Podobně jako v řadě zemí je i v Rusku vznik sociální pedagogiky dáván do souvislosti s hledáním pedagogických odpovědí na problémy industriální společnosti (Mudrik, 1997). V širším historickém kontextu lze její vývoj dělit na tři periody, předsovětskou, sovětskou a postsovětskou (Romm, 2016).

Již jsme uvedli, že v Rusku devadesátých let minulého století se jako vysoce důležité jevilo zavést sociálně pedagogické přístupy do péče o ohrožené děti a mladé lidi a do práce s rodinami. Došlo k prudkému nárůstu potřeby sociálně pedagogických profesí a vznikl systém profesní přípravy sociálních pedagogů. 108

Sociální pedagogové pracují zejména v zařízeních výchovné péče o děti a mladé lidi s poruchami chování, v dětských domovech, v organizacích zaměřených na volný čas, ale také ve školách, kde v rámci systému péče spolupracují se sociálními pracovníky, kteří mají na starosti ochranu dětí.

Práce sociálních pedagogů je důležitá zejména v odlehlých venkovských oblastech Ruska, kde dlouhodobá ekonomická krize zhoršila problémy obyvatelstva. V těchto oblastech (Gurjanova, 2014b) žije značný počet sociálně slabých rodin a dochází k rozkladu venkovského společenství. Poslání sociálních pedagogů zde spočívá v organizaci každodenní sociálně výchovné práce s dětmi a jejich rodinami, v navazování partnerství mezi školou, rodinou, učiteli a rodiči, v realizaci mezirezortních forem spolupráce při řešení sociálních a výchovných problémů dětí v rodinách, ve spolupráci s dalšími odborníky ze sociální a veřejné sféry, pro zajištění pohodového a bezpečného prostředí k životu dětí. Smyslem je harmonizovat vztahy mezi dítětem a venkovským společenstvím, podporovat jeho pozitivní socializaci a zlepšit na základě profesionální sociální a pedagogické práce podmínky jeho života.

Paradoxem současného stavu však je (ibid.), že počet sociálních pedagogů (ale i sociálních pracovníků a sociálních psychologů) klesá právě v těch oblastech, kde problémy dětí, mladých lidí a rodin naopak rostou. To souvisí často s platovými podmínkami školních sociálních pedagogů, náročností práce, kdy musí často zastávat i funkce dalších odborníků v sociální oblasti, nadmírou administrativní zátěže, kterou ještě zvyšuje neustálá kontrola ze strany pracovníků oblastních sociálních služeb, ale i neznalostí či nedostatečnou podporou zavádění institutu sociálních pedagogů ze strany ředitelů škol a lokálních autorit.