Sociální psychologie
VY3DC_SOPS + PVCKC_SOPS
Vyučující
 Mgr.Tereza Škubalová, Ph.D.
 terskub@mail.muni.cz
 603 872 899
 Konzultační hodiny: po domluvě Poříčí 31, 1.
patro
Materiály v:
 Student/Studijní materiály (e-learning)/kód
předmětu/ Učební materiály
Základní literatura
1. Řezáč, Jaroslav. Sociální psychologie. 1. vyd. Brno : PAIDO,
1998. 268 s. ISBN 80-85931-48-6.
2. Kohoutek, Rudolf. Sociální psychologie. Brno, 2004.
Ústřední témata našich setkání
 Sociální psychologie – historie, předmět
 Socializace, kultivace
 Role
 Postoje
 Sociální percepce, komunikace, interakce
 Frustrace, frustrační tolerance, maladaptace,
stres (problémové, zátěžové a konfliktní situace)
TÉMA 1.
O sociální psychologii (SP)
Objekt a předmět SP
 SP je věda o chování, prožívání a zkušenostech
jednotlivce ve společnosti
 vědecký postup = vymezit skutečnost (objekt) a
zkoumat ji určitým způsobem => předmět bádání
 Paradigma - způsob nazírání skutečnosti, objektu (úhel
pohledu) např. „duše“ - náboženství vs. biologie
Objekt zkoumání SP - dimenze
A. dimenze intrapersonální
B. dimenze interpersonální
C. dimenze společenská
Možné definice SP
 SP zkoumá „sítě vzájemnosti“: jak na sebe lidé působí, jak
se ovlivňují, ve vzájemných interakcích; jak tvoří
společnost a společnost tvoří je
 SP zkoumá: sociální procesy a kognitivní procesy ve
společenském a kulturním kontextu
 SP se pokouší porozumět a vysvětlit, jak je naše prožívání
a chování ovlivněno aktuální, implikovanou nebo
imaginativní přítomností ostatních
SP – vznik a historie
 Přelom 19./20. stol
 lid populace
 1895 LeBon - psychologie davu
 1897 Baldwin – pojem sociální psychologie (prosadil
Ch.H. Cooley)
 1908 počátek sociální psychologie – dvě publikace
McDougall a Ross
 1911 Moreno počátky psychodramatu
SP – vznik a historie
 30´ antropocentrická orientace;
 Mayo - Hawthornské experimenty
 Thurstone – měření postojů
 Mead – symbolický interakcionismus
 Miller a Dollard (behav.ψ)– sociální učení nápodobou
 Seligman – naučená bezmoc, naučený optimismus
 Festinger - sociální srovnávání; kognitivní disonance
 50´a 60´– experimenty: Milgram,Asch, Zimbardo
 70´ krize sociální psychologie
 pozorované sociální chování (obj.)→ sociální prožívání
(subj.), intrapsychické zpracování, zkušenost
Nová paradigmata:
sociální konstrukcionismus (Gergen)
kognitivní obrat v SP (Bandura, Rotter)
kritická a diskurzivní psychologie (Potter,Whetherell)
smysl lidského jednání není možné pochopit bez
znalosti sociálního a kulturního kontextu
SP – vznik a historie
SP - interdisciplinarita
Sociální
jevy
Kulturní antropologieSociologie
Psychologie
Základní psychologické
disciplíny
Speciální psychologické
disciplíny
Aplikované psychologické
disciplíny
obecná psychologie patopsychologie pedagogická psychologie
vývojová psychologie psychodiagnostika psychologie sportu
sociální psychologie zoopsychologie klinická psychologie
psychologie osobnosti neuropsychologie psychologie zdraví
psychopatologie biopsychologie psychologie práce
experimentální psychologie psychohygiena vojenská psychologie
psychologická metodologie psychometrie inženýrská psychologie
dějiny psychologie diferenciální psychologie poradenská psychologie
Postavení SP v systému
psychologických disciplín
Význam studia SP
Uplatnění v oblastech výchovy, vedení, řízení, péče a
terapie
– vybavení poznatky:
◦ o mechanizmech fungování mezilidských vztahů a
sociálních útvarů
◦ o sociálním učení a společenské dimenzi procesu
dotváření a vývoje osobnosti
◦ o základních složkách sociálního styku lidí
◦ o vzniku, struktuře, dynamice postojů
◦ o člověku v zátěžových a konfliktních společenských
situacích atd.
 Sebereflexe - poznatky o utváření vztahu k sobě
samému, uvědomovat si vlastní schémata, udržovat
pozitivní orientaci (nevyhořet)
 Percepce, interpretace, postoje – budovaná způsobilost
pohlížet na člověka z různých úhlů, analyzovat příčiny
 Posilování sebevědomí, rozvíjet jazykové kompetence,
utvářet sebepojetí nasloucháním
Možnosti aplikace SP poznatků
Důležité pojmy SP
1. Kultura
2. Sociální motivace a sociogenní potřeby
3. Sociální prostředí
4. Sociální situace, sociální chování,
5. Sociální role
6. Postoje
1. Kultura
 soubor přesvědčení, hodnot, norem a zvyků sdílených v
rámci určité sociální skupiny
 způsob výroby, způsob života, produkty práce a
sociálních kontaktů
 kultura dává vzniknout sociálním potřebám, aneb
sociogenním potřebám = potřebám naučeným v
dané společnosti
2. Motivace…
 Motivace = zaměření, síla, trvání, aktivizace, energetizace
chování
 Obecný princip motivace – maximalizace příjemného,
minimalizace nepříjemného ^ udržování a obnovování
psychické rovnováhy
Pojmy:
 Potřeba – stav nedostatku
 Motiv – příčina jednání
 Motivované chování – spouštěno, když motivace dosáhne
určité síly, napětí
 Frustrace – zmaření, neuskutečnění potřeby
pyramida potřeb
hlad, žízeň, potřeba bezpečí
…sociální motivace…
E.C.Tolman - sociálně vztažné potřeby:
 potřeba družnosti
 potřeba příchylnosti
 potřeba uznání
 potřeba vlivu
 potřeba podřízení se
Bowlby, Ainsworthová - potřeba náležení
 biologická podmíněnost
 raná sociální vazba matka-dítě „attachement“
 ovlivňuje základní ladění: důvěra x nedůvěra ve svět
Mohu se
spolehnout na to, že
pečující osoba bude dostupná
a citlivá?
pečující osoba je
stále citlivá
pečující osoba je
stále necitlivá
pečující osoba je
někdy citlivá, někdy necitlivá
ANO NE
MOŽNÁ
JISTÁ CITOVÁ VAZBA
(SECURE)
NEJISTÁ CITOVÁ VAZBA
VYHÝBAVÁ
(AVOIDANT, DISSMISING)
NEJISTÁ CITOVÁ VAZBA
AMBIVALENTNÍ
(ANXIOUS/AMBIVALENT,
PREOCCUPIED)
příklad teorie attachementu
sociogenní potřeby
➢ p. sociální aktivity
➢ p. strukturování životního prostoru
➢ p. osobní a sociální intimity
➢ p. začlenění se do společnosti a zaujetí takové
pozice v ní, kt. by odpovídala sebepojetí jedince
➢ p. akceptace
➢ p. sebepotvrzení, seberealizace
Sycení potřeb – čl. přijímá sociální svět jako „svůj“ x
deprivace - svět „proti němu“
3. Sociální prostředí
 hierarchicky uspořádaný systém vztahů mezi prvky,
které ho tvoří (jednotlivci, skupiny, vrstvy, třídy, symboly)
 mikro , mezo, makro
 societa – seskupení s důrazem na kulturní a mezilidské
vztahy
 v systému sociálního prostředí vznikají sociální situace ≈
subsystémy
 sociální situace = části sociálního prostředí ve vztahu k
jedinci; zdůraznění interakce, skupinové dynamiky
4. Sociální situace, sociální chování
 Interpretace situace určuje
řešení/neřešitelnost/vyvolání problému
 sociální situace poskytuje nabídku/inspiraci/předpis
určitého sociálního chování (myšlení, cítění)
 situační angažovanost
 výchovná situace
 kultivující situace
 vyspělé sociální chování – integrita, harmonie,
konzistence
5. Sociální role
 soubor pravidel a očekávání, kt. definuje chování
jedince na konkrétní pozici ve skupině (status)
 role jsou vyjádřením, definicí vztahu mezi lidmi v určité
situaci
 obsah role – zprostředkován společenskými modely
(tradice, předpisy, chování jiných lidí – vzory…)
 výkon sociální role limitován – možnostmi jedince,
sociální situací, subjektivním pojetím situace,
sebepojetím jedince
Role: připsané, získané, vnucené
dynamika rolového chování
Obsah role
(vnější tlak, norma,
očekávání, vzory a modely)
Osobní koncepce
(pojetí role)
zpětná vazba
(korekce – pochvala,
sankce)
sociální kontrola
(unifikace x změny
obsahů role)
Realizace role
6. Postoje
 Sklony ustáleným způsobem reagovat na osoby,
předměty, situace i na sebe sama.
 hodnotící charakter
 regulují naše jednání a prožívání (zjevně x latentně)
 uspořádávají svět do přehlednější struktury
 3 složky:
◦ kognitivní
◦ afektivní
◦ konativní
znaky postoje
 Strukturovanost
 Dynamika
 Intencionalita
 Hodnocení
 Vlastnost osobnosti
 Získaný, naučený, přejímaný
 Regulující
postojová změna
 tzv. „centrální postoje“- nejvýznamnější a nejstabilnější
lze změnit jen výraznou zkušeností
 při změně postoje nejsou důležitá fakta, ale spíše vztah
jedince k nim
 faktory změny postoje:
1) důvěryhodnost zdroje info
2) atraktivita zdroje info
3) moc zdroje info
4) styl, struktura a obsah info
kognitivní disonance
Kognitivní disonance = poznávací nesoulad
 objevuje se, když se naše postoje dostanou do rozporu
 pokud se dostaneme do stavu kognitivní disonance,
tak:
◦ změníme některý z rozporných postojů
◦ nebo přidáme nový postoj, který umožní
reinterpretaci situace
Bystader Effect – efekt přihlížejícího
http://www.youtube.com/watch?v=JcowGVd6GqY&fea
ture=related
příklad kognitivní disonance
Dieta x zákusek
 „Nemusím držet dietu“ (změna postoje)
 „Je to velká výjimka, dám si jen tento jeden zákusek“
(přehodnocení vlastního postoje)
 „Čokoláda je velmi zdravá“ (dodatečná, vyrovnávající
informace)
 „Život je tak krátký“ (minimalizace vnitřního konfliktu -
znevážení)
 „Nemohu hostitele urazit“ (redukce, přesun
zodpovědnosti za vlastní chování)
TÉMA
Socializace osobnosti
Socializace
1. Definice
2. Předpoklad socializačních dějů
3. Socializační činitelé
4. Socializační proces
5. Cíl socializačního procesu
6. Primární a sekundární socializace
7. Průběh a výsledky socializace
A. Podmínka socializace - zrod Já
B. Sociální učení
C. Produkty socializace - projevy jáství
 osvojování sociálních dovedností (návyků, postojů)
 formování motivů a charakteru
 učení se sociální komunikaci, interakci a percepci
(sociální kognice)
 cíle procesu socializace = získání specificky
lidských vzorců vnímání, cítění a snažení, tj.
získání vlastností umožňujících život ve
společnosti (přizpůsobení se obyčejům,
mravům a zákonům kultury a normám skupin,
jejichž je člověk členem)
1. Definice socializace
2. Předpoklad socializačních dějů
 schopnost jedince se přizpůsobit prostředí
 adaptace 2 mechanismy:
◦ Akomodace – děje zaměřené na přizpůsobení SE
prostředí, zvláštnostem předmětů
◦ Asimilace – jedinec se snaží SI prvky prostředí včlenit
do toho, co zná (kognitivní struktury)
 pojem adjustace – adaptace ve společenském
prostředí
3. Socializační činitelé
Rodina
Vrstevnická skupina
Škola
Média
Náboženství
Práce
Státní správa
4. Socializační proces
 Socializace = zařazování se, včleňování, vrůstání
do společnosti
 je druhem sociálního učení, probíhá celý život a na
etapy
 Výchova = řízená socializace s určitými cíli
5. Cíl socializačního procesu: zralá osobnost
 adekvátní percepce reality
 schopnost správného sebehodnocení a sebepoznání
 cit „identity“
 schopnost sebeovládání a seberegulace
 sebeúcta a sebeakceptace
 schopnost seberealizace
 autonomie
 integrace
 odolnost vůči stresu (frustrační tolerance)
 aktivní přizpůsobení, činorodost
6. Primární a sekundární socializace
Primární socializace:
 dítě získává v rámci vztahu emocionální
oddanosti k významným druhým
Sekundární socializace:
 proces adaptace stávající výbavy rolí získané v
primární socializaci na nové institucionální prostředí
 socializace je zde procesem získávání specifické
výbavy pro role
 učení se zde odehrává skrze institucionální
funkcionáře -vedením a kontrolou správnosti
7. Průběh a výsledky socializace
 pudové projevy → lidské vlastnosti
 konkrétní chápání → chápání vztahů a pojmové myšlení
 bezprostřední projevy komunikace → schopnost používat symbolů
(používání jazyka)
 naprostá fyzická závislost → relativní osamostatnění
 pouhé uspokojování tělesných potřeb → vytváření vyšších cílů a
duchovních hodnot
 zaměřenost na vlastní já → podřízení zájmům skupin (rodina, škola…)
 prvotní prostorová a sociální vázanost → rozšiřování pole působnosti a
sítě vazeb (díky sociálním interakcím)
A) podmínka socializace – zrod Já
 základem je odlišení sebe sama od všeho ostatního -
naučené
 člověk je autoregulovaný systém
 základní podmínka fungování = dobrá orientace v prostředí
+ v sobě samém (zvládnout přijímat a uspořádávat i
protikladné informace o světě i sobě)
 pojem jáství = úroveň jednoty (integrace) duševního
života
 Jáství = souhrn psychických jevů a procesů jejichž
obsahem je vlastní osoba – tělesná+duševní stránka
tělové Já
 nikoliv fyzická hranice těla, ale ta prožívaná,
vnímaná, myšlená
tělové schéma:
 obraz, představy o vlastním těle (prostorové)
 zdroj sebehodnocení
 může být narušeno (intoxikace, fantomový úd, PPP)
psychické Já
 uspořádání vnitřního světa, myšlenky, city, přání s nimiž
se ztotožňujeme
 jeví se jako nositel aktivity (vůle), odpovědnosti
 představa užívání dovedností a schopností jako
nástrojů x trpné Já – city a pocity si neporučíme
 zvládání rozporů, „vyjednávání“ mezi
 a) přáním dosáhnout slasti (id)
 b) příkazem či zákazem svědomí (superego)
 c) výkonnou složkou Já (ego) – jaké jednání bude
řídit………→ kompromis x konflikt
charakteristiky jáství
Kontinuita
 prožívání sebe sama v čase
 hledání se
 vytvářeno společensky
 je relativní, ale přesvědčení o ní je důležité pro
duševní pohodu
Integrita
 psychika jako harmonický, jednotný celek
 není samozřejmá – naučená, vyvíjená, dosahovaná…
 x dezintegrace, depersonalizace
 osvojování sociálních dovedností, návyků, postojů
 formování sociálních motivů a charakteru
 jedná se o učení sociální komunikaci, interakci a
percepci
 čl. přejímá za své sociální role, morální hodnoty (např.
smysl pro spolupráci a vzájemnou pomoc)
 Uskutečňuje se:
a. napodobením (observační u.,zástupné u.)
b. sociálním zpevňováním (odměny, tresty)
c. identifikací (vzor)
B) sociální učení
C) Produkty socializace - projevy jáství
 Sebepoznávání
 Sebepojetí
 Sebehodnocení
 odhadování své reálné způsobilosti
 dítě – hledá jistotu a bezpečí v zařazenosti a
podrobivosti→ vedeme k nacházení bezpečí a jistoty
sami v sobě = individualismus
 seberozvoj s pomocí dospělých - správný odhad sil,
možností, schopností, dovedností
 souvisí s úrovní aspirace
Sebepoznávání
Sebepojetí
 osobně koncipovaná představa sebe sama (jaký se mi líbí
být, diktát sebe sama vůči sobě samému)
 Sebepojetí tedy zahrnuje, na rozdíl od sebeuvědomování a
sebepoznávání, také výrazný prožitkový a konativní
aspekt
 dítě má názor na to jaké je, jaké by chtělo/mělo být (ideál
dle nejbližších vzorů, pak vzdálenějších)
 zprvu roztříštěné, nesourodé, proměnlivé, směšuje
realitu s ideálem, odporuje si
 subjektivní oceňování své vlastní hodnoty
 základním zdrojem je atmosféra rodiny – přístup
rodičů k dítěti
◦ zrcadlová teorie – dítě přejímá názory jiných, jiní jsou mu
zrcadlem, hodnotí jeho projevy a ono pak na sebe tak nahlíží
◦ teorie modelu – dítě vnímá sebehodnocení rodičů
 morální hodnocení sebe sama, vlastního jednání,
pociťovaných motivů = svědomí (tenze, rozladěnost,
vina)
Sebehodnocení
Příklad vývoje sebehodnocení
batole – „Jsem to, co mohu svobodně dělat“
předškolní věk – „Jsem to, co učiním“
dětství – „Jsem to, co dovedu“
dospívání – „Jsem to, čemu věřím“
raná dospělost – „Jsem to , co miluji“
střední dospělost – „Jsem to, co poskytuji“
zralá dospělost – „Jsem to, co po mně zůstane“
SOCIÁLNÍ PERCEPCE
Definice sociální percepce
 Jak si člověk vytváří:
◦ dojmy o charakteristikách a rysech jiných lidí
◦ vnímá jejich emoce
◦ interpretuje jejich chování
 vnímání fyzického zjevu a fyzických aktů chování
člověka x vysvětlování a interpretace tohoto chování
 výsledkem organizace sociální kognice je sociální
SCHÉMA → kognitivní struktura, kt. reprezentuje
poznání sociálních objektů (lidí, situací, vztahů)
Základní charakteristiky procesu
percepce
 zákon selekce
 efekt primárnosti
 zákon interference
 podvědomé hodnocení
vnímání závislé na:
 senzitivitě, vnímavosti
 zkušenostech, motivech
 postojích
 percepčních stereotypech
 aktuálním stavu, náladě
Co pozorujeme na jedinci
Verbální a neverbální složka chování
 obsah verbálního sdělení, způsob sdělení
(metakomunikace)
 neverbální chování ….
Nápadnost
 negativní, extrémní chování upoutává
pozornost
 tendence připisovat fyzicky nápadným
lidem nápadnější projevy chování
Utváření dojmů
Dojmy formovány třemi činiteli
1. informace, kt. již o osobě máme, či je pozorujeme
2. rozsah interakcí mezi vnímajícím a vnímaným
3. stupněm vztahu
Formování dojmů ovlivněno:
 krátkodobé psychické stavy
 stabilní psychické struktury (ITO, stereotypy)
 strategie zpracování informací = kognitivní heuristiky
Atribuce
 „naivní vysvětlování“, Heiderova naivní ψ 60´léta
 kauzalita jednání - co je příčinou čeho a co je čemu
přisuzováno = atribuováno
 co lidé subjektivně považují za příčinu jednání druhých,
sebe
 snaha o predikci – potřeba ovládat prostředí → vytváření
obrazu světa (snaha o porozumění)
 atribuce nejsilnější v situaci neobvyklé, nečekané,
nepříjemné, významné, složité (extrémní)
Atribuční tendence
Základní atribuční chyba (zkreslení)
Tendence sebeobranné atribuce
Teorie sebeprezentace
Egoistická tendence
Tendence nápadnosti
Chyby v posuzování
- percepční stereotypy…
 Pro veškeré vnímání je typická kategorizace =
zařazování vnímaného do tříd podle shodnosti znaku;
sociální percepce se opírá o sociálně psychologické
kategorie (důvěryhodnost, společenskost, nepřístupnost)
 Nejistý a úzkostný člověk si spíše všímá nápadných,
jednotlivých a izolovaných charakteristik
 Lidé se silnou potřebou jistoty se u druhých zaměřují na
podobné charakteristiky jako mají sami – podobnost
signalizuje jistotu
 Lidé, kteří vnímají jen povrch osobnosti jsou důvěřivější
…chyby v posuzování
- percepční stereotypy
 efekt shovívavosti – tendence „nadržovat“ lidem, ke kt.
mám kladný vztah (negativní vlastnosti podceňovány)
 chyba centrální tendence – přiřazování pozorovaných
vlastností a projevů nepříliš diferencovaným typům (
„škatulkování“ – dobří, špatní, ti ostatní ) – tendence k
průměrování
 chyba kontrastu – připsání opačných charakteristik,
vlastností než já
 chyba blízkosti – blízké jevy posuzujeme shodně a
analogicky
 předsudky – předpojatost vůči člověku, národnosti,
pohlaví – nezdůvodněné, nepodložené, ale celkem pevné
postoje
Sociální poznávání – vztah k praxi
 Posuzování druhých – spjato s úrovní sebepoznání,
kognitivní komplexita (= způsobilost vnímat a posuzovat
druhého podle řady kritérií, z mnoha úhlů – hledat potenciál)
 Pedagogické působení – založeno na poznání žáka
 Čím více žáků na starost, tím rychlejší stereotypizace
 Projevy dětí podléhají mnohem více situačním vlivům,
citlivější vůči hodnocení učitele
 Je třeba stále reflektovat přístup k projevům
jednotlivých dětí - uvědomovat si naše tendence k
vnímání a posuzování lidí podle určitých kategorií
NÁROČNÉ, ZÁTĚŽOVÉ
SOCIÁLNÍ SITUACE,
FRUSTRACE A STRES
Charakteristika náročné, zátěžové situace:
 nečitelná, nepřehledná, nejasná, nestrukturovaná
 aktuálně neřešitelná
 nezvládnutelná
 ohrožující
Odlišujeme:
 situaci
 prožitek této situace
 reakci na situaci
Dělení situací
1. Problémové
2. Frustrující
3. Stresující
1. PROBLÉMOVÉ
 problém je vždy „něčí“
 problémová situace je otevřená, člověk hledá řešení,
frustrující se stává tehdy, když řešení nenalezne
Fáze řešení problémové situace:
1. prožitek nesouladu, rozporu, „nejasnosti“, napětí
2. vhled do situace
3. přeformulování problému na úkol
4. vytvoření strategie řešení
5. realizace řešení
6. zpětná vazba, zhodnocení
2. FRUSTRUJÍCÍ
A) Frustrace jako situace
 dosažení cíle je frustrováno = mařeno nějakou překážkou
 frustrace působí napětí, které energetizuje reakce
1. vnější překážka
2. vnitřní překážka
Druhy frustrujících situací:
 drobné každodenní frustrace
 významné životní frustrace
 sociální frustrace
 existenciální frustrace
p
ř
e
k
á
ž
k
a
cíl
…Ego-defenzivní mechanismy
1. Agrese
2. Projekce
3. Racionalizace
4. Potlačení
5. Kompenzace
6. Únik nebo ústup
7. Regrese
8. Identifikace
9. Vytváření reakcí
10.Sublimace
Chrání před úzkostí a utrpením, udržují naše já v
rovnováze
x ale zároveň brání reálnému sebenáhledu
 některé mohou být v dětství funkční, ale v dospělosti
jsou tytéž zdrojem obtíží
https://www.psyx.cz/ego-obranne-mechanismy/
…2. FRUSTRUJÍCÍ situace
B) Frustrace jako prožitek
 z povahy vnitřního subjektivního prožitku frustrující
situace se odvíjí reakce – různé kognitivní zpracování
 Saul Rosenzweig – směr způsobů reakce na frustraci;
frustrační tolerance
 přiměřený stupeň zátěže → vyšší frustrační tolerance a
psychická odolnost jedince
 nízká frustrační tolerance – u lidí, kteří nebyli v dětství
vystavováni přiměřenému blokování svých potřeb
…směr a způsob reakce na frustraci
ZAMĚŘENÍ
REAKCE
EMOCE ÚSUDEK OBRANA
EXTRAPUNITIVNÍ •zlost
•nepřátelství
•přisouzení viny
druhým
•zatracování okolí
projekce
INTROPUNITIVNÍ •pocit viny
•výčitky
svědomí
sebeobviňování odtažení,
izolace
IMPUNITIVNÍ •rozpačitost
•stud
•omlouvání sebe a
okolí
•svádí vinu na
okolnosti
•smůla, osud
vytěsnění
…frustrační tolerance
Schopnost unést určitou míru neuspokojení v
situaci, kdy se nám na naší cestě k cíli nedaří
Projevy zátěže u dětí:
• nápadně zvýšená frekvence chyb v obvykle bez problémů
realizovaných činnostech
• roztržitost, těkavost, „zapomnětlivost“
• útěk do denního snění
Pro odolávání zátěži musí mít člověk podmínky:
• sociální podporu
• náročné, ale klidné (vyrovnané) vedení – jasně
formulovaná kritéria hodnocení
• jasný význam, smysl realizovaných činností
3. STRESUJÍCÍ situace
 Stres = zatížení nebo přetížení organismu
různými podněty a situacemi, které jedinec vnímá
jako nadměrnou zátěž
 vztah stresu a frustrace: stres je následkem nemožnosti
se vymanit z frustrující situace, vnitřní prožitky
blízké stavu frustrace, ale dominuje pocit tlaku,
„presu“, „tíže“
 negativní vlivy působící ve stresových situacích =
stresory (fyzické, sociální, psychické)
Fáze stresové reakce
Charakteristiky stresových událostí
 Traumatické události
 Neovlivnitelnost
 Nepředvídatelnost
 Vnitřní konflikty (člověk musí rozhodnout mezi
dvěma vzájemně neslučitelnými cíli)
 Výzva pro hranice našich možností - např.
zkouška ve škole - je předvídatelná i ovlivnitelná, a
přesto pro mnohé silně stresující
Dělení stresu
1. hyperstres – požadavky situace přesahují hranice
adaptability
2. hypostres – tlak okolností (povaha situace) nedosáhl
hranice nezvládnutelnosti
3. distres – stresory působí jednoznačně negativně
(pokles výkonu, chyby, selhání)
4. eustres – stresory působí stimulačně (mobilizace sil),
aktivační vliv situace je výraznější
 narušení pozornosti
 zvýšení kontroly činností (nadměrná
sebekontrola)
 narušení plynulosti prováděné činnosti
 narušení rozhodování (člověk hůře “vidí“ řešení)
 negativní anticipace (stane se jen to nejhorší)
 snížení sebedůvěry
 emocionální labilita
Příznaky stresu
Zvládání stresu
= coping
 není jednorázovou záležitostí, jedná se o dynamický proces
 vyžaduje vědomou snahu a námahu
 je snahou řídit dění („kočírovat“ je).
 1) strategie zaměřená na problém (instrumentální) –
efektivní v situacích, které jedinci považují za kontrolovatelné
 2) strategie vyhledávání sociální opory (zvládání zaměřené
na emoce) – efektivní v situacích, kde řešení není možné
 3) strategie fyzického a psychologického vyhýbání se pasivní
strategie, které mohou chránit před přílišnou zátěží a ulehčovat
duševní činnost akceptováním reality
Možnosti zvládání stresu
1. Eliminace stresorů (odstranění) stresorů (nadměrný
hluk, vibrace, teplo, chladno, nepřiměřené osvětlení,
nepříznivé chemické a fyzikální podmínky – poškozují
smyslové orgány)
2. Změna reakce na stresory ( osvojit si postupy
vedoucí k uvolnění, psychické napětí se projevuje i ve
svalovém napětí: Např. autogenní trénink (ovlivnění
pomocí autosugesce, jóga, meditace, relaxace)
3. Zvyšování odolnosti vůči stresu (osvojení si
zdravého životního stylu (zdravá výživa, cvičení,
zapojování odpočinku, provádění dechových cvičení)
https://nevypustdusi.cz/2021/01/13/dechova-cviceni/