BULLETIN
Společnosti Otokara Březiny
76
Jaroměřice nad Rokytnou
ZÁŘÍ 2020
2
Tělo
Řekni mi, duše má (z daleka jsi se vrátila),
koho jsi na zemi potkala, viděla, ztratila?
Z hlubin se hudba ozvala, sněžení ledových hvězd,
zachvění éterných retů:
Jitra, poledne, průvody květů.
Jitra má bloudila v mystickém osení
cestami prvních sedmikrás.
Chvíle jak rosa se jiskřily v zeleni,
stvol každý, jak by právě z něj odlétli tajemní ptáci, se třás:
a jak by ve slunci nejdražší kadidlo hořelo,
azurným dýmem pokrylo ostatní světy a vůněmi nás.
Od solných jezer se poledne blížila; žhavostí blankytů
všemu, co zemřelo, let jejich zazvonil hranami;
křídla svá fosforná po celém obzoru k zenitu
prostřela nad námi.
Kam jejich stíny se složily, zraky se v umdlení zavřely,
krev jako výheň metala reflexy v nejčistších snech:
mučící palčivost uprostřed věčnosti štěstí,
nebeské město v plamenech.
Květy jsem viděla: držely kalichy do slunce rozvité
jak panny své lampy, zlatými oleji nalité;
a v lampách ohně se ve větru vlnily, temněly, nítily,
na cestu tajemné rozkoše svítily.
3
Řekni mi, duše má, kam jitra tvá zbloudila,
poledne odlétla,
bohatství květů jak odkvetla?
Jitra má zpívají přede mnou
v růžích, jež nevadnou;
poledne v hnízdo své do slunce odlétla,
se sluncem zapadnou;
a květy mé v tázavém pohledu zraků mých
nemocí zemřely záhadnou.
Otokar Březina, Stavitelé chrámu
4
Čtení o Otokaru Březinovi
Jiří Poláček
Pražský Institut pro studium literatury již několik let vydává antologie
věnované převážně českým spisovatelům 20. století, přičemž je
pojímá jako „čtení“. Dosud tak přiblížil život a tvorbu (a hlavně její
reflexe) Václava Havla, T. G. Masaryka, Jaroslava Haška, Elišky
Krásnohorské, Jaroslava Seiferta a Richarda Weinera, jakož i Karla
Teiga, Marie Majerové, Bohumila Hrabala či Jiřího Koláře.
S vročením 2019 tuto edici rozšířil antologií Čtení o Otokaru
Březinovi, kterou uspořádali Josef Vojvodík a Michal Topor.
Úvod knihy napsal Josef Vojvodík. Charakterizuje v něm poslání
a strukturu antologie, ale zejména osobnosti a březinovské práce
autorů zařazených textů, jež pocházejí z let 1896–1968 (edičně je
připravila Eva Vrabcová). U každého z nich jsou pak uvedeny
původní bibliografické údaje a vždy je připojen autorův medailon, což
významně zvyšuje hodnotu celé antologie, mající podtitul Kritika
a zjevení.
Řečené texty jsou rozděleny do sedmi bloků. Do prvního z nich
editoři zařadili nejprve studii Sigismunda Boušky z časopisu Nový
život (1896) nazvanou Otakar Březina (zde i u několika dalších textů
ponechali chybnou podobu básníkova jména, což v této recenzi rovněž
akceptuji). K ní poté přidali Šaldovu recenzi sbírky Větry od pólů
(Literární listy 1897), posudek sbírky Stavitelé chrámu od
F. V. Krejčího (Rozhledy 1899), soud Miloše Martena o sbírce Ruce
(Srdce 1902), Dykovu recenzi Hudby pramenů (Přehled 1903)
s polemickou reakcí Miloše Martena (Volné směry 1903) a stať
Jindřicha Vodáka Věřící člověk (Čas 1903), představující reflexi
Martenova knižního eseje Otokar Březina (1903).
Druhý oddíl zahrnuje studie Emila Saudka (O světovém názoru
Otokara Březiny, Vídeňský deník 1908), Arna Nováka (Velký syntetik,
Přehled 1908) a F. X. Šaldy (Otokar Březina. Kritický medailon, Novina
1908), k nimž jsou přiřazeny reflexe souborného vydání pěti
Březinových sbírek od Emanuela Chalupného (Básnické spisy Otokara
5
Březiny, Přehled 1913) a Jindřicha Vodáka (K novému vydání básní
Březinových, Čas 1913).
Třetí blok tvoří jen dva texty, což platí i o bloku čtvrtém. První
dvojici představují stati Otokara Fischera (U Otakara Březiny, Cesta
1918) a Arna Nováka (Mystikův hlas v hodinách budování a zkoušky,
Venkov 1919), druhou texty připomínající Březinovy šedesátiny:
článek Josefa Hory Otokar Březina (Rudé právo 1928) a Demlův
Básník víry (Tvar 1928).
V pátém oddílu lze číst hlavně nekrology. Jde o známý článek
Karla Čapka Magister divinus (Lidové noviny 1929), za nímž
následují ohlédnutí Františka Götze (Otokar Březina mrtev, Národní
osvobození 1929), Jaroslava Durycha (Za Otokarem Březinou, Lidové
noviny 1929) a F. X. Šaldy (Problémy březinovské, Šaldův zápisník
1929). K této čtveřici je přičleněn nekrolog Ferdinanda Peroutky
(O příbuznosti s Otakarem Březinou, Přítomnost 1929), odmítnutý
Jaroslavem Durychem (Akord 1929), projev Otokara Fischera
přednesený na matiné v pražském Národním divadle (Otokar Březina,
Naše doba 1929) a ohlédnutí Jiřího Karáska ze Lvovic (Pohřeb
básníkův. Za Otokarem Březinou, Literární rozhledy 1929).
Texty v šestém bloku vznikly ve spojitosti s Březinovými
jubilei nebo pojednávají o dílčích aspektech jeho osobnosti či
tvorby. Editoři tu přetiskli články Bedřicha Fučíka (K výročí smrti
Otokara Březiny, Literární rozhledy 1929–1930), Emanuela
Chalupného (Poměr Otokara Březiny ke katolicismu, Národní
osvobození 1930) a Jaroslava Durycha (Doslov k případu Otokara
Březiny, Akord 1932), leč i ukázku z březinovské monografie Pavla
Fraenkla (Samota Otokara Březiny, Listy pro umění a kritiku 1937).
Další texty připomínají desáté výročí Březinova skonu. Jsou to
články Arna Nováka (Deset let od smrti Otokara Březiny, Lidové
noviny 1939), Karla Poláka (Otokar Březina, Národní práce 1939)
a Rajmunda Habřiny (Země Otakara Březiny, Venkov 1939). Zbylé
dva texty mají specifický charakter: lze to říci jak o Několika
aforismech k dílu Březinovu od Václava Navrátila (Kritický
měsíčník 1939), tak o studii Oldřicha Králíka Pojetí bolesti ve
Větrech od pólů (Řád 1940).
6
Poslední blok obsahuje zamyšlení Felixe Vodičky (Společenská
úloha díla Březinova. K výročí úmrtí Otokara Březiny před dvaceti
lety, Lidové noviny 1949), článek Jiřího Brabce (Otokar Březina
/1868–1929/, Literární noviny 1958) a připomínku dalšího Březinova
jubilea od Miroslava Červenky (Otokar Březina v září 1968. K stému
výročí básníkova narození, Rudé právo 1968).
Velmi cennou součástí recenzované antologie, střídmě ilustrované
Březinovými portréty a reprodukcemi obálek či ilustrací jeho děl, je
soupis básníkových knih (samostatných i souborných vydání, výborů
a edic korespondence) a březinovské literatury, dovedený až do roku
2019. Tuto bibliografii, jež je dílem Anežky Libánské a Michala
Topora, doplňuje ediční poznámka, rejstřík Březinových prací, jmenný
rejstřík, informace o editorech a anglické resumé. Je nasnadě, že Čtení
o Otokaru Březinovi představuje významné dílo zpřístupňující reflexe
Březinovy tvorby, byť jenom z vymezeného období; pozdějších soudů
je však ještě hodně, takže by z nich bylo možno vytvořit další antologii.
Vydání knihy těsně před epidemií nám neumožnilo uskutečnit prezentaci
antologie. Ta se uskuteční v Jaroměřicích nad Rokytnou v sobotu 26. 9. 2020.
Knihu lze zakoupit u knihkupců či za zvýhodněnou cenu přímo v Institutu pro
studium literatury v Praze. Čtení o Otokaru Březinovi bude k dostání i 26. 9. na
přednášce Michala Topora (viz pozvánky na konci tohoto čísla).
Čtení o Otokaru Březinovi / Nalezen v překladu
(anotace přednášky Michala Topora)
Přednáška v základním obrysu představí nedávno vydanou antologii
Čtení o Otokaru Březinovi (eds. Josef Vojvodík a Michal Topor) jakožto
pokus o zachycení důležitých momentů v dějinách kritické i polemické
reflexe Březinova díla. V návaznosti na to přednáška naznačí některé
březinovské souvislosti aktuálně realizovaného badatelského projektu
věnovaného osobnosti Emila Saudka (1876–1941), jednoho z výrazných
březinovských překladatelů a vykladačů.
7
Josef Kapinus (úvodní řeč při vernisáži výstavy)
Ivo Binder
Vážené dámy a pánové,
jsou osobnosti, které nenápadně procházejí našimi životy, aniž bychom
si aktuálně uvědomovali, co vše pro nás znamenají! Teprve když se
jejich život překlopí do věčnosti, dochází nám, o kolik by byl náš život
bez nich chudší. Takovým pro nás byl i Josef Kapinus. Sochař, kreslíř,
grafik, ilustrátor, kulturní badatel a propagátor a v neposlední řadě
i pedagog. Svojí neúnavnou pílí a širokým záběrem pomáhal vytvářet
a udržovat úroveň kulturnosti a kultivovanosti společnosti, která teprve
dává vyrůst silným osobnostem.
Expozicí, kterou jsme v Muzeu Otokara Březiny nachystali a kterou
dnes otevíráme, jsme chtěli při příležitosti stodvacátého výročí jeho narození
připomenout jeho působení v našem kraji a také náš dluh vůči němu.
Josef Kapinus, rodák z Lázu u Nových Syrovic, kde se na počátku
dvacátého století narodil, spojil svůj život právě s Jaroměřicemi.
S městem, které přijal za své a kterému sloužil více než půlstoletí jako
učitel, organizátor kulturních akcí, vlastivědný badatel a popularizátor,
ale zejména jako umělec a osobnost hodná tohoto jména. Zanechal po
sobě žánrově rozmanitou tvorbu. Od grafiky, tvorby písma a ilustrace,
přes významné zakázky ve veřejném prostoru až po funerální plastiku.
Každá z těchto aktivit by stála za podrobnější studium. Jeho tichá
skromnost, jež mu bránila se vehementně prosazovat, a nelehká sociální
situace rodičů, která mu nedovolovala absolvovat akademické umělecké
studium, ho neprávem odsoudily k postupnému zapomínání s nálepkou
regionálního umělce.
Již od studentských let vyhledával s velkou houževnatostí každou
příležitost k výtvarné tvorbě a k jejímu prohlubování a zdokonalování. Po
absolvování moravskobudějovického gymnázia odešel do Prahy na
učitelský ústav. Současně však navštěvoval večerní kurzy na
uměleckoprůmyslové škole u profesora Karla Štipla, žáka Josipa Plečnika
a Josefa Drahoňovského. Soukromě studoval literaturu o umění,
8
navštěvoval výstavy, přednášky, zajímal se o tvorbu svých uměleckých
kolegů. Zabýval se dílem Myslbekovým, Štursovým, ale i Charlese
Despiaua a Aristida Maillola. Při svém usilovném studiu se setkal s dílem
sochaře Františka Bílka. Byl ohromen jeho kreativitou a žánrovým
záběrem jeho tvorby. Zejména jej však zajímala Bílkova práce se dřevem.
Nadšeně uvítal Bílkovo pozvání k práci v jeho chýnovském ateliéru
a prožil u něj opakovaně prázdninové měsíce. Přes veškerý obdiv
a vděčnost se však Josef Kapinus brzy od Bílkova vlivu odpoutává.
Zajímají ho jiné výtvarné problémy a především je jeho povaze cizí
Bílkův patos. Umělecky blíže má k dalším dvěma sochařům, s nimiž se
setkal a kteří dali jeho tvorbě významný impuls: byli to profesor vídeňské
akademie Anton Hanak, tvůrce novoklasické portrétní sochy, a Ivan
Meštrović, jehož dřevěné reliéfy poskytly Josefu Kapinusovi cenné
podněty pro jeho vlastní tvorbu. Významnou událostí pro jeho umělecký
vývoj byla studijní cesta do Itálie, kterou podnikl roku 1929. Oslovuje ho
tam zejména renesanční umění, obdivuje terakoty Mazzoniho a Nicollὸ
dellʼArca a glazované práce Lucy della Robbii. Pálená hlína se od té doby
stala jeho hlavním médiem. Nastupuje období jeho tichého heroismu, kdy
po splnění svých učitelských pracovních povinností se denně uzavírá
v malém ateliéru, v němž se věnuje zejména portrétní tvorbě. Pracuje
s plným respektem k portrétovaným, hledá vlastnosti nebo detaily, které
vystihují model v jeho celistvosti. Každý z nich má pro něho
nezastupitelný význam, ať je to řemeslník, duchovní, nebo umělec.
Zpodobuje osoby z okruhu Otokara Březiny a Jakuba Demla, jsou-li mu
blízké, osobnosti regionu, své přátele. Zejména ho však zajímají ti,
s nimiž se denně stýká, potkává je, učí jejich děti. Kapinusovo tvůrčí
rozpětí jsme se pokusili naznačit i touto expozicí, představující vedle
sakrálních motivů portréty vlastivědných badatelů, jakými byli ředitel
moravskobudějovického gymnázia Josef Fišer nebo autor publikací
z oblasti hudební a výtvarné kultury Alois Plichta. Vedle básníka Otokara
Březiny se zde setkáme s bustou malíře Františka Šindeláře, hudebně
aktivního jaroměřického děkana Josefa Peksy, ale také prostých žen,
matek i dětí. Za půl století jeho umělecké činnosti tak vznikla galerie
osobností – zvěčnělá historie města. Nejen jako sociologický vzorek, ale
jako ztělesnění duše jednoho města.
9
Domnívám se, že jsme mu zavázáni nejen jako tvůrci, jehož
umělecká díla teprve musí být doceněna ve své kvalitě i významu, ale
i našim předkům a obci, aby se odkaz tohoto umělce a jím vytvořená
portrétní galerie osobností stala součástí našeho života ve formě
památníku nebo stálé expozice tohoto pozoruhodného díla.
Jaroměřice nad Rokytnou 30. června 2020
Vernisáž s promluvou Ivo Bindera se zopakuje při setkání členů a přátel díla
Otokara Březiny (vzhledem k omezením v době vrcholící epidemie v prvním
pololetí tohoto roku) 12. září 2020. Více na pozvánce na konci tohoto bulletinu.
Výstavu je možno zhlédnout do 6. listopadu 2020
Vzpomínka na Otokara Březinu
Rudolf Pannwitz
Otokar Březina nežil v klauzuře. V jeho bytě se vystřídalo mnoho významných
návštěv, spisovatelů a kulturních osobností, ale navštěvovali ho i studenti
a prostí lidé. Přitahoval rovněž osobnosti jiných národností. Jednou z nich byl
Rudolf Pannwitz (1881–1969) – básník, filozof, antropolog a humanista.
Vystudoval filozofii, germanistiku a klasickou filologii na univerzitách v Berlíně
a Marburku. Zabýval se analýzou moderní evropské kultury, humanistickou
obrodou a zduchovněním člověka. V jeho knize Krize evropské kultury (1917)
se jako v jedné z prvních objevuje termín „postmoderní“. Založil a vedl časopis
Charon. V roce 1917 navštívil Otokara Březinu. Tuto návštěvu popsal v článku
Vzpomínka na Otokara Březinu, z nějž uvádíme následující úryvky.
Žil jsem od podzimu 1916 u jezer solnohradských. V prosinci 1917
odcestoval jsem do Prahy, podnět k tomu dal Hofmannsthal. On, Josef
Redlich a Hermann Bahr byli tři rakouští přátelé Čechů. Hofmannsthal
si přál, aby se ze strany Němců hledalo spojení s českou kulturou. Já
měl mluvit s hlavními lidmi a potom napsati knížku pro jeho
Rakouskou knihovnu. Z toho – to budiž předem připomenuto – se
10
rozvinula, poněvadž rozsahu přibývalo, řada pojednání, která vyšla
nejprve v časopise Der Friede a potom přepracovaná a sloučená
v samostatnou knihu Der Geist der Tschechen. V této souvislosti
poznal jsem Březinu, z popudu vlastního a z popudu přátel, a jenom
proto, že to byl Březina. Šalda byl tak laskav a dal mi na něj
doporučení, a tak jsem mohl býti u něho v Jaroměřicích několik dní
návštěvou. Ostatně má Krisis der europäischen Kultur, která vyšla půl
roku před tím, otevřela mi nejen duchy, nýbrž i srdce.
Nebylo daleko do Vánoc. Když jsem přišel na místo, bylo již tma:
sníh a hvězdnaté nebe, ale málo zima. Trochu mi dělalo starost, že
v této době v malém moravském místě vystupuji, jediný Němec.
Především vstoupil jsem do poštovního vozu a dostal se do řeči
s listonošem, který uměl německy. Řekl mi, když jsem jmenoval
Březinu, že jeho jméno jest Jebavý a také Březina a že jest básník; on
že k němu chodí třikrát denně. Březina prý je vždycky doma a jen
někdy večer prý chodí do hospody, ale velmi zřídka. Předbíhám,
abych tu uvedl významnou maličkost. Ve vlaku mně jmenovali
hostinec Jindrův; tam prý dostanu jíst. Šel jsem tedy tam. Zpočátku
bylo vše cizí, ne však nepřívětivé. V osm hodin večer doprovázel mne
Březina zpět, já byl mezitím u něho. (…)
Poptávaje se, našel jsem cestu k Březinovi. Bydlel v maloměstské
ulici s nízkými domy, v domě pekaře. Tam měl dvě světnice. Nejprve
se přišlo do ložnice, která odpovídala rázu toho domu, byla docela
jednoduchá a bylo v ní jen to nejnutnější. Odtud vedly dveře do
pracovny. Ta byla v tomto životním prostranství chrámem, barevná
a duchovní, s ušlechtilejším nábytkem a s milovanými knihami
a obrazy. – Březina jest nový typ a k tomu jedno jediné individuum
a jenom tak jest mu rozuměti. On jest Slovan bez naparování, věrná
odpočívající hrouda a rozsévač a žnec po celá staletí se sklopenou
hlavou zbožně sloužící. Ale on je také bytost, jejíž odevzdanost
v nezměrných údobích naplňovaly a utvářely síly země a nebes,
nebem jest on, které se zezemštilo v obilném poli zeslunečnělém. On
je též čarodějem nejryzejší duše, jehož pouhá vnitřní jsoucnost je
kosmickým účinkem, jehož okamžiky všecky mají podíl na díle
stvoření a vykoupení. A tak všechno, čehokoliv se dotkne – a jeho
11
dotekům není hranic – vytěžuje do věčností, a nikoli proto, že by to,
co je těžké, bral na lehkou váhu, ale poněvadž až do posledního
kvintlíku celou váhu a tíhu všeho spolusnáší a spolupoznává, jsou
pekla jako oddělené okrsky pro něj zrušena, a kletba přítomnosti, se
vším, co je v ní démonického, proti čemu jiní urputně zápasí, obrací se
mu již v požehnání pohledem eonských obětování z druhého světa.
Pro Březinu je samozřejmé, že stojí v epoše, která mu, podle svého
vnitřního smyslu, jest největší, a on, jenž tlumeně se pohybuje na své
půdě, jenž je učitelem v městečku a nenápadným jako jeden z českých
a moravských bratří, je zároveň polyhistorem a Evropanem, se
vzděláním a účastí, které představují osobní kulturní syntézu; přitom
obrácen na posledně podstatné, tedy obtočen zářícími věnci vrcholů,
svou vlastní hlavu mezi nimi zdvihaje. Toto se musí jasně věděti, aby
se zhodnotil význam a ráz jednotlivých projevů.
Březina mi vyšel naproti a oběma rukama stiskl mou ruku, aby ji
potom dlouho podržel. Řekl jen: „Bratrské díky.“ Právě tak tomu
bylo, když jsem mu podal své Dionýské tragédie s věnováním, během
dalšího styku. Mne dojímala jeho vroucnost a pohříženost, to jen ještě
lidské, co nezanechávalo žádného zbytku. Jediným obalem, jejž bylo
cítit, byl způsob, který by tak připomínal starší učitele z mládí mé
matky, při tom však byl prost jakékoliv pedanterie, přecházel
v nenápadnost samorostlého mystika a především ohromoval jako
mluvící němota duše, jaká je tady jednou a jednotlivá. – Ve svém
pokoji ukazoval mi různé věci – a hovořilo se, nevím už, jak to
všechno za sebou následovalo. Myslím, že prvně přišel na řadu
německý exemplář jeho Rukou s ilustracemi Bílkovými. Při tom
z hluboké lásky pramenící slovo: „A vy jste mluvil s mým dobrým
přítelem Bílkem.“ Nato mi ukazoval Bílkovy kresby, které visely na
stěně. Potom vyhledal některé své básně a místa v nich, aby na nich
ukázal, co máme spolu příbuzného. Při té příležitosti: „Toto je můj
confiteor.“ Došlo na to, že jsem rozvinul myšlenku, že běží přímo
o život, a to v jeho celistvosti; že jsem proti mystice stavěl složitou
přírodu, jak jest podle mého uchopitelna v totalitě každého
jednotlivého fenoménu. Mluvil jsem o takovém pohledu na svět, ve
kterém nekonečné jest vlastností konečného a duch věcí nepřeletuje,
12
nýbrž postupně je převádí do své formy, aby je, postupuje ještě dál, na
největším stupni znovuvytvořil v jejich vlastní formě, nyní již jako
stvoření své. (…)
Mluvili jsme mnoho o poměru mezi našimi národy a kulturami:
Řekl, že Němec má tajnou lásku k Slovanům, a že pro to musí být
nějaký důvod. Všichni velcí Němci – nejvíc Nietzsche – milovali
Slovany. Vypravoval jsem o Kramářovi, s nímž jsem byl mluvil; to
bylo hned nato, když ho propustili z vězení; bylo mi nápadné, jak málo
vzpomínal na příkoří. Březina řekl: „On je právě Slovan. Slované jsou
lidští, prostí, pokorní. Jsou ještě naivní. Kramář je nejlepší Rakušan
a přítel Němců. Teď nahlédla vláda jeho politiku a Czernin dělá jeho
politiku vůči Rusku. Němci a Slované musejí pracovat spolu. Pro
novou slovanskou a pro každou kulturu je svobody potřeba. Výchova
se musí změnit. Jiní lidé musejí se dostat k vládě.“ V té souvislosti
zdůrazňuji ještě jednou: každý fantastický názor o člověku a o lidských
poměrech jest Březiny dalek. O propastné hrůze, o nutných mukách,
o nedostatečnostech: o tom o všem on ví. Ale béře to na sebe, na svůj
národ, na lidstvo, a žádný pokus není mu příliš smělý, který směřuje
k vykoupení. (…)
Rozšiřuji přehled po kultuře a literatuře, kterou jsem u Březiny
našel: podle knih, které jsem viděl, a podle toho, co mluvil. Zdůrazňoval
čtení hluboké proti čtení mnohému (snad opak toho, co ještě dnes
u Slovanů znamená četba). Co on četl, to nebyla ohromná spousta, nýbrž
velkolepá synthesa, vnější bohatství, které vyplývalo teprve z vnitřního
roztavení. V originálech jsem tu našel, kromě děl slovanských
a německých, knihy latinské, francouzské, vlašské, španělské, anglické –
později arciť přibyly i řecké. On se učil jazykům podle jakési praktické
metody (zmínil se o Toussaint–Langenscheidtovi), aby co možná
nejrychleji přešel k podstatným textům; tedy mimo všecku filologii, jen
aby mohl naslouchati jazykům ducha. Měl, v překladech, texty
orientální. Především Védy a Upanišady, v překladu Deussenově. Pravil,
že vůbec vyšel od Schopenhauera a nazýval ho velikým. Měl tam stát
Sacred Books. Byl tam i svazek Neumannova Buddhy. Řekl o tom, že je
to živé, jinaké než od profesorů, on že miluje zvláště i jeho poznámky.
Německý překlad Laoze od Richarda Wilhelma se mu nezamlouval,
13
francouzský od Juliena je prý lepší. Tak i překlad Tisíc a jedné noci,
poněvadž pochází od skutečného básníka. To je ostatně správné: již
francouzština má ve svých pojmech více logické nuance, a jestliže
racionalizuje poněkud i Orient, tedy prý tím přece z něho dobývá
a vynáší něco, co je v něm samém uloženo, takový překlad nepodá sice
plného rozsahu, ale pracuje s jemným taktem. Překonány jsou ony
francouzské překlady na stupni, jakého dosáhl Neumann. Sama Tisíc
a jedna noc, pravil, náleží k největším. Při příležitosti o tom, co jsem
napsal o Baconovi, ukázal mi Baconovy Eseje. Kant a jiní filozofové
byli mezi jeho knihami. Proti Hegelovi mluvil, zvláště proti hegeliánům.
Tu byl původním Shopenhauer, a Březina mi dal ihned za pravdu v tom,
co jsem řekl o Hegelovi. Se zvláštním zájmem poukázal na řadu nových
Francouzů a Angličanů (už nevím, kteří to byli). Z Čechů připomněl
Machara, ten je prý velký básník, a co mluví, je prý duší českého
národa; také prý má veliký vliv; přijedu-li prý do Vídně, mám prý ho
navštívit. – O svém vlastním díle řekl, že vyjdou po válce, s ilustracemi
Bílkovými, dva svazky próz: Hlas pramenů (co my teď máme také
německy pod názvem Hudba pramenů) a Skryté dějiny, a že to bude
ihned překládati pražský básník Otto Pick. – Též o německé literatuře
opět a opět se mluvilo. Ze starších německých autorů měl Březina
mystiky: Eckharta, Taulera. Zmínil se o jejich silném jazyku. Ale
jazyka, jako je dnešní, nelze prý potřebovati, není prý přiměřený duchu.
Mystikové prý mají ještě jeden nedostatek, jsou prý nejasní, ale příroda
prý je jasná. O Goethovi řekl, že byl ve svém mládí nejsilnější: tedy se
mu jeho krystalizace a kultura epochy jeho stáří nezživotnila. Během
řeči mluvil o neukázněnosti německého ducha.
Jeden z hlavních rozhovorů týkal se naší doby a politiky. Rozumí se
samo sebou, že moje návštěva u Březiny neměla žádného politického
úmyslu. Ale o tom, oč mně vcelku běželo, mluvil jsem také s ním. Musím
o tom něco vypravovati a vyložiti. – Ale ke konci roku 1917 běželo o to,
možno-li Rakousko zachránit. Bylo možno je zachránit jen tím, že by se
vyšlo vstříc Čechům a s nimi a jimi. Co se stalo dál a při tom, nepatří
sem. Našel jsem v Praze dokořán otevřená srdce a silnou vůli
k evropskému. Kdyby bylo Rakousko zavčas porozumělo, jak věci jsou,
bylo by snad mnohé dopadlo jinak, přinejmenším mírněji. Březina pravil,
14
že má idea s Vídní a Prahou jest velmi geniální koncepce, že však
skutečnost bude v ní škrtati. Řím a Vídeň byly prý neštěstím Čechů.
Možný prý jest jenom federalismus. Který způsob spojení by byl ten
pravý, to prý jest ještě nejisto. Je prý potřeba velikého státníka; musejí prý
vládnout filozofové. Potom mluvil – jako všichni – proti byrokracii
a militarismu, dále proti tisku a proti literátství. Také mluvil proti
demokracii. V tom všem neviděl on budoucích forem. Ostatně on vlastně
nemluvil proti Rakousku, rozhodně však proti Uhrám. Vůči Rakousku
neměl důvěry, avšak dále jej ovládal cit pro dlouhou životní pospolitost,
zatím co dvojmonarchii na útraty třetího on jako každý odmítal. Jakmile
jsem začal rozvíjet všeobecný problém evropský, dokonale souhlasil.
Naše rozloučení tkví ve mně silnou vzpomínkou. Mluvili jsme
o městě a o venkově a o jeho venkovské odloučenosti. Pravil: „Tak je
to pro tvořícího lepší. Tvůrce musí býti osamělý.“ Přál mi štěstí pro
mou tvorbu; jsem prý v ní šťasten. Potom mne vzal za ruce: „Můj
nejlepší bratrský dík, že jste mne v mé úplné samotě našel. Učinil jste
mi velikou radost.“ Potom: „My se, doufám, v tomto životě ještě
jednou uvidíme.“ Vidím ho před sebou, jak stojí uprostřed ložnice,
skrze kterou ho opouštím. Malá postava, oděv docela jednoduchý
a starého střihu, ležatý límec a do hrotu střižené cípy. Hlava, jako aura
okolo jeho tělesné nepatrnosti, jemná, barevná, duchovní. Zatímco jsem
šel až ke dveřím, stál na svém místě, nevýslovně vroucí, a jak jsem se
s tím u Slovanů a Slovanek častěji shledával, s výrazem jakoby v sebe
propadlým a až zbezvýraznělým. Tak schyloval hlavu a ukláněl se
lehounce, drže tělo docela přísně a skoro dětsky, až jsem zavřel dveře.
Předtím, pravil jednu chvíli, když jsem byl cosi řekl o vyslovení toho,
co se děje v nitru: „Většina toho přece jen zůstává němá.“
Článek Rudolfa Pannwitze Vzpomínka na Otokara Březinu uveřejnil časopis
Slavische Rundschau, ročník 3, č. 3, březen 1931. Se svolením Rudolfa Pannwitze
přeložil Jakub Deml. Roku 1936 vydala Marie Rosa Junová v Tasově.
15
Martínkov na Horácku
Marie Máchalová
Následující ukázka vyjadřuje lásku ke kraji autorčina dětství. I když bylo jejím
rodným městem Brno, nejkrásnější léta prožila v Martínkově, ve vesnici na úpatí
Českomoravské vrchoviny napůl cesty mezi Novou Říší a Jaroměřicemi.
Nechvátejte! Proč chvátáte?
Těch věcí, které právě vidíte vůkol sebe, neuvidíte už nikdy tak!
Otokar Březina
Nechvátejme Horáckem, zastavujme se jako Mistr na svých cestách.
Ve chvíli, kdy k nám doletí vzdálená modlitba klekání a v nafialovělý
kouř pasáckých ohňů se mísí soumrak, kdy roviny a kopce utonou
v proudění noci a někde v koutě nad lesem zatluče neviditelná ruka do
černého sametu první hlavičku zlatého hřebíku – v té chvíli se nám
zdává, že jenom zde se mohla zrodit Březinova mystická poezie.
Proč ustavičně mluvit o horácké chudobě? Lidem neznalým zdejších
poměrů se pak zbytečně vkrádá do duše nevhodný soucit a mylná
domněnka, že všecky kraje Českomoravské vysočiny jsou jenom kámen,
písek, věčná lopota na miniaturních políčkách. Je pravda, že kolem Třebíče
a Telče neroste cukrovka jako Hanákům, že na moravské Sibiři za
Želetavou by stěží dozrávalo víno: všimněme si však dědin na úpatí (které
se stejně čítají k Horácku), abychom nepřehlédli úrodná pšeničná pole,
louky s travou až nad kolena. V zahradách hoří růže a u splavu zpívá
stříbrná mlha, noci jsou vlahé, sladké jako jižní hvězdy, a přece je tu něco,
co v každé době odlišuje Horácko od šumící krve Slovače, požehnání
zavlažené Hané a slunné romantiky dolin. Cítíte to v kostelích s posvátnou
vůní kadidla, na lučinách zkropených rudou krví totenu, v hovoru borovic,
ve snění moudrých kaštanů, právě tak jako v chuchvalcích violových
závojů, jež splývají po kopcích. Smírné tónování barev, nadechnutý stesk
dálek, tisíciletí zakletá v žulových balvanech jsou snad jakýmsi odrazištěm
ke křišťálovým výšinám umění. Horácko je chrám Mistrovy mystiky, jeho
země, jeho bohatství. Horácko je melancholií orosená a vítězným
odpoutáním se poznamenaná Březinova báseň i Demlova síla úderu.
16
Jistě nejsou jen k městům připjata jména těch, kteří představují
horáckou aristokracii ducha, svědčí tomu mezi jinými také Martínkov.
Slavný i neslavný Kosmákův Drnkálov. Oblíbený lidový kukátkář zajisté
měl dosti důvodů, aby přezdívkou trochu polechtal rodné hnízdo.
Nazlobili se ho Martínkovští dost a dost – však je známo, že všichni
šosáci světa ve všech dobách se cítili pohoršeni, vymkla-li se z jejich
středu silná individualita, nepoznamenaná jejich malodušností.
V časovém odstupu je to jen důkazem, jak mizivou cenu má hmotařské
hemžení: ani jména nezbyla za sto let po těch, jimž byl silně proti mysli
vzestup chudého chlapce, a přece Kosmák, ten Vašek kostelníkův, ještě
dlouho bude oporou jejich potomkům. Zákon zdravého růstu,
nejodolnější stromy bývají tam, kde vítr nejvíce šlehá. A jak jimi vzdušné
a nevzdušné vlny zmítají, rozrůstá se podle povahy hněv, mrzutost či
porozumění vůči příslovečným nádobám křehkosti a smysl pro humor,
vyplývající z poznání, že lidé nejsou ani čerti, ani andělé.
V Martínkově působil jako administrátor i básník Jakub Deml. Mladý
idealista hovořil o františkánské pokoře a Kristově lásce k chudým,
martínkovské ovečky a beránci však chtěli mít na faře pána! Až kdysi před
poutí se ukázala naděje, že se jejich nápor osvědčil. Na faře, jindy tak
skromné, horlivě se vařilo, smažilo, a selky samy, pozorujíce ten shon,
snášely tam křehká kuřátka i nekřehké husy a vykrmené kachny, stařičká
slečna hospodyně (bývalá to hraběcí kuchařka) měla plné ruce práce.
Konečně přišlo poutní ráno, slavná mše, prozatím bez hostí; obec tedy
usoudila, že okolní páni děkani a faráři se sjedou až k obědu. Stůl bělostně
prostřený, slečniny božíhodové příbory se třpytí, z kuchyně se táhne
devatera vůně, pana kuchařka čeká, čeká, ale kočáry nikde. Až v okamžiku
největšího napětí se otevírají dveře, a všech šest dědů z obecního
chudobince se žene do pokoje. Pan páter Deml mile vítá své pozvané,
pobízí ke stolu a nařizuje slečně, aby nosila jídlo. – Ach, ach, křupavá
kuřátka a vonící husičky, jak vás martínkovské hospodyňky litovaly! Jako
kdyby se váš osud změnil, kdybyste, nebohé pečenůstky slavnostní, byly
skončily v žaludku okolních panáčků!
Kromě Demla byl tu farářem P. Josef Ševčík, jehož zásluhou stojí
v jeho pozdějším působišti Babicích kříž od Demlova přítele,
akademického sochaře Františka Bílka. P. Ševčík pod tímto uměleckým
17
dílem už odpočívá. V Martínkově měl být postaven oltář, tesaný Bílkem,
ale umělec nebyl katolík, konzistoř tedy nedovolila. Bílek – což jeho
umění nepramení tam, kde mystika mu vdechla bratrský pozdrav? Kdo
poznal hloubku jeho díla, rázem pochopí harmonii mezi tímto mistrem
dláta a Březinou. V martínkovském kostele, vedle zázračného obrazu
Panny Marie, k bývalé úctě vyzdviženého zásluhou P. Slavíka, jakou by
tu byl duchovní páskou umělecký oltář! Před chrámem je pohřben
P. Jedlička, všecka slova o něm jsou nevýmluvná; nejčistší člověk, kněz,
lékař, byl zde farářem třicet let a Kosmák na něho vřele vzpomíná.
Nelze tu líčit náboženské převraty, jež Horoucí nebo také Červený
Martínkov prožil od nejstarší katolické minulosti přes husitství, za
českobratrských pánů z Roupova až zase k rekatolizaci, ani mluvit
například o zaniklých dolech na železnou rudu ze sedmnáctého století.
Proč však právě tato vesnice vykazuje řetěz velikých duší? Běží to od
Georgia Posthuma Martinkovia Mora, jenž už v roce 1601 studoval na
univerzitě, až po překladatele spisů Léona Bloy a ředitele kůru sv. Víta
v Praze Otty Alberta Tichého, syna martínkovského nadučitele. Bloy,
Florian (vydavatel Dobrého díla, který chodíval do Martínkova
k příbuzným), Tichý – cítíte tu spojitost? Narodil se tu i Karel Bauer,
básník samouk, a jeho syn, hudební skladatel František Bauer
Martínkovský. Kdo by nevzpomněl na všechny ty kantory starého ražení,
na proslulého muzikanta Rocka a jeho dceru Terezii, výbornou zpěvačku.
Zemřela ovšem v chudobinci, snad na důkaz, že svět se ani za sto let příliš
nezměnil. A přece. Už to tak vypadá, že ti, kteří tehdy žili, měli více
smyslu pro krásu, tradici a harmonii než lidé dneška. Co tu staří vysázeli
stromů, a kolik jich dvacáté století skácelo! U kostela zmizely vysoké
topoly, staleté lípy se prý osvědčily jako dobré palivo. Bezcitná ruka
nekultivovaných sáhla i po kaštanové památné aleji, po sličnosti květů,
rozhořelých v červnu jako svíce, po stromořadí, vysázeném nadučitelem
Tichým, kterého tak rádi jeho žáci vzpomínají, nešetříce přitom jeho
odkazu. Vývoj, pokrok, modernizace?
Nad staletými lipami vyřčen rozsudek smrti proto, že „ščórají
kořenama do teraso“, kostel obehnán železným plotem jako skladiště.
Vám se to nelíbí? Je to praktické! „A te kaštane? Éno, dež vone ty haluze
kór moc stínijó“ – a na zastíněné cestě je třeba pěstovat kaktusy, že?
18
Neškolení, novinami a rozhlasem nepoučovaní předkové tvořili; moderní
občané, vyznavači koruny, odbourali by možná i kousek kostela – „éno,
deť nemusí bét tak vysoké“ – jako zničili památnou románskou baštu pro
trochu stavebního kamení. Racionalizace, účelnost – a jaká bída
nepochopení toho, co i usouženým robotníkům bylo nedotknutelné. Jak
málo je ještě těch, kdo neztotožňují odkaz předků jenom s počtem měřic
a božího dobytečka ve stáji, oč více by mohlo být opravdově
kultivovaných po venkově celé naší vlasti. Či není v naší krvi láska ke
stromům, k vysokým mohutným stromům, už z dob pohanských? Nebyla
Vysočina pralesem, poznamenavším kraj s tajemstvími hlubokých strží,
kam chodí jen měsíc spát, a lukami, polehlými posvátnou mlčenlivostí
snů? Přece, přece jen jsi neporušitelné, zatichlé území vřesu a bříz. Nad
bědami svítí hvězdy, ideály poutníkům za pravdou, láskou a krásou –
oněm nehlučným, kteří nad hlubinnými prostorami času si podávají ruce,
nedotčené prachem malosti. Jejich okruhu jsi ty, pastelové Horácko,
nejlaskavějším domovem.
Z knihy Vlčí dvůr, vydal Akcent, Třebíč 1999
Anna Pammrová – žena s duší lesa (1860–1945)
Tato – ve své době velmi výjimečná – žena přišla na svět 29. června
1860 v hájovně v oboře Bažantnice mezi Náměští nad Oslavou
a Kralicemi. Od šesti let žila v pěstounské rodině Novákových, byla
zde velmi nešťastná (popisuje to ve své novele Antieva), přesto získala
dobré vzdělání (znalost němčiny a zejména francouzštiny).
V roce 1888 se v Jinošově seznamuje s Otokarem Březinou. Sama
první návštěvu popisuje takto: „Nevím, jak jsem se dostala na silnici.
Měsíc svítil a na zemi sněhový poprašek jako rozlité stříbro. Mraky se
honily po obloze – svět byl ohromný, tak ohromný jako nikdy dosud.
Bylo smutno, srdce smutno z toho nočního šera a žádné už příšery
nezastavovaly moje kroky. Přijdu ke kříži, kleknu na kvádry, položím
hlavu na zelenou mříž… Byla to tichá oběť? Tiché díkuvzdání? Tichá
prosba za jeho duši? Nevím…“ Jejich vzájemná korespondence, v níž si
19
tříbili pohledy na svět, literaturu a filozofii, byla přetržena až básníkovou
smrtí. Na popud Otokara Březiny Anna sama psala. Ve svých knihách
jako Alfa, Cestou k zářnému cíli či O mateřství a pamateřství vyjadřovala
svébytné názory na postavení žen, přírodu a náboženství.
Mezi jejími verši (viz výbor Divočinu slov mi nech…, Vetus Via
2000) najdeme i báseň přímo dedikovanou Otokaru Březinovi:
Skromně Vám,
bedlivý řešiteli dějinných svodů,
já – stopovatelka prokletí rodu –
podávám:
Myšlenky zamžené,
indukcí zpestřené –
náběhy smělé
hry neumělé…
Vidiny své Vlohy liché
modrosivé v době tiché
neodívám vzedmuly se,
v úhelný rám. větrem hnány
Známo jest Vám. skláněly se.
Nevolány
mluvily k nám.
Helena Peschová
Třicet let obnovené Společnosti Otokara Březiny
Vraťme se trochu do historie společnosti. Po smrti Otokara Březiny
v březnu 1929 založili přátelé, zastupitelé školy a města Výbor na
uctění památky Otokara Březiny. V roce 1932 byl nad hrobem
Otokara Březiny odhalen Bílkův pomník Tvůrce a jeho sestra Bolest
20
a Výbor na uctění památky Otokara Březiny se přejmenoval na
Společnost Otokara Březiny. Do společnosti se začalo přihlašovat
mnoho přátel a institucí z celé republiky. Existovala až do roku 1949,
kdy jako u jiných podobných společností a spolků byla její činnost
zastavena. Někteří členové a osobnosti se nadále starali o muzeum
a hrob básníka. Podařilo se slavnostně vzpomenout v roce 1968 sté
výročí básníkova narození.
Po událostech 17. listopadu 1989 byla činnost společnosti
obnovena. Již po prvních informacích o obnovení společnosti mohl
stávající předseda Ferdinand Höfer svolat ustavující schůzi na 7. dubna
1990, kde oznámil, že společnost má 215 členů, z toho dvanáct
zakládajících. Byly schváleny stanovy, zvolen výbor, čestní členové
a nastíněna činnost společnosti. Hlavním úkolem bylo zachránit budovu
muzea, která byla v majetku města a bez oprav chátrala. Mezi městským
národním výborem a společností došlo k dohodě, že po stavební revizi
statiky bude možné budovu opravit. Po stavebních opravách následovala
práce členů společnosti na instalaci původního nábytku a na vybavení
expozice zachovanými básníkovými věcmi. Byla otevřena studijní
knihovna v přízemí budovy.
V srpnu 1993 se Muzeum Otokara Březiny znovu otevřelo. Nyní
bylo na společnosti nadále propagovat básníkovo dílo. Mimo poznávací
zájezdy po stopách Otokara Březiny to byly literární večery a besedy.
Velkým počinem bylo pořádání sympozií včetně mezinárodních.
První bylo nazváno Otokar Březina a dnešek a konalo se v říjnu 1995
v základní škole, které byl také vrácen název Základní škola Otokara
Březiny. Sympozium Otokar Březina 2003 v říjnu 2003 proběhlo
v sale terreně jaroměřického zámku. Ve výstavní síni základní školy
byla k desátému výročí otevření opraveného muzea v srpnu 1993
uspořádána výstava březinovského díla a jeho přátel. Vzácným
návštěvníkem byl prezident Václav Havel.
Následovala tři mezinárodní sympozia. První proběhlo v říjnu
2008 pod názvem Otokar Březina 2008, druhé, Otokar Březina 2014,
se konalo v Praze na Karlově univerzitě. Třetí a zatím poslední
sympozium Otokar Březina 2018 se uskutečnilo 15. září 2018
v Jaroměřicích nad Rokytnou za spolupráce s Ústavem české literatury
21
a komparatistiky Filozofické fakulty Univerzity Karlovy u příležitosti
básníkových 150. narozenin. Ze všech sympozií byly vydány sborníky
a s přednášejícími byli členové společnosti seznamováni v bulletinech.
Pro všechny přednášející a hosty sympozií byly uspořádány hodnotné
zájezdy březinovským krajem. Proběhly též besedy a literární večery se
známými přáteli a znalci díla Otokara Březiny.
V roce 2018 před oslavami 150. výročí narození Otokara Březiny
prošla budova muzea za finanční pomoci města a dotace z EU velkou
stavební opravou. Stihla se do doby konání slavnostního sympozia
15. srpna. A tak můžeme dnes návštěvníky přivítat v upravených
prostorách muzea. Průvodcovská služba v Muzeu Otokara Březiny je
jedním z hlavních úkolů společnosti.
Helena Stejskalová a Ladislav Šabacký
Narodila se před sto lety
Naše vzpomínka patří paní Jiřině Lukšů. Narodila se 31. března 1920
v Jaroměřicích nad Rokytnou. Provdala se za doktora Vladimíra Lukšů,
syna Matěje Lukšů, souputníka Otokara Březiny. A tak není divu, že
dr. Vladimír Lukšů s paní Jiřinou po návratu do Jaroměřic v roce 1970
převzali starost o muzeum, jeho inventář a archiv s cennými
březinovskými materiály. Po manželově smrti je paní Jiřina téměř dvacet
let sama opatrovala. Tam nacházel Petr Holman podklady pro svá
bádání, které nám přiblížil ve svých knihách o životě a práci Otokara
Březiny. Na ustavující schůzi obnovené Společnosti Otokara Březiny
7. dubna 1990 byla paní Jiřina Lukšů spolu s dr. Jiřím Paukertem
(básníkem Jiřím Kuběnou) a Petrem Holmanem jmenována čestnou
členkou. Na výborových schůzích společnosti pomáhala svými
znalostmi a radami. Dlouhá léta pečovala o básníkův hrob, na
jaroměřickém hřbitově jsme ji mohli potkávat téměř denně. Ve stejném
měsíci jako s básníkem Otokarem Březinou jsme se v březnu 2002
rozloučili s paní Jiřinou Lukšů.
Helena Stejskalová
22
Květiny pro Karla Čapka i zámeckou paní…
Málokdo ví, že si bratři Čapkové osazovali svou zahradu květinami také z Jaroměřic
nad Rokytnou. Pro květiny si jezdili osobně, nechávali si je posílat poštou, stejně tak
jako paní hraběnka z Vrchotových Janovic. Rostliny, kterými si krášlili své zahrady,
pocházely z Vejtasova zahradnictví, jež bylo založeno před více než sto lety. Radost
do našich zahrad přináší i dnes, díky pokračovateli rodu Vladislavu Vejtasovi.
Když vstoupím do vašeho zahradnictví, hned v úvodu mě přivítá
starý reklamní poutač a letáčky z dob první republiky. Kdo začal
se zahradničením?
Zahradnictví založil můj pradědeček Antonín Vejtasa v roce 1901 se
svým bratrem. Nejdříve pěstovali zeleninu, což je rychloobrátkové zboží.
Časem se však cesty bratrů „rozdělily“ a zahradničení se věnoval jen
praděda. Ze vzpomínek pratety Mařenky vím, že k nám chodily v neděli
hospodyně pro čerstvou rebarboru na buchty. Když začala válka, praděda
narukoval na Podkarpatskou Rus, kde ho potkalo veliké štěstí. Jeho velitel
byl milovník rostlin a skalniček a ten si objednával i v době války časopis
se zaměřením na zahradničení. Časopis docházel přes frontu až
z Německa. Praděda si našel čas na jeho studium a ve volných chvílích se
toulal po horách. Horská květena ho zaujala natolik, že zde začal rostliny
sbírat, což se tehdy ještě mohlo, a posílal je vlakem prababičce domů,
která je doma udržovala.
A co se dělo s květinami po návratu z války?
Praděda se po válce zaměřil na pěstování květin a s rostlinami, které
přežily cestu přes frontu, začal experimentovat. Dříve se skalničkám
říkalo alpinky a trvalkám pereny, což znamenalo vytrvalý. Praděda měl
pocit, že by měl tyto názvy trochu přiblížit českému lidu a dal jim názvy
skalničky a trvalky. Nové názvy byly oficiálně poprvé použity v roce
1922, dokladováno je to v jedné knize Jaroslava Neumanna Horného.
Pradědeček nebyl jen autor nových názvů, ale je především znám
díky kopretině Česká píseň.
Ano, tu vyšlechtil výběrem ze semenáčů již tehdy pěstované
plnokvěté odrůdy, která však neměla tak pěkně stavěné květy jako
23
nový semenáč. Zahradník Oskar Smrž ji pojmenoval Česká píseň.
Tento název jí dal proto, že půjde hrdě světem jako česká píseň. Na
trh ji uvedl pan Vaněk, velkozahradník z Chrudimi. Za sazenici se
tehdy dávalo 10 korun, což bylo velmi mnoho, protože v té době stály
sazenice 3–4 koruny. Kopretina je specifická tím, že potřebuje
přesazovat. My jsme dokonce o tuto kopretinu přišli, ale díky školkám
v Litomyšli se nám podařilo ji získat zpátky.
Dívám se, že zde máte hodně historických propagačních materiálů
a letáků.
Praděda byl jeden z prvních, který dvakrát ročně vydával katalog
s perokresbami a fotografiemi. Jeho zahradnictví patřilo za první republiky
k pěti největším, kde se pěstovaly trvalky a skalničky. Mezi jeho tehdejší
kolegy patřil mj. i pan Karel Stivín z Černošic, předek známého hudebníka
Jiřího Stivína. Musím říci, že praděda hodně inzeroval a propagoval své
výpěstky, díky tomu se nám zachovalo mnoho materiálů.
Mezi vystavenými exponáty jsou i objednávky od bratrů Čapků.
Jak se květiny z Moravy dostaly až do Prahy?
Karel Čapek jezdil navštěvovat do Jaroměřic Otokara Březinu, to
tehdy ještě působil v Lidových novinách jako redaktor. Když v roce
1929 Březina zemřel, začal si Čapek objednávat sám a doporučoval
nás dalším zájemcům o květiny. V době, kdy se Čapkům posílalo,
osazovali zahradu u své nové dvojvily v Praze na Vinohradech. Ale
každý si objednával zvlášť.
Pro naše rostliny si jezdila také hraběnka Sidonie Nádherná
z Vrchotových Janovic, která rovněž měla hodně přátel a milovníků
květin. Paní hraběnka byla velice pokroková žena. Jezdila autem,
dokonce se účastnila i automobilových soutěží a vždy, když dorazila
do našeho zahradnictví, vydala se sama hledat pradědečka po zahradě.
Dochovala se nám od ní pohlednice jejího zámku s objednávkou
s jejím rukopisem. Jezdil k nám také baron Wražda z nedaleké Police,
knihovník Jiří Mahen z Brna a naše květiny se dostaly také až do
Vídně do botanické zahrady. O dědečkovi se říkávalo, že je to
zahradnické ASO.
24
Co si mám pod tím představit?
ASO byl kdysi obchodní dům, kde se prodávalo zboží levněji. Děda se
snažil prodávat své rostliny levněji, a to proto, aby si zákazník mohl
koupit více rostlin a tím byl větší obrat. Vejtasovo zahradnictví také bylo
jedno z prvních, které rozesílalo rostliny. Díky tomu nám zde stojí ještě
původní balírna. Všechno zboží se balilo do proutěných košů a vozilo se
na nádraží, odkud vlakem putovalo za zákazníkem. Za další velice
pokrokovou věc považuji v té době vybudování větrníku a nádrže na
vodu. Dnes jsou to již technické památky, které nám připomínají
pradědečkovu schopnost a pokrokovost.
Jak tak poslouchám, tak toho praděda stihl opravdu hodně. Jak ty
sám pokračuješ v rodinné tradici?
Jsem rád, že ní pokračuji. Ze čtvrté generace jsem asi jediný zdědil
„zelené geny“. Někdy mám pocit, že je ve mně uvnitř pradědeček,
protože mám podobné nápady jako on. Zároveň je to i velký závazek,
pokračovat v pradědečkově díle a udržet dobré jméno firmy, které
dělají spokojení zákazníci.
A co Březina, známé osobnosti a Vejtasovo zahradnictví dnes?
Jednu paní z Březinovy společnosti napadlo, že by mohla vzniknout
na nevyužívaném dvorku Březinova muzea skalka Karla Čapka.
Chytil jsem se toho nápadu a vytvořil jsem skalku věnovanou
Čapkovi. Jak je známo, Březina je básník symbolismu, a proto jsme
zahradu v muzeu vytvořili v duchu samých symbolů. Například sbírka
Hudba pramenů je vyjádřena zurčící vodou v prameništi a symbolicky
jsou tam kameny z rodiště Karla Čapka – Malých Svatoňovic –
i z rodiště Otokara Březiny, z Počátek. Musím říct, že to byla pro mne
veliká pocta a výzva, podílet se na této skalce.
Letos děláme kytice na festival Petra Dvorského, který sponzoruje
Skupina ČEZ, a tak se snažím do kytic zakomponovat i barvy sponzora.
K hlavnímu sponzorovi festivalu mám velice blízko, protože jsem
pracoval jako zahradník v Jaderné elektrárně v Dukovanech šest let
a přiznám se, že vždy, když jedu kolem, rád se podívám na výsledky své
25
bývalé práce – vzrostlé stromy a keře v areálu elektrárny, které jsem zde
s kolegy sázel, vždy potěší. (…)
Máš nějaký zahradnický sen?
Ano, mám. Ale ten je zatím nesplnitelný. Vytvořit z celé naší zahrady
inspirativní a zážitkovou zahradu pro dospělé i děti, a k tomu ještě
malé zahradnické muzeum. Máme totiž doma hodně materiálu po
pradědečkovi a určitě by si to zasloužil. Muzeum by se dalo časem
snad otevřít, ale proměnit celou naši zahradu v zážitkovou, to zatím
bude jen snem. Ale mám velmi šikovnou manželku – zahradnici a tři
šikovné děti, tak třeba ten sen proměníme ve skutečnost.
Zkrácený rozhovor Aleny Hostašové s Vladimírem Vejtasou přebíráme ze
Zpravodaje pro obyvatele regionu Jaderné elektrárny Dukovany, ročník XXI,
2014, č. 3. Článek je uveřejněn se souhlasem redakce i autorky.
Jak nás postihl covid-19
V Muzeu Otokara Březiny obvykle začínáme s prohlídkami 1. dubna.
V důsledku letošní karantény byly do konce května odloženy. Na
březen bylo původně plánováno několik kulturních pořadů: 22. března
se měla v ZŠ Otokara Březiny v Jaroměřicích uskutečnit vědomostní
soutěž Jak znáš Otokara Březinu mezi jaroměřickou školou a ZŠ
Otokara Březiny v Počátkách. Koordinátorka a učitelka zdejší školy
Ing. Hana Jandová měla vše perfektně připraveno, akce však nemohla
proběhnout. Dne 28. března se měla konat výroční schůze, pietní akt
u hrobu Otokara Březiny, vernisáž výstavy Josef Kapinus a přednáška
Mgr. Hasana Zahiroviče, Ph.D., Přátelé Otokar Březina a Karel
Čapek. Všechny tyto pořady byly kvůli karanténě odloženy.
Pouze 30. června se otevřela v Muzeu Otokara Březiny výstava
Josef Kapinus, již připravil a uvedl Mgr. Ing. Ivo Binder. Jeho úvodní
řeč otiskujeme v tomto čísle bulletinu.
Helena Peschová
SPOLEČNOST OTOKARA BŘEZINY
A MĚSTO JAROMĚŘICE NAD ROKYTNOU
vás zvou v sobotu 12. září 2020
10.00 Pietní akt u hrobu Otokara Březiny
10.45 Druhá vernisáž výstavy v Muzeu O. Březiny
JOSEF KAPINUS
Výstavu uvede Mgr. Ing. Ivo Binder
kurátor moderního umění
14.00 Přednáška v restauraci Viola
KAREL ČAPEK – OTOKAR BŘEZINA
Mgr. Hasan Zahirovič, Ph.D.
člen Společnosti bratří Čapků
a Společnosti Otokara Březiny
15.15 Výroční členská schůze SOB
Zpráva o činnosti a o Muzeu Otokara Březiny,
hospodaření, plán činnosti, volba předsedy
a doplnění výboru, diskuse
SPOLEČNOST OTOKARA BŘEZINY
A MĚSTO JAROMĚŘICE NAD ROKYTNOU
vás srdečně zvou
v sobotu 26. 9. 2020 ve 14 hod.
na prezentaci antologie Čtení o Otokaru Březinovi
a badatelského projektu věnovaného Emilu Saudkovi
jako překladateli a vykladači díla Otokara Březiny
ČTENÍ O OTOKARU BŘEZINOVI
//
NALEZEN V PŘEKLADU
Přednáší
MICHAL TOPOR
Koná se v salonu restaurace Viola
Čas přednášky asi 55 min.
Děkujeme partnerům:
Heleně Hortové Třebíč, městu Jaroměřice nad Rokytnou,
Dřevozpracujícímu výrobnímu družstvu Jaroměřice nad Rokytnou,
Vladislavu Motýlovi, MUDr. Janě Langáškové, Dr. Vrbové –
Lékárně Jaroměřice nad Rokytnou, MUDr. Janu Kousalíkovi,
MUDr. Blance Götzové, dr. Ivo Koudelkovi, Jiřímu Prokopovi,
Jaroslavu Frýdkovi a dalším drobným dárcům.
Bulletin vydává výbor Společnosti Otokara Březiny v Jaroměřicích
nad Rokytnou, Březinova 46, 675 51, tel.: 603 760 768. IČO 44065841,
e-mail na předsedu Mgr. Jiřího Höfra: hofer.j@seznam.cz.,
e-mail na studijní knihovnu při Muzeu Otokara Březiny:
studijniknihovna@otokarbrezina.cz
Adresa našich stránek: www.otokarbrezina.cz
(nové webové stránky ještě doplňujeme)
Toto číslo sestavil výbor SOB, tisk Helena Stejskalová
a Blanka Nedvědická
Titulní strana: Josef Kapinus, autoportrét
Prosíme o placení členských příspěvků,
číslo účtu: 226798166/0300
Příspěvky do bulletinu č. 77 dodejte laskavě do 15. února 2021