ostrost a zorné pole jsou měřítka pro užívaná pro klasifikaci a přiznání stupně postižení, z psychologického hlediska ale nevypovídají nic o tom, jak dítě svůj zrak nebo zbytky zraku dovede využívat. Schopnost užívat zrak efektivně závisí na řadě dalších vlivů, zejména na složité souhře smyslů, motorického systému, vrozených intelektových dispozic a příležitostí k učení.
Hlavní odlišnosti vývoje dětí nevidomých od narození se projevují v období raného a předškolního věku. Proces zrání a učení bez účasti zraku je složitý a významně odlišný od vývojového procesu dětí vidících. Proto se zdůrazňuje nutnost záměrné stimulace zbytků zraku
již v raném dětství.
Zrakový analyzátor zásobuje mozek v době bdění prakticky neustále podněty a tím nejen dodává informace o okolním světě, ale také aktivizuje činnost CNS. U dětí s těžkým postižením zraku je celková míra aktivace CNS snížena a bez záměrného navozování aktivace hmatovými, kinestetickými a jinými podněty může dítě budit dojem, že je apatické nebo mentálně zaostalé. Děti s těžkým postižením zraku si často doplňují potřebu podnětů svými vlastními dostupnými způsoby, např. kýváním, houpáním, hopsáním, mačkáním očí.
Je nutné vyvarovat se negativního klasifikování těchto projevů jako bezúčelné autostimulace nebo jako důsledku sociální deprivace. Tato stimulace se objevuje u dětí i při prokazatelně dobré péči a přetrvává často až do doby, než je dítě schopno na základě sociálního učení vyhovět požadavku okolí a kontrolovat se.
Vývoj jemné motoriky i samostatného pohybu jsou u dětí s těžkým postižením zraku závislé na vhodném výchovném vedení. Sluchové ani hmatové vnímání nemají takový účinek pro vývoj motoriky, jako má zrak. Zrakem je dítě motivováno k uchopování předmětů i pohybu směrem za viditelnými cíli. Psychický vývoj nevidomých dětí je do značné míry závislý na vývoji koordinace sluchu a jemné motoriky. Děti nevidomé sahají zpočátku pouze po předmětech, které se dotkly jejich ruky. Teprve později se naučí používat sluchově pohybové klíče k rozlišování předmětů, sahání po předmětech a pohybu za zvukem.
Uchopování podle zvukového klíče se objevuje až v poslední čtvrtině prvního roku a je významným mezníkem ve vývoji dítěte. Dalšími důležitými mezníky ve vývoji myšlení a řeči jsou, stejně jako u vidících dětí, pochopení stálosti objektů, pochopení vztahů mezi předměty a vývoj pojmů. Teprve když je dítě schopno překročit závislost na bezprostředních vjemech, může do jisté míry překonat zrakové postižení.
110
Vývoj řeči v prvním roce života je závislé na podnětnoMi pro středí. I když dětem s těžkým zrakovým postižením chybí zpevňující zraková nápodoba, nebývá v tomto období patrné výrazné opožďování. V dalším vývoji se v expresivní řeči objevují specifické odlišnosti. Voka-lizace a řečové projevy slouží nevidomým dětem nejen ke komunikaci, ale i k získávání představy o prostoru. Děti nevidomé daleko více než děti vidící experimentují s hlasem, melodií a rytmem. Trvá jim déle, než přejdou ke správné gramatické stavbě řeči. Užívají slova a fráze se zkresleným obsahem nebo bez pochopení obsahu.
Množství slov, které dítě neustále slyší kolem sebe, je vázáno na zrakovou zkušenost a nevidomé dítě nestačí získat svoji vlastní senzorickou zkušenost Nevidomé děti často opakují to, co právě slyšely.
Nevidomé děti mají omezené možnosti navazování spontánní neverbální komunikace. Tím, že chybí kontakt z očí do očí, je těžší porozumět signálům dítěte. Např. nevidomé dítě obvykle ztichne a ztlumí svoji aktivitu, když matka promluví nebo vykonává nějakou činnost v blízkosti dítěte. To může být mylně vykládáno jako nedostatek zájmu, přitom jde o projev soustředění. Je velmi důležité pomoci rodičům dítěte, aby se postupně naučili porozumět komunikačním signálům dítěte a jak používat odlišný systém dorozumívání s dítětem. (Pihrtová, 1997)
4.5.3 Vývoj dítěte s tělesným postižením
Závažné tělesné postižení ovlivňuje od počátku života rozvoj všech psychických funkcí, protože omezuje dítě v možnostech, jak získat potřebné podněty a zkušenosti. Pohybově postižené dítě je ohrožené zvýšeným rizikem podnětové a někdy i emoční deprivace.
V kojeneckém věku probíhá rozvoj poznávacích procesů v rámci celkového psychomotorického vývoje dítěte, toto období je označováno jako fáze senzomotorické inteligence. Komplexní opoždění psychického vývoje vyplývá z omezení stimulace a kontaktu s prostředím, zpravidla ovšem nejde o trvalý stav. Jakmile se pohybové kompetence zlepší, dochází současně i ke zlepšení psychických funkcí. Pohybové schopnosti ovlivňují také rozvoj vztahu s matkou a sociální kompetence. Pokud mát dítě postiženou mimiku a pohyblivost horních končetin, nereaguje na matku obvyklým způsobem, což vede k útlumu mateřské aktivity a omezení stimulace dítěte. Tělesná deformace zvyšuje pravděpodobnost, že se rodiče nebudou chovat standardně, snižuje se frekvence kontaktu, mazlení.
111