4. Základní metody a techniky využívané v DV
– Metoda je cesta (způsob), jak dosáhnout výchovně vzdělávacího cíle, technika pak
představuje konkrétní postup (Josef Valenta – Metody a techniky dramatické výchovy)
1) Metody dramatické výchovy
– Základní metodou dramatické výchovy je dramatická hra.
– Jedná se o tematickou hru, při níž dochází ke komunikaci, k vzájemnému setkávání, při
kterém děti v simulovaných situacích řeší navozené problémy, zaujímají k nim postoje,
srovnávají svá řešení navzájem a svým jednáním vytvářejí děje (improvizují).
– Podstatou dramatické hry je hra v roli (základ improvizace), kterou můžeme dále členit na:
a) hru v situaci (simulace)
b) alteraci
c) charakterizaci.
• hra v roli umožňuje určitý úhel pohledu na situaci (dítě mění role a tím získává nové úhly
pohledu a rozvíjí sociální zkušenost)
a) Simulace
– Žáci jednají v navozené situaci buď sami za sebe, využívá se simulace, nebo v roli
někoho jiného
– Často to bývají situace, se kterými se setkávají v běžném životě. Mají tedy možnost
řešit tyto situace, hledat jejich optimální řešení, v případě opakování děje korigovat
chybná rozhodnutí bez strachu z možných následků.
b) Alterace
– Žáci přebírají určitou sociální roli a na základě svých zkušeností se snaží vytvořit
nejtypičtější chování dané postavy.
– Velmi důležitá je výměna rolí, žáci mají možnost vyzkoušet si roli svého spoluhráče,
což často vede k lepšímu pochopení jeho reakcí.
c) Charakterizace
– Žáci přebírají cizí sociální roli s určitými charakterovými rysy, názory, problémy
– Velmi důležité je vnitřní porozumění a vcítění se do dané postavy.
– Tato metoda vyžaduje už určitou životní zkušenost a též určitý stupeň vyzrálosti.
2) Často využívané metody DV:
Improvizace
– základní metoda dramatické výchovy ( => hra v roli)
= hra bez scénáře
– může být buď:
1. zcela připřavená (domluví se situace; bez připraveného textu; otevřeá změně)
2. nepřipravená (okamžitá reakce na zadání)
a) Improvizace hromadná
– tvoří skupina, hráči hrají spolu a vzájemně na sebe reagují
– bývá nepřipravená; řízená „učitelem“ v roli
b) Skupinová
– menší skupinky (2 – 5 lidí) dostanou stejné zadání improvizace, na přípravu mají stejně
vymezený čas
– různé interpretace stejné situace => rozšiřuje se zkušenost
– vyžaduje zkušenější účastníky
c) Role
– hráč zastupuje roli jedné postavy
– jednu postavu současně může hrát i více hráčů
Pantomimicko-pohybové
– základem je pohyb, neobsahují zvuk a řeč
– hra beze slov, kdy žák vstupuje do role za použití nevebálních prostředků
– vhodné pro lidi, kteří mají problémy s vyjadřováním a slovní zásobou
– př: úplná pantomima, živé obrazy, zrcadlení, živá loutka aj.
3) Technika
– je typ metody vyžadující, aby učící se člověk prakticky a osobně jednal
– je to konkretizace metody (př.: metoda – pantomima; technika – částečná pantomima)
– je limotovaná šíří záběru (naplňuje jeden konkrétní cíl)
a) Verbální techniky
– základem je slovní komunikace, někdy bývá spojena s pohybem
– př.: interview, vyprávění, zjišťování totžnosti aj.
b) Techniky s pantomimou a jednání v roli
– jedná se o metody, které zahrnují jednak úplnou hru v roli nebo pantomimickou
– př.: vyjádření vztahu postojem; živé obrazy; výměna rolí; kdo je to, kdo jsem? aj.
c) Techniky grafické a zvukové
– pomocné, slouží k vytvoření dostatku informací, zpestření
– mohou vstupovat do děje jako dramatický fakt
– př.: odborně a populárně naučná literatura; mapy a plány, kreby (prostředí, lidí, postavy), aj.
d) Techniky expozice
– cílem je vzbudit zájem
– př.: text, reálné předměty, věci vztahující se k příběhu aj.
e) Techniky vytváření kontextu
– slouží k doplněné informací, posílení příběhu, upřesnění postav aj.
– př.: brainstorming, domýšlení děje a postav vytvoření scény, kde se děj odehrává
f) Techniky hry v roli
– rozdělení rolí dle vlastního výběru
– přidělení rolí učitelem, losování jednotlivých postav
– převzetí určitého zástupného znaku
– prostřednictvím loutky, oživením zástupné rekvizity