Školní pedagogika (2) škola – vymezení pojmu, historický vývoj, funkce Tomáš Janík Škola – scholé = prázdeň, tj. volnost, příležitost či možnost věnovat se vlastnímu vzdělávání – čas „ne-dělní“. V intervalu ’nedělním’ se setkávají svobodní příslušníci obce se skutečným poznáváním sebe, světa, s příležitostí věnovat se záležitostem vyššího řádu, které jsou cestou k emancipaci z ’aischolia’, povrchního zaujetí a zaneprázdněnosti všednostmi a denním shonem. (Waletrová et al., 2004, s. 19) Škola • Vznik školy, resp. výuky organizované ve školních třídách před 5 tisíci lety na území Mezoptámie a Egypta. • Klíčový byl objev písma – psaní = složitá dovednost – nebylo snadné se ji běžně naučit, začalo se jí cíleně vyučovat. • Výuka písma se ukázala jako účinná a efektivní – začaly se zprostředkovávat i další dovednost a znalosti. • Škola – jedna z nejúspěšnějších institucí kulturních dějin. • Škola – společenská instituce, jejíž tradiční funkcí je poskytovat vzdělání žákům příslušných věkových skupin v organizovaných formách podle určitých vzdělávacích programů. personalizační FUNKCE ŠKOLY enkulturační socializační Škola je místem socializace a enkulturace žáků, podporujícím jejich osobnostní a sociální rozvoj a připravující je na život osobní, pracovní a občanský. (Průcha, Walterová, Mareš 2003, s. 238) • Škola: správa a zprostředkování kulturního dědictví. • Je jedinou relativně systematizovanou formou seznamování členů společnosti s kulturními obsahy. • Obsahy uspořádány do oborů – vyučovacích předmětů (kurikulum). „Obecnými cíli vzdělávání jsou zejména: 1. rozvoj osobnosti člověka, který bude vybaven poznávacími a sociálními způsobilostmi, mravními a duchovními hodnotami pro osobní a občanský život, výkon povolání nebo pracovní činnosti, získávání informací a učení se v průběhu celého života, 2. získávání všeobecného vzdělání nebo všeobecného a odborného vzdělání, 3. pochopení a uplatňování zásad demokracie a právního státu, základních lidských práv a svobod spolu s odpovědností a smyslem pro sociální soudržnost, 4. pochopení a uplatňování rovnosti žen a mužů ve společnosti, 5. utváření vědomí národní a státní příslušnosti a respektu k etnické, národnostní, kulturní, jazykové a náboženské identitě každého, poznání světových a evropských kulturních hodnot a tradic, pochopení a osvojení zásad a pravidel, vycházejících z evropské integrace jako základu pro soužití v národním i mezinárodním měřítku, 6. získání a uplatňování znalostí o životním prostředí a jeho ochraně, vycházející ze zásad trvale udržitelného rozvoje a o bezpečnosti a ochraně zdraví“ (Školský zákon č. 561/2004 Sb., s. 2). Historie (vývoj školy) STAROVĚK – ANTIKA STŘEDOVĚK NOVOVĚK – MODERNÍ... MEZIVÁLEČNÉ... (PO)VÁLEČNÉ... SOUČASNÉ... STAROVĚK – ANTIKA STŘEDOVĚK NOVOVĚK – MODERNÍ... MEZIVÁLEČNÉ... (PO)VÁLEČNÉ... SOUČASNÉ... AGRÁRNÍ SPOLEČNOST INDUSTRIÁLNÍ SPOLEČNOST INFORMAČNÍ SPOLEČNOST STAROVĚK – ANTIKA STŘEDOVĚK NOVOVĚK – MODERNÍ... MEZIVÁLEČNÉ... (PO)VÁLEČNÉ... SOUČASNÉ... Filosofie Církev Hospo- dářství Stát Církev StátFilosofie Hospodářství Stát Hospo- dářstvíCírkev Filosofie Hospodářství Věda (filosofie)Stát Církev • Škola dospělých – filosofování a další obory • Sokrates, Platon, Aristoteles požadují ucelené vzdělání pro všechny svobodné občany – základ veřejného vzdělávání • Škola pro děti svobodných občanů (vládnoucí vrstva): čtení, psaní, počítání • Zprostředkování Písma • Kláštery a klášterní školy – centra vzdělanosti (vzdělávání kleriků) • Vzdělávání lidu je věcí cechů (řemesla), později i školy (Bürgerschulen) zprostředkovávající znalosti a dovednosti pro obchod – čtení, psaní, počítání • Vznik univerzit – center vysokého učení (i profesního: kněží, lékaři, právníci – později učitelé jako učení bakaláři či magistři) • Oslabuje vliv církve – osvícenství – do popředí se dostává věda: člověk zkoumá, experimentuje – univerzitní výuka – např. pitvy (nejen praxe, ale i budování teorie rozborem, tj. analýzou) • Fascinace přírodními vědami a jejich aplikacemi (století páry) • Budování školství jako systému státem (reglementace) – důležité pro vzestup gramotnosti • Školy pro děti lidu – učitel s rákoskou – škola prostředkem disciplinace – autoritativní přístupy • Humanizace školy a vzdělávání jako reakce na předchozí „rákoskovou školu“ • Reformní pedagogické hnutí, Nová výchova, pedagogický pragmatismus • Obrat k dítěti – víra v dítě, v jeho tvořivé síly a tvořivost – svoboda a odpovědnost • Aktivní činná škola, projektová výuka, učení objevováním, samoučení • Vynalézá se moderní didaktika • Popření výdobytku humanizované, svobodné, aktivní školy z období reformní pedagogiky • Obrat k autoritativnosti, poslušnosti a jednomu světonázoru, omezování autonomie v myšlení a jednání lidí ve škole • Škola jako služebná totalitní ideologie – výchova a vzdělávání jako indoktrinace • Úprava cílů a obsahů vzdělávání i výukových praktik (symboly a rituály ve jménu ideologie) • Antiautoritativní naladění jako reakce na období před 1989 • Vnitřní proměna školy přispěním angažovaných učitelů • Alternativní školy – návaznost na přerušenou tradici reformní pedagogiky a nové tvořivé přístupy k rozvoji školy • Kobercová „reforma“, proměny uspořádání třídy, počítače a tablety do škol, otevírání školy