Římané vytvářeli mnoho různých druhů umění, například sochařství, mozaiky, fresky, kovotepectví, sklářství a keramiku. Na římské umění měli velký vliv staří Řekové a Etruskové, ale Římané sami také vytvářeli nové způsoby umělecké tvorby nebo zdokonalovali to, co vzniklo před nimi.

Římané přebrali patronství nad antickým uměním zhruba v 2. stol. př. n. l. Římané byli nadšenými obdivovateli řeckého umění a antickou uměleckou tradici tedy upevnili. Na jedné straně Římané jako znalci řecké antiky sbírali originály slavných děl a podporovali nové umělecké školy, které je kopírovaly. Proto na tomto poli nevzniklo nic zcela nového. Na druhé straně pak římští vládci poskytovali ochranu řeckým umělcům a řemeslníkům, které nechali dělat sochy, malovat obrazy a stavět budovy v Římě a v Itálii. Za vlády prvního císaře Augusta (1. pol. 1. stol. n. l.) pak došlo k plnému sblížení tradičního římského myšlení s řeckým uměním.

Nicméně i sami Římané měly velký podíl na rozvoji antické kultury. Římanům totiž vděčíme za velkou část našich vědomostí o antickém umění. Spousta úchvatných řeckých uměleckých děl se nám zachovala pouze v římských kopiích. Stavební a sochařské památky z doby císařské se již velmi liší od řeckých a svědčí tak o originálním využití řeckých motivů.

Sochařství

Příklady římského sochařství se dochovaly v hojném počtu, což je v naprostém protikladu třeba k římským freskám, které sice byli velmi populární a hojně tvořeny, ale téměř všechny se nedochovaly. Latinští a někteří řečtí autoři, zejména Plinius Starší ve 34. knize své Přírodovědy, popisují sochy a několik z těchto popisů se shoduje s dochovanými díly. I když se velké množství římských soch, zejména kamenných, dochovalo víceméně neporušených, častější jsou poškozené nebo se z nich zachovaly jen fragmenty. Bronzové sochy v životní velikosti jsou ještě mnohem vzácnější, protože většina z nich byla později roztavena a bronz využit na něco jiného.

Když expandující Římská republika začala dobývat řecké území, nejprve v jižní Itálii a poté v celém helénistickém světě, stalo se sochařství do značné míry rozšířením helénistického stylu, od něhož je těžké oddělit specifické římské prvky, zejména proto, že mnoho řeckých soch se dochovalo pouze v kopiích z římského období.

             

Velkým aspektem římského sochařského umění bylo portrétování. Římský republikánský portrét se dochoval především v podobě mramorových a bronzových soch. Předpokládá se, že římské portrétní busty částečně vycházejí z posmrtných masek nebo pohřebních památek, neboť elitní Římané vystavovali v atriu svého domu podobizny předků. Portrétování v republikánském Římě představovalo způsob, jak prokázat společenskou legitimitu a získat status díky své rodině a původu. Voskové masky se odlévaly ještě za života členů rodiny, což umožňovalo velmi realistické vizuální ztvárnění jednotlivce. Tyto masky se pak uchovávaly v domech potomků na památku předků, jakmile zemřeli.

Oficiální císařské portréty byly pečlivě navrženy tak, aby vytvářely specifické představy o císaři, jeho rodině a jeho autoritě. Tyto sochy byly nesmírně užitečné jako propagandistické nástroje, které měly podpořit legitimitu císařovy moci, a tak se vzdálily republikánskému verismu a staly se idealizovanými portréty.

Ŕímané se většinou nesnažili konkurovat volně stojícím řeckým sochařským dílům s hrdinskými činy z historie nebo mytologie, ale od počátku tvořili vlastní svébytná reliéfní díla. Římské reliéfy se dostaly na novou úroveň ve 2. století n. l., kdy císaři Traján a Marcus Aurelius nechali na památku svých vojenských tažení postavit slavné sloupy, které tvořily souvislé reliéfy vinoucí se kolem nich.

     

Malířství

Freska je technika nástěnné malby prováděná na čerstvě nanesené ("mokré") vápenné omítce. Voda slouží jako prostředek pro spojení suchého práškového pigmentu s omítkou a po zatuhnutí omítky se malba stává nedílnou součástí stěny.

Hlavním účelem římských fresek bylo zmenšit klaustrofobické interiéry římských místností, které byly bez oken a tmavé. Malby plné barev a života rozjasnily interiér a dodaly místnosti pocit většího prostoru.

Většina bohatých obyvatel Římské říše měla fresky na stěnách svých domů a také podniků, kde propagovala své zboží. Většina z nich se nám bohužel nedochovala. Dochovaly se jen takové fresky, kterým k tomu pomohla nějaká mimořádná událost. Nejznámější a nejdůležitější svědectví o římských freskách poroto představují nástěnné malby z Pompejí, Herkulanea a dalších blízkých lokalit, které ukazují, jak si obyvatelé bohatého přímořského letoviska zdobili své stěny zhruba ve století před osudným výbuchem Vesuvu v roce 79 n. l.

V Pompejích se fresky rozlišují na celkem čtyři období. Původně je vymezil a popsal německý archeolog August Mau (1840-1909) na základě vykopávek nástěnných maleb v Pompejích. Archeologům toto velmi pomohlo při datování římských domů a budov, v nichž se fresky vyskytují.

Rozlišují se čtyři hlavní styly římských fresek: inkrustační, architektonické, ornamentální a složité. Každý styl je jedinečný, ale každý styl následující po prvním obsahuje aspekty všech předchozích stylů. První dva styly (inkrustační a architektonický) byly součástí římské republiky a poslední dva styly (ornamentální a složitý) byly součástí římského císařství.

Další důležitou součástí římského malířství byly mozaiky. Mozaiky se používaly v různých soukromých i veřejných budovách po celé Římské říši. Byly ovlivněny dřívějšími i současnými helénistickými mozaikami a často zobrazovaly slavné postavy z historie a mytologie. Umožňují také divákovi nahlédnout do každodenního života v Římské říši - do činností, kterých se běžní Římané účastnili, do jídla, které jedli, do oblečení, které nosili, a také do okolní přírody. Mozaiky se vyráběly z malých čtverečků broušeného mramoru, dlaždic, skla, keramiky, kamene a mušlí. Oblíbeným stylem v římské Itálii bylo používání pouze černých a bílých mušlí, zejména v mořských motivech určených pro římské lázeňské komplexy, například v Ostii a Caracallových lázních v Římě.

Architektura

I v architektuře se Římané velmi inspirovali u Řeků. Nicméně už koncem republiky se začínají vyvíjet nové metody konstrukce a také nové materiály. Díky tomu se mohly rozvinout specifické rysi římské architektury. V této době už také vznikl specifický architektonický styl římských divadel. Řekové stavěli divadla do přírodních svahů, ale Římané byli schopni vyzdvihnout hlediště od přízemí pomocí radikálních kleneb a spojit je se scénou v jeden celek. Co se týká samotného řádu sloupů, které i Římané s oblibou používali, tak narozdíl od Řeků převládal zdobnější styl. Téměř se nevyskytuje dórský řád. Římané pak zkombinovali jonský a korintský do smíšené podoby, kdy sloup obsahuje prvky z obou řádů.

V císařství zaujímá architektura důležité místo na poli propagandy. Stavby římského typu byly budovány po celé říši – fóra, baziliky, vítězné oblouky, divadla a amfiteátry. Komplexy různých budou jsou plánovány ve velkých měřítkách, používá se nová technologie litého zdiva s cihlovými stěnami. Většina významných císařů mohutně přestavovala Řím a jsou s nimi často spjaty významné stavby – Caesar, Augustus nebo Trajanus nechali stavět celá fora. Za vlády císařů z dynastie Flaviovců vznikla zřejmě nejslavnější stavba v Římě – Koloseum. Je největší ze všech římských amfiteátrů a nejlepší příklad římské stavební techniky. Vnější zeď nese čtyři patra oblouků, doplněných náročnou architektonickou výzdobou ve všech třech řeckých řádech. Odhaduje se, že tento Amfiteátr Flaviů (což je jeho původní název) dokázal pojmout až 45 tisíc diváků.

Pantheon, postavený za císaře Hadriána, patřil dlouho k nejobdivovanějším římským stavbám, dodnes se používá jako křesťanský kostel. Vnitřní kruhový prostor chrámu má průměr 43m a je překlenut kopulí vypjatou do výšky 143m. Celý interiér je osvětlován pouze otvorem uprostřed kopule. V této době už Římané stavební techniku zdokonalili natolik, že byli schopni uzavřít obrovské prostory kopulemi a klenbami, např. u budov veřejných lázní.