních podmínkách. Přes omezenost analytického přístupu je jasné, že se ho nemůžeme zříci, protože často představuje jedinou cestu, jak testovat specifické kauzální hypotézy, Systemický přístup na druhé straně nevede podle Salomona ke zcela jasné formulaci funkcionálních závislostí, ale může vyjasnit, jak se způsob závislostí ve třídě mění 54 55 kvalitativní výzkum 2 kvantitativní, kvalitativní a smíšený výzkum v íase. Netestují se předem dané hypotézy, ale nalézají se a zkoumají nové hypotézy, přičemž jde o zachycení, co se přesně děje s „kulturou" třídy. Na základě těchto úvah Salomon usuzuje, že oba přístupy nejsou pouze komplementární, ale měly by se vzájemně podporovat, Systemické studie dokážou zachytit komplexní procesy, ale nemohou vést k zobecněním toho typu, jež může poskytnout analytická studie při zkoumání vybraných aspektů procesu, při kterém se maximalizuje interní validita. Systemická studie poskytuje podklady pro rozhodnutí, co vybrat z celého komplexního procesu pro analytický výzkum za kontrolovaných podmínek. 2.4 Smíšený výzkum S tím, jak se upevnila pozice kvalitativního výzkumu a zároveň se uznala komle-mentarita obou přístupů, se začali metodologové také více věnovat otázce jejich kombinování. V praxi používali výzkumníci smíšené přístupy odedávna. Ale teprve v novějších učebnicích se jejich metodologii věnuje patřičná pozornost. Existují celé knihy zaměřené pouze na tento typ výzkumu (Newman, Benz 1998, Tashakkori, Teddlie 1998). Jeho aplikační možnosti dokládá monumentální sbírka příkladů a metod editorů Tashakkori, Teddlie (2003). Smíšený výzkum je definován jako obecný přístup, v němž se míchají kvantitativní a kvalitativní metody, techniky nebo paradigmata v rámci jedné studie. Příslušná metodologie vyjasňuje účel a možnosti jednotlivých kombinací. Snaží se zodpovědět tento typ otázek (Creswell 2003): 1. Jak vypadá posloupnost metod pro sběr kvalitativních a kvantitativních dat? 2. Jaký význam se bude přisuzovat kvantitativním a kvalitativním datům? 3. V jaké fázi se budou integrovat jednotlivé typy dat? 4. Použije se nějaká obecná teoretická perspektiva? V" některých typech smíšeného výzkumu se používají na úvod kvalitativní metody sběru dat, po jejich shromáždění a analýze následuje dotazování pomocí strukturovaného dotazníku v rámci statistického šeření a potom se provede dodatečné hloubkové dotazování vybraných účastníků šetření. Tomuto postupu se říká výzkum pomocí míchání metod. Druhý typ smíšeného výzkumu představuje výzkum na základě smíšeného modelu. V tomto typu výzkumník využívá jak kvalitativní, tak kvantitativní výzkum uvnitř jednotlivých fází výzkumného procesu. V zjednodušeném třífázovém modelu výzkumného procesu se nejdříve určují výzkumné otázky, pak se shromažďují data a nakonec se analyzují. Tyto kroky mají v kvalitativním a kvantitativním výzkumu zhruba následující strukturu, Cíle výzkumu: Typické cíle kvalitativního výzkumu jsou explorace a popis případů, typické cíle kvantitativního výzkumu jsou statistický popis, predikce nebo verifikace příčinných hypotéz. Typy dat: Kvantitativní výzkum se opírá především o standardizovaná kvan-tifikovatelná data, kvalitativní výzkum se zabývá texty, slovy a obrazy. Typy analýzy a interpretace: Kvantitativní výzkum zahrnuje statistickou analýzu, kvalitativní výzkum používá intepretativní metody hledáním témat a pravidelností v narativních datech, Můžeme mixovat typy výzkumných otázek již v přípravné fázi a plánovat zodpovězení jak explorativních otázek, tak testování hypotéz. Také je možné míchat různé přístupy ke sběru dat tím, že do dotazníku zařadíme uzavřené otázky (např. typu ano/ne) i otevřené otázky (jaký je váš názor na tento typ výuky?). Také ve fázi analýzy dat můžeme využít různé přístupy. Například zkoumáme narativní data jak kvalitativně (hledáním témat), tak kvantitativně tím, že provedeme kvantitativní obsahovou analýzu (počítáním určitých slov a hledáním kontingencí jejich výskytu). Také můžeme sbírat pouze kvalitativní data, ale analyzovat je pouze kvantitativně. PŘÍKLAD 2.4 , , HttijnocPiii dvou /p-nobu výuky fcBM Bradley a kol. (2005) kvalitativním způsobem interpretovali výsledky randomizovaného kontrolovaného pokusu s cílem vyhodnotit dva typy výuky základů medicíny založené na vědecky doložených faktech (EBM, Evidence based medicíne). EBM je definována jako důkladné, explicitní a kritické využívání nejlepších dostupných výzkumných informací při provádění rozhodnutí o péči o individuálního pacienta. Proces EBM sestává z pěti kroků: 1. formulování klinické otázky; 2. shromažďování evidence z příslušné oblasti výzkumu; 3. kritické vyhodnocení získaných informací; .4. aplikování evidence do praxe; 5. vyhodnocení provedené aplikace. Výzkumníci posuzovali dva typy jednosemestrální výuky základů EBM pro mladé lékaře v desátém semestru pregraduální výuky ~ samostatně řízenou výuku pomocí e-metod a řízenou výuku pomocí seminářů s úvodními přednáškami a diskusemi v malých skupinách. Do dvou skupin bylo náhodně rozděleno 192 studentů. V jedné skupině byla použita e-metoda výuky pomocí počítačových programů, v druhé skupině metoda pomocí seminářů a diskusí ve skupinkách. Výsledky měření několika výzkumných parametrů (kritické dovednosti, znalosti metody EBM a postoj k jejímu uplatněni) byly vyhodnoceny po skončení výuky pomocí běžných statistických metod. Tato analýza neukázala žádné rozdíly. Hlavní výzkumné otázky kvalitativní části měly tuto podobu: 1. Byly jednotlivé výukové programy správně aplikovány? 2. Jaké zkušenosti měli studenti i učitelé při jednotlivých typech výuky? 3. Jak se lišily zkušenosti studentů a učitelů v jednotlivých typech výuky? 56 57 KVALITATIVNÍ VÝZKUM 4 . laké byly anticipované a první zkušenosti studentů s využitím EBM? 5. Jak je možné -vysžft získaných výsledků pro další kurzy EBM? Výzkumníci využili několik metod pro sběr dat. Všichni studenti vyplnili dotazník s uza--^/řenými a otevřenými otázkami. Odpovědi na dotazníky od prvních zkoumaných skupin -stLdentů (výzkum probíhal celkem čtyři semestry pro různé kohorty studentů) ovlivnily .zpssob dotazování a organizace skupinových diskusí, které byly provedeny s ostatními jsKipinami studentů. U prvních skupin studentů provedli výzkumníci také zúčastněné 03o:orování výuky. Pozorování se využilo pro vyhodnocení vyučovacího procesu a výběr Kžirdidátů pro podrobnější rozhovory. Podrobné rozhovory se provedly celkem s 12 stu-«d*rty, kteří rovnoměrně zastupovali oba typy výuky. Výzkumníci také provedli rozhovory -s jednotlivými učiteli. Dohromady byly uspořádány tři skupinové rozhovory s počtem 5 jiSAEstníků ve skupinách. Záznamy z rozhovorů byly dvěma výzkumníky ručně kódová-my a tematicky analyzovány v několika fázích, než se dospělo k identifikaci výsledných zásadních témat. Rozpory při analýze se řešily pomocí diskuse. Při analýze výzkumnicí použili seznam předem připravených témat, poznatky z různých pedagogických teorií 0. výsledky předchozích výzkumů, které shrnuli v úvodu práce. Do výzkumné zprávy byly zařazeny celé citace odpovědí studentů, jež dokumentovaly jednotlivé postoje a zkušenosti z výuky. použití smíšených metod se vyznačuje několika přednostmi. V předchozích odstavcích jsme upozornili, že kvalitativní a kvantitativní přístupy se mohou vzájemně doplňovat. Této okolnosti můžeme tedy využít v jedné výzkumné akci. £}xiíme se fundamentálního principu smíšeného výzkumu, který říká, že je rozumné sbírat a analyzovat data pomocí několika metod takovým způsobem, Že vzniklá směs nebo kombinace dat a výsledků využívá síly a komplementarity j editotlivých přístupů. Metaforicky tento princip vyjádřili Lincolnova a Guba (1985) na příkladu rybářských sítí. Jestliže má rybář k dispozici několik sítí a v každé z nich je několik velkých děr, pak je lepší, když rybář poškozené sítě navzájem překryje a použije tak jednu síť, kterou získá lepší úlovek než použitím jednotlivých sítí odděleně. Tabulka 2.8 obsahuje stručnou charakteristiku předností a slabostí smíšených plánů výzkumu. 2-5 Souhrn V sociálněvědním výzkumu se uplatňují dvě základní formy výzkumu. Kvalitativní výzkum používá induktivní formy vědeckých metod, hloubkové studium jednotlivých případů, nejrůznější formy rozhovorů a kvalitativní pozorování. Cílem je získat popis zvláštností případů, generovat hypotézy a rozvíjet teorie o fenoménech světa. Kvalitativní výzkum je orientován na exploro-vání a probíhá nejčastěji v přirozených podmínkách sociálního prostředí. Plán 2 KVANTITATIVNÍ, KVALITATIVNÍ A SMÍŠENÝ VÝZKUM . ?,S Přednosti a slabosti smíšených plánů výzkumu Přednosti smíšeného výzkumu Nevýhody smíšeného výzkumu >•» Slova, obrazy a vyprávěni se využívají pro zesílení významu čísel. « čísla slouží ke zvýšení přesnosti slov, obrazů a vyprávění. » Uplatňujeme výhody kvalitativního i kvantitativního přístupu. ■ Výzkumník může generovat a testovat zakotvenou teorii. ». Může odpovídat na širší a komplexnější výzkumné otázky. « Specifické smíšené výzkumné metody mohou zodpovědět specifické otázky. » Může poskytnout silnější evidenci pro závěry konvergencí výsledků. ■ Může vnést pohledy opomíjené při použití jedné metody. » Vede ke zvýšení obecnosti výsledků. « Kvalitativní a kvantitativní výzkum přináší úpiriější znalosti potřebné pro podporu teorie a praxe. ■ Jsou těžko proveditelné jedním výzkumníkem vzhledem k větším nákladům (čas, peníze). » Výzkumník musí zvládnout více metod. • Metodologičtí puristé odmítají míšení metod a postupů. » Některé metodologické stránky vyžadují důkladnější zpracování. výzkumu má pružný charakter. To znamená, že plán výzkumu se z daného základu rozvíjí, proměňuje a přizpůsobuje podle okolností a dosud získaných výsledků. Kvantitativní výzkum probíhá více strukturovaně a používá spíše deduktivní postupy vědecké metody. Soustřeďuje se na popis variability předem definovaných proměnných, které vymezují, co budeme pozorovat a zachycovat. Cílem je testování hypotéz a teorií. Kvantitativní výzkum se opírá o experimentální nebo neexperimentálni plány výzkumu s pevně určeným průběhem. V experimentálním výzkumu nás zajímá, zda určitá aktivita nebo materiál způsobí rozdíly mezi skupinami jedinců. Tyto rozdíly zjišťujeme tak, že záměrně zařazujeme vybrané jedince do skupin s předem určenými hodnotami nezávisle proměnných. Existuje mnoho typů experimentálních plánů, které se od sebe Uší počtem skupin, zkoumaných nezávislých proměnných, počtem a organizací měření i zjišťováním hodnot závisle proměnných. Neexperimentálni výzkum nepoužívá cílené ovlivňování nezávislých proměnných. Je mnoho důvodů, proč takové ovlivňování není žádoucí nebo nutné. V korelačním výzkumu a statistickém šetření zkoumáme velikost a strukturu závislostí mezi proměnnými nebo trendy a rozdíly v hodnotách proměnných v menších skupinách nebo ve větších populacích. Používáme přitom statistické techniky od jednodušších až po matematicky značně náročné, z nichž 58 59 KVALITATIVNÍ VÝZKUM k těm nejsložitějším a nejobecnějším patří modely latentních struktur. Také výsledky experimentálního výzkumu analyzujeme pomocí statistických metod. V poslední době se věnuje pozornost využití kombinace přístupů kvalitativního a kvantitativního výzkumu. Mluvíme o smíšených plánech výzkumu a smíšených výzkumných metodách. V dalších kapitolách probereme pozadí vzniku metodologie kvalitativního výzkumu a kvalitativních postupů. Při výkladu uvedeme mnoho příkladů. 3 Vývoj kvalitativního výzkumu, školy a teorie Pravděpodobně stejně starý jako vědecké zkoumání samo je spor o správné metody a vztah mezi teorií a empirií. Tyto otázky jsou obsaženy v diskusi o metodologických základech vědy a jejích empirických předpoldadech. Není překvapením, že také filozofie v této diskusi hraje význačnou roli. V této kapitole si přiblížíme některé významné teoretické tradice a filozofické přístupy, které stojí v základech kvalitativního zkoumání. Kvalitativní přístup se vyvinul z kritiky pozitivistického a přírodovědného přístupu, hlásí se k herme-neutice a fenomenologii, významný impulz mu dala chicagská sociologická škola i spor německých filozofů a sociologů známý pod názvem Positivismusstreit, Neopomeneme zmínit ani podstatu konstruktivistického přístupu, jenž se prosazuje především v novější době, a přístupy subtilního realismu představující jakousi střední cestu mezi konstruktivismem a pozitivismem či naivním realismem. Nejdříve uvedeme pro orientaci některá základní historická data. 3.1 Stručná historie kvalitativního výzkumu Kvalitativní výzkum se může odvolat na dlouhou tradici, jež v sociálních vědách sahá až k jejich počátkům. Za jednu z raných vývojových linií lze považovat obecné terénní výzkum a zvláště pak etnológii. Etnológie jako věda o národech má své počátky v 15. a 16. století, kdy cestovatelé, misionáři a koloniální úředníci popisovali Nový svět s jeho „primitivními národy". Ve druhé polovině 19. století se etnológie stále více hlásí k étosu vědeckých metod, což se projevilo kritikou neškolených pozorovatelů a požadavkem zúčastněného pozorování. V době první světové války položil B. Malinowski (1884-1942) základy moderního etnografického paradigmatu svými terénními studiemi pomocí zúčastněného pozorování (srov. Copans 2001). 60 61