Redukce neprízvučných samohlásek [a], [o] po tvrdých souhláskách (srov. OduHu,oea, VI. B., 2004, s. 9)
Samohláska	Pozice	Příklad
a 0 \ /	pod přízvukem	flOM [aOM]
\ / [a] i	1. slabika před přízvukem	flOMá [flAMá]
1 w	ostatní neprízvučné slabiky	flOMOBÓrO [fl-bMABÓBt]
Redukce neprízvučných samohlásek [a], [a] po měkkých souhláskách (srov. OduHU,oea V\. B., 2004, s. 14)		
Samohláska	Pozice	Příklad
flr.i Er.i \ /	pod přízvukem	CHer [c'h'sk]
\ / [M] i	1. slabika před přízvukem	cHerá [c'H'urá]
I [b]	ostatní neprízvučné slabiky	CHerOBÓří [cVbrABÓŇ]
V přístupu autorů se nepochybně odráží také cílová skupina cizinců, pro něž byl učební materiál zpracováván, míra zjednodušení také reflektuje cíl výuky ruského jazyka příslušnými žáky a studenty.
3.2 Melodie ruské řeči
Vzhledem k výrazné složitosti objektu samotného (intonace je velmi silně automatizována - mluvčí jazyka snadno rozlišují a realizují intonační rozdíly, avšak jen zřídka šije uvědomují) existuje množství definicí intonace (a je také rozšířen názor, že formulovat komplexní definici intonace je velmi obtížné a vlastně v podstatě zbytečné).
„Schopnost rozlišit význam jednotek, jimiž probíhá sdělování, není dána jen segmen-tálnímifonémy a jejich seskupováním, ale i zvukovými prvky založenými na prozodických prostředcích řeči. (...) Suprasegmentální fenologické jevy jsou založeny vždy na relaci prvků v řetězci - buď na rozdílu mezi slabikami s přízvukem a bez něho v případě slovního prízvuku, nebo na průběhu celého modelu intonace rozkládajícího se většinou na
více než jedné slabice v porovnání se sledem slabik, kde intonační schéma realizováno není." (M. Krčmová)
3.2.1 Melodická schémata v současném ruském jazyce
Melodie je podle Z. F. Oliveria závislá na výšce tónu sousedních segmentů (zejména pak samohlásek). Melodie ruského jazyka se silně odlišuje od melodie českého jazyka, zejména pak tím, že je výraznější: rozsah, ve kterém se pohybuje melodie ruské věty, je mnohem širší, než je rozsah melodie věty české. V současném ruském jazyce lze rozlišit dvě základní melodické formy: a) klesavá, b) stoupavá. Jejich průběh se v obou jazycích odlišuje.
Klesavá melodie je charakteristická pro emocionálně neutrální oznamovací věty, emocionálně neutrální zvolací věty a také emocionálně neutrální otázky s tázacím slovem, v nichž je otázka signalizována již přítomností tázacího slova a tedy není nezbytné dodávat ještě druhý signál -stoupavou melodii. Zatímco v češtině dochází, počínaje prízvučnou slabikou, k pozvolnému poklesu melodie, pro ruský jazyk je typické, že dochází ke strmému poklesu melodie na prízvučné slabice slova s větným přízvukem. Část věty, která se nachází za prízvučnou slabikou, je pronášena tónem níže středního.
Stoupavá melodie je charakteristická pro otázky s uzavřenou odpovědí (očekává se odpověď ano nebo ne), neukončené větné úseky (neukončená syntagmata). Melodie otázky bez tázacího slova se v obou jazycích odlišuje velmi silně. V řeči mluvčích lze rozlišit dva druhy stoupání: a) melodie strmě stoupne v pozici prízvučné slabiky slova s větným přízvukem; b) počínaje prízvučnou slabikou slova s větným přízvukem dochází k postupnému a plynulému stoupání melodie až do konce věty.
3.2.2 Syntagma
Syntagmatem je označován řečový úsek, na jehož hranicích probíhá změna prosodické charakteristiky. Z hlediska fonetiky se členění řeči na úseky (syntagmata) realizuje prostřednictvím vyčlenění hranic mezi těmito úseky a k propojení slov uvnitř syntagmatu dochází pomocí intonace.
Syntagma je jednou z celé řady fonetických jednotek, které jsou mezi sebou vzájemně propojeny hierarchickými vztahy. Segmenty se propojují ve větší fonetické celky-sylaby. Ty pak prostřednictvím prízvuku ve fonetická slova, která zase, díky vzájemnému provázání pomocí intonace, vytvářejí syntagmata (větné úseky). Spojením několika syntagmat dochází k vytvoření fráze.
26
27
Z. F. Oliverius v souvislosti s otázkou syntagmatického členění věty upozorňuje na skutečnost, že Češi, kteří hovoří rusky, velmi často vyslovují „po slovech", dělají mezi slovy pauzy a realizují stejně silný prízvuk na všech slovech. Zejména poslední chyba způsobuje monotónnost řeči a výrazně ztěžuje porozumění takové výpovědi.
Důležitou roli hraje syntagmatické členění také z hlediska obsahu výpovědi: syntag-matické členění může mít fonologický charakter (může rozlišovat smysl výpovědi).
Existují však také případy, kdy jednu výpověď lze realizovat několika způsoby, aniž by došlo ke změně jejího významu. Obě situace demonstrujeme na následujících příkladech5:
syntagmatické členění mění význam:
CaflMTbCfl / He.Hb3fl CTOHTb - CaAMTbCa He/lb3fl / CTOHTb;
syntagmaťcké členění nemění význam výpovědi, pouze upřesňuje její emocionální náboj:
Bnepa wibi c Bacen 6bi/in b kmho - Bqepa / Mbi c Bacen 6bi/in b kuho - B^epa / wibi c Bacen / 6bmn b kmho.
3.2.3 Intonace ruské řeči
O síle ruské intonace psali a mluvili mnozí odborníci. Například významný ruský spisovatel V. V. Veresajev vzpomínal na populárního předrevolučního advokáta F. N. Plevaka těmito slovy: „Jeho hlavní síla spočívala v intonacích, v nepřekonatelné, přímo čarovné nakažlivosti pocitu, kterým dokázal zapálit posluchače. Z toho důvodu nemohly jeho řeči na papíře ani velmi vzdáleně předat jejich ohromující sílu." A. S. Maršakse o tomtéž, tedy o síle intonace, vyjádřil ve verších:
Kan/ihluhhíí Bec MewaeT Kopa6/iK>, TaK /íMWHMe c/ioBa BpeflflT repoio. OiOBa «fl Bac/no6n/i» 3BynaTnopoio Cn/ibHee c/iob «fl oneHb Bac /ik>6/ik>».
Intonaci lze nejobecněji definovat jako komplex prozodických prostředků, které v přirozeném jazyce umožňují vyplnit celou řadu funkcí.
Lomítkem (/) označujeme místo pauzy, tedy hranici mezi jednotlivými syntagmaty.
28
Slovo intonace se vztahuje k latinskému slovesu intono, tj. hlasitě vyslovovat, a je jím označován souhrn prozodických charakteristických prvků věty: tónu, hlasitosti, délky, fonace. Termín intonace lze chápat ve dvou rovinách: v úzkém smyslu jako tonální charakteristiku věty, v širokém smyslu jako synonymum pro termín frázová prozódie. Intonace se nacházela v centru zájmu mnoha lingvistů. Významný vklad do této oblasti vnesli například N. S. Trubeckoj, A. M. Peškovskij, T. M. Nikolajevová nebo E. A. Bryz-gunová, která jako první vypracovala v 60. letech minulého století ucelený popis ruské intonace, který zahrnoval nejfrekventovanější intonační konstrukce.
Intonace je rytmicko-melodická strana řeči, která napomáhá jejímu členění na jednotlivé úseky-fonetická syntagmata a fráze a která ve větě slouží jako prostředek pro vyjádření syntaktických významů, modality a emocionálně-expresivních zabarvení.
Intonace má svá specifika, která nejsou k nalezení v jiných jazykových úrovních. Například lze zmínit fakt, že schopnost introspekce mluvčího (a to včetně lingvistů) je ve vztahu k formální stránce intonace rozvinuta mnohem slaběji než schopnost analýzy jiných jazykových jevů. Problémy nastávají také ve vztahu k obsahové stránce. Specifičnost intonace spočívá v tom, že označuje velmi abstraktní významy, které je nejen občas obtížné pojmenovat, ale vůbec objevit, neboť mají mnohdy nehmotnou povahu. Dále je třeba uvést, že oblastí, která je v řeči nejvíce náchylná na nejrůznější deformace a narušení, je právě intonace. Shrnujícím by mohla být konstatace T. E. Jankové, že intonace je slabým článkem jazykového systému.
Intonace ruského jazyka podle E. A. Bryzgunové
Popis melodické stránky ruského jazyka, jak jej ve druhé polovině 20. století provedla E. A. Bryzgunová je aktuální do dnešního dne.
Fonetickým základem vyčlenění fráze je společná intonační kontura, složená z obrysů syntagmat (intonačních konstrukcí) a odvozená od smyslu celé minimální komunikativní jednotky-věty. Je třeba rozlišovat větu (plán gramatický) a frázi (plán fonetický). Věta jako gramatická jednotka sama o sobě nemá žádnou intonaci. Její aktualizace do podoby prvku ústní komunikace probíhá prostřednictvím fráze, která je intonací formována do podoby komunikativního a intonačního celku. Typy intonačních konstrukcí, jejich spojování a synonymie (vzájemná záměnnost) jsou vlastní různým druhům vět (frází) a závisí na cíli výpovědi, její struktuře a také modalitě. Rozlišujeme intonační zvláštnosti počátečního, nepočátečního, závěrečného syntagmatu uvnitřfráze, specifickou intonací se vyznačují výčty, porovnání aj. Nezanedbatelnou úlohu hraje také délka pauzy mezi jednotlivými syntagmaty.
E. A. Bryzgunová popisuje systém ruské intonace pomocí sedmi intonačních konstrukcí (IK). V ruské gramatice je intonační konstrukce charakterizována jako typ vzájemného vztahu tónu, témbru, intenzity a délky řeči, pomocí něhož je možné porovnávat
29
v určitém kontextu jinak nepropojitelné smyslové rozdíly výpovědí, které mají totožnou syntaktickou strukturu a lexikální stavbu, případně výpovědi s různou syntaktickou strukturou, avšak totožnou zvukovou skladbou tvarů slov.
Každá ze sedmi intonačních konstrukcí je charakterizována figurou tónu na pří zvučné slabice a v jejím bezprostředním okolí ve slově s větným přízvukem ('centrum intonační konstrukce}. Kromě tonálních charakteristik jsou zohledňovány ještě dvě vlastnosti: dynamické zesílení a hrtanová smyčka. Části intonační konstrukce, které se nacházejí před centrem a za ním, jsou charakteristické rovným tónem, jehož úroveň je dána počátkem a koncem změny probíhající v centru. Intonační konstrukce tak vytváří ucelenou prozodickou charakteristiku jakékoliv intonační skupiny ruského jazyka. Tento systém umožňuje popsat nejvýraznější a nejběžnější typy intonace v ruském jazyce (tzv. intonémy).
Pro současný ruský jazyk je důležité použití jednotlivých intonačních konstrukcí v koncových a nekoncových větných úsecích (syntagmatech).
30
i