Výuka dějin kultury na školách vychází z potřeby alespoň základní orientace v umění, kterou člověk do života potřebuje. Toto téma navazuje na literaturu a dějepis, kdy poznatky z těchto předmětů prohlubuje a uvádí do širších souvislostí. Dějiny kultury též představují pomoc při přípravě na studium některých humanitních oborů, poskytují základní informace pro cestování po světě nebo prohlubují vnímání a úctu k uměleckým projevů a zvyšují vlastní sebevědomí vzdělaného člověka.

Slovo kultura pochází z latinského colere, což znamená pěstovati či vzdělávati. Je výtvorem člověka a odlišuje člověka od ostatních živých bytostí. Je to např. technika, vlastnictví, zákony, vláda, mravní zákoník, tedy charakteristické reakce lidské společnosti na různé potřeby, vzniklé z jejího soužití a ze základní lidské přirozenosti.

 Definic kultury je mnoho. Za všechny vyberme například tuto: Kultura je složitý celek, zahrnující soubor vědomostí, názorů, umění, morálky, práva, obyčejů a jiných zvyků, jež člověk nabyl jako člen společnosti. (E. B. Tylor)

Kultura je tedy brána jako společný způsob života, tedy cítění, myšlení, chtění a konání, jehož důsledkem je společný životní styl. Ten by nebyl možný bez společného uznávání týchž životních zásad a hodnot, které představují ucelený soubor zakládajících principů kultury.

Prvky a složky kultury

• Kulturní rys = určitý prvek národní kultury (abeceda, kroj)
• Kulturní komplex = soubor kulturních prvků vzájemně příbuzných a logicky uspořádaných (vše co se týká krojů)
• Celý soubor kulturních rysů a kulturních komplexů jednoho národa je jeho kultura.
• Kulturní okruh = oblast, kde určitá kultura převládá 

K výše uvedenému lze konstatovat, že lidé z rozdílných kulturních okruhů mívají odlišné názory i na základní společenské věci (vztah muže a ženy). Rozdílné kulturní okruhy a vzájemné averze proto mohou být v budoucnu zdrojem konfliktů. Mezi hlavní světové kultury pak můžeme zařadit kultury:

1. Západní (evropský, Severní Amerika)
2. Konfuciánskou
3. Japonskou
4. Islámskou (arabská, turecká, malajská)
5. Hinduistickou
6. Slovansko – pravoslavnou
7. Latinskoamreickou
8. Africkou

 Kulturu jako takovou pak můžeme dělit podle uplatnění několika hledisek.

1. Z hlediska periodizačního - pravěk, starověk, středověk, novověk, moderní umění
2. Z hlediska geografického - Evropská, euroamerická, africká, Dálný východ,…
3. Z hlediska periodizačního i geografického - antické Řecko, středověká Francie,…
4. Světonázorová hlediska - křesťanství, islám,…
5. Z hlediska národnostního - česká, čínská, řecká,…(kultura)

 Základy kultury

Prazáklad naší kultury byl vytvořen již v evropském starověku jedinečnou syntézou tří elementů:

Řecká filozofie (úcta k rozumu a vzdělanosti)

V antickém Řecku nejvíce ctili lidské individuum vybavené rozumem. Řekové jsou v naší kultuře tvůrci rozumu. Zde má základní význam Sokrates, který na vrchol lidského fungování kladl schopnost rozumu logicky myslet. Tzv. sokratovský dialog měl za cíl tvoření pojmů a definic. Řecké logos je ústřední pojem celé řecké kultury. Trojici psychických složek – cit, myšlení, vůle – jimiž je člověk od přírody vybaven, odpovídaly tři nadosobní hodnoty – krása, pravda a dobro. Usilovat o tyto hodnoty bylo rozumné a přirozené. Člověk se stával člověkem tím, že vytvářel krásu, hledal pravdu a konal dobro. Řekové však byli na tolik rozumní, že vyhradili pro možnost poznání i neracionální metody nebo intuici. Sokrates například tvrdil, že člověk má daimonion, něco jako vnitřní hlas nebo svědomí, intuici. Řekové tedy definovali metodu lidského poznání jak racionální, tak i iracionální.

Římské právo (smysl pro právo a organizaci)

Vklad Římanů spočívá v myšlence právního občanství. Římané chtěli vládnout světu a tedy ho spravovat. Hodnotou obecně lidskou se pro ně stal pojem neporušitelných práv občana vůči každému na světě, i vůči vlastní obci, a také pojem státu, jenž občanům zaručoval jeho práva, tedy rovnost před zákonem čili spravedlnost. To vše bylo garantováno veškerou mocí římského impéria. Proto např. jedno z mouder římských právníků zní „Právo je umění dobrého a spravedlivého“ nebo římský filozof Cicero pronesl „Všechno na světe je nejisté, když se lidé odchýlí od práva“.  Římským občanem a tedy nositelem práv pochopitelně nebyli všichni lidé, jednalo se v podstatě jen o svobodné muže, proto nelze na pojem římského občanství nahlížet dnešním pohledem.

Křesťanská etika (humanismus)

Křesťanství pozdní antiky pak nahradilo antický polyteismus monoteismem. Splnilo potřebu náboženské vroucnosti, kterou už neplnil pluralistický náboženský kultismus. Převratným aktem pak bylo založení nové mravnosti. Křesťanské učení pak představuje především etické učení. Křesťanský člověk žije univerzální láskou k bližnímu, dokáže milovat i svého nepřítele.

Funkce kultury

O kultuře se říká, že představuje ochranou klenbu nad lidským rodem. Každá generace přejímá kulturu té předchozí, přidává k ní svůj podíl a tím chrání fungování života v lidské společnosti. Pro jedince pak představuje kultura jedinou formu jeho nesmrtelnosti. Západní kultura vychází z předpokladu, že život je něco dobrého, proto si přejeme nejen žít, ale mít kladný vztahu k životu a snahu žít dobře a plně.

Základní principy kultury se odehrávají společenským tlakem. Rozmnožování kultury se pak činí pomocí výchovy, která probíhá v rodině a ve škole. Toto je pak velmi ovlivněno prostředím, ve kterém člověk žije nebo ze kterého pochází (označováno jako sociální determinace). Předmětem výchovy je dítě.

Důležitou roli v propagaci kultury pak hrají média – noviny, časopisy, rozhlas a televize, internet. Nositelem kultury je umění, ale jeho funkce je ale primárně estetická. V šíření duchovní kultury pak hraje velkou roli také náboženství.

Kulturu rozlišujeme na hmotnou (materiální) a duchovní. Všechny složky duchovní kultury by měly být podřízený mravnosti (např. politická kultura). Hmotná kultura se týká i užitkových věcí a v hmotné kultuře se často věci odvíjí podle módy. Móda je krátkodobý estetický názor velké části lidstva na vnější formy života. V některých oblastech je však móda nežádoucí – ve vědě, politice nebo umění. Nejvyšší formou duchovní kultury je umění (cit) a věda (rozum).

Kultura v RVP

Celý Rámcový vzdělávací program je velmi obecný. Záleží především na škole, jak vytvoří svůj školní vzdělávací program a jak bude výuka koncipovaná. Rozvoj žáků v této oblasti bude. Také hodně záležet na osobnosti učitele, jak s žáky bude komunikovat a tedy i jak bude rozvíjet jejich osobnost.

 Vzdělávací oblast Umění a kultura umožňuje žákům jiné než pouze racionální poznávání světa a odráží nezastupitelnou součást lidské existence – umění a kulturu; kulturu jako procesy i výsledky duchovní činnosti umožňující chápat kontinuitu proměn historické zkušenosti, v níž dochází k socializaci jedince a jeho projekci do společenské existence, i jako neoddělitelnou součást každodenního života (kultura chování, oblékání, cestování, práce); umění jako proces specifického poznání a dorozumívání, v němž vznikají informace o vnějším a vnitřním světě a jeho vzájemné provázanosti, které nelze formulovat a sdělovat jinými než uměleckými prostředky.

Vzdělávání v této oblasti přináší umělecké osvojování světa, tj. osvojování s estetickým účinkem. V procesu uměleckého osvojování světa dochází k rozvíjení specifického cítění, tvořivosti, vnímavosti jedince k uměleckému dílu a jeho prostřednictvím k sobě samému i k okolnímu světu. Součástí tohoto procesu je hledání a nalézání vazeb mezi druhy umění na základě společných témat, schopnosti vcítit se do kulturních potřeb ostatních lidí a jimi vytvořených hodnot a přistupovat k nim s vědomím osobní účasti. V tvořivých činnostech jsou rozvíjeny schopnosti nonverbálního vyjadřování prostřednictvím tónu a zvuku, linie, bodu, tvaru, barvy, gesta, mimiky atp.

 Vzdělávání v dané vzdělávací oblasti směřuje k utváření a rozvíjení klíčových kompetencí tím, že vede žáka k:

• pochopení umění jako specifického způsobu poznání a k užívání jazyka umění jako svébytného prostředku komunikace
• chápání umění a kultury v jejich vzájemné provázanosti jako neoddělitelné součásti lidské existence; k učení se prostřednictvím vlastní tvorby opírající se o subjektivně jedinečné vnímání, cítění, prožívání a představy; k rozvíjení tvůrčího potenciálu, kultivování projevů a potřeb a k utváření hierarchie hodnot
• spoluvytváření vstřícné a podnětné atmosféry pro tvorbu, pochopení a poznání uměleckých hodnot v širších sociálních a kulturních souvislostech, k tolerantnímu přístupu k různorodým kulturním hodnotám současnosti a minulosti i kulturním projevům a potřebám různorodých skupin, národů a národností
• uvědomování si sebe samého jako svobodného jedince; k tvořivému přístupu ke světu, k možnosti aktivního překonávání životních stereotypů a k obohacování emocionálního života zaujímání osobní účasti v procesu tvorby a k chápání procesu tvorby jako způsobu nalézání a vyjadřování osobních prožitků i postojů k jevům a vztahům v mnohotvárném světě

Na druhém stupni základní školy by se žákům měla otevírat cesta k širšímu nazírání na umění a kulturu. Pro pochopení umění je potřeba žákům vysvětlit či připomenout historické souvislosti a společenské kontexty doby, ve které umělecké dílo vznikalo. Inspirací a pomůckou při výuce se tedy stávají právě umělecká díla (výtvarná, literární, hudební, dramatická).