Do dějin Itálie vstoupili Etruskové už v jejím předdějinném věku, asi v 8. století př. n. I. Obývali území od Tiberu po Alpy, ale na jihu se našly stopy po nich až v Kampánii, a na severu dokonce v Tyrolsku.  Co po sobě Etruskové zanechali, vzbuzuje obdiv - množstvím i úrovní. Trosky a pozůstatky jejich měst dokazují, že byla výstavná, s dlouhými rovnými ulicemi, rozdělena do čtvrtí a obehnána hradbami. Pro mrtvé budovali Etruskové nákladné hrobky, často s několika podzemními místnostmi a vždy s výzdobou. Zachovaly se v nich nástěnné malby s dodnes svěžími barvami a sarkofágy s realistickými vyobrazeními zemřelých. Jejich sochařské výtvory se vyrovnají čemukoliv, co vzniklo v Itálii do dob renesance. Stylem připomínají archaické sochy Řeků, ale mají svůj styl, což dokazuje, že Etrurie nebyla uměleckou kolonií Řeků. Rovněž ozdobné a užitkové předměty (kotlíky, zbraně, pracovní nářadí, šperky atd.) dokazují, že Etruskové dosáhli už ve velmi dávných stoletích překvapivě vysoké úrovně.

Etruské umění bylo silně ovlivněno řeckým uměním, které Etruskové importovali, ale vždy si zachovávalo odlišné rysy. V této tradici bylo zvláště silné figurální sochařství v terakotě, nástěnné malby a zpracování kovů, zejména bronzu.

Etruská malba na vázách vznikala v 7.-4. století př. n. l. a je významným prvkem etruského umění. Byla silně ovlivněna řeckou vázovou malbou, v tomto období sledovala hlavní stylové trendy, zejména athénské, ale o několik desetiletí zaostávala. Pro etruské keramické umění jsou více charakteristické leštěné neglazované terakotové výrobky bucchero, které se v redukční peci zbavené kyslíku vypalovaly do černé barvy. Jednalo se o vlastní etruský postup založený na hrnčířských technikách.

Etruskové měli silnou tradici zpracování bronzu již od raných dob a jejich drobné bronzové předměty se hojně vyvážely. Kromě odlévání bronzu byli Etruskové také zruční v rytí odlitků se složitými lineárními obrazy, jejichž linie byly pro zvýraznění vyplněny bílým materiálem.

Důležitou poznámkou k Etruskům kterou nelze pominout, je jejich jazyk. Nelze říci, že etruský jazyk neznáme: zachovalo se nám v něm asi deset tisíc dokumentů! Čtyři pětiny z nich jsou ovšem velmi krátké; několik slov, nějaká kletba či zkratka, jméno na náhrobní desce. Některé jsou přesto poučné; na dvou h racích kostkách v muzeu v Perugii se našly například číslovky od jedné do šesti. Máme však i texty s desítkami i stovkami slov. Všechny dovedeme dnes i přečíst! O etruském písmu víme, že se vyvinulo ze staré řecké alfabety, že má některé prvky připomínající písma maloasijských národů  a že se většinou musí číst zprava doleva. Jenže etruskému jazyku až na několik málo slov přesto nerozumíme! Jak je to možné? Chybí nám totiž dostatečné dlouhá bilingva, tj . etruský nápis s překladem do latiny nebo řečtiny, jaký měl například Champollion v případě staré egyptštiny. Ani moderní počítače nejsou schopny tento problém vyřešit. Jedinou naději tak je objev dostatečně dlouhého přeloženého textu. Vzhledem k tomu, jakých významných objevů stále archeologie i dnes dosahuje, to není vůbec beznadějné.