224/ 7.8.5 Regionální diferenciace Pro zemi je klíčovou oblastí Paňdžáb, kde žije asi polovina obwatelstva a je zde vyprodukováno asi 60 % potravinové produkce zemč (hlavními produkty jsou pšenice a bavlna). Velká centra jako Láhaur (přes 8 mil.) - box 7.11, Faisalábád či Rávalpindí mají tisíciletou tradici a po rozdělení Britské Indie z důvodu milionů muslimských imigrantů silně populačně vzrostly. Pro rozvoj Pákistánu představuje Paňdžáb klíčovou jádrovou oblast, jakousi přirozenou koncentrační základnu muslimských rolníků. Karáčí se svým zázemím představuje významně rozvojový pól, založený na tradiční dopravní funkci - největší přístav Pákistánu s 90% podílem na přepravě zboží a nej-větším letiště v zemi. Vedle toho má ovšem rozsáhlý hutnický, chemický a lodářský průmysl založený v osmdesátých letech 20. století. Město se zázemím se podílí pětinou na tvorbě HDP celé země. Ovlivnilo jej přistěhovalectví, jehož výsledkem je etnická a jazyková pestrost. Balúčistán zaujímá asi polovinu území Pákistánu, ale žije zde jen 7 % obyvatel silné etnicky diferencovaných a živících se převážně chovem ovcí a exportem vlny. Nicméně tato provincie představuje perspektivu pro těžbu plynu a ropy. BOX 7.11 LAHAUR Láhaurjetradičním centrem Paňdžábu, na hlavním komunikačním tahu mezi Islámábádem a Dillím. Město je hlavním kulturním centrem Pákistánu; jsou zde vydávány asi tři čtvrtiny všech knižních titulů, v provozu je několik univerzit a rada muzeí. Z řady památek různých epoch jsou nejvýznamnější ty z doby Velkých Mughalů, a to v podobě mešit, městské pevnosti či zahrad. Dnes je město známé rozvojem informačních technologií, filmovým průmyslem a dále je zde na 9 tis. průmyslových firem širokého spektra zaměření. Otázkou dalšího vývoje celé země je nalezení odpovídajícího vztahu mezi dominantním Pandžábem a dalšími, ekonomicky i politicky podstatné slabšími provinciemi země a také odstranění obrovské korupce a sociální nerovnosti. Pákistán je zemí, která balancuje mezi modernizaěnimi snahami podobnými jako v některých oblastech Indie a labilní nestabilitou celého muslimského světa. Část obyvatel Pákistánu usiluje o tradiční muslimskou společnost a není jakkoliv připravena na modernizaci a s ní spojenou globalizaci. 8/ Islámský makro region 8.1 HLAVNÍ ZNAKY Tab. 8.1 Základní data o Islámském makroregionu (2016) Rozloha Obyvatelstvo Hustota zalidněni HDP HDP na obyvatele Gramotnost Střední délka života mil. kmJ % mil. % oby v/ knť bil. USD % tis. USD % roky M/2 12,1 8,9 502 6,8 41 43 5,7 17 75 71/75 Zdroj: CIA 2016, United Nation; 2016, World Bank 2016 Makroregion zahrnuje státy jihozápadní Asie a severní Afriky] často se ztotožňuje také s pojmy Blízký a Střední východ (nebo také Orient). Za tyto země se označují Evropě nejbližší asijská území, zahrnující státy při pobřeží Středozemního moře a Perského zálivu. Hranice tohoto makroregionu jsou spíše pásmem než přímou a výraznou linií, a to jak v Africe, tak v Asii (z důvodu rozsáhlých oblastí pustin). Území makroregionu je jedním z míst vzniku rolnictví založeného na pěstování kulturních travin - obilnin (pšenice, ječmen, žito) a dalších plodin. Je také územím, kde byla domestikována domácí zvířata (ovce, kozy, skot, velbloudi). Zde se zformovaly významné starověké kultury a civilizace a také světová náboženství: židovství (judaismus), křesťanství a islám. Z tohoto kulturního jádra se šířily jak ideje, tak inovace a technologie, které významným způsobem měnily svět. Islám jako poslední velké náboženství transformoval a sjednotil tuto oblast a představuje nejvýznamnější charakteristiku makroregionu. Přírodní podmínky se vyznačují nízkými a nepravidelnými srážkami, obyvatelstvo se koncentruje do regionů s relativním dostatkem povrchových a podzemních vodních zdrojů, rozsáhlá území bez vodních zdrojů jsou řídce zalidněna či neobydlena. V budoucnosti lze očekávat významný nárůst konfliktů spojených s využíváním omezených zdrojů vody. Několik států disponuje velkými zásobami ropy a zemního plynu světového významu (více než polovina světových zásob), což jim umožnilo podstatně zvýšit životní standard obyvatelstva. Převládají zde státy obývané Araby islámského vyznání, takže se zdá, že se jedná o jednolitou populaci. Ale opak je pravdou. Etnická, náboženská, kulturní i politická roztříštěnost a výrazně nerovnoměrné využití obrovských příjmů z ropy a plynu způsobují vnitřní a mezistátní nestabilitu a konflikty. Oblast je trvalým ohniskem napětí v celém světě. V makroregionu je velký podíl monarchistických, resp. nedemokratických režimů a z toho pramení poměrně vysoká míra nesvobody, časté nedodržování lidských práv a nerovnoprávné postavení žen. Dalším problémem je velmi vysoká porodnost a také vysoký podíl negramotných (25 %obyvateI)a velké rozdíly vživotníúrovniobyvatelstva. Co do problémovosti a střetů jde zřejmě o nejkonfliktnější oblast světa, podle knihy Velké šachovnice Z. Brzezinského (1999) jde o „ústřední zónu globální nestability". 8.2 VYMEZENÍ A PŘÍRODNÍ POMĚRY Makroregion zahrnuje státy podél afrického a asijského Středomoří a na Arabském poloostrově, Irák a Írán (celkem 20 samostatných států). Geopoloha na rozhraní tří světadílů je velmi exponovaná, jak o tom svědčí historické události (kapitola 8.3). Povrch charakterizují jak rozsáhlá pohoří, zejména v severovýchodní části, tak roviny Arabského poloostrova a severní Afriky. Pohoří náleží k rozsáhlému Alpsko-himalájské-mu horskému systému (např. pohoří Taurus, Antitaurus), uzavírajícímu rozsáhlé plošiny Anatolie; na východě přechází v íránskou vysočinu (přes 2000 m m n. m.), jde o step- 226/ ISLÁMSKÝ MAKROREGION /227 ní a polopouitni náhorní plošiny s mnoha slanými jezer)' a rozbrázděné vodními toky. íránskou vysočinu lemují na severu Ľlborz (Damávand 5 670 m n. m.), na jihozápadě Za-gros (4 500 m n. m.). Alpský horský systém v severní Africe pokračuje obloukem Atlasu, který nejvyšŠích výšek dosahuje Vysokým Atlasem (Džabal Tubkal 4 165 m n. m.), modelovaným ve vrcholových částech čtvrtohorními ledovci. Severní Afrika a část Arabského poloostrova má hlavně rovinatý charakter s mnoha plošinami a často bezodtokými pánvemi, pokrytými stepmi, polopouštČmi a pouštěmi. Pouště a polopouště mají buď kamenitý' (hamada), nebo pís-čitv (erg) povrch a pokrývají rozlehlé oblasti celého mak-roregionu. Arabský poloostrov pokrývají rozsáhlé pouště Nafúd, Dahná a Rub al-Chálí; při pobřeží Rudého moře se táhne pohoří třetihorního stáří (až 3 700 metrů vysoké). Rozkládají se tu dvě aluviálni roviny - rovina Nilu a mezi-ríčí Eufratu a Tigridu, dvě jádra starověkého závlahového zemědělství i civilizační ohniska světového významu. Mezopotámie je ze severu a východu lemovaná Anatolskou a íránskou plošinou. Na severu se obč aluviálni roviny k sobe přibližují podkovovitým pásem odedávna obdělávaných půd s poměrně vysokou hustotou osídlení - tzv. „Úrodným půlměsícem", který byl od antiky také důležitým komunikačním koridorem. Na území makroregionu převažuje celkově suché podnebí (charakteristické pro oblasti v blízkosti obratníku) s nízkými srážkami (v poušti Rub al-Chálí neprší i deset let po sobě). Srážkově významnější jsou především vyšší polohy horských oblastí, kde však nerovnoměrné rozložené srážky vedou k častému výskytu eroze. V posledních desetiletích dochází ke stále větší desertijikad. V moderní době, především v posledním půlstoletí, se stavějí velké vodní nádrže, které mají za úkol především zadržovat vodu pro období s nedostatkem srážek (např. Atatúrkova přehrada v Turecku). S umělým zavlažováním je spojen také nárůst obsahu solí v půdě (převažuje totiž výpar nad srážkami, a proto se i malé množství solí ve sladké vodě nakonec v půdě hromadí). To vedlo ke zhoršení podmínek pro rolnictví a bylo v minulosti poměrně častým důvodem pádu slavných říší závislých na umělých závlahách (box 8.1). Obr. 8.2 Krajinný pokryv Islámského makroregionu BOX 8.1 NIL A JEHO VÝZNAM Nil patří k nejvýznamnějšim světovým veletokům a je spjat s formováním civilizací na dolním toku. Průměrný průtok v Káhiře je 2 284 mVsa povodí řeky má rozlohu asi 915 tis. km2 Jeho délka činí 6 671 km, z toho v Egyptě 1 600 km. Neexistuje shoda v tom, zda absolutní světové prvenství co do délky toku patří Nilu, nebo jihoamerické Amazonce. Důvodyjsou dva - jednak řeky zvláště v nížinách mění své koryto a tedy i délku, jednak jsou různé názory, odkud by se délka měla počítat. Nejzazším zdrojem Nilu je burundská řeka Ruvyíronza, přítok řeky Kagera, která po 690 km dospěje do jezera Ukerewe. Nil je fenomén, na němž odjakživa závisely životy milionů lidí. Již od vzniku prvotních civilizací byla řeka využívána nejen jako významná dopravní tepna, ale také k zavlažování, ke zvýšení úrodnosti polí (přírodní hnojení), rybolovu a zásobování vodou. Na Nilu je závislá ekonomika Egypta, kde v pásu u řeky širokém 15-20 km žije 97 % obyvatel. Výstavbou Asuánské přehrady bylo zabráněno katastrofálním povodním a suchům a zvýšena rozloha zavlažovaných území, ale dolní Egypt přišel o každoroční závlahu s množstvím úrodného bahna. 8.3 HISTORICKÉ SOUVISLOSTI Makroregion se rozkládá v exponované poloze, kde po staletí docházelo k míšení ras a etnik - curopoidních Arabů, mongoloidů í ncgroídů. Po jeho území se uskutečňovaly a uskutečňují interakce Středozemního moře s mořem Rudým a s Perským zálivem. Mezopotámii pokládají někteří historikové za nejstarší centrum zrodu civilizace vzniklé na základě rolnictví, založeného na pěstování kulturních obilnin nejprve v údolích Eufratu a Tigridu v Mezopotámii BOX 8.2 STARÉ CIVILIZACE MEZOPOTÁMIE Mezopotámie (z řeckého Mesopotamia,„země mezi řekami") je označení pro oblast mezi řekami Eufrat a Tigris; v dnešní době její území odpovídá zhruba velké části Iráku, severovýchodní SýriiJihovýchodnímuTurecku, popř. jihozápadnímu (ránu. První sumerské obyvatelstvo se v Mezopotámii objevilo na přelomu 4. a 3. tisíciletí př. n. I. V roce 539 př. n. I. do oblasti Babylónu vnikli Peršané a v roce 331 př. n. I. pak Alexandr Veliký, po jehož smrti se Babylón stal součástí Seleukovské říše a poté se opět území dostalo pod nadvládu Peršanů. V roce 637 se vlády nad Mezopotámii ujali muslimští Arabové. Hlavní přínosy mezopotámske civilizace v oblastí zemědělství byl systém zavlažování a používání rádla. Řemesla využívala zpracování většiny kovů, hlavně mědi a bronzu a hrnčířský kruh. Inovací v dopravě bylo vynalezení kola a vozu. Ve stavitelství se používaly cihly, malta, jako pojivo í asfalt a byla známa znalost klenby. Stavěli se tzv. zikkuraty - stupňovité věže k náboženským a astronomickým účelům. V Mezopotámii byla známá šedesátková soustava a později i desítková. Na úrovní byly matematické znalosti - násobeni a dělení, zlomky, umocňování a odmocňování i rovnice druhého a třetího stupně. Geometrie se využívala převážně na výměru polí a jiných nemovitostí. (box 8.2), kde se usadili mezi lety 3200-2800 př. n. I. Sumerové, kteří vytvořili klínové písmo, budovali zavlažovací systémy a používali kalendář. Druhou historicky jádrovou civilizační oblastí byl dolní tok Nilu v Egyptě. Kgyptská starověká civilizace vznikla před více než pěti tisíci lety při údolí a deltě řeky Nilu. Bohaté archeologické nálezy a památky egyptské architektur)- se soustřeďují v oblasti Abú Síru a pyramid u Gízy poblíž Káhiry, v Luxoru aj. Obr. 8.3 šíření islámu ve světě Šířeni v čase Místa šíření O významné sídlo 630 635 650 700 900 1200 1600 -základní směr 228/ /229 OX 8.3 ISLÁM Islám je nejmladŠÍ ze světových náboženství, které má v současné dobé největší nárůst svých přívrženců. Je založeno na učení proroka Mohameda (box 8.13), vyžadující naprosté odevzdání Alláhovi. V rámci toho je hlásán naprostý fatalismus, každý krok věřícího je předurčen Alláhem a vše co se stane, je jeho dílem. Tato skutečnost zásadné ovlivňuje chování muslima, jeho motivaci a absenci individualismu. Vychází z obdobných tradic jako judaismus a křesťanství. Mohamed není považován za zakladatele nového náboženství, ale za obnovitele původní monoteistické víry Adama, Abraháma, Mojžíše, Ježíše a dalších proroků. Muslimové věří, že Bůh Mohamedovi zjevil Korán, který společně se Sunnou (Mohamedovy činy a slova) považují za základní prameny islámu, obsahující absolutní neměnnou pravdu. Jedná se o sbírku božích sdělení psaných ve verších a skládá se ze 114 súr (kapitol). Jeho náboženské a právní příkazy a zákazy tvoří základ islámské teologie, právní vědy a veškeré kultury. Platí také za vzor správnosti arabského jazyka. Náboženství se rozděluje do dvou hlavních islámských větví, a to sunna {85-90 %) nebo šía (10-15 %). Rozdělení, které vedlo k tomuto rozštěpení muslimské obce, nastalo v 7. století a jeho příčinou byla otázka nástupnictví ve vedení muslimské obce po smrti Mohameda. Mezi přívrženci obou směrů islámů panují spory, které se u fanatických věřících vyhrocují až do bratovražedných střetů a válek. K islámu se hlásí asi čtvrtina obyvatel naší planety. Nejvíce jeho přívrženců žije v jižní Asii (třetina) a na Blízkém východě (20 %). Na území makroregionu vznikla tří významná světová náboženství: judaismus, křesťanství a islám, která zde také mají svá svatá poutní místa, zejména Jeruzalém, Betlém, Mekku a Mcdínu. Již od 8. století jc dominujícím náboženstvím islám, který výrazně ovlivňuje také politický, společenský, ekonomický i kulturní vývoj. Rozhodující vliv na šíření islámu (box 8.3 a obr. 8.3) měl tzv. chalífát, který představoval nejen náboženskou instituci, ale i státní útvar zahrnující území ovládaná muslimy. Vznikl v roce 632 a zanikl roku 1258 dobytím Bagdádu mongolskými nájezdníky. V polovině 8. století, kdy dosáhl svého nej většího územního rozmachu, sahal od Pyrenejského poloostrova přes severní Afriku a Blízký Východ až k řece Indu a prakticky politicky a nábo žensky relativné homogenizoval celý makroregion. Hospo dářství zemí spravovaných chalífátem se opíralo o výkonné zemědělství za přispění vyspělé agrární techniky (sítě závla hových kanálů). Arabové Evropanům zprostředkovali zna lost plodin jako např. rýže, bavlny, melounu či pomeranče Po vzniku Osmanské říše (1299) zůstal makroregion stranou od hlavních světových tras a později ekonomicky i sociálně stagnoval. Teprve po prokopání Suezského průplavu (1859-1869) znovu nabyl na významu a dostal se do zájmu evropských mocností. Území bylo rozděleno především mezi Francii (Maroko, Alžírsko, Tunisko, Sýrie a Libanon) a Británii (Egypt, Palestina, Jordánsko, Irák, jih a východ Arabského poloostrova). Po druhé světové válce se postupně utvářejí jednotlivé státní útvary, tento proces však doprovázelo mnoho válečných a teroristických konfliktů. Poté co Britové roku 1948 opustili Palestinu, která měla být na základě rozhodnutí OSN rozdělena na židovský a arabský stát, byl vyhlášen stát Izrael. Ten byl okamžitě napaden vojsky sousedních arabských států a konflikt pokračoval dalšími vojenskými střety (1956, 1967, 1973,1982, 2006 - box 8.4). Napětí a vojenské střety postupně během historie zasáhly téměř všechny státy makroregionu. Konflikt v Libanonu, jevící se původně jako náboženský střet mezi křesťany a muslimy, uvrhl dříve prosperující zemi v letech 1975-1990 do občanské války. Po odchodu šáha z Íránu v roce 1979 a nastolení vlády fundamentalistů vypukla krvavá osmiletá válka s Irákem, při které zahynulo přes 850 tis. vojáků a civilistů. V roce 1990 obsadil Irák emirát Kuvajt, který po uplynutí ultimáta OSN osvobodila mezinárodní armáda pod vedením USA a o tři roky později obsadila samotný Irák. BOX 8.4 ARABSKO-IZRAELSKÉ KONFLIKTY 1948-1979 Po druhé světové válce OSN vytvořila speciální komisi připravující plán na rozdělení Palestiny. Židé tento pro ně z hlediska území nevýhodný plán přijali, zatimco zástupci arabských států (zvaných Liga arabských států) ho odmítli. Izrael na základě plánu OSN vyhlásil v květnu roku 1948 svou nezávislost a druhý den zahájily armády pěti arabských států útok. Rozpoutaly tak více než rok trvající válku, která skončila úspěchem Izraele, který obsadil Negevskou poušť a získal přistup až k Akabskému zálivu s přístavem Ejlat. Izrael uhájil území, které mu bylo přiznáno, ale obsadil rovněž některá další území, původně určená pro vytvoření arabského státu v Palestině. Druhá arabsko-izra-elská válka, tzv. sinajská, byla součástí suezské krize v roce 1956 a souvisela s blokováním izraelských přístavů Egyptem. Skončila opět příznivě pro Izrael, který obsadil území Gazy. V průběhu konfliktu v roce 1967 proběhla také tzv. Šestidenní válka mezi Izraelem a koalici Egypta, Sýrie a Jordánska, jejíž výsledek byl pro arabskou koalici zdrcující. Egypt přišel o území Gazy a Sinaje, Jordánsko o Východní Jeruzalém a západní břeh Jordánu, Sýrie o Golanské výšiny. Čtvrtá arabsko-izraelská válka byla nejdelší a probíhala v letech 1967-1970 a v poslední fázi se omezovala na série lokálních přeshraničních incidentů. Pátá arabsko-izraelská válka propukla v roce 1973 nečekaným útokem Sýrie a Egypta (tzv. válka Yom Kippur) a znovu skončila nezdarem útočících států; izraelské jednotky pronikly až na západní břeh Suezského průplavu. V březnu 1979 došlo k podepsání mírové smlouvy s Egyptem a k navrácení území Sinajského poloostrova. BOX 8.5 ISLÁMSKÝ STÁT Islámský stát (zkráceně IS; arabsky ad-Dawla al-lslámíja) nemá se státem nic společného, jedná se o radikální islámskou teroristickou organizaci působící v Iráku. Ta angažováním se v Sýrii zesílila tak, že obsadila některá tamní území, na kterých vyhlásila v roce 2014 tzv. Islámský stát. Jeho vůdcem se stal Abú Bakr al-Bagdádí, jenž si prisvojil čestný islámský titul chalífa. Cílem je obnovit chalífát na územích Iráku a Levanty či dalších zemí, které byly někdy v historii pod muslimskou vládou. Hnutí je známé svou přísnou interpretací islámu a islámského práva šaría. Příslušníci hnutí pocházejí hlavně z okolních zemí, ale také z Evropy a Kavkazska. Islámský stát má na svědomí mnoho desítek tragických teroristických útoků. V červnu roku 2015 se IS přihlásil k teroristickým útokům proti západním turistům v tuniském letovisku Súsa, v lednu k bombovému útoku v Istanbulu proti západním turistům a na jaře 2016 k teroristickým útokům v Bruselu a ve francouzském městě Nice atd. Situaci v makroregionu „zkomplikovalo" v posledních letech i tzv. „arabskéjaro", Tímto pojmen je označována vlna protestů, nepokojů, povstání a revolucí, které probíhaly ěi probíhají od konce roku 2010 až do současnosti. Motivy počátku protestů byly spojovány s bojem proti chudobě či špatným životním podmínkám, ale i proti dlouhodobě vládnoucím autoritářským a zkorumpovaným režimům, které, jak se později ukázalo, vytvářely relativní stabilitu. Nejdynamičtěji arabské jaro zasáhlo Egypt, kde došlo k odstoupení prezidenta Husního Múbaraka. Po vypuknutí libyjské občanské války byl svržen režim Muammara Kaddáfího. V Jemenu rozsáhle protesty vedly k ozbrojenému povstání, země sc dostala na pokraj občanské války a v Sýrii se protesty změnily v ozbrojené povstání. V průběhu krvavé občanské války sc část syrského území (zejména sever a východ země) vymkla kontrole Asadova režimu a na části území byl vyhlášen tzv. islámský stát. Ten není státem v pravém slova smyslu, ale jedná sc o radikální islámskou teroristickou organizaci původem z Iráku (box 8.5). Slova Zbignicwa Brzezinského v knize Velká šachovnice o „ústřední zóně globální nestability" se v makroregionu bohužel trvale potvrzují v praxi. V makroregionu se zformovaly regionální velmoci a snaží se prosadit vlastní zájmy (Saúdská Arábie, Egypt, Turecko, Írán), často i díky pomoci ze zahraničí (Rusko, dříve Sovětský svaz, USA, Británie a Francie). 8.4 OBYVATELSTVO A OSÍDLENÍ Na rozloze větší než 12 mil. km- žije přes 500 mil. obyvatel (tj. 7 % světa), vyznačujících se nízkou gramotností (čtvrtina populace je negramotná - horší situace je jen v Indickém a Africkém makroregionu) a dynamickým populačním růstem, zejména v Iráku (3 %) a Saúdské Arábii (2,4 % ročně v letech 2011-2015). Tento vývoj lze očekávat i do budoucna, a to v důsledku extrémně vysokého podílu mladé populace, např. v Jemenu je 45 % obyvatel mladších 15 let. Vysoký nárůst dokumentuje také Egypt, který každoročně získává přirozenou měnou přes 2 mil. osob. Populace se vyznačuje velmi vysokou migrací. Populačně ztrátové jsou zejména nestabilní regiony, v letech 2011-2015 odešlo ze Sýrie přes 4 mil. obyvatel, z oblasti severní Afriky - z Maroka 300 tis. osob, Egypta 220 tis. a Alžírska 150 tis. osob. Naopak migračně ziskové jsou bohaté státy: za stejné období získala Saúdská Arábie 850 tis. a Spojené arabské emiráty 400 tis. osob, Turecko 350 tis. a Izrael 200 tis. osob. Hustotou zalidněni okolo 40 obyvatel na km2 řadí oblast najedno z posledních míst mezi makroregiony. Jestliže existují velké rozdíly mezi státy - 425 obyvatel na km2 (Izrael), proti 15 obyvatel na km- (Alžírsko či Saúdská Arábie) -, pak polarita uvnitř států je mnohem vyšší; na jedné straně jsou většinou liduprázdné prostory a na straně druhé vysoká koncentrace obyvatel na pobřeží Středozemního moře, údolí řeky Nilu a v Mezopotámii. Vysokou polaritu sledujeme také u míry urbanizace, která překračuje 75 % v Turecku, Íránu a pochopitelně i v Izraeli (92 %), Saúdské Arábii a Spojených arabských emirátech (85 %); naopak větší část populace žije na venkově v Jemenu 70 % a Egyptě 55 %. Metropole jednotlivých států koncentrují na svém území zhruba pětinu obyvatel; přes 18 mil. obyvatel žije v urbanizovaných areálech Káhiry, Istanbulu a Teheránu (tab. 8.2). Tab. 8.2 Počet obyvatel v největších městech Islámského makroregionu (v mil. k roku 2015) Poradí Název Stát Administrativní vymezení Urbanizovaný areál 1. Káhira Egypt 10 18" 1. Istanbul Turecko 15 15 3. Teherán Irán 8 14 4. Bagdád Irán 7 5. Ankara Turecko S 5 6. Rijád Saúdská Arábie 5 5 Zdroj: Demographia 2015 Poznámka: * Káhira v metropolitním areálu 22 mil. obyvatel Střední délka života je relativně vysoká (71 let u mužů a 75 let u žen), a to zejména z důvodu pozoruhodné výše v Íránu (75/77 let), státu s relativně vyspělým zdravotnictvím, a Turecku (72/79 let). Ke státům s nejvyšší střední délkou života na světě sc řadí Izrael (81/84 let), naopak k zemím s nejnižší očekávanou délkou života při narození náleží Jemen (64 let u mužů a 67 let u žen); krajní rozpětí mezi těmito státy tak dosahuje hodnoty 15 let. Extrémně vysoká jc negramotnost ve státech severní Afriky - čtvrtina neumí 230/ HÜ 8 ISLÁMSKÝ MAKROREGION /231 tis. USD /1 obyv. 140 120 100 80 60 40 20 I Katar Lucembursko Singapur Kuvajt Norsko SAE Švýcarsko USA Obr. 8.4 Státy s nejvyššim HDP na obyvatele podle parity kupní síly bez ministátů (2015) číst ani psát, v Maroku třetina a v Jemenu dvě třetiny žen a čtvrtina mužů. Převládají země obývané převážně Araby, vyznávajícími islám. Nicméně vc většině zemí je situace velice komplikovaná. U mnohonárodnostních států bývá etnická různorodost zastřená vírou jako v případě Íránu, éi je nahrazena státní příslušností jako v případě Turecka^ kde právní použití termínu „turecký", jakožto oběan Turecka je odlišný od etnické definice. Statistika ani etnické zastoupení nesleduje a odhaduje se, že zde žije asi 25-30 % neetnických Turků (nejvíce Kurdů). V Íránu vedle Peršanů (60 %) jsou nejvíce zastoupeni Ázerbájdžánci (též Azerové - 15 %) a Kurdové (10 %); ti žijí také v Iráku (15 %) a Sýrii (box 8.6). V západní Části Afriky žijí vedle Arabů Berbeři, hovořící berberŠtinou (v Maroku zhruba třetina obyvatel). Situaci do značné míry ještě více komplikuje zachování tradičních kmenových a kla- nových svazků. S výjimkou Izraele a Kypru dominují muslimové - sunnité (box 8.3), ve východní Části převažují iíité -Írán (90 %), Irák (60 %) a Jcmcn (35 %). Křesťanská menšina se zachovala na Kypru, v Egyptě (10 %) a v Izraeli (5 %). Z hlediska pracovní síly se makroregion vyznačuje řadou specifik. Nízkým podílem osob v produktivním věku (děti do 15 let tvoří většinou 38-45 % populace), ženy se v souladu s islámskými zvyklostmi prakticky nezapojují do ekonomické činnosti, pracovní zdroje jsou nekvalifikované, nemají zkušenosti s moderními inženýrsko-technický-mi pracemi. Nevelká část populace, schopná začlenění do produktivní práce, se o zapojení většinou ani příliš nesnaží-Prakticky všechny stavební a inženýrské práce realizují zahraniční dělníci a odborníci (zejména v bohatších oblastech), kteří ovšem v těchto zemích nemají žádná práva a představují v podstatě novodobé otroky. BOX 8.6 KURDOVÉ O Kurdech se mluví jako o nejvétším národu, který nemá svůj vlastní samostatný stát a ani ho v historii nikdy neměl. Jejich počet se odhaduje v rozmezí 30-40 milionů, z toho nejvíce jich žijevTurecku, patrně více než polovina, Jejich počet není znám z toho důvodu, že je tamní statistika nesleduje, neboť je považuje za Turky. Přes 5 mil. Kurdů obývá Írán, Irák a okolo dvou milionů Sýrii. V souvislosti s Kurdy se mluví i o tzv. diaspoře, kdy přes 2 mil. obyvatel tohoto etnika žije mimo svá „domovská" území - téměř milion v Německu, 150 tis. ve Francii a stejný počet v Izraeli. Nejblíže příbuzní' jazykem jsou Balúčové; jsou spřízněni i s Peršany a jinými íránskými kmeny ve svém okolí. Kurdština patří k severozápadní skupině íránských jazyků, které spadají k indoevropské větvi. Kurdové nikdy nepřestali věřit v samostatný, demokratický a právní Kurdistán. V Iráku byl po roce 2003 v kurdské oblasti vytvořen demokratický, právní Kurdistán, který má svou vlastní ústavu a volený parlament, vládu a prezidenta. To ovšem Turecko i (rán pokládají za nebezpečný precedens směřující k vytvořeni Kurdistánu sjednocujícího všechny Kurdy ze tří vzájemně sousedících států. 8.5 HOSPODÁŘSTVÍ Hospodářství makroregionu je stále výrazně závislé na přírodních podmínkách, a to jak v případě zemědělství, tak těžby nerostných surovin, zejména ropy. Výjimkou je pouze Izrael, který zaměstnává více než 75 % obyvatel vc službách. Z důvodu těžby ropy se na předních místech světového žeb- ostatní 1. Rusko 2. Saúdská Arábie !. Spojené státy americké 4. Čína 5. Kanada 6. Irán 7. Irák 8. Spojené arabské emiráty Obr. 8.5 Největší producenti ropy [2015) BOX 8.7 ORGANIZACE ZEMÍ VYVÁŽEJ (C f CH ROPU (OPEC) OPEC (Organization of Petroleum Exporting Countries) - Organizace zemí vyvážejících ropu je mezivládní organizace sdružující 13 zemí exportujících ropu. Koordinuje ekonomickou politiku členských států, zejména ohledně objemu produkce a cen ropy. OPEC založilo v Bagdádě roku 1960 původně pět zemí, jakožto kartel určující objem a cenu exportované ropy, zejména pomocí zavedení těžebních kvót. Členské země OPEC dnes kontrolují 75 % veškerých světových ropných zásob, zajišťují jednu třetinu veškeré ropné produkce a celou polovinu z objemu vývozu ropy. Zakládajícími Členy jsou Saúdská Arábie, Kuvajt, Írán, Irák a Venezuela. V roce 1961 se připojil Katar, o rok později Libye a Indonésie. V letech 1967-1973 přistoupily SAE, Alžírsko, Nigérie a Ekvádor. Posledním členem je od roku 2007 Angola. Ke vstupu do OPEC byly přizvány také další státy: Bolívie, Súdán a Sýrie, členství zvažuje i Brazílie vzhledem k nově nalezeným velkým zdrojům ropy pří pobřeží Atlantiku. Nejvyššim orgánem organizace je konference zástupců členských zemí, na které se určují denní kvóty těžby a cena exportované ropy. říčku v produkci HDP na obyvatele (neuvažujeme-li minis-táty) objevují na předních místech Katar, Kuvajt a Spojené arabské emiráty(SAE) - (obr. 8.4). Ropa dramaticky změnila nejen ekonomickou podobu, ale i kulturní, intelektuální a částečně také etnický charakter makroregionu, zejména v oblasti Perského zálivu. Kdysi ekonomická periferie se stala oblastí strategickou a prostřednictvím moderních zbraní (získané penězi z ropy) eskalovaly lokální střety na konflikty mezinárodní. Ekonomickou a politickou moc makroregionu výrazně posílilo založení OPEC (Organizace zemí vyvážejících ropu) v Bagdádu roku 1960. Cílem organizace bylo sjednotit ropnou politiku členských států z důvodu co možná nejvyšších příjmů. Tohoto cíle je dosahováno stanovením limitů těžby, a tím i vyšších cen na světových trzích (box 8.7). Jakou politickou moc OPEC díky ropě získala, poznal svět v roce 1973, kdy byly zastaveny dodávky ropy v důsledku arabsko-izraelského konfliktu. Protože země OPEC kontrolovaly v té době téměř 60 % světové produkce, následovala ropná krize, která postihla téměř celý svět. Když v následujících letech OPEC drasticky zvýšila ceny ropy, bylo jasné, že sc organizace stala vlastníkem a distributorem nej důležitější suroviny světové ekonomiky. V současné době se makrore- gion podílí 40 % na světové produkci ropy a v první desítce největší producentů je polovina zemí makroregionu. Na prvním místě Saúdská Arábie, dále pak Írán, Irák, Spojené arabské emiráty (SAE) a Kuvajt. Největšimi producenty zemního plynu na světě jsou v makroregionu Írán (3. místo) a Katar (4. místo v roce 2015). To, že jc makroregion zcela závislý na těžbě ropy či zemního plynu (obr. 8.5), lze dokladovat skutečností, žc se prakticky žádná země s výjimkou Turecka neobjevuje v žádném žebříčku světového ekonomického pořadí (výjimkou jc 6. místo v produkci hliníku u SAE a 4. místo u stavu ovcí v Íránu). Největší závody na zpracování ropy a petrochemickékombináty vznikly v Saúdské Arábii El-Gubayl na pobřeží Perského zálivu, Yanbu při Rudém moři, v Kuvajtu, ve Spojených emirátech (Ruwais) a Kataru. Aspoň zčásti jednostranný export paliv je u bohatších států doprovázen i vývozem energeticky náročné produkce (hliníku z dovážených rud apod.). Hliníkárny jsou v Bahrajnu a Spojených arabských emirátech a hutní kombinát v Kataru. Pro zpracovatelský průmysl se vytvářejí dobře vybavené zóny. Důležité jsou také montážní strojírenské závody, rychle se rozvíjí chemický průmysl. Významné místo mají i drobné živnosti a tradiční řemesla (např. výroba koberců a kovotepectví). Obr. 8.6 Ekonomický potenciál Islámského makroregionu 232/ 8 ISLÁMSKÝ MAKROREGION /233 Za zmínku stojí četné projekty v oblasti rozvoje zemědělství. Saúdská Arábie dosáhla soběstačnosti v produkci pšenice (a nevelké přebytky dokonce vyváží). Kuvajt pěstuje jahody i květiny. Nejbohatší ropné monarchie postupně skupují akcie nadnárodních společností a velkých finančních organizací; Saúdská Arábie, SAE či Kuvajt jsou spolumajitelem desítek britských, amerických, evropských i japonských společností (např. British Petroleum, General Motors, IBM, General Electric, Höchst, Sony aj.). Z důvodu nepravidelných a na mnoha místech i nedostatečných srážek jc nutné většinu orné půdy zavlažovat. Technicky vyspelejšou zavlažovací systémy v Izraeli, který ovsem ovládá asi 80 % vody Galilejského jezera, hlavního zdroje sladké vody v oblasti. Pěstuje sc hlavně pšenice, citrusy, bavlník, datle, fíky, ovoce a zelenina. Poměrně významnou roli v hospodářství makroregio-iiu hraje cestovní ruch, který se koncentruje v pobřežních oblastech relativně stabilních států (Tunisko, Egypt, Dubaj) a v historických centrech (Jeruzalém, Údolí králů v Egyptě, Mekka, Istanbul). Díky turistickým a ekonomickým aktivitám vyrostlo v Dubaji 3. největší letiště na světě (80 mil. odbavených cestujících v roce 2015). Většímu rozvoji cestovního ruchu však brání politické problémy a teroristické akce. Vysoká korupce a špatné vzdělání, založené ve venkovských oblastech především na koránu, vytváří spolu s tradičními zvyky jasnou bariéru rozvoje spojenou s vysokou frustrací především mladých lidí, kteří se nemohou zaměstnat, seznámit a založit rodinu. 8.6 REGIONÁLNÍ DIFERENCIACE Makroregion lze rozdělit to tří částí: (1) Maghrib (arabsky západ) jc souhrnným označením západních zemí arabského světa Maroka, Alžírska, Tuniska a také Libye, (2) MaŠrik (arabsky východ) zahrnuje země Arabského poloostrova a Egypt a (3) ostatní státy makroregionu. Z dvaceti zemí, které tvoří makroregion, je polovina monarchií, z toho pčt absolutní monarchií (Saúdská Arábie, Kuvajt, Bahrajn, SAE a Omán). Dominují autoritativní režimy, jedinými demokratickými státy jsou Izrael a Kypr; Turecko je řazeno mezi tzv. hybridní režimy s nízkým stupněm demokracie. Vysoká regionální diferenciace je z ekonomického hlediska. Na jedné straně jsou tu ekonomicky úspěšné státy těžící zisky z ropy, k nimž se řadí Izrael, Kypr a relativně ekonomicky prosperující Turecko s vysokými přírůstky HDP (5,4 % ročně v letech 2011-2015), na straně druhé najdeme v makroregionu státy, jako je např. Jemen s HDP na obyvatele okolo 3 tis. USD Či Maroko se 7 tis. USD v roce 2015 (tab. 8.3). Jádrové oblasti makroregionu se formovaly především poblíž pobřeží, vodních zdrojů a historicko-náboženských středisek. Nejhustěji zalidněnou oblastí je stále dolní tok a delta Nilu v Egyptě a také úzký pás pobřežní nížiny východního Středomoří, který byl od pravěku velmi důležitou komunikační osou. Nejdynamičtěji se rozvíjejícím jádrovým regionem je Perský záliv, z důvodu vysokých zisků z tčžby ropy a zemního plynu. V malých státech obrovské ropné příjmy dynamicky zvyšují spotřebu nepočetné populace, což umožňuje rozšířit dovoz spotřebního zboží. Příjmy vedou ke stavebnímu boomu, rozsáhlé bytové výstavbě a k budování administrativních objektů, infrastruktury, rezidencí, diplomatických a včdecko-výzkumných čtvrtí (blíže viz kapitolu 8.10). Z ekonomického hlediska je významným jádrovým územím také celý stát Izrael (v minulosti to bylo celé východní pobřeží Středozemního moře - Libanon a pobřeží Sýrie). Další jádrovou rozvojovou oblast představuje území západního Turecka s městy Izmir (starověká Smyrna s 3 mil. obyvatel) a Istanbul, který jc podle Global Cities Indexu 31. nej významnější m globálním městem (kde vyniká kul- Tab. 8.3 Základní údaje o hlavních státech Islámského makroregionu Rozloha Počet obyvatel Hustota zalidněni Populační růst Střední délka života Urbanizace Gramotnost Růst HDP HDP na obyvatele Stát tis. km' mil. obyv./km' K roky M/2 % % ^HH tis. USD 2016 2016 2016 2011-2015 2016 2015 2016 2(711-2015 2016 Turecko 785 77 100 1,1 72/79 75 95 5,4 20 Irán 1650 79 50 1,2 75/77 75 84 0,7 17 Irák 440 36 80 3,0 67/72 70 80 4,0 15 Izrael 20 9 425 1,9 81/84 92 100 2,5 34 Saúdská Arábie 2150 52 15 2,4 73/76 85 94 4,0 52 Egypt 10O0 92 90 1,8 69/74 45 75 2,7 12 Alžírsko 2380 40 15 1,9 73/77 70 75 3,2 14 Maroko 445 54 75 1,4 73/75 60 67 3,8 7 Zdroj; CIA 2016. United Nations 2016, World Bank 2016 turní stránka - podle indexu dokonce 11. pořadí na světě -a věda a výzkum 21. pořadí). V urbanizovaném areálu žije přes 15 mil. osoba tím je město řazeno na 12. místo na světě. Istanbul se podílí více než čtvrtinou na HDP Turecka (blíže viz kapitolu 8.7). Druhým městem makroregionu, zařazeným do globálních měst, jc také jediné africké město - Káhira na posledním 40. místě. Jedná se o 11. největší město světa (18. mil.), a to jak podle administrativního vymezení, tak v urbanizovaném areálu (22 mil. obyvatel v roce 2015). Káhira se podílí čtvrtinou na HDP Egypta (blíže viz kapitolu 8.11). V severoafrickém pobřežním pásu mezi městy Casablanca a Tunis jsou koncentrovány hospodářské aktivity tří států, ovšem již menšího, lokálního významu. Podobného významu jc také dynamicky se rozvíjející Teherán (blíže viz kapitolu 8.8), který v oblasti usiluje o postavení regionální velmoci a podílí se na aktivitách hnutí Hizballah v Libanonu a Sýrii. 8.7 TURECKO 8.7.1 Vymezení a přírodní poměry Turecká republika celá leží ve sledovaném makroregionu, ale rozkládá se ve dvou světadílech, oddělených Bosporem, Dardanelami a Marmarským mořem - v Evropě leží území Východní Thrácie (24 tis. km'J) a v Asii se rozkládá Anatolic (řecky: Země východu slunce, 97 % území). Současné Turecko je ekonomicky nejsilnějším státem makroregionu před Saúdskou Arábií - zaujímá 18. místo na světě (2015) a žije ve své představě regionální velmoci. Zaujímá strategickou polohu na křižovatce důležitých cest, které od starověku spojovaly Evropu a Asii. iMá zhruba obdélníkový tvar - maximální délka území státu (od západu na východ) dosahuje 1 600 km, od severu na jih 600 km. Turecko jc hornatá země - čtvrtina rozlohy se nachází ve výškách nad 1 200 m n. m. Ve vnitrozemí asijské části se rozkládá Anatolská plosina (900-1 200 m n. m.), obklopená pohořími, na severu Pontské pohoří, na jihu členitý Taurus, na východě Arménská vysočina s nejvyšší horou země Araratem 5 137 m n. m. Zemí probíhají dva významné zlomy - Scveroanatolský a Východoanatolský, které jsou příčinou relativně časté seismicity (např. v roce 1999 v Izmitu zahynulo přes 17 tis. lidí). Podnebí je převážně suché, na pobřeží stredomorské subtropické a ve vnitrozemí kontinentální. Průměrné roční množství srážek se pohybuje kolem 700 mm, v centrální Anatolii 200-400 mm, na černomoř-ském pobřeží do 3 tis. mm. Ve Východní Anatolii bývá v létě +30 °C, v zimě až -30 °C. Vodstvo. Na území Turecka pramení Eufrat i Tigris. Podle řeky Mendercs, která stéká z náhorní plosiny úzkými klikatými údolími do Egejského moře, jc odvozen název „meandr". Slané bezodtokové jezero Van (3,7 tis. km'1) v Arménské vysočině vzniklo přehrazením řeky lávovým proudem. Travnaté stepi centrální Anatolic se využívají jako pastviny (ovcí, koz) a jihovýchod pro pěstování obilí. Dolní části horských svahů při pobřeží Černého a Egejského moře pokrývají listnaté lesy (lesnatost dosahuje 15 %); při úpatí jsou sady a vinice. Obdělává se 27 % půdy, 19 % se využívá k pastvě (obr. 8.7). Surovinové zdroje jsou pestré. Turec- BOX 8.8 BOSPOR A DARDANELY Bospor a Dardanely je souhrnné označení průlivů s mezilehlým Marmarským mořem, spojujících černé a Egejské moře. V historii se vždy jednalo o velmi strategickou oblast s frekventovanou mořskou cestou. Od starověku do 15. století ovládala toto územi Byzanc, pojejím pádu pakOsmanská říše, která umožňovala na základě smlouvy proplouvat ruskému černomořskému obchodnímu loďstvu. V roce 1829 bylo právo obchodní plavby vztaženo na všechny evropské státy. Bospor je 31 km dlouhý, v nejuišim místě 700 metrů široký a 13 metrů hluboký. Po obou březích se v jižní částí rozkládá město Istanbul. Průliv je překlenut třemi silničními mosty. První most o délce 1 074 metrů byl dokončen v roce 1973, v roce 1988 jej doplnil druhý most dlouhý 1 090 metrů a roku 2015 most Sultána Selima I. s osmiproudou silnicí a železnicí s délkou 2 164 metrů. V roce 2013 byl otevřen 13,7 km dlouhý železniční tunel v hloubce 55 metrů, který propojuje dříve oddělené části istanbulského metra a železniční sítě. Dardanely spojují Egejské a Marmarské moře. Průliv je dlouhý 61 km, šířka kolísá v rozmezí 1,2-6 km a hloubka dosahuje v průměru 55 metrů. Irán / i Izrael Saúdská Arábie Obr. 8.7 Využiti území Turecka, Iránu, Izraele a Saúdské Arábie (2015) 234/ 8 ISLÁMSKÝ MAKROREGION /235 koje světovým producent chrómu (4. místo na světě, 10 % světové těžby); významná je těžba hnedého uhli (4. místo na světě), železné rudy a tuhy. Mezi ekologické hrozby patří znečištění vod a vzduchu, odlesňovaní a znečištění mořské vody (především ropou a oleji) v průlivech a při pobřeží kolem velkých aglomerací. 8.7.2 Historické souvislosti Na území Turecka vznikla již ve starověku významná civilizační centra, zejména při pobřeží Egejského a Středozemního more. V roce 1299, kdy se Osman I. stal prvním sultánem Osmanské říše, započaly výboje do Evropy, Asie i Afriky. Roku 1453 padlo do rukou Turků hlavní město skomírající Byzantské říše Konstantinopol, nynější Istanbul (dlouhodobě hlavní město Osmanské ríše) a roku 1529 byla Turky poprvé obležena Vídeň. Osmanská říše se postupně zmocnila většiny území jihovýchodní Evropy, Čcrnomoří, Blízkého východu a severní Afriky (box 8.9). Expanze do Evropy BOX 8.9 OSMANSKÁ ŘÍŠE Osmanská říše patřila k největším a nej mocnějším říším světa a ovlivnila zejména sociální, etnické a kulturní charakteristiky velké části jihovýchodní Evropy, Blízkého východu a severní Afriky. Říše existovala v letech 1299-1922 a od 16. století měla zcela islámský charakter. Díky své poloze byla Osmanská říše spojnicí mezi evropským a asijským kontinentem a představovala strategickou a geograficky velmi výhodnou oblast, kterou však během dalšího, málo progresivního vývoje ztratila. Administrativně byla dělena na tzv. vilájety (provincie). Maximální rozlohy dosáhla říše koncem 17. století (přibližně 5,5 mil. kmz); v polovině 19. století na jejím území žilo 35 mil. lidí. Za jejího zakladatele je považován Osman I. Gázi (1299-1326), který začal své území rychle rozšiřovat výboji proti Byzanci a roku 1299 se prohlásil za samostatného vládce. Osmani se rychle zmocňovali byzantských držav v Malé Asii. Roku 1326 dobyl Osmanův syn Orhan I. (1326-1359) byzantské město Bursu, které se poté stalo rezidencí osmanských vládců, kteří přijali titul sultán. Poté postupně obsazovali jihovýchodní Evropu a ohrožovali Vídeň (1529 a 1683). Na východě zahrnovala říše Mezopotámii, pronikla až do Medi-ny a Mekky a vyplňovala severní Afriku až k hranicím Maroka. Mezi vazalské státy a ovládaná území náležely např. Uhry, Moldavsko, Krym, oblast Kavkazu a západ nynějšího Íránu. Sultán opíral svou moc o jednotky janičářů, což byli muži křesťanského původu, kteří byli odvedeni v raném věku od svých rodin a byli vychováni k absolutní poslušnosti a disciplíně. Krom této osobní gardy sloužili v armádě sipahíjové, kteří se v armádě starali o chod zemědělství a výběr daní. Sounáležitost území s Osman-skou říší se projevuje mnohdy i v současné společnosti (pracovní nasazení, korupce) i tvářností měst. byla zastavena až v roce 1683, porážkou Turků u Vídně (během jejího druhého obléhání). Krize vojensko-lcnního systému impéria a národně osvobozenecký boj balkánských národů vedly (od 18. století) k jeho úpadku jak sociálnímu, tak ekonomickému. Říše byla sterilní vůči jakémukoliv pokroku a nebyla zasažena změnami spojovanými s průmyslovou revolucí a s procesy urbanizace. Tento negativní stav se promítal do oblastí ovládaných Osmanskou říší několik desetiletí a jc patrný dodnes. Porážka centrálních mocností v první světové válce, na jejichž stranu sc říše přidala, vedla k jejímu rozpadu (1918). Vlastní Turecko bylo okupováno armádami Dohody a většina území na Blízkém východě prohlášena za mandáty Společnosti národů. Po demokratické revoluci (1918-1923), vedené Mustafem Kemalem Pašou - Ataturkem, se uskutečnily reformy, jež vedly k vybudování moderního státu. V letech 1939-1945 bylo Turecko neutrální (ale pod vlivem nacistického Německa) a do války vstoupilo až v únoru 1945 po boku Spojenců. V poválečném období se orientovalo na USA a vstoupilo do NATO (1952). V roce 1987 podalo Turecko žádost o vstup do Evropských spoleéenství a později získalo status kandidátské země s možností čerpání předvstup-ních fondů. V souvislosti s migrační krizí je vstup do EU velkým otazníkem, stejně jako další směřování země, kde Atatůrk oddělil stát a islám. Současný stav v zemi je poněkud rozpolcený, venkovské a vnitrozemské oblasti volají po tradičním přísném islámu, městská populace je výrazněji proevropská a spíše sekulární. 8.7.3 Obyvatelstvo a osídlení Současná turecká populace sc vyznačuje relativně příznivými demografickými charakteristikami a stabilní strukturou obyvatel. Poměrně výrazně klesá natalita, která dosahuje 17 %t> (okolo roku 1980 byla zhruba dvojnásobná). Podobně dynamicky klesla i mortalita pohybující se okolo 5 %c (podobně ve srovnání s rokem 1980 byla dvojnásobná). Přírůstek obyvatel, který byl v minulosti velmi vysoký, se snížil zhruba na 1 % ročně. V roce 1927 žilo na území Turecka 14 mil. obyvatel, ale již do roku 1960 se jich počet zdvojnásobil. K dalšímu zdvojnásobení došlo za 30 let, kdy sc v roce 1990 počet obyvatel blížil již k 60 milionům. V minulosti mnoho Turků odcházelo za prací; nyní v Evropské unii trvale žije asi 3 mil. tureckých přistěhovalců, především v Německu, Francii a Nizozemsku. V současné době jc Turecko cílem imigranta, v letech 2011-2015 jich legálně přišlo přes 350 tisíc, podle odhadu vsak 2 mil. uprchlíků žije zejména při hranici se Sýrií. Rozsáhlé alfabetizační kampaně snížily podíl negramotných v zemi pod 5 %; v některých oblastech, zvláště na jihovýchodě, jc však podíl negramotných vyŠŠí. V Turecku je asi 30 univerzit. Sílící islámský fundamentalismus ovlivnil rostoucí počet koránových škol; roste i střední délka života, která dosahuje 72 let pro muže a 79 let pro ženy. Dominujícím (nikoli státním) náboženstvím je islám (sunnismus); obyvatel nevyznávající islám je pouze 0,2 %, zatímco v roce 1914 to bylo 20 % a v roce 1945 1,5 %. Problematické jc stanovení etnické příslušnosti, protože článek 66 turecké ústavy definuje „Turka" jako „každého, kdo je vázán na území tureckého státu prostřednictvím občanství". Poslední zjišťování národnosti jc z roku 1965; Turků bylo 90 %, Kurdů 8 % a Arabů 1 %. Odborníci předpokládají, že se situace do současnosti příliš nezměnila. Kurdové (box 8.6) žijí na východě země a Arabové zejména v provincii Ilatay, na jihovýchodě. Průměrná hustota zalidnění se již blíží k 100 obyvatel na km2. Ncjvyšší je ve Východní Trácii a v pobřežních oblastech, kde překračuje 150 obyvatel na km-, zatímco části vnitrozemí a východní oblasti jsou minimálně osídleny. Roste urbanizace, dosahující již 75 %. Městské obyvatelstvo je koncentrováno zejména na západní pobřeží a v okolí hlavního města. Více než milion obyvatel mají Istanbul, Izmir, Adana, Ankara a Bursa. víjet metalurgii. Ocel a válcované materiály se zařadily mezi významné exportní komodity. Hlavní hutnická základna souvisí s uhelnou pánví u Zonguldaku při pobřeží Černého moře. Rozvíjející se stavebnictví potřebuje velké objemy cementu, v jehož produkci zaujímá Turecko 6. místo na světě (2015). V mnoha venkovských domácnostech je významným zdrojem příjmů tradiční tkaní a vázání koberců. Tab. 8.4 Produkce hlavních výrobků v Turecku (1936-2015) Výrobek Jednotky 1936 1956 1970 1990 2015 elektrická energie mld.kWh 2 9 55 230 ocel mil. t 1 12 35 cement mil. t • 1 7 30 75 pšenice mil. t 3 7 10 20 22 ovce mil. ks 25 30 35 40 28 Zdroj: Anděl a Mareš 2001, Uniled Natioris 2016 8.7.4 Hospodářství Moderní Turecko je součástí zemí OKCD a G20, dvaceti nej-silnéjších ekonomik světa; v roce 2015 zaujímalo 18. místo na světě; zároveň je i hospodářsky nejvyspělejším státem mak-roregionu. Tuto pozici zaujalo Turecko díky dynamickým přírůstkům HDP, které se ještě do roku 2011 pohybovaly mezi 8-9 % ročně. Po tomto roce došlo v letech 2013-2015 k poklesu na 3 %. HDP na jednoho obyvatele se v roce 2015 pohyboval okolo 20 tis. USD a převyšoval úroveň většiny států v makroregionu (s výjimkou velkých producentů ropy, Izraele a Kypru). Základem relativně úspěšného ekonomického vývoje byly již Atalúrkovy reformy, jež vedly k vybudování moderního státu. Politika industrializace (v sedmdesátých až osmdesátých letech 20. století), opírající se o státní sektor (kolem poloviny HDP), zajistila vytvoření základních odvětví - energetiky, metalurgie, chemie, zpracování ropy či výroby automobilů. Průmysl. Současné Turecko jc silně orientováno na zahraniční svazky, na aktivní migraci pracovních sil, na stavební činnost v zahraničí, na rozvoj vývozu „tradičních" výrobků (oděvů, obuvi, zemědělských produktů) a zejména na export „nových" komodit (automobilového průmyslu, elektroniky Či lodí). Dynamicky se rozvíjí výroba aut (ročně více než 1,3 mil., 2015). Rozvoj elektroniky souvisí s investicemi do výzkumu a vývoje v oblasti nových technologií. Textilní průmysl se vyznačuje vysokou koncentrací výroby. Hlavním energetickým zdrojem je ropa, převážné z dovozu. V roce 1990 byla dokončena výstavba přehrady Atatůrk na Eufratu (s hydroelcktrárnou, projektovanou na 9 mld. kWh za rok). Turecko využilo tendence k omezování ekologicky problémového hutnictví ve vyspělých zemích a začalo roz- Témčř dvě třetiny úhrnných příjmů ze zemědělství plynou z rostlinné výroby. Vedoucí role patří zrninám, jež zabírají asi 80 % osevních ploch, jde převážně o pšenici a ječmen. Významná jc produkce bavlny, tabáku, cukrovky a čaje (5. místo na světě). Turecko je největším světovým producentem lískových oříšků a sultánek. Buduje se a zkvalitňuje dopravní síť, například rychlostní trať Istanbul-Eskisehir-Ankara a moderní dálnice (přes 2 tis. kilometrů). Istanbul Atatůrk Airport je 11. největším letištěm světa (2015) a Tur-kish Airlines jsou ncjvétší leteckou společností podle počtu zemí, kam směřují její linky (126 v roce 2016). Roste i význam exportních přístavů - Istanbul a Izmir; ískenderun jc základnou vojenského námořnictva. Velmi pestrá je paleta exportu: textil 10 %, automobily a součásti 10 %, elektronika 10 %, zlato a drahé kameny 5 %. Hlavními partner)'jsou země Evropské unie (Německo, Británie aj.), sousední státy, USA a Cína. Cestovní ruch. Turecko je 6. ncjoblíbenčjší destinací na světě (v roce 2015 zemi navštívilo 40 mil. zahraničních turistů), nejvíce z Německa (15 %), Ruska (10 %) a Británie (8 %). Hlavními turistickými cíli jsou Istanbul, pobřeží Marmarského a Egejského moře s přilehlým vnitrozemím (archeologické vykopávky - Trója, Pcrgamon, Milét) a stredomorské pobřeží v okolí města Antalya. Nacházely se zde dva ze sedmi divů starověkého světa: mauzoleum v Hali-karnassu (41 metrů vysoká mramorová hrobka) a Artemidin chrám v Efesu (největší chrám své doby), jejich ruiny jsou rovněž hojné turisty navštěvovány. Další velmi navštěvovanou turistickou destinací je Pamukkalc ve středu západní Anatolic; jedná se o jezírka a kaskády zformované bělostným travertinem. Současná situace Turecka, vzhledem k přítomným asi třem milionům utečenců - Syřanů, Afghánců a dalších lidí na 236/ 8 ISLÁMSKÝ MAKRO REGION /237 útčku, je velmi složitá. Část těchto lidí usiluje o vstup na území EU, část radu měsíců přežívá vc městech a velkých utečeneckých táborech. To vytváří v hospodářství značnou brzdu dalšího rozvoje, třebaže EU slíbila významnou finanční pomoc na jejich začlenění do místních struktur, resp. řízené emigrace do Evropy. 8.7.5 Regionální diferenciace Charakteristický je dynamický rozvoj západních regionů, jež zabezpečují převážnou část průmyslové výroby a mají vyspělé územní ekonomické vztahy a potenciál pro zahraniční investory. Jejich zemědělství je poměrné intenzivní, výrazně zaměřené na trh. Západní regiony přitahují množství zahraničních turistů z důvodu mořských letovisek a historických památek helénske i byzantské kultury. Ncjvčtší města Istanbul a Izmir jsou významnými obchodními centry. Istanbul jc transkontinentální město v Eurasii, rozložené nad úžinou Bospor. Během své bohaté historie několikrát měnilo své jméno - Byzanc, Konstantinopol, Istanbul; Slované jej nazývali Cargrad (Carihrad). Jeho obchodní a historické centrum leží na evropské straně, ale asi třetina z jeho 15 milionové populace žije na asijské straně. Podle HDP se řadí do třicítky ekonomicky nejvýznamnějších měst světa, a to zejména z toho důvodu, že od roku 1990 patří mezi města s nej vyššími ročními přírůstky HDP. Vyprodukuje přes 25 % HDP Turecka a je sem koncentrováno 20 % průmyslové pracovní síly země. HDP na 1 obyvatele je o 70 % vyšší, než je celostátní průměr, a produktivita práce o 50 % vyšší. Dalšími hospodářskými centry země je vedle metropole Ankary (4 mil.) zhruba milionová Antalya na turisticky hojně využívaném jižním pobřeží. Na východě obsluhuje vyšší hospodářské a administrativní funkce Adana (2 mil.) a významný přístav Mersin (1 mil. obyvatel). Výrazně odlišná je situace ve východní Anatolíi a horských oblastech při hranicích zemč. Tam dominuje zemědělství - s převahou pasteveckého chovu dobytka. Slabá výrobní i sociální infrastruktura a také izolovanost brzdí rozvoj východní Anatolie. Zhruba 30 % území Turecka s 20 % jeho obyvatelstva prakticky není silněji integrováno do hospodářského komplexu země a žije tradičním způsobem života závislým na samozásobitelském rolnictví, pastevectví a místních řemeslech. 8.8 IRAN 8.8.1 Vymezení a přírodní poměry Írán (původně Árjan, neboli země Árjů). dříve nazývaný Persie, náleží k významným státům makroregionu nejen počtem obyvatel (téměř 80 mil.), ale i rozlohou (přibližně 1,6 mil. km2). Patří mezi 20 nejlidnatějších a nejrozlchlcj-ších zemí světa, má ovšem i značné geopolitickéambice lokální velmoci (díky příjmům z ropy a silné armádě). Relativně exponovanou polohu má území podél Perského zálivu a Arabského moře, zatímco vnitrozemský střed a jihovýchod země řadíme mezi periferní oblasti. íránské krajině dominují rozlehlá horstva, mezi nimiž jsou četné většinou bezodtoké pánve a náhorní plošiny. Ty jsou obklopeny na severu (Demávend 5 610 m n. m.) vysokým pohořím Elborz a na jihozápadě pohořím Zagros. Na jihozápadě sahá území až k Mezopotámske nížině. Vysočina ve vnitrozemí uzavírá četné pánve s pouštním charakterem a přechází směrem na východ v poušť Lút; na severu navazuje Velká solná poušť. Írán je v důsledku své kontinentální polohy zemí klimatických extrémů: horké léto (teploty až 50 °C) se střídá s extrémně studenou zimou (až -20 °C) Obecně převládá typ pouštního a polopouštního podnebí na jihu pak horké a suché klima subtropického charakteru při pobřeží Kaspického moře má vlhký subtropický charak ler (ročně až 2 tis. mm srážek), tato lokalita je hojně vyhle dávaná jako turistický cíl (dostatek vody, vlhké podnebí) Vodstvo. Ve vnitrozemí je řek málo a jsou málo vodná té, v létě mnohé vysychají. Na severozápadě se nachází vel ké slané Urmijskéjezero. Na horách v severních oblastech země a náhorních plošinách na severozápadě v zimě sněží. Převládá chudá stepní vegetace; jen severní svahy pohoří Elborz, kde je dostatek srážek, pokrývá subtropická vegetace. Lesů je málo (7 %) a na ornou půdu připadá jen 11 % rozlohy země. Přírodní potenciál však tvoří velké zásoby ropy (4. místo na světě) a zemního plynu (2. největší zásoby na světě po Rusku). Zajímavé je zásobování vodou podzemními kanály (kanáty - nejstarší v letním sídle perských šáhů v Persepoli již v 5. století př. n. 1.), které ještě před půl stoletím zajišťovaly nejméně třetinu spotřebované vody venkova i velkých měst. 8.8.2 Historické souvislosti Persie byla od starověku jedním z nejvýznamnějších civilizačních a kulturních center Asie, kterou v letech 634-651 dobyli Arabové, což bylo počátkem islamizace. Za vlády dynastie Safíjovců (po roce 1502) byl připojen Irák, část Arménie a Afghánistánu. Od 19. století se Persie stala předmětem soupeření mocností; britsko-ruská smlouva v roce 1907 potvrdila rozdělení na sféry zájmů. V roce 1925 nastupuje dynastie Pahlaví a o 10 let později se mění název země na Írán. Poslední šáh Mohammad Rezá Pahlaví zde vládl od roku 1941. Koncem roku 1943 sc v hlavním městě uskutečnila Teheránska konference, která byla prvním setkáním šéfů vlád mocností protifašistické koalice (Churchill, Roosevelt, Stalin). Do čela protimonarchické íránské opozice se v šedesátých letech 20. století postavilo fundamentalistické šíitské duchovenstvo, které v roce 1979 vyhlásilo íránskou islámskou republiku (ájatolláh Chomejní). Krvavá pohraniční válka širákem trvala osm let (1980-1988) a přinesla okolo 850 tis. obětí. Šíitský islám, resp. jeho představitelé, ovládají všechny oblasti života - od médií až po soudní moc. Svoboda médií jc sice garantována ústavou, ale základem všeho jsou islámské principy. Titulární hlavou statuje prezident, ale skutečnou moc v zemi má duchovní vůdce, jehož volí tzv. Rada expertů na doživotí. Írán se považuje za regionální velmoc, která svůj geopolitický zájem tradičné upírá do oblasti Perského zálivu; po rozpadu Sovětského svazu se jej snaží rozšířit i do vnitrozemí kontinentu do oblastí někdejší sovětské Střední Asie. 8.8.3 Obyvatelstvo a osídlení Obyvatelstvo sc vyznačuje některými specifickými demografickými i etnickými rysy. Pozoruhodný je dynamický růst střední délky života, která se za posledních 45 roků zvýšila o 25 let (v roce 1970 to bylo 50 let a v roce 2015 již 76 let). Problémem do budoucnosti sc jeví na rozvojovou zemi nízká porodnost (úhrnná plodnost kolem 1,6 dítěte na ženu), která ještě v osmdesátých letech 20. století byla 6,5 dítěte na ženu. Zatímco ještě v nedávné době vláda natalitu omezovala, dnes je tomu naopak. Přírůstky obyvatel se pohybují pouze okolo 1,2 % ročně (průměr 2011-2015). Spolu s nízkou natalitou zde hraje důležitou roli i emigrace; v letech 2011-2015 opustilo Írán přes 300 tis. osob. Írán má 36 univerzit; výrazně sc snižuje podíl negramotných, který dosahuje 16 % (2015); před 15 lety byl podíl negramotných v dospělém věku ještě 40 %. Zvyšuje se urbanizace, která dosahuje 75 %; v Íránu je 8 milionových měst, v kterých žije čtvrtina populace, v hlavním městě pak 10 % (v urbanizovaném areálu 18 %). Hustota zalidnění je velmi nízká a přibližuje se počtu 50 obyvatel na km2; důvodem je extremně vysoký podíl oblastí nevhodných pro trvalé osídlení. Jedná se zejména o východní po- Tab. 8.5 Počet obyvatel největších měst v Íránu (v mil. k roku 2011) Poradí Název Provincie Počet obyvatel 1. Teherán Teherán 11,8 2. Mashhad Razavi Khorasan 3,5 3. Isfahan Isfahán 2,5 4. Shiraz Fars 2,0 5. Tabriz Východní Azerbajdžan 17 6. Ahvaz Chúzistán 1,4 7. Qom Qom 1,1 lovinu země a některé centrální oblasti. Všechna města leží na nevelkých řekách na pomezí hor a nížin v západní, vlhčí polovině země (s výjimkou Mashadu, který' se rozkládá na severovýchodě). Populaci země integruje islám, ke kterému se hlásí 99 % obyvatel. Šíité převládají nad sunnity v poměru 9:1a právě Írán sc považuje za vůdčí stát Vtitů. 70 % Íránců je potomky árijských (indocvropských) kmenů, které začaly do dnešního Iránu migrovat ze Střední Asie ve 4. tisíciletí př. n. 1. Většina obyvatel hovoří jedním z íránských jazyků, mezi které patří i oficiální jazyk zemč perstina. Vedle 51 % Perša-nů žije v Íránu ve vnitrozemí a na severozápadě 24 % Azerů (Ázerbájdžánců), 8 % Kurdů a také menšiny Lurů, Balúčů, Turkmcnů, Arabů a Arménů. 8.8.4 Hospodářství Iránská ekonomika je směs centrálního plánování, státního vlastnictví ropy, zemního plynu, velkých podniků a drobného soukromého zemědělství, obchodu a služeb. Rozhodující podíl na HDP má ropa, která se podílí 85 % na exportu země (obr. 8.8). Ekonomický vývoj tak v rozhodující míře ovlivňuje cena ropy, ale také politická situace. Za posledních pět let v ročním průměru roste ekonomika o 0,7 % (2011-2015), ale jsme svědky i poklesu HDP (např. v roce 2015 o téměř 7 %). Írán patří v současné době k ncjvétším producentům ropy (7. místo na světě v roce 2015) a jejím exportérům (2. pořadí). Hlavním místem těžbyje oblast Perského zálivu. Dynamicky se rozvíjí také těžba zemního plynu (3. místo na světě) a výroba elektrické energie (tab. 8.6), která je založena na zemním plynu (75 %), ropě (18 %) a na vodních elektrárnách (7 %). Vedle petrochemie se pomalu prosazuje také výroba automobilů, elektrospotřebičů, zbrojní průmysl a farmacie. Tradiční jsou manufaktury, jako jsou tkalcovny koberců nebo dílny na zpracování mědi a stříbra. Více než třetina rozlohy zemč jc sice zemědělsky využívána, převážnou část však tvoří málo výživné louky a pastviny. Orná půda je většinou zavlažována, v pustinných oblastech sc užívají i podzemní přivaděče vody. Vedle pšenice a ječmene se hlavně na export pěstuje tabák, čaj, pistácie a datle. Doprava je zajišťována především automobily, vc východních oblastech nejsou kvalitní silnice, a je proto vy Zdroj: OemngMphia 2017 1936 1956 1970 1980 1990 2000 2005 2010 2015 Obr. 8.8 Vývoj těžby ropy v Íránu v letech 1936-2015 238/ ISLÁMSKÝ MAKROREGION /239 1956 1970 1990 2015 25 250 180 160 12 25 40 240 2 4 6 14 18 35 45 50 užívána více letecká doprava. Velký potenciál pro cestovní ruch (příroda, historická města) není zdaleka využit. Ročné přijede asi 2,5 mil. turistů (z 90 % z ostatních zemí Asie). Export představuje z HO % surová ropa a 5 % zemní plyn a ropné výrobky. Dále se exportují i tradiční textilní výrobky (koberce), ovoce a kaviár. Tab. 8.6 Produkce hlavních výrobků v Íránu (1936-2015) Výrobek Jednotky 1936 ropa mil. t 10 elektrická energie mld. kWh píenice mil. t 2 o«e mil. ks 15 Zdroj: Anděl a Mareš 2001, United Natiom 2016 8.8.5 Regionální diferenciace Jádrové oblasti Íránu tvoří v minulosti zavlažované oázy, ležící při ústí nevelkých řek přitékajících z pohoří do vnitrozemských pánví. V těchto místech s dobrými podmínkami (voda, dostatek prostoru, výhodná dopravní poloha) se zformovala hlavní průmyslová jádra zemé. Nejdůlcžitější je Teheránska oblast, rozkládající se jižně od pohoří El-borz, kam je koncentrována čtvrtina obyvatel a polovina průmyslu zemé. V hlavním městé žije v urbanizovaném areálu 15 mil. osob (22. pořadí ve světě), z toho se ve městě narodily dvě třetiny. Je sem soustředěno mnoho moderních průmyslových odvetví (výroba automobilů, elektroniky a elektrických zařízení, zbraní a textilu). Isfahánská oblast v centrální části země byla v minulosti centrem Pcr-sie. Na tuto dobu upomíná řada památek, například palác šáha Abbáse Velkého; převládá tradiční výroba (kovotepecké, zlatnické a šperkařské zboží), v zázemí pak významná těžba rud a metalurgický průmysl. Iránský Azerbajdžan s hlavním centrem Tabríz vyniká výrobou tradičních řemesel (koberce) a strojírenským průmyslem. Chúzistán, ležící mezi pohořím Zagros a Perským zálivem, představuje husté zalidněnou a hospodářsky nejvyspélejší oblast země s téibou ropy a jejím zpracováním a rozsáhlým exportem. 8.9 IZRAEL 8.9.1 Vymezení a přírodní poměry Jediný nemuslimský stát v centrální poloze tohoto makrore-gionu byl ve své krátké historii svědkem četných konfliktů a válek. Zaujímá strategickou polohu nedaleko míst dotyku dvou světadílů a přes svou malou rozlohu se dotýká jak Levantského, tak Rudého moře. Rozprostírá sc na úze- mí, která jsou svatými místy pro tři náboženství (judaismus, křesťanství a islám). Přírodní podmínky tohoto rozlohou malého státu jsou velmi různorodé. Na úrodné pobřežní nížiny na západe navazuje centrální vysočina, tektonické údolí Jordánu a nejhlubší proláklina světa Mrtvé moře (podle údaje z roku 2016 více než 430 m pod hladinou Středozemního moře), které leží při východní hranici státu (box 8.10). Na jihu sc rozprostírá Ncgcvská poušť. Severozápad má dostatek srážek, a to především v zimním období; na jihu a východě jsou srážky minimální. V severní části Jordánského údolí byla zaznamenána ncjvyŠŠi teplota v celé Asii (53,7 °C). Mezi květnem a zářím je v Izraeli déšť vzácností. Vegetace je málo, lesy tvoří pouze 5 % rozlohy státu, centrální vysočina je pokryta krovinami typu frygana. Přírodní potenciál pro ekonomický rozvoj je minimální. 8.9.2 Historické souvislosti První trvalá sídla na území dnešního Izraele začala vznikat v neolitu; za nejstarší město na svetě jc považováno Jericho, které vzniklo okolo roku 8 000 pŕ. n. 1. Izraelité přicházejí ve 13. století př. n. 1. a v 10. století př. n. 1. íormu\\ Judsko-izraelské království. Později jc toto území obsazováno silnějšími sousedy - Babyloňany, v 1. století př. n. 1. Římany a v letech 637-1517 Araby (s výjimkou let 1099-1291, kdy zde existovalo křesťanské Jeruzalémské království). Po Arabech ovládali toto území plných 400 let Turci a po rozpadu Osmanské říJe sc stalo britským mandátem. BOX 8.10 MRTVÉ MORE Slané jezero mezi Izraelem na západě a Jordánském na východě se nachází pres 430 metrů (údaj z roku 2016) pod úrovní hladiny světového oceánu a je nejníže položeným místem na zemském povrchu. Má rozlohu přes 600 km2, je 50 km dlouhé a maximálně 15 km široké. Tyto údaje se často mění, neboť jezero poměrně rychle vysychá; dosahuje maximální hloubky přibližné 300 metrů. Zdrojem vody je řeka Jordán, která do jezera ústí na severu. Horké a suché klima způsobuje nízké srážky (50-100 mm/rok) a vysoké vypařování z hladiny. V posledních letech dochází k trvalému poklesu hladiny především v důsledku snížení objemu vody v řece Jordán (je částečné zadržována v Galilejském jezeře). Za posledních 30 let se snižuje hladina ročně o cca 70 cm a bude-li tento proces pokračovat stejným tempem, mohlo by Mrtvé moře do roku 2050 zcela vyschnout, Uvažuje se o vybudování 180 kilometrů dlouhého kanálu, který by z Rudého moře přiváděl do jezera mořskou vodu. Horké klima způsobuje rovněž velmi vysokou mineralizaci vody; slanost se pohybuje v závislosti na hloubce a teplotě od 30 do 35 %. Jeho salinita je 9x větší než salinita oceánská. BOX 8.11 JUDAISMUS Judaismus má náboženské kořeny v dějinách, nikoli v mytologií; ty sahají asi 4 tis. let zpět do historie. Zformoval se během prvního tisíciletí př. n. I. Judaisté věří v jednoho boha Jahve, v učeni o Mesiáši, spasiteli lidstva a ve víru, že Židé jsou „národem vyvoleným". Teologie judaismu slouží jako základ mnoha jiných náboženství, zejména křesťanství a islámu. Seznamuje-me-li se s židovským náboženstvím, poznáváme současně také kořeny mnoha jiných konfesí a sekt. Skutečnost, že se v prvním tisíciletí př. n. I. na Blízkém východě vyskytoval národ, který nejenže měl ideu jediného vládnoucího a všemohoucího Boha, ale navíc zakazoval uctívat bohy jiné, je jedinečná a judaismus v tomto ohledu nemá obdoby. Hlavním normativním dílem je Tanach, nazývaný křesťany „Starý zákon" a biblisty „hebrejská Bible". První ze tří částí je Tóra, nebo také prvních pět knih hebrejské Bible, nazývaných křesťany Pět knih Mojžíšových. Za Žida je považován ten, kdo pochází ze židovské matky nebo přestoupil k židovství podle ortodoxní normy. Ve státě Izrael dnes platí toto tradované pravidlo jako právní základna pro definici židovské národnosti. Judaismus je náboženství židovského národa a celkový počet věřících činí přibližné 15 milionů, z toho 43 % jich žije v Izraeli a 43 % v Angloamerickém makoregionu. Judaismus se od ostatních významných náboženství svéta liší tím, že je exkluzivní a nikoli misijní. Omezuje se na „vyvolený" židovský národ a nesnaží se získávat nové věřící. Proto je počet jeho příslušníků relativné nízký. Na základě rozhodnutí OSN z roku 1947 měla být Palestina rozdělena na dva samostatné státy - židovský a arabský. Po vyhlášení židovského státu v roce 1948 následoval vpád arabských vojsk a v následující vítězné válce za nezávislost Izrael rozšířil své hranice nad rámec plánu OSN na rozdělení Palestiny. Od té doby trvá mezi Izraelem a sousedícími arabskými zeměmi nepřátelství, které vyústilo v několik válek a desetiletí násilí, trvající dodnes (box 8.4). V roce 1994 vznikl částečně samostatný státní útvar Palestinská autonomie, který v roce 2013 změnil název na Stál Palestina (box 8.12). Dnes jc Izrael stále jedinou demokratickou zemí v makrore-gionu. Trvající izraelsko-arabský konflikt je dodnes jedním z ncjvétŠích problémů nejen teto oblasti, ale celého svéta. 8.9.3 Obyvatelstvo a osídlení Z důvodu stálého přistěhovalectví počet obyvatel Izraele od založení státu (1948) zvýšil více než pětkrát. Po odchodu (útěk a vyhnání) asi 850 tis. Arabů, kteří tenkrát žili v dnešním Izraeli, zde zůstal zhruba necelý milion obyvatel. Do roku 1952 stoupl počet Židů hlavně přistěhovalectvím z Evropy a severní Afriky na 1,5 mil. Dnes žije v Izraeli více než 8,5 mil. obyvatel, z nichž významnou část tvoří Židé a jejich potomci vyhnaní počátkem padesátých let 20. století z arabských zemí a dále přistěhovalci hlavně ze zemí bývalého Sovětského svazu z devadesátých let 20. století. V letech 2011-2015 se přistěhovalo 200 tis. osob. Každá přistěhova-lecká vlna měla své etnické odlišnosti a znamenala specifický přínos pro rozvoj země. Izraelský národ se skládá ze Židů různých etnicko-kulturních skupin - francouzských, ruských, polských, německých Aškenázů, severoafrických a jihoevropských Sefarditů, etiópskych Falašů aj. Země má veliké zkušenosti se sociální adaptací a podporou repatrian-tů. Peněžní dávky po příjezdu do země musí pokrýt výdaje rodiny na stravu, byt i jiné základní potřeby V průběhu prvních Šesti měsiců. Obyvatelé Izraele sc vyznačují velmi příznivými dernogra-Jickými Í sociálními charakteristikami, mají jednu z nejvyšŠích středních délek života - 81 let u mužů a 84 let u žen, nízká jc také kojenecká úmrtnost; gramotnost dosahuje 100 %. Tato čísla odráží vysokou úroveň izraelského zdravotnictví a školství. Izrael má extrémně vysokou hustotu zalidnění - přibližně 425 obyvatel na km- a nízký podíl venkovského obyvatelstva (8 %). Většina obyvatel se koncentruje ve zhruba čty-řicctikilometrovém pásmu pobřežních nížin, zatímco jih je téměř liduprázdný. Izraelské obyvatelstvo sc skládá převážně z Židů (75 %). Menšinové skupiny tvoří Arabové (20 %) a ostatní menšiny (Drúzové aj.). Izrael má dva úřední jazyky - hebrejštinu a arabštinu, ale užívají se i jiné jazyky - ruština (1 mil. mluvčích) a francouzština (750 tis. mluvčích). 8.9.4 Hospodářství Izrael je příkladem státu, který' přes minimální přírodní potenciál dokáže pracovitostí a „vzorci chování" vytvořit prosperující společnost. HDP na jednoho obyvatele patří v mak-roregionu k nejvyšším (34 tis. USD v roce 2016) a „zastiňuje" i některé ekonomiky založené dominantně na exportu ropy. Roční nárůst HDP bývá stabilní a pohybuje sc okolo 2,5 % (průměr 2011-2016). Izraelská ekonomika je hodnocena jako nejvíce odolná hospodářstvím krizím a řadí se na první místo v míře investic do výzkumného a vývojového potenciálu. Bank of Israel bývá řazena na přední místo mezi centrálními bankami pro její efektivní fungování. Zvláštností izraelské ekonomiky je skutečnost, že hlavní sféra uplatnění národního kapitálu směruje za hranice - do stavebnictví, budování hotelů či do energetického komplexu. Mezi nosné obory se řadí informatika