J      Setkání s ...

                Ve veřejnosti je rozšířen základní omyl, že existují určité odpovědi, „řešení“ nebo
názory, které musí někdo jen říct, aby se rozšířilo potřebné světlo. Nejkrásnější pravda ale není
nic platná - jak dějiny tisíceronásobně ukazují - když se nestala opravdu vnitřní zkušeností
jedince. Každá jednoznačná, takzvaná „jasná“odpověď zůstává vždycky trčet v hlavě a jen v naprosto
vzácných případech pronikne k srdci. Nepotřebujeme „vědět“ pravdu, ale zakusit ji a zažít. Nikoli
mít intelektuální názor, ale nalézt cestu k vnitřní iracionální zkušenosti, a to snad i beze slov,
to je velký problém. Nic není neplodnějšího než hovořit o tom, jak by to muselo nebo mělo být, a
nic není důležitějšího než nalézt cestu, která vede k těmto vzdáleným cílům.

                Cestou je jen ta cesta, kterou člověk sám prodělává a kterou sám kráčí. Neexistují
proto žádné obecné návody na to, „jak se to má dělat“.

                Existují zkušenosti, které můžeme jen udělat, ale nikdy je nemůžeme nahradit
rozumem. Takové zkušenosti mají často neocenitelnou hodnotu.

                Ze zkušenosti je známo, že člověk zaměřený na vnější svět se přece nikdy
nespokojuje s tím, co je jen nutné ale snaží se vždycky přesto přese všechno ještě o něco více a
něco lepšího, co věrný svému předsudku hledá stále ve vnějším světě. Zapomíná přitom úplně na to,
že on sám zůstává při všech vnějších úspěších vnitřně stejný, a proto si stěžuje na svou chudobu,
když má jen jeden automobil místo dvou. Vnější život člověka by jistě snesl ještě mnohá zlepšení a
zkrášlení, ale obojí ztrácí svůj význam potud, pokud s tím nedrží krok vnitřní člověk. Nasycování
vším „nutným“ je nepochybně jedním ze zdrojů štěstí, který nelze podceňovat, ale kromě toho vznáší
své požadavky vnitřní člověk, a tyto požadavky nelze uspokojit žádnými vnějšími statky či dobry.
Jednostranné zaměření navenek provázené „zvnějškověním“ se stává nevyléčitelným utrpením, poněvadž
nikdo není s to pochopit, proč by člověk měl trpět „sám ze sebe“. Nikdo se nediví své nenasytnosti,
ale pokládá ji za své dobré právo a nepomyslí na to. že jednostrannost duševní diety vede nakonec k
nejtěžším poruchám rovnováhy. Tím je nemocen člověk Západu a nedopřeje si klidu, dokud nenakazí
celý svět svou žádostivou neustáloiu činností.

                Příliš mnoho lidí ještě hledá ve vnějším světě. Jedni věří v klam vítězství a
vítězné moci, druzí ve smlouvy a zákony a jiní zase ve zničení stávajícího řádu. Příliš málo lidí
však zatím hledá směrem dovnitř, ve svém vlastním bytostném Já, a ještě méně si jich klade otázku,
zda by se nakonec lidské společnosti neposloužilo nejlépe tím, že každý začne u sebe sama a ono
zrušení dosavadního řádu, ony zákony, ona vítězství, o nichž se káže na každé ulici, vyzkouší
jedině a výlučně na své vlastní osobě a ve svém vlastním vnitřním státě, místo aby je očekával od
svých bližních.

                (Carl Gustav Jung, 1875-1961, švýcarský psychiatr, psycholog a filosof, zakladatel
tzv. analytické psychologie, původně žák Freuda, přispěl ke vzniku a rozvoji transpersonální
psychologie, úryvky z knihy Člověk a duše - kap. 14.
O vzniku osobnosti, Brno 1996)