m        Daisy Mrázková \\   ZÁCNÁ CESTIČKA
^7 Jednou šla Helenka s mouchou Rudolfínou na
^ÍďV/ procházku Jednou šla Helenka s mouchou Rudolfínou na ' * ' procházku za městečko. Bylo horko. Dostaly se do polí. Po mezí vedla cestička.
Rudolfina lítala v mateřídoušce, rozhoupávala fialové zvonky, nakukovala do děr.
- Poleť honem, Rudolfíno, ať už jsme v lese! Tady po té cestičce, to nic není.
- Jakpak ne, samé zajímavé věci.
- Já vím, zajímavé, ale pro mouchy! Sedat si do zvonečků, dívat se do myších děr, to já bych také ráda, jenže jsem na to moc velká.
- Jen si nemysli, že tu jsou jen myší díry! Tady v poli například jsou v zemi krásné červené granátky, co se dávají kolem krku a do prstýnků.
- Opravdu? Jak to víš?
- Od mravence.
- Od koho?
- Od jednoho příjemného mravence, s kterým si někdy povídám, řekla Rudolfina a načechrala si křídla.
- Poslyš, Rudolfíno, já to řeknu dědečkovi.
- Co? Že si povídám s mravencem?
- Ale ne, o těch granátech!
- To neříkej, polekala se moucha. - Dědeček by s tím měl jen starosti. Přišlo by sem moc lidí, pošlapali by pole...
- Tak dobře, když nechceš...
- Mravenci by byli neradi, kdybys to řekla. Neřekneš to?
- Ne.
- Jištěné?
- Ne, Rudolfíno, neboj se. Povídej dál.
- A tamhle pod tou skalkou, pokračovala moucha, - tam bydlívali vid. Dřív byl tady všude les a u skalky bydleli vlci.
- Je to dávno? Rudolfina rychle počítala.
- Skoro třista let. Ale ta cesta tu byla už tenkrát. Vedla lesem. Je to strašně stará cesta.
- Chodili ti vlci po ní?
- Ano, řekla Rudolfina. - V noci, když svítil měsíc, chodili vlci po
cestě.
Helenka šla po cestičce s úctou čím dál větší. Dokonce se sehnula a pohladila horkou rozpraskanou hlínu.
- A co ještě? ptala se.
- Jednou, asi před tisíci lety, jel tudy rytíř na koni. Zastavil se u skalky a napojil koně ve studánce, která tam tenkrát byla.
- Jaký měl plášť?
- Oranžový, vyšívaný.
- A co dál?
- A v lese na něj číhal loupežník a zastřelil ho šípem a ukradl jeho
koně.
- Jak to všecko víš, Rudolfíno?
- Skalka to vypravuje, když má náladu. Všecko viděla.
- A co se stalo s rytířem?
- Ach, rytíř, ten leží dosud tady pod mezí. Ještě jsou tam jeho kosti a jeho meč.
- Ó! A žádný to neví?
- Žádný člověk to neví.
- Přijde se na to někdy?
- Jistě. Jednou se tu bude stavět a přijde se na to.
- Přijde se vždycky na všechno?
- Myslím, že ano, řekla Rudolfina. - Lidé jsou na světě proto, aby odkrývali tajemství.
- Jeje, to jsem ráda, zvolala Helenka. - Myslíš, že já taky někdy nějaké tajemství objevím, třeba... třeba až budu velká?
- Objevíš mnoho a mnoho tajemství, slíbila moucha určitým hlasem.
Helenka teď šlapala po cestičce velmi spokojeně. Jak se má člověk na co těšit, hned je všecko v pořádku. Všecko je hned v náramném, krásném pořádku.
A když došla k lesu, ohlédla se:
- To je ale vzácná cestička... jsou všechny cesty takové?
- O ano, a některé jsou ještě vzácnější...
- Poslyš, Rudolfíno, já jsem hrozně ráda, že jsem na světě.
79