Beáta Krahulcova DYSLAilE / PATLÁVOST První vydání. Praha 2007. , _____:- . , ^„y&S^táJi ' 2-I^ZIOLOCICKÝ Á SOCIÁLNÍ ^ ^.,i»,y^.--.J(:-.".--.i.iiiíW!t.".',i^ř"-"■ií-'l'!- . VÝSLOVNOSTI ' «Hf . ••':..{.••':• ... .•'U'.>Ja»IÍi :•• .< MVv-v 'pozměňováním! tvaru; objemu a otvoru těchto dutin a jejich růz-^;i]tióu kombinací; : v • -;:'' ■'- '•■'!; : Mluvní ústrojí klasifikujeme do tří oblastí: Jg'i1*.. -'j £ v 1. Oblast respirace čili ústrojí dechové, respirační, které dodává výde-■;!, i ■ chovy proud vzduchu potřebný pro mluveni. Základem pro vznik : mluvení je vzduchový proud výdecKu. Jenom1 okrajově a pou-f.ť ze v některých jazycích se, využívá i pohybu vzduchu uzavřeného k". v dutinách nad hrtanem nebo vdechového proudu vzduchu. Síla ■!; ■ výdechu má vliv na tvorbu hlasú, zejména na jeho výslednou sílu a částečně i na jeho výšku. Jednotlivé hlásky se vzájemně liší svou spotřebou výdechového proudu. Podle iSkaličkové (In Hála 1962) lze ýs■>■<: stanovit stupnici dechové náročnosti Měřením expirometrem, při-!?# I 1 čemž za jednotku spotřeby byla!vzatáj spotřeba výdechu hlásky „1" §É ! ' ŕ jako hlásky s nejmenší dechovou spotřebou. mi. (Mv Táb. 1 Stupnice náročnosti souhlásek na spotřebu výdechu v českém Jazyce. Čísla Jsou ŕfí'fŕ" násobkem spotřeby výdechu hlásky \ I %'■ " 'ÍY' ■ ' Nejvčtšf spotřeba " h, f, ch (1Í9-1.S) Střední spotřeba .-. ' Sykavky Póíosykavky Vibranty í,ž(Url,7) s.i(l,7r*>5) ř(1.6) ' c', i (1,6-1.5) r (1,4). i Nízki spotřeba ti i. á. ď, p, b. k, r, j, n, ň (1,2-1,1) Neinižšl spotřeba •: V KD í 1 Täb. 2 Stupnice výdechové náročnosti samohlásek českého jaryka. Spotřeba každé dlouhé samohlásky ]e 2,skrát vySšf než odpovídající krátké samohlásky. Nejvyššf spotřeba Mi- 1 Střední spotřeba e.é.o.ó1 Nej nižší spotřeba í;írurú' • 23 fyziologický a sociální základ výslovnosti mluvní technika: dýchání, fonace a artikulace 2. Oblast fonace, ústrojí hlasové, fonační, kde se vytváří hlas a nejrůz-nější způsoby modulace řeči. Při klidovém dýchání prochází vzduchový proud hrtaneijn a prostorem mezi Masivko\rými vazy volně. Základní hlas vzniká tím, že se výdechovému proudu postaví do cesty překážka - periodicky kmitající hlasivkové vazy. V důsledku kmitám hlasivek docházík periodickému zahušťování a zřeďování vzduchového sloupce v hrtanu nad hlasivkami. Hlasivkové vazy jsou velice pružné a nepohybují se proti sobě rovnoběžně. Tlakem vzduchu z plic se začnou od sebe zespodu oddalovat, a jakmile se vzduch dostane k horní části hlasivek, spodní část se zavře. Výsledkem kmitání, zahušťování a zřeďování vzduchového sloupce je vznik základu lidského hlasu, základního tónu. Základní tón má charakter nezvuč-ného, tichého a chraptivého zvuku. Průchodem přes nadhrtanové rezonanční dutiny je doplněný zesílením svrchních harmonických tónů. Výsledný složený zvuk je již lidským hlasem, tak jak jej známe. Funkce hlasivek při artikulaci je vyjádřena změnami jejich postavem. Hlasivkové vazy jsou při dýchám volně rozevřeny, při artikulaci hlásek f, s, š, ch jsou hlasivky mírně rozevřeny, o něco méně než při volném dýchám. Volně přiložené a jenom málo napjaté, takže jejich kmitání je pozvolné, jsou při artikulaci úžinových souhlásek v, z, ž, j, 1, r, ř a závěrových znělých souhlásek b, d, ď, g, m, n, ň, přičemž hlas, který přitom vzniká, je hluboký a brumlavý. Hlasivky jsou přiložené těsně k sobě a oddalují se, až po skončení artikulace neznělých závěrových souhlásek p, t, ť, k, c, č. K tvorbě hlasu přitom nedochází. Při artikulaci samohlásek vzniká čistý tón tak, že hlasivky jsou přiloženy k sobě a kmitají. Tvrdý hrtanový začátek, hrtanový ráz, který se v českém jazyce realizuje před samohláskou a po pauze, si vyžaduje, aby hlasivky byly k sobě těsně přitlačené a exspiračním výdechovým proudem prudce rozražené. Souhláska h je akusticky tvořena hlubokým a brumlavým hlasem, což je umožněno pomalým kmitáním málo napjatých hlasivek. Kromě hlasu je současně s artikulaci hlásky h slyšet šelesty, šumy vznikající třením silného výdechového proudu o stěny chrupavčitého průchodu. Akustický dojem hlásky h je tedy složený. 3. Oblast artikulace. Ústrojí artikulační - hláskotvorné nebo upravující či modifikační, kde se tvoří základní segmenty řeči, hlásky (artiku-lémy). Artikulační ústrojí jsou veškerá mluvidla umístěná nad hrtanem. Patří k ňim dle obrazu č. 1:1/1. oba rty, 2. tvrdé patro, 3. měkké 1 10 \ -a-1 W/s ** v KWJ\ / d £3 8r\A »4 Obr. 1 Klidové postavení mluvidel (Hála 1958) patro s čípkem, 4/4- horní a dolní řezáky, horní čelist, 5- jazyk, 6. L příklopka hltanová, 7. vstup do hrtanu, 8. vstup do jícnu, 9. hrdelní stěna, 10. krční obratle, 11. uvolněný vstup do dutiny nosní, duti- 1. na nosohltanová, 12/12. dutiny nosní, 13. domí čelist. Funkcí mluvidel je utvořit určitá artikulační postavem pro tvorbu hlásek, a/nebo vytvářet dutiny s jistým objemem a otvorem k rezonanci hlasu a řeči. K diferencování hlásek dochází pouze za předpokladu, že mluvidla modifikují výdechový a fonační proud. Za těchto okolností neodchází vzdušný proud z plic nerušeně, ale podléhá značným změnám. Mění se také všechny tři fyzikální vlastnosti hlasu: jeho síla, výška i barva. Síla hlasu může být i pritlumena (je tomu tak nejvíce při souhláskách b, d, ď, g), průběh tónové výšky může být mír-' ■ ně pozměněn (například při I, h, j dochází k prohloubení záldadmho tónu hlasu). Nejvíce je ale artikulaci změněna barva hlasu, což nejlépe dokumentuje rozdíl mezi barvou mluvené a zpívané samohlásky f. 1 u stejné osoby. Význam diferencované barvy hlasu spočívá v nezbyt-■ ností posílit akustickou charakteristiku jednotlivých hlásek. Mluva vzniká koordinovanou činností ústrojí respiračmho, fonačního a artikulačního. Koordinaci mluvidel zajišťuje více než 30 svalů řízených centrální nervovou činností. Mluvní pohyby jsou velice | komplikované : á jsou často zajišťované aktivací různých svalových skupin.1 mi 25 •'' ; .^IQLOCICKy.ä^očlAlJjr.ZÁKtaDVÝSLOVNOSTI mluvní technika: dýchání, fonace a artikulace Obr. 2 Artikulační orgány v ústní dutině (Hála 1958, modifikováno) R, r rty, 2, z zuby, řezáky, A přední dásně, B zadní dásně, C tvrdé patro, D měkké patro, a koneček jazyka, b přední část hřbetu jazyka, c zadní část hřbetu jazyka, 1-6 pohyby artikulačních činitelů proti základně, 1 (r-R) pohyb spodního rtu proti hornímu rtu, 2 (r-Z pohyb spodního rtu proti horním řezákům, 3 (a-A) pohyb konečku jazyka proti přední dásni, 4 (a-B) pohyb konečku jazyka proti zadní dásni, 5 (b-Q pohyb zadní části hřbetu jazyka proti tvrdému patru, 6 (c-D) pohyb zadní části hřbetu jazyka proti měkkému patru. R-Z-A-B-C-D artikulační základna, r-z-a-b-c artikulační činitelé. I ústní dutina, II hrdelní dutina, lil nosní dutina, H oblast hlasového ústrojí. i I Hodnocení činností nadhrtanových mluvidel z hlediska: jejich aktivity, z hlediska jejich pohyblivosti, z hlediska artikulačních tendencí. (Hála 1958) Z hlediska aktivity lze jmluvidla rozdělit na dvě skupiny: na artikulační základnu (méně aktivní) tvořenou orgány, které artikulační činnosti poskytují oporu a tvoří z větší části strop ústní dutiny. Jsou to horní ret, horní zuby, tvrdé patro a měkké patro. Druhou skupinu tvoří soubor orgánů mluvidel, které působí svou činností přímými směry proti základně (více aktivní) a jedná se o artikulační činitele: spodní ret, spodní čelist se zuby a jazyk. j Z hlediska pohyblivosti ;jsou mezi jednotUvýrni orgány mluvidel velké rozdíly. Některé jsou zcela nehybné v průběhu artikulace, jiné pak více nebo méně pohyblivé. Zcela nehybné je pouze tvrdé patro s horními zuby. Málo "■ pohyblivý je i horní ret, pohybuje se pouze vertikálně proti spodnímu rtu, někdy vykonává protruzi - sešpulování dopředu — a účastní se zaokrouhlování rtů. Měkké patro je celkově pohyblivější, zejména se ale nadzvedává a spouští. Spodní čelist a spodní zuby vykonávají dvojí pohyb ve vertikálním směru, vzhůru směrem k základně nebo dolů ve směru od ní, omezenější je pohyb ve směru horizontálním, spodní čelist se může pohybovat mírně kupředu, anebo mírně dozadu. Vychýlení do stran není z hlediska artikulace významné. Spodní ret je hodně pohyblivý, hýbe se nejen ve směru vertikálním (sbližování s horním rtem a oddalování od něj), ale i ve smějí ru horizontálním (vyšpulování). Při koordinaci s ústními koutky a horním rtem prodlužuje ústní otvor, zkracuje ústní otvor nebo ho zaokrouhluje či ; zaostřuje. Nejpohyblivější ze všech orgánů mluvidel je jazyk a zejména jeho koneček (hrot). Vykonává celkové pohyby (dopředu, dozadu, nahoru a dolů) anebo pohyby dílä, kdy výdechovému proudu staví do cesty překážky různého stupně, různé podoby a na různých místech. Významně ovlivňuje celkový tvar a velikost ústní dutiny. Jazyk se spolupodílí na artikulaci největ-šího počtu hlásek (všech 10 samohlásek a všech souhlásek kromě p, b, m, f, v, h, tedy celkem 19 souhlásek). Celková masa jazyka nem stejně pohyblivá. Nejpohyblivější je jeho hrot a nejméně pohyblivý jeho kořen. Jazyk je při artikulaci pohyblivější ve směru vertikálním nežli horizontálním. II