MA ÚVOD: m IH IIKATNÍ POHÁDKY Minii ( Im istian Andersen začal psát pohádky ve svých třiceti letech ......iltil až do své smrti. První sešitek byl vydán roku 1835 a za Klímova života jich vyšlo sto padesát šest, posléze k nim editoři ■ u nýdi jiných Andersenových rukopisů přidali dalších osmnáct ■ -i pohádky bývá řazeno i třiatřicet navečer vyprávěných pří-1« im / Andersenovy Obrázkové knížky bez obrázků {Billedbog uden Hillnln) vydané roku 1840. Celkem tedy Andersen napsal dvě stě i iii.ii i pohádkových příběhů.1 V za hraničí, a naše země v tomto ohledu rozhodně nejsou vý- i ■' 111.....jsou Andersenovy pohádky a příběhy vnímány takřka vý- Iiii iir |,iko literatura pro děti, stačí se podívat na grafickou úpravu muií.iNiiých vydání. Celostránkové líbivé ilustrace navíc nezříd- I i doprovází sousloví: „Nejkrásnější pohádky Hanse Christiana Nm In sena". Na obálce knih pro děti bude přívlastek krásný sotva Ulil |inak než ve smyslu libý, líbezný, Andersenovy pohádky ničím nŕ většinou příliš libé nejsou, zato jsou takřka vždy šibalsky ilvn|,ikr. Pohádky vypráví šprýmař dokonale prostě a průzračně, jazy- II m, jemuž každé dítě důvěrně rozumí, nicméně ani ty nejslavnější ■ m li nemluví jazykem jedním, nýbrž dvěma. Jazyk Anderseno-' v< li pohádek je stejně dvojsečný jako meč o dvou břitech, jímž ča-i' ii lějnice tento orgán vyřízne malé mořské víle, která tolik touží po Mimrtelné duši. Čtemc-li Andersenovy pohádky ve spolehlivém I'M k ladu a pozorně, neunikne nám, jak na nás pohádkář mohutně Iiiunikává, abychom sdělované pravdy nebrali za bernou minci. I Tento počet pohádek uvádí portál centra Hanse Christiana Andersena při Syd- dansk Universitě!. Dostupné na www: [cit. 19. 1.20181. 11 Andersen si vypůjčuje klasický pohádkový žánr, naplňuje jej však radikálně novým obsahem, obsahem určeným zejména dospělým. Do „pohádek vyprávěných dětem", jak zněl zpočátku jejich podtitul, je vepsána řada více či méně skrytých významů, a vlastně ani není záhodno, aby dítě pohádku beze zbytku pochopilo. I proto Andersen už roku 1844 od formulky „vyprávěné dětem" nadobro upouští. Adresování pohádek dospělému čtenáři samozřejmě není žádné Andersenovo novum. Ani ústně tradované lidové pohádky nebyly určeny výhradně dětem, v romantismu se navíc souběžně s renesancí lidové kultury objevuje i žánr pohádky umělé, jak ji známe od německých romantiků, třeba od Andersenova velkého spisovatelského vzoru E. T. A. Hoffmanna. V romantismu se žánr pohádky těšil nesmírné oblibě jako jeden z ryzích „hlasů národa" a právě tato normou nezatížená forma inspirovala romantické autory k tvorbě vlastních pohádek velmi často s filozofickým přesahem a určených výhradně dospělému čtenáři. Andersen je novátorský a vlastně i podvratný proto, že na rozdíl od takového E. T. A. Hoffmanna jsou jeho pohádkové sešitky zpočátku skutečně určeny rovněž dětem. Málokterý rodič by sáhl po Kocourovi v botách Ludwiga Tiecka a jal se tuto mnohovrstevnou komedii předčítat malému dítěti. Do hlasitého čtení Hoffmannova Louskáčka a myšího krále by se možná někdo pustit mohl, ale navzdory Hoffmannově přímé výzvě v úvodu, aby děti pozorně poslouchaly, a přes dětské kulisy tohoto vánočního příběhu je to co do jazyka a stylu četba mnohonásobně komplikovanější než Andersenovy pohádky. Ani pohádková povídka „Podivuhodný příběh Petera Schlemihla" z pera dalšího Andersenova vzoru Adelberta von Cha-misso není určena dětem, zato Andersenův „Stín", který je touto povídkou inspirován, možná leckdo dětem četl, poněvadž se nechal svést lehkostí, jíž je vyprávěn. Teprve v závěru předčitatel udiveně zjistí, že se tu dětsky jednoduchým jazykem, prostým jakýchkoli složitých slov a rozvitých větných konstrukcí, vypráví o triumfálním vítězství špíny a zla nad ušlechtilostí a dobrem. V tom je Andersen záludný. Vypůjčuje si jednoduchost lidové pohádky, revolučně zjednodušuje literární styl, sděluje nám však obsah bytostně | i..../n.n'iiý, To přitom platí stejnou měrou o pozdějších textech i. |iiili.iilk,ich, které bývají tradičně vnímány jako nezáludně i A i n lei sen sám je ještě opatřoval zmíněným podtitulem „vy-.....li Irm". \i íiiirine si proslulé „Křesadlo" (Fyrt0iet) z prvního sešitu ii li I / mku UÍ35 a srovnejme je s pohádkou „Modrý kahanec" i • i lil,nic l.ichl") vydanou roku 1815 v druhém svazku pohádek iii ' .iiinniíi. V obou textech se setkáváme s vysloužilým vojá-Nl I !• i v n bratří Grimmů přikvačí do města s kouzelnou lampou ......Im i mužíčka žádá, ať mu v noci do jeho příbytku přinese krá- ......li <-i u, jelikož chce, aby mu sloužila. Vojákovou motivací je ......Ipl.ila za sociální ponížení a pomsta je to dosti nevybíravá, I | .i nit c/.nč například hodí do obličeje své boty a poručí jí, ať i \ i' isi i. V Andersenově verzi je vojákova motivace líbeznější, ili i to křesadlo potřebuješ?" zeptal se voják. ,.l'i> tom ti nic není," řekla čarodějnice, „penízejsi snad dostal. Dej u ni to křesadlo!" „Řečičky," povídá voják, „okamiitě mi povíš, na co ho potřebuješ, jinak vytasím šavli a useknu ti hlavu!" „Ne!" řekla čarodějnice. A tak jí voják usekl hlavu. Čarodějnice se válela v prachu.2 Pohádky Hanse Christiana Andersena. Překlad František Fröhlich. Praha: Reo-. Ws Digesl Výběr 2006, s. 197. 12 13 Voják je tu představen jako neproblematický hrdina bez bázně a hany, který míří do města za štěstím hlava nehlava, a vyprávěcí instance jej za to v žádném případě netrestá. I nadále je voják čtenářovým hrdinou, vždyť rozdává zlataky chudým a je to veselý chlapík. Když mu peníze dojdou, musí se odstěhovat do komůrky až na půdu, kam za ním nikdo nechodí, nikoli ovšem proto, že už není movitý, kdepak, takhle mrzký svět není, nýbrž proto, že do jeho komůrky vede příliš mnoho schodů, jak nám v důvěrně dětském tónu sděluje vyprávěcí instance. Právě v takovýchto poznámkách na nás dospělé Andersen ironicky pomrkává. V křišťálově čisté podobě před námi nicméně Andersenova pohádková metoda vyvstane až v závěru. V „Modrém kahanci" černý mužíček ve vojákových službách řádí obuškem tak divě, až mu král v obavě o holý život dá korunu i svou dceru za ženu: A mužíček hned jako blesk hup sem, kup tam, a o koho svým obuškem zavadil, každý se hned poroučel na zem a už se neodvážil ani hnout. Král dostal strach, dal se do prošení, a aby si zachoval holý život, dal nakonec vojákovi svou dceru za ženu a ještě celé království.3 Závěr Andersenova „Křesadla" je mnohem nemilosrdnější, tady jsou vojákovými pomocníky tři okatí psi a ti vykonají nefalšovanou královskou popravu. Zdálo by se tedy, že tvrzení o Andersenově důrazu na dětského adresáta pohádky neobstojí. To by ovšem Andersen onu královskou popravu nesměl úhledně zaobalit. Abychom pochopili, co je ve hře, uvedeme si pasáž v plném znění: /.< iirihri!" volal král, ale ten největší pes popadl jeho i královnu liiulil /i a viemi ostatními. Vojáci se vydesili a lidé křičeli: „Vojáčku, přečtení závěru „Křesadla" jistě i leckterý čtenář, ndi r.i ii zjevně předpokládal, když svůj text právě vytřeště- .........i uzavírá. A někdo se možná stačil i chytit za nos, jak ......|ľ psí úchop, jímž zvíře čapne radního, čili Andersen si • >• -I.....yslně pohrává s jazykem, což velmi dobře vystihl kon- mIhi piek lad Františka Fróhlicha, který dánský výraz tage ved ují íci někoho za nos vodit kompenzoval českým idiomem h ..... /.i nos, jinými slovy: nobilita by se měla chytit za nos. iv.i k i k ika samozřejmě onu dvojznačnost pochopila, recenzen- ■ I zároveň všimli Andersenova dramatického zjednodušení i i kicrr dokládá, že posluchači mají být děti. Právě proto jenu li označil Andersenovy pohádky nejen za „škodlivé", „ne-• lim ne" a „nedelikátní", nýbrž dokonce za „neospravedlnitelné" h i ni iv.i němu autorovi doporučil, aby další „pohádky pro děti" ■ iili |i nepsal.5 Čili Andersenova ironie tehdejším dospělým čte-.....mi neunikla. „A teďmi pomozte, aťměnepověsí,"rozkázal voják a psi se vrhli na soudce a na celou radu, jednoho chytili za nohu, jednoho za nos a vyhazovali je kolik sáhů do vzduchu, takže všichni padali na zem a rozbíjeli se na cimprcampr. 3 Pohádky bratří Grimmů. Překlad Marie Kornelova. Praha: Albatros 19o9, s. 248. 14 /'uiícícilíy Hanse Christiana Andersena, cit. dílo, s. 201. km:nnzi anonymního autora z časopisu Donnora. For Critik og Anficrifrk vydanou niku 1836 lze najít na stránce Centra Hanse Christiana Andersena spravovaného Syddansk Universitet, www: [cit. 18. 3. 2017]. Veškeré překlady cizojazyčné litoratury jsou mé vlastní, pokud výslovně neuvádím jiného překladatele. 15 S0ren Baggesen ilustruje právě na této pasáži dvojakosi Andersenových pohádek, které se na první pohled obracejí na dítě, zároveň však důrazně promlouvají k dospělému, a tuto vyprávěcí strategii nazval „dvojí artikulací".6 Krev při popravě neteče, král a jeho dvůr se tu pouze rozbíjejí „na cimprcampr". V dánském originále stojí výraz gä i stykker, který lze použít pouze o neživotných věcech; rozbít se může talíř, hračka nebo porcelánová figurka, tedy předměty dítěti důvěrně známé, a scéna je tak zasazena do dětské ho světa, zbavena brutality a krveprolití. Slovesa rozbít je zde tudíž užito metaforicky, nicméně nesmíme přehlédnout, že Andersenova metafora je dalekosáhle podvratná. Král i jeho soudci se rozbijí jako loutky nebo porcelánové figurky a Andersen tímto prostým literárním tahem svede zabít hned několik much najednou. Roztříštěním krále a jeho dvora nás totiž zároveň upozorňuje na figurkovitosl mocných - dvořané v čele s králem a královnou jsou pouhé marionety. Podobně rafinované dvojsmysly bychom v „Modrém kahanci" hledali marně. Andersen si vypůjčuje zdánlivě naivní pohádkovou skořápku, přitom však na dospělého čtenáře významně posunkuje, aby si náhodou nemyslel, že se tu vypráví neškodné pohádky. Nikoli náhodou lze mezi Andersenovými deníkovými záznamy nalézt jeden dosti výmluvný. Datován je 4. června 1875, čili Andersen si jej zapsal pouhý měsíc před smrtí. Tehdy již slavný a zámožný spisovatel v něm vyjadřuje nelibost nad některými z návrhů své sochy. Augustu Saabyemu, jehož práce nakonec zvítězila, si údajně stěžoval takto: Žádný sochař mě nezná, neviděl mě číst, neví, že za sebou nikoho nesnesu, že děti nemám za zády, na klíně ani na koleni; že mě pohádky jsou stejně tak pro starší publikum jako pro děti, ty rozumí jen stafáži Termín dobbeltartikulationan představil Baggesen poprvé roku 1993 a záhy se v andersenovskem bádání ujal, viz Baggesen, Saren: „Dobbelrortikulationen i H. C. Andersens eventyr". In Andersen og Verden. íc/lseg Fra den forsfe inřernafio-na/e H. C. Andersen-fconference, 25.-3J. augusf 7991. Red. Johan de Mylius, Aage Jargensen, Viggo Hjarnager Pedersen. Odense: Odense Universitetsforlag 1993, s. 15-29. 16 .....U.....ěkuje pochopí jako celek, te naivní jsou mépohád- ■ t / tli, t jejich solíje humor.1 é......hl umělci hodlali zakomponovat děti, Andersena . ,,. |,,Vi ,|o kamene tu totiž navěky mělo být vytesáno, ze ,ii pro děti. r. L IM 1875 X Red Káře Olsen, Helge Topsae-Jensen. II C. Andersens Dagbager 1825-1875. X. Kea. iva ****** Gads Forlag 1975, s. 458-459. 17