26/ II PŘÍRODNÍ REGIONALIZACE ZEMĚ /27 II / Přírodní regionalizace Země Planeta Zeme se ve vertikálním směru skládá z posloupnosti koncentricky uspořádaných vrstev čili gcosfér. Bráno od středu Země se jedná o následující vrstvy - jádro, plást', astenosfé-ru, zemskou kůru, troposféru, stratosféru, mezosferu, termo-sféru, exosféru a magnetosféru. Ačkoliv spolu tyto geosféry souvisejí, zůstávají relativně samostatné. Za krajinnou sféru přitom bývá tradičně označován složitý systém vzájemného pronikání a spolupůsobení atmosféry, hydrosféry, pedosféry, biosféiy a zemské kůry. Z výše uvedených geosfér se jedná zejména o zemskou kůru s troposférou, nicméně z důvodu významného vlivu na děni v krajinné sféře prostřednictvím konvektivních pohybů magmatu (viz dále) a přítomností ozónu bývají do krajinné sféry řazeny i ncjsvrchnčjší Část zemského pláště (astenosféra) a stratosféra (ozónosféra). Přestože se většina uvedených geosfér vyznačuje konli-nuálností, jejich objektivní vlastností je vnitřní diferenciace. troposféra { km , zemská 15-35 km í kůra vzdálenosti nejsou zobrazeny ve vzájemném měřítku Obr. 11.1 Schéma geosfér planety Země Tato diskontinuita se navenek projevuje členěním geosfér do specifických jednotek, tj. relativně homogenních segmentů různého charakteru, rozměrů a mír)' stejnorodosti. Příčinou této diferenciace je mimo jiné vláhově energetická a materiálová bilance jednotlivých oblastí planety Země (podle Kolejky 2013) - obr. II.1. 11.1 HORIZONTÁLNÍ DIFERENCIACE ZEMĚ Horizontální, někdy též teritoriální diferenciace je způsobena tzv. primárními faktory diferenciace, tj. přitažlivostí nebeských těles (Měsíce a Slunce) a charakteristikami planety Země. K těmto charakteristikám sc obvykle řadí rotace Země, oběh Země kolem Slunce, tvar zemského tělesa, sklon zemské osy, fyzikální procesy v jednotlivých geosfé-rách atd. Stejné množství slunečního záření sc v závislosti na zeměpisné šířce rozloží na nestejně velké plochy zemského povrchu. Od rovníku směrem k pólům intenzita sluneční radiace postupně klesá a zmenšuje se množství dodávaného tepla. Na tomto faktu je založena klasifikace podnebných pásů (viz dále). S tím souvisí také pásovité uspořádání dalších fyzickogeografických složek krajiny - půd, režimu odtoku vody na souši, rozšíření rostlin a živočichů. Opakem geo- BOX 11.1 ZÁKONITOSTI V ROZLOŽENÍ OCEÁNŮ A PEVNIN ■ Oceány a kontinenty jsou na Zemi rozloženy proti sobě: Afrika a Evropa proti Tichému oceánu, Severní Amerika proti Indickému, Austrálie proti severní části Atlantiku, Antarktida proti Severnímu ledovému oceánu. Výjimkou je jen poloha Jižní Ameriky, která leží proti jihovýchodní Asii. ■ Kontinenty tvoří dvojice (kromě Antarktidy): Severní a Jižní Amerika, Evropa a Afrika, Asie a Austrálie. Tyto dvojice jsou odděleny zónou aktivních projevů endogenní zemské dynamiky, doprovázené zemětřeseními a sopečnou činností. ■ Kontinenty mají přibližně trojúhelníkový půdorys se základnou obrácenou k severu. ■ Jižní kontinenty mají západní pobřeží konkávni, východní konvexní. ■ Ostrovní skupiny jsou časté podél východních okrajů kontinentů, u západních pobřeží většinou chybějí. Obr. 11.2 Desky zemské kúry se směry jejich pohybu rozhraní litosférických desek vzájemný pohyb sousedních litosférických desek Litosférické desky označené v mapě čísly: 1 Helénská 3 Karibská 5 Kokosová 2 Juan de Fuca 4 Karolínská 6 Scotia grafické zonálnosti je azonálnost. Jednotlivé přírodní složky pak nejsou uspořádány v závislosti na zeměpisné šířce. Azonální jevy jsou závislé hlavně na přízemní části geosféry - geologické stavbě, litologickém složení hornin, morfologii zemského povrchu, rozdělení pevnin a oceánů nebo na vzdušném proudění či mořských proudech. Horizontální diferenciace kontinentů a oceánů Kontinenty a oceány jsou na zemském povrchu rozloženy nepravidelně. Jejich dnešní utváření je výsledkem dlouhodobých geologických procesů, při nichž se utvářela nová pevninská a oceánská zemská kůra. V období prahôr, asi před 570 milióny lety, existoval na zemském povrchu pouze jeden pevninský celek Pangea, obklopený jediným svě- tovým oceánem Panthalassou, Hlouběji do této prapevniny vnikalo od východu moře Tethys. Na konci prvohor, v permu, se asi před 250 milióny lety začala Pangea rozpadat na dva prakontinenty, Laurasii na severu a Gondmanu na jihu. Tento rozpad pokračoval dále v období druhohor a na jejich konci, v období křídy, již existovaly zárodky dnešnich kontinentů. Zbytkem zaniklých prakontinentů jsou pevninské štíty, které tvoří nejstarší a geologicky stabilní jádra dnešních kontinentů. Z původní Laurasic vznikly Severní Amerika a Eurasie, z původní Gondwany vznikly Jižní Amerika, Afrika, Antarktida a Austrálie. S teorií o posunu kontinentů přišel v roce 1845 Alexander von Humboldt. Odvodil ji od skutečnosti, že linie vzdálených pobřeží u různých kontinentů do sebe zapadají (např. pobřeží Afriky a Jižní Ameriky). V roce 1912 zveřejnil další nemecký včdec Wegener teorii kontinentálního driftu, v níž Obr. 11.3 Zastoupení vodstva a pevnin v různých zeměpisných šířkách 28/ II PŘÍRODNÍ REGIO NALIZACE ZEMĚ /29 uvedl, že kontinenty „plavou" ve svrchním plášti jako „kry ve vodě" (Wcgcncr 1915). V šedesátých letech 20. století sc v USA objevila teorie o rozpínání oceánského dna, k němuž dochází v riftových zónách střcdooccánských hřbetů (Hess 1962). Teorie popisovala i drift desek zemské kůry, ale na rozdíl od Wegenera uvádí, žc celý zemský povrch je tvořen deskami. Teorii deskové tektoniky dále zdokonalil Francouz Le Pichon, který v roce 1968 vymezil na povrchu Země šest hlavních desek (Eurasijská, Africká, Americká, Antarktická, Pacifická a Indicko-australská), jejichž okraje jsou identické s průběhem riftových zón ve středooceánských hřbetech a oceánských příkopech (Le Pichon 1968) - obr. T 1.2. Průběh riftových zón identifikují epicentra zemětřesení a sopečná Činnost. V osové části riftů vystupuje ze svrchního zemského pláště magma, zde tuhne a ovlivňuje vzdalování jednotlivých bloků oceánského dna od riftů. V následujících letech byly vymezeny další desky zemské kůry - Nazca, Cocos, Karibská, Filipínská, Bismarckova, Fidži a v roce 1972 ještě desky Arabská, Iránská a Gorda. Tloušťka hlavních desek se pohybuje v rozmezí 70-100 km a zahrnují celou zemskou kůru až po svrchní část zemského pláště. Z celkové plochy Země 510,1 miliónů km2 zaujímá světový oceán 360,7 miliónů km- (70,7 %) a pevnina 149,4 miliónů km- (29,3 %). Převaha vodních ploch je ještě výraznější na jižní polokouli (80,9 %) než na severní (60,7 %). Pevnina zaujímá přes 50 % plochy jen v pásu 45-70° severní šířky, v němž sc nachází Eurasie a Severní Amerika (obr. II.3). Na jižní polokouli nemá pevnina v žádném rovnoběžkovém pásu větší zastoupení než 25 %. Převaha vodních ploch nad plochou souše ještě lépe vynikne, je-li na Zemi vyčleněna pevninská polokoule a oceánská polokoule. Pól oceánské polokoule se nachází jihovýchodně od Nového Zélandu a oceán na ní zaujímá 89 % plochy. Pevninská polokoule má pól poblíže ústí Loiry do Atlantského oceánu a i na ní zaujímá oceán přibližně 53 % plochy. Podle podílu ostrovů a poloostrovů na celkové ploše kontinentu se vyjadřuje členitost kontinentů. Ncjvčtší Čle- BOX 11.2 ČLENĚNÍ SVĚTOVÉHO OCEÁNU V minulosti se oceány a more členily pomocí různých kritérií - zemepisných, hydrologických, geologických, ekonomických í politických. Dnes se berou v úvahu především obrys břehové linie pevnin, zejména jejich výrazné výspy (mysy), morfologické komplexy dna, existence samostatné atmosférické a proudové cirkulace, popřípadě fyzikálně-chemické a biologické vlastnosti vod. V roce 1845 vydělila britské Královská geografická společnost pět oceánů: Atlantský, Tichý, Indický, Arktický, Antarktický. Poslední dva ohraničila polárními kruhy. Významný německý oceánograf, profesor Otto Krümmel, uvedl ve svých dílech z let 1879 a 1904 jen tři oceány: Atlantský, Tichý a Indický. Dnešní Severní ledový oceán přičlenil k Atlantiku a nazval jej Severním polárním mořem. Antarktický oceán přičlenil ke všem oceánům jako jejich jihopolární součásti. V roce 1953 vydalo Mezinárodní hydrografické byró v Monaku (IHB) speciální publikaci No. 23 Limits of oceans and seas, v níž vyčleňuje na povrchu Země čtyři oceány: Atlantský, Tichý, Indický a Severní ledový. Atlantský a Tichý oceán byly rozděleny na rovníku na severní a jižní část. Dále byly stanoveny hranice vedlejších moří, které zpravidla tvořily nejkratší linie mezi mysy, poloostrovy nebo ostrovy. Průlivy se přitom nedělí, ale přičleňují se vždy k jednomu oceánu. Významným milníkem v rámci vymezení Jižního oceánu bylo zjištění, že Antarktický cirkumpolární proud, známý též jako Západní příhon, hraje významnou roli v cirkulaci vody ve světovém oceánu. Jeho chladné vody se mísí s teplejšími vodami ze severu a hranice jejich styku se nazývá Antarktická konvergence. Na základě této konvergence v roce 2000 Mezinárodní hydrografická organizace uznala pátý oceán - Jižní oceán (IB-CSO2014)-obr. 11.4. nitost má Eurasie. Ostrovy a poloostrovy zaujímají 26 % její celkové plochy. U samostatné Evropy je to však ještě více (34,6 %), u Asie 24 % její plochy. Velmi Členitá je i Severní Obr. 11.4 Cienéni svetového oceánu s vyznačením umoří jednotlivých oceánů z bezodtokových oblastí Poznámka: bezodtokové oblasti vyznačeny šedou barvou Tab. 11.1 Rozloha a horizontální členitost světadílů Světadíl Rozloha tis. km' Podíl z plochy pevniny % Délka pobřeží km Členitost pobreží" Evropa 10382 7,0 37900 1:3,5 Asie 44410 29,7 70600 1:32 Afrika 30329 20,3 30500 1:1,6 Severní Amerika 24360 16,3 75 600 1:4,9 ii/m Amerika 17843 11,9 28700 1:1,9 Austrálie S51C 6,0 19 700 1:1,9 Antarktida 13175 8,8 24 700' 1:1,9 Pevnina 149 060 100,0 287700" 1:3,0 Poznámky:,; bez šelfového ledu,' bez ostrovů Oceánie,n cislo udáva, kolikrát je skutečná délka pobřeží světadílu delší než obvod kruhu, kteiý má stejnou plochu jako světadíl. Amerika (25,5 %), následuje Austrálie (19%). Ncjmenší členitost mají Afrika (2,1 %) a Jižní Amerika (1,1 %). Horizontální Členitost se vyjadřuje také pomocí koeficientu vývoje pobřeží. Ten se určuje jako podíl skutečné délky pobřeží a délky obvodu kruhu o stejné ploše, jakou má světadíl. Především diky ledovcové modelaci (Členité pobřeží fjordového typu) a značnému množství ostrovů má nejvyŠŠí hodnotu koeficientu Severní Amerika (4,9). Podobně členité pobřeží má i Evropa (3,5) a Asie (3,2) - viz tab. Ostrovy. Vyskytují se v různých vzdálenostech od pobřeží, samostatně nebo ve skupinách. Mají celkovou plochu 9,9 miliónů km2, což představuje kolem 7 % plochy souše. Podle genetického původu se dělí na dvě velké skupiny: pevninské a samostatné (oceánické). Pevninské ostrovy jsou oddělené části kontinentu, s nímž mají podobnou geologickou stavbu a zpravidla podobný geomorfologický vývoj a modelaci reliéfu. Podle doby odloučení a vzdálenosti od pobřeží světadílu se tu projevují větší či menší rozdíly ve flóře a faune. Do této skupiny patří největší ostrovy světa, mezi nimiž lil má větší plochu než 100 tisíc km2. Příkladem jsou největší ostrov světa Grónsko (2 175 6 00 km2), Nová Guinea (785 000 km2), Borneo, resp. Kalimantan (746 546 km2). Samostatné (oceánické) ostrovy vznikly v oceánech nezávisíc na geologickém vývoji kontinentů. Jsou převážně sopečného původu (Havajské, Kurdské, Kanárské, Azorské o.) nebo jejich vznik se sopečnou činností souvisel a později byly pokryty mořskými sedimenty. V tropických oblastech oceánů se vyskytují četné organogenní (korálové) ostrovy rozmanitého utváření. Jedná se například o pobřežní či bradlové útesy (Velký bradlový útes při severovýchodním pobřeží Austrálie o délce přes 2 tis. km, bradlové útesy v Indickém oceánu - Maledivy, Lakadivy, Čagoské ostrovy) nebo atoly s vnitřními lagunami (souostroví Tuamotu v centrálním Tichém oceánu). Makroregionální diferenciace klimatu -klimatické oblasti Ve světě nejvíce používaná klasifikace klimatu podle Koppena (též označována jako Koppcn-Geigcrova, poslední úprava obou klimatologů v roce 1936) je založena na teplotním a srážkovém režimu a jejich vlivu na biotu jednotlivých přírodních pásem (Koppen 1936). V Kóppenově klasifikaci je rozlišeno pět hlavních klimatických pásem (označených A, B, C, D, E) s 11 základními klimatickými typy (obr. II.5). Důležité jc ovšem podotknout, žc na tuto diferenciaci má vliv i výšková zonalita. A. Tropické (megatermální) podnebí 1. Ekvatoriální podnebí (AJ) 2. Tropické monzunové podnebí (Am) 3. Periodicky suché podnebí savan (Am) Obr. 11.5 Klimatické oblasti podle Köppenovy klasifikace klimatu A B 30/ II PŘÍRODNÍ REGIONALIZACE ZEMĚ /31 B. Suché (aridní a semiaridní) podnebí 1. Scmi-aridní podnebí (BSh, BSk) 2. Aridní podnebí (BWh, BWk) C. Mírné (mezotermální) podnebí 1. Středozemní podnebí - teple podnebí se suchým létem a vlhkou zimou (Csa, Csb) 2. Teplé podnebí s vlhkým létem a suchou zimou - zahrnuje Vlhké subtropické podnebí a Subtropické horské podnebí (Cwa, Cwb, Cwc) 3. Teplé vlhké podnebí (celoročné) - zahrnuje Vlhké subtropické podnebí, Oceánické podnebí a Subpo-lární oceánické podnebí (C/a, CJb, CJc) D. Kontinentální (mikrotermální) podnebí 1. Kontinentální podnebí se suchým létem a vlhkou zimou - zahrnuje Středozemní kontinentální podnebí a Subarktické podnebí (Dsa, Dsb, Dsc, Dsd) 2. Kontinentální podnebí s vlhkým létem a suchou zimou - zahrnuje Vlhké kontinentální podnebí a Sub-polární podnebí (Dma, Dwb, Dwc, Dwd) 3. Kontinentální vlhké podnebí (celoročně) - zahrnuje (Dfa, DJb, Dfi, Dfd) E. Polární a alpínsképodnebí 1. Polární podnebí a horské podnebí nad 3 000 m n. m. (ET) 2. Ledové podnebí - podnebí trvalého mrazu (EF) Makroregionální diferenciace v rozdělení atmosférických srážek a odtoku vody na souši Zonální uspořádání lze spatřovat i v rozdelení atmosférických srážek a odtoku vody na souši. Roční srážkové úhrny obecně klesají od rovníkového pásu přes subtropy a mírné šířky do polárních oblastí (obr. II.6). Tomu však neodpovídá rozdělení odtoku vyjádřené pomocí t/.v. odtokového součinitele (koeficientu odtoku). Ten udává pomocí desetinného čísla v rozsahu 0-1 či procentuálního podílu, jaký podíl vody ze spadlých srážek odteče po povrchu. Vzhledem k vysokým srážkám kolem rovníku zde dosahuje koeficient odtoku hodnoty kolem 36 %. Vyšší odtok je zde však limitován vysokou spotřebou vody hustou vegetací tropických deštných lesů a vysokým výparem (evapotranspirací). V pásmu vnějších tropů (v obratníkových šířkách) hodnota koeficientu klesá k hodnotám kolem 20-28 % vzhledem k vysokému výparu (ovlivněn převládajícím vysokým tlakem vzduchu a pravidelnými pasátovými větry), dobré infiltraci a větší vodní jímavosti půd. Směrem do vyšších zeměpisných šířek hodnota koeficientu stoupá přes mírný pás (40-60%) do subpolárních a polárních oblastí, kde dosahuje hodnot 80-90 %. To je dáno nižším výparem a slabou infiltrací vody do půdy, která je dlouhodobě zmrzlá (permafrost), a rovněž nižší spotřebou vody řídkou vegetací tundry. Globálně-makroregionální diferenciace krajinné sféry Nejvýše postavenou krajinnou jednotkou Země jsou geografické'/krajinné pásy. Celkem je jich na obou polokoulích třináct, a to jeden rovníkový (ekvatoriální), dva subekvato-riální, dva tropické, dva subtropické, dva mírné, dva subpo lární a dva polární. Pásy bez předpony sub- mají své vlastn vzduchové hmoty, u pásů s předponou se střídavě vyskytuj vzduchové hmoty pásu severnějšího (např. v zimě severn polokoule) nebo jižnějšího (např. v létě severní polokoule) S ohledem na rozdílné podmínky zavlažení se v rámci geo grafických pásů rozlišují sektory - přímořské, přechodném kon tinentální. Ncjvětší rozdíly mezi těmito sektory jsou v mír ném a subtropickém pásu Eurasie, kde má pevnina značnou rozlohu. Od pobřeží oceánu směrem do nitra kontinentu se 0.8 atmosférické siážky 0° 20° 40° 60° odtok vody 90°j.š. Obr. 11.6 Rozdělení atmosférických srážek, odtoku vody a koeficientu odtoku v závislosti na zeměpisné šířce Obr. 11.7 Přírodní pásma na Zemi Poznámka: autor vychází v dalším textu z tohoto systému regionalizace 1 - vlhké tropy 2-střídavé vlhké tropy 3 - pouště v tropech a subtropech 4-západní subtropy 5 - východní subtropy 6 - stepi i pouště mírného pásu 7 - pásmo listnatých a smíšených lesů 8 - pásmo jehličnatých lesů (tajga] 9 - subpolární a polární oblasti vysokohorské oblasti zpravidla výrazně mění krajinná struktura - vlhké lesy přímořského sektoru jsou nejprve vystřídány suchou stepí, poté polopouštěmi a nakonec pouští kontinentálního sektoru. Poněkud odlišná situace je v tropech (území mezi oběma obratníky): Pasátové větry (severovýchodní na severní polokouli, jihovýchodní na jížni polokouli) přinášejí vláhu pouze východním okrajům kontinentů, kde jsou rozšířeny vlhké tropické lesy. Vnitrní a západní regiony mají suché a horké podnebí. Pouště zde dosahují až k břehům oceánů (Sahara a Namib v Africe k pobřeží Atlantského oceánu, Atacama v Jižní Americe ke břehům Tichého oceánu, Great Šandy Desert v západní Austrálii na pobřeží Indického oceánu). Svůj podíl na výskytu těchto pobřežních pouští mají rovněž studené oceánské proudy - Humboldtův, omývající po- Obr. II.8 Rozšířeni horizontálních geomů v krajinné sféře Země Zdroj: Kolejka 2013 polárni pouště tundra lesotundra tajga smíšený les opadavý listnatý les mírného pásu stepi mírného pásu stálezelený subtropický les a kraviny subtropický deštný les opadavý subtropický les a kroviny subtropické stepi polopoušté a pouště mírného pásu tropické pouště tropické horské stepi suché savany vlhké savany a sucholesy tropický deštný les 32/ II PŘÍRODNÍ REGIONALIZACE ZEMĚ /33 březí Chile a Peru, Benguclský, proudící podél pobřeží jihozápadní Afriky a Západoaustralský, který ovlivňuje pobřeží západní Austrálie. Všechny se oddělují od proudu Západního driftu a vynášejí chladné subpolární vody daleko na sever, až do tropického pásu. S chladnými vodami sc daleko na sever posouvají i mořští živočichové - lachtani, tuleni, tučňáci, rozmanití mořští ptáci, jejichž původním domovem jsou subpolární nebo polární oblasti. Kromě vazby na chladné vody ovlivňuje jejich rozšíření i velké množství ryb a dalších mořských živočichů, na něž jsou potravně vázány. Regiony studených proudů jsou známy obrovskou produkcí biomasy. NejostřejŠí hranice mezi kontinentálními a přímořskými sektory jsou tam, kde ji tvoří horské hradby. Příkladem jsou severoamerické Kordillery (Rocky Mountains) a Sierra Nevada v Kalifornii, které na východe a západě uzavírají tzv. Velkou pánev s pouštním klimatem v amerických státech Utah, Nevada, Nové Mexiko či Arizona. Podobné suché bezodtokč pánve uzavírají východní a západní pásma jihoamerických And na území náhorní plošiny Altiplano sc slanými jezery Salar de Uyuni, Lago Poopó nebo horská pásma Sierra Madrc Oriental a Sierra Madre Occidental na území Mexika, uzavírající náhorní plošinu Messa Central a poušť Chihuahua. Výraznou hranicí mezi přímořským a kontinentálním sektorem je i Velké předělové pohoří, táhnoucí se podél východního pobřeží Austrálie, které zabraňuje pasátovým větrům v průniku do vnitrozemí. Sektory jednotlivých geografických pásů (přímořské, přechodné i kontinentální) se dále člení na menší jednotky, označované různými autory odlišně jako přírodní zóny (pásma), krajinná pásma, geosystémy, „geomy" či „georegiony". Pro rozlišení přírodních zón je důležitý vzájemný poměr mezi množstvím tepla a velikostí srážek. Při stejných úhrnech srážek se za různých teplotních poměrů mohou vyvinout i zcela odlišné přírodní zóny. Například při ročním úhrnu srážek 150-200 mm se v oblastech dlouhodobé zmrzlé půdy tunder vytvořily zamokrené oblasti (bažiny), zatímco blíže k rovníku v oblastech vnějších tropů - pouště. Pojmenování přírodních zón sc většinou odvozuje od charakteru rostlinstva. Právě v něm se totiž nejnázorněji ukazuje zonál-nost přírody. Tradiční názvy přírodních pásem (od severu k jihu) jsou tundra, lesotundra, zóna boreálního lesa (tajga, lesy mírného pásu), pásmo smíšených a listnatých lesů, step, lesostep, polopoušť, poušť, savana, pásmo tropického deštného lesa (obr. II.7). Důkazem, že i označení a vymezení těchto pásem může být částečně determinováno autorem, je kategorizace na obr. II.8. V zahraniční literatuře je situace ještě pestřejší. Vlivem růstu tepla a regionálních rozdílů v zavlažení je struktura geografických pásů a přírodních zón směrem k rovníku pestřejší a složitější. Vlivem příznivých teplotních podmínek a dostatečných srážek roste ve vlhkých tropech biodiverzita rostlin i živočichů. 11.2 PŘÍRODNÍ PÁSMA ZEMĚ 1 - Vlhké tropy V rovníkovém pásu se vlivem intenzivní sluneční radiace hromadí značné množství tepla. Díky vysokému výparu vodních ploch řek, jezer a močálů zde vystupuje vlhký a teplý vzduch a podmiňuje vznik oblaků, z nichž vypadávají pravidelné a vysoké srážky. Průměrné měsíční teploty tu kolísají poměrně málo, zpravidla v rozmezí 24-28 °C. Větší výkyvy teplot nastávají však během dne a noci, většinou v rozmezí 10-20 °C. Roční úhrny srážek sc pohybují v nížinách v rozsahu 1 500-2 500 mm, na návětří hor mohou být vlivem pasátů dokonce výrazně vyšší, i přes 8 000 mm. Vzhledem k vysokým srážkám mají rovníkové řeky vysokou vodnost po celý rok, přičemž se ještě zvyšuje v období po zenitálních deštích na jaře a na podzim, kdy Slunce vrcholí nad rovníkem. Rovníkový režim má ncjvČtší světový veletok Amazonka s průměrným dlouhodobým průtokem kolem 220 tis. m:i za sekundu (obr. II.9), jejíž hladina na středním toku každoročně kolísá až o 10 metrů a řeka se rozlévá do široké říční nivy. Také při normálním vodním stavu je však na středním toku široká kolem 10 km a na dolním dosahuje šíře až 85 km (box 9.5). Velmi vodné jsou i její přítoky, z nichž Madeira, Rio Negro a Tocantins patří do desítky světových řek s nejvčtším průtokem. Rovníkový režim odtoku má i nejvčtší řeka Afriky Kongo (Zair) - box 10.3. Díkv vysokým teplotám a značné vlhkosti se kolem rovníku vytváří tzv. „skleníkové klima", které umožňuje rostlinám celoroční růst, kvetení i tvorbu plodů. V oblasti stále vlhkých vnitrních tropů sc vytvořilo pásmo tropických deštných lesů s nejbohatší vegetací na Zemi. Typické je patro-vité uspořádání deštného lesa (byliny, keře, spodní, střední a horní stromové patro), přičemž vztahy mezi rostlinami jsou dány zejména bojem o světlo. NejvětŠí rozlohu mají 250 200 li 150 1 100 50 0 jf průměrný roční průtok IV V VI VII VIII IX X XI XII Obr. 11.9 Průtok Amazonky v průběhu roku Poznámka: stanice Óbidos (střední tok na území Brazílie) 35- VI- 25 - 1 20 - 1 15 ■ g 10 ■ I II III IV VII VIII IX X XI XII Obr. 11.10 Odtokový režim Modrého Nilu v oblasti střídavě vlhkých (vnějších) tropů. Poznámka: Během roku se střídají období zvýšených a snížených průtoků. v povodí rovníkových řek Amazonky a Konga. Na rozdíl od lesů mírného pásma, kde se vyskytuje kolem 40 druhů stromů a keřů, zde jejich počet přesahuje čtyři tisíce. Pro faunu tropických deštných lesů je typické velké množství druhů hmyzu, ptáků a plazů. Vyskytuje se zde však velmi málo druhů savců. 2 - Střídavé vlhké tropy Po obou stranách stále vlhkých vnitřních tropů se na severní i jižní polokouli táhnou střídavé vlhké tropy. Teploty jsou zde trvale vysoké, ale pravidelně se střídají období dešťů a období sucha. S rostoucí vzdáleností od rovníku je letní období dešťů a zimní období sucha stále výraznější. Bčhcm suché roční periody mohou teploty stoupat i přes 40 "C, zatímco v noci klesají až k 10 °C. Ve velehorských oblastech však mohou klesat noční teploty i pod bod mrazu. Právě střídání extrémních teplot v průběhu dne i roku jc pro tyto oblasti charakteristické. Reky střídavě vlhkých tropů mají velmi rozkolísaný odtokový režim. Období vysokých průtoků sc tu střídá s obdobím nízkých průtoků, přičemž v oblasti vnějších tropů mohou zcela vyschnout. Občasné řeky jsou v Africe nazývány vádí, v Austrálii či Severní Americe creek. Trvalý průtok zde mají pouze toky, které jsou napájeny z vydatných zdrojů vody ve vnitřních tropech nebo vytékají z ledovců. Příkladem takové jinde zrozené reky (alochtonní) je Nil, který pramení v tropickém deštném lese a v dalším průběhu protéká savanami a na dolním toku dokonce pouštní krajinou (obr. 11.10). Vlivem vysokého výparu a odběrů vody na zavlažování významně zmenšuje směrem k ústí do Středozemního moře svoji vodnost. Se vzrůstající vzdáleností od rovníku sc prodlužuje období sucha. Snižuje se výška stromů, ubývá stromových pater i bohatství rostlinných druhů. Lesy jsou světlejší a v územích s 2 až 3 měsíci sucha postupně přecházejí ve vlhké tropické savany. V nich dominují travnaté a keřovité porosty s roztroušenými skupinami stromů nebo palem. Traviny mohou dosahovat výšek 2-3 metry (např. vysokotravní savany llanos v povodí řeky Orinoko v Jižní Americe). Nejvčtší plochy zaujímají savany v Africe, v Jižní Americe a v severní Austrálii. Při dalším poklesu srážek a prodlužování období sucha nastupují suché savany a křovinné savany. V říčních údolích, kde je po celý rok dostatek povrchové a podzemní vody, rostou stále zelené galeriové lesy, podobné deštným lesům vnitřních tropů. Stromy v suchých a křovin- Špicberky Evropa JVAsie Mexiko Andy JV Afrika Patagónie Antarktida 50" 60" 70" 6 000 m 5000m 4000m 3000 m 2000m 1000m Om Obr. 11.11 Schéma rostlinných výškových stupňů od Arktidy po Antarktidu tropické deštné lesy zni tropické horské lesy ||||| mlžné horské lesy WĚĚĚ subtropické opadavé lesy !■ ?r^t*S5C neopadavé listnaté lesy a kroviny HU listnaté opadavé lesy ss velehorské studené stepi pa paramo (horská tropická vegetace ve střední Americe a na severu And) pu puna (vegetace velehorských plošin v jižní ťásti And) lesy listnaté a smíšené jehličnaté lesy alpinské rostlinstvo horská tundra severská tundra, na jižním okrají lesotundra 34/ II PŘÍRODNÍ R f, g i O n a LI z a C e země /35 ných savanách rostou už při ročních úhrnech srážek nad 300 mm díky dlouhým kořenům, které dosáhnou na hladinu podzemní vody. Jejich typickými zástupci jsou baoba-by (v Africe), blahovičníky (eukalypty, v Austrálii), akácie a různé druhy pryšců včetně mnoha rozmanitých křovin. Savany vynikají bohatstvím zvěře. Příznačnými obyvateli africké savany jsou stáda býložravých kopytníku - zeber, antilop, žiraf, buvolů, pakoňů. Na vrcholu potravního řetězce tu jsou velké šelmy - lvi, gepardi a leopardi. V zalesnených krajinách žijí stáda slonů, v okolí jezer a řek se setkáme s krokodýly, hrochy, plameňáky, volavkami. Z hmyzu jsou typičtí termiti a kobylky. Poměrně málo větších býložravců obývá jihoamerické savany (vlhčí vysokotravní llanos nebo sušší campos), např. nejmenší jelen na světě pudu jižní (též jelínek pudu). Z dalších savců jsou početní pásovci, mra-venečníci, pes hřivnatý a zejména hlodavci - viskača, divoké morče a mara. Nejvčtším ptákem jihoamerických savan a pamp je nandu pampový. Na náhorních plošinách žijí na území horských stepí (vlhčích paramos či suché puny) vel-bloudovití - lama, alpaka, vikuňa a guánako. Typickými obyvateli australských savan jsou býložraví vačnatci, kteří jsou přizpůsobeni delšímu období sucha - klokan, koala, ježura, vakomyš. Velmi bohatá je fauna ptáků s mnoha druhy papoušků a andulek. Největším ptákem je pštros emu. V australské savaně se vyskytuje také pestré společenství plazů (agamy, sáňkové) včetně řady jedovatých druhů. Taj-pan a pakobry jsou nejjedovatějšími hady na světě. Zástupcem Šelem je pes dingo, v minulosti to byl ještě vakovlk tasmánský, dnes již vyhubený. Provázanost horizontálního a vertikálního principu regionální diferenciace je patrná zejména v rámci rostlinných výškových stupňů, které v sobě spojují výškovou a šířkovou zonalitu (obr. 11.11). 3 - Pouště v tropech a subtropech V oblastech převládajícího vysokého tlaku vzduchu kolem obratníku, kde dochází k neustálému sestupu vzduchu k povrchu, se rozkládají nejvčtší světové pouštní krajiny. Jsou to zeměpisné šířky, kde vznikají stálé přízemní větry pasáty, které vanou z regionů vysokého tlaku vnějších tropů do rovníkových oblastí nízkého tlaku. Díky své značné stabilitě směru i síle podporují výpar vody, který zde dosahuje nejvyšŠích hodnot ze všech geografických přírodních pásem. Takto podmíněné pouště se označují jako pasátové nebo klimatické. Zajímavým typem jsou pobřežní pouště, které se táhnou podél západních pobřeží kontinentů - Atacama v Jižní Americe, Namib na jihu Afriky či Západoaustralská poušť v Austrálii. Ve všech případech jsou tato pobřeží omývána studenými mořskými proudy (Humboldtův, Bcnguel-ský a Západoaustralský), které vynášejí chladné antarktické vody daleko na sever do tropických šířek. Vlivem uchylující síly zemské rotace (Coriolisova síla) jsou tyto proudy na jižní polokouli odtlačovány od pobreží a jejich místo zaujímají chladné vody vystupující z hloubek kolem tří tisíc metrů. Na odtlačování povrchových proudů mají svůj podíl i suché pasáty, které vanou z pevniny. Nad chladným povrchem oceánu tak vzniká inverzní teplotní zvrstvení, které způsobuje vznik mlžné vrstvy (ve výškách 300-800 metrů nad hladinou) a zabraňuje tvorbě srážek. V centrálních oblastech pevnin vzdálených od oceánů se nacházejí vnitřní pouště, které jsou podmíněny suchým klimatem a izolací vysokými pohořími. Příkladem jsou pouštní krajiny v oblasti Velké pánve USA, které jsou odděleny na západě pohořím Sierra Nevada a na východě pásmem Ska-listých hor (např. Nevadská poušť, Solná poušť). Podobného typu je poušť Cihuahua v Mexiku, izolovaná od oceánů pohořími Sierra Madre Oriental a Sierra Madrc Occidental. Nejvčtší plochu zaujímají vnitřní pouště v Asii - pouště Karakum a Kyzylkum na území Turkmenistánu a Uzbekistánu, nově vzniklá poušť Aralkum v Uzbekistánu a Kazachstánu (vzniklá negativním nadměrným odběrem vody z obou přítoků), pouště na Arabském poloostrově, Velká solná poušť v Iránu, poušť Taklamakan v západní Číně, poušť Gobi na území Mongolska a severní Číny. Vlivem intenzivního slunečního záření a chybějící vegetace stoupají v pouštích teploty ve stínu na 50-55 °C, během zimních nocí mohou však klesnout i pod bod mrazu (zvláště na území vnitřních pouští). Zpravidla jsou denní výkyvy teplot vyšší než amplituda teplot během roku. Roční úhrny srážek uvnitř Sahary dosahují 5-10 mm, na jejích okrajích 50-100 mm. Za nejsušší poušť světa je považována Atacama, kde například severochilské město Arica udává 0,8 mm ročních srážek v dlouhodobém průměru. Ve vodní bilanci poušti dominuje výpar, který výrazně přesahuje velikost srážek. Velké teplotní výkyvy během dne a noci i během roku umožňují intenzivní mechanické zvetrávaní hornin. Na úpatí pouštních skal se hromadí mocné nánosy zvětralin, které jsou dále opracovávány eolickou činností. V pouštích bývá často velmi větrno, zvláště v poledních hodinách. Častejšou i větrné bouře, které zasypávají lidská sídla i komunikace. Větrem unášený písek ohlazuje skaliska a bloky hornin a modeluje na jejich povrchu rozmanité tvary. Větry pravidelných směrů vytvářejí mohutné písečné akumulace-přesypy (duny) a rovněž zvláštní útvary v podobě půlměsíce - barchany. Změnami teploty, vlivem větru a vody vznikají různé typy pouští. Nejvíce rozšířené jsou kamenné pouště (hamada, serir), které zaujímají přes 70 % plochy pouštních krajin. Na písečné pouště (erg) připadá asi 20 % plochy. Oblázkové, Štěrkové (reg) a solné pouště zaujímají menší území. Solné pouště jsou časté zejména ve vnitřních oblastech pevnin, v mezihorských kotlinách a pánvích, kde převládá výpar nad srážkami. Jedná se zpravidla o bezodtoké oblasti pevnin, často vyplněné slanými močály či jezery. Příkladem mo- hou být tzv.salary v Jižní Americe (Salar de Uyuni, Salar de Atacama) nebo šotty či sebhy v oblasti Sahary či slané jezero Qpm na území Iránu. Ve vnějších suchých tropech je výpar výrazně vyšší než srážky, což se projevuje ve vodní bilanci půdy. Zcela tu převládají vzestupné pohyby vody, kdy půdní vláha vynáší k povrchu četné minerály, které vytvářejí na povrchu půdy tvrdou kůru - solnou, sádrovcovou nebo vápennou. Zasolování půd je pro zemědělství v pouštních krajinách tropů a subtropů velkou hrozbou včetně obdělávaných polí v oázách. Zavlažované pozemky musí být proto současně odvodňovány (meliorovány), aby odvodňovací kanály odváděly nadbytečné solí. 4 - Západní subtropy Postoupíme-li od obratníkových oblastí (vnějších tropů) do vyšších zeměpisných šířek, setkáme sc přibližné kolem 30. rovnoběžky severní i jižní šířky s tzv. stredomorským podnebím v subtropech. Zpravidla sc rozlišují subtropy s obdobím zimních dešťů a subtropy s obdobím letních dešťů. Ve většině případů se subtropické oblasti se zimními srážkami nacházejí na západních pobřežích kontinentů. Výjimkou je pouze oblast Středomoří, která vybíhá daleko na východ až k severnímu pobřeží Perského zálivu a Arabského moře. Pro stredomorské podnebí jsou charakteristické změny tlaku vzduchu v průběhu roku. Tím se mění i podmínky pro vznik srážek. V létě se subtropická oblast vysokého tlaku vzduchu přesouvá směrem do vyšších zeměpisných šířek a s ní se posouvá i pásmo pasátů. V západních subtropech pak nastává horké a suché období. Velmi výrazná sucha bývají zvláště v evropsko-afriekčm východním Středomoří, kde od jara do podzimu vanou suché severovýchodní pasáty, zde nazývané etésiové větry. Vzímése tlaková výše spolu s pásmem pasátů posouvá opět blíže rovníku. Oblasti západních subtropů včetně evropsko-afrického Středomoří jsou pak pod vlivem převládajícího západního proudění. Cyklonální počasí pak přináší zimní srážky, které mohou být na návětrných svazích hor i velmi vydatné (např. V Boce Kotorské na jižním pobřeží Jaderského moře spadne za rok přes 4 600 mm srážek). Dokladem toho jsou i mimořádně velké povodně, které sc mohou v zimním období vyskytnout na tocích směřujících do Středozemního moře ve Španělsku, jižní Francii, Itálii ěi severní Africe. Většina těchto řek má mediteránní odtokový režim, kdy od listopadu do března odteče kolem 70 % ročního objemu odtoku. Podstatná část této vody pochází přitom ze zimních dešťů, menší část z jarního tání sněhu. V létě řeky naopak ztrácejí vodu, přičemž mnohé toky zcela vysychají, zejména na ostrovech a v jižních částech poloostrovů Pyrenejského, Apeninského či Balkánského nebo na severním pobřeží Afriky. Takové řeky se označují jako občasné. V zimě, kdy jsou jejich koryta protékaná, se do odtoku zapojuje i podzemní voda. Typickými půdami západních subtropů jsou kambizemě na žulových horninách nebo tmavočervené hlinitojílovité půdy na vápencích označované terra rossa (rubifikované kambizemě). Evropsko-africké Středomoří sc díky dlouhodobé lidské činnosti od období antiky silně proměnilo. To se týká především půd a vegetace. K výraznému odlesnení došlo již v období starověkého Řecka a Římské říše. Po odlesnění následovala zrychlená půdní eroze, zejména na svazích hor a při pobřeží, kvůli níž byl na mnoha místech zcela obnažen skalní podklad. Typickou vegetační formací Středomoří jsou řídké, tvrdolisté a stále zelené křoviny, označované jako maechie, které mají hluboké kořeny a jsou přizpůsobené dlouhému období letního sucha. Ty nemají žádný hospodářský význam a vyskytují se na územích původních píniových a dubových lesů. Kulturní lesy zaujímají dnes v západních subtropech jen malou rozlohu a jsou ohroženy častými letními požáry (zejména v Kalifornii a Austrálii). V západních subtropech se vzhledem k rozmanitému reliéfu a podnebí setkáváme s různými způsoby obdělávání půdy a chovu dobytka (tab. II.2). Orná půda zaujímá větší plochy jen v Pádské nížině, španělské centrální Mese-tě, v jižní Kalifornii, na jihozápadě Austrálie a v Chilském údolí. Menší rozlohu pokrývají kvalitní orné půdy v mezihorských kotlinách a pánvích nebo v říčních údolích. Příkladem mohou býl krasové doliny po/je na území Dinár-ského krasu, v Chorvatsku, Bosně a Hercegovině. V západních subtropech je vzhledem ke klimatickým podmínkám hojně rozšířeno závlahové zemědělství. Příkladem mohou být intenzivně využívané plochy pro pěstování zeleniny a ovo- Tab. 11.2 Potenciál zemědělství v západních subtropech Způsob využití Podnebí, reliéf Plodin,, zvířata španělská Meseta, Alžírská vysočina, jihozápadní Austrálie extenzivní obilnářství suché plošiny a pánve pšenice, ječmen, kukuřice Španělské„huertas", střední Kalifornie, jižní a jihozápadní Austrálie, Chilské údolí závlahové zemědělství pobřeží, úpatí hor, pánve vinna réva, ovoce, citrusy, zelenina, bavlna, tabák, cukrová třtina Řecko, střední Itálie dřeviny a smíšené kultury vlhké vysočiny olivy, ovoce, vinná réva, tabák, obilí pohoří Apeniny, Atlas, svahy Chilských And chov dobytka (střídavé pastviny) vlhké hory, suché podhůří kozy, ovce, méně skot a osli (maso, vlna, m!éko) 36/ ce, tzv. „huertas" ve Španělsku, na svazích často terasované. K zavlažovaným kulturám patří v západních subtropech i bavlna, tabák, kukuřice, vinná réva a cukrová třtina. Typickým znakem evropského Středomoří jsou smíšené zemědělské kultury. Jedná se o patrovité uspořádání plodin, které zde zavedli Arabové. Horní patro tvoří olivovníky, citrusy, mandloně a smokvoně, součástí dolního patra jsou vinná réva, zelenina a rostliny poskytující koření a aromatické látky, někdy i obilniny. Navíc kvůli udržení vlhkosti v půdě se na malých pozemcích střídají různé plodiny. 5 - Východní subtropy Na východních okrajích kontinentů mezi obratníky a mírnými šířkami se nacházejí subtropické oblasti s letními srážkami. Mají sice na různých kontinentech podobné klima, ale ne zcela totožné. Některé z těchto regionů jsou po převážnou část roku vlhké, přesto zde však letní srážky výrazně převažují. Patří sem jih Brazílie, severovýchod Argentiny kolem dolního toku řeky Páraná a jejích přítoků, jihovýchod USA včetně poloostrova Florida, východní pobřeží Austrálie či jihovýchodní oblast Afriky. Poněkud odlišná je klimatická situace v oblastech kolem Arabského moře, Bengálskeho zálivu, Jihočínského moře, v regionech Přední a Zadní Indie. Tady dochází k výrazným změnám směru větrů, mořských proudů a atmosférických srážek během roku. Pro tyto regiony jc typické monzunové podnebí (od arabského „mausin" - roční období). Vzhledem k mohutné mase pevniny se asijský kontinent v létě silně prohřívá. Rovníková oblast nízkého tlaku vzduchu se následkem toho posouvá daleko na sever až k 30° severní šířky. Jihovýchodní pasát proniká z jižní polokoule přes rovník k severu, kde se vlivem Coriolisovy síly (uchylující síla zemské rotace) stáčí vpravo a pokračuje jako jihozápadní vítr smčrcm na asijskou pevninu. Vodou silně nasycený mořský vzduch, označovaný jako letní monzun, přináší na poloostrov Přední Indie a do jihovýchodní Asie intenzivní srážky. Ke srážkově nejbohatším územím na Zemi patří ze- I II III IV V VI VII Obr. 11.12 Průtok Mekongu v průběhu roku IX X XI XII jména návětrné svahy hor (Himálaj, indický Západní Ghát). V Čerápuňdží v indickém státu Ásám dosahují průměrné roční srážky 11 430 mm, přičemž zde v letech 1860-1861 bylo naměřeno dokonce 22 987 mm za rok. Rekordní je i maximální měsíční srážka, tj. 9 300 mm za měsíc červenec roku 1861. Souvislé období dešťů začíná již počátkem léta (v červnu) a postupně přechází do bouřkových lijáků, které trvají zpravidla až do září. Na konci léta vznikají nad prohřátými vodami okrajových východoasijských moří tropické cyklony, zde nazývané tajfuny. Bývá jich i několik desítek ročně a vlivem intenzivních dešťů, následných povodní, sesuvů svahů a silného větru mají velký ničivý účinek na lidská sídla i infrastrukturu. Reky s monzunovým odtokovým režimem (obr. 11.12) se během letního monzunu vylévají do údolní nivy a způsobují katastrofální povodně. Do skupiny monzunových řek patří veletoky jižní, jihovýchodní a východní Asie - Indus, Ganga a další indické reky, Brahmaputra, Iravadi, Salwin, Menam, Mekong, Si-ťiang (Xi Jiang), Jang-c'-ťiang (Chang Jiang), Žlutá řeka (Huang He) a rovněž v oblasti mimotro-pických monzunů řeka Amur na Dálném Východě. V zimě se nad regionem vnitřní Asie rozprostírá oblast vysokého tlaku vzduchu, z níž proudí chladnější a suchý Tab. 11.3 Potenciál zemědělství ve východních subtropech Regiony Typická vegetace Plodiny, zvířata východní Asie (Korejsky poloostrov, japonské ostrovy, střední a jižní Čína) borovice, cypřiše, cedry, bambus, rododendron, magnólie, vavřin, kafrovnik, okrasná třešeň (sakura) rýže, čaj, sója, bavlna, cukrová třtina, zelenina, citrusy, morušovník východní Austrálie (Queensland, Nový Jižní Wales) eukalypty, palmy, pabuky, stromové kapradiny cukrová třtina, kukuřice, pšenice, ananas, chov dobytka (ovce, skot) jihovýchodní Afrika nohoplod, liány, více druhů listnatých stromů, stromové kapradiny a pryšce, mangrove, aloe cukrová třtina, tabák, citrusy, sisal, bavlna, čaj, ananas jihovýchod Severní Ameriky a Florida stále zelené duby, buky, ořešáky, jasany, jilmy, cypřiše bažinné, magnólie, cesmína bavlna, kukuřice, tabák, cukrová třtina, rýže, sója, citrusy Jižní Amerika (jižní Gran Chaco, jih a východ Brazilské vysočiny) araukárie, pabuky, nohoplod, brazilská borovice, palmy, kaučukovník, cesmína paraguayská krmivo pro dobytek (hlavné vojtéška), kukuřice, pšenice, chov skotu ii přírodní r k g 1 o n al i z ac e země ßl vzduch od severovýchodu do jižní Asie. Tento zimní monzun přináší jasné a suché počasí, někdy poněkud chladné. V jihovýchodní a východní Asii přináší často zimní monzun kromě chladného a suchého podnebí i prach z rozsáhlé sprašové oblasti na středním toku Žluté řeky. Na Filipínách i v Japonsku může být zimní monzun také bohatý na srážky, protože se stačí nasytit vodou nad Jihočínským mořem. Díky dobrým vláhovým podmínkám se v oblastech východních subtropů vyskytují převážně stále zelené lesy, na jihu Korejského poloostrova a japonských ostrovech Kjú-šú a Šikoku a rovněž v jižní a střední Číně jsou doplněny bujným podrostem rododendronu a magnólií (tab. II.3). Severněji pak přecházejí v lesy opadavé a smíšené. Charakteristickými stromy východní Austrálie jsou blahovičníky (eukalypty), na jihovýchodě USA bahenní borovice a duby. Na jihu Brazílie a v Laplatské nížině Argentiny a Paraguaye převládají vlhké savany, během prosince a března zaplavované při velkých rozlivech rek Páraná, Paraguay a Uruguay 6 - Stepi a pouště mírného pásu Vzhledem k velmi nerovnoměrnému rozdělení vodstva a pevnin na severní a jižní polokouli nelze zejména v zeměpisných šířkách mírného pásu hledat identické přírodní oblasti na obou polokoulích. I když na obou polokoulích převládají vodní plochy nad plochami souše, díky mohutné mase kontinentů Eurasie a Severní Ameriky a pestrému reliéfu se zde vyvinula výrazná kontinentalita klimatu, která ovlivňuje rozmanitost vegetace v různých přírodních oblastech. V kontinentálním podnebí s horkými léty a studenými zimami se v jižní části mírného pásu vyvinuly stepi a pouště. V zimním období se povrch reliéfu výrazně ochlazuje a nad centrální částí Eurasie vzniká mohutná tlaková výše, která brání přílivu vlhkého vzduchu z oceánu. V létě se povrch naopak značně ohřívá a vlhký oceánský vzduch přináší nad pevninu srážky. Současně se však uplatňuje výpar, který v letních měsících převyšuje srážky, a odčerpává tak z půdy vodu potřebnou pro růst vegetace. V pásmu stepí se proto setkáváme se dvěma obdobími vegetačního klidu (v zimě z důvodu nízkých teplot, v létě z důvodu nedostatku vláhy) a dvěma obdobími růstu vegetace (na jaře a na podzim). Hlavním vegetačním obdobím je však jaro, a to vzhledem k tomu, že letní horka odčerpávají z půdního profilu značné množství vody. Letní aridita (suchost) podnebí je tak rozhodujícím faktorem, který podmiňuje utváření vegetace v kontinentálních oblastech mírného geografického pásu. Stepi zaujímají značné rozlohy v centrální Asii, východní Evropě, Severní i Jižní Americe. Pásmo stepí začíná již ve střední Evropě na území Maďarska, kde pusty Bugac a Hor-tobágy představují původní lesostep, která byla díky zemědělskému využívání přetvořena do podoby dnešní druhotné stepi. Pravé stepi sc táhnou od jižní Ukrajiny (dolní Pod-něstři) přes střední a dolní tok řeky Don, střední Povolží, jižně od pohoří Ural a severní část Kazachstánu, jižní pás Sibiře, Zabajkalsko a severní Mongolsko až do severovýchodní Číny. RoČní srážkové úhrny ve stepích se zpravidla pohybují v rozmezí 300-500 mm. Východně od Kaspického jezera a jižně od pásma stepí sc prostírají až k vysokým pohořím centrální a východní Asie polopouŠtní a pouštní krajiny mírného pásu. Z důvodu značné vzdálenosti od oceánů a izolovanosti horskými masivy sem nepronikají vláhonosné větry. Pronikání monzunů od jihu brání horské hradby Himaláje, Karákoramu, Hindukúšc a Tibetské náhorní plošiny Monzunům od Pacifiku stojí v cestě Se-verocínská hornatina a pohoří Velký Chingan. Na rozdíl od pouští ve vnějších tropech a subtropech je pro tyto pouště charakteristická velmi chladná zima s teplotami až -40 °C. Roční srážky nepřesahují 300 mm, přičemž v pouštních oblastech jsou nižší než 100 mm. Na území Severní Ameriky jsou stepi označovány jako prérie. Táhnou se za řekou Mississippi až k podhůří Skalnatých hor, zejména ve střední části povodí Missouri a jejích přítoků a na středním toku reky Arkansas. Jejich rozšíření souvisí s postupným ubýváním srážek od Atlantského oceánu směrem na západ, přičemž jejich vymezení přibližně koresponduje s ročními srážkovými úhrny pod 500 mm na východě a 300 mm na západě. V mezihorských kotlinách Skalnatých hor (v češtině někdy též Skalistých) a v oblasti Velké pánve (mezi Skalnatými horami a pohořím Sierra Nevada) přecházejí prérie do polopouští a pouští. Stepi v Jižní Americe (též mimotropické savany) maji poněkud mírnější klima a jsou vlhčí (800—1 000 mm ročních srážek) než v Severní Americe nebo v Asii. Laplatská nížina umožňuje pronikání vlhkých jihovýchodních pasátů z Atlantského oceánu daleko do vnitrozemí. V zimě se tu zpravidla nevyskytují mrazy. Argentinské stepi, označované jako pampy, se prostírají západně od dolního toku řeky Páraná a zálivu La Plata až do vnitrozemí, kde už sušší pampy přecházejí v polopouštč v podhůří And. Na jihu zasahují od La Platy až k řece Colorado. Vyskytují se i v jižní Brazílii, kde se táhnou od pobřeží Atlantiku až po řeku Páraná. Pravidelné střídání vlhkých a suchých období i celkově nízké roční úhrny srážek neumožňují růst stromů. Vegetační kryt je tvořen převážně víceletými travami a cibulovitými bylinami. Podstatná část biomasy je soustředěna do bohatých kořenových systémů, které umožňují překonat období sucha. Hlavním vegetačním obdobím je jaro, kdy dochází k dynamickému růstu rostlin. Ve vlhkých oblastech severoamerických stepí dosahují travní porosty vousatky až dvoumetrového vzrůstu, v asijských a evropských stepích jsou nejvíce zastoupeny kostřavy a kavyly dorůstající až půl metru. V polopouštích a pouštích Střední Asie je častá slanomilná vegetace (slano-býl, pelyněk, ostřice), v pouštích a polopouštích Severní Ameriky převládají kaktusy a opuncie. 38/ II PŘÍRODNÍ REGIONALIZACE ZEMĚ /39 Typickým půdním typem stepí jsou černozeme, nejúrod-nější půdy na Zemi. Bujné porosty trav a specifický režim půdní vláhy umožnily vznik hlubokého humusového horizontu. Vlivem pravidelného střídání vlhkých a suchých období se mční směr pohybu vody v půdě. Ve srážkovém období jsou produkty rozkladu organické hmoty dopravovány sestupně do hlubších částí půdního profilu. V období sucha a vysokých teplot, kdy se uplatňuje výpar, převládá vzlínání vody z hlubších půdních horizontů směrem k povrchu půdy. Živiny a soli jsou tak vynášeny k povrchu. V polopouštích a pouštích na jihu mírného pásu převládá vzestupný pohyb vody v půdě. Zatímco voda se na povrchu vypaří, soli se hromadí v povrchovém horizontu. Vysoká aridita podnebí, kde převládá výpar nad srážkami, způsobuje vznik zasolených a šedých půd. Říční síť není v pásmu stepí a polopouští příliš hustá. Řeky jsou charakteristické velkou rozkolísaností průtoků, přičemž většina vody odteče při jarním tání sněhu a následných dešťových srážkách na počátku léta. Řada řek centrální Asie zásobovaných tavnou vodou z ledovců a sněhu vysokých pohoří končí v bezodtokých pánvích nebo slaných močálech a jezerech (např. v Tarimské pánvi západní Číny, Aralském jezeru, jezeru BalchaŠ a dalších). Tyto řeky, které mají na horních tocích glaciální nebo sněhový horský režim a vysokou vodnost, ztrácejí v podhorských oblastech vodu a mizí v bezodtokých pánvích. Bývají také označovány jako jinde zrozené či alochtonní. Hlavními zástupci stepní fauny jsou hlodavci. V eurasij ských stepích žije sysel, křeček, zajíc, krtek, kočka stepn: (manul), rys karakal, orel stepní, sup, jeřáb nebo bažant Zástupci býloŽravců jsou sajga tatarská a osel kulan, v mi nulosti tu žil i kůň Převalského, kterýje postupně znovu na vracen do přírody. V amerických prériích žila dříve početná stáda bizonů, kromě nich tu najdeme například vidlorohy americké, kojoty, psouny, tetřívky či sovy. V jihoamerických pampách žije mara stepní, zajíc pampový, jelínek pudu, velký nelétavý pták nandu pampový a zástupce velbloudovi-tých lama guanako. Oblasti stepí a druhotných stepí mají mimořádný význam ve světovém zemědělství. Rozoráním se proměnily v nejvýznamnější světové obilnice, kde se pěstuje zejména pšenice a kukuřice. To platí o stepním pásu jihovýchodní Evropy včetně druhotných evropských stepí, prérie Severní Ameriky i jihoamerické pampy. Ve stepních oblastech světa i sušších polopouštích je rozšířeno závlahové zemědělství, které tu má dlouhou tradici. 7 - Pásmo listnatých a smíšených lesů Toto přírodní pásmo nabízelo Člověku odedávna příjemné klima se čtyřmi ročními obdobími, dostatečné množství vody a kvalitní půdu vhodnou k obdělávání. V pásmu list- natých a smíšených lesů vznikly vyspělé státy světa, které postupně přetvořily původní přírodní ekosystémy do podoby dnešní kulturní krajiny Listnaté a smíšené lesy jsou hojně rozšířeny ve východní polovině USA, v oblastech západní, střední i východní Evropy a značnou plochu pokrývají rovněž na východě Asie (na území severovýchodní Číny, Korejského poloostrova a na jihu ruského Dálného východu. Na jižní polokouli zaujímají menší plochy na jihu Chile, v jihovýchodní Austrálii a na Novem Zélandu. Toto pásmo lesů se nachází v oblastech oceánického a přechodného podnebí s rovnoměrným rozložením srážek během roku. Listnaté lesy potřebují pro svůj růst vegetační období v trvání 4-6 měsíců a méně chladnou zimu. Od počátku osídlování tohoto přírodního pásma byly lesní porosty přeměňovány na zemědělskou půdu. V místech kde listnaté lesy zůstaly, byly stromy postupně nahrazovány rychle rostoucími smrkem a borovicí, které se lépe hodily pro hospodářské využití. Postupně tak vznikala kulturní krajina tvořená mozaikou polí, luk, lidských sídel a uměle vysazených kulturních lesů. Původní listnaté a smíšené lesy se v Evropě zachovaly jen na malých plochách, které jsou často chráněny. Jen na západních pobřežích kontinentů s vlhkým a mírným oceánským podnebím zůstaly ještě zachovány trvale zelené listnaté lesy, jejichž menší areály se dochovaly v Tasmánii, na Novém Zélandu a na jihu Chile. V západní Evropě jsou na jejich původních plochách trvale zelené louky. Dále do nitra kontinentu, díky ubývajícím srážkám a rostoucí konti-nentalitě klimatu, přecházejí stále zelené listnaté lesy v opadavé listnaté lesy a dále od more ve smíšené lesy. Druhové zastoupení je však u evropských lesu podstatně chudší než v Severní Americe a ve východní Asii. Pásmo listnatých lesů v Evropě bylo ovlivněno kontinentálním zalednčním, při němž vyhynuly některé teplomilné druhy dřevin. Ledovec postupoval k jihu a před ním ustupovala rovněž teplomilná vegetace. Narazila však na rovnoběžková pohoří (Alpy, Sudetská soustava, Karpaty), která nemohla překonat. Jinak tomu bylo v oblasti dnešní Severní Ameriky a východní Asie, kde pásemná pohoří protažená v severojižním směru (Appalačské pohoří, Si-chote Aliň, Velký Chingan) takovému ústupu nebránila. Po skončení poslední doby ledové tam poté listnaté lesy obsadily svá původní stanoviště. Ve východoasijských lesích se vyskytuji druhy, které v Evropě nacházíme jen v parcích a přírodních rezervacích (jinan, magnólie), v severoamerických lesích jsou kromě převládajících buků ajavorů zastoupeny rovněž druhy v Evropě jíž vyhynulé, např. liliovník, šácholan, ambroň, ořechovce (hikora, pekan). V oceánském a přechodném podnebí západní a střední Evropy dominují buky, směrem k severu se objevují i jehličnaté stromy, hlavně smrky a jedle. Směrem do nitra kontinentu se vzhledem k rostoucí kontinentalite klimatu uplatňují dubové lesy, které lépe odolávají většímu kolísání teplot a častějším obdobím sucha. V jižní části Západosibiřské nížiny jsou již dubové lesy prostoupeny habry a lipami a směrem k severu a východu přecházejí v jehličnatou tajgu. Přirozeným vegetačním krytem říčních údolí jsou lužní lesy. Vyskytují se v občasně zaplavovaných říčních nivách na Štěrkopískových a písčitých sedimentech, kde je hladina podzemní vody blízko povrchu. V lužních lesích, které jsou silně ovlivněny proudem řek a voda zde stojí po delší dobu, převládají rychle rostoucí dřeviny, vrby a topoly. Vzhledem k měkkému dřevu bývají označovány jako měkké luhy. Naopak tvrdé luhy jsou takovým typem luzního lesa, kde převládají stromy s tvrdým dřevem, hlavně dub letní, jasany a jilmy. Jsou jen občasně zaplavované a voda zde stojí kratší dobu. Lužní lesy dnes pokrývají daleko menší plochu než v minulosti. Postupně totiž ustoupily vlivem zemědělského využívání říčních niv a následkem regulací vodních toků včetně zatopení při stavbách přehradních nádrží. V mírném humidriím klimatickém pásmu se pod listnatými a smíšenými lesy vyskytují kambizemě (původně hnédé lesní půdy). Bohatý bylinný podrost a každoroční opad listů jim dodávají dostatečné množství organického materiálu pro tvorbu humusu. Kambizemě se u nás vyskytují v pahorkatinách a vrchovinách, jsou poměrně úrodné a hojně zemědělsky využívané. Druhové složení fauny v prostředí listnatých a smíšených lesů není vzhledem k roztříštěnosti jejich areálů v celém světe jednotné. V Evropě byl největším zástupcem zvířeny zubr, dnes se vyskytující jen na polsko-bčloruskcm pomezí v přírodní rezervaci. Běžnými zástupci zvířat jsou jeleni, srnci, divoká prasata, zajíci, jezevci, lišky, kuny a řada druhů ptáků. Ve východní Asii žijí v listnatých a smíšených lesích také velké Šelmy, tygr sibiřský, leopard skvrnitý, medvědi, vlci a rosomáci a také divoká prasata. 8 - Pásmo jehličnatých lesů (tajga) dochází k velkým výkyvům teplot převládají modříny, které současně tvoří nejsevernější hranici lesa. Podmínkou rozšíření jehličnatých lesů je dostatek vody a trvání vegetačního období v délce 1-4 měsíce. Severní ohraničení tohoto přírodního pásma je dáno zkrácením vegetačního období pod jeden měsíc, kdy postupně přechází v lesotundru a severněji v tundru polárního pásu. Jižní ohraničení tajgy je závislé na velikosti srážek. V regionech, kde se vegetační období prodlužuje přes čtyři měsíce, přechází při dostatku srážek tajga ve smíšené a listnaté lesy. Ve Střední Asii, kde je srážek nedostatek (pod 300 mm ročně), přechází jehličnaté lesy přímo do stepí. Vymezení tajgy je tedy především klimatické. Celoročně je podnebí humidní, kdy srážky převládají nad výparem. Léto je krátké a poměrně teplé, zimy bývají dlouhé a velmi chladné. Na severovýchodě Sibiře klesají v zimě teploty hluboko pod bod mrazu, přičemž se jedná o nejchladnější oblast celé severní polokoule. Extrémně kontinentální klima se projevuje i nejnižšími dosaženými zimními teplotami. £a nejchladnější obydlené místo na světě a pól chladu bývá označována vesnice Ojmjakon na řece Indigirka, kde byla 26. ledna 1926 naměřena teplota -71,2 °C. Roční kolísání teplot tu může přesáhnout i 100 °C. Sněhová pokrývka trvá v tajze od šesti do osmi měsíců. Zatímco na západě Eurasie - ve Skan dinávii, na severu Ruské tabule či v západní Sibiři - bývá v zimě až jeden metr sněhu, na území centrální a východn Sibiře dosahuje sněhová pokrývka jen 30-50 cm. To sou visí s kontinentálním klimatem těchto regionů, charakteri zovaným úbytkem srážek. Severními oblastmi pásma tajgy probíhá hranice dlouhodobě zmrzlé půdy (permafrost, rusky „večnaja merzlota"). Na území centrální Sibiře (přibližně na východ od toku Jeniseje) klesá tato hranice daleko na jih až k 50° severní zeměpisné šířky, tedy až na území mongolských stepí. Permafrost se většinou vyskytuje v oblastech, kde klesá průměrná roční teplota pod bod mrazu. V let- Toto pásmo patří k nej zachovalejším přírodním ekosystémům Země. Díky drsným klimatickým poměrům s dlouhými a chladnými zimami a omezeným možnostem pro zemědělství pronikal Člověk do rozlehlých jehličnatých lesů Sibiře a Kanadyjen pozvolna. Souvislé pásmo jehličnatých lesů se táhne od atlantského pobřeží Skandinávského poloostrova přes severní Část Ruské tabule (evropského Ruska), západní i východní Sibiře až ke břehům Tichého oceánu. Od tichomorských břehů Aljašky pak pokračuje přes severní oblasti Kanady až k pobřeží Hudsonova zálivu na poloostrov Labrador na pobřeží Atlantského oceánu. Celková délka tohoto pásma je kolem 10 tisíc kilometrů. Na Sibiři, kde dosahuje jehličnatý les největší rozlohy, dostal název tajga, kterýje používán v mnoha jazycích. Celkem zaujímá tajga asi 17 % plochy souše. Z hlediska druhového složení dominují ve vlhkém prostředí smrky, na sušších místech převažují spíše borovice. V regionu východní Sibiře, kde 70 60 50 40 1 30 20 10 0 1 A prur ěrny r; ni pru ok I II II IV V VI VII VIII IX X XI sil Obr, 11.11 Průtok Leny v průběhu roku Poznámka: nížinné řeky v pásmu lesa v Asii a Kanadě maji nejvíce rozkolísaný průtok 40/ II PŘÍRODNÍ RF.GIONALIZACE ZEMĚ /41 ním období na povrchu permafrost do určité hloubky taje. Hloubka tání (tzv. činná vrstva) sc v době oteplování klimatu posouvá stále hlouběji, což přináší řadu problémů pro stavby i komunikace. Při degradaci permafrostu sc z půdy rovněž uvolňuje čpavek, který sc v něm nachází v podobě zmrzlého mctylhydrátu. Jedná sc o další skleníkový plyn, který přispívá k oteplování klimatu. V prostředí jehličnatých lesů se vytvořily podzolové půdy. Díky dostatečnému zavlažení a rozkladu spadaného jehličí v nich vzniká tenký a kyselý humusový horizont. Po vsaku srážkové vody dochází k jejímu okysclcní a vymývání sloučenin železa. Ty sc hromadí hlouběji (zpravidla v hloubce 40-60 cm), přičemž často vytvářejí nepropustnou vrstvu pro další infiltraci vody či pronikání kořenů do větších hloubek. Tato železitá krusta může být spolu s permafrostem příčinou zamokrení území a vzniku močálů. Doprava je v pásmu tajgy zatím poměrně řídká. Větší komunikace vznikly spíše na jejím jižním okraji. Omezené je také využití řek pro říční plavbu, která probíhá jen ve třech až čtyřech letních měsících. Větší dopravní využití se předpokládá v souvislosti s otevíráním nových ložisek nerostných surovin a budoucím napojením komunikací na severskou námořní dopravu. Tento možný vývoj souvisí s velmi rychlým oteplováním Arktidy, kdy nárůsty teplot oproti stabilnímu období 1950-1980 představuje dnes na pobřeží Severního ledového oceánu až 3 DC. Jeho okrajová moře jsou v letním období zcela bez ledu a umožňují bezpečnou plavbu pro nákladní lodě. 9 - Subpolární a polární oblast V subpolárních pásech širokých od 500 do 1 500 km se prolínají vlastnosti obou sousedních geografických pásů, mírného a polárního. Jižní hranice subarktického pásu severní polokoule je identická s hranicí lesotundry a tajgy. Subark- tida je charakteristická nízkými zimními teplotami, které klesají i pod -50 °C. NejnižŠí teploty byly naměřeny v Ojm-jakonu na severovýchodě Sibiře (-71,2 °C) a ve vesnici Snag na Aljašce (-63 °C). V létě se sem dostává teplejší vzduch z mírného pásu. Roční srážkové úhrny se v tomto pásu pohybují v rozmezí 300-400 mm. Celý subarktický pás je pokryt na souší dlouhodobě zmrzlou půdou (permafrostem), který v létě taje do hloubek 1-5 metrů. Tato tzv. činná vrstva se v poslední době, kdy se oteplování klimatu projevuje nejvýrazněji právě v Arktidě, neustále prohlubuje. Suban-tarktický pás na jižní polokouli se prostírá severně od jižního polárního kruhu a s výjimkou několika menších ostrovních skupin zahrnuje pouze vodní plochy Antarktického (Jižního) oceánu. Pro polární oblasti jsou typické nízké teploty vzduchu i vody, rozsáhlé zalednění souše, trvale Í periodicky zamrzlá vodní hladina oceánů. Většina živočichů je vázána na vodní prostředí oceánů, vegetace je velmi chudá nebo zcela chybí. Život velmi řídké populace je ovlivněn střídáním polárního dne a polární noci. Severní polární oblast, označovaná jako Arktida, je na jihu (hranice sc subarktickou oblastí) vymezena izotermou 10 °C v ncjtcplcjším měsíci, kterým jc července. Naopak střední teplota ncjchladnějšího měsíce (leden) nepřesahuje 0 °C. Plocha Arktidy jc asi 26,5 mil. km2. Z toho Severní ledový oceán se svými okrajovými moři zaujímá asi 70 % a zbytek připadá na ostrov Grónsko a severní okraje Eurasie a Severní Ameriky. Severní geografický pól se nachází v centrální části Severního ledového oceánu, na dně oceánské pánve s hloubkou kolem 4 200 m. Teploty se na severním pólu pohybují v lednu v rozmezí od přibližně -43 °C do -26 °C), v létě vystupují na úroveň bodu mrazu. Oblast kolem severního pólu, tzv. Arktická (Centrální) pánev s rozlohou kolem 5 mil. km-, bývá tradičně označována jako „Země věčného ledu". Ještě před dvaceti lety byla pokryta 3-4 metry mocnou vrstvou víceletého ledu „packeis". Jeho plocha sc však Obr. 11.14 Hlavní zoogeografické oblasti Země v periodě oteplování klimatu neustále zmenšuje, přičemž víceletý led jc nahrazován ledem dvouletým či jednoletým. Oproti období stabilního klimatu (1950-1980) se ledová pokrývka Severního ledového oceánu pravidelně na konci léta zmenšuje asi na dvě pětiny jeho rozlohy. Srážky jsou v Arktidě velmi nízké. V centrální oblasti jsou pouze sněhové a dosahují ročního úhrnu v rozsahu 100-150 mm, v okrajových regionech v rozsahu 200-250 mm. Na pevnině Arktické oblasti ústí do Severního ledového oceánu několik velkých řek (Ob, Jenisej, Lena - obr. 11.13, Mackenzie). Nejméně osm měsíců v roce jsou jejich dolní toky zamrzlé a pro vodní dopravu sc nedají využívat. Ncj-větší průtoky mají v době tání sněhu, kdy v časném létě (v červnu) přichází povodeň z horních a středních částí povodí, která láme led a často nakupenými krami ucpává říční koryta. Všechny tyto veletoky mají sněhový nížinný režim s velkou rozkolísaností průtoků. Vegetace je v arktickém pásu velmi řídká, a pokud se vůbec vyskytuje, má nízký vzrůst. V arktických mrazových pouštích rostou jen mechy a lišejníky, v jižnější tundřejsou zastoupeny i některé druhy kvetoucích rostlin. Z živočichů žijících na souši se v létě nejdále na sever dostávají lední medvědi a polární lišky, v zimě sc obyvatelé tundry stěhují na jih do pásu tajgy. V létě je tundra bohatá zejména na ptactvo a množství hmyzu (komáři). Z mořských živočichů jsou četní zejména tuleni a mroži. Jižní polární oblast, antarktická, má rozlohu asi 52 mil. km2. Prostírá se od jižního geografického pólu v Antarktidě až po zónu jižní konvergence, které leží kolem 55° jižní zeměpisné šířky a je současně hranicí Jižního (Antarktického) oceánu. V centrální části Antarktické oblasti leží kontinent Antarktida, která jc přibližně z 95 % pokryta kontinentálním ledovcem. Antarktický ledovec má rozlohu 13,9 mil. km2, ob- sahuje asi 90 % veškeré ledovcové hmoty na pevnině Země a dosahuje mocnosti přes 4 tis. metrů. Na povrchu ledovce leží i jižní geografický pól v nadmořské výšce 2 835 m. Podnebí Antarktidy jc velmi chladné a suché. Ve střední Části se po většinu roku udržuje oblast vysokého tlaku vzduchu. Cyklonální činnost se silnými větry se uplatňuje na pobřeží. Střední roční teplota se pohybuje v centru Antarktidy kolem -56 CC (v létě -36 °C, v zimě -72 °C). Poblíže ruské polární stanice Vostok byla naměřena i dosud nejnižší zjištěná teplota na Zemi -89 °C. Zatímco uprostřed kontinentu spadne jen několik milimetrů sněhových srážek za rok, na pobřeží kolem 600-700 mm a na hladině okrajových moří v rozsahu 1 000-2 000 mm zpravidla dešťových srážek. Půdy nejsou vzhledem k trvale zmrzlému povrchu vyvinuty. Zástupci vegetace jsou lišejníky a mechy, na Antarktic-kém poloostrově a některých ostrovech se vyskytuje několik druhů kvetoucích rostlin. Stromy a keře se zde nevyskytují. Faunu zastupují druhy vázané na mořské prostředí. Jedná sc o různé druhy velryb, tulené, lachtany, delfíny, z ptáků jsou typičtí tučňáci, chaluhy, albatrosi, rackové, bouřňáci. Moře rovněž oplývá bohatstvím měkkýšů, korýšů a ryb. Hlavní zoogeografické oblasti Země Živočíšstvo Země se vyvíjelo podobně jako její rostlinstvo a v úzké závislosti na něm. Pokud porovnáme faunu souše a oceánů, můžeme konstatovat značné rozdíly v druhové diverzitě (počtu druhů) i abundanci (početnosti jedinců). Kolem 75 % druhů živočichů žije na souši, v oceánech jsou však jednotlivé druhy podstatné hojnější. Na rozdíl od rostlin nejsou živočišná pásma či výškové stupně (areály výskytu) tak zřetelné (výrazně oddělené) jako u rostlin, a to Obr. 11.15 Hypsografická křivka zemského povrchu Poznámka: na vodorovných osách jsou plochy jednotlivých výškových a hloubkových stupňů (v mií. kmJ dole nebo v % povrchu Země nahoře). 20 oceánské pánve pevninské úpatí pevninský práh svetový Oťeán >■ I i 875 m - střední výíka pevniny mziny a pahorkatiny 90 100% vysočiny vzhledem k jejich pohyblivosti a často sezónnímu stěhová ní. Při popisu areálů rozšíření živočichů na Zemi se vydělu jí tzv. zoogeograjkké oblasti, v nichž se současně zobrazuji i zákonitosti vývoje světové fauny (obr. 11.14). Nejbohatší živočíšstvo je na území jihovýchodní Asie (oblast indoma lajská) a Jižní Ameriky, nejchudší v oblasti tundry v Eurasi a Severní Americe. Zcela jedinečná fauna s vysokým zastou pením původních druhů se vyskytuje v australské zoogeo grafické oblasti díky dlouhodobému izolovanému vývoji Ve většině zoogeografických oblastí však již zvířena nemá původní druhové složení. 11.3 VERTIKÁLNÍ DIFERENCIACE ZEMĚ Vertikální diferenciace (členitost) zemského povrchu lze nejlépe vyjádřit pomocí hypsografické křivky, která znázor- ňuje zastoupení hloubkových a výškových stupňů na povrchu Země (obr. 11.15). Asi 25 % plochy souše zaujímají nížiny (do 200 m n. m.), v rozmezí výšek 200-1 000 m n. m. leží 46,2 % plochy, ve středohorské oblasti v rozmezí 1 000-2 000 m n. m. se nachází 15,2 % a na velehory nad 2 000 m n. m. připadá 13,2 % z celkové rozlohy souše. Střední nadmořská výška pevniny je 875 m. Nejvyšší hodnotu má v Antarktidě (zaledněný povrch kontinentu 2 020 m), následuje Asie s 960 m n. m. a střední nadmořská výška Evropy činí 340 m n. m. Výrazně vyšší je rozmezí hloubek ve světovém oceánu. Střední hloubka oceánu (3 790 m) přesahuje více než čtyřikrát střední výšku pevniny. Pobřežní vody šelfových moří (do hloubky 200 m) zaujímají kolem 7,5 %, hloubkový stupeň 0,2-3 km asi 17,3 %. Dominantní zastoupení mají hloubky v rozmezí 3-6 km, kde leží 73,8 % oceánského dna. Pouze 0,15 % plochy oceánského dna leží v hloubce pod 7 km. 1/ Evropský makroregion 1.1 HLAVNI ZNAKY Tab. 1.1 Základní data o Evropském makroregionu (2016) Rozloha Obyvatelstvo Hustota zalidněni HDP H DP na obyvatele Střednídélka Gramotnost života mil. kmJ % mil. % obyv./ km' bil. USD % tis. USD % roky M/Ž 5,1 3,7 541 7,3 106 19,4 25,6 38 100 78/83 Zdroj: CIA 2016, United Naticris 2016, World BanU016 ■ Evropa náleží podle plochy k třem nejmenším makroregio-nům - pouze na 4 % rozlohy světové souše (5,1 mil. km2), vyšší jc relativní podíl obyvatel - 7,3 % (540 mil. obyvatel v roce 2016), má však nejvyšší ekonomický potenciál (25 % HDP z celosvětové produkce). ® Výhodná geografická poloha zaručuje efektivní kontakty s ostatním světem. ■ Prvořadá role moře při propojení jednotlivých Částí Evropy a spojení se světem; polovina makroregionu leží na poloostrovech a ostrovech; velká horizontální členitost (délka pobřežní linie jc srovnatelná s několikanásobně rozsáhlejší Afrikou). ■ Relativně bohaté přírodní zdroje - agrokfimatické a hyď rologické - vhodné pro zemědělské aktivity a rozvoj sí-del; nyní již poměrně vyčerpané surovinové zdroje stály při rozvoji řady průmyslových oblastí (střední Anglie č Porúři); vysoká míra ovlivnění přírodního prostředí člo věkem. ■ Ohnisko lidského pokroku - místo vzniku průmyslové a de mografické revoluce (Anglie, Nizozemsko a Francie) b Jádro západní (technické) civilizace současného světa -proces, který se vyznačuje šíření inovací z Evropy do ostatních částí světa; kulturní vlivy (jazyk, náboženství), ekonomické a politické vlivy (organizace státu, justice); prvořadá role Evropy až do poloviny 20. století. ■ Velký ekonomický potenciál - po Angloamerickém makroregionu nejvyšší HDP na obyvatele (tři a půl krát více než je svetový průměr), dominance terciérního ekonomického sektoru; vysoká produktivita práce. ■ Kvalitativně příznivé demografické charakteristiky -nízká mortalita a kojenecká úmrtnost (10 %c), nejvyšU střední délka života mezi makroregiony; završen urbanizační proces. Vysoká životní úroveň obyvatelstva - vysoká míra vzděl; nosti, kvalifikovaná pracovní síla, vysoká míra demokracie a tolerance. Problémem se v posledních letech stala mimořádně vysoká imigrace uprchlíků z válkou postižených oblastí (Sý rie, Afghánistán, Libye aj.) a také ekonomická migrace obyvatel Afriky a Blízkého východu za kvalitnějším ži votem a sociálními dávkami vyspělých evropských států Kvalitní a hustá komunikační sít'(relativně krátké dopravní vzdálenosti) - pozitivně ovlivňuje ekonomický vývoj, zahraniční obchod a cestovní ruch (50 % zisku ze světového cestovního ruchu). Evropská unie - makroregion, kde dosáhla integrace států nejvyššího stupně. 1.2 VYMEZENI A PRÍRODNÍ POMERY Evropa je jedním z nejmenších makroregionu, rozprostírajícím se na plose 5,1 mil. km2. Na jeho území se nachází 41 států a závislé území Gibraltar; součástí makroregionu jsou i ostrovy v Atlantském oceáně - portugalské Azory s Madeirou a španělské Kanárské ostrovy. Na východě sousedí s Ruským makroregionem a na jihovýchodě má krátkou hranici s „evropským" Tureckem, náležejícím do Islámského makroregionu (jihozápadní Asie a severní Afrika). Počtem obyvatel (541 mil. v roce 2015) se řadí k průměrným makrore-gionům a hustotou zalidnění (106 obyvatel na km2) naopak na 3. místo. Obdobně jako u Angloamerického makroregionu výrazně kontrastuje počet obyvatel (7,3 % světové populace) s ekonomickou produkcí (1. místo mezi makroregiony). Vynikají rovněž sociální a demografické indikátory - téměř 100% gramotnost, velmi vysoká střední délka života -