Ke komu mluví vypravěč? Jestli to teda chcete vážně poslouchat, tak byste asi ze všeho nejdřív chtěli vědět, kde jsem se narodil a jaký jsem měl dětství a co dělali moje rodiče, než mě měli, a podobný kecy á la David Copperfield, ale jestli chcete co vědět, mně se do toho nechce. (J. D. Salinger, Kdo chytá v žitě, 1951)1 // you really want to hear about it, the first thing you' II probably want to know is where 1 was born, and what my lousy childhood was like, and how my parents were occupied and all before they had me, and all that David Copperfield kind of crap, but I don't feel like going into it, if you want to know the truth. (J. D. Salinger, The Catcher in the Rye, 1951)2 Málokdo z nás, kdo začínáme číst Salingerův román, se necítí být osloven bezprostředností vyprávějícího hrdiny. Zdá se, že naši situaci poměrně přesně vystihují slova Davida Goldknopfa, který konstatuje na okraj podobných jevů: Kdosi uvnitř románu mluví ke komusi mimo román. To mi připadá jako pozoruhodná, skoro šokující záležitost.3 Začteme-li se do Salingerovy knížky, brzy zjistíme, že vypravěč má v úmyslu vylíčit jistou část svých dosavadních zážitků, zjistíme, že se jmenuje Holden Caulfield, byl vyhozen ze střední školy, cítil se osamělý atd.: dozvíme se, kdo se skrývá za promlouvajícím já. Ke komu se však vypravěč obrací? V původním anglickém znění nabízí zájmeno "you" dvojí možnost interpretace; český překlad (L. a R. Pellarovi, 1960) se přiklání k plurálové formě "vy". Kdo se však za tímto "vy" skrývá? Až do konce románu totiž oslovení zůstává v "neutrální" zájmenné podobě." Neurčitost "vy" je však jen zdánlivá: zaprvé z jazykového vyjádření usoudíme, že jsou jím osloveni Holdenovi posluchači {jestli to teda chcete vážně poslouchat, tak byste asi měli vědět...). Zadruhé o nich vypravěč lecos vypovídá formulováním nároků, jež u nich předpokládá. Skepticky si ověřuje jejich ochotu věnovat pozornost příběhu, domnívá se, že budou vyžadovat solidní, pokud možno úplnou informaci, tj. poznat jeho dosavadní curricu- 5 lum vitae, a to po vzoru populární románové postavy, modelu, k němuž vypravěč vzápětí zaujímá ironické, odmítavé stanovisko. Očekává tedy od svých posluchačů jistou (či spíše "nejistou") míru zájmu, znalost Dickensova románu či aspoň povědomí o způsobu podání jímavého osudu románového hrdiny Davida Copperfielda. "Vy" je tedy vyznačeno určitými zájmy či sklony, jistým druhem sečtělosti a vkusu. Promlouvající hrdina uvádí svou situaci do vztahu s hrdinou literárním: ale proč? Proč by měl zrovna vyprávět svůj příběh podle literárního vzoru? Proč by měla jeho posluchače napadnout právě paralela s dojemným příběhem románové postavy? Bezprostřednost vyprávění pro "posluchače" se náhle kříží s literární konvencí známou "čtenáři". Kdo je tedy osloven? Posluchači, fyzicky přítomní Holdenovu vyprávění, nebo "čtenáři Dickense"? Nebo my, kdo právě knihu čteme? Platí Goldknopfovo "šokující" zjištění? Nastává vskutku ona specifická komunikační situace - totiž situace, kdy vyprávějící hrdina literárního příběhu oslovuje "z nitra románu" někoho ze skutečného světa, čtenáře? Avšak otázka zní: oslovuje ho oprawiu? A jestliže ne, koho vlastně oslovuje? Citát z Goldknopfa použil už Franz Stanzel ve 4. kapitole Teorie vyprávění (Praha 1988), v níž je jako jedna z kategorií vyprávěcí situace rozlišena identičnost, respektive neidentičnost existenciálních oblastí vypravěče a postav. Pro naše tázání je však důležitý evidentní fakt neidentičnosti dvou existenciálních oblastí, jež jsou konfrontovány v průběhu recepce literárního textu: stvořeného světa literárního díla, a reálného světa, v němž přebývá čtenář, recipient textu. Stejně jako je každé literární dílo určitým modelem světa, ztvárněným uměleckými prostředky textu, může být zase jen v textu a textem "modelována" i komunikace tohoto světa (stvořeného, zkonstruovaného, fiktivního) se světem reálným. Stejně jako je literární postava jistým "modelem" člověka ve světě, je kategorie vypravěče modelováním mluvčího, který zákonitě vyvolává svůj komplementární komunikační protějšek: adresáta. Adresáta představujícího určitý "model" čtenáře, recipienta literárního textu. Přitom tento model nemusí mít nic společného se "vzorem" či "ideálem" -stejně jako literární postava nepředstavuje "ideál člověka", nýbrž jeho určitý typ, v různé míře individualizovaný. Postava jako model člověka však musí být vybavena jakýmsi minimem existenčních příznaků, aby mohla jako určitý subjekt zabydlit fiktivní svět. Adresát, jak jej můžeme pozorovat v úvodní ukázce, 'bydlí" pouze v "prostoru vyprávění", nikoli v prostoru vyprávěném. To znamená, že pro daný účel nemusí nutně nabývat povahy celistvého subjektu, může být vyznačen jen jistým minimem příznaků - komunikačních schopností. Právě "prostor vyprávění" a kategorie adresáta představují jakýsi most,5 který umožňuje, že kdosi uvnitř románu mluví ke komusi mimo román. Aniž bychom tuto záležitost museli považovat za šokující, protože komunikace se tak jako tak odehrává "uvnitř románu"... Z hlediska teorie komunikace nahlížíme literární text jako specifický druh komunikátu; z jeho sdělné podstaty pak nevyhnutelně vyplývá vedle určitých stop, znaků přítomnosti podavateie i přítomnost subjektu, jemuž je sdělení určeno: adresáta. Záměrně používám relativně neutrálního pojmu podávate!, neboť obecný pojem teorie komunikace autor vyznačuje v kontextu Uterárněvědném už velmi specifickou kategorii "podavateie", a to kategorii označující subjekt mimo literární text, psychofyzickou osobu tvůrce díla6; současně pod něj lze zahrnout stylizaci vypravěče jako "mluvčího" i "pisatele". Stejně záměrně používám termínu adresát, který poskytuje možnost rozlišení toho, ke komu je text - ať už "jmenovitě", nebo skrytě nasměrován - adresáta, a toho, kdo jej skutečně přijímá, dekóduje: recipienta (pojmu "čtenář" se snažím vyhýbat, protože se může lépe uplatnit jako specifikace pojmu adresát: srov. "čtenáře Dickense" v úvodní ukázce). Někteří autoři název adresát odmítají jako příliš obecný, jako pojem přejatý mechanicky ze žargonu teorie komunikace, W. Daniel Wilson se o něm s despektem vyjadřuje jako o termínu odkazujícím nejspíše ke čtenáři dopisní obálky7. Přitom právě tento aspekt považuji za nezanedbatelný: nadepisujeme-li dopisní obálku, víme přesně, komu je naše sdělení v ní obsažené určeno: víme, koho oslovujeme a kam míříme. Metafora adresáta dopisní obálky tedy velmi dobře vyjadřuje moment zaměřenosti i záměrnosti. Míním tím předpoidad, že autor literárního díla "ví, pro koho píše", a současně pro tohoto určitého "někoho" píše s jistým záměrem. Neznamená to samozřejmě, že by si spisovatel představoval reálnou osobu, jež bude jeho text číst, nýbrž že v textu a "textem" vytváří na základě jistého souboru příznaků "model" svého adresáta. S tímto pojmem pracuje v díle Lector in fabula (Miláno 1979) Umberto Eco, ve zkratce jej, z hlediska teoretického i konkrétně autorského, názorně objasňuje v eseji Poznámky ke Jménu růže: 6 7 Muže se stát, že autor má při čtení na mysli určité čtenářstvo empirické, jak to dělávali zakladatelé moderního románu Richardson, Fielding nebo Defoe, kteří psali pro kupce a jejich manželky, ale pro čtenáře píše i Joyce: má na mysli ideálního čtenáře postiženého ideální nespavostí. At už se autor domnívá, že promlouvá k publiku, které s penězi v ruce čeká za dveřmi, nebo chce psát pro čtenáře, který má teprve přijít, v obou případech psát znamená konstruovat s pomocí textu svůj vlastní model čtenáře. /./ Našel by se spisovatel, který by psal pouze pro budoucí pokolení? Nenašel, i když to třeba on sám tvrdí, protože není No-stradamus a budoucí pokolení si nemůže představovat jinak než na základě modelu znalostí, které má o pokolení současném. Našel by se nějaký autor, který píše jen pro několik málo čtenářů? Našel, pokud se tím rozumí, že modelový čtenář, kterého si představuje, má v jeho předpovědi budoucnosti jen málo možností být zosobněn větším počtem lidí. I v tom případě však spisovatel píše v naději/.../, že právě jeho kniha vytvoří/.../ mnoho dalších představitelů tohoto vyspělého a s tolikerou řemeslnou pečlivostí sledovaného čtenáře, kterého si jeho text vyžádal a kterého povzbuzoval. /.../ Když však spisovatel plánuje a projektuje čtenáře nového a odlišného, nechce být už průzkumníkem trhu, který si pořizuje seznam požadavků na vlastnosti zboží, ale filozofem, který vycifuje spletitost toho, čemu se říká Zeitgeist Chce svému vlastnímu čtenářstvu vyjevit to, co by mělo chtít, i když to neví. Chce čtenáři objevit jeho samotného.6 Ecův výklad "konstruování čtenáře" představuje adresáta právě tak, jak jej chápu, totiž jako soubor kvalit rekonstruovatelných ze struktury literárního textu, v němž je tato organizace výrazem určitého záměru. Proto jej nazývám adresátem strukturním a právě tento termín se stane základním, -"zastřešujícím" pojmem práce. Někdy se sice setkáváme s argumentací, že skutečný autorský záměr nelze ztotožňovat s tím, jak se jeví v díle - prostě proto, že se autorovi nemuselo podařit záměr realizovat. Vycházím však z předpokladu, že některé literární efekty mohou vzniknout i zdánlivě mimoděk - totiž neplánovaně, ale vyvstávají vždy v souvislosti s efekty záměrnými. Setkáváme se i s názorem, že autora jeho "čtenář", respektive sám fakt recepce, vůbec nezajímá:9 to ovšem naše úvahy nijak ne- r íluiiMijc, neboť i text psaný "jako záznam pro vlastní potřebu", ■ I k'vyjádření" nenárokující účast žádného recipujícího subjektu nebi i dokonce tuto možnost vědomě negující, je vždy určitou formou lľ 'itiimikace - přinejmenším autokomunikace. Ostatně právě v jed-t\á z nejběžnějších autokomunikativních forem je adresát často i i ili xnen ve formě zcela zřetelné: neboť co jiného je tradiční apo- trofa "Můj milý deníčku!" než explicitní, zjevný, vyjádřený - adre-•dl. I tím, že podavatel se komunikaci brání, zavrhuje adresáta, za-Ufttná k ní určité stanovisko, tj. připouští její potencialitu. Ověřme si nyní, jak jsme pokročili od počátečního pojmenováni komunikace "mezi dvěma světy": vyprávěným, tvořeným světem In či/m lího díla a světem reálným. V zásadě docházíme k těmto |ľ.ľ • iin existuje literární text a v něm jistým způsobem ztvárněný h In-sát, který integrovaný ve struktuře literárního textu. Vedle tc- I.....xlstuje jistá množina reálných osob, které dílo recipují, tj. v určité konkrétní historické situaci si je čtou, a to s určitými sociálními, individuálními a momentálními dispozicemi. Pozorně, nesou- In-ili-nč, pomalu, rychle, jednou nebo vícekrát, pro zábavu, pro ■ li-l.mí, 7. profesionálních důvodů. Strukturní adresát zprostřed-I" >vává, totiž modeluje "komunikaci" recipienta se subjekty zakódo-"ii ivmi v literárním textu. Znamená to, že jsme schopni vydeduko-vnl, |.iké důsledky bude mít toto modelování pro recepci? I lans Robert JauK formuloval v 2. polovině 60. let program re-<•«plivni estetiky jako provokaci dějinám literatury s cílem obrodit lili-ráměhistorickou metodologii. Neměl ovšem v úmyslu psát Idijtny recepce", nýbrž dějiny literatury, viděné ve vztahu dílo - čte-n.ii, .i i<> na základě popisu "přijetí a působení díla v objektivně • •uři lidném vztahovém systému očekávaní, jenž pro každé dílo v historickém okamžiku jeho vydání vyplývá z předběžné znalosti Mnru, formy a tematiky dosud známých děl a z protikladu IHH'tlckého a praktického jazyka".10 Pokusme se aplikovat tento pohled na text představený úvodní '■K.i/kou: horizont očekávání tu můžeme rekonstruovat na základě i • hlo protikladných signálů: fungování literární tradice (narážka na I i.ivlda Copperfielda) a proti ní důsledná stylizace "neliterámosti" (tu-spisovný, expresivní jazyk, "neuctivý" tón). Co můžeme říci "přijetí", tj. recepci textu? Můžeme si představit recipienta ••>"• isaském kontextu, pro nějž je alespoň základní povědomost • * I >uk<*nsovi samozřejmá a z výrazu kecy a la David Copperfield vyloudí, že vypravěč se distancuje od dickensovského modelu, při- čemž hlavním signálem mu bude jméno románového hrdiny. Na druhé straně si můžeme představit recipienta, kterému jméno Copperfield nic neříká, avšak k rozpoznání vypravěčova odmítnutí "nějakého" vzoru mu postačí jeho expresivní komentář. Stručně řečeno, to, o čem můžeme mluvit, jsou pouze diferencované podmínky a předpoklady recepce, nikoli recepce samotná. Tím spíše se zdá obtížné činit na tomto podkladě závěry pro literární vývoj. Můžeme samozřejmě vyslovit hypotézu o tom, do jaké míry je strukturní adresát odrazem dobového horizontu očekávání. Na základě čeho však horizont očekávání definujeme: budeme vycházet z toho, do jaké míry dané literární dílo respektuje a aplikuje dosavadní literární normy. Jinak řečeno, budeme uvažovat v kategoriích, jako je Vodičkova struktura literárního vývoje, tj. (parafrázujeme:) intersubjektivní pomyslný inventář možností literární tvorby, který tvoří pozadí pro vnímání shod a neshod mezi dílem a zobecněným modelem literárnosti a poskytuje možnost pro zaznamenání automatizačních a aktualizačních tendencí.11 Podobně je vymezen Slawiriského literární genotyp (=implikovaná struktura literárních norem evokovaných dílem).'12 Tzn. budeme se opírat o popis kategorií, jejichž potenciálními nositeli jsou recipienti, avšak kategorie samé plynou z intertextové komunikace, ze skutečnosti, že konkrétní literární dílo vzniká ve vzájemném střetávání různě fungujících souborů noremjež čtenářstvo bud přijímá, nebo nepřijímá za své. Pak můžeme tato zjištění konfrontovat s nesoustavnými informacemi o dobové recepci (přičemž nejdostup-nější jsou údaje v případě společenských skandálů, do nichž mohla vstoupit řada prvků mimoliterámích).13Ze vzájemného napětí obou oblastí lze pak soudit na to, nakolik strukturní adresát přesáhl nejen dobový literární kánon, ale i konkrétní dobový čtenářský vkus, tj. nakolik byl v duchu Ecovy definice modelováním budoucího možného čtenáře. Většinu dosavadních příspěvků k tématu strukturního adresáta lze rozdělit do dvou skupin: 1. práce koncipované jako důkaz existence fenoménu a návrh jeho zkoumání a klasifikace; aplikace systému zůstává záležitostí perspektivní, hlavní přínos spočívá v odpovědi na otázku "jaký" je tento jev, méně už "proč" se vyskytuje; 2. práce koncipované jako kritika, respektive vyjasnění a uspořádání příspěvků uvedených ad 1. 10 Příspěvků aplikujících vlastní teorii na obsáhlejší materiálové ■ ■ Ikv |c podstatně méně, pokud je mi známo, jde o dnes již klasic-kou práci Wolfganga Isera Der implizite Leser, München 1972, i maličký román 18. - 1. poloviny 20. století), dále o knihu Petra I Ii 'V < Utateľ a literárny proces, Bratislava 1987, v níž se autor po-I" luii využít svých obecných poznatků při zkoumání celku autorské lv»>rl>y (Mináč), respektive poetiky literárního období, směru '••nský romantismus, realistický román, lyrizovaná próza). Stu-l/lgara Brachta Der Leser im Roman des 18. Jahrhunderts II imkfurt a.M. 1987), je soustředěna primárně na "téma, postavu" • i-1■.«<■, výraznější pozornost materiálovým celkům je věnována ■ i. kolika studiích časopiseckých.14 V ostatních pracích jsou kon-i ■• im .inalýzy omezeny na několikařádkový dokladový, respektive liflkUiový materiál. I )alší receptivně zaměřené výzkumy sice nárokují prospěšnost liliuSiněvědnému poznání, většinou však ukazují celkem snadno l>fidvíllivým literárním dílem aktualizován (srov. Vodička, cit. lil.. ľ M i1), Slawiňski, cit. dílo 1974) a současně na pozadí recipien- i Kum 11< istního komplexu. Vše, co je pouze načrtnuto a nazna->, umožňuje, ba někdy výslovně vyžaduje (např. ústy následně .....Iknlli II to vypravěče) doplnění. V každém díle se se znázorněnými InuMnostmi samozřejmě zachází tak, jako by byly plně určeny, II w vlastně jedná o více či méně schematické útvary, které se |Mých charakteristik vyznačují "místy nedourčenosti" ifwtttUnmtheitstellerí', odkážeme-li k pojmu přejatému z kon-i ■ li m.»denovy) či "prázdnými místy" {"Leerstel len" podle volit* iiAvnzujicí koncepce Iserovy, jenž, jak naznačuje termín, chápe ii )uv Ještě volněji, neboť obecně vychází z představy smyslu llliiov i -1. < o považujeme za "prázdná místa", vzniklo záměrně či bez-K.tždé literární dílo tedy v různé míře zahrnuje implicitního Mntkltimího adresáta jako "spolutvůrce" či "dotvořitele" představe-. let. Extrémní, provokativní realizaci tohoto principu v textu i .i.. M.ivulí bílá místa či prázdné stránky knih. lul on nace poskytované literárním dílem mohou byl jednoznač-: lu-rté nebo naopak zašifrované, kryptické; návod k desifraci v»rtk může být přítomen i v textu v podobě nejrůznějších signálů v Nvnopllckych názvech děl či kapitol, v mottech, citátech apod. i"/ přítomna je tedy i úloha implicitního strukturního adresáta jako "vykladače", interpreta. ľi.-' ľ .U i a tý svět literárního díla jsko soubor informací podléhá i m ki ivizaci: časové, prostorové a hlediskové (hodnotící). Funkcí Ituplii llniho strukturního adresáta je jakási koordinace a hierarchi-i»i'dkládaných dílčích struktur a jejich výsledné významové l. i ií (zvlášť markantní je tato úloha u textů založených na mon-i.iií uielodě či konfrontaci více hledisek). Jestliže tedy rekapitulujeme výčet složek díla, jež jsou ve vztahu kf ■ liuklumímu adresátovi, zjišťujeme, že struktura a strukturní 12 13 adresát se vzájemně prostupují. Čím se však strukturní adresát vyděluje z komplexu struktury a liší od jednotlivých významotvor-ných celků? Vyjadřuje současně její funkce (příklad: úloha "koordinátora" u textů komponovaných z různě homogenních částí), její účinky (příklad: bezprostřední účast na vyprávění sugerovaná představením adresáta-posluchače, jak jsme ji v náznaku viděli v úvodní ukázce) i její komunikativní zaměření. Jestliže popíšeme tyto kategorie a jejich vzájemné vztahy v celku díla, pak se přibližujeme poznání jeho smyslu: to jest pokoušíme se je interpretovat. Jinak řečeno, pojmenovat strukturního adresáta znamená charakterizovat potenciální čtení18 tak, jak je disponuje struktura textu. Interpretace je pak specifickým druhem intencionálne analytického čtení, směřujícího k vykladu smyslu literárního díla. W. Daniel Wilson, který používá termín obvyklý v anglosaské literami teorii, "fictive reader", respektive "implied fictive reader", se vyjadřuje ještě radikálněji, když tuto kategorii označuje za "rozhodující pro chápání textu": "... implicitní čtenář (the implied reader) není ničím víc a ničím méně než funkcí souhrnného významu textu, tj. souhrnné interpretace V9 Jaký vztah však mají tyto strukturní předpoklady recepce k recipientovi? Mluvíme tu o rolích, funkcích - a přitom pochybujeme o možnosti stanovit, zda se skutečně uplatňuje jejich vliv v průběhu konkrétní recepce. Na tento problém naráží ve své studii například Walter J. Ong. V jeho pojetí dochází v literární komunikaci k tzv. "fikcionalizaci čtenáře", jež je dvojího druhu: jednak je tímto označením míněna autorská projekce čtenáře do literárního textu, (tj. strukturní adresát v našem smyslu), jednak jistá složka recepce, stimulovaná literárním textem: "(čtenářské) publikum se musí odpovídajícím způsobem fikcionalizovat," říká Ong. "Čtenář musí hrát roli, do které ho autor obsadil a která se jen zřídka shoduje s rolí, již hraje ve svém skutečném životě. /.../ Čtenáři musí vědět, jak si hrát na obecenstvo, které "doopravdy" neexistuje. A musejí se přizpůsobovat změnám pravidel,.."30 Jak je vidět, je Ong dosti kategorický ve formulaci nároků, jež text klade na recipienta. Když však později uvádí jako příklad Canterburské povídky, jejichž rámcovou situaci chápe jako proponovanou "fikcionalizaci (recipient se má "fikcionalizovat" tak, že si představí sebe sama v roli jednoho ze zbožných poutníků), vyjadřuje pochybnost o tom, zda takový model může ještě působit na recipienta současného. Podstata problému je ovšem jinde: je-li účinnost komunikačního i l" (ii.iptíklad rámcové situace Canterburských povídek) histo- i i.i, pak je třeba tázat se, zda představuje podmínku re-i p i u-splnění by zcela znemožnilo komunikaci. i *>h\fi komunikaci je nejobvyklejší právě situace, kdy je adre- ii ne totožný s recipientem, tj. oslovuje-li mluvčí někoho Mi 11......sobním kontaktu, respektive po telefonu. Případ, kdy mému rozhovoru (ať už mimoděk či úmyslně) naslouchá ně-1'tn Jehož uši není sdělení určeno, přesto však sdělení zhruba .....í, protože souvislosti může vydedukovat na základě osobní ■■n. <«I|>ovídá komunikační situaci v dramatu: naslouchající plnil |« cxldělen pomyslnou "čtvrtou stěnou". Touto situací lze "" i.ilorlcky vyjádřit i obecnou možnost recepce literárního dí-■■<■ může uskutečnit bez ohledu na to, zda recipient se ve li "v< h charakteristikách shoduje se strukturním adresátem i • '.plní všechny funkce jím vyjádřené. V pení postav, které se střídají v roli promlouvajících a naslouchajících, vzájemně se svěřují, poučují a baví. Toto společenství je zkonstruováno pro vyprávění samo, avšak rámcová situace obsahuje pravděpodobné vysvětlení vzniku dočasného sdružení (nucená izo- 25