• Etopedie
• Životní perspektivy
• Školní neúspěšnost
• Nálepkování
• Charakteristiky podle Bowera
• Poruchy chování a emocí
• Intervence

Vymezení etopedie

Zabývá se podporou žáků s poruchou chování a v riziku poruch chování.
Jedná se o specifickou speciálně pedagogickou disciplínu, která se zaměřuje na rozvoj, výchovu a vzdělávání dětí a mládeže s poruchou chování (respektive v riziku poruch chování nebo problémovým chováním, viz dále).

Hlavní úkol etopedie

• optimalizace životních perspektiv jedince s tímto postižením
• jedná se primárně o děti a mládež
• pozornost může být věnována dospělému jedinci, který se dostává do konfliktu se společností v závislosti na svých nežádoucích vzorcích chování.

Procesní aktivity etopedie (v závislosti na závažnosti poruchy chování) 

• prevence
• edukace, případně reedukace
• rehabilitace
• intervence

Použití konkrétní uvedené fáze záleží na formách projevů chování jedince a také na prostředí, ve kterém k etopedickému působení dochází.

Optimalizace životních perspektiv

• směřuje především do oblasti vzdělávání (úzký vztah mezi dosaženým stupněm vzdělání a sociálně přijatelným zařazením jedince do společnosti)
  • vyšší dosažené vzdělání poukazuje na širší možnosti pracovního uplatnění, které může zaručit finanční nezávislost a pozitivní životní perspektivy.
• V prvotní fázi dosahování životních perspektiv je vhodné zaměřit pozornost na školní neúspěšnost, která bývá průvodním znakem dětí nebo mládeže s poruchou chování.

Školní neúspěšnost odrazuje jedince od studia (nebo navazujícího studia v dalším stupni vzdělávání), neboť nedochází celkově k pozitivnímu prožitku z úspěchu, který zaručuje posilování získaných zkušeností ve vzdělávacím procesu.

S tím souvisí termín „nálepkování“, kdy jednotlivým žákům (pokud se jedná o školní prostředí) bývá uděleno slovní označení související případně s negativním popisem některých vlastností nebo projevů chování

• jedná se o reakci na nežádoucí chování ve škole ať už ve vztahu k autoritám nebo vrstevníkům, také to může být označení používané pro nedostatečný školní výkon
• „nálepka“, zjednodušeně „přezdívka“, bývá jakékoliv pojmenování nebo sociální charakterizace, které brání ke změně postoje k jedinci s takovým označením

Poruchy chování 

Jedná se o termín velmi podobný výrazu „porucha chování a emocí“ (z anglického názvu „Emotional Behavior Disorder“), který zohledňuje emoční pozadí a neoddělitelnost prožívání od projevů chování, ať už na straně jedince s tímto postižením, ale také u osob vnímající nebo přímo posuzující takové chování (jedná se především o pedagogické autority, ale také to můžou být vrstevníci).

Projevy poruchy chování a jejich charakteristiky (v etopedické literatuře definováno jako charakteristiky „podle Bowera“)

• neschopnost se učit, pokud ji nemůžeme vysvětlit intelektovými, smyslovými nebo zdravotními problémy,
• neschopnost navazovat uspokojivé sociální vztahy s vrstevníky a s učiteli,
• nepřiměřené chování a emotivní reakce v běžných podmínkách,
• celkový výrazný pocit neštěstí nebo deprese,
• tendence vyvolávat somatické symptomy jako bolest, strach, a to ve spojení se školními problémy.

Jako poruchu chování lze považovat takové projevy, které jsou popsatelné alespoň podle jedné charakteristiky po určitou dobu.

Stupně vývoje poruchy chování a jejich charakteristiky „podle Bowera“ 

• reakce na problémy každodenního života,
• reakce na krizové životní situace,
• chování vymykající se očekávání,
• zafixované a opakované nevhodné chování s možností jeho ovlivnění a úpravy,
• zafixované a opakované nevhodné chování, které nelze ovlivnit v běžném prostředí školy a vyžaduje segregované školské prostředí.

Podle uvedené charakteristiky a vývoje poruchy chování je vhodné také rozlišit základní cílové skupiny etopedie

• děti bez výraznějších problémů v chování,
• děti v riziku
• děti s problémy chování a s poruchami emocí a chování
• děti s poruchami emocí a chování.

Žák s poruchou chování zpravidla nepociťuje vinu ve vztahu k důsledkům vlastního jednání, s požadovanými normami není v konfliktu – nepřijímá je, popř. je ignoruje. Normy jsou porušovány dlouhodobě, vývojová specifika morálního vývoje způsoby nežádoucího chování prohlubují. Náprava vyžaduje speciální péči.

Klasifikace poruchy chování

Pro účely práce s heterogenními skupinami lze použít především takové klasifikace, které se týkají přímo školního prostřední nebo školských zařízení zaměřených na poruchu chování.

Školská klasifikace poruch chování podle charakteru, kterým se porucha projevuje:

• poruchy chování vyplývající z konfliktu: záškoláctví, lhaJednní, krádeže,
• poruchy chování spojené s násilím: agrese, šikana, loupeže,
• poruchy chovní související se závislostí: toxikomanie, závislost na automatech apod.

Klasifikace dle Myschkera

• poruchy chování s externími vlivy: patří sem agrese, hyperaktivita, porucha pozornosti, impulzivita,
• poruchy chování s interními vlivy: strach, komplex méněcennosti, úzkostnost, ztráta zájmu o dění, poruchy spánku,
• nezralé sociální vztahy: snížení schopnosti koncentrace, infantilního chování, snadná unavitelnost, snížená výkonnost,
• socializovaná delikvence: násilnické chování, vznětlivost, nezodpovědnost, poruchy vztahů.

Možnosti intervence

Jedná se především o takové aktivity, které vedou k následujícím přístupům:

• eliminovat, popř. odstranit zdroje nežádoucích vlivů,
• probouzet zájem, pohotovost, usměrňovat aktivity,
• vytvářet důvěru, sebeúctu,
• posilovat pozitivní sociální vztahy jedince k sobě samému i k druhým,
• pomáhat jedinci orientovat se ve vlastním chování, v reakcích okolí na něj,
• poznávat a vyhodnocovat chování jedince v přirozených i cíleně vytvořených situacích,
• motivovat dítě k jiným modelům chování,
• posilovat odolnost dítěte vůči negativním vlivům z okolí.

Základní cíle intervence - projevy v chování:

• přerušení,
• zastavení,
• změna nežádoucího trendu v chování těchto žáků.

Intervenčního působení

• součástí je prostředí, ve kterém intervenci realizujeme - prostředí základních a středních škol
• vycházíme především z prevenčního působení (zaměření se na předcházení vzniku poruchy chování)
• je závislé na profesních vlastnostech pedagogů v přímé činnosti, popř. speciálních pedagogů/etopedů nebo psychologů.

Ryze etopedické působení

• pro děti a mládež s problémovým chováním nebo již s poruchou chování
• dochází (na rozdíl od jiných disciplín speciální pedagogiky) k segregačním intervencím, které jsou založeny na oddělení jedince z jeho původního vzdělávacího prostředí a umístění do specifických zařízení.
• v rámci inkluzivních tendencí speciální pedagogiky se jedná o heterogenní skupiny dětí a mládeže se společným jmenovatelem – problémovým chováním nebo poruchou chování

Zařízení, které zaručují další vzdělávání a intervenční činnost

• středisko výchovné péče (základním předpokladem poskytovaných služeb je dobrovolnost umístění)
• diagnostický ústav
• dětský domovy se školou
• výchovný ústav

Legislativa

pro etopedického působení mimo rámec běžného vzdělávání, které upravují zákonem definované omezení pro děti a mládež nebo jené specifika výchovy:

• zákon č. 99/1963 Sb. Občanský soudní řád
  • § 76 definující „pomalé“ předběžné opatření
• zákon č. 292/2013 Sb. Zákon o zvláštních řízeních soudních
  • oddíl 5 Péče soudu o nezletilé
• zákon č. 89/2012 Sb. občanský zákoník
• zákon č. 109/2002 Sb. Zákon o výkonu ústavní výchovy nebo ochranné výchovy ve školských zařízeních a o preventivně výchovné péči ve školských zařízeních a o změně dalších zákonů
• zákon č. 561/2004 Sb. Zákon o předškolním, základním, středním, vyšším odborném jiném vzdělávání (školský zákon) ve znění dalších předpisů

Dopad na osobnost žáka, jeho psychiku a typické projevy

Žák s poruchou chování (problémovým chováním) se z praktického hlediska dostává do role „nežádoucího žáka“, který může mít jak ze strany spolužáků tak i pedagogů udělenou „nálepku“ (přezdívku, pojmenování jeho typické negativní role, skupinové zařazení apod.). 

Negativně nastavené označení může jen prohlubovat jeho chápání svého zařazení (sebe samotného) a snižovat možnost účinnosti realizované intervence. 

V úrovni vztahů mezi žákem s tímto postižením a pedagogickým pracovníkem tak převládá očekávání negativních projevů chování, přičemž případné pozitivní projevy ustupují do pozadí. 

Školní intervence

Je tady vhodné narušit „bludný kruh“, který nepodněcuje ke změně chování. 

• Žák s poruchou chování získává „nálepku“, která mu brání v zažívání vlastního úspěchu, čím se jen utvrzuje v tom, že jakákoliv aktivita může být zbytečná a bude postrádat smysl. 
  
• Ve školním prostředí je nutné, aby žák zažíval úspěch a nebyla zviditelňována jen jeho chybovost. 
  
• Při nutném hodnocení používat jen takové sdělení, které je konkrétní a poskytuje žákovi prostor pro změnu.
  

Kroky intervence ve školním prostředí

• zaměřit se na všechno projevy chování žáka, který spadá do kategorie problémového chování/porucha chování – vhodné pozorovat v rámci přirozených vazeb v kolektivu během vyučování nebo přestávek (není vhodné vytvářet „umělé“ situace) 
• správným způsobem interpretovat získané informace – nepodléhat potřebě chování pedagogicky popsat formou odsuzování a kritiky 
• intervenovat v rámci skupiny žáků, ale v případě potřeby využívat i individuálního přístupu 
• využít možnosti komunikace s rodiči, pokud prvotní pokusy intervence selhávají

Intervenci provádíme především tam, kde jsou jasně definované pravidla chování, 

• nesmí být příliš složitá
• nemělo bych jít být mnoho
• měly by být nastaveny s respektem k osobnosti žáků. 
  

Často žáci pravidlům nerozumějí nebo jsou předávány jen jako pouhé sdělení bez zpětného zjišťování, jak žáci uváděné fakta přijímají a jsou ochotni akceptovat.