13.1 KVALITATIVNÍ ROZHOVOR JAKO SITUOVANÁ UDÁLOST 13.2 KDY ROZHOVORY POUŽIT A KDY SE NA NE PRIUS NESPOLÉHAT 13.3 TYPY ROZHOVORU 13.4 TYPY ROZHOVORU DLE MIRY ŠTRUKTÚROVANOSTI 13.4.1 Rozhovor polostrukturovaný (poLostandardlzovaný) 13.4.2 Rozhovor nestrukturovaný (nestandardizovaný/neformálni/volný) 13.4.3 Rozhovor narativní 13.5 ROZHOVOR S VICE OSOBAMI - FOCUS GROUP 13.S ROZHOVORY S VYUŽITÍM KOMUNIKAČNÍCH TECHNOLOGIÍ 13.7 POMOCNE TECHNIKY PRI VEDENI ROZHOVORU 13.8 REALIZACE ROZHOVORU 13.8.1 Volba typu rozhovoru 13.8.2 Výběr a oslovení účastníků výzkumu 13.8.3 Příprava rozhovoru 13.8.4 Provedení rozhovoru 13.9 PASPORTIZACE A TRANSKRIPCE ROZHOVORU 13.9.1 Doslovná transkripce 13.9.2 Komentovaná transkripce 13.9.3 Redigovaná transkripce 13.9.4 Shrnující protokol 13.9.5 Selektivní protokol Shrnutí Doporučená literatura 33|1 333:3 335 33jj 339 339 340 ?',? 345 347 347 349 350 351 351 -h2 Ur ! -in nikclľ'J. '-„vi-jlu^t tw:ri?o-.i B 2 .' Konverzační analýza Á Konverzační analýza je považována za součást entometodologie, což je proud sociolo- i ;: gie: s počátky v první polovině 60. let 20. století, který sleduje způsoby, „metody" utvá- I: :r ření a interpretace sociální skutečnosti v každodenním praktickém jednání. Konverzační > „, analýza, spojená se jménem H. Sackse, se zaměřuje na to, jak se toto děje prostřednic- Is-iv. tvím mezilidských konverzací, tedy „studuje produkci (resp. reprodukci) sociální skuteč-i•- nosti a jejího řádu v běžných rozhovorech; jinak a siřeji: konverzační analýza se zabývá i ; metodami produkce a interpretace sociální interakce, přičemž jde o metody samotných Sčlenů příslušného společenství, účastníků dané komunikace, V konverzační analýze ne-i jde tedy o to, co všechno může školený analytik (odborník) o nijaké komunikační události z nejrůznějších hledisek zjistit a konstatovat, ale o to, zachytit a vysvětíit ty jevy, ; i,: které jsou v komunikaci opravdu relevantní; jinak řečeno: konverzační analýza studuje ! ! to, na co se orientují sami účastníci komunikace. (..,) Konverzační analýza vénuje velkou ! pozornost tomu, jak sami účastníci rozhovoru interpretují navzájem své repliky; v tran-, skriptu může totiž konverzační analytik vidět, jak sám účastník rozhovoru analyzoval : bezprostředně předcházející repliku. Konverzační analytikové (odborníci) tedy využívají , jako analytického nástroje analýz, které provedli v průběhu rozhovoru sami účastníci i komunikace." (Nekvapil 1996:64) V případě pobstrukturovaných rozhovorů je možné jak nahrávat, tak si dělat v průběhu rozhovoru poznámky, a rozhodnutí záleží na mnoha okolnostech: na souhlasu účastníka výzkumu (nahrávání může považovat za nepříjemné a odmítnout jej, což výzkumník musí vždy respektovat!), na akustických podmínkách (které nám někdy mohou udělat čáru přes rozpočet, proto je ostatně nutné mít vždy s sebou i blok a psací potřeby) a samozřejmě na tom, zda pro zvoleny analytický postup potřebujeme mít k dispozici doslovný přepis rozhovoru, případně zachycené i nonverbální projevy. Neméně rozhodující ale je, jaké jsou naše individuální možnosti a kapacity: jsme schopni si během rozhovoru současně zapisovat, ptát se a poslouchat odpovědi, ted^ soustředit se na tyto činnosti paralelně? Nebo sami vnímáme diktafon jako něco nepatřičného co i nám brání vnímat situaci jako komfortní? Bryman (2012: 482-483) radí nahrávat rozho vory vždy, když je to možné, což je doporučení, se kterým lze souhlasit, samozřejmě ale pod podmínkou souhlasu dotazovaného a přísného dodržování všech etických pravidel nakládání s nahrávkami (primárně ve smyslu jejich archivace, viz kapitoly 4.3.2, 4.3.4 a 4.3.5). Rozhodneme-li se rozhovor nahrávat a získáme-li souhlas, musíme samozřejmě před jeho realizací zkontrolovat nahrávací zařízení a mít připraven záložní plán pro případ, že nahráváni selže - tj. například náhradní baterie do diktafonu nebo nabíječku, nezbytností jsou psací potřeby a blok. Jestliže jsme nakloněni spíše tomu rozhovory nenahrávat, může se jednat v zásadě o dvě situace: (1) vedeme polostrukturovaný rozhovor, v jehož průběhu si zapisujeme V tom případě si musíme osvojit určité dovednosti, abychom se dokázali soustředit na to, co říká náš partner, současně si zapisovat a klást otázky, které jsme si připravili, ale které by měly také reagovat na aktuální obsah rozhovoru; při tom je ovšem nezbytné mít stále na mysli výzkumný problém, (2) vedeme neformální, nebo výjimečně i polostrukturovaný rozhovor, a zapisujeme až po jeho skončení, Pro tyto situace je nutné naučit se odhadovat, co je v různých rozhovorech podstatné, a to si následně zapamatovat tak, abychom si řečené mohli zapsat po skončení rozhovorů, jakmile je k tomu příležitost. Přípravu rozhovoru rozhodně není radno podcenit; každý výzkumný rozhovor ovšem záleží stejnou měrou i na schopnosti improvizace. Ta se osvědčí hlavně v Jeho průběhu. 13.8.4 Provedení rozhovoru Již bylo zmíněno, že rozhovor obvykle začíná představením výzkumníka, účelu rozhovoru a seznámením s etickými pravidly, včetně vysvětlení informovaného souhlasu (tento postup často neplatí pro neformální rozhovory, kdy se většinou představíme při vstupu do terénu a násLedně nás aktéři Již znají, případně nesbíráme žádná osobní data, a tedy není nutno se seznámit s každým účastníkem výzkumu, viz kapitoly 4.3.2, 4.3.3 a 4.3.4). Nikdy nesmíme zapomenout to, co jsme již uváděli na začátku této kapitoly, totiž že se rozhovor odehrává v určitém historickém, socíoekonomicko-politickém kontextu a vliv na něj mají samozřejmě i charakteristiky účastníků výzkumu, připsané i získané: gender, věk, charakterové vlastnosti, předsudky, zkušenosti, vzdělání, sociální a kulturní postavení, náboženství atd. To vše je třeba při rozhovoru a následné anaLýze reflektovat (viz též kapitola 11). Rámeček 13.5 -> Rozhovory v cizím jazyce Specifické jsou rozhovory v jiném než rodném jazyce, resp. za asistence překladatele - i ten vstoupí do výsledku a není jen neutrálním prvkem. Při rozhovorech v cizím jazyce je vhodné přeptat se na významy, u nichž si nejsme jisti bud' lexikálně, nebo jejich přesným významem pro aktéra, např. když se jedná o názvy určitých kulturních praktik (kupříkladu slovo, které sl přeložíme jako „zásnuby", může mít v různých kulturních kontextech velice odlišné významy, takže i když známe jeho český ekvivalent, nestačí k porozumění toho, co všechno vlastně mohl mít účastník výzkumu na mysli). Výpovědi nemůžeme považovat za samozřejmé, vždy je třeba hledat, jaký význam jim dává aktér: čím více je od nás odlišný, tím více si to obvykle uvědomujeme a ptáme se důsledněji, stejný postup je ale dobré zvolit i ve vlastním prostředí, které je nám blízké. Kvale (2007:12) hovoří dokonce o „kvalifikované naivitě": tazatel má být co nejvíce otevřený, pokusit se oprostit od předsudků, hotových soudů a schémat, nesledovat předem připravené kategorie, pokusit se reflektovat vlastní předsudky, být zvědavý a citlivý k tomu, co se říká. (Banálním, ale ilustrativním příkladem mohou být rozhovory s dětmi: je třeba naslouchat, jak samy danou věc kontextualizují, co je pro ně podstatné, protože to bude pravděpodobně něco zcela jiného než pro dospělé. Když přijde rodič s dítětem do zooLogické zahrady k ohradě, kde se povaluje v blátě jakési zvláštní zvíře a na tabuli je napsáno „Takin čínský. Jádro celé evropské populace je drženo v liberecké ZOO jakožto jediném majiteli všech evidovaných jedinců", vidí rodič unikátní zvířecí druh a začne jásat „Máme v Liberci unikát!", kdežto dítě, které si nepřečetlo nápis, se podívá do ohrady a radostně okomentuje to, co v téže ohradě vidí ono: „Bláto!!!") Výzkumné interview je jako každá mezilidská interakce také hraním rolí: partneři v rozhovoru mají očekávání a předpoklady o tom, co se má odehrát; někdy se účastník výzkumu může snažit udělat dojem, obzvlášť při některých tématech nebo při určitých věkových a gendero-vých konstelacích. Ať už ale rozhovor probíhá jakkoli, je třeba důsledně dodržovat pravidb, že výzkumný rozhovor není výslech, jeho cílem (kromě naprosto specifických typů výzkumu, jako je akční výzkum, viz kapitola 4.6.1) není ovlivnit výzkumného partnera, kterého nikdy nesmíme podceňovat nebo znevažovat. Nezbytný je respekt, otevřenost, reflexivita. Praktické tipy k vedení rozhovorů Z hlediska drobných praktických rad je asi dobré upozornit na to, že v rozhovoru by neměl nikdy převažovat tazatel, který by měl být naopak schopen sledovat a následovat výpovědi dotazovaného, navazovat na ně a nepřeskakovat od tématu k tématu. To se samozřejmě daří lépe, má-li výzkumník dobrou znalost zkoumané problematiky a je schopen o ní vést konverzaci - aniž by se snažil předvádět a zastínit svého partnera svými znalostmi. V dobrém rozhovoru je také vidět, že se tazatel snažil už v průběhu ověřovat, zda jeho chápaní výpovědí sedí, zda dobře rozumí řečenému (Jak to myslíte, že s bezdomovci je to těžké, v jakém smyslu?" - „Chápu tedy dobře, že tenhle postup je určen zákonem a vy nemůžete postupovat jinak?" Apod.). Otázky by měly být srozumitelné, krátké, vždy kladené jazykem, který se přizpůsobuje účastníkům výzkumu. Ptáme se raději „co" a „jak" (tedy dáváme prostor k popisu situací, pocitů, osob, procesů atd.) a otázkami „proč" spíše šetříme. Příliš mnoho otázek „proč" může vést dotazovaného k tomu, že z pocitu závazku odpovídat nám hledá jakákoli spekulativní vysvětlení, takže nakonec vedeme „přespříliš reflektlvní, inteLektualizovaný rozhovor", který možná může v dotazovaném „evokovat ústní zkoušení ve škole" (Kvale 2007; 58). Otázky „proč" jsou samozřejmě zcela v pořádku, je ale dobré jimi dotazovaného nezahltit. Je třeba dávat si pozor na otázky, které se ptají na několik věcí současně („Když jste spolu poprvé mluvili o tom, že byste jako homosexuální pár adoptovali dítě, řekli jste to hned rodičům a zjišťovali jste, zda to zákon umožňuje?"); které podsouvají nějaký názor („Říkala jste, že si myslíte, že by homosexuální páry neměly mít možnost adoptovat dětí. Když je tedy nepovažujete za normální rodinu, co je podle vás normální?"); případně vyžadují tak velkou míru zobecnění, že komplexní odpověď aktér nemůže pravděpodobně zformulovat, byť na věc může mít nějaký svůj názor C,A proč lidé nechtějí podpořit zákon o adopci děti homosexuálními páry?"). Je též třeba naučit se nechat dotazovaného mluvit o tom, co je v daný okamžik podstatné pro něj, a vždy mu dát prostor dokončit myšlenku, i když nám se zrovna může zdát z hlediska našeho výzkumu nepodstatná. Měli bychom si osvojovat schopnost zapojovat při rozhovorech empatii a citlivost (aktivní naslouchání); slyšet, co se řeklo i co se neřeklo; vycítit emočně náročná témata a nenutit do nich; nepoučovat účastníky výzkumu a rozhodně je nikdy nesoudit. Respekt k výzkumnému partnerovi ale neznamená, že výzkumník má být zcela neutrální a že má brát vše nekriticky, naopak je žádoucí zachovat si odstup a nebrat vyřčené jako absolutní, neutrální popisy, fakty nebo pravdy. V průběhu rozhovoru tedy nasloucháme, doptáváme se a snažíme se téma pokrýt v maximální šíři, abychom mohli následně při analýze řečené přiměřeně a důvěryhodně interpretovat. Každopádně je dobré stále mít na mysli, že je (většinou) rozdíl mezi tím, co člověk říká, že dělá, a co skutečně dělá. Aby byl rozhovor zdařilý, měl by si výzkumník také předem osvojit užívání verbálních a neverbálních reakcí na odpovědi účastníků výzkumu, které mu mohou umožnit získat detaiLněj-ší a komplexnější odpovědi. K neverbálním reakcím patří např. mlčení po odpovědi s cílem přimět dotazovaného k pokračování a rozvíjení odpovědi. K verbálním reakcím patří opakování toho, co bylo řečeno, s cílem dát najevo, že posloucháme a očekáváme další vyprávění. K vyprávění můžeme povzbuzovat také s využitím přitakávacích slov jako „hmm", „chápu" (která je však potřeba vyslovit se správnou intonací, ve správnou chvíli vzhledem ke kontextu vyprávění), nebo pomocí krátkých tázacích vět „Proč si to myslíte?" „Tomu nerozumím, můžete to rozvést?" atd. Vždy je však potřeba dbát na to, že reakce výzkumníka by neměla být návodná či příliš sugestivní. Rozhovor není utvářen jen přípravou a průběhem, neméně důležitý je jeho konec. Obecně řečeno, jako z každé konverzace si budete vy i ten, s kým mluvíte, odnášet nějaký dojem a je velice vhodné, bude-li tento dojem dobrý. Jednak proto, že to signalizuje dobře odvedenou práci na straně výzkumníka, druhák i proto, že špatný pocit z rozhovoru, resp. výzkumu, může ohrozit, ba někdy i přímo znemožnit další výzkum v daném prostředí (ať už náš, nebo někoho jiného). Proto se tedy snažíme nejen výzkumného partnera nijak přímo nezranit, neztrapnit, nepoučovat, nezpochybňovat to, co říká, a nevystavovat ho zbytečné konfrontaci, ale také přímo vytvořit atmosféru, v níž se bude cítit dobře, bezpečně a především mu bude zcela zřejmý účel a smysl toho, že někomu věnuje svůj čas, energii, myšlenky. I proto je vhodné se na závěr rozhovoru zeptat, zda chce něco dotazovaný ještě říct, případně si ověřit porozumění klíčovým tématům. Pokud víme, že nám chybí některé informace o účastníkovi výzkumu, které potřebujeme kvůli pasportizaci rozhovoru (viz kapitola 13,9), na závěr se na ně ještě zeptáme. Namístě je také zopakovat, Jak budeme se získanými daty zacházet a jak Je budeme archivovat; je dobré připomenout, že je možné z výzkumu kdykoli odstoupit, a na-; bídnout možnost podívat se na přepsaný rozhovor a ujistit, že kdyby dotazovaný nechtěl, aby se některé části použily pro potřeby výzkumu, nebudou do analýzy zahrnuty. Můžeme se dohodnout i na tom, že závěrečnou zprávu zašleme k přečtení a okomentování. Pokud je zřejmé, že měl účastník výzkumu prostor pro to, aby se na cokoli zeptal nebo řekl vše, co považoval za podstatné, vždy za rozhovor poděkujeme a necháme na sebe kontakt. ! - l pasportizace a transkripce rozhovoru Jak bylo několikrát řečeno, ve všech fázích realizace rozhovoru je přítomné teoretické zázemí, ovšem při přepisu nahraných rozhovorů (transkripci) již skutečně začíná vlastní analýza. Je důležité začít s přepisy, a tedy i s analýzou hned, jak začneme dělat první rozhovory - můžeme tak odhalit nedostatky v našem výzkumném designu či ve formulacích témat výzkumu a včas je změnit, upravit, reformulovat. Čím dříve začneme s analýzou, tím spíše se nám podaří výzkum dobře zacílit (viz též kapitoly 11 a 16). Totéž platí i u rozhovoru, který jsme nenahrávali a máme jej zachycen jen v podobě průběžných poznámek. Zde doporučujeme projít si zápis co nejdříve po provedení rozhovoru a doplnit do něj vše, co si za čerstvé paměti vybavíme. Zaměříme se nejen na obsah řečeného, ale i na reflexi průběhu Interakce. Přepisy, případně revize poznámek z rozhovoru, jsou ale především příležitostí k ponoření se do tématu a jeho detailnímu promýšlení, k uvědomění si nenápadných pravidelností v rozhovorech, či naopak vlastních chyb a prohřešků při tázání se: Nepřerušujeme stále tok vyprávění, neskáčeme do řeči? Nepodsouváme účastníkům výzkumu své názory, neklademe hodnoticí otázky? Neodbíháme od témat, která jsou pro mluvčí důležitá? Neobjevují se v rozhovorech témata, která jsou důležitá pro aktéry a která jsme sami při přípravě opomněli? Každý hotový rozhovor musíme nejprve pasportizovat, to znamená zachytit základní údaje o rozhovoru a jeho průběhu, včetně informací o osobě, s níž jsme rozhovor vedli. Pokud budeme rozhovor anonymizovat, měli bychom s tím důsledně začít již zde a uvést partici panta pod pseudonymem (viz kapitoly 4.3.3 a 4.3.4). Pasportizace je součástí přepisu /zápisu rozhovoru, tj. můžeme ji umístit před vlastní přepis rozhovoru. Je možné si udělat pro potřeby pasportizace tabulku - protokol, do kterého budeme zazna menávat údaje o všech realizovaných rozhovorech (příklad viz tabulka 13.1). Tabulka 13.1 -> Příklad: protokol pasportizace rozhovoru Datum rozhovoru, místo a čas: - délka rozhovoru - způsob záznamu Údaje o účastníkovi výzkumu: - jméno (pseudonym ve výzkumu), gender, věk - profese - další údaje, důležité z hlediska výzkumu (rodinný stav, sociální postavení, jazyk rozhovoru atd.) Výběr účastníka výzkumu (Jak vytipován, kým doporučen atd.) Způsob kontaktování účastníka výzkumu, podoba informovaného souhlasu (písemný, ústní, neodporováním - viz kapitola 4.3.2) Průběh rozhovoru: - přítomné osoby - přerušení (telefonáty, příchody dalších osob apod.) - atmosféra, dojem z rozhovoru - dojem z účastníka výzkumu (výrazné rysy rozhovoru -nervozita, naléhavost...) Poznámky a nápady Následně si do terénních poznámek, které je vhodné si vést ke každému výzkumu (viz kapitola 14.3.3), poznamenáme další poznámky k průběhu a ke kontextu rozhovoru (jakou má účastník výzkumu pozici ve zkoumaném tématu/terénu, co se během rozhovoru dělo, jak jsme tomu rozuměli, případně čemu jsme nerozuměli; důležité je zaznamenat si otázky pro další rozhovory s týmž člověkem, případně s jinými atd.). Terénní poznámky slouží také k zápisu poznámek a analytických úvah při následném přepisování rozhovoru. Abychom mohli data z nahraných rozhovorů analyzovat (ať již se jednalo o rozhovory s jednotlivcem, či o skupinovou diskuzi), je vhodné nahrávky přepsat, a to z toho důvodu, že analýza dat v textové podobě je podstatně snazší a systematičtější (viz kapitola 16.3). Kromě toho obvykle části přepisů ještě použijeme, neboť dobrá výzkumná zpráva z kvalitativního výzkumu obvykle obsahuje citace z rozhovorů. Přepis rozhovoru je časově velice náročná aktivita. Pokud je kvalita nahrávky dobrá a máme již s přepisováním určitou zkušenost, je třeba počítat s tím, že jedna hodina rozhovoru trvá přepsat zhruba 5-6 hodin. Přepis focus groups, kde hovoří více lidí současně, nebo nekvalitní nahrávky nám zaberou ještě více času. Samotný přepis rozhovoru je Již možno považovat za první krok analýzy, proto je potřeba přemýšlet, jakou má mít podobu. Existuje několik způsobů: doslovná transkripce, komentovaná transkripce, redigovaná transkripce, shrnující a selektivní protokol. Tyto typy přepisu se liší formou a rozsahem zaznamenaného. Jaký typ zápisu použijeme, je vhodné zvolit již v počátku, a to především s ohledem na výzkumnou otázku/y a analytický přístup, který volíme. Praktická rada: jestliže na počátku výzkumu nevíme zcela přesně, která data z rozhovorů budeme používat, je vhodné přepisovat rozhovory doslovně nebo komentovane. S postupem výzkumu se vyjasňuje, na co se budeme zaměřovat - můžeme změnit transkripci například na redigovanou (víme, že mimoslovní projevy pro nás nejsou příliš podstatné), nebo dokonce přejdeme k selektivním či shrnujícím protokolům. K;J.1 Doslovná transkripce Doslovná transkripce je takový způsob přepisu, kdy zachytíme jen slova ze záznamu, tedy skutečně lexikální přepis řečeného, Zaznamenáváme mluvený jazyk do psaného textu. Snažíme se zachytit nespisovné i slangové výrazy, gramatické chyby, přeřeknutí atd., ale ne mimoslovní projevy. Ri).2 Komentovaná transkripce Komentovaný přepis zachycuje navíc v porovnání s doslovnou transkripcí i důležité informace o mimoslovním projevu, tzn. pomlky, důrazy, způsob řeči (prízvuk), tón řeči (smutek, živost), intonace řečí, dynamiku hlasu, hlasitost, zakoktání, přeřeknutí či parazitická slova atd. Je nutný v těch případech, kdy jsou mimoslovní projevy nezbytné pro analýzu mluveného projevu, jako je tomu například u konverzační analýzy, analýzy diskurzu i většinou u narativní analýzy, neboť zachycuje rozhovor s nejmenšími detaily a umožňuje udělat si velice přesnou představu nejen o obsahu, ale i formě rozhovoru. Tento typ transkripce je relativně náročný na čas; kromě toho také hrozí znepřehLednění přepisu, a proto je vždy potřeba důkladně promyslet, co vše je pro analýzu konkrétního rozhovoru nutno skutečně zaznamenat. Pro zachycení mimoslovních projevů je důležité použít určitý jednotný transkripční systém/zvláštní znaky, které nám umožní jasně a především pokaždé stejně zachytit konkrétní jevy. Může jít o specifické používání pomlček, závorek, trojteček, „smajlíků" apod., můžeme mimoslovní projevy popisovat v podobě komentářů přímo v přepisu rozhovoru v závorkách nebo ve zvláštním sloupci po straně textu. Díky tomu můžeme veLice přesně rekonstruovat průběh rozhovoru. Jeden takový systém, resp. transkripční konvenci, navrhuje pro české prostředí A. Leix (2003), která kombinuje znaky pro mimoslovní projevy i způsob, jak do přepisu zaznamenat komentáře výzkumníka (viz rámeček 13.6). Tento systém není žádnou zavedenou normou, má spíše ukázat, jak lze se znaky pracovat. Je tedy na výzkumníkovi, zda bude používat tento (nebo jiný) zavedený systém nebo zda si vytvoří vlastní. Pokud si ale vytvoří vlastní, je nutné, aby jej používal systematicky, stále stejně, a aby jej uvedl do přílohy své práce. Rámeček 13,6 •> Transkripční konvence tíle A. Loix otázka oznámení; klesavá kadence naznačení pokračování výpovědi zdůraznění slova nebo jeho části Text zdůraznění konce výpovědi, výkřik (zvolání, rozkaz) pauza hezitační zvuk (eee, yyy) smích; @ hovor se smíchem nesrozumitelný úsek těžce srozumitelný, předpokládaný úsek přitakání neverbalizované (uhm) ■■ @text@ (text) náhlé přerušení výpovědi bezprostřední navázání na předchozí výpověď partnera text mluvený současně, tzv. overlap tex/ [ ] hranaté závorky pod sebou A: a potom [ona] B: [ne] to nebylo tak komentář autora transkrlptu Níže uvedená ukázka pochází z interview uskutečněného A. Leix (2003) v rámci mezinárodního výzkumného projektu v pedagogice a Je příkladem doslovné komentované transkripce: H tazatel U dotazovaný H: takže .,. chtěla jsem se ještě na úvod zeptat kolik roků praxe už máš ve svém oboru. U: ve svém oboru... @ já nevím @ ne v mateřské škole jsem pracovala ... (kolik roku)...(?) (já už moc ne) (?) skoro už dvacet takže ... no, dvacet let pracuji a ve škole jsu už deset let ... [základní]. H: [takže] U: takže deset mateřská, deset základní (škola) H: = tak to to už je hodně roků teda. už máš hodně zkušeností, takže já se zeptám tf protože zkouším # už jsme se dneska ptali (?) na tu koncepci vaší školy ta nám byla docela jasná, a pak se zeptám trošku konkrétnější otázky jestli má Týden zdraví vliv na koncepci vaší školy jestli nějak ovlivňuje(se) zařazuje(te) něco. 14 U: má určitě vliv na ... na nás na [všechny] 15 H: 16 U: na děti... zařazujeme, 17 můžu potvrdit # tělovýchovný chvilky které byly hodně šizeny a ... 18 hodně # se využívají kdy už vidím i v přípravách učitelek ... 19 zařazený @te ha(technicky)@ Helenka takže (dá nám) sama víš 20 opravdu zařazujeme ... tělových/ výchovný chvilky děti maji o 21 těch přestávkách daleko větší pohyb, [možná] Jednotlivé řádky promluvy je také vhodné opatřit čísly, která umožňují lepší orientací při analýze; pro potřeby analýzy je ovšem také vhodné doplnit si k jednotlivým úsekům čas, kdy se na záznamu objevují, I zde je možné postupovat individuálně, dle vlastní zkušenosti a nejlepší osvědčené praxe: můžeme si kupříkladu v rozhovoru označovat v samostatném úzkém sloupci vlevo úseky vždy po jedné minutě (nebo dvou, pěti...), k tomu si můžeme zapisovat čas, kdy na nahrávce zaznívají úseky, které nám při přepisu připadají potenciálně významné apod. 13.9.3 redigovaná transkripce Doslovný přepis není nutný ve všech případech, mnohdy stačí rozhovor při přepisu převést do psané podoby hovorové češtiny a mimoslovní projevy vynechat. Ponechají se jen podstatné a silně významotvorné mimoslovní projevy (například dlouhé pauzy, které v přepisu signalizují, že se mluvčí na delší dobu odmlčel a zamýšlel se nad odpovědí apod.). V případě, kdy se v anaLýze chceme zaměřit hlavně na obsahově-tematickou rovinu a Jde nárr skutečně jen o obsah sdělení, je možné text převést do spisovné češtiny a upravit stylisticky )e však nutné upozornit, že tím o něco více než u přepisu do hovorové češtiny ztrácí aktérova promluva přirozenost a charakteristický ráz jeho projevu. Někdy badatelé postupují tak, že celé rozhovory pro potřebu analýzy přepíšou komentovane a v redigované formě pak uvádějí jen citace z rozhovorů ve svých odborných textech. A tc jednak tehdy, kladou-li v citacích rozhovorů jednoznačný akcent na obsah, na jeho výpovědní hodnotu a forma je podružná, či tehdy, pokud by hovorová forma promluvy aktéra mohla diskreditovat. Část výše uvedené ukázky by v redigovaném přepisu do hovorové češtiny vypadala asi takto H: Takže já jsem se chtěla ještě na úvod zeptat, kolik roků praxe už máš ve svém oboru. U: No, nevím. V mateřské škole jsem pracovala deset let. Celkem pracuji dvacet let a v základní škole jsem tedy už deset let. Takže deset let mateřská, deset let základní. H: Tak to už je hodně roků. Už máš hodně zkušeností. Takže já se zeptám takhle, už jsme sr dneska ptali na tu koncepci vaší školy, ta nám byla docela jasná. A pak se zeptám na troški konkrétnější otázky, a to, jestli má Týden zdraví vliv na koncepci vaší školy, jestli ji nějak ovliv ňuje, zařazujete něco? U: Má určitě vliv na... na nás na všechny. 13,9,4 Shrnující protokol Někdy se stane, že své rozhovory nepotřebujeme mít přepsané celé, především tehdy, má-me-li velké množství sebraného materiálu a víme, že klíčové jsou jeho obsah, témata, nikoli jednotlivé věty či interakce. V takovém případě můžeme rozhovory systematicky shrnout, tedy zaznamenat jejich obsah v jakési zhuštěné podobě, kdy nepřepisujeme doslovné znění, ale vždy určitou část nahrávky redukujeme tak, že se pokusíme zachytit podstatu výpovědi a to, co Je podružné, ze zápisu vypustíme. Výpovědi aktéra tedy zobecňujeme; pokud se v rozhovoru průběžně navrací jedno téma, shrneme je v zápisu na jednom místě; obsahově související výpovědi z celého rozhovoru pospojujeme a zapíšeme v jedné větě či odstavci atd. Jde v podstatě o zestručnění rozhovoru, jeho převedení do podoby parafrází. Klíčové je, že í zde musejí zůstat zachovány celý obsah i smysl výpovědi. I přesto se v důsledku tohoto způsobu přepisu ztratí částečně kontext jednotlivých témat a výpovědí. Pra potřeby psaní výzkumné zprávy je vhodné si doslovně nebo redigované zapsat nejdůležitější pasáže nebo citace. Naše ukázka by se dala zaznamenat přibližně takto: 0:00 H: Ptá se na délku praxe. U: 10 let MŠ, 10 let ZŠ._____________ H: Ptá se, zda má Týden zdraví vliv naj^oncepci školy.__________ 1:00 U: Má vliv, zařazují do výuky tělovýchovné chvilky, děti mají zřejmě více pohybu. j fl.íl.5 Selektivní protokol I V případě, že není třeba mít celý přepis rozhovoru, neboť velké části z něj vůbec nesouvisejí s naším výzkumným tématem, někdy nepřepisujeme rozhovor celý, ale jen ty jeho části, kte-.'I . ré jsou tematicky podstatné (pak obvykle komentovane nebo redigované). Pokud zvolíme •j selektivní protokol, je třeba mít předem jasná kritéria, co budeme přepisovat a co ne a podle jakého klíče se budeme rozhodovat, a tato kritéria je nutné si k přepisu rozhovoru poznamenat pro jeho budoucí použití. Vhodné je také si velice stručně zapsat, o čem nepřepsané úseky byly (např. „U v čase 2:00-15:00 hovořila o svých zážitcích z dětství'), abychom ales-j poň orientačně věděli, co se v rozhovoru odehrálo. V každém případě tímto typem přepisu 4 . ztrácíme kontext výpovědí, a může tak skutečně sloužit jen k zachycení nejpodstatnějších obsahových momentů rozhovoru. *** Přepisováním rozhovorů samozřejmě výzkumníkova práce nekončí. Naopak při přepisech vstupujeme do nesmírně tvůrčí a současně pracné a časově náročné dimenze výzkumu, jíž je analýza. Té se již věnuje kapitola 16. Shrnut' © Kvalitativní výzkumný rozhovor je situovaná kontextuální událost, při níž jsou ve vzájemné interakci či spolupráci mezi tazatelem a dotazovaným konstruovány významy a porozumění. e Cílem výzkumného rozhovoru je porozumět perspektivě dotazovaných a významům, které přikládají žitému světu. Základní výbavou badatele, který rozhovory realizuje, je schopnost naslouchat a ptát se a respekt k účastníkům výzkumu. * Kvalitativní rozhovory můžeme rozlišit dle míry štruktúrovanosti interakce na polostruk-turované (polostandardizované), nestrukturované (nestandardizované/neformální/volné) a narativní. Dle počtu osob, s nimiž rozhovory vedeme, lze hovořit o rozhovorech individuálních a skupinových (focus group); v neposlední řadě pak můžeme rozlišovat dle formy na rozhovory tváří v tvář a rozhovory zprostředkované komunikačními technologiemi. • Realizace výzkumného rozhovoru má několik propojených fázi; volba typu rozhovoru f v závislosti na výzkumném problému a účelu rozhovoru; výběr a oslovení účastníků | výzkumu; příprava rozhovoru, rozhodnutí o způsobu záznamu; provedení rozhovoru; j pasportizace rozhovoru; transkripce. Všechny fáze musí výzkumník důkladně promyslet í a naplánovat - jen tak může zajistit, že bude ve vztahu k účastníkům výzkumu působit ;f důvěryhodně a transparentně a že data, která vytvoří, budou výzkumně relevantní. ' * • Při realizaci rozhovoru si vypomáháme různými pomocnými technikami, které usnadňují průběh interakce a zvyšují její atraktivitu pro účastníky výzkumu: použijeme napr. _foto-grafie, videozáznamy, internetové obsahy, různé archivní materiály nebo předměty, anebo se přímo orientujeme na některou specifickou techniku, jako jsou mentální mapy, čára ! života, „go-along" interview, případně různé projektivní techniky. poručená literatúra Atkinson, R. 2004. Life story interview, in: Lewis-Beck, l\A. S., Bryman, A,, Líao, T. F. (eds.). The SAGE Encyclopedia of Social Science. Research Methods, Thousand Oaks: SAGE. | Bryman, A. 2012. Sodoí Research Methods. Oxford: Oxford University Press. '! Kapitoly ..interviewing in qualitative research", „Focus Groups". Gubrium, j. R, Hoi.stein, j. A. (eds.), 2001. Handbook of Interview Research: Context and * Methods. Thousand Oaks: SAGE. Kvale, S, 2007, Doing Interviews, London: SAGE. Salmons, j. 2015. Qualitative Online interviews: Strategies, Design, and Skills. j Thousand Oaks: SAGF. poiorowani Martin Heí'manský