jeden den
Ve stopach Vrby a Wetzlera
Brzo rano stojime s dalsimi skoro sedmdesati
lidmi kousek od plotu, ktery obklopuje
koncentrak v Bfezince. Za nami
proslule koleje s vezi, pfed nami neudrzovana
louka. Pfesne tady zacalo soukrome
drama dvou veznu, kterym se
podafilo z tabora utect. Jejich utek mel
vyssi poslam' nez jen linik z pekla. Slo
o to sdelit svetu, ze „pracovni tabory"
Osvetim a Bfezinka jsou ve skutecnosti
tovarny, kde se prumyslove vrazdf. Los
padl na Vrbu a Wetzlera. Spoluvezni je
behem prace zakopali do diry za plotem,
kde museli nehybne stravit tfi dny, dobu,
kterou se po uprchlicich obyykle intenzivne
patralo. Byl duben, lehce mrdo, byli
hladovi, chatrne obleceni a kvuli psum
politi benzinem. A meli strach.
My jsme vydatne posnidali, vyspali
se V damasku, a obtezkani jen batuzky
(zavazadla nam vezou) stojime na zacatku
jejich cesty. A strach mame taky,
no spis obayy Netusime, jestli stotficetikilometrovy
Memorial Vrby a Wetzlera
z Osvetimi do Ziliny v nekolika dnech
zvladneme.
Hned prvni den nabizi tficet kilometru
ve vyzivnych tficeti stupnich. Tech
skoro sedmdesat lidi vidim poprve, ale
kdyz se rozhlednu, uklidhuji se. Zadni
nabuseni sportovci, ale normalni lide
vsech vekovych kategorii. Fasujeme sluchatka
a nektefi i dumocnika.Jsme mezinarodni
smeska. Vetsinou Slovaci, neco
Cechu, par AngUcanu a take jedna nemecka
rodina, coz je pikantni. Vyrazime
pfekvapive svizne. Rychlostje vyvazovana
castymi zastavkami, abychom se zhoufovali.
Kdyz nas ma pruvodce pohromade,
vypravi na pokracovani pfibeh uteku prokladany
cetbou z knih, ktere oba protagoniste
po valce napsali. Snazi se z liryvku
poskladat co nejpfesnejsi trasu uprchliku,
takze se uzkostlive vyhybame civilizaci.
Nahle uhybame z cesty, prodirame
se kfovim, lezeme pfes potok, cvachtame
bazinami, stradujeme si to napfic polem.
Kdyz pochodujici pomalu pfedchazim,
jako bych pfepinala kanaly na radiu.
Pfedpoklad, ze lide, ktefi se na takovy
druh pochodu pfihlasi, nebudou zrovna
zemanovci, se potvrzuje.Jako bych mijela
fadu sympatickych Udi, ktere rozhnevala
Kuciakova vrazda, chodi k volbam, ruku
tisknou pevne a tfidi odpad. Lidi, mezi
kterymi se nemuzu nudit, ani pocitit osamelost.
Cesi a Slovaci se trumfiiji, kdo
ma horsi politickou reprezentaci... Davam
se do feci s Vierou, ucitelkou anglictiny.
„Co sem pfivedlo vas?" „No, moja
mama aj otec sa zoznamili v lagri. Oba
prezili. No a pak som sa narodUa ja."
V poledne mame v malem mestecku
mUosrdnou hodinu na obed. Pfi rozchodu
jsme varovani, ze v Polsku je zakazano
pit pivo na vefejnosti. Jenze je
pfes tficet stupnii a vetsina z nas je nad
veci. Kouzlo unavy a spolecneho odpocinku
zacina pusobit. Zazivame kolebavy,
pfijemny pocit sounalezitosti. Koluji
sousta, ozyva se uvolneny smich.Jeste
se nezname, ale uz si zaciname duvefovat.
Behem odpoledni casti cesty se hovor
zvolna nofi do intimnejsich sfer.
Jde to pfekvapive rychle. Jdeme v kuse
deset hodin, hovor odumira. Myslime
na vecefi a na sprchu.
Tusime, ze komfort prvni noci se opakovat
nebude, horska chata vsak pfedcila
ocekavani. Cimry po sedmi, zeny a muzi
zvlast', nicmene manzelske postele. Maly
prostor a jedna sprcha jsou vyvazovany
dvojnasobnou ohleduplnosti.
S manzelem se potkavame za cely
den az u vecefe. „Tak co?" „Kupodivu
me nic neboli." „Taky se ti zda, ze jsou
tady samy bezva lidi?" „Jo, jeste lepsi,
nez jsme cekali."
Poznamka na zaver: Utek Vrby
a Wetzlera se zdafil. V Ziline pfedali
zpravu o desive skutecnosti v Osvetimi
a Bfezince, ktera se dostala az ke spojeneckemu
veleni v USA a v Londyne. Nevefilijim.
•
MILENA HOLCOVA, spisovatelka
© NAPISTE NAM SVUJ J E D E N DEN V Z I V O T E
NAJEDENDEN@RESPEKT.cz. DALSl C T E N A R S K E
J E D N Y DNY N A J D E T E TAKE NA
WWW.RESPEKT.cz/JEDEN-DEN-V-ZIVOTE.
RESPEKT.cz