Klasicismus a romantismus
Baroko bývá považováno za poslední kulturní směr, který je možné označit za univerzální v tom smyslu, že v určitém období vývoje evropské kultury hrálo prvořadou a nezastupotelnou roli. Na konci 18. století se nejenom umění, ale celá západní společnost dostává do bodu zlomu: definitivně jsme dospěli do období mnoha světonázorů a výkladů světa. Stejně tak umění ztrácí svou jednotnou tvář. Konec 18. století a 19. století přináší barevnost výrazu i technik. Příkladem až protichůdných tendencí mohou být směry dnes označované jako klasicismus a romantismus.
Klasicismus se jako směr zrodil ve Francii. Jde vlastně o jakýsi hmotný odraz osvícenské filosofie a přístupu ke světu. Racionálnímu, založenému na poznání. A samozřejmě směřuje také k demokratizaci společnosti a kultury, ke zrodu občanství atd. Přesto je ve svém výrazu vlastně konzervativní, hledá inspiraci ve střídmém výrazu některých renesančních a především antických prvků. V mnoha ohledech se obrací ke geometrické přísnosti a symetrii jednoduchých linií. Oproti tomu romantismus se vyznačuje až nostalgickým důrazem na minulost, emoce, čistotu přírody. Zdá se, že nesourodější dvojici by bylo těžko pohledat, právě proto se ale dobře doplňují. Neboť romantické hnutí velmi často pomáhalo např. při ustavování specifických historií národních států.
Architektura
Součástí klasicismu je také jeho specifická forma empír. Označení odkazuje na období vlády Napoleona Bonaparte, kdy se začal šířit z Francie do dalších evropských zemí. Jak víme, Napoleonova vojska se dostávala během tažení do různých částí Evropy i Afriky. Antické odkazy jsou tedy v empíru doplněny o vlivy staroegyptské kultury: motivy lvů, sfing a jiných bájný bytostí se stávají součástí interiérů šlechtických i měšťanských sídel. Dokonalou ukázkou empírové architektury u nás je chotkovský zámek Kačina s přílehlým parkem. Součástí zámku jsou i budovy divadla a knihovny, umístěné v jeho křídlech. Chotkovská knihovna na Kačině je jednou z nejkrásnějších zámeckých knihoven u nás, už proto, že je originální dobou svého vzniku (nejznámější knihovny u nás jsou mnohem spíše barokní).
Vedle racionální a pro někoho až chladné tváře klasicismu se ale zhruba ve stejném období objevuje také architektura romantická. Romantickou architekturu nemůžeme popsat jako nějaký jednotný styl. Spíše ji můžeme charakterizovat jako návrat do minulosti a výrazným nádechem nostalgie či představou minulého ztraceného ideálu. Romanitcká architektura je často historizující, může se ale také obracet k řemeslům a venkovskému tvarosloví. Její součástí může být např. hledání "národního stylu" v období formování národů v 19. století. Ostatně návrat k přírodě je jednou ze součástí romantického hnutí.
Je zajímavé si všimnout, jak autoři využívají jednotlivé historické styly, když je využívají u zakázek na tradiční, ale i typicky moderní instituce. Nejvýraznější z historizujících slohů jsou neogotika a neorenesance. Neogotika byla například velmi oblíbena u šlechtických sídel: nejznámější u nás jsou zámky na Hluboké či v Lednici. Ale objevuje se samozřejmě také u církevních staveb (např. Votivkirche ve Vídni či kostel sv. Ludmily v Praze na náměstí Míru). Je možné, že je tato volba spojena se spojením gotiky s naší ředstavou středověku, období hradů a velkých katedrál? Ovšem nalezneme i novogotické budovy spojené s moderní městskou vybaveností, jako je např. známá pražská porodnice u Apolináře. Z brněnských staveb můžeme zmínit tzv. červený kostel, tedy novogotický (ve stylu německé gotiky, pro kterou je typické červené režné zdivo bez omítky) kostel Jana Ámose Komenského, nebo tělocvičnu pod hradem.
Na neorenesanci naopak velmi často narazíme při prohlídkách radničních budov. Snad je to opět konotace renesance jako období prvního rozmachu občanských svobod ve smyslu rozvoje měst a městských států (např. v Itálii). Mezi nejznámější novorenesanční radnice u nás patří radnice v Liberci, Náchodě nebo Brnu blízkých Hustopečích. Nebude potom překvapením, že novorenesanční budovy jsou také ty, ve kterých sídlí muzeijní instituce: Za všechny jmenujme historicku budovu Národního muzea na Václavském náměstí. Nerenesanční je také budova Národního divadla v Praze.
Výtvarné umění
Ve výtvarném umění je to podobné jako v architektuře. Zdrojem inspirace je často antika - v malířství i sochařství. Je ale také pravda, že v mnoha ohledech se oba styly - klasicismus i romantismus - ve výtvarném umění prolínají. Když se řekne "obraz" z obodbí klasicismu, jedním z nejnámějších je jistě Marat ve vaně. Jedno z nejznámějších děl Jacques-Louis Davida. Jeho jméno byste pravděpodobně jen tak z rukávu nevysypali, přesto, témata i forma jeho obrazů je jistě povědomá. Antické motivy, odhalená těla, štíhlá, současně svým způsobem duchaplná. Formou klasicistní, obsahem v mnoha ohledech romantizující.
To platí i pro nejvýznamnějšího českého představitele tohoto období, kterým byl (už na sklonku epochy) malíř Antonín Mánes. Je ovšem pravda, že jeho jméno je vám pravděpodobně povědomé také díky jeho synovy, Josefu Mánesovi. Možná jste ani netušili, že byli dva. Antonín Mánes byl mimo jiné jedním z nejvýznamnějších českých krajinářů; přesněji krajinářství v našem prostředí v podstatě založil. Jeho syn Josef je pak jedním ze zakladatelů českého romanstismu. Srovnání jejich dvou obrazů snad ukáže, v čem se klasicizující malířství 18. století od romanitsmu 19. století liší. Všimněte si, že z Josefova obrazu vymizela ona realistická dokonalost. Je mnohem rozervanější, i když také realisticky zobrazuje viděné. Josefův přístup by už ale více spadal do období, které v této interaktivní osnově označujeme schematicky jako modernismus.