Charakter řeckého umění

V čem spočívá kulturní význam antiky pro současnost? Náš způsob života vychází právě z vyspělé antické civilizace, která byla vytvořena asi před 2500 lety Řeky a později Římany přenesena do celé Evropy a mnohdy i dále. Systém našeho myšlení, věda i umění byly vybudovány na antických základech. O antické památky je stále velký zájem, zachovalé antické stavby patří k nejnavštěvovanějším památkám na světě.

V životě Řeků zaujímalo umění jiné postavení než v naší době. Mělo vždy praktický smysl, ať šlo o výzdobu chrámu nebo dekor vázy. Řekové považovali umění svým způsobem za řemeslo a každý uměle prošel přísným vzděláním u svého mistra. Z toho důvodu lze vysvětlit určitý konzervativní ráz řeckého umění, které prošlo za dlouhou dobu jen malými změnami, i omezený okruh námětů. V 5. století př. n. l. panovala všeobecně shoda, že cílem umění je poučovat, vytvářet dokonalé podoby lidí a bohů a zobrazovat vznešené náměty, které vyjadřují triumf řecké civilizace nad barbarstvím. Řekové také věřili že v této době bylo dosaženo dokonalosti formy v podobě chrámu Parthenónu a jeho sochařské výzdoby.

Řecké umění vyniká mezi ostatními starověkými kulturami naturalistickým, ale idealizovaným zobrazováním lidského těla, v němž byly většinou v centru pozornosti převážně nahé mužské postavy.

Umění antického Řecka se obvykle stylově dělí na tři období: archaické, klasické a helénistické.

Helénistická epocha ve 4. století výrazně změnila celý charakter řeckého umění. Ideálu z 5. století byl vytýkán nedostatek pestrosti. Inspirace vycházela ze světa přírody a lidí, velké oblibě se těšil portrét. Umělcům se velmi rozšířily obzory v souvislosti s cestováním a poznáním světa, kterému pomohlo tažení Alexandra Velikého.

Sochařství

Sochařství antického Řecka je hlavním dochovaným druhem starořeckého umění. Starověcí Řekové se velmi brzy rozhodli, že nejdůležitějším předmětem umělecké tvorby je lidská postava. Vnímali své bohy jako lidi s lidskou podobou, a proto se v umění příliš nerozlišovalo mezi posvátným a světským; lidské tělo bylo jak světské, tak posvátné. Socha, původně jednotlivá, ale v helénistickém období často ve skupinách, byla dominantní formou, i když reliéfy byly také důležité.

V archaickém období mají volně stojící postavy stejnou pevnost a čelní postoj, které jsou charakteristické pro sochařství v orientálních kulturách, ale jejich formy jsou dynamičtější než například u egyptského sochařství. Po roce 575 př. n. l. začaly takovéto postavy, mužské i ženské, nosit tzv. archaický úsměv. Tento výraz, který nemá žádnou specifickou příslušnost k zobrazované osobě nebo situaci, mohl být prostředkem, který měl postavám dodat výraznou lidskou charakteristiku.

Převažovaly tři typy postav - stojící nahý mladík (kouros, množné číslo kouroi), stojící zahalená dívka (kore, množné číslo korai) a sedící žena. Všechny zdůrazňují a zobecňují základní rysy lidské postavy a ukazují stále přesnější chápání lidské anatomie.

V klasickém období došlo ke změnám ve stylu a funkci sochařství a k dramatickému nárůstu technických dovedností řeckých sochařů při zobrazování realistických lidských forem. Také pózy se staly naturalističtějšími, zejména na počátku tohoto období.

Od roku 500 př. n. l. začaly řecké sochy stále častěji zobrazovat skutečné lidi, na rozdíl od nejasných interpretací mýtů nebo zcela fiktivních adoračních soch, ačkoli styl, kterým byly zobrazovány, se ještě nevyvinul do realistické podoby portrétu.

V klasickém období se také rozšířilo používání soch a sousoší jako výzdoby budov. V charakteristických chrámech klasického období, jako byl Parthenón v Athénách nebo Diův chrám v Olympii, se pro dekorativní vlysy používaly reliéfní sochy.

V helénském období se řecké umění se stávalo stále rozmanitějším a bylo ovlivňováno kulturami národů, které podlehly dobyvačnému tažení Alexandra Velikého.

V tomto období došlo v sochařství opět k posunu směrem k rostoucímu naturalismu. Obyčejní lidé, ženy, děti, zvířata a domácí scény se staly přijatelnými náměty pro sochy, které si objednávaly bohaté rodiny pro výzdobu svých domů a zahrad. Vznikaly realistické postavy mužů a žen všech věkových kategorií a sochaři již necítili povinnost zobrazovat lidi jako ideály krásy nebo fyzické dokonalosti.

Malířství

Řecké malířství nebylo zpočátku malířstvím v dnešním smyslu, nýbrž jen dekorativním doplňkem stavitelství, sochařství a keramiky. V samostatné odvětví se vyvinulo až v první polovině 5. století př. n. 1., kdy se v Athénách objevila velká tvůrčí postava Polygnóta z Thasu. Prvním malířem, o jehož díle máme záznam, byl Búlarchos; namaloval prý obraz pro lýdského krále Kandaula. Paletu neměli malíři příliš pestrou a omezovali se na čtyři barvy: bílou, černou, červenou a žlutou. Nejstarší jejich technikou byla malba na čerstvou omítku čili freska. Později k ní přibyla tempera pro malbu na dřevě a pak také na plátně, u které jako pojiva užívali vaječného žloutku, a nakonec enkaustika, tj . nanášení rozpuštěných barev smíšených s rozehřátým voskem (olejomalbu antika neznala). Náměty čerpali řečtí malíři hlavně z mýtů, jež byly, stejně jako v poezii a sochařství, živnou půdou jejich umění.

Tradice freskové výzdoby v Řecku sahá přinejmenším do minojské a mykénské doby bronzové, kdy byly freskami bohatě vyzdobeny například Knóssos, Tiryns a Mykény. Fresky jsou v písemných pramenech často popisovány a zdá se, že mnoho z nich bylo vytvořeno v klasickém a helénistickém období. Kvůli nedostatku dochovaných neporušených staveb se jich ale mnoho bohužel nedochovalo. Nejvíce těch, které se dochovaly, bylo nalezeno uvnitř hrobek.

Hudba

 Nejstarší zprávy o řecké hudbě máme od Homéra. Ještě starší než tyto zprávy jsou obrazy hudebních nástrojů. Lyru známe z řeckého světa dokonce z předřeckých dob (z kykladských sošek) a na pozdějších vázových malbách a reliéfech se hudební nástroje vyskytují téměř stejně často jako zbraně. Hudba byla pro Řeky "darem bohů": bohové v ní našli zalíbení a vnukli ji lidem, sedm Múz z devíti chránilo umělce, jejichž tvorba byla spojena s hudbou. Z Olympu se dostala na svět už v dobách mýtů, a to i s většinou nástrojů.

 Architektura

 Počátky řecké architektury sahají do 7. – 8. století př. n. l. Řecké chrámy bývaly zpočátku silně ovlivňovány egyptským uměním, ale záhy začaly vynikat svým vlastním stylem a elegancí. K tomu z části přispěla možnost výběru různých materiálů. Egypťané vytvářeli své velkolepé stavby pouze z kamene, zatímco Řekové využívali světlého vápence a později i mramoru, díky kterému vznikla spousta elegantních staveb. Starověcí řečtí řemeslníci byli opravdovými mistry svého oboru.

 Základem řecké architektury je sloupoví, které určuje následnou výšku a mohutnost stavby. Aby byla stavba dle antických představ "krásná", musí být sloupů na průčelí vždy lichý počet, ideálně pět, sedm nebo devět. Sloupy nesou vodorovné kladí a nad ním trojúhelníkový štít. Sloupové řády se však od sebe liší především tvarem a zdobením jednotlivých sloupů. Obecně je známo, že se v řecké architektuře využívají tři základní typy sloupů – dórský, jónský a korintský.

Dórský sloup vznikl v pevninském Řecku okolo 7. století př. n. l. přenesením principů tehdejší dřevěné architektury do možností kamene. Dórský sloup je velmi jednoduchý, strohý a poznáte jej podle toho, že nestojí na podstavci, ale vyrůstá přímo z podlahy. Dórské sloupy na rozdíl od těch jónských byly stavěny blíže u sebe, takže v mnohých lidech vzbuzovaly klaustrofobní pocity. Stavěly se po celém Řecku a pronikly dokonce i do jižní Itálie a na Sicílii. Vynikající ukázkou této architektury je Chrám boha Dia v Olympii. Někdy je nazýván jako mužský sloh.

Jónský styl pochází z Ionie, což je starověký název pro západní Malou Asii – tedy dnešní Turecko. Jónské sloupy bývaly umisťovány ve větší vzdálenosti od sebe a bývaly také o něco užší než sloupy dórské. Průčelí chrámů, na kterých byly jónské sloupy použity, tak vytvářely dojem většího prostoru. Umístěny bývaly na malém podstavci a jejich hlavice jsou mnohem zdobnější, zakončené dvěma charakteristickými volutami. Skvělým příkladem této architektury jsou chrámové sloupy v tureckém Efesu, tedy v oblasti, kde název původně vznikl. Další hezké jónské sloupy jsou k vidění například na průčelí chrámu Erechtheion na athénské Akropoli. Někdy je nazýván jako ženský sloh.

Posledním jmenovaným sloupovým řádem je řád korintský. Jak už napovídá název, tento řád pochází pravděpodobně z Korintu. Jeho nejvýraznějším znakem je bohatě zdobená sloupová hlavice, která má tvar kalichu, zdobeného dvojitou řadou lístků, z kterých vyrůstají voluty. Sloupy byly štíhlé a vysoké, proto také tento řád působí ze všech tří nejhonosněji.

Parthenón

Na závěr se pojďme podrobněji zmínit o nejslavnější řecké stavbě – Parthenónu. Parthenón byl postaven jako chrám k oslavě ochranné bohyně Athény a tím i samotných Athén. Od počátku se považoval za nelepší architektonické dílo všech dob. Některé chrámy jej překonaly velikostí, jiné drahocenností výzdoby, žádný však nedosáhl jeho "klasičnosti". Stal se mramorovou symfonií krásy: pro svou monumentálnost a skvěle vyvážené proporce, pro ukázněnou symetrii a dokonalou harmonii mezi celkem a částmi, pro přesnost a jemnost provedení, pro ušlechtilost stavebního materiálu, pro jedinečný soulad architektury a skulptury, z nichž každá představuje vrchol.

Sochařskou výzdobu a vrchní dozor nad stavbou prováděl zřejmě největší řecký sochař Feidias. Není pochyb, že Feidiás ovlivnil už samotnou koncepci chrámu tak, aby se stal mistrovským dílem nejen architektury, ale i sochařství. Navržen byl v dórském řádu, ale jeho tvůrcové jej neváhali obohatit iónskými prvky, takže nabyl lehkého a vznosného vzezření. V průčelí byl ozdoben osmi sloupy ve dvou řadách za sebou, čímž se proti běžným dórským chrámům se šesti sloupy zvětšily štítové plochy pro sochařskou výzdobu. Po stranách byl lemován sedmnácti sloupy (včetně rohových), v břevnoví se střídaly tradiční metopy a triglyfy. Cella se skládala ze dvou částí rozdělených zdí (nikoli z obvyklých tří) a na horním vnějším okraj i byla vroubena nepřerušovaným iónským vlysem. Východní část celly rozdělovalo dórské sloupoví na tři podélné lodi, z nichž střední byla rozšířena, aby v ní vynikla Feidiova kolosální socha Athény Parthenos. Západní část celly měla čtyři vnitřní iónské sloupy a sloužila za chrámovou a státní pokladnici.

Celá stavba byla vytvořena ze sněhobílého pentelského mramoru, sochařská výzdoba dostala navíc bohatou polychromii. Její základní kámen byl položen roku 447 př. n. I. Roku 442 př. n. I . stály už všechny sloupy, roku 438 př. n. I. dospěla k zastřešení, takže v ní mohl a být postaven Athénina socha, roku 432 př. n. I. byla pak dokončena.