Školní pedagogika
Téma 1: Filosofie výchovy („velká“ a „malá“)
inspirace pro zpracování tématu
Obsah prezentace
• Vymezení tématu: Filosofie výchovy
• Ústřední myšlenka: - vztah „velké“ a „malé“
- příklady
• Další inspirace pro rozpracování
• Závěr: pointa
• Studijní literatura
(ke zpracování
v „základním“
rozsahu)
(ke zpracování
v „rozšířeném“
rozsahu)
Filosofie výchovy
- je samostatný obor na pomezí filosofie a pedagogiky.
- je asi nejstarší pedagogickou disciplínou (má nejdelší tradici).
- si klade ty nejobecnější otázky nad vzděláváním.
- se zabývá smyslem vzdělávání jednotlivce a ve společnosti.
- má (podle prof. R. Palouše) tři ohniska zájmu:
- Komplexní nazírání na svět výchovy
- Metodologické otázky zkoumání výchovných jevů,
meze lidského poznání a jeho předávání
- Etické otázky výchovy, hodnoty ve výchově,
cíle a povaha výchovy.
Abychom dobře rozuměli této „velké“ filosofii výchovy, měli bychom
- se orientovat v historickém vývoji přemýšlení o vzdělávání
od starověku přes středověk k novověku.
- se vyznat v názorech myslitelů, kteří se vzdělávání věnovali
Platón, Akvinský, Komenský, Herbart, Dewey a mnoho dalších.
- být schopni s oporou o jejich názory argumentovat
pro různé aplikace ve vzdělávání a proti nim.
Vedle toho ale má každý z nás svou „malou“, osobní filosofii výchovy,
- která je souhrnem našeho vědění, přesvědčení a našich zkušeností.
- kterou si po celý život kultivujeme, zpřesňujeme, rozvíjíme apod.
- která bezprostředně ovlivňuje naše (učitelské) myšlení a jednání.
Svou vlastní „malou“, osobní filosofii výchovy je vzrušující rozvíjet při
seznamování se „velkou“ filosofií výchovy uloženou v literatuře:
Dva příklady (na následujících stránkách):
I. – Výchovné antinomie Eugena Finka
II. – Filosofie výchovy Jana Patočky
I.
Výchovné antinomie Eugena Finka
Výchovné antinomie jsou obecnými otázkami, na něž neexistuje jednoznačná
odpověď. Jsou formulovány v napětí mezi dvěma póly. Každý člověk (učitel) se
s nimi vypořádává (vědomě nebo nevědomě) vlastním jedinečným způsobem.
1. Antinomie: Výchova jako pomoc a výchova jako manipulace
Pomáháme výchovou rozvíjet osobnost, nebo ji „znásilňujeme“?
Máme jako vychovatelé právo někomu vnucovat vlastní pojetí života?
2. Antinomie: Moc a bezmoc vychovatele
Bezmoc: Víme, že předat „nepřenositelné“ životní zkušenosti je nemožné.
Moc: Víme, že výchovou lze člověka zcela svést.
3. Antinomie: Hranice a bezhraničnost výchovy (definitivní nehotovost výchovy)
Výchova je neukončený a neukončitelný proces.
Jak mohou vychovávat ti, co jsou sami teprve „na cestě“ k vychování?
I.
Výchovné antinomie Eugena Finka
4. Antinomie: Jedinečnost a obecnost výchovy (jedinečné pole vychovávaného)
Má se vychovávaný vnořit to společné kultury,
nebo má rozvíjet svou neopakovatelnou jedinečnost?
5. Antinomie: Výchova k profesi versus výchova k lidství (odborná kvalifikace versus
obecně lidská vzdělanost, materiální versus formální vzdělávání)
Směřuje vzdělávání k odborné kvalifikaci pro profesi (materiální vzdělání),
nebo k rozvoji lidství – výchova dobrého člověka (formální vzdělání)?
6. Antinomie: Meze a možnosti výchovy
Co se v člověku formovat dá? A co je jeho přirozenost?
Existuje v člověku něco natolik setrvalého, že to nejde výchovou proměnit?
II.
Filosofie výchovy Jana Patočky
Filosofie výchovy je především filosofií … Jestliže je vstupem do filosofie údiv
…, který divícího se diváka vytřásá ze zaběhnutých stereotypů, potom jde o
událost typu vyvedení (vězně z jeskyně), e-dukace, tedy výchovy. …
Filozofování je pohyb, jistý proces v nitru člověka, který v podstatě souvisí s
odrazem od naivně přirozené a omezené každodennosti.
Filosofie je tedy bytostně výchovou právě pro toto vytahování (výchovy
německy Er-ziehung) z partikularity k celkovosti. Pro tento závazek nadhledu
je zároveň a neoddělitelně odpovědností nahlížet z vyššího patra nebo – aby
to neznělo nadřazeně – odjinud, nepředsudečně, z různých stran, otevřeně
věci a nikoli uzavřeně do stereotypních valů pohodlného spočívání v
automatismech lidského (našeho, mého) vegetování.
Patočka: Filosofie výchovy
(R. Palouš: Slovo úvodem, s. 5)
Přirozený člověk žije v okruhu určitých stabilních, přirozených cílů. Cíle jsou
dány životem samým, přirozeným, společenským. Sám se po nich neptá,
většinou ani neví, že cíle má a jaké jsou. …
[Má-li být vychováván, ] … jistota prvotního přirozeného člověka musí být
jistým způsobem otřesena, vyvrácena. Tenkrát, když se něco děje, člověk
pociťuje něco nového, pociťuje zvláštní pohyb, který se v něm děje, všechno
nabývá nového smyslu, svět se najednou otvírá v širokých horizontech, v
kterých dosud se neobjevoval. Něco takového, skutečné prolomení
každodennosti, tupé normálnosti, je východiskem vlastního procesu vzdělání,
které evropskému lidstvu dává po celou dobu historie smysl.
Jan Patočka: Filosofie výchovy, s. 10
II.
Filosofie výchovy Jana Patočky
K ukončení předmětu „v základním rozsahu“ je žádoucí např.:
- umět vymezit filozofii výchovy a předmět jejího zájmu
- znát jednotlivé Finkovi antinomie, vědět jaké otázky kladou,
- mít jednu Finkovu antinomii promyšlenu s oporou o vlastní úvahy
- umět shrnout hlavní myšlenku Patočkovy (nebo jiné) filosofie výchovy
K ukončení předmětu „v rozšířeném rozsahu“, tj. ke zkoušce
je třeba zahrnout další zdroje a vysvětlit jiné myšlenkové proudy
ve filosofii výchovy (např. dle inspirace níže)
Myšlenkové proudy v pedagogice (filosofii výchovy)
Idealismus (Plato, Kant)
– ideje, rozpomínání se, dobro
Realismus (Aristoteles, Rousseau)
– poznávání světa kolem nás
Racionalismus (Descartes)
– rozum jako nástroj poznávání světa
Empirismus (Locke)
– tabula rasa
Pragmatismus (Dewey)
– reakce na herbartismus, praktičnost
a další
Soudobé teorie vzdělávání
(Y. Bertrand: v seznamu literatury)
• Spiritualistické teorie
• Personalistické teorie
• Kognitivně psychologické teorie
• Technologické teorie
• Sociokognitivní teorie
• Sociální teorie
• Akademické teorie
Objevování vlastní profesní filosofie
Témata k seminární diskusi
pro další promýšlení vlastní profesní filosofie:
• Na učitelské profesi je dnes přitažlivé to, že…
• Práce ve škole by byla efektivnější, kdyby…
• Vztahy mezi žáky a učitelem jsou dnes ovlivněny tím, že…
• Jedním z hlavních problémů dnešní školy je to, že…
• Výuka na 1. stupni ZŠ je specifická tím, že…
Hlavní pointu tohoto tématu lze shrnout takto:
Filosofie výchovy můžeme vidět jako disciplínu, která vymezuje
vnější hranice pedagogiky, hledá a řeší důležité (ale většinou
mnohými aktéry vůbec neřešené) otázky výchovy a vzdělávání. Je
vymezena souhrnem myšlenek, které se ke vzdělávání za tisíce let
rozvoje lidské kultury nashromáždily.
Vedle toho nezapomínejme, že každý z nás si v sobě nese vlastní
filosofii výchovy, která je produktem dosavadní zkušeností a
přemýšlení, a zároveň ovlivňuje naše (pedagogické) jednání.
Pokud si o sobě myslím, že žádnou nemám nebo že ji mám
„normální“, tak nejen málo rozumím té své, ale zřejmě nejsem
schopen respektovat osobní profesní filosofii někoho jiného.
Doporučená studijní literatura
Základní
Strouhal, M. (2013). Teorie výchovy: k vybraným problémům a perspektivám jedné pedagogické
disciplíny. Praha: Grada.
- minimálně k antinomiím strany 37-41, dále dle zájmu
Patočka, J. (1997). Filosofie výchovy. Praha: PedF UK.
- nebo dílo jiného „filosofa výchovy“ dle vlastního zájmu
Koťa, J. (2010). Filozofie výchovy. In Průcha, J. (ed)., Pedagogická encyklopedie (s. 667–671).
Praha: Portál.
- heslo v PEN
Rozšiřující
Palouš, R., & Prázný, A. (2007). Pedagogické založení filosofie u Jana Patočky: K 30. výročí smrti a
100. výročí narození Jana Patočky. Pedagogika, 57(2), 108-113.
Palouš, R. (1991). K filosofii výchovy: Východiska fundamentální agogiky. Praha: SPN.
Bertrand, Y. (1998). Soudobé teorie vzdělávání. Praha: Portál.
Walterová, E. (2004). Úloha školy v rozvoji vzdělanosti. Brno: Paido. (Díl 1. i 2.)
Klafki, W. (1967). Studie k teorii vzdělání a didaktice. Praha: SPN.
- např. studii Vzdělání a výchova v silovém poli minulosti, přítomnosti a budoucnosti