Jaké slovníky využít při výuce češtiny? Nebuďme zklamaní, pokud některé slovníky nevyužijeme příliš často, a naopak plesejme, pokud se na ně alespoň někdy dostane. A předně: nemusíme s nimi pracovat ani tak my (vyučující) ¾ ale spíš a především žáci.

Slovník řecko[-]český. či pod původním názvem: Nehomérovský slovník řecko[-]český alias Lepař.[1] Hodí se naučit se číst alfabetu. A vědět, jak jednotlivá písmena alfabety následují po sobě (slovník je „abecedně“ řazený). Při suplování fyziky jako když najdete.

Starořecká předpona/předložka... para (παρα) – naproti i vedle sebe i podél; vyjádření vztahů v prostoru, kdy jednotlivé body označené stejnými čísly jsou naproti sobě, ale jednotlivé řady označené písmeny A a B jsou vedle sebe či podél sebe. Toto už ovšem v Lepařovi nenajdete. To už musíte vymyslet sami.

                        1          2          3          4          5

řada A:            •          •           •           •           •

řada B:            •          •           •           •           •

                        1          2          3          4          5

A co paralely a paralelní vesmíry? Z učiva češtiny jsme náhle v matematice a fyzice.

Kábrt, Kucharský a kol. Latinsko-český slovník. Praha: Leda, 2008. – Leccos je jistě i online, ale dobrý slovník je dobré mít i ve škole v papírové podobě a srovnat případně výsledky hledání na internetu s výsledky hledání ve slovníku.

Např. ekvivalent – větný ekvivalent; tento bohemistický nešvar se pravděpodobně už brzy nebude (muset) učit, neb je plánována mj. i tato drobná (ovšem užitečná) změna v RVP na roky blízké a budoucí, ale dokud se učí, tak je možné žactvu vyložit podivnost tohoto termínu, umožnit jim, aby se k tomuto i jiným termínům postavilo kriticky.

aequus – rovný, stejný (neplést s equus – kůň)

valor (srv. fr. valeur, angl. value) – hodnota

Ekvivalentní by tedy měl mít stejnou hodnotu; větný ekvivalent by tedy měl mít stejnou hodnotu jako věta, ale pochopitelně stejnou hodnotu nemá; nešťastný to termín (v bohemistice není jediný; obecná čeština, hovorová četina jsou nešťastné termíny další).

Quitt, Kucharský a kol. Česko-latinský slovník starověké a současné latiny. Praha: SPN, 1992.

K němčině např. Německo-český česko-německý praktický slovník. 3. vydání. Praha: Lingea, 2018.

Ke germanismům v češtině vizte heslo: germanismy v českém lexiku v NESČ.

Zde se obejděme s informací, že mezi žáky frekventované slovo hajzl vychází z německého Häusel – domeček ve smyslu záchod (Scheißhäusel (kadibudka) zkráceno na Häusel). Je možno tu a tam tuto etymologii využít k demotivaci některých žáků od používání označení záchodu pro označení spolužáků.

Níže uvádíme odkaz na dvě knihy, které nejsou slovníkem, ale jsou zdrojem užitečných textů zaměřených lexikologickým, slovotvorným, ba etymologickým směrem (a to i pro účely výuky na ZŠ):

Šlosar, Dušan. Jazyčník. Praha: Horizont, 1985.

Šlosar, Dušan. Tisíciletá. Praha: Horizont, 1990.

TYPOLOGIE SLOVNÍKŮ (dle NESČ)

Různost

Různé slovníky mohou být vyučujícím užitečné v různých situacích různým způsobem.

Banality na úvod

Potřebujeme-li vysvětlit mimojazykovou skutečnost, sáhneme po slovnících encyklopedických.

Potřebujeme-li vysvětlit jazykový problém či jazykovou výzvu, sáhneme po slovnících jazykových.

„Encyklopedické slovníky (např. Ottův slovník naučný) se zaměřují na mimojazykovou skutečnost, uvádějí řadu informací z různých vědních oborů, pojednávají o historických událostech, o významných osobnostech apod.“ (Novotná 2017)

„Jazykové slovníky se ve výkladu významu soustřeďují na užívání lexémů v různých kontextech.“ 

Tyto slovníky se mohou zaměřit na jeden jazyk – jedná se o slovníky výkladové (např. Slovník spisovného jazyka českého, tzv. SSJČ, 1960–1971).

„Výkladové slovníky češtiny reprezentuje především trojice kontinuálně vytvářených děl [všechny tři je nutné znát] Příruční slovník jazyka českého (PSJČ; 1935–1957), Slovník spisovného jazyka českého (SSJČ; 1960–1971, 1989²reprint), Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost (SSČ; 1978, 1994² opravené a doplněné vyd., 2003³ opravené vyd.; dotisky). “ (Večerka, Hladká 2017) Více viz heslo výkladový slovník v NESČ (czechency.org).

Zaměřují-li se na vícero jazyků – jedná se o slovníky překladové (příklady viz výše řečtina, latina, sanskrt, němčina, Google Translate);

Nepřekvapí (a možná ani nepotěší), že existují smíšené typy: slovníky výkladově‑překladové; „obsahují překlady definic výchozího jazyka (např. Anglicko‑český výkladový slovník, 1998)“ (ibid.). 

Podle časového období jazykového materiálu mohou být jazykové slovníky „diachronní (např. J. Gebauer: Slovník staročeský, 1903–1904), nebo synchronní (doložte svůj důvtip a doplňte sami příklad jazykového slovníku synchronního: __________________________________________). 

Vraťme se však ještě ke slovníkům diachronním: pro naše (výukové) potřeby zásadním typem diachronních slovníků jsou slovníky etymologické (V. Machek: Etymologický slovník jazyka českého, 1968), podávající výklad původu lexémů (každý bohemista má na nočním stolku alespoň jednoho Machka). 

A ještě jedno rozdělení pro naše účely zásadní: deskripce a preskripce.

„reálný popis úzu zohledňující zastoupení variant – slovníky deskriptivní, vědecké.“ (dohledejte si příklady lexémů)

„popis normy doprovázený doporučeními ohledně vhodnosti užití jazykového prostředku – slovníky preskriptivní // normativní“ (dohledejte si příklady lexémů), k „preskriptivním slovníkům se tradičně řadí např. slovníky pravopisné // ortografické (např. Pravidla českého pravopisu, 1993) a slovníky výslovnostní, jejichž typickým případem jsou slovníky ortoepické, mapující výslovnost spisovného jazyka (např. J. Hůrková: Česká výslovnostní norma, 1995). 

Pokud byste u státnic už nevěděli, co ještě ke slovníkům dodat, stačí si vzpomenout, že existují různé způsoby uspořádání slovníku:

·      „abecedně (většina slovníků), 

·      retrográdně, tj. abecedně od konce slov (např. Retrográdní slovník současné češtiny, 1986),

·      frekvenčně (např. Frekvenční slovník češtiny, 2004) 

·      nebo pojmově, v podobě tezauru (nejznámější je Roget's Thesaurus) (viz tezaurus).“ (ibid.)

Nestačí ovšem využít tyto informace jen u státnic. K čemu lze v praxi využít abecedně řazený slovník, je zjevné (byť v době internetové využijeme spíše IJP, tedy Internetovou jazykovou příručku). Napiš si příklady takového využití: ____________________________________________________________

Retrográdní slovník lze využít, mají-li žáci za úkol napsat rýmovanou báseň či mají-li hledat slova podle sufixů ap. Za tímto účelem lze použít i zdroj, který je k dispozici online, tedy: www.slovnikafixu.cz.

Frekvenční slovník (či některé funkce ČNK, tedy Českého národního korpusu) mohou žáci využít, mají-li se rozhodnout, kterým slovům dát přednost v určitém typu textu (např. reklamním). Na kterou cílovou skupinu bude reklama mířit? Jaká slovní zásoba bude na danou cílovou skupinu lépe fungovat? Ta frekventovanější či méně frekventovaná? Vymyslíte pro žáky úkol, ve kterém by to otestovali?

Úkol pro žactvo (reklamní):

Slovníky mapující pouze část slovní zásoby vymezenou 

·      buď geograficky — „nářeční slovníky (např. J. Bachmannová: Podkrkonošský slovník, 1998)“[2]

Odkud jste? Které nářečí se u Vás používá? Který slovník jej zachycuje?

______________________________________________________________

·      nebo sociálně:

o   slangové slovníky, zpracovávající slovní zásobu profesních kolektivů a zájmových skupin (např. J. Suk: Několik slangových slovníků, 1993) 

o   a argotické slovníky (viz také kpt. 06)

·      „Zvláštním typem specializovaných slovníků jsou autorské slovníky, zaměřené na slovní zásobu jednoho autora (např. F. Čermák (ed.): Slovník Karla Čapka, 2007).“ (ibid.)

o   Tento čapkovský slovník je de facto slovníkem frekvenčním (dozvídáte se z něj, kolikrát a ve kterém žánru či typu textu Čapek dané slovo použil. (Štícha)[3]

·      „Z hlediska dílčích lexikologických disciplín se dále vyčleňují slovníky“ (Novotná 2017)[4]

o   frazeologické (např. Slovník české frazeologie a idiomatiky, 2009) 

o   onomastické, tj. slovníky vlastních jmen (např. Ladislav Hosák & Rudolf Šrámek: Místní jména na Moravě a ve Slezsku, 1970, 1980). Tento slovník je pro KČJL PdF MU obzvláště důležitý, neb je dílem mj. pana profesora Šrámka, dlouholetého člena katedry.

o   „Pojmově založené slovníky mohou být rovněž zaměřeny na dílčí vztahy ve slovní zásobě,“ např. se mohou týkat synonymie a hyperonymie (srv. Aleš Klégr: Tezaurus jazyka českého, 2007). Ovšem pozor, toto (anglosaské) pojetí tezauru se liší od pojetí původního, např. Komenského snahy o zachycení celé slovní zásoby jednoho jazyka napříč místem i časem. V anglosaském pojetí je cílem tezauru popsat vztahy mezi věcmi ve světě pomocí vztahů mezi lexikálními jednotkami. Více o tom NESČ.[5]

·      „Z hlediska uživatelů se rozlišují tzv. slovníky:

o   školní, kladoucí důraz na centrum slovní zásoby (typičnost, explicitnost) a určené převážně studentům a nerodilým mluvčím, 

o   a slovníky zaměřené obecně, se širším rozsahem slovní zásoby. 

·      „Typů slovníků je však mnohem více“ — „pro češtinu se nověji konstituoval“:

o   např. slovník neologický, reprezentovaný dvěma díly práce Martincová a kol.: Nová slova v češtině. Slovník neologizmů, 1989 a 2004, 

o   dále slovníky gramaticko‑syntaktické, např. N. Svozilová & H. Prouzová ad.: Slovesa pro praxi. Valenční slovník nejčastějších českých sloves, 1997).[6]

o   Rozlišení různých typů slovníku záleží „i na velikosti jazyka a množství uživatelů. V české lexikografii často dochází v důsledku malého okruhu uživatelů k prolínání více typů.“ (ibid.)

·      Více viz heslo slovníky češtiny v NESČ (czechency.org).

Renata Novotná (2017): SLOVNÍKY — TYPOLOGIE. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy — Nový encyklopedický slovník češtiny. 

URL: https://www.czechency.org/slovnik/SLOVNÍKY – TYPOLOGIE (poslední přístup: 22. 1. 2021)