Jak zpívá vítr? Nemá hlas!

A víš, jak zpívá žitný klas?


Jak housle nebo hoboje?

Někdy je slyšet oboje.


I sedmikráska má svůj tón.

Vyzvání modrý luční zvon.


Na lesní rohy hrává mech.

A v tobě se jen tají dech.

*

Na vysokém smrku

hnízdo plné krků,

jsou v něm draví ptáci!

Smrk se zakymácí,

hnízdo neunese?

Není sám v tom lese.

Vrkú, vrkú, vrkú –

pomůžeme smrku!


*

Maminka přinesla živého kapra.

Ve vodě se nehýbal a stále jen

otvíral ústa. Co si asi povídal?

Zůstalo nám po něm mnoho

stříbrných penízků.


*

Slunce zčervenalo mrazem.

Vrány se zimomřivě krčí,

z kosa je prokřehlé klubíčko.

Sněhulák má uši zachumlané

do staré beranice

a jen se usmívá.


*

Vánice k ránu ustala. Pospěšte si,

pospěšte – volají do bílého ticha

keře i stromy. A děti přicházejí.

Střásají sníh z křehkých větviček.

Krmí sýkorky, kosy, brhlíky, datla

i chocholouše. Jejich hlad je silnější

než strach z člověka.

Ale brzo to začalo nanovo: Zachar volal. Zachar vždycky říkal. Zachar si to myslí taky. Ten nosí
klobouk jako strejda Zachar. Strejda Zachar se veselí v lese. Strejda Zachar je svěží, i když
sněží. Strejda Zachar věří divé zvěři.


*


Mám ten příběh od jednoho muže, co vypráví příběhy. Mockrát jsem mu říkal, že jeho příběhu nevěřím.

„Lžete,“ říkal jsem mu, „vymýšlíte si, fantazírujete, podvádíte.“

Nic si z toho nedělal. Klidně vyprávěl dál, a když jsem zvolal: „Vy lháři, vy kecale, vy fantasto,
vy podvodníku!“, tak se na mě dlouze zadíval, zakroutil hlavou, smutně se usmál a potom řekl tak
potichu, až jsem se skoro zastyděl: „Amerika není.“


*


Bílá mlha kráčí lesem,

za ní měsíc mlčky jde sem.


Zlaté zrní tma si sbírá.

Zahlédli jsme netopýra.


Hvězdy se tak blízké zdají.

Tiše... Děti usínají...


*


Na vysokém smrku

hnízdo plné krků,

jsou v něm draví ptáci!

Smrk se zakymácí,

hnízdo neunese?

Není sám v tom lese.

Vrkú, vrkú, vrkú –

pomůžeme smrku!