KAPITOLA OBECNÁ TÉMATA
Komentář k přiloženému obrázku „slovesnost“, pojmy nadřazené a
jim podřazené sledujeme shora dolů:
Slovesnost či slovesná kultura: zahrnuje všechny fixované jazykové
projevy, ústní i písemné. Podle způsobu ustálenosti se člení na ústní
slovesnost a písemnictví.
Ústní slovesnost: útvary fixované ústním tradováním. Patří sem
lidová ústní slovesnost (autor neznámý, traduje se v širokém lidovém
společenství) a autorská ústní slovesnost (dílo profesionálních
básníků – např. bardů, truvérů apod. – v dobách, kdy písmo nebylo
obecně známo či používáno, písně či příběhy se tak tradovaly opět jen
ústně, i když vázány na známou a konkrétní osobu autora). K ústní
slovesnosti se často počítají i řečnické projevy (i v moderní době –
např. vtipná vyprávění/vzpomínky herců, oficiální projevy aj.); často
se druhotně fixují i zápisem.
Písemnictví: útvary fixované písmem a určené ke čtení.
Literatura: ztotožňuje se s písemnictvím a navíc přesahuje ještě
kousek do oblasti ústní slovesnosti – protože literatura zahrnuje i část
ústní slovesnosti, která byla později zapsána, popř. literárně upravena.
Literatura věcná – zahrnuje větší část slovesné tvorby, slouží
praktickým potřebám
Literaturu věcnou můžeme dělit na odbornou (staví na vědeckém
výzkumu, usiluje o objektivitu a přesná vyjádření, užívá terminologie;
může být ryze vědecká i popularizační), administrativní (zabezpečuje
styk státních a společenských institucí s veřejností, např. zákony,
vyhlášky, protokoly aj.) a publicistickou (poskytuje aktuální
informace široké veřejnosti, plynule přechází k umělecké literatuře,
např. zpravodajské žánry jako zpráva, oznámení, subjektivnější útvary
jako komentář či glosa, beletrizující žánry jako fejeton nebo črta).
Literatura umělecká = krásná = beletrie – její funkce je prioritně
estetická, je specifickou výpovědí o skutečnosti, vyjádřenou
originálním, individuálním způsobem a osobitými jazykovými
prostředky. Užíváme-li běžně termín „literatura“, máme zpravidla na
mysli právě literaturu uměleckou.
------
Základní funkce slovesného projevu:
1. funkce poznávací = informativní (schopnost textu poskytnout
informace)
2. formativní = výchovná (schopnost textu ovlivňovat čtenářovy
názory, postoje, a tím i jednání)
3. estetická (schopnost díla poskytnout estetický prožitek)
- v různých útvarech hrají funkce různou roli, např. publicistika:
důležitá je funkce formativní (ovlivnit čtenáře názorově, např.
politicky), informativní (poskytnout informaci), estetická (většinou
nepříliš zastoupena, více u beletrizujících publicistických žánrů);
odborná literatura: především funkce informativní, formativní (z
vědeckých závěrů plyne ponaučení), estetická (nejméně); beletrie:
prioritně funkce estetická, formativní (pomocí čtenářského prožitku
ovlivňuje názory čtenáře), informativní.
LPDM = Literatura pro děti a mládež
V dnešní době je považována za organickou a rovnocennou součást
národní literatury.
Rozlišujeme literaturu intencionální a neintencionální.
Intencionální = literatura psaná cíleně pro dětského čtenáře, je mu
tedy od počátku přizpůsobena – autor uplatňuje v tvorbě tzv. dětský
aspekt = zřetel ke zvláštnostem dětského adresáta, k jeho
psychickému a mentálnímu vývoji; projevuje se zdůrazněním těch
prvků díla, které jsou pro dítě aktuální a vnitřně ho rozvíjejí (jeho
představivost, emocionalitu, vnímavost, poznání a hodnocení
skutečnosti); s ohledem na dítě volí autor téma (blízké dané věkové
skupině), postavy, pochopitelný jazyk a kompozici atd.
Neintencionální = literatura původně nenapsaná pro děti, ale děti si ji
přisvojily (např. dobrodružná lit. – mayovky, verneovky, které byly
původně určeny dospělým čtenářům; původně pohádka aj.); do
neintencionální literatury patří i texty, které do četby dětí pronikly
přímým zásahem dospělých, kupř. pedagogickým výběrem (např.
speciální úpravy textů původně „dospělých“ pro děti – krácení, výběr,
zjednodušení).
Setkat se můžeme i s pojmem „četba mládeže/dětí“ = intencionální +
neintencionální literatura
Obsahovou strukturu LPDM tvoří lit. intencionální, neintencionální
a lidová slovesnost.
Žánry LPDM:
I. Dětský slovesný folklór
a) žánry společné dětem i dospělým: např. přísloví, pořekadlo,
píseň
b) žánry, které přešly do dětské lit. z literatury určené dospělým:
koledy a jiné obřadní písně, zaříkadlo, báje, pověst, pohádka,
bajka
c) žánry vytvořené přímo pro děti: ukolébavka, říkadlo, hádanka
d) žánry vzniklé jako spontánní projev dětské tvořivosti: hra,
rozpočitadlo, škádlivka
Charakteristika vybraných žánrů:
Přísloví: stručná průpověď vyjadřující obecnou lidskou zkušenost a
moudrost, mravní naučení, návod k jednání (Všude dobře, doma
nejlépe. Kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá.).
Pořekadlo: ustálené spojení slov, které vyjadřuje životní zkušenost,
postřeh, ale bez mravního ponaučení; často podáno vtipnou formou,
příměrem (Dopadli jako sedláci u Chlumce. Dočkej času jako husa
klasu.).
Pranostika: pořekadlo vyjadřující lidovou zkušenost s počasím a
přírodními zákonitostmi (Únor bílý, pole sílí. Svatá Anna – chladna
z rána.).
Lidové rčení: pořekadlo, které se lexikalizovalo a ztratilo svůj
původní přenesený smysl; v centru bývá sloveso (Stokrát nic umořilo
osla. Dělá z komára velblouda. Mluvit do větru.)
Koleda: obřadní píseň, dnes ji spojujeme výhradně s Vánocemi, patří
sem však i velikonoční koledy (na Velikonoční pondělí); spjata
s církevními svátky, už v pohanských dobách však existovaly koledy
jako obřadní písně spojené se svátky slunovratu.
Zaříkadlo (zaklínadlo): magická průpověď, opírá se o víru
v kouzelnou moc slova; byla součástí magických úkonů a sloužila
k získání dobra (zajištění zdraví, dobré úrody…) či odehnání zla (proti
nepříteli); byla pronášena zpěvavě a rytmicky; o zaklínadla se pak
opírají některé dětské herní říkanky, např. „Zamykám, zamykám les,
aby sem nikdo nevlez… Vleze-li sem bába, ať je z ní žába… Vleze-li
sem panna, ať je z ní srna…“).
Říkadlo: jednoduchý veršovaný útvar, podstatná je rytmika textu;
mohou sloužit dospělým ke hře s dítětem a k tomu, aby se dítě něco
naučilo (pohyby, manuální činnost – např. Paci, paci, pacičky,
Otloukej se, píšťaličko), nebo mají funkci ryze zábavnou, provází hry
apod. (Kolo, kolo mlýnský, Vařila myšička kašičku). Mohou být i
nonsensová.
Rozpočitadlo: vzniklo z praktické potřeby dětí rozdělit se na skupiny
při hře; důraz na rytmus, význam často schází (Enyky, benyky, kliky,
bé, ábr, fábr, domine…).
Škádlivka: typ říkadla, škádlí (dětského) adresáta, děti samy se jím
vysmívaly nedostatkům konkrétní osoby (Ten náš Vašek, to je kos,
ztratil boty, chodí bos!).
Pokračování příště