Klasicismus 16. – 17. století


René Descartes (1590 – 1650)

1618 Compendium musicae – o hudbě

cogito, ergo sum (dubito, ergo cogito)

- subjektivní pojetí krásy

- racionální analýza smyslů – popsal dráhy citových

  vzruchů, I. P. Pavlov jej považoval za svého předchůdce

- nižší psychické pochody – dané našimi smysly

  vyšší – duše člověka, „rozumová“ duše daná od Boha

- nezáleží na tom, co je krásné samo o sobě, záleží na tom,

  jaký je náš subjektivní vztah k předmětu



Německá klasická filosofie (konec 18. – polovina 19. století)


Immanuel Kant (1724 – 1804)

- estetický formalismus

- kriticismus (překonávání dogmatismu a skepse)

- subjektivismus – důraz na rozum, který vnáší řád do chaosu jevů

- agnosticismus – nepoznatelnost „věcí o sobě“

Kritika čistého rozumu (1781) filozofie

(mj. definice estetiky jako nauky o vnímání)

Kritika praktického rozumu (1785) – hlavně etika

Kritika soudnosti (1790) – hlavně estetika

Estetický soud – je člověku dán, nezávisí na rozumu

Předmětem soudu není podstata jevu, ale jeho forma

- jedině ve formě je krásno

- pojem volné krásy (puchritudo vaga)

- pojem vázané krásy (pulchritudo adhaerens) - utilitárnost

- pojetí génia – „dar“ génia

génius vědec (syntetik) x génius umělec (romantický individualista)



Georg Friedrich Wilhelm Hegel (1770-1831)

Spis Estetika (1835)

princip triády:  teze – antiteze – synteze

                         klad – negace – negace negace

Tři stádia umění:

1. Symbolické umění – architektura (primitivní kultury)

2. Klasické umění – sochařství (rovnováha formy a obsahu)

3. Romantické umění – malířství, hudba, poezie (subjektivita)

nikoli ve smyslu historické posloupnosti, ale ve smyslu hierarchie

od objektivity k subjektivitě (např. architektura nejlépe

symbolizuje historická období)


Krása

* Krása vytvářená člověkem je vyšší než přírodní krása

* „Věčná krása“ – jednota přírody v abstraktních formách (v geometrii, symetrii…)

* důraz na idealizaci, nikoli jen kopii přírody