Původce račího moru
Rod Aphanomyces patří do skupiny Oomycetes
(nebo také Peronosporomycetes),
což jsou organismy připomínající pravé
houby (Fungi), fylogeneticky však spadají
mezi Heterokonta a jsou tak mnohem bližší
např. hnědým řasám nebo rozsivkám.
Oomycety stejně jako houby tvoří vláknité
mycelium a čerpají živiny z okolního
substrátu (obr. 6). Od hub je ale odlišuje
mimo jiné jejich způsob rozmnožování
pomocí krátkověkých nepohlavních zoospor
nebo odolných pohlavních oospor.
Rod Aphanomyces zahrnuje kromě A. astaci
i další významné parazitické druhy,
např. u kulturních plodin nebo ryb. U parazitů
živočichů ale často dochází k redukci
pohlavních stadií, takže ani u A. astaci
oospory nenajdeme. Jedinými infekčními
stadii tohoto druhu jsou tedy podle dosavadních
poznatků zoospory.
A. astaci je příkladem parazita, který je
natolik vázaný na své hostitele (raky), že
na většině jiných hostitelů či substrátů
v přírodě zřejmě nedokáže přežít (nebo to
alespoň není známo). Výjimkou by snad
mohli být jiní sladkovodní desetinozí
korýši, ale o jejich citlivosti k infekci se
dosud ví překvapivě málo. Parazita lze
sice kultivovat na živném médiu v laboratorních
podmínkách, ale je velmi náchylný
k přerůstání bakteriemi a jinými
vodními mikroorganismy, což komplikuje
izolaci A. astaci z tkání raků. I zmíněné
zoospory žijí nejvýše několik týdnů a navíc
jsou vysoce citlivé k vyschnutí. Nízká
konkurenceschopnost parazita vůči jiným
mikroorganismům v prostředí mimo tělo
raka, krátká doba života zoospor a jejich
tendence klíčit primárně na racích budou
důvody, proč parazit z lokalit postižených
račím morem obvykle poměrně rychle vymizí
spolu s napadenými raky. A. astaci se
tak může udržovat většinou jen v populacích
severoamerických druhů raků, kteří
jsou schopni infekci dlouhodobě přežívat.
U druhů vysoce citlivých k račímu moru
ale může dojít až k úplnému vyhubení
populací, v takovém případě však A. astaci
přijde o své jediné hostitele a zahubí
i sebe.
Uvedené poznatky nashromážděné vědeckými
výzkumy jsou dnes základem
prevence přenosu nákazy a managementu
lokalit postižených račím morem. Pro
omezení přenosu račího moru tedy stačí
pečlivé vysušení veškerého vybavení (např.
rybářského), které bylo v kontaktu s vodou
obsahující zoospory. A pokud na nějakém
místě prokazatelně došlo k úplnému vyhynutí
raků, můžeme sem původní raky
znovu vysadit, neboť s posledními hostiteli
zmizel i původce nemoci.
Dlouhá historie račího moru v Evropě
Za první propuknutí račího moru v Evropě
jsou považovány masové úhyny raků
v povodí Pádu v Itálii v r. 1859. Můžeme
ale jen spekulovat, jak se sem tehdy původce
moru dostal, protože první doložená
introdukce severoamerických raků, potenciálních
přenašečů nákazy, proběhla
v Evropě až v r. 1890. Nicméně, nezůstalo
jen u Itálie, během několika následujících
desetiletí se úhyny rozšířily po téměř celém
kontinentu a způsobily kolaps tehdy
rozšířeného trhu s raky. Vědci začali záhy
pátrat po příčině zkázy a začátkem 20. stol.
navrhl mladý německý badatel F. Schikora,
že původcem by mohl být právě oomycet
rodu Aphanomyces, kterého nazval
A. astaci. Tehdy uznávaný profesor B. Hofer
z mnichovské univerzity však tvrdil, že
jde o bakteriální onemocnění a za původce
považoval Bacillus pestis astaci. Spor
trval dalších několik desetiletí a teprve
švédský výzkumník O. Nybelin ve své práci
z r. 1934 definitivně potvrdil Schikorovu
hypotézu. Podařilo se mu totiž získat
čisté kultury vláknitého parazita s charakteristikami
rodu Aphanomyces, jehož spory
v následných pokusech zabíjely raky.
živa 1/2013 31 ziva.avcr.cz
Eva Kozubíková-Balcarová
Biologické invaze a paraziti –
příběh raků a račího moru
Biologické invaze jsou předmětem stále intenzivnějšího výzkumu, ačkoli jim
vědci věnují svou pozornost již několik desítek let. Mezi hlavní témata přitom
patří zejména negativní vlivy invazních druhů na původní druhy a společenstva.
Ty mohou být přímé (predace, kompetice), ale také nepřímé, jako
je přenos parazitů umocňujících negativní efekt nepůvodního druhu v novém
prostředí. Původní druhy neadaptované na exotické parazity a nemoci mohou
být parazitací oslabovány nebo přímo hynout. Např. veverky obecné (Sciurus
vulgaris) na Britských ostrovech ubývají nejen kvůli přímé konkurenci šířící se
severoamerické veverky popelavé (S. carolinensis), ale i kvůli virové infekci,
kterou invazní druh přenáší. Některé druhy obojživelníků jsou zase vysoce
citlivé k napadení parazitickou houbou Batrachochytrium dendrobatidis patřící
mezi chytridiomycety (Živa 2010, 5: 241–244). Parazit může být přenášen
např. odolnějšími severoamerickými skokany volskými (Lithobates catesbeianus),
kteří se dostávají na mnoho míst světa mimo původní areál kvůli produkci
žabích stehýnek. Cílem tohoto příspěvku je přiblížit čtenářům další takový příklad.
Týká se severoamerických raků a jimi přenášeného parazita Aphanomyces
astaci způsobujícího tzv. račí mor u raků původních v Evropě, Asii a Austrálii.
Jde o smrtící onemocnění, které dokáže likvidovat celé populace citlivých
druhů a již stihlo ovlivnit evropskou račí faunu bez nadsázky katastrofálně.
1 Rak říční (Astacus astacus) –
náš stále ještě poměrně běžný původní
druh. Ohrožují ho však mnohé faktory,
kromě šíření severoamerických raků
a račího moru také znečištění vod,
regulace vodních toků nebo intenzivní
rybářské aktivity. Rak říční patří
mezi větší druhy a má mohutná klepeta
s červenavými klouby. Ta jsou obvykle
ze spodní strany zbarvená dočervena,
stejně jako u invazního raka signálního.
Foto P. Kozák
1
Poznání původce úhynu raků, jeho životního
cyklu a možných preventivních
opatření však nestačilo k zastavení šíření
nemoci. K lokálním úhynům docházelo
sporadicky dál, i když už račí mor v prořídlých
populacích evropských raků nikdy
nepřerostl v takovou vlnu onemocnění
jako dříve. Kvůli nedostatku raků na trhu
však v Evropě začali být vysazováni raci ze
Severní Ameriky, kteří jsou vůči račímu
moru mnohem odolnější. Naneštěstí se tou
dobou ještě nevědělo, že právě severoamerické
druhy jsou původními hostiteli
a přenašeči A. astaci a že jejich populace
mohou být trvalými zdroji nákazy. Tuto
skutečnost odhalili vědci až v době, kdy
se dovezené druhy v evropských vodách
aklimatizovaly a rozšířily natolik, že jejich
populace již nebylo možné zlikvidovat.
V druhé polovině 20. stol. jsme se tak stali
svědky postupného rozšiřování areálů
nepůvodních severoamerických raků v Evropě
a plíživého vytlačování raků původních
na tomto území.
O kterých racích je tu vlastně řeč?
V současnosti rozlišujeme v Evropě pět
původních druhů raků. Některé z nich jsou
však spíše druhovými komplexy. V České
republice jsou z nich původní jen dva, a to
rak říční (Astacus astacus, obr. 1), dříve
nejcennější konzumní druh, a rak kamenáč
(Austropotamobius torrentium, obr. 3
a na 3. str. obálky) – menší, tržně nezajímavý
a u nás velmi vzácný druh (blíže viz
Živa 2004, 2: 79–81). Kromě nich se zde už
přes 100 let vyskytuje rak bahenní (Astacus
leptodactylus, obr. 2) pocházející z východní
Evropy. Na tomto kontinentě ještě
žijí západoevropský rak bělonohý (Austropotamobius
pallipes) a východoevropský
druh Astacus pachypus.
Do volných vod Evropy se přičiněním
člověka dostalo již asi 10 dalších, převážně
severoamerických druhů raků. Asi nepřekvapí,
že největší areály mají ty druhy,
které se v Evropě vyskytují nejdéle.
Rak pruhovaný (Orconectes limosus, viz
obr. 5), vysazený už v r. 1890 na území
dnešního Polska, je dnes běžný především
v Polsku, Německu, Francii a také u nás.
Nicméně každým rokem se šíří dál na východ.
Zajímavostí je, že celá současná evropská
populace je nejspíše výsledkem
vysazení pouhých 90 jedinců, což ukazuje
na velký invazní potenciál druhu navzdory
redukci genetické diverzity. Druhý severoamerický
rak vyskytující se na našem území
– rak signální (Pacifastacus leniusculus,
obr. 4), byl v Evropě vysazován pro
komerční účely ve velkém měřítku především
v 70. letech 20. stol. V současnosti je
hodně rozšířen zejména ve Švédsku, Finsku,
Velké Británii, Španělsku, Francii
a Rakousku. Od 70. let se ve velkém vysazoval
také teplomilnější rak červený (Procambarus
clarkii), dnes běžný v jižní Evropě.
U nás se zatím naštěstí nevyskytuje.
Další nepůvodní druhy raků se objevily
ve volné přírodě Evropy až během posledních
20 let, kdy se rozvinul akvarijní chov
raků a obchod s nimi. Volné populace exotických
druhů tak dnes vznikají spíše následkem
vypuštění nebo úniku akvarijních
„mazlíčků“ (na rozdíl od dřívějšího vysazování
pro lov a konzumaci). Mezi tyto raky
patří hlavně někteří další zástupci rodů
Orconectes a Procambarus. Lze přitom
očekávat, že i tyto druhy budou v budoucnu
pronikat dále do evropských vod, stejně
jako jejich výše zmiňovaní „krajané“.
Račí mor na našem území
Také české země byly na přelomu 19.
a 20. stol. zasaženy vlnou úhynů raků na
račí mor. Z minulého stol. však existuje jen
velmi málo zpráv o úhynech, které mohly
být způsobeny tímto onemocněním. Zvláště
v druhé polovině tohoto období se na
račí mor pozapomnělo a za zásadní faktor
ohrožující naše raky bylo považováno znečištění
vody, což mělo své opodstatnění
kvůli rozvoji průmyslu i lidských sídel a nedostatečnému
čištění odpadních vod.
Zřejmě už od 60. let k nám ale začal pronikat
z německého úseku Labe rak pruhovaný.
Dnes už máme tento druh v Labi až
po Jaroměř, ve Vltavě přerušovaně po Lipno
a vyskytuje se i v dalších tocích v povodí
těchto řek. Raci pruhovaní se objevili
také v mnoha izolovaných stojatých vodách,
kam je přemístili lidé, kteří často
ani netušili, že tím napomáhají invazi nežádoucího
druhu. Rak signální u nás byl
vysazen v 80. letech do několika rybníků
na Moravě, odkud se dostal i do některých
menších toků a začíná se postupně šířit,
byť ještě není tak běžný jako rak pruhovaný.
Šířením severoamerických raků muselo
dříve či později začít docházet ke kontaktům
s druhy původními, a pravděpodobně
i k úhynům, které však nejspíš zůstávaly
ziva.avcr.cz 32 živa 1/2013
2 Východoevropský rak bahenní
(Astacus leptodactylus) byl u nás vysazován
na konci 19. stol. Měl nahradit raky
říční zdecimované račím morem. Ukázalo
se však, že rak bahenní na tuto nemoc
také hyne. Druh dorůstá podobné
velikosti jako rak říční, liší se však
zbarvením spodní strany těla, která je
světlá. Klepeta nejsou tak mohutná,
mají spíše nůžkovitý tvar. Foto P. Kozák
3 Rak kamenáč (Austropotamobius
torrentium) se na našem území vyskytuje
už pouze na několika desítkách lokalit.
Jde o menší druh, tvarem klepet se podobá
raku říčnímu, ale spodní strana těla
i klepet má bělavou barvu. Za každým
okem se u něho na rozdíl od raka říčního
a raka bahenního nachází pouze
jeden hrbolek (postorbitální lišta).
4 Se severoamerickým rakem signálním
(Pacifastacus leniusculus) se u nás zatím
můžeme setkat na omezeném počtu lokalit,
ale protože již pronikl do tekoucích
vod, jeho dalšímu šíření se v současnosti
téměř nedá zabránit. Tento potenciální
přenašeč račího moru by mohl být
zaměněn s rakem říčním, protože
klepeta jsou také ze spodní strany
červená. Rak signální má ale bílé
až modrobílé klouby klepet a nápadně
hladký povrch těla.
5 Rak pruhovaný (Orconectes limosus)
pochází ze Severní Ameriky a je častým
přenašečem původce račího moru.
Pro tento druh je typický malý vzrůst,
malá klepeta s oranžovými špičkami,
otrněná hlavohruď, světlá spodní strana
těla a rezavě hnědé proužky nebo skvrny
na zadečku. Foto A. Petrusek
6 Hyfy původce račího moru Aphanomyces
astaci rostoucí v laboratorní kultuře.
Na konci sporangií téměř nerozeznatelných
od ostatních vláken se za
příhodných podmínek objevují shluky
cyst, z nichž se později do vody uvolňují
nepohlavní zoospory. Tento typ sporulace
je typický pro celý rod Aphanomyces.
Na hyfách ani na sporangiích nenajdeme
žádné morfologické znaky, na jejichž
základě by bylo možné druh odlišit od
druhů příbuzných. A. astaci je definován
především na základě parazitace na racích.
To značně komplikuje diagnostiku
původce račího moru, která byla před
vyvinutím molekulárních detekčních
metod založena na složité kultivaci
32
stranou lidské pozornosti. Až na konci
90. let byly zaznamenány dva případy,
u nichž existovalo silné podezření na račí
mor. Tehdy došlo k masivnímu hynutí raků
říčních a raků bahenních v říčce Pšovce na
Kokořínsku a v Loděnici jihozápadně od
Prahy. Správné určení diagnózy komplikoval
fakt, že u nás nebyla k dispozici
metoda, kterou by bylo možné přítomnost
parazita spolehlivě stanovit. To se změnilo
až v posledních 10 letech s rozvojem
molekulárních detekčních metod pro A. astaci.
Jejich zavedení a používání totiž není
tak náročné a výsledky jsou navíc spolehlivější
než u dříve používaných kultivačních
technik.
Diagnostika náhodně zjištěných úhynů
našich původních raků pomocí molekulárních
postupů v pozdějším období nepřinesla
příliš povzbudivé závěry. Jen v letech
2004–11 byl račí mor potvrzen jako
příčina 10 masových úhynů původních
raků (obr. 8). Dalších několik zjištěných
úhynů či vymizení populací mohlo také
souviset s touto nemocí, k dispozici však
nebyly vzorky pro analýzu, která by onemocnění
potvrdila. Račí mor byl tedy v posledních
dekádách pravděpodobně přehlížen
a podceňován, zároveň však nejspíš
docházelo k reálnému nárůstu počtu případů
v souvislosti s již zmiňovaným šířením
invazních raků. Snahy o popularizaci
tématu mezi širokou veřejností a spolupráce
s Agenturou ochrany přírody a krajiny
ČR ale vede ke zvyšování povědomí o této
problematice a račí mor se dnes už na rozdíl
od doby před 10 lety běžněji považuje
za možnou příčinu úhynů raků.
V posledních letech u nás proběhlo také
rozsáhlé sledování nakaženosti populací
invazních raků původcem moru. Ukázalo
se, že většina je opravdu infikována, ale
míra nákazy se liší. V některých populacích
raka pruhovaného byl parazit detekován
ve většině zkoumaných jedinců, naopak
raci signální se zdají být postiženi
obecně méně. I v takovém případě však
teoreticky může k přenosu infekce dojít,
jen propuknutí nemoci může trvat déle
a původní i američtí raci mohou dokonce
nějakou dobu společně žít na stejné lokalitě.
Míra nákazy parazitem se v čase navíc
i mění, jak ukazují výsledky našeho výzkumu
populace raků pruhovaných v Pšovce,
kde se procento infikovaných jedinců při
opakovaných testech mezi lety 2004–10
snižovalo. Příčina tohoto jevu však není
úplně jasná a opětovný nárůst míry parazitace
v budoucnu nelze vyloučit.
Šíření račího moru
Přes zdánlivě dobré znalosti o rozšíření
a promořenosti českých populací amerických
raků parazitem A. astaci (obr. 7) zůstává
u většiny úhynů neznámý konkrétní
zdroj a způsob přenosu infekce. Zatím
není zcela jasné, zda převažuje šíření přímým
kontaktem zdravých a infikovaných
raků, nebo jestli hraje významnou roli
také přenos zoospor např. s násadami ryb
či třeba na mokrém rybářském vybavení.
Určení zdroje nákazy ztěžuje fakt, že
některé populace amerických raků mohou
unikat naší pozornosti. Dobře to ilustruje
příklad Bojovského potoka jižně od Prahy,
kde vyhynuli raci říční následkem infekce
v r. 2005. Teprve v r. 2011 byla potvrzena
silná populace raků pruhovaných ve vodní
nádrži Vrané, do které potok ústí, a to
při snížení hladiny kvůli opravám. Několik
jedinců raků pruhovaných bylo pak dokonce
nalezeno přímo v ústí potoka. Alternativně
mohou být američtí raci přeneseni
na nové místo (ať už lidmi nebo třeba predátory),
způsobit infekci a později uhynout,
aniž by založili novou populaci. Scénářů
přenosu A. astaci je tedy více, obvykle však
není možné zjistit přesný průběh. Proto
je tak těžké úhyny původních druhů předvídat,
což zásadně komplikuje ochranu
těchto živočichů.
živa 1/2013 33 ziva.avcr.cz
54
76
a nezbytném následném ověření
infekčnosti získaných izolátů
pro citlivé druhy raků.
Snímky E. Kozubíkové-Balcarové,
pokud není uvedeno jinak
7 Mapa ukazuje známé rozšíření
původce račího moru A. astaci v České
republice. Zahrnuje informace o úhynech
našich původních raků a nakaženosti
populací severoamerických raků. Uvádí
také dosud známá data o celkovém
rozšíření severoamerických druhů.
Orig. E. Kozubíková-Balcarová
100 μm
50–100 % infikovaných raků
10–50 % infikovaných raků
0–10 % infikovaných raků
infekce nenalezena
netestované populace
rak pruhovaný
rak signální
potvrzené úhyny původních druhů
raků na račí mor (2004–11)
podezřelé úhyny původních druhů
raků (1998–2001)
A. astaci v populacích amerických druhů
S identifikací zdrojů nákazy nám opět
mohou pomoci molekulární metody. Kromě
diagnostických postupů jako takových
jsou nově k dispozici metody umožňující
rozlišování kmenů parazita na základě testování
DNA ze vzorků tkání infikovaného
raka (analýza mikrosatelitů; viz též Živa
2012, 4: 158–161). Dříve bylo nutné získat
z nemocných raků čisté kultury A. astaci,
což nebylo snadné. Díky analýze mikrosatelitů
mohou být rozpoznány jednotlivé
kmeny A. astaci, které se liší geneticky
a často i fyziologicky. Podle dosavadních
poznatků parazitují na konkrétních druzích
severoamerických raků. Porovnáním
kmenů z hynoucích raků s dosud známými
kmeny z amerických raků se proto
můžeme dovědět, z kterého amerického
druhu byla infekce nejspíše přenesena.
Tímto způsobem jsme zjistili, že u nás jsou
příčinou úhynů původních raků jak raci
pruhovaní, tak raci signální. Zajímavostí
je také přítomnost dalšího kmene izolovaného
pouze z hynoucích evropských
raků např. ve Finsku nebo Turecku, jež
zatím nebyl přiřazen k žádnému americkému
druhu. Tento kmen v Evropě pravděpodobně
přetrval od první vlny úhynů
raků na konci 19. stol. Jeho dlouhodobé
setrvání v Evropě by mohlo být vysvětleno
např. jako důsledek postupného „přeskakování“
mezi zbylými populacemi
evropských raků, které jsou často schopny
obnovy z lokalit nezasažených infekcí.
Vyhlídky evropských raků
Do budoucna je možných několik scénářů
osudu evropských raků. Původní druhy se
mohou stát velmi vzácnými nebo dokonce
vyhynout. To se již stalo např. v Portugalsku,
kde se dříve vyskytoval příbuzný
našeho raka kamenáče – rak bělonohý.
Dnes jsou z této země známi jen invazní
raci. V některých dalších státech již američtí
raci jasně převažují nad těmi původními,
např. ve Velké Británii nebo v Polsku.
V současných antropogenně ovlivněných
říčních sítích většiny evropských
států však zůstává stále mnoho míst, kam
se invazní raci mohou sami jen těžko rozšířit
kvůli různým překážkám na tocích.
Také izolované stojaté vody jsou pro ně
vlastními silami v podstatě nedostupné.
Proto je vysazování původních druhů na
taková místa jedním z účinných přístupů
k jejich ochraně. Zároveň je však nutné
minimalizovat riziko přenosu invazních
raků na tyto lokality, což může podpořit
především soustavné vzdělávání veřejnosti,
která se na jejich šíření, často z nevědomosti,
podílí. Je tedy možné, že se
v Evropě bude vyskytovat mnohem více
druhů raků než dnes, ti původní však přežijí
pouze na izolovaných stanovištích.
Optimističtější (i když méně pravděpodobné)
úvahy vedou k představám, že invazní
boom severoamerických raků by
mohla přerušit nějaká nečekaná přirozená
událost nebo vhodný management. Např.
se zdá, že katastrofální povodně v r. 2002
nepotrápily jen lidi, ale i raky pruhované
v povodí Labe a Vltavy. Několik let po těchto
povodních nebylo vůbec jednoduché
získat tyto raky pro výzkum, přestože ještě
krátce předtím se dali na mnoha místech
snadno odchytit. Invazi nepůvodních raků
může omezit i neúmyslné zavlečení nového
parazita, kterému se tito raci nebudou
umět bránit, nebo změna podmínek vedoucí
ke zvýšení patogenity jinak nepříliš
nebezpečných parazitů. Pro příklad můžeme
sáhnout trochu dále od raků. Nedávno
byly pozorovány masivní úhyny invazních
karasů stříbřitých (Carassius gibelio)
v Polabí a zjistilo se, že ryby podléhají
virovému onemocnění. Takový rozvoj nemoci
mohla způsobit náhlá a výrazná
změna teploty v kombinaci s velmi nízkou
genetickou variabilitou populací těchto
ryb. Také metodám, jak likvidovat invazní
raky, je věnován neustálý výzkum. Spolehlivé
postupy, které by se daly uplatnit
i v tekoucích vodách bez devastujícího
vlivu na další organismy, zatím ale k dispozici
nemáme.
Zajímavá je rovněž otázka možné zvyšující
se odolnosti evropských raků k A. astaci
nebo snižující se virulence parazita, pro
něhož není vysoká agresivita z evolučního
pohledu výhodná. Výjimky z pravidla,
že račí mor hubí evropské druhy s velmi
vysokou účinností, totiž existují. Např. ve
velkých jezerech ve Finsku a Turecku
nebo v Dunaji v Rumunsku se vyskytují
zdravě vypadající raci říční nebo raci
bahenní, u kterých je možné detekovat
původce račího moru, aniž by docházelo
k hromadným úhynům. Raci zde zjevně
přežívají nákazu parazitem déle, než bychom
čekali podle pozorování z jiných
oblastí. Výskyt odolnějších jedinců a celých
populací se nedá vyloučit ani u nás,
protože jsme se dosud původcem račího
moru u původních druhů raka zabývali
výhradně při jejich úhynech. Situace, kdy
nějací jedinci nákazu přežili, se však dá
v praxi často těžko odlišit od případů, kdy
raci zasažený úsek toku znovu kolonizují.
K takovému opětovnému osídlení může
dojít z míst, kde se zachovala zdravá část
populace, např. nad příčnou překážkou
na toku (obr. 9). V každém případě je nutno
na otázky odolnosti evropských raků
vůči račímu moru soustředit další výzkum.
Vliv původce račího moru v Evropě je
nezáměrným experimentem, který probíhá
už zhruba 150 let. Postupně do něho
vstupují další a další druhy invazních
raků, které mohou vytlačit ty původní
kvůli šíření agresivního parazita. Tento
z vědeckého hlediska velmi zajímavý systém
(invazní raci–parazit–původní raci) je
už relativně dobře prozkoumaný (A. astaci
je jedním z nejprobádanějších parazitů
bezobratlých vůbec) a může sloužit jako
modelový příklad podobných interakcí.
Stále ale zbývá mnoho otázek, které se zatím
nepodařilo zodpovědět. Smutnou realitou
především zůstává, že dosud neumíme
infekci u raků léčit a nemáme účinné
praktické postupy, jak původní raky v Evropě
před račím morem chránit.
Práce autorky byla podpořena projektem
č. CZ.1.07/2.3.00/30.0022 Podpora vytváření,
rozvoje a mobility kvalitních výzkumně-vývojových
týmů na Univerzitě
Karlově.
ziva.avcr.cz 34 živa 1/2013
8 Raci kamenáči v Úpořském potoce
na Křivoklátsku uhynulí na račí mor
v r. 2005. Foto A. Petrusek
9 Tento asi dvoumetrový přepad rybníka
na Úpořském potoce na Křivoklátsku
zabránil migraci nakažených jedinců
raka kamenáče dál proti proudu, a tím
dalšímu šíření račího moru v toku.
Nad rybníkem zůstala zachována zdravá
populace raků, která po odeznění
epizody onemocnění slouží jako zdroj
pro opětovnou kolonizaci dolního úseku.
Migrační bariéry na toku tak mohou hrát
významnou roli v přežívání druhů
citlivých k A. astaci. Foto A. Petrusek
98