RESILIENCE, TEORIE VYGOTSKÉHO RESILIENCE · schopnost jedince směřovat ke zdravému vývoji napříč nepříznivými podmínkami (srov. se situací dítěte s PCH). K tomu využívá různé protektivní zdroje · Schopnost vypořádat se účinně se stresem a nepřízní · Míra resilience – úspěch v dosažení vývojových cílů (Šolcová, I. 2009) Resilience („odolnost“) – definice Schopnost jedinců, navzdory vystavení nepříznivým individuálním či sociálním okolnostem, směřovat k využívání zdrojů zdraví, včetně využívání příležitostí zažívat zkušenost životní spokojenosti, jednak schopnost rodiny, komunity a kultury tyto zdroje zdraví a příležitosti k prožívání životní spokojenosti jedinci poskytnout způsobem pro danou kulturu přiléhajícím (Šolcová, I. 2009). Má dynamickou povahu v tom smyslu, že nikdo není obdařen absolutní odolností, ale že jde o víceúrovňový jev, který se liší (Šolcová, I. 2009): · interindividuálně, · situačně, · nachází svůj zdroj jednak v jedinci, jednak v sociálním kontextu, · podléhá vývoji stejně jako jiné charakteristiky. Rizikové faktory x Protektivní faktory - kompenzační – víra, optimismus - zodolňující – prožitý stres - redukce rizikového faktoru - schopnost vyrovnat se s rizikovým faktorem - (vyhnutí se riziku) Tři zdroje protektivních faktorů (Šolcová, I. 2009) 1. Genetické faktory 2. Faktory prostředí 3. Zkušenost (rizikové situace, neutrální situace) Protektivní faktory · Individuální úroveň (konstituční charakteristiky, osobnostní charakteristiky, sociabilita, inteligence, komunikační dovednosti) · Na úrovní rodiny: podnětné prostředí, citová vazba, zájem rodičů, jednotný styl výchovy, atd. · Na úrovni školy: pravidla, společné aktivity, vrstevníci, atd. · Na úrovni komunity: pocit přináležitosti, komunita, vrstevníci, zájmové organizace (volný čas, seberealizace, úspěch) Big Five (Vaníčková) Faktory podporující zdraví vývoj dítěte a kvalitu života ve smyslu vyrovnání se s riziky 1. Inteligence – zvídavost, otevřenost 2. Svědomitost 3. Extroverze – schopnost navazovat vztahy 4. Přívětivost – schopnost říci si o sociální oporu 5. Citová stabilita, vyrovnanost, vnitřní jistota Teorie sociálně-kognitivního učení – BANDURA (Vágnerová, 2008) - rozdílnost genetických dispozic - důraz na zkušenost - dítě není pasivní příjemce podnětů, ale např. si samo aktivně vybírá, čemu se bude věnovat - na dítěti závisí také zpracování – interpretace - reakce Sociokulturní teorie – Vygotski (Vágnerová, 2008) - co přispívá k vývoji psychických funkcí - důležitá je podpora a vedení – nejčastěji rodina – z interakce vyplývá představa o světě a o sobě samém - Lev Vygotskij – vývoj kognitivních funkcí - vliv sociokulturního prostřední na dítě - dětské učení v rámci interakce – např. hra - nejčastěji zkušenou osobou navozen problém, který je dítě schopno - vyřešit – navození nových způsobů uvažování a řešení problémů - kognitivní fce se dítě nejdříve učí pomocí interakce a napodobuje - uvažování – posléze samostatné - zdůrazňuje fci tzv. lešení – např. matka, kt. pomáhá při učení Srov.Vojtová (2010): Každá fce ve fázi socializace dítěte nastupuje ve dvou úrovních: sociální a pak psychická. Důležitá je právě zkušenost z interakce, která působí jako interpsychická kategorie a prožitek jako kategorie intrapsychická v osbnosti dítěte. Školní prostředí nabízející inkluzivní podmínky je sociálním prostorem pro zprostředkování vnějšího světa a také vlastního obrazu v interaktivních procesech učení. (Vojtová, 2010, s. 75) ZÓNA PROXIMÁLNÍHO VÝVOJE (Vágnerová, 2008) JDE O ROZVINUTOU OBLAST, KTERÁ JE PŘIPRAVENA K DALŠÍMU ROZVOJI ROZDÍL MEZI AKTUÁLNÍ ÚROVNÍ SCHOPNOSTÍ (JAK DÍTĚ ŘEŠÍ SITUACI) A LATENTNÍ KAPACITOU (MOŽNÝ VÝKON, KTERÉHO JE DÍTĚ SCHOPNO POD VEDENÍM ZKUŠENÉ OSOBY) NABÍZET DÍTĚTI MOŽNOSTI ŘEŠENÍ může jít o hru kritika teorie – nebere v úvahu neg.vliv soc.prostředí Teorie resilience ve vazbě na sociokulturní teorii Vygotského (Vojtová, 2010) - Význam školního prostředí pro resilienci (naplnění zdrojů a potencialit dítěte) o Přirozené procesy učení a výuky o Zapojování žáka v sociálních sítích o Široká nabídka činností (široká škála, dlouhodobost školní docházky) § prostor pro rozvíjení řízených situací (využití přirozených situací a činností) § posilování odolnosti dítěte VIDEA - Klíč k dětské duši, Před půlnocí (ČT, 2011) - dětský psychiatr Dr. Pavel Theiner - http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/10095690193-pred-pulnoci/311281381940077/titulky/ - Rodina, škola a já . Mám poruchu chování (ČT, 2008) - http://www.ceskatelevize.cz/porady/1128654162-rodina-a-ja/207562230640032-rodina-skola-a-ja/ - http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/1128654162-rodina-a-ja/207562230640001-rodina-skola-a-ja - http://www.ted.com/talks/ken_robinson_says_schools_kill_creativity.html - http://www.ted.com/talks/lang/cs/tyler_dewitt_hey_science_teachers_make_it_fun.html POUŽITÉ ZDROJE 1. VOJTOVÁ, V. Inkluzivní vzdělávání žáků v riziku a s poruchami chování jako perspektiva kvality života v dospělosti. 1.vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2010. 330 s. ISBN 978-80-210-5159-1. 2. VÁGNEROVÁ, M. Vývojová psychologie I: Dětství a dospívání. 1. vyd. Praha: Karolinum, 2008. 467 s. ISBN 978-80-246-0956-0. 3. ŠOLCOVÁ, I. Vývoj resilience v dětství a v dospělosti. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 2009. 102 s. ISBN 978-80-247-2947-3. 4. MATOCHOVÁ, J. Podpůrná dimenze institucionální a preventivně výchovné edukace. Rigorózní práce. Brno, MU, 2014. 5. SEGEŤOVÁ, P. Informovanost zákonných zástupců dítěte v zařízení institucionální výchovy. In Vojtová, V. - Červenka, K. et al. Intervence pro inkluzi dětí s problémy/poruchami v chování. 1. vyd. Brno: MU, 2014b. ISBN 978-80-210-7610-5. 6. ŠTRAUSOVÁ, K. Krizová intervence u dětí s poruchami chování. In Vojtová, V. - Červenka, K. et al. Intervence pro inkluzi dětí s problémy/poruchami v chování. 1. vyd. Brno: MU, 2014. ISBN 978-80-210-7610-5. 7. ČERVENKA, K. Strategie adaptace dětí s „problémovým“ chováním a jejich úloha v rámci informované intervence. In Vojtová, V. - Červenka, K. et al. Edukační potřeby dětí v riziku a s poruchami chování. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2012. ISBN 978-80-210-6134-7.