KAPITOLA JAZYKOVÉ PROSTŘEDKY LITERÁRNÍHO DÍLA Tropy Za nejvýznamnější zvláštnost uměleckého projevu se považuje vedle existence verše tropika, přítomná v próze, poezii i dramatu. Tropika = přenášení významu, jednotlivým druhům přenášení se říká tropy. Můžeme je rozdělit na dva základní typy: metaforu a metonymii. Metafora: přenášení významu na základě podobnosti; slovo či obrat nahrazujeme slovem či obratem z jiné sféry věcí, jevů, představ…, je mnohovýznamová, vybaví se nám více možných významů, přičemž každý z nich je „správný“ Např. Petr je pařez = představíme si širokou škálu možných významů (je hluchý, hloupý, opuštěný, dá si vše líbit, starý, bezcenný…) Další příklady: Slunce je zlatá květina; stáda kopretin přibíhala k plotu; ráno vysypalo na oblohu pomněnky; slunce se ukládá na růžovou podušku (večerní červánky) aj. Metaforické přirovnání: přechodné pásmo mezi metaforou a přirovnáním; příklad: Petr je pařez = metafora, má mnoho významů Petr je hluchý jako pařez = přirovnání, společná vlastnost Petra a pařezu – hluchota – je přímo pojmenována Petr je jako pařez = metaforické přirovnání, vlastnost není přímo pojmenována, zároveň nenabízí tolik možností výkladu jako metafora U metafory a metaforického přirovnání lze někdy poznat z kontextu, o které vlastnosti se konkrétně mluví, jindy, zejména v uměleckých textech, zůstává úmyslná mnohovýznamovost. Pod metaforu, jako její druhy, můžeme řadit: 1. personifikace – zosobnění; na neživé věci, abstraktní pojmy apod. se přenáší vlastnost živé bytosti obecně (slunce vychází, páry hynou, sníh usíná); Personifikaci můžeme dále dělit na antropomorfizaci – zvířatům, rostlinám, předmětům apod. se připisují specificky lidské city, projevy, myšlení, řeč… (např. bajka – zvířata se chovají jako lidé; slovní spojení, užívající částí lidského těla – paže stromů, ručičky na hodinách) a animalizaci – přenesení typicky zvířecích vlastností a činů na neživé věci a abstraktní jevy, popř. na člověka (bratři na sebe štěkali; řeka spala zimním spánkem – zimní spánek je typický projev někt. zvířat, naše banka je štika ve finančních vlnách) 2. synestézie – záměna vjemů různého smyslového původu, např. sladká vůně (sladkost vnímáme chutí, vůni čichem), ostrá chuť (ostrost vnímáme hmatem, chuť chutí), žhavý tón, dotek barev; Thajsko voní barvami: poslechněte si je! (z reklamy) 3. zvuková metafora – existuje tam, kde se sugeruje určité slovo tím, že se uvede slovo podobně znějící; např. známé dílo Havlíčka Borovského se jmenuje Král Lávra, jiný autor napsal dílo jménem Král Vávra, kterým na Havlíčka jasně ukazoval; patří sem také citoslovečné nadávky, které nahrazují plné znění nadávky (do prkýnka, heršoft místo hergot apod.) Metonymie – přenášení významu na základě věcné souvislosti; souvislost může být různá, např. věci a jejího obsahu (kotlík vře – ve skutečnosti vře voda v něm), materiálu a věci z něj vyrobené (stolní stříbro), původce díla a jeho díla (čtu Čapka = knihu, kterou Čapek napsal; colt = označení střelné zbraně podle jejího vynálezce Colta) apod. Opět můžeme pojmenovat jisté obvyklé druhy metonymie: Synekdocha – záměna části za celek a obráceně (má noha tam nevkročí, rodná střecha, pět hladových krků) Odrůdami synekdochy jsou: 1. hyperbola = nadsázka; umělecký prostředek zveličující určitý rys s cílem zvýraznit jej, např. Říkal to snad stokrát. Mluví o tom celá země. Nadsázka však nemusí jen zveličovat ve významu velikosti, množství, ale i naopak, může vyjádřit i maximálně malou míru: nejsem o nic větší než zrnko písku. 2. litotes – opak hyperboly, říká se méně, než je míněno, jde o zeslabení významu; zpravidla vypadá tak, že místo myšleného pojmu se popře pojem opačný (nemohu nepochválit místo mohu pochválit; není zrovna hloupý místo je chytrý). Ironie – úsměšek, spočívá v tom, že kladně hodnotící soud má opačný, tedy pejorativní smysl; vyslovíme pravý opak toho, co máme na mysli; ironii pochopíme z kontextu, v mluvené řeči ji vyjadřuje i tón řeči: Umíš to perfektně! (= neumíš to vůbec), Dnes je skvělý den. (= dnešek nestojí za nic) apod. Druhem ironie je i persifláž (též perzifláž) – skrytý úsměšek, spočívající v posměšném napodobení (vysmíváme se někomu tím, že napodobujeme např. jeho styl řeči; v literatuře parodie). Určitým odstínem ironie je i řečnická figura paralepse – řečník předstírá, že něco přejde mlčením jako nevýznamné, a tím na to upozorní (Nebudu vypočítávat chyby…, protože jsou všeobecně známé.). Perifráze – opis, stylistický prostředek, při němž je předmět či pojem nahrazen obšírnějším popisem, vyjmenováním jeho znaků básník = kdo v zlaté struny zahrát zná (osoba, která hraje na „básnickou“ lyru, tedy píše poezii) Japonsko = země vycházejícího slunce nikdy = na svatého Dyndy též případ „výčet místo shrnutí“: krajina spala = pole, lesy, louky, potoky a řeka spaly Metalepse – důsledek činnosti je zaměněn její příčinou, např. použití slova „jazyk“ místo „řeč“ (český jazyk, česká řeč) – příčinou, prostředkem k tomu, aby vznikla řeč, je tělesný orgán jazyk, místo důsledku činnosti tohoto orgánu, řeči, jsme použili pojmenování pro orgán sám; podobně „ruka“ místo „písmo“ (nad dopisem: „poznávám jeho ruku“ místo „poznávám jeho písmo“) – ruka je příčinou toho, že vznikl nápis Na přenášení významu je založen i symbol a alegorie. Symbol – obecně znázornění abstraktního pojmu konkrétním předmětem; ve společnosti je užití symbolu často zautomatizované, vybaví se nám jen 1 význam (srdce = láska, holubice = mír, vlajka = znak státní suverenity, prsten = věrnost); v umění a literatuře má básnický symbol mnoho významů, vybaví se nám jich více, opět všechny „jsou správné“; např. umělecký směr symbolismus – básník Otokar Březina má báseň Tys nešla – nevíme, ke komu se obrací – „ona“ je žena? Láska? Inspirace? Životní radost? – text básně neodporuje žádnému z výkladů, všechny jsou možné. Někdy se symbol chápe jako předstupeň či méně rozvinutá forma alegorie. Alegorie – též jinotaj; způsob nepřímého zobrazení věcí či myšlenek, které z nějakého důvodu nemají či nesmějí být vyjádřeny přímo. Příklady: vyjádření abstraktních představ, vlastností, pomocí personifikace – postavy Spravedlnosti (sedí na soudních budovách), Lásky, Mámení (Komenského Labyrint) apod. Může jít i o celý příběh s alegorickým významem – příběh má doslovný význam a význam skrytý, přenesený. Alegorie bývá průhlednější než symbol. Někdy se užívá z cenzurních důvodů (prvotní význam textu je neškodný, ten druhotný nelze dokázat); př. alegorická skladba Svatopluka Čecha Slávie – na lodi vypukne vzpoura lodníků, cestovatelé-Slovani se sjednotí pod slovanským vůdcem a zabrání krveprolití, vyřeší situaci, šťastný konec. Doslovný význam: dobrodružný příběh z plavby po moři, přenesený význam: obraz uspořádání Evropy, v níž jsou Slované velkou pozitivní silou, měli by držet spolu, potom dokáží vzdorovat všem nesnázím.