Nej slavnější fejeton Jana Nerudy: dodnes humorný i aktuální (1886)
Kam s ním?
...       • 1888.
Byl čtenář už někdy, ráno na ulici? Já nechci čtenáře urazit, já vím, že čtenář je nóbl a nemá zapotřebí aby vstával před devátou — no ale, náhoda! Ä když tedy náhoda ho vyvedla někdy, z domu dřív, zajisté že sobě při Známém svém bystrozraku 'nepovšiml, že na ulici jsou nejen lidé, nýbrž i věci, jichž tu jindyi nevídává. Jakož také při známé jeho duchaplnosti není pochyby, že o těch lidech a věcech, hlavně ale o těch věcech pak přemítal. Někde u domu stojí starý džbán. Někde na pokraji chodníku zdrátovaná bandaska. Někde uprostřed ulice leží pekáč. Jak tam přišly ty věci? Vyšly si za noci z nestřežených polic a netrefily pak domů, když se rozbřesklo ráno? Ztratily, nějakou náhodou, při ranním nakupování, svou kuchařku a čekají ted zde jako dobře vycvičený pes, který osamotněv usedne třeba doprostřed cesty a ohlíží se, až si ho pán zase najde? —
Nu dobře. Teď se mluví o choleře a o přípravách na ni — prosím čtenáře, aby mne nevyrušoval, aby: se neptal, jak že to souvisí spolu — jen ať mne nechá] klidně psát a psát, na konec se přece jen uvidí zase, že nemluvím tak příliš hloupě! Tedy: mluví se k> choleře. Co prý člověk má všechno dělat, aby jí za-
296
i
297
bránil. Především: čistota bytu je prý půl zdraví. De-sinfekce vzduchu je prý také půl zdraví. Zdravé maso hovězí, telecí a vepřové je prý: rovněž půl zdraví. Dobré plzeňské pivo je prý opět půl zdraví. Summa sUmma-rum: když dá na všechny, předpisy řádně pozor, je prý, člověk v době cholery 2 a půlkrát zdravější, nežli je vlastně zapotřebí. Proč bych ale nedal na všechny, předpisy úpěnlivě pozor, když jsou a) k mému zdraví, bj když plnění předpisů úředních člověka zároveň plní rozkoší nevýslovnou!?}
Jakmile jsem si, tedy na nejbližfším nároží přečetl dotyčné magistrátní nařízení, přerušil jsem ihned pro-cháizku svou a vrátil se domů. No — já myslím, čisto je tu dost! Podlaha a nářadí je pod stálým a pečlivým dozorem mé Anče. Knihy jsou sice jen pod dozorem mým vlastním, ale domnívám se, že trochu prachu jim ani neškodí — vžídyť vypadají sice tak okázale, tak chlubně a hloupě! A ostatek — hm, ostatek už vlastně žádný; není. Leda tedy lože — co pak by ale mohlo být ve světě čistějšího, nežli mládenecké lože!
Polštáře jako dvě labuti. Pokrývka jako plášť lilie. Poslámka jako sníh. žíněnku jako buchtičky. Slamník --slamník-- -
„Ančo!"
„Račte?"
„Kdy pak jsem si dal naposled přecpat svůj slamník?"
„To já nevím — co jsem tady, ne, — už musí být samá řezanka." —
Anča je u mne šest let. Vzpomínám zpátky, až za těch šest let — marné vzpomínání! Koupil jsem ten; slamník, vycpaný, a prošitý, ještě ža dob růžového svého mládí — —
„Ančo!" „Račte?"
„Tadyhle máte 75 krejcarů — dojdete ihned k se-naři pro tři otepi slámy — ihned, povídám!"
Anča letí. Anča přivlékne tři otepi slámy. Chytne slamník, vypáře prošívání, rozpoře šve, zamuchlá uvnitř slamou —
„Ale — kam pak dáme tu slámu starou!?" ^ Přece jen je rozum ženský: bystřejší než náš! Na to
bych byl nepřipadl ještě dlouho! Ano, vždyť nežli cpeme na novo, musíme dříve vyndat slámu starou a — kam s ní? Vyhodit ji okny, někomu na hlavu?
„Kam pak se dává taková sláma stará?"
„To já nevím!"
„Hra," povídám najednou, „zde tumáte peníz, jenž je šesták. Jděte tamhle do toho vysokého domu. Tam mají jámu na smetí — dejte domovníkovi ten peníz šesták a on vám dovolí, abyste do jámy vysypala slamník." Vždyť on rozum mužský; také není zrovna k zahození!
Sla a přišla. Že prý domovník nechce. Že prý tam do jámy házejí "služky také horký popel a sláma by se mohla vznítit. A jáma by prý! také byla brzy plna a ^ sedlák si teď pro smetí nepřijede, až v zimě, teď prý
'    •        má doma dost co dělat. „Tak co?" „Já nevím!"
„Ale, ale!" volám po chvíli — mozek mužský je až obdivuhodně plodný! — „zítra je středa, obecní vůz přijede pro smetí! Vezmete ten peníz šesták, dáte polovinu smetaři, který zvoní, polovinu kočímu a vysypou vám to sami na vůz."
9
298
299
„DoDre, ale na čem pak račte dnes tedy spát? Slamník už nemohu dát do postele, je rozpárán, sláma by propadala skrz prkýnka —"
„Ärci — no ale — budu spát tedy na zemi! Rozložíme postranní, dlouhý ten polštář tamhle z pohovky na zem, pěkně na něj usteleme — a budu spát jako kníže — to bude fešl"
Také jsem spal jako kníže. Ä hned ráno vynesla Anča slamník na chodbu přede dveře, a čekali jsme. Zvoník přišel a já se honem vyložil z okna, abych byl procedury, svědkem. Vůz přihrčel, Anča se vyhrnula se slajnníkem před dům..
„A kdyby mi dávali zlatku, já jim to na vůz nevezmu — já nesmím, mám zákaz!" zvolal kočí a práskl db koní.
Anča táhla slamník zase domů.
„To je už hloupé!" povídám.
„Je to hloupé," potvrzovala Anča.
„Tak přece se k něčemu mějte — pro pána boha! — zeptejte se někde, co dělají lidé jiní!"
Anča letí. Asi za hodinu zase přiletí. „Že prý nejlíp to spálit v kamnech."
„Inu ovšem — že nás to nenapadlo! Tedy palte! A víte co? Jděte se po domě trochu poptat, nebůdou-li někde péct buchty a nepřejí si pořádně podpálit troubu ? Nebb propláknout pec — rozumíte?"
Anča letí už zase. A pak vyřizuje, že prý nikde nebudou pect buchty, a nikde že si nepřejí propiáknout pec. Ona ale že už musí teď do trhu a hrát si s tím spalováním že prý' nemůže také, až tedy večer. Že prý aby člověk pak pořád při tom seděl. — Nu dobře 1
Nadešel večer a odbyla (se večeře. Anča začala tahat slámu, dělat věchty a strkat je do pece. Já jsem si
zasedl do pokoje k psacímu stolku a naslouchat, jak to t kuchyně do komínu pěkně táhne a hučí. Kouřil jsem spokojeně viržinku svoji — já tenhle hukot v komínu mám náramně ráď!
Náhlý hřmot před domem. Lidské hlasy venku, Zvonění pak na dům. Vyskočím a naslouchám do chodby, co že se děje. Že prý u nás z komínu lítá oheň a lítá až na třetí střechu.
„Pro pána boha, Ančo — přestaňte pálit! Honem1 s tím slamníkem někam do pokoje, a přijdou-li na nás, tvařte se, jako byste nevěděla ani muku. Jsou kamna rozpálena?"
„I toto — od těch pár věchtů — studena jsou skoro!"
Nepřišli — zaplať pánbůh! Oheň přestal po střechách lítat, a lidé na ulici se po nějaké hodince rozešli.
Bafal jsem mrzutě do stropu. A hodně mrzut ulehl jsem pak zase na zem'.
Ovšem' následující jitro mne zase osvěžilo. Vyše) jsem si ihned ven, abych pátral. Ptal jsem se policejního strážníka. Ptal veřejného posluhy. Ptal všech svýich paniček známých.
Strážník salutoval: „To já nevím." Posluha nadzdvihnul čepici: „Prosím, to nevím." Paničky řekly jedna jako druhá: „Ano s takovými věcmi je to věc těžká!"
„Holka, holka," povídám Anče zase doma, „to búde potíž! — Ale co naplat, takhle to nenecháme přece! Umíte kornouty dělat — ne? no já vás naučím, pojďte!" A dělali jsme kornouty a nacpávali slamou. A když jich byla už tak hromádka pěkná, nacpal jsem si jich něco do kapes, šel zas na procházku a trousil kornouty, kudy jsem chodil. Téhož dne byl jsem na
300
procházce ještě šestkrát. Následujícího dne pak dvanáctkrát.
Prováděl jsem to tak po čtyry dny, a pak se ukázalo, že jsme ze slamníku vyprázdnili zrovna jen malý cípek. Ä počítal jsem, že bych byl musil asi sedm měsíců takhle chodit.
Zajisté nepotřebuji říci, že jsem už stonal. Na nic jiného jsem už nemyslil. V hlavě jsem měl už jenom slámu a před očima také slámu. Tamhle v tom koutě pokoje stály tři snopy, tamhle v tom koutě nebbhýl můj slamník, a tamhle zas z pohovky ten polštář dlouhý — kam — kam obrátit oči!? Ä když jsem v noci ulehal na zem, klekl jsem a huboval, že to bylo věru až hanba. Nespal jsem téměř, vstával jsem ráno už před slunce východem a utekl hned zas na procházku.
A při jedné té procházce se tedy stalo, že jsem sobě všiml na ulici právě oněch džbánů, bandasek a pekáčů, jichž sobě bystrozraký čtenář všiml ovšem hned na počátku tohoto článku.
S těmi džbány, bandaskami a pekáči má -se to ale takhle: Každý Pražan smí mít nějaký džbán, po případě bandasku, a také pekáč — v tom není závady a na to není trestu. Ale ono se stane, že džbán na př. se rozbije a teď to začne! Kam s ním!? Vyhodíš-li jej na dvůr, přinutí tě domovník, aby sis jej vzal hezky, zase zpátky. Vyhodíš-li jej na ulici, sebere tě strážník. Vyhodíš-li jej smetařovi na vůz, smetař ti jej shodí. Nevezme ho ani za nejlepší diškreci, má přísný zákaz. — Dobrá. Vezmeš tedy džbán v noci, vyjdeš na ulici a postavíš jej nepozorován — no kamkoli. A následujícího dne sebere jej metař pěkně z ulice, i bez diškrece, a je dobře.
Projela mne myšlenka hanebná! Jakpak kdybychom
301
tedy já a Anča chytli v noci slamník, donesli jej tamhle za roh a slámu vysypali!? Myšlenka rozhodně nepěkná — nepořádná — protizákonná — ale přiznám se: mně se líbila! Člověk se ach tak snadno stane špatnými
Arci — já mám malér. Najednou, bůh ví odkud, bude tu stát patrola. Bude chtít, abych tu slámu zase sebral. Já se budu bránit, spáchám naposled nějaký) mluvený zločin, seberou mne, odvedou — pojednou! bude po mé dosavadní bezúhonnosti občanské — ale to už je všechno jedno — já —
„Milostpane — milostpane" — vrazila pojednou Anča djo pokoje — „já už vím, kam1 s tou slamou! Mlíkařka — ta, která tamhle s vozíkem stává — béře prý ji ráda, potřebuje stlaní doma pro chlév! Zítra jí to dáme!"
„Je to ale jisté?"
„Jisté!"
Co mám říci ještě dále!? Spal jsem tu noc dobře. A následujícího jitra nesli jsme tedy já a Anča slamník k mlékařce, když se byla Anča ovšem ještě dříve pozeptala, zda-li dárek náš vskutku také přijme.
Byl to okamžik krásný! Když nám mlékařka podávala prázdný pytel zase zpátky;, byl jsem překonián dojmem, políbil jsem jí ruku, objal vřele její kobylu a kráčel pak se zarosenújm zrakem domů.
A doma jsme chytli čerstvou slámu a cpali tedy znova. A když byl slamník zase už plný, chytl jsem Anču, začal hvízdat „Na ty louce zelený" a točili jsme spolu kolem slamníku sousedskou, až se nám zatočila hlava.
To je ta celá historie, tak jak se stala a jak ji povídám. Je pěkná a časová; jsem s ní spokojen, končím
.Národní Lisiy" 26, záři 1386.